ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2813.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2813/2023-404
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 885 233,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 149/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 27. 3. 2023, č. j. 58 Co 40/2022-357, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 58 Co 40/2022-357, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 12. 2021, č. j. 6 C 149/2020-230, změněn ve vyhovujícím výroku I tak, že soud konstatoval porušení žalobcova práva na jeho důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména, a to za současného zamítnutí žaloby co do částky 80 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 3. 6. 2020 do zaplacení, a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Kroměříži jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 12. 2021, č. j. 6 C 149/2020-230, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 538 259,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 650 665,43 Kč od 3. 6. 2020 do 2. 7. 2020 a z částky 538 259,43 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení (výrok I), přičemž ve vztahu k částce 346 974 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 3. 6. 2020 do 2. 7. 2020, jakož i ve vztahu k úroku z prodlení v téže výši z částky 459 380 Kč za dobu „od 3. 7. 2020 do 3. 7. 2020“ a z částky 346 974 Kč za dobu od 4. 7. 2020 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Současně s tím žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce na zaplacení částky 885 233,43 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, které utrpěl v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro skutek, jenž byl původně právně kvalifikován jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“, a následně byl překvalifikován na přečin lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Předmětné trestní řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 120/2017 a v jeho závěru byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) zákona č. 141/1962 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále jen „tr. ř.“.
3. Požadovaná částka zahrnovala částku 300 000 Kč připadající na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl v důsledku vedení předmětného trestního řízení, a dále náhradu škody sestávající z částky 24 103,29 Kč, jež odpovídala dosud neuhrazené části nákladů obhajoby (žalovaná žalobci z tohoto titulu již sama uhradila částku 102 356 Kč), z částky 70 000 Kč, kterou žalobce zaplatil A. R. jakožto budoucímu kupujícímu na smluvní pokutě v souvislosti se zmařením prodeje žalobcovy bytové jednotky č. XY nacházející se v budově č. p. XY na pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY (dále též jen „žalobcův byt“ nebo „předmětný byt“), jež byla v průběhu předmětného trestního stíhání zajištěna, dále z částky 368 630,14 Kč připadající na úroky z úvěru navýšené o smluvní pokutu a úroky z prodlení, které byl žalobce nucen zaplatit společnosti A. v důsledku nemožnosti splacení zmíněného úvěru z výtěžku prodeje zajištěné bytové jednotky, a konečně z částky 122 500 Kč, na kterou žalobce vyčíslil svůj ušlý výdělek (nevyplacené odměny a nezvýšení mzdy pro jeho neuspokojivé pracovní výsledky).
4. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud předně uvedl, že dne 27. 9. 2017 bylo zahájeno žalobcovo trestní stíhání pro shora zmíněný zločin podvodu. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži poté svým usnesením ze dne 30. 10. 2017 zamítl stížnost, kterou žalobce usnesení o zahájení svého trestního stíhání napadl, přičemž současně trestný čin překvalifikoval na přečin lichvy, jak bylo rovněž uvedeno výše. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 2. 2019, č. j. 1 T 120/2017-635, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 143/2019-666, které nabylo právní moci dne 26. 6. 2019, byl žalobce podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn. V rámci předmětného trestního řízení byl usnesením státního zástupce ze dne 9. 11. 2017 zajištěn žalobcův byt, načež toto zajištění bylo zrušeno usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 8. 2019, č. j 1 T 120/2017-687.
5. Dne 29. 8. 2017 žalobce uzavřel s A. R. smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se smluvní strany zavázaly uzavřít spolu kupní smlouvu týkající se žalobcova bytu, a to nejpozději do 90 dnů od jeho vyklizení s tím, že kupní cena měla být uhrazena do 15 dnů od uzavření kupní smlouvy. Pro případ neuzavření kupní smlouvy si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 70 000 Kč. Přestože byl žalobcův byt vyklizen dne 9. 10. 2017, k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Dne 21. 2. 2018 žalobce uzavřel s R. dohodu, podle níž se zaplacením smluvní pokuty žalobcem smlouva o smlouvě budoucí ruší, přičemž téhož dne žalobce R. smluvní pokutu též uhradil.
6. Žalobce a obchodní společnost A. uzavřeli dne 10. 2. 2014 smlouvu o úvěru, kterou se zmíněná obchodní společnost zavázala poskytnou žalobci úvěr ve výši 600 000 Kč a žalobce se zavázal tuto jistinu spolu s úrokem ve výši 5 % ročně splatit do 30. 6. 2018. Součástí smlouvy o úvěru bylo i ujednání o smluvním úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné částky a o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, přičemž pohledávka z úvěru byla současně zajištěna zástavním právem k žalobcovu bytu. Žalobce tento úvěr včas nesplatil a ke dni jeho splatnosti ani nedisponoval finančními prostředky na jeho splacení. Svou pohledávku ze smlouvy o úvěru obchodní společnost A. postoupila smlouvou ze dne 18. 11. 2019 na R. F., načež byl žalobcův byt prodán ve veřejné dražbě konané dne 26. 2. 2020 za částku 874 550 Kč, z níž byla zmíněná pohledávka (jež tehdy odpovídala částce 1 202 280,22 Kč) částečně uhrazena.
7. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce byl od 1. 3. 2017 u obchodní společnosti A. též zaměstnán, přičemž jeho měsíční hrubá mzda zpočátku činila 16 400 Kč, načež od 1. 1. 2018 došlo k jejímu navýšení o 1 700 Kč a od 1. 1. 2019 k dalšímu navýšení o 1 750 Kč. Pokud by v tomto období nedošlo k poklesu žalobcovy pracovní výkonnosti, mohlo však být navýšení jeho mzdy vyšší (ve výši 4 000 Kč, resp. 3 000 Kč) a žalobce mohl mít též nárok na odměnu ve výši 13. a 14. mzdy. Co se týče nákladů na žalobcovu obhajobu v trestním řízení, ty dle vyúčtování vystaveného jeho obhájcem měly odpovídat částce 126 459,29 Kč.
8. Ve vztahu k tvrzené nemajetkové újmě vzal soud prvního stupně za prokázané, že předmětné trestní stíhání mělo nepříznivý vliv na žalobcův psychický stav (trpěl pocitem strachu a stresem), což se projevilo i v jeho pracovním a soukromém životě, když došlo k (dalšímu) poklesu jeho pracovní výkonnosti a žalobce se přestal zúčastňovat společenských akcí i sportovních aktivit. Tehdejší rozpad jeho dlouholetého vztahu s přítelkyní však s předmětným trestním stíháním souvisel jen minimálně. Trestní stíhání, resp. případné pravomocné odsouzení, dále ohrožovalo žalobcovu profesní dráhu v oblasti finančnictví, v níž pracoval, neboť by znamenalo překážku pro udělení oprávnění k činnosti podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nepříznivý psychický stav však žalobci, který odpočátku věděl, že je jeho trestního stíhání bezdůvodné, nezpůsobil újmu na zdraví. Žalobce nebyl nijak omezen na osobní svobodě, jeho trestní stíhání nevešlo ve všeobecnou známost, přičemž o něm nevěděli ani jeho rodiče, a žádný ze zjištěných negativních dopadů tohoto trestního stíhání do jeho života neměl přetrvávající charakter.
9. Žalobce předmětný nárok předběžně uplatnil u žalované dne 2. 12. 2019, přičemž žalovaná jeho požadavek následně uspokojila pouze v rozsahu částky 112 406 Kč zahrnující část nákladů obhajoby ve výši 102 356 Kč a náklady vynaložené na znalecké posudky ve výši 10 050 Kč.
10. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), které soud prvního stupně v rozsudku ocitoval, dospěl tento soud k závěru, že žalobě lze zčásti vyhovět. V rozsahu nároku na náhradu škody odpovídající zaplacené smluvní pokutě a výdajům souvisejícím se včasným nesplacením čerpaného úvěru soud prvního stupně žalobě vyhověl zcela, neboť k neuzavření budoucí kupní smlouvy, kvůli kterému byl žalobce povinen zaplatit R. sjednanou smluvní pokutu ve výši 70 000 Kč, což též učinil, došlo právě z důvodu zajištění žalobcova bytu v předmětném trestním řízení, přičemž byl-li by tento prodej realizován ve sjednané lhůtě, jejíž počátek připadl na den vyklizení tohoto bytu (9. 10. 2017), žalobce by též nejpozději dne 22. 1. 2018 disponoval dostatečnými prostředky, z nichž by mohl splnit i své závazky ze smlouvy o úvěru (neocitl by se v prodlení s jejich splněním, a nestíhala by jej proto povinnost hradit nejen úroky z úvěru, ale ani úroky z prodlení a smluvní pokutu, jež tato smlouva upravovala). U nákladů na obhajobu se soud prvního stupně ztotožnil s požadavkem žalobce korespondujícím s tím, jak tyto náklady vyúčtoval jeho obhájce, avšak s výjimkou nákladů dosahujících částky 5 324 Kč, jež připadly na první poradu obhájce s klientem a na navýšení odměny za sepis vyjádření ze dne 6. 5. 2019, neboť ty soud prvního stupně vyhodnotil jako neoprávněné. Žalobci tak z tohoto titulu přiznal pouze částku 18 779,29 Kč. Za zcela nedůvodnou pak soud prvního stupně shledal podanou žalobu ve vztahu k požadavku na náhradu ušlého výdělku, neboť žalobce neprokázal že by pokles jeho pracovní morálky byl způsoben výlučně předmětným trestním stíháním a že by, nebýt tohoto trestního stíhání, mohla být jeho mzda skutečně navýšena a došlo by i k vyplacení pracovních odměn.
11. Co se týče náhrady utrpěné nemajetkové újmy, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci z tohoto titulu svědčí vůči žalované nárok na zaplacení částky 80 850 Kč, pročež ve zbytku tohoto nároku je žaloba rovněž nedůvodná. Soud prvního stupně v této souvislosti především uvedl, že předmětné trestní stíhání, které trvalo 21 měsíců a svou délkou nebylo nepřiměřené, se týkalo trestné činnosti, která nepůsobí značné společenské odsouzení, přičemž nebylo medializováno ani známo širší veřejnosti či osobám žalobci blízkým (rodičům) a nezasáhlo ani do jeho dobrého jména a cti. S poukazem na další již výše zmíněná zjištění, která soud prvního stupně učinil z provedeného dokazování stran dopadů tohoto trestního stíhání do žalobcova života, a za současného odkazu na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, však uzavřel, že zadostiučinění ve formě omluvy nebo konstatování porušení žalobcova práva nelze v daném případě považovat na přiměřené, nýbrž žalobci náleží zadostiučinění finanční, a to ve výši, jež za každý měsíc trvajícího řízení odpovídá částce 3 850 Kč. K jejímu stanovení soud prvního stupně dospěl na základě srovnání žalobcova případu s případy, které v řízení „předložila žalovaná“ a které se s jeho věcí v podstatných znacích shodují. Z nich konkrétně vyzdvihl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, č. j. 55 Co 40/2016-95 (vydaný ve věci vedené v prvním stupni u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 75/2014 – pozn. dovolacího soudu), jenž dle jeho názoru řešil případ svou povahou nejbližší případu žalobce, neboť jím bylo přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 24 000 Kč dosud netrestanému poškozenému, který byl po dobu osmi měsíců stíhán pro trestný čin zpronevěry s hrozícím trestem odnětí svobody v délce až pěti let a který byl zproštěn obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno spáchání skutku, jenž mu byl kladen za vinu.
12. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že konstatoval, že předmětným trestním stíháním došlo k zásahu do žalobcova práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména, přičemž v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 538 259,43 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 650 665,43 Kč od 3. 6. 2020 do 2. 7. 2020 a z částky 538 259,43 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
13. Odvolací soud předně vyšel z tvrzení, která žalobce v odvolacím řízení doplnil a v souladu s nimiž žalobce předmětný byt zakoupil za účelem zajištění svých budoucích příjmů z nájemného. Z úvěru čerpaného od obchodní společnosti A., který zamýšlel využít k dalším investicím na burze, si žalobce ponechal částku 200 000 Kč jako finanční rezervu, přičemž z ní R. uhradil sjednanou smluvní pokutu. Při uzavírání úvěrové smlouvy neměl konkrétní představu, jak úvěr splatí, uvažoval i s možností refinancování prostřednictvím bank. V rámci svého pracovního poměru u obchodní společnosti A., u níž po celou dobu stále zastává stejnou pracovní pozici, nikdy žádné odměny nedostal. Ze změny chování sousedů v domě k jeho osobě žalobce usoudil, že se o něm mezi nimi mluvilo jako o podvodníkovi a lichváři, přičemž to samé mu potvrdili i jeho spolupracovníci. Znalecký posudek vypracovaný v rámci předmětného trestního stíhání znalcem Ing. Šafaříkem o hodnotě žalobcova bytu žalobce považuje za účelově nepravdivý, a to vzhledem k odlišnému vyznění dalších znaleckých posudků, jež byly v této trestní věci následně zpracovány.
14. Na podkladě doplněného dokazování poté odvolací soud zjistil, že v letech 2017 až 2022 žalobce skutečně žádné odměny od svého zaměstnavatele neobdržel, přičemž jeho průměrná čistá měsíční mzda se pohybovala v rozmezí od částky 12 967 Kč v roce 2017 do částky 20 210 Kč v roce 2022. Dále odvolací soud zopakoval dokazování spisem Okresního soudu v Kroměříži, jenž se týkal žalobcova trestního stíhání. Z tohoto důkazu čerpal především zjištění o povaze skutku, který byl žalobci kladen za vinu a jehož se měl dopustit v souvislosti s koupí předmětného bytu od jeho původní vlastnice T. K., k jejíž škodě (dosahující nejméně částky 633 000 Kč) měl využít její rozumové slabosti, jakož i finanční tísně matky jmenované, načež se soud prvního stupně znovu zaměřil na stěžejní události z průběhu tohoto řízení, a to od okamžiku, kdy žalobce podal ve dnech 8. 2. 2016 a 13. 10. 2016 ve věci vysvětlení, přes zahájení jeho trestního stíhání usnesením orgánu Policie České republiky ze dne 27. 9. 2017, zajištění předmětného bytu usnesením státního zástupce ze dne 9. 11. 2017, podání obžaloby dne 21. 12. 2017 u Okresního soudu v Kroměříži, vydání zprošťujícího rozsudku téhož soudu ze dne 28. 2. 2019 odůvodněného závěrem, že skutek, který byl žalobci kladen za vinu, není trestným činem, tedy rozsudku, jenž po zamítnutí odvolání státního zástupce usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 6. 2019 nabyl téhož dne právní moci, až po zrušení zajištění žalobcova bytu usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 8. 2019, jež nabylo právní moci dne 24. 8. 2019.
15. Na základě takto doplněného závěru o skutkovém stavu věci poté odvolací soud, který věc právně posuzoval rovněž podle OdpŠk, dospěl k odlišným právním závěrům, než jaké vyslovil soud prvního stupně.
16. Náhrada dalších nákladů obhajoby než těch, které již žalobce od žalované obdržel v rámci předběžného projednání jeho nároku, žalobci dle odvolacího soudu nepřísluší. Tyto další náklady (dosahující částky 18 779,29 Kč) totiž buď nebyly vynaloženy účelně, nebo by je žalobce vynaložil i tehdy, pokud by jeho trestní stíhání zahájeno nebylo, popř. se nejednalo o náklady související s úkonem, jenž by mohl být kvalifikován jako úkon právní služby advokáta.
17. Smluvní pokutu ve výši 70 000 Kč pak žalobce zaplatil R. na základě vlastního dobrovolného rozhodnutí, a nikoliv v příčinné souvislosti se svým trestním stíháním, pročež mu právo na náhradu této částky vůči žalované rovněž nesvědčí. V této souvislosti odvolací soud poukázal na znění čl. IV. odst. 3 a 4 smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29. 8. 2017 (jejíž obsah již zjistil soud prvního stupně, a odvolací soud proto dokazování touto listinou znovu neopakoval), ze kterého plyne, že výzva k uzavření budoucí kupní smlouvy týkající se žalobcova bytu měla mít obligatorně podobu doporučeného dopisu (tedy písemnou formu) s tím, že povinnost k zaplacení předmětné smluvní pokuty by žalobci vznikla, pokud by kupní smlouvu neuzavřel do deseti dnů od doručení této výzvy. Jak však zjistil již soud prvního stupně z výslechu svědka A. R., žádnou písemnou výzvu k uzavření kupní smlouvy tento svědek žalobci nezaslal, neboť to považoval za zbytečné. Za podmínky, že by žalobce trval na dodržení postupu sjednaného v uzavřené smlouvě o smlouvě budoucí, by mu tedy dle odvolacího soudu povinnost k zaplacení předmětné smluvní pokuty nevznikla. Zavázal-li se přesto k jejímu zaplacení dohodou o narovnání, kterou dne 21. 2. 2018 s R. uzavřel a kterou byla smlouva o smlouvě budoucí současně zrušena, učinil tak dobrovolně a bez příčinné souvislosti se svým trestním stíháním. Nadto odvolací soud dodal, že povinnost žalobce uzavřít budoucí kupní smlouvu zanikla také z důvodu upraveného v §1788 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť zajištěním žalobcova bytu v trestním řízení došlo ke změně okolností, z nichž strany při vzniku závazku vycházely.
18. Ani požadavek na zaplacení částky 368 630,14 Kč odvozovaný od tvrzené nemožnosti včasného splnění žalobcova závazku plynoucího z uzavřené úvěrové smlouvy odvolací soud neshledal důvodným. Z provedených zjištění totiž nelze mít za prokázané, že nebýt zajištění předmětného bytu, R. by své povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí skutečně řádně splnil, tj. že by kupní smlouvu se žalobcem skutečně uzavřel a včas a řádně by mu též zaplatil sjednanou kupní cenu. Takové žalobcovy úvahy odvolací soud označil za pouhé domněnky. Kromě toho žalobci škoda ve výši uvedené částky ani nevznikla, neboť žalobce tuto částku nikdy nevynaložil, a jeho majetek se o ni proto nesnížil. Nedůvodnost této části žalobního požadavku je dle odvolacího soudu dána též tím, že žalobce, jehož počínání odvolací soud zhodnotil jako riskantní, měl možnost splnit svůj závazek ze smlouvy o úvěru včas z jiných zdrojů než z plánovaného prodeje předmětného bytu. Za tím účelem totiž vedle částky 70 000 Kč, kterou dobrovolně zaplatil R., mohl využít i částku, kterou si z čerpaného úvěru ponechal jako finanční rezervu, jakož i svůj další majetek představovaný podílem v bytovém družstvu (spojeným s právem užívání bytu) nebo stoprocentním obchodním podílem ve společnosti C. P.
19. Stran nároku na náhradu nemajetkové újmy se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterých délka žalobcova trestního stíhání nebyla nepřiměřená, povaha trestné činnosti, z níž byl viněn, nepůsobí difamačně, a toto trestní stíhání nevešlo nejen ve všeobecnou známost (nebylo medializováno), ale ani ve známost osob žalobci nejbližších. Tvrdil-li žalobce, že v důsledku svého trestního stíhání ztratil nárok na odměny, nejednalo se o tvrzení pravdivé, neboť žalobci tyto odměny nebyly vypláceny ani před zahájením tohoto trestního stíhání, a ani po jeho skončení. Za ničím nepodloženou domněnku pak odvolací soud označil možnost, že by žalobce, nebýt předmětného trestního stíhání, mohl dosáhnout na lépe placenou pracovní pozici. Tentýž závěr odvolací soud zaujal i stran žalobcova přesvědčení o změně chování jeho sousedů ve vztahu k němu, jakož i o vědomě nesprávném znaleckém posudku znalce Ing. Šafaříka. Byl-li žalobce svým obhájcem v průběhu trestního řízení chybně informován o tom, že zde existuje hrozba uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, čehož se žalobce obával, pak za takovýto postup tohoto obhájce žalovaná neodpovídá. Žalovaná konečně není odpovědná ani za údajnou nelibost projevovanou vůči žalobci v době předmětného trestního řízení jeho zaměstnavatelem, neboť tím tento zaměstnavatel porušoval zásadu presumpce neviny.
20. Při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění, která žalobci přesto náleží za psychickou i osobnostní zátěž, s níž je dle odvolacího soudu každé trestní stíhání spojeno a která je zpravidla provázena zásahem do práva poškozeného na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jeho jména, pak odvolací soud vyšel ze srovnání žalobcova případu s celkem šesti jinými případy nezákonného trestního stíhání, z nichž (jak odvolací soud uvedl) jsou mu poslední tři srovnávaná rozhodnutí známa z jeho úřední činnosti (zatímco z prvních tří rozhodnutí již vycházel soud prvního stupně – pozn. dovolacího soudu). Konkrétně tak poukázal na rozhodnutí vydaná v případech řešených Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 22/2012 (poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za již druhé nezákonné trestní stíhání pro trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu, které trvalo rok a devět měsíců a v jehož průběhu došlo k nezákonnému postupu, přičemž poškozený cizinec byl omezen na svobodě a ohrožen zrušením povolení k dlouhodobému pobytu a podnikání v České republice), sp. zn. 42 C 75/2014 (v této již prvostupňovým soudem zmíněné věci poškozený obdržel zadostiučinění ve výši 24 000 Kč za nezákonné trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry s hrozícím trestem odnětí svobody až na pět let, pro který byl zprvu odsouzen vydaným trestním příkazem, poté byl obžaloby zproštěn z důvodu neprokázání skutku, pro který byl stíhán, přičemž u něho došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu i ke zhoršení jeho vztahu s dcerou), sp. zn. 16 C 123/2014 (přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 150 000 Kč za nezákonné trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a porušování povinnosti při správě cizího majetku, které trvalo cca sedmnáct měsíců a poškozený, jenž působil jako diplomat, byl ohrožen trestem odnětí svobody v délce od tří do deseti let, resp. od šesti měsíců do pěti let, přičemž toto medializované trestní stíhání, v jehož závěru byl poškozený zproštěn obžaloby, neboť příslušný skutek nebyl trestným činem, mělo dopad na jeho pověst v místě bydliště, u přátel i spolupracovníků, na jeho profesní život, politickou kariéru i výdělek), sp. zn. 18 C 358/2009 (přiznáno zadostiučinění ve výši 10 000 Kč za dva a půl roku trvající trestní stíhání pro trestný čin podvodu, kdy ve srovnání s nyní projednávanou věcí mělo trestní stíhání u poškozeného, jenž byl v závěru zproštěn obžaloby, neboť spáchaný skutek nebyl trestným činem, horší následky v podobě zhoršení jeho psychiatrických obtíží), sp. zn. 22 C 211/2012 (přiznáno zadostiučinění ve výši 50 000 Kč, resp. 80 000 Kč, za tři roky trvající trestní stíhání více poškozených pro trestný čin útisku s hrozícím trestem odnětí svobody až na šest měsíců, jenž byl původně kvalifikován jako trestný čin vydírání s trestní sazbou odnětí svobody od pěti do dvanácti let, které bylo medializováno a zastaveno s tím, že vytýkané skutky nejsou trestným činem, přičemž zde došlo k „teatrálnímu“ způsobu zatčení stíhaných osob, k použití pout v přítomnosti jejich příbuzných, byla zjištěna svévole a nepřiměřenost v postupu policejního orgánu, přičemž vyšší odškodnění bylo přiznáno poškozenému, který byl též omezen na svobodě, byl mu zajištěn majetek a v médiích se opakovaně objevilo nejen jeho jméno, ale i fotografie jeho obličeje) a sp. zn. 10 C 213/2012 (přiznáno zadostiučinění ve výši 50 000 Kč poškozeným, u nichž mělo trestní stíhání „mnohem horší důsledky do profesního, osobního a soukromého života především s ohledem na předmět trestné činnosti, která jim byla kladena za vinu, významnou negativní medializaci případu, nepřiměřený postup policejních orgánů při zatýkání, omezení na svobodě“). Po tomto srovnání a po zjištění, že žalovaná v rámci předběžného projednání nyní řešeného nároku konstatovala nezákonnost usnesení o zahájení žalobcova trestního stíhání, za které se též omluvila, aniž by však uvedla, která jeho práva byla porušena, dospěl odvolací soud k závěru, že je žalobě v této části namístě vyhovět pouze v rozsahu konstatování, jež bude chybějící údaje obsahovat, zatímco finanční zadostiučinění žalobci nenáleží.
21. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) nebyl odvoláním napaden, pročež v tomto rozsahu nabyl samostatné (oddělené) právní moci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
22. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl žalobce dovoláním.
23. Ve vztahu k požadované náhradě nákladů vynaložených na obhajobu žalobce v dovolání zformuloval několik právních otázek, které dle jeho názoru dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně se jednalo o otázku, zda má poškozený nárok na náhradu nákladů souvisejících s úkony provedenými sice před zahájením samotného trestního stíhání, ale již v rámci přípravného řízení (prověřování podezření ze spáchání trestného činu), a dále o otázky, zda lze úkony žalobcova obhájce představované návrhem na doplnění dokazování v trestním řízení, námitkami proti formulaci otázek položených znalci a návrhem na zrušení zajištění majetku považovat za úkony účelně vynaložené na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu ve smyslu OdpŠk. Žalobce je přitom přesvědčen, že všechny tyto otázky odvolací soud vyhodnotil nesprávně, pokud na ně odpověděl negativně a v návaznosti na to uzavřel, že žalobci náhrada nákladů připadajících na uvedené úkony nepřísluší.
24. Nesprávný je podle žalobce rovněž závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti jeho požadavku na náhradu škody ve výši 70 000 Kč, která připadá na smluvní pokutu zaplacenou R. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že si smluvní strany konkludentně ujednaly, že na písemné výzvě trvat nebudou, neboť R. nechtěl čekat na ukončení zajištění žalobcova bytu a požadoval alespoň zaplacení předmětné smluvní pokuty, pročež strany následně přistoupily k uzavření dohody o zániku smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 21. 2. 2018, jež sama otázku uhrazení této smluvní pokuty ani neřeší. Neformální výzva R. k uzavření kupní smlouvy, kterou žalobce akceptoval, tedy odpovídala aktuálnímu ujednání smluvních stran. V této souvislosti žalobce formuloval právní otázku, zda při absenci písemné výzvy budoucího kupujícího k uzavření kupní smlouvy, která byla nahrazena (ať již v jakékoliv formě) ústní výzvou, jež byla jejím příjemcem akceptována, vznikl budoucímu kupujícímu nárok na zaplacení smluvní pokuty, tj. otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se formy právního jednání a představované jeho rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019. Žalobce se dále neztotožnil ani s názorem odvolacího soudu, podle kterého měl jeho závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zaniknout podle §1788 odst. 2 o. z. v důsledku nastalé změny okolností, neboť toto ustanovení na posuzovaný případ nedopadá. Právní otázkou, na níž napadené rozhodnutí spočívá a která současně dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, tak je, zda zajištění nemovitosti v rámci trestního řízení má za následek zánik povinnosti zavázané strany uzavřít budoucí kupní smlouvu týkající prodeje zajištěné věci.
25. Stran náhrady škody odvozené od smlouvy o úvěru uzavřené s obchodní společností A. žalobce předně v dovolání uvedl, že ke vzniku této škody došlo v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním, neboť tento závěr plyne z provedeného dokazování. Zároveň odmítl názor odvolacího soudu, že by pro posouzení dotčené části nároku byly podstatné úvahy o tom, zda by R. kupní cenu za předmětný byt skutečně uhradil. V této souvislosti proto žalobce zformuloval právní otázku (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dle jeho názoru dosud neřešenou), zda je vznik dotčeného nároku podmíněn prokázáním toho, že by budoucí kupující kupní cenu za zakoupený byt skutečně uhradil, nebo zda postačuje zjištění, že žalobce nemohl s předmětným bytem volně nakládat a zpeněžit jej. Uzavřel-li odvolací soud, že žalobce měl vedle zajištěného bytu k dispozici i další majetek, ze kterého mohl svůj závazek z úvěrové smlouvy splnit včas, pak z provedeného dokazování vyplynulo, že tomu tak nebylo. Žalobce totiž disponoval pouze obchodním podílem v obchodní společnosti, který byl bezcenný, neboť tato společnost nevlastnila žádný majetek ani nevyvíjela žádnou ekonomickou činnost, a dále byl členem bytového družstva. Zmíněný družstevní podíl sice zpeněžit mohl, s tímto podílem však bylo spojeno jeho nájemní právo k družstevnímu bytu, ve kterém žalobce bydlel, pročež by požadavek na jeho zpeněžení a zajištění si jiné možnosti bydlení odporoval dobrým mravům. Opačný názor odvolacího soudu žalobce považuje za nesprávný, v návaznosti na což vymezil další (druhou) právní otázku týkající se předmětné části nároku, zda mu vznikla předmětná škoda za situace, kdy jeho jediným dalším majetkem byl majetek, v němž uspokojoval své bytové potřeby. I tuto otázku žalobce považuje za v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nevyřešenou.
26. Při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce nezákonným trestním stíháním utrpěl, odvolací soud dle jeho přesvědčení nevzal v úvahu zjištění soudu prvního stupně, podle kterého toto trestní stíhání ohrožovalo další žalobcovo pracovní uplatnění, neboť v případě jeho odsouzení by nemohl pokračovat ve své profesní dráze v oboru finančnictví. Opomenut byl i nepříznivý dopad tohoto trestního stíhání na žalobcův psychický stav, což se projevilo v jeho pracovním i soukromém životě. Žalobce dále poukázal na závěr vyslovený v nálezech Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, a ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, podle kterého je zásah způsobený nezákonným trestním stíháním o to citelnější, bylo-li trestní řízení skončeno zprošťujícím rozsudkem, neboť skutek, z něhož byl obviněný obžalován, nebyl trestným činem, a že výše přiznané náhrady nesmí být symbolická, nýbrž musí naplňovat požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Do odškodnění utrpěné nemajetkové újmy by se pak měla promítnout i žalobcova ztráta na nenárokových odměnách, které by, nebýt trestního stíhání, žalobce jistě pobíral od svého zaměstnavatele, jejichž výši však nemohl objektivně vyčíslit. Žalobce rovněž poukázal na délku svého trestního stíhání a na hrozící trest, přičemž zopakoval svou argumentaci týkající se údajně nepravdivého znaleckého posudku Ing. Šafaříka. Odvolací soud však k těmto skutečnostem nepřihlédl, v důsledku čehož nezohlednil všechna kritéria, která Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a od něhož se tak při řešení otázky určení formy poskytnutého zadostiučinění odchýlil. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil také od navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (jakož i od rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017), pokud řešený případ porovnal s případy, jež se s ním v podstatných znacích neshodují, respektive žalobci nepřiznal takové odškodnění, které by odpovídalo zadostiučinění, jež je v obdobných případech poskytováno. Z odůvodnění jeho rozhodnutí též není patrné, v jakých podstatných znacích se srovnávané případy s případem žalobce údajně shodovaly a v jakých znacích se naopak od sebe lišily, ani to, jak se tyto úvahy promítly do závěru o přiznaném zadostiučinění, jež na rozdíl od všech srovnávaných případů nemá formu peněžité satisfakce. Srovnávaná rozhodnutí jsou nadto poměrně stará a neodpovídající stávající společenské a ekonomické situaci.
27. Závěrem žalobce uvedl, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odchýlil-li se „od hodnocení důkazu provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl“.
28. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
29. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a podané dovolaní označila za nedůvodné, pročež se vyslovila pro jeho odmítnutí, resp. zamítnutí. Zároveň uvedla, že žalobcovy nároky jsou převážně založeny na jeho domněnkách a spekulacích, přičemž jedná-li se o náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěl, lze již dříve poskytnutou omluvu spolu se soudem vysloveným konstatováním porušení žalobcova práva považovat za dostatečné zadostiučinění.
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
31. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
32. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
33. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
34. Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
35. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
36. Ve světle uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá také ohledně částky 18 779,29 Kč s příslušenstvím připadající na náhradu nákladů obhajoby, neboť tento samostatný nárok, odvíjející se od odlišného skutkového základu, než je tomu v případě zbývajících nároků, částku 50 000 Kč nepřevyšuje, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o vztah pracovněprávní.
37. Dovolání není objektivně přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
38. Dále se odvolací soud zabýval tím, zda je žalobcovo dovolání v dalších částech přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
39. Závěr o neopodstatněnosti žalobcova požadavku na náhradu škody představující uhrazenou smluvní pokutu ve výši 70 000 Kč odvolací soud předně odůvodnil tím, že mezi touto škodou a žalobcovým trestním stíháním není dán vztah příčinné souvislosti, neboť budoucí kupující R. nikdy žalobce k uzavření kupní smlouvy na předmětný byt nevyzval způsobem, který byl mezi smluvními stranami dojednán (tj. písemně), pročež mu nárok na tuto smluvní pokutu nevznikl, a pokud se žalobce k její úhradě přesto zavázal v následně uzavřené dohodě ze dne 21. 2. 2018, učinil tak dobrovolně (viz bod 38 odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobcova dovolací námitka týkající se tohoto závěru a poukazující pouze na jeho údajný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu v otázce dodržení sjednané formy právního jednání představovaného předmětnou výzvou však především vychází z odlišného skutkového závěru, než z jakého vyšel odvolací soud. Bez dalšího totiž předpokládá, že v řízení měly být prokázány skutečnosti svědčící o tom, že smluvní strany vzhledem k zajištění předmětného bytu dodatečně uzavřely konkludentní dohodu o změně formy zmíněné výzvy (jak ostatně předpokládá též žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019), v níž pak měla být tato výzva též realizována, přičemž následně uzavřená smlouva ze dne 21. 2. 2018 již problematiku dotčené smluvní pokuty ve skutečnosti vůbec neřešila. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu však takováto zjištění neplynou, jak patrno z bodů 34 až 37 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce tak ve své podstatě zpochybňuje skutkový základ, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
40. Kromě toho žalobce uvedenou právní otázkou nezacílil na výše zmíněný závěr odvolacího soudu, že nedůvodnost předmětného nároku je dána absencí příčinné souvislosti mezi dotčenou škodou a žalobcovým trestním stíháním, jež měla být způsobena tím, že žalobce netrval na postupu, který byl mezi účastníky ve smlouvě o smlouvě budoucí původně dojednán (neboť pokud by na něm trval, povinnost k úhradě smluvní pokuty by mu nevznikla). Ani odlišné řešení v dovolání vymezené otázky dodatečné změny formy výzvy k uzavření kupní smlouvy, k níž měl být žalobce vzhledem k zajištění předmětného bytu údajně svolný, by se tak v jeho poměrech nemohlo nikterak příznivě projevit, neboť napadené rozhodnutí v dotčené části na řešení této otázky ve skutečnosti nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil). Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tudíž nelze ani z tohoto důvodu dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
41. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k další otázce týkající se téhož nároku na zaplacení částky 70 000 Kč, tj. k otázce, zda zajištění nemovitosti v rámci trestního řízení má v souladu s §1788 odst. 2 o. z. za následek zánik povinnosti zavázané strany uzavřít budoucí kupní smlouvu týkající prodeje zajištěné věci. Obstál-li některý z důvodů, pro nějž odvolací soud touto otázkou dotčenému nároku nevyhověl (zde výše zmíněný závěr o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi řešenou škodou a žalobcovým trestním stíháním), nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
42. Ani ve vztahu k otázce, zda žalobci vznikla v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním škoda ve výši 368 630,14 Kč odvozená od úvěrové smlouvy, a to za situace, kdy jeho jediný další majetek, ze kterého by žalobce mohl svůj závazek z této smlouvy včas splnit, byl představován majetkem, v němž uspokojoval své bytové potřeby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Rovněž i v této části svého dovolání totiž žalobce vychází ze zpochybnění správnosti skutkového závěru odvolacího soudu, v souladu s nímž žalobce disponoval nejen podílem v bytovém družstvu, ale také částkou, kterou si z čerpaného úvěru ponechal jako finanční rezervu, a dále obchodním podílem ve společnosti C. P., jehož v dovolání tvrzená bezcennost k datu splatnosti úvěru ze skutkových závěrů odvolacího soudu nevyplývá (viz bod 50 odůvodnění napadeného rozsudku). Rovněž i v tomto případě tak žalobce v dovolání uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. již zmíněný §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. a contrario).
43. Za tohoto stavu nelze přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. dovodit ani v případě otázky, zda je vznik dotčeného nároku na zaplacení částky 368 630,14 Kč podmíněn prokázáním toho, že by budoucí kupující R. kupní cenu za zakoupený byt skutečně uhradil, nebo zda postačuje zjištění, že žalobce nemohl s předmětným bytem volně nakládat a zpeněžit jej. Ani odlišné řešení této otázky by se totiž za situace, kdy obstál závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti vycházející z existence dalšího majetku, z něhož mohl žalobce čerpaný úvěr včas splatit, nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit (v podrobnostech viz výše). Ze stejného důvodu je pak nepřípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ve vztahu k této právní otázce, jakož i ve vztahu k předchozí právní otázce, jež se týkala téhož nároku, způsobena i tím, že žalobce ve svém dovolání nikterak nezpochybnil další závěr, kterým odvolací soud nedůvodnost dotčené části žalobního požadavku odůvodnil, a to ten, podle kterého žalobci škoda související s uzavřenou úvěrovou smlouvou vůbec nevznikla, neboť se o uvedenou částku jeho majetek nezmenšil (viz třetí věta bodu 48 odůvodnění napadeného rozsudku).
44. Namítl-li žalobce v závěru dovolání, že řízení trpí procesní vadou, pokud se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by těmito důkazy sám provedl dokazování, pak za situace, kdy v této souvislosti nezformuloval konkrétní otázku procesního práva, ve vztahu k níž by v souladu s požadavkem plynoucím z §241a odst. 2 o. s. ř. vymezil i důvod přípustnosti podaného dovolání, by bylo možné k takovéto případné vadě řízení přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by podané dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V případě výše zmíněných nároků na náhradu škody však uvedená podmínka naplněna není.
45. Dovolací soud proto v části týkající se nároků na náhradu škody, jež byly předmětem dovolacího řízení, podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro jeho nepřípustnost.
46. Ve zbývajícím rozsahu dopadajícím na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobce nezákonným trestním stíháním utrpěl, však podané dovolání přípustné je. Při řešení otázky stanovení formy přiměřeného zadostiučinění za tuto újmu se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
47. Dovolání je důvodné.
48. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
49. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, na nějž žalobce ve svém dovolání též přiléhavě poukázal, Nejvyšší soud uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.
50. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.
51. Nejvyšší soud se ve zmíněném rozsudku rovněž vyjádřil k tomu, k jakým dalším okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout (jedná se např. o okolnosti vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo o požadavek na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti), a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna“. Stejný závěr byl vysloven i v pozdějším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016.
52. Morální satisfakce ve formě konstatování porušení práva je přitom primárním způsobem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, zadostiučinění v penězích plní podpůrnou (subsidiární) funkci, tj. nastupuje až poté, kdy se morální zadostiučinění ukázalo (ať zcela nebo zčásti) nepostačujícím a tím i neúčinným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1070/12).
53. Odvolací soud, přestože si byl zmíněného požadavku na srovnání žalobcova případu s jinými obdobnými případy zjevně vědom, stejně jako si byl vědom i toho, jaká kritéria jsou pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za daný typ nemajetkové újmy významná, však požadavkům vyplývajícím z citované judikatury Nejvyššího soudu plně nedostál.
54. Srovnání, které má na mysli výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, v sobě zahrnuje zejména komplexní posouzení, v čem konkrétně jsou srovnávané případy shodné z pohledu každého ze tří výše uvedených základních kritérií, která je třeba při odškodňování újmy způsobené poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním zohlednit, kdy hledisko dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby je hlediskem nejvýznamnějším, jakož i z pohledu dalších významných okolností, jež trestní stíhání poškozeného případně provázely, stejně jako posouzení, v čem se z téhož pohledu porovnávané případy od sebe naopak liší. Z takto provedeného komplexního porovnání srovnávaných případů pak musí následně vyplynout, proč se soud od formy odškodnění nebo finančních částek, které byly ve srovnávaných případech poškozeným přiznány, odchýlil a v jakém směru, nebo proč poškozenému přiznal stejné odškodnění jako v případě, který s řešenou kauzou porovnával. Odvolací soud však namísto vyhovění uvedenému požadavku z každého z jím srovnávaných případů poukázal nikoliv na všechny, nýbrž jen na některé rozhodné skutečnosti, z jejichž vzájemného porovnání poté vycházel. V případě rozhodnutí vydaného ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 22/2012 tak např. chybí údaj o důvodu, pro který poškozený nebyl ve věci pravomocně odsouzen, u věci vedené pod sp. zn. 42 C 75/2014 odvolací soud nepracoval s údajem o délce trvání trestního stíhání (zjištěné soudem prvního stupně), a ani jeden z těchto údajů pak odvolací soud nezahrnul do provedeného porovnání u věci vedené tímtéž obvodním soudem ve věci sp. zn. 10 C 213/2012. Zcela stranou pozornosti odvolacího soudu dále zůstala zjištění prvostupňového soudu (odvolacím soudem nikterak nezpochybněná) o dopadech žalobcova trestního stíhání do jeho osobnostní sféry souvisejících s jeho psychickým stavem zapříčiněným mimo jiné i možným ohrožením jeho další pracovní kariéry v pozici, kterou do té doby zastával. Při provedeném srovnání s výše uvedenými případy, z nichž nadto v žádném z nich nebyl poškozený odškodněn stejnou formou zadostiučinění, jakého se od odvolacího soudu nyní dostalo žalobci, nýbrž penězi, odvolací soud rovněž nerespektoval závěr Nejvyššího soudu, v souladu s nímž má-li soud pro určení výše přiměřeného zadostiučinění použít srovnatelné případy, je třeba vycházet zejména z těch, které jsou projednávanému případu časově bližší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 992/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 604/23, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 784/2023). Ve vztahu k nyní odškodňované újmě, k níž u žalobce docházelo v letech 2017 až 2019, totiž případy řešené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 358/2009 nebo sp. zn. 13 C 22/2012 uvedenému požadavku zjevně nevyhovují.
55. Přestože odvolací soud vyhodnotil délku žalobcova trestního stíhání jako přiměřenou, tento závěr současně neznamená, že by tato doba, která v žalobcově případě odpovídala jednadvaceti měsícům, představovala z hlediska intenzity nemajetkové újmy, kterou v důsledku svého nezákonného trestního stíhání žalobce trpěl, též dobu zcela zanedbatelnou (ostatně takovýto závěr ani odvolací soud nečiní). Zjevnou nepřiměřenost přiznané formy zadostiučinění za žalobcovu nemajetkovou újmu, kterou na podkladě dosud uvedených skutečností dovolací soud shledává, přitom dále umocňuje zjištění, že žalobce byl v závěru svého bezmála dvouletého trestního stíhání zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, pro který byl obžalován, nebyl trestným činem. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, totiž platí, že hledisko způsobené nemajetkové újmy je zpravidla nejintenzivněji naplněno tehdy, jestliže je vydán zprošťující rozsudek pro důvody uvedené v §226 písm. a) a b) tr. ř. (tedy že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, nebo že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 611/2016, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08. Konstatování porušení práva jako jedna z forem zadostiučinění poskytovaného za nemajetkovou újmu podle §31a odst. 2 OdpŠk je přitom namístě jen v těch případech, kdy újma způsobená žalobci byla s ohledem na konkrétní okolnosti případu zanedbatelná (nepatrná) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015, a dále srov. SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 166. Dosavadní skutkové závěry odvolacího soudu přitom ve prospěch takového závěru nesvědčí.
56. Na zmíněné zjevné nepřiměřenosti kompenzace žalobcovy nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení jeho práva přitom aktuálně nic nemění ani skutečnost, že se žalovaná již žalobci za jeho nezákonné trestní stíhání omluvila. S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že není vyloučeno, aby se poškozenému vedle sebe dostalo jak konstatování porušení jeho práva tak i zmíněné omluvy, když o souběžném odškodnění oběma zmíněnými kompenzačními prostředky bude (vždy s ohledem na individuální okolnosti věci) namístě uvažovat tehdy, nevyplyne-li porušení konkrétních práv poškozeného již z obsahu omluvy, a tudíž jádro omluvy a konstatování porušení práva nebude představováno shodným výčtem porušených práv poškozeného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015, nebo ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 351/2021). Kromě již výše popsaných nedostatků napadeného rozhodnutí týkajících se postupu, na jehož základě odvolací soud k určení formy zadostiučinění dospěl, však v souvislosti s předmětnou omluvou nelze rovněž přehlédnout, že ze žádného skutkového zjištění odvolacího soudu dosud není patrné, jak předmětná omluva konkrétně zněla (jaký byl její obsah). Právní závěr vyslovený v napadeném rozsudku stran předmětného nároku tak i v tomto ohledu postrádá potřebnou skutkovou oporu.
57. Vzhledem k přípustnosti dovolání v rozsahu dopadajícím na tu část napadeného rozsudku, kterou bylo rozhodnuto o zadostiučinění za žalobcovu nemajetkovou újmu, se dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 větou druhou o. s. ř. dále zabýval tím, zda ve vztahu k tomuto nároku není řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu přitom zakládá skutečnost, že odvolací soud vycházel při svém rozhodování také z porovnání žalobcova případu s rozsudky vydanými ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 358/2009, 22 C 211/2012 a 10 C 213/2012, kterými soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedly dokazování, přičemž ačkoliv odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že jsou mu tato rozhodnutí známa z jeho úřední činnosti, žalobce s nimi při odvolacím jednání neseznámil (jak patrno z protokolu o tomto jednání konaném dne 9. 3. 2023 na č. l. 335 až 338 spisu). Přestože skutečnosti, které jsou známy soudu z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety), nemusí být dokazovány, jak plyne ze znění §121 o. s. ř., i pro tento případ platí, že účastníkům řízení musí být v rámci principu předvídatelnosti rozhodnutí umožněno, aby se k těmto skutečnostem v průběhu řízení vyjádřili s tím, že jim musí být poskytnut prostor k tomu, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, nebo ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3060/2021, a ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1589/2023). Žádný údaj o tom, že by odvolací soud ve vztahu k předmětným rozsudkům takovouto možnost účastníkům poskytl, a to tím, že by jim zpřístupnil informaci, že i z těchto rozhodnutí bude při posuzování dané věci vycházet, však z obsahu spisu neplyne. Účastníkům řízení tak byla odňata možnost se k těmto skutečnostem vyjádřit, čímž odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
58. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v části týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci jeho nezákonným trestním stíháním, ohledně níž bylo dovolání shledáno přípustným, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
59. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Při svém dalším postupu bude odvolací soud dbát i na to, aby soudní písemnosti byly žalobci řádně doručovány do datové schránky jeho právního zástupce, jímž je advokát Mgr. Jaroslav Homolka (ID datové schránky j3qhh9c), a nikoliv do datové schránky na stejné adrese sídlícího advokáta JUDr. Jaroslava Homolky (ID datové schránky 9v9hh2x), jak se v řízení již opakovaně stalo (viz např. doručenky u č. l. 303, 326 nebo 354 spisu), byť doposud bez negativního vlivu na žalobcova procesní práva.
60. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu