ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2953.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2953/2022-1931
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně SPRINT CR spol. s r. o. v likvidaci, IČO 65277619, se sídlem v Brně, Šumavská 422/29, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 5 611 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 10/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 11 Co 396/2021-1875, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 11 Co 396/2021-1875, se v rozsahu vyhovění žalobě do částky 5 546 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky v celkové výši 69 269 343 Kč s příslušenstvím na základě skutkových tvrzení, že došlo ke škodě nesprávným úředním postupem Policie ČR, která jednak dne 9. 3. 2000 nezakročila proti třetím osobám (družstvo VDI Kyjovan a jím najatá soukromá bezpečnostní agentura), jež násilně vnikly do žalobkyní užívaných nebytových prostor a odvezly zboží ve vlastnictví žalobkyně v těchto prostorách uskladněné, a jednak vyzvala družstvo VDI Kyjovan až dne 14. 4. 2000 k vydání zboží žalobkyni a tyto věci převzala dne 14. 4. 2000 a 18. 4. 2000 bez řádné inventarizace a svévolně vedla vyšetřování. Hodnota zboží byla při jeho vrácení žalobkyni nižší oproti hodnotě v době odnětí, a to o žalovanou částku, která sestávala jednak z náhrady škody ve výši 63 658 343 Kč za ztracené zboží a dále z náhrady škody ve výši 5 611 000 Kč za poškozené zboží. Ohledně zaplacení částky 63 658 343 Kč byl nárok žalobkyně pravomocně zamítnut rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 11 Co 335/2018-1643. Dovolání proti uvedenému rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 30 Cdo 2772/2019-1702, a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 1624/20. Předmětem dovolacího přezkumu je již pouze nárok na zaplacení částky 5 611 000 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody za poškozené zboží.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2021, č. j. 26 C 10/2002-1815, zamítl žalobu co do částky 5 611 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z této částky od 11. 7. 2001 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 15 300 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 11 Co 396/2021-1875, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 546 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % od 13. 4. 2002 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 264 823 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2022, č. j. 11 Co 396/2021-1894, bylo rozhodnuto, že se zamítá návrh žalobkyně na vydání opravného usnesení, aby byl ve výroku I opraven rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 11 Co 396/2021-1875, tak, že za slova „že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 546 000 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 13. 4. 2002 do zaplacení“ se doplňuje slovo „ročně“.
4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování ve vztahu k nyní posuzovanému nároku na náhradu škody za poškozené zboží učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Od počátku 90. let byly spory mezi VDI Kyjovan a Sprint a. s., eventuálně dalšími společnostmi včetně žalobkyně, v nichž vystupoval I. P. B., což bylo známo i Policii ČR. Dne 5. 3. 2000 prováděl VDI Kyjovan stavební práce v areálu, v němž se nacházela hala, ve které měla žalobkyně uskladněné zboží, přičemž v důsledku poryvu větru narazil panel zavěšený na jeřábu do haly a halu poškodil. Uvedená hala byla ke dni 9. 3. 2000 ve vlastnictví VDI Kyjovan, přičemž žalobkyně měla tuto halu v nájmu od společnosti Sprint a. s., které svědčilo užívací právo. Dne 7. 3. 2000 se žalobkyně dozvěděla o poškození haly od VDI Kyjovan, a byla vyzvána k odstranění regálů a vyčíslení škody na zboží, které bylo poškozeno. Vyčíslení škody na poškozeném zboží žalobkyně neprovedla. Dne 8. 3. 2000 stavební úřad provedl místní šetření a vydal výzvu k odstranění závad na stavbě haly podle návrhu opatření B. ze dne 6. 3. 2000, který narušení haly klasifikoval rozsahem i intenzitou jako havarijní. Dne 8. 3. 2000 ve večerních hodinách kolem 18:00 hodin se vedení VDI Kyjovan bezvýsledně pokusilo kontaktovat pana B. a rozhodlo za přítomnosti dvou členů obecního zastupitelstva o vyklizení haly prostřednictvím najaté bezpečnostní agentury a převezení věcí žalobkyně na bezpečné místo do haly v ZS Kelčany (ke které VDI Kyjovan po předběžném zajištění budoucího nájmu ze dne 22. 2. 2000 uzavřelo nájemní smlouvu dne 8. 3. 2000). O stavu zboží v hale byl pořízen videozáznam. Odvoz věcí byl započat dne 8. 3. 2000 od 18:00 hodin a trval do 10. 3. 2000 do 4:30 hodin. Po trestním oznámení I. P. B. Policie ČR dne 14. 4. a 18. 4. 2000 vyzvala VDI Kyjovan k vydání věcí podle §78 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále též „tr. ř.“, z důvodu, že žalobkyně k nim v trestním oznámení uplatňovala vlastnické právo. Tyto věci se nacházely v držení VDI Kyjovan, které na ně hodlalo uplatnit zadržovací právo v souvislosti s pohledávkou za žalobkyní. Proto byly věci převzaty do úschovy Policie ČR, vzhledem k jejich množství a druhu byly ponechány ve dvou halách ZS Kelčany, kam je přemístilo VDI Kyjovan z poškozené haly. Prostory obou hal byly zapečetěny a klíče byly uloženy v zapečetěné krabičce ve vrátnici areálu ZS Kelčany. Dne 18. 4. 2000 byla z počítače vytištěna „sjetina“ za účasti Policie ČR. Usnesením ze dne 20. 4. 2000 bylo Policií ČR rozhodnuto o vydání věcí žalobkyni, tohoto dne byly žalobkyni vydány počítače a diskety. Proti tomuto usnesení podal stížnost VDI Kyjovan, který namítal spornost vlastnictví věcí i vzhledem k uplatnění zadržovacího práva. Po zrušení tohoto usnesení bylo usnesením ze dne 28. 7. 2000, ČVS: OVHO-357/2000, opět rozhodnuto o jejich vydání žalobkyni, stížnost VDI Kyjovan proti tomuto usnesení byla následně zamítnuta usnesením ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 1 KZV 65/2000. Dne 14. 9. 2000 proběhlo jednání s I. P. B. o vydání věcí, kdy pan Busta požadoval po Policii ČR převezení věcí do prostor, odkud byly vyskladněny, jinak je nepřevezme, neboť je nemá kam umístit. Dne 12. 10. 2000 byl pan B. vyzván k převzetí věcí písemně. Dne 1. 11. 2000 došlo k jednání Policie ČR a žalobkyně o faktickém způsobu vydání věcí. Dne 7. 11. 2000 byly předány regály a automobily a žalobkyně se zavázala zajistit prostory. Dne 20. 11. 2000 bylo započato s vydáváním věcí. Dne 21. 3. 2001 došlo k dalšímu jednání Policie ČR a žalobkyně o faktickém způsobu vydání věcí, kdy pan B. vyslovil ochotu k převzetí věcí, avšak až poté, co budou připraveny. Dne 8. 8. 2001 došlo protokolárně k ukončení předání zboží žalobkyni. V mezidobí byl dne 30. 3. 2001 na VDI Kyjovan prohlášen konkurs, který byl pravomocně zrušen dne 21. 9. 2011, a žalobkyně do konkursního řízení nepřihlásila žádnou pohledávku.
5. Při právním posouzení věci soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně neprokázala, že postupem Policie ČR došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který by byl v příčinné souvislosti se vznikem škody ve výši 5 611 000 Kč, a proto odpovědnost státu za škodu na poškozených věcech není dána. Ohledně chybné realizace institutu vydání/odnětí věci shledal jediné pochybení Policie ČR spočívající ve vyhotovení protokolu o převzetí věci en bloc dne 18. 4. 2000, aniž by je jednoznačně individualizovala, jak konstatoval dozorující státní zástupce ve stanovisku ze dne 30. 10. 2000, č. j. KZV 65/2000-88. Nedostatečnost protokolu sama o sobě škodu způsobit nemůže. Nedostatečné zaprotokolování zboží odňatého VDI Kyjovan pouze znamená, že není jasné, co Policie ČR převzala. Policie ČR může odpovídat pouze za škodu spočívající v poškození věcí v době od převzetí věcí do jejich zpětného vydání žalobkyni. Obě haly byly Policií ČR zapečetěny a zaplombovány, klíče byly v zapečetěné krabičce uloženy u hlídací služby v areálu ZS Kelčany, v jejichž areálu se obě haly nacházejí, a vydávání zapečetěné krabičky s klíči a jejich uložení bylo zapisováno. Pouze v jediném případě bylo zjištěno poškození plomby, nedošlo však k násilnému vniknutí do skladu, dveře byly uzamčeny, na obvodu skladu nebylo zjištěno žádné násilné narušení a Policie ČR avizovaný problém neprodleně odstranila. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, jaký byl počáteční a konečný stav zboží, přestože byla poučena podle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Soud prvního stupně konstatoval, že po uvedeném poučení ze strany soudu žalobkyně reagovala podáním ze dne 6. 5. 2021 a ústním přednesem při jednání před soudem dne 17. 5. 2021. Ačkoli sám jednatel žalobkyně při jednání u odvolacího soudu uvedl, že k poškození některého zboží došlo již dne 5. 3. 2000 v důsledku manipulace s jeřábem, tuto škodu nevyčíslil, a za toto poškození stát odpovídat nemůže, břemeno tvrzení i důkazní přitom leží na žalobkyni. Žalobkyně nepředložila důkazy, z nichž je možné dovodit počáteční i konečný stav zboží, a nepodařilo se jí prokázat, jaké věci a v jakém rozsahu byly poškozeny a v čem poškození věcí spočívalo v období, kdy je Policie ČR od VDI Kyjovan převzala, do doby, než je žalobkyni vydala. Pokud by se žalobkyni podařilo toto prokázat, stát by odpovídal za škodu, neboť by skladování věcí měl zajistit tak, aby k jejich poškození nedošlo. Dovozovat tvrzení žalobkyně, že zboží bylo přijato Policií ČR v nepoškozeném stavu, pouze z toho, že Policie ČR přijala veškeré zboží, nelze. Povinností žalobkyně je takové zboží řádně označit a řádně popsat jeho stav. Tvrzení žalobkyně o bezvadnosti zboží přijatého žalovanou nebylo v řízení prokázáno. Tvrdila-li, že dovážela většinu zboží originálního původu ze zahraničí pro přímý prodej, toto neprokázala. Soud prvního stupně dále konstatoval, že odpovědnost státu za škodu je postavena na principu, že stát je poslední dlužník. Žalobkyně však neuplatnila nárok vůči primárnímu dlužníkovi před soudem, respektive nepřihlásila pohledávku do konkursního řízení vedeného proti VDI Kyjovan. Soud prvního stupně dále shledal nedůvodnou námitku, že orgány činné v trestním řízení žalobkyni zbavily možnosti pohledávku u občanskoprávního soudu a následně v rámci konkursního řízení uplatnit. Vyslovil předpoklad, že žalobkyně musela mít zboží pojištěno pro případ poškození, zničení či ztráty zboží. Pokud by žalobkyni bylo z takového pojištění poskytnuto pojistné plnění, v rozsahu poskytnutého pojistného plnění by po státu nebylo možno cokoli požadovat. Neměla-li žalobkyně sjednánu pojistnou smlouvu, dopustila se porušení prevenční povinnosti předcházet škodám dle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Totéž lze dovodit i od 21. 3. 2001, kdy I. P. B. odmítl věci převzít, požadoval jejich přípravu a odmítl poskytnout součinnost v souvislosti s převzetím zboží, čímž se celý proces předávání zboží prodloužil. Ze znaleckého posudku Ing. Miloše Štěrby ze dne 3. 4. 2001 vyplývá, že zboží bylo částečně poškozeno. Poškození zboží bylo částečně způsobeno při havárii haly dne 5. 3. 2000, kdy jednatel žalobkyně odmítl vyčíslit výši škody, dále při převozu zboží VDI Kyjovanem a bezpečnostní agenturou a při jeho uskladnění v halách v Kelčanech. V řízení nebyl prokázán rozsah poškození zboží ve vztahu k tomu, zda bylo prošlé nebo z části nepoužitelné, když žalobkyně neprokázala množství tohoto zboží, druh, jeho cenu ke dni poškození a dobu, kdy došlo k nepoužitelnosti zboží a jeho neprodejnosti.
6. Odvolací soud zopakoval dokazování znaleckým posudkem Ing. Miloše Štěrby ze dne 3. 4. 2001, ve znění dodatku ze dne 4. 7. 2001, a fotodokumentací pořízenou znalcem v hale v Kelčanech. Z uvedených důkazů odvolací soud zjistil, že ve skladech zbývá zboží, které je zapotřebí zinventarizovat a ohodnotit. Sklady jsou oplechované haly, nemají žádnou odolnost proti prachu, jsou nevytápěné, bez tepelné izolace, místy do objektů zjevně zatékalo. Zboží je jen zhruba roztříděno, ve stavu, v jakém bylo pravděpodobně chaoticky dovezeno. U téměř veškerého zboží jsou neodborným způsobem převozu a překládky poškozeny obaly, u valné části obaly chybí. Velká většina zboží je nekompletní, často poškozená, bez nutných návodů a atestů. Zboží zevně i uvnitř v obalech je silně zaprášeno, papírové obaly degradovány, plastové průhledné poškozeny, plastové termoplastické a termosetové prvky jsou degradovány vlivem prudkého střídání teplot či slunečního záření, kovové součásti mají většinou poškozeny barevné nátěry, jsou odřeny či deformovány, kovové obaly kapalin jeví stopy korozního napadení, zboží s omezenou dobou exploatace má dobu prošlou, sprejové obaly, které byly vystaveny střídání teplotních rozdílů, jsou bez tlaku, bez náplně, nebo je zatvrdlá, vzduchové a olejové filtry jsou napadeny prachem i korozí; osvěžovače či vonící předměty jsou bez vůně a náplně. Některé zboží má samolepící vrstvu degradovánu. Odvolací soud zjistil, že znalec použil porovnávací metodu vycházeje z položek podle vydaných faktur z roku 1999 a 2001 s přihlédnutím na cenový vývoj za pomoci skutečných cen expedovaného zboží v roce 2001. Znalec ocenil 4 604 položek, uvedl počet kusů, cenu za jednotku, účetní cenu, technické zhodnocení, obvyklou cenu a rozdíl představující „přímou škodu“ na zboží ve výši 5 546 000 Kč. Dále uvažoval s přímo související újmou, kterou ohodnotil částkou 65 000 Kč a která představuje 3 prohlídky znalce včetně dopravy, účetní a identifikační práce, znalecký posudek, náklady na převzetí, převoz a naskladnění, a tedy dospěl k celkové výši 5 611 000 Kč. Fotodokumentace odpovídá zjištěním znalce, nelze zjistit, které konkrétní zboží a jak bylo poškozeno. Po tomto částečném zopakování dokazování odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, k němuž dospěl soud prvního stupně a který je podrobně popsán v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 11Co 335/2018-1643, na jehož odůvodnění odvolací soud pro stručnost odkázal.
7. Odvolací soud při právním posouzení věci dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně i žalované je částečně důvodné. Odvolací soud zkonstatoval, že úkolem soudu prvního stupně bylo posoudit, jaký je počáteční stav s přihlédnutím k tomu, že v řízení vyšlo najevo, že dne 5. 3. 2000 mělo dojít k poškození zboží a výši škody žalobkyně nevyčíslila. Ohledně této skutečnosti tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní žalobkyni, teprve poté lze totiž uzavřít, o jaké zboží a jakou částku, za niž Policie ČR neodpovídá, lze ponížit nárok žalobkyně. Soud prvního stupně i žalovaná podle odvolacího soudu pomíjejí, že žalobkyně po poučení dle §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu uvedla ve vyjádření ze dne 6. 5. 2021 v bodu 15, že „spadly tři krabice s elektrickými klaksony na zem a vlastní zboží újmu neutrpělo“. Žalovaná toto tvrzení žalobkyně nikterak nezpochybnila. Při tvrzení žalobkyně, že dne 5. 3. 2000 k žádnému poškození zboží nedošlo, je podle odvolacího soudu nutno vycházet z toho, že jiné poškozené zboží než zboží z předmětné haly se v hale v Kelčanech nenacházelo, a zároveň nemohlo jít o zboží, k jehož poškození došlo dříve než 8. 3. 2000. V době od 8. 3. 2000 do 18. 4. 2000 nesla podíl na poškození věcí buď bezpečnostní agentura či VDI Kyjovan, když tyto firmy prováděly vyklízení skladu, převoz zboží a jeho uložení v hale v Kelčanech, přičemž u téměř veškerého zboží jsou neodborným způsobem převozu a překládky poškozeny obaly, u valné části zboží obaly chybí. Kdyby bývala Policie ČR v protokolu o odnětí věcí jednoznačně popsala věci, které fakticky převzala a v jakém byly stavu, pak by byl počáteční stav nižší o tyto položky. K tomu však v souzené věci nedošlo. Z protokolu ze dne 18. 4. 2000 vyplývá, že Policii ČR bylo dobrovolně vydáno „veškeré zboží vystěhované z haly, která byla poškozena“. Odvolací soud zopakoval, že nedostatečnost protokolu sama o sobě škodu způsobit nemůže, avšak nedostatečné zaprotokolování zboží odňatého VDI Kyjovan znamená, že není jasné, které zboží a v jakém stavu Policie ČR od VDI Kyjovan převzala. Konečný stav podle odvolacího soudu vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Štěrby, který vyčíslil škodu na poškozených věcech částkou 5 546 000 Kč, částka 65 000 Kč pak představuje znalečné, cestovné, 3 prohlídky na místě samém atd. Pochybení Policie ČR podle odvolacího soudu spočívá ve vyhotovení protokolu o převzetí věcí en bloc , aniž by je jednoznačně individualizovala (druhem, počtem, stavem ke dni odnětí včetně rozsahu eventuálního poškození), což konstatoval i dozorující státní zástupce ve stanovisku ze dne 30. 10. 2000, č. j. KZV 65/2000-88, a dále v tom, že se spokojila s ponecháním věcí v hale, která nebyla řádně zabezpečena proti prachu, nebyla vytápěna, bez tepelné izolace a místy do objektů zjevně zatékalo. Tím se podle odvolacího soudu dopustila nesprávného úředního postupu, v jehož příčinné souvislosti vznikla žalobkyni škoda, a základ nároku je tak dán.
8. K výši škody odvolací soud uvedl, že za situace, kdy žalobkyně tvrdí, že dne 5. 3. 2000 k žádnému poškození zboží nedošlo, je třeba vycházet z toho, že Policie ČR převzala od VDI Kyjovan věci v bezvadném stavu (přestože tomu tak ve skutečnosti beze zbytku zřejmě nebylo), jinak totiž bylo povinností Policie ČR poškození věcí v protokolu poznamenat. Pořízení videozáznamu dne 18. 4. 2000 nesplňuje podmínky dle §79 odst. 5 tr. ř., protože nepostačuje pro zjištění druhu, počtu konkrétního zboží a rozsahu eventuálního poškození. Proto odvolací soud důkaz videozáznamy (VDI Kyjovan ze dne 8. 3. 2000 v poškozené hale a Policie ČR ze dne 18. 4. 2000 v hale v ZS Kelčany) neprovedl, neboť pouhá představa o tom, jak byly věci ve skladu umístěny, k určení výše škody nestačí. Z takového důkazu, podobně jako z fotodokumentace, jíž odvolací soud důkaz provedl, nelze dovodit, které konkrétní zboží, v jakém množství se ve skladu nacházelo a v jakém rozsahu bylo případně již poškozeno. Odvolací soud neměl dostatečné podklady pro to, aby určil, v jakém rozsahu Policie ČR za poškození zboží neodpovídá. Uzavřel, že nebýt nedostatečnosti protokolu ze dne 18. 4. 2000, Policie ČR by též neodpovídala za škodu vzniklou v období uskladnění zboží od 8. 3. 2000 do 17. 4. 2000, kdy zboží neměla ve své moci, ani nijak nemohla ovlivnit podmínky skladování zboží. Ani v tomto případě však nelze pro nedostatečnost údajů v protokolu ze dne 18. 4. 2000 použít žádný relevantní podklad pro takovou úvahu. Znalecký posudek jen obecně uvádí, že k poškození zboží mohlo dojít již při chaotickém dovezení, převozu a překládce, aniž by konkrétně specifikoval, jaká výše škody by takovému poškození odpovídala. Znalec Ing. Štěrba byl opakovaně přítomen v hale v Kelčanech, avšak až rok poté, co zboží bylo skladováno. Není tedy schopen rozlišit, k jakému poškození došlo vlivem vyklízení a přepravy, a k jakému poškození došlo vlivem skladování v nesprávných podmínkách, nadto se událost odehrála před 21 lety. Znalec ocenil pouze položky, které ve skladu sám viděl a které tam v době jeho prohlídky zbyly „roztříděné“ poté, co již od listopadu 2020 (správně zřejmě „2000“ – pozn. Nejvyššího soudu) byly vydány věci, které byly nepoškozené a byly prodány, jak uvedla žalobkyně v doplnění skutkových tvrzení ze dne 6. 5. 2021 v bodu 16. Odvolací soud proto uzavřel, že i přesto, že se Policie ČR nepodílela na poškození věcí v průběhu vyklízení, převozu a ukládání v hale v Kelčanech, za takovou eventuálně vzniklou škodu odpovídá, protože znemožnila určit, které zboží a v jakém stavu od VDI Kyjovan dne 18. 4. 2000 převzala tím, že řádně v rozporu s §79 odst. 5 tr. ř. poškození konkrétních věcí písemně nezaznamenala. Platí tak presumpce správnosti protokolu ze dne 18. 4. 2020 (správně zřejmě „2000“ – pozn. Nejvyššího soudu), kdy lze po Policii ČR požadovat, aby věnovala odbornou péči dokumentaci při zajištění věcí. Dále je nutno uvážit, zda k poškození zboží nemohlo dojít při „třídění zboží – resp. ukládání poškozeného zboží“ při vydávání zboží žalobkyni v době od 20. 11. 2000 do 3. 4. 2000 (správně zřejmě „2001“ – pozn. Nejvyššího soudu), kdy znalec vyčíslil škodu, kdy zboží bylo překládáno do košů či přepravek. Dne 21. 3. 2001 se projednával postup převzetí poškozeného zboží, které pak znalec ocenil ke dni 3. 4. 2000 (správně zřejmě „2001“ – pozn. Nejvyššího soudu), v takto krátkém období nelze žalobkyni přičíst k tíži průtahy s vydáním zboží. Ohledně zboží, které ztratilo hodnotu v důsledku plynutí času (vyvonělo, stalo se prošlým), žalobkyně svá skutková tvrzení doplnila tak, že se jednalo o zboží v počtu zcela zanedbatelném (např. voňavé preparáty do interiérů aut). Policie ČR začala věci vydávat řádným způsobem včetně protokolace až po závazném pokynu dozorující státní zástupkyně ze dne 30. 10. 2000. Dohodly-li se strany tak, že vydání započne 20. 11. 2000 a potrvá cca 3 měsíce, tzn. do konce února 2001, pak lze jen stěží žalobkyni přičítat k tíži, že věci nepřevzala dříve. Celý proces mohl být uspíšen o cca 1 až 1,5 měsíce. Nelze přehlédnout, že znalecký posudek vyčísluje škodu ke dni 3. 4. 2001, přestože zboží bylo i nadále vydáváno až do 13. 6., respektive 8. 8. 2001, tedy se nejeví spravedlivým, aby žalobkyni bylo přičítáno k tíži odmítavé stanovisko k zajištění pracovníků pro urychlení situace, tím spíše, že Policie ČR plánovala vydání na dobu 3 měsíců (pravděpodobně z důvodu nízkého počtu příslušníků na místním oddělení a množství zboží). Odvolací soud pak neshledal případnou argumentaci žalované, že žalobkyně zanedbala prevenční povinnost, neměla-li sjednané pojištění, když takovou povinnost poškozený ze zákona nemá. Ani obrana, že stát je poslední dlužník a žalobkyně měla přihlásit pohledávku do konkursního řízení, nemá v případě poškození věcí místo, nelze-li určit, které věci poškodil před 18. 4. 2000 VDI Kyjovan, avšak Policie ČR je převzala v rozporu s §79 odst. 5 tr. ř. a poté je ponechala v nevyhovujících prostorách. Za tohoto stavu žalobkyni žádný nárok proti VDI Kyjovan nevznikl.
9. Odvolací soud s ohledem na uvedené vyhověl nároku žalobkyně na náhradu škody poškozených věcí, kterou znalec vyčíslil částkou 5 546 000 Kč, neboť došlo k nesprávnému úřednímu postupu státu, v jehož důsledku vznikla žalobkyni škoda. Ohledně příslušenství vyšel odvolací soud z toho, že žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 12. 10. 2000 (správně zřejmě „2001“ – pozn. Nejvyššího soudu), podle §15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je žalovaná v prodlení počínaje uplynutím šestiměsíční lhůty (od 13. 4. 2002) a podle §517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši dle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění do 27. 4. 2005, tj. ve výši 6,5 % ročně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním v rozsahu části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 546 000 Kč s příslušenstvím, a rovněž v závislém výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V dovolání žalovaná uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání žalovaná spojila rovněž s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
11. Odvolací soud podle žalované dospěl k nesprávnému závěru, pokud shledal pochybení Policie ČR nejen ve vyhotovení protokolu o převzetí věcí en bloc , aniž je jednoznačně individualizovala, ale i v tom, že se Policie ČR spokojila s ponecháním věcí v nevhodné hale, čímž se měla dopustit nesprávného úředního postupu, v jehož příčinné souvislosti vznikla žalobkyni škoda. Odvolací soud se tak dopustil nepřípustného zásahu do skutkového stavu, když konstatoval další nesprávný úřední postup Policie ČR. Podle žalované se jednoznačně jedná o dva nároky, které spočívají na odlišném skutkovém základě a měly by být, v případě jejich důvodnosti, odškodněny každý samostatnou částkou. Právní posouzení příčinné souvislosti mezi jednotlivými pochybeními Policie ČR je nesprávné, respektive odvolací soud ji v naznačeném smyslu vůbec neřešil. Při řešení této otázky se odvolací soud podle žalované odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5754/2106 (toto usnesení se však ani po korekci na zřejmě zamýšlenou sp. zn. 30 Cdo 5754/2016 nepodařilo dohledat – pozn. Nejvyššího soudu), v nichž mělo být dosaženo závěru, že nároky vyplývající z oddělitelných škodních událostí se považují za zcela samostatné, přičemž žalobce musí ohledně jednotlivých uplatněných nároků uvést rozhodné skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž vyčíslit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Odvolací soud se podle žalované od řešení této otázky odchýlil tím, že ačkoliv v napadeném rozsudku identifikoval dva samostatné skutky, dva samostatné nesprávné úřední postupy, nedošlo ze strany žalobkyně k naplnění břemene tvrzení ani břemene důkazního k určení výše tvrzené škody v příčinné souvislosti s konkrétním nesprávným úředním postupem. V této souvislosti žalovaná formulovala rovněž otázku, zda lze příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem Policie ČR a tvrzenou škodou určit bez dalšího.
12. Nadto na nesprávný úřední postup Policie ČR spočívající v ponechání věcí v nevhodné hale lze podle žalované nahlížet jako na nový nárok a žalovaná ve vztahu k němu vznáší námitku promlčení, neboť byl odvolacím soudem založen ke dni 22. 6. 2022. K tomuto nově založenému nároku odvolacím soudem žalovaná rovněž namítá nepředvídatelnost rozhodnutí, když žalovaná nebyla žádným způsobem se záměry a vizemi odvolacího soudu seznámena, aniž by tušila, jakým způsobem se předběžný právní názor odvolacího soudu ubírá. Mimoto žalovaná uvedla, že Policie ČR převzala zboží uložené v halách v ZS Kelčany do své úschovy, aby družstvo VDI Kyjovan nerealizovalo zadržovací právo, tedy Policie ČR nerealizovala naplnění institutu zajištění majetku a nebylo třeba provedení inventarizace.
13. Žalovaná se dále táže, zda je přípustné, aby odvolací soud, vázán svým předchozím vysloveným závazným právním názorem o naplnění předpokladu odpovědnosti státu za škodu, v dalším svém rozhodnutí věc posoudil v rozporu s takovým předchozím závazným právním názorem, bez změny skutkových okolností, judikatury či právní úpravy, přičemž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, a ze dne 29. 5. 2018, s. zn. II. ÚS 186/17. Odvolací soud se měl konkrétně podle žalované odchýlit od svého dříve vysloveného závazného právního názoru, pokud vycházel z data 5. 3. 2000 jako počátečního stavu, což je datum, kdy mělo dojít k poškození zboží při havárii haly v Kyjově. Ve svém předchozím částečně zrušujícím rozsudku ze dne 3. 4. 2019, č. j. 11 Co 334/2018-1643, byl však jako počáteční stav označen den 18. 4. 2000, kdy došlo k převzetí věcí Policií ČR. Dále se pak odvolací soud podle žalované odchýlil od svého závazného právního názoru, kterým bylo opakovaně uloženo žalobkyni určení poškozených věcí ke dni havárie haly v Kyjově a následně převozem zboží družstvem VDI Kyjovan a bezpečnostní agenturou.
14. Žalovaná nadále trvá na své obraně, že žalobkyně, ač vyvolala konkurzní řízení družstva Kyjovan, nepřihlásila do něj svou pohledávku. Odvolací soud sám konstatoval, že žalovaná neodpovídá za škodu, která nastala v době mezi 5. 3. 2000 až 18. 4. 2000, je tedy zřejmé, že tato škoda (pohledávka), kterou však žalobkyně výslovně odmítla vyčíslit, existuje a měla být do konkurzního řízení přihlášena, neboť stát vystupuje jako poslední dlužník a za takto nepřihlášenou pohledávku žalovaná neodpovídá. Při řešení otázky státu jako posledního dlužníka se odvolací soud podle žalované odchýlil od ustálené judikatury reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1635/2013. Žalovaná dále doplnila, že žalobkyně měla své zboží uloženo v hale, která jí nepatřila, respektive její vlastnictví bylo sporné. Zboží si žalobkyně nepojistila a tím riskovala poškození zboží pojistnou událostí, ke které mohlo hypoteticky dojít a tím porušila svou prevenční povinnost předcházet škodám na svém majetku. Šlo tedy o spoluzavinění žalobkyně, které odvolací soud neshledal důvodné.
15. K otázce přiznání úroků z prodlení žalobkyni od 13. 4. 2002 žalovaná namítá, že v průběhu let bylo o procesní podmínce aktivní legitimace žalobkyně opakovaně rozhodováno, přičemž až na základě narovnání ke dni 2. 4. 2019 bylo postaveno najisto, že žalobkyně je aktivně legitimovaným subjektem řízení, jak uzavřel Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 3. 4. 2019, č. j. 11 Co 334/2018-1643. Žalovaná se tak nemohla dostat do prodlení se zaplacením náhrady škody dříve, než bylo rozhodnuto o věcné aktivní legitimaci žalobkyně, a teprve od okamžiku, kdy se žalovaná dozvěděla o odstranění této překážky, což je okamžik odvolacího jednání ze dne 3. 4. 2019, mohl započíst běh šestiměsíční lhůty a jejím marným uplynutím mohlo dojít k prodlení žalované. K přípustnosti dovolání ve vztahu k této otázce žalovaná uvedla, že se jedná o otázku neřešenou, ač lze zcela akademicky připustit, že obdobná situace byla řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2005/2021.
16. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil či případně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
17. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila podáním ze dne 13. 9. 2022, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí je věcně správné. Vymezila se proti závěru žalované, že se nejednalo o naplnění institutu zajištění majetku a nebylo tak třeba provést inventarizaci, když podle žalobkyně není pochyb o tom, že Policie ČR vykonávala svěřenou pravomoc zajištění věcí důležitých pro trestní řízení podle §79 odst. 5 tr. ř. a byla povinna zdokumentovat zajištěné zboží včetně poškození.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
20. Vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozhodnutí odvolacího soudu nebo exekucí by mohla být žalované způsobena závažná újma, když výše přiznaného nároku o částce 5 546 000 Kč s příslušenstvím je nikoliv zanedbatelná, jakož i proto, že zde existuje reálná hrozba neúspěšného zpětného vymáhání takové částky pro případ, že žalovaná tuto částku nuceně uhradí a následně bude v dovolacím řízení úspěšná (žalobkyně je totiž v likvidaci a je na ni vedena exekuce), Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2022, č. j. 30 Nd 493/2022-1925, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku až do právní moci rozhodnutí o dovolání.
21. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda pochybení Policie ČR spočívající jednak ve vyhotovení protokolu o převzetí věcí en bloc , a jednak v tom, že se spokojila s ponecháním věcí v nevhodné hale, představují dva nároky se samostatným skutkovým základem, které by oba byly předmětem tohoto řízení, neboť při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné, byť z jiného důvodu, než uvádí žalovaná.
25. Podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
26. Podle §211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
27. Podle §212 o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán
a) v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen,
b) v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§91 odst. 2), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků,
c) jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
28. V ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., jež stanoví vázanost soudu žalobou, se promítá dispoziční zásada, jíž je občanské soudní řízení sporné ovládáno. Vylíčením rozhodujících skutečností (příslušného skutkového děje) v žalobě a žalobním návrhem (petitem) žalobce vymezuje uplatněný nárok, jenž je předmětem řízení (§79 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 1998, pod číslem 4). Právní kvalifikace nároku v žalobě být uvedena nemusí, a pokud ji žalobce uvede, není pro soud závazná, a je tudíž nerozhodná též z hlediska vymezení předmětu řízení (na vymezení předmětu řízení se nepodílí).
29. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. V případě žaloby na náhradu škody proti státu zahrnuje toto vylíčení skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda vylíčený skutek lze posoudit jako nesprávný úřední postup, popřípadě nezákonné rozhodnutí. Není přitom vyloučeno, aby žalobou uplatněný nárok na náhradu škody byl vystavěn na dvou různých skutcích s tím, že oba tyto skutky měly být příčinou vzniku téže škody na straně poškozeného, tj. že tvrzená škoda měla více rovnocenných příčin (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016).
30. Zásada ultra petitum partium iudex condemnare non potest , vyjádřená pro řízení před soudem prvního stupně v §153 odst. 2 o. s. ř. a pro odvolací řízení v ustanovení §212 o. s. ř., znamená, že odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, avšak s těmi výjimkami, že rozsahem není vázán ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu, v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§91 odst. 2), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, anebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1971/07).
31. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 23. 1. 2002 se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že 1) Policie ČR, která ač byla žalobkyní vyzvána, neučinila ničeho k zabránění odvážení zboží žalobkyně třetími osobami a nezajistila status quo , a dále tím, že 2) Policie ČR převzala zboží en bloc od družstva VDI Kyjovan, aniž by provedla inventární soupis v rozporu s požadavkem §79 odst. 5 tr. ř. V doplnění žaloby ze dne 8. 9. 2003 žalobkyně rozvedla své nároky tak, že ad 1) Policie ČR dovolila dispozici s majetkem třetím osobám, aniž by bylo ze strany realizujících vyklízení předloženo úřední rozhodnutí, a nedokázala zabránit vyklízení po dalších 10 dní, a to i přesto, že žalobkyně předložila vykonatelná rozhodnutí v její prospěch a oprávnění k využívání haly. Policie ČR ani neochránila právo jednatele na vstup do žalobkyní řádně užívané haly a odmítla sdělit, kam je zboží odváženo. Ke skutku ad 2) žalobkyně uvedla, že Policie ČR vyzvala VDI Kyjovan k vydání (zajištění) odvezených věcí, které se realizovalo dvěma protokoly ze dne 14. 4. 2000 a 18. 4. 2000. Toto zajištění proběhlo v rozporu s trestním řádem, zejména zcela opožděně, samotné protokoly trpí závažnou vadou, neboť v nich není zboží přesně specifikováno a je převzato en bloc . V podání ze dne 23. 11. 2010 žalobkyně ke skutku ad 2) mimo jiné uvedla, že nesprávný úřední postup Policie ČR se koncentruje do právních aktů ze dne 14. 4. 2000 a 18. 4. 2000 a její výzvy k převzetí věcí adresované žalobkyni, které jsou v úhrnu flagrantním porušením §79 odst. 5 tr. ř., včetně prováděcí instrukce, nezaevidovala-li zboží co do počtu a druhu a neuvedla stav, ve kterém se zboží nachází. Policie ČR se tak měla podle žalobkyně zpronevěřit povinnosti věci převzaté do úschovy řádně a pečlivě opatrovat, respektive zvolit předpokládaný postup uložení, a to již samotným faktem převzetí klíčů od hal, do kterých VDI Kyjovan zboží převezl a uskladnil způsobem stěží přezkoumatelným. Policie ČR se tedy spokojila bez dalšího s prohlášením VDI Kyjovan, že jí vydává veškeré zboží, které bylo vystěhováno z haly a kanceláří žalobkyně, tedy převzala zboží en bloc a tento stav aprobovala formou protokolu o vydání (odnětí) věci, z něhož nelze určit skutečný rozsah vydání zboží, a vytvořila tak stav, který je z hlediska ochrany majetku přičitatelný pouze Policii ČR. Řádnou evidencí při odnětí věci by bylo nepochybně zjištěno, zda existuje či neexistuje již v tomto okamžiku schodek na zboží. Zvolený postup Policie ČR znemožnil restitutio in integrum (návratu do původního stavu – pozn. Nejvyššího soudu) a zbavil VDI Kyjovan odpovědnosti za schodek mezi tím, čeho se zmocnil a co bylo Policii ČR vydáno. V podání ze dne 24. 10. 2013 žalobkyně zopakovala svá tvrzení ke skutkovému stavu, která jsou totožná jako v podání ze dne 23. 11. 2010. V podání ze dne 7. 3. 2014 žalobkyně opět ke skutku ad 2) doplnila, že nesprávný úřední postup Policie ČR spočíval ve flagrantním porušení zákonných kautel vztahujících se k institutu odnětí a vrácení věci. Tento závěr zcela nepochybně plyne z protokolů o odnětí věci ze dne 14. 4. 2000, 18. 4. 2000 a závazného pokynu dozorujícího Krajského státního zastupitelství ze dne 30. 10. 2000, č. j. KZV 65/2000, a výsledného stavu předání zboží žalobkyni na základě protokolu ze dne 8. 8. 2001. Podstata pochybení Policie ČR spočívá ve zcela nepochopitelném, rozumné důvody postrádajícím postupu, když od vydávajícího subjektu VDI Kyjovan „převzala zajíce v pytli“, neboť řádně z hlediska kvantitativního či kvalitativního neprovedla kontrolu toho, co vlastně přebírá. V podání ze dne 8. 9. 2014 žalobkyně rovněž předkládá shodná tvrzení jako v podání ze dne 7. 3. 2014. Skutková tvrzení ad 2) učiněná v podání ze dne 9. 4. 2015 a ze dne 16. 4. 2015 jsou v podstatě totožná jako v podáních ze dne 23. 11. 2010 a ze dne 24. 10. 2013. V podání žalobkyně ze dne 20. 7. 2015 se pak opakuje kombinace vymezení skutku ad 2) jako v podání ze dne 23. 11. 2010 i ze dne 7. 3. 2014. V podání ze dne 15. 8. 2017 žalobkyně uvedla, že nesprávný úřední postup se promítá jak do nečinnosti Policie ČR, tak i soudu. Selhání Policie ČR se podle žalobkyně projevilo ve 3 rovinách, a to 1) absenci preventivního opatření pro zajištění státu quo , 2) chybné realizaci institutu vydání/odnětí a vrácení věci, a 3) svévolném vedení vyšetřování. Ke skutku ad 1) uvedla, že Policie ČR měla dostatečné množství informací, aby učinila adekvátní preventivní opatření proti rozsáhlému zabavení a vystěhování zboží uskladněn ho v hale včetně odnětí veškeré administrativní dokumentace. Policie ČR věděla o nepřátelství mezi žalobkyní a VDI Kyjovan, přihlížela událostem vystěhovávání poškozené haly a odvážení zboží, přestože m la k dispozici doklady o oprávnění žalobkyně halu užívat a byla žalobkyní vyzvána ke konání a zajištění statu quo . Policie ČR měla vyhodnotit, že dokumenty předložené VDI Kyjovan neopravňovaly k zabavení a vystěhování veškeré o zboží v hale, měla je proto zastavit a zajistit bezpečnost skladu. Ke skutku ad 2) žalobkyně uvedla, že Policie ČR řádně nepřevzala na základě protokolu o vydání věci ze dne 18. 4. 2000 zboží od VDI Kyjov n, když v protokolu uvedla, že přebírá „veškeré zboží vystěhované z haly, která byla poškozena“, aniž by provedla fyzickou kontrolu kvality a kvantity vydávaného zboží. Tímto jednáním se dopustila nesprávného úředního postupu, jak vyplývá z přípisu státního zástupce ze dne 30. 10. 2000, č. j. KZV 65/2000-88. Přijetím zboží bez řádné inventarizace navíc Policie ČR zmařila odpovědnost VDI Kyjovan za případnou ztrátu či poškození zboží, v důsledku čehož Policie ČR tuto odpovědnost vzala na sebe. Ke skutku ad 3) žalobkyně uvedla, že vedení vyšetřování trestních oznámení žalobkyně na základě dostupných důkazů bylo svévolné a nevedlo k vypátrání a sankcionování viníka, hledání ztraceného zboží ani kompenzaci způsobené újmy. Dále Policie ČR nevyšetřila ztrátu účetní dokumentace z přilehlého skladu. Žalobkyně v daném podání rovněž formulovala skutková tvrzení ad 4), jež představují nesprávný úřední postup Okresní o soudu v Hodoníně, který byl nečinný v rozhodování o předběžném opatření od 14. 3. 2000 do 30. 3. 2001, když se zákonný soudce „vyřadil“ z rozhodování kvůli prohlášení kolektivní podjatosti a soud ve věci rozhodl až 14. 3. 2012, tedy s odstupem 12 let. V podání ze dne 19. 3. 2018 žalobkyně ke skutku ad 4) doplnila, že podstatou jejích výhrad je 1 rok a 16 dní trvající prodleva, kdy Okre ní soud v Hodoníně o podaném návrhu na vydání předběžného opatření vůbec nerozhodoval; o selhání tohoto soudu rovněž svědčí usnesení ze dne 14. 3. 2012 obsahující zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, z jehož odůvodnění je zřejmý alibismus a jakési ospravedlnění zmíněné prodlevy. Ke skutku ad 2) uvedla, že pokud VDI Kyjovan vydal veškeré zboží a při přijetí tohoto veškerého zboží Policie ČR neučinila kontrolu jak z hlediska kvality vydávaného zboží, tak jeho kvantity, a převzala ho tzv. en bloc do své dispozice, pak se VDI Kyjovan zcela vyvinil a zbavil jakékoliv odpovědnosti, která za daný postup Policie ČR přechází na ni samotnou. Ke skutku ad 3) zmínila, že Policie ČR nezjistila, že VDI Kyjovan způsobil škodu anebo někdo jiný, včetně Policie ČR. Po převzetí věcí Policií ČR en bloc , avšak ještě předtím, než bylo ukončeno vrácení zboží žalobkyni, Policie ČR trestní stíhání proti podezřelému odložila. Svým postupem zmařila nejen odhalení pachatele, ale i devalvovala důkazní situaci. Dále shrnula, že Policie ČR ani Okresní soud v Hodoníně nepostupovaly jako orgány veřejné moci, které jsou povolány k ochraně práv a oprávněných zájmů občanů a dalších entit v souladu se zákonem, neboť nezajistily status quo v počátcích útoku na pokojné užívání majetku, dále nevydaly během jednoho roku předběžné opatření, došlo k flagrantnímu porušení zákona ve vztahu k institutu vydání/odnětí a vrácení věci, porušily základní povinnost v souladu se zákonem chránit pokojné užívání majetku, pachatele trestné činnosti odhalit a postavit před soud. Uvedená selhání jsou podle žalobkyně důsledkem nesprávného úředního postupu a jsou v příčinné souvislosti s majetkovou újmou žalobkyně. Podle protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 13. 4. 2018 právní zástupce žalobkyně při jednání uvedl, že žalobkyně požaduje náhradu škody vůči státu, neboť jí byla způsobena škoda nesprávným úředním postupem Policie ČR a činností soudu, který v rozmezí 1 roku a 16 dnů od podání návrhu nerozhodl o předběžném opatření a rozhodl po 12 letech. V podání ze dne 18. 12. 2018 žalobkyně uvedla, že Policie ČR porušila své povinnosti, neboť ad 1) nesplnila svou preventivní povinnost při zajišťování statu quo a nezmrazila stav věcí, ad 2) chybně realizovala institut vydání/odnětí a vrácení věci dle §79 odst. 3 tr. ř. a násl., a ad 3) svévolně vedla vyšetřování, když dokonce uzavřela trestní řízení ještě před ukončením realizace institutu vydání/odnětí a vrácení věci, čímž jej zbavila funkčnosti. V podání ze dne 5. 3. 2019 žalobkyně ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu nezajištěním statu quo ad 1) uvedla, že se u Policie ČR domáhala ochrany proti jednání nepřátelské firmy VDI Kyjovan spočívajícím v masivním vyvážení uskladněného zboží v hale, kterou dlouhodobě užívala, a to bez jejího vědomí a na neznámé místo. Ke skutku ad 2) žalobkyně v podání uvedla, že Policie ČR převzala protokolárně dne 18. 4. 2000 veškeré zboží, kterého se VDI Kyjovan zmocnil dne 8. 3. 2000, a tímto svým postupem převzala i odpovědnost za výsledný stav plynoucí z porovnání rozsahu převzatého a vráceného zboží. Postupem Policie ČR byl zpochybněn účel institutu odnětí/vydání věci, kterým je zajištění důkazů jak z hlediska vlastnictví žalobkyně, tak případného potrestání pachatele. Ve vztahu ke skutku ad 3) uvedla, že Policie ČR odložila věc proti neznámému pachateli z řad VDI Kyjovan pro podezření z trestného činu krádeže již dne 28. 7. 2000, tedy ve fázi, kdy nebyla ještě ani započata realizace vrácení věci a vyhodnocení výsledku celé policejní operace, tj. porovnání množství a kvality vydaného zboží ze strany VDI Kyjovan Policii ČR s množstvím a kvalitou Policií ČR vráceného zboží vlastníku, k němuž došlo až dne 8. 8. 2001. Rovněž uvedla, že Policie ČR nevyšetřila ztrátu účetních dokladů ani nezajistila jejich vrácení. V doplnění ze dne 26. 3. 2019 žalobkyně ve vztahu ke skutku ad 1) apelovala na to, že Policie ČR měla rozeznat, že se ze strany VDI Kyjovan jednalo o zásah do pokojného stavu, bezprostředně zasáhnout proti nezřízenému vyvážení zboží a zajistit kontrolu nad již vyvezeným zbožím tak, aby bylo adekvátně chráněno vlastnické právo žalobkyně. Při odvolacím jednání konaném dne 3. 4. 2019 žalobkyně na výzvu soudu k vysvětlení, zda uplatňuje žalovaný nárok též z dalšího skutku, uvedla, že o postupu Okresního soudu v Hodoníně se zmiňuje pouze k dokreslení situace, jakým způsobem se snažila bránit svá práva, neuplatňuje žádný nárok z nesprávného úředního postupu soudu, stále se jedná o nárok z nesprávného úředního postupu Policie ČR – nárok vyplývající z daného skutku, zde označovaný jako skutek ad 4), tudíž žalobkyně neuplatnila. V dovolání ze dne 16. 9. 2020 žalobkyně rekapituluje dílčí případy nesprávného úředního postupu z hlediska časového sledu, a to: ad 1) počáteční nečinnost spočívající v pochybení Policie ČR, která dne 9. 3. 2000 nezakročila proti nepřátelské firmě VDI Kyjovan vyvážející zboží ve vlastnictví žalobkyně proti její vůli na neznámé místo s vyloučením jakékoliv součinnosti a kontroly vlastníka zboží, tedy zajištění statu quo - toto stádium bylo provázeno excesy, jako je zabránění žalobkyni, respektive pracovníkům její firmy, ve vstupu do areálu, odvozem dalšího majetku (např. vozového parku a veškeré účetní dokumentace), který nebyl situován v údajně ohrožené hale; ad 2) opožděný svévolný postup Policie ČR koncentrující se do zjevně nesprávné aplikace institutu vydání, odnětí/vrácení věci v intencích §79 odst. 5 a násl. tr. ř., když Policie ČR dne 14. 4. 2000 a 18. 4. 2000 převzala protokolárně od nepřátelské firmy VDI Kyjovan en bloc „veškeré zboží vystěhované z haly, která byla poškozena“, aniž by provedla kontrolu kvalitativní a kvantitativní stránky dobrovolně vydávaného zboží, když nesprávnost postupu Policie ČR dokládá i opatření státního zástupce ze dne 30. 10. 2000, č. j. KZV 65/2000-88; a ad 3) nečinnost Policie ČR po realizaci pokynu státního zástupce ze dne 30. 10. 2000, kdy po ukončení vrácení zboží dle protokolu ze dne 8. 8. 2001 vyplývá deficit mezi stavem zboží na skladě před zásahem VDI Kyjovan dne 8. 3. 2000 v hodnotě 99 067 410 Kč, jak zachycuje Policie ČR dne 18. 4. 2000 ze zajištěného počítače, a rozsahem vydaného zboží v celkové výši 63 658 343 Kč. V podání ze dne 6. 5. 2021 žalobkyně vedle skutkových tvrzení již dříve uvedených k ad 2) dále uvedla, že po dobu zajištění zboží Policií ČR, tj. od převzetí zboží do jeho vrácení žalobkyni, Policie ČR dostatečně neochránila zboží před jeho poškozením, což představuje nesprávný úřední postup a je skutečností dostatečně významnou z hlediska posouzení kauzálního nexu mezi jejím postupem a vzniklou škodou. Obdobně se žalobkyně vyjádřila i v podání ze dne 22. 6. 2021. Uvedla, že kauzální nexus mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou lze dovodit z presumované skutečnosti, že Policie ČR převzala od VDI Kyjovan zboží v nepoškozeném stavu, přičemž opak žalovaná neprokázala, a skutečnosti, že dostatečně neochránila zboží před poškozením po dobu, než bylo vydáno žalobkyni. V závěrečném návrhu ze dne 13. 7. 2021 žalobkyně ve vztahu ke skutku ad 2) uvedla, že je možné, že k marginálnímu porušení mohlo dojít při vyvážení zboží a manipulaci s ním, nicméně pokud by došlo k poškození zboží v rozsahu 5 611 000 Kč a v takovém stavu VDI Kyjovan zboží Policii ČR vydával, pak by Policie ČR stav poškozeného zboží nutně zaznamenala, respektive by byla povinna takovou nepřehlédnutelnou škodu v rámci přebírání zboží od VDI Kyjovan zaznamenat. Podle protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 28. 7. 2021 právní zástupce žalobkyně při jednání uvedl, že VDI Kyjovan vydal věci dobrovolně, a Policie ČR měla důsledně aplikovat zákon a provést kontrolu zboží jak kvalitativní, tak kvantitativní, což neudělala. Policie ČR protokolárně převzala zboží bez výhrad, co do jeho kvality a kvantity a vracela zboží poškozené. Policie ČR měla zaznamenat stav zboží, a když to neudělala, znamená to, že převzala věci bez poškození. Policie ČR měla vyhodnotit, zda uskladnění zboží je odpovídající, což neudělala, a toto vyplývá i ze znaleckého posudku, že uskladnění zboží odpovídající nebylo. V podání ze dne 29. 9. 2021 žalobkyně ve vztahu ke skutku ad 2) uvedla, že povinnost řádně identifikovat zajišťované věci jak z hlediska kvantitativního, tak kvalitativního ukládá Policii ČR zákon a v projednávané věci i pokyn dozorujícího státního zástupce Krajského státního zastupitelství ze dne 30. 10. 2000. Zásadní význam podle žalobkyně má rovněž skutečnost, že realizace zajištění ze strany Policie ČR se uskutečnila ve formě dobrovolného vydání zboží, takže Policie ČR měla dostatečný prostor pro logistické zajištění ve formě převzetí zboží tak, jak ostatně učinila při jeho vrácení žalobkyni, jehož způsob musela žalobkyně prosadit na základě stížnosti. Samozřejmě převzetí věcí Policií ČR od VDI Kyjovan do její dispozice nepředstavovalo pouhé jeho „uskladnění“ a Policie ČR nevystupovala v roli pouhého „skladníka“, ale toto zajišťovací opatření Policie ČR mělo směřovat k zajištění důkazů při prošetřování podezření z trestné činnosti, tedy nebylo samoúčelné, ale mělo směřovat k ochraně majetku žalobkyně. Za realizaci zajištění věcí důležitých pro trestní řízení nemůže nést odpovědnost žalobkyně, ale ten, kdo ji v rámci zákonem svěřené pravomoci vykonával, tedy Policie ČR, kterou rovněž tíží břemeno důkazní. Takto vylíčeným skutkovým dějem byl vymezen předmět řízení, jímž je soud vázán.
32. V posuzovaném sporu z žalobních vylíčení proto plyne, že se žalobkyně domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Policie ČR, která jednak ad 1) dne 9. 3. 2000 nezakročila proti VDI Kyjovan a jím najaté soukromé bezpečnostní agentuře, které násilně vnikly do žalobkyní užívaných nebytových prostor a odvezly zboží ve vlastnictví žalobkyně v těchto prostorách uskladněné, a za druhé ad 2) vyzvala opožděně družstvo VDI Kyjovan až dne 14. 4. 2000 k vydání zboží žalobkyni a tyto věci převzala dne 14. 4. 2000 a 18. 4. 2000 bez řádné inventarizace. Vedle toho postupně v řízení tvrdila existenci dalších dvou skutků (nesprávných úředních postupů), a to ad 3) svévolné vedení vyšetřování a nedostatky v uskladnění převzatého zboží vedoucí k jeho poškození.
33. Na tomto místě Nejvyšší soud nemůže přisvědčit závěru odvolacího soudu v tom směru, že pochybení Policie ČR představující nesprávný úřední postup, jak jej žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení, spočívá nejen ve vyhotovení protokolu o převzetí věcí en bloc , aniž by je jednoznačně individualizovala, ale i v tom, že se spokojila s ponecháním věcí v hale, která nebyla řádně zabezpečena proti prachu, nebyla vytápěna, bez tepelné izolace a místy do objektů zjevně zatékalo. Pokud totiž žalobkyně v podání ze dne 6. 5. 2021 a v podání ze dne 22. 6. 2021 uvedla, že po dobu zajištění zboží Policií ČR, tj. od převzetí zboží do jeho vrácení žalobkyni, Policie ČR dostatečně neochránila zboží před jeho poškozením, než bylo vydáno žalobkyni, a totéž rovněž zmínila i při jednání před soudem prvního stupně ze dne 28. 7. 2021, když uvedla, že Policie ČR měla vyhodnotit, zda uskladnění zboží je odpovídající, nejde o pouhé doplnění žaloby, neboť žalobkyně tak odvíjí svůj nárok od jiných skutečností, než jaké vylíčila v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). Na daný případ rovněž nedopadá některá z výjimek z pravidla uvedeného v §212 o. s. ř., při jejichž naplnění by se odvolací soud mohl odchýlit od rozsahu odvolacích námitek.
34. Posoudit nárok žalobkyně na zaplacení náhrady škody za poškozené zboží z titulu nikoliv řádného uskladnění zboží po dobu, kdy toto bylo v moci Policie ČR, v takovém případě bez změny (rozšíření) žaloby nebylo možné. Žalobkyně, jež byla od počátku v řízení zastoupena advokátem, však posuzované řízení o daný nárok nerozšířila. Pokud by zamýšlela rozšířit žalobu o nárok za špatné uskladnění zboží Policií ČR, musela by o to relevantním způsobem požádat, a soud by o takovém rozšíření žaloby musel rozhodnout. O tomto procesním právu přitom nebylo třeba žalobkyni poučit (§118 a odst. 4 o. s. ř.).
35. Podle čl. 90 věty první Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a též Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) v čl. 36 odst. 1 zakotvujícím právo na soudní ochranu výslovně stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Byla to žalobkyně jako pán sporu ( dominus litis ), kdo v žalobě a navazujících podáních vymezením skutku, z něhož dovozuje uplatněné právo, a formulací žalobního petitu vymezila předmět řízení, a jeho překročením, byť i třeba v zájmu objektivně spravedlivého řešení, by soudy porušily stanovený postup a zároveň dispoziční zásadu ovládající sporný civilní proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3305/2021).
36. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že procesní vada plynoucí z opomenutí procesního předpisu je vážným porušením stanoveného postupu jako podstatného znaku ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, za ústavně souladné lze tudíž pokládat jen takové soudní řízení, v němž obecný soud zcela a plně respektuje platné zásady procesního práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 80/96, a ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 367/99). Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že soud v občanském soudním řízení nemůže (až na stanovené výjimky) žalobci přiznat více, než požadoval v žalobním petitu, a žalovanému nemůže uložit jinou než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95). Porušení této zásady lze v rovině ústavněprávní nahlížet jako porušení práva na spravedlivý proces a rovněž práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08).
37. Odvolací soud tudíž překročil předmět řízení a porušením ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. a §212 o. s. ř. zatížil řízení vadou, když konstituoval a posoudil jako nesprávný úřední postup jednání Policie ČR, která ponechala zboží v nevyhovující hale, bez toho, že žalobkyně navrhla připuštění změny žaloby a aby se v případě povolení změny žaloby daný nárok stal předmětem řízení. Tím došlo mj. k porušení práva na spravedlivý proces v neprospěch žalované, která neměla možnost proti nároku, jenž nebyl předmětem řízení, argumentovat (například včasným vznesením námitky promlčení tohoto nároku).
38. Vzhledem k tomu, že ze závěrů odvolacího soudu neplyne, jaká část přisouzeného plnění připadá na nikoli řádné skladování zboží a jaká na pochybení odvozované od absence řádného převzetí tohoto zboží, nezabýval se Nejvyšší soud přípustností dalších otázek formulovaných žalovanou v dovolání, neboť jejich posouzení by bylo s ohledem na uvedenou závažnou vadu řízení předčasné.
39. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však další takovou vadu řízení neshledal.
40. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části a v navazujícím nákladovém výroku podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyjde z toho, co je zbylým předmětem řízení nejen z hlediska žalobkyní nárokovaného plnění, ale zejména z hlediska skutkového vymezení jejího nároku (viz výše) a o tomto znovu rozhodne.
41. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu