ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3292.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3292/2022-274
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a) T. C., a b) G. K. , obou zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Uruguayská 416/11, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 14 242 683,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 131/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 35 Co 165/2022-238, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 35 Cdo 165/2022-238, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2022, č. j. 41 C 131/2018-214, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se v řízení domáhali zaplacení částky 14 242 683,32 Kč jako náhrady škody vzniklé v souvislosti s rozhodnutím Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 27. 1. 2015, č. j. PÚ 4392/92/12 (dále též jen „předmětné rozhodnutí"), jímž úřad (dále též „správní orgán“) rozhodl na základě §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o půdě“), že žalobci jako žadatelé nejsou vlastníky id. vlastnického podílu 1/6 (každý ze žalobců) nemovitostí pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 63 030 m ², pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 118 808 m ², pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 26 838 m ², pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 6 883 m ² a pozemku PK parc. č. XY, role o výměře 7 309 m², vše v k. ú. XY, okres Praha, hl. m. Praha (dále též jen „předmětné pozemky“), neboť nejsou splněny podmínky stanovené zákonem o půdě pro to, aby každému z žalobců připadl dotčený spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích, náležející jiným oprávněným osobám , včetně M. B.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 41 C 131/2018-27, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 14 242 683,32 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 35 Co 319/2019-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 12. 2020, č. j. 30 Cdo 2118/2020-127, odmítl dovolání žalobců proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu.
5. Všechna tři výše uvedená rozhodnutí byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20, který uzavřel, že v nyní projednávaném případě může dojít ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím i přesto, že předmětné (pravomocné) rozhodnutí nebylo formálně pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, „jestliže o restitučním nároku žalobců bylo rozhodnuto negativně jen proto, že Státní pozemkový úřad ve zjevném rozporu se zákonem přiznal předmětné pozemky někomu jinému, přičemž toto pochybení i sám uznal.“ Ústavní soud rovněž konstatoval, že nelze po žalobcích rozumně požadovat, aby uplatnili jiné opravné prostředky, než jaké zvolili, a že v případě žalobců nemohla ani žaloba podle části páté o. s. ř. vést k účinné nápravě.
6. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, č. j. 41 C 131/2018-214, coby rozsudkem mezitímním, vyslovil, že „nárok žalobkyně na zaplacení částky 7 121 341,66 Kč s úrokem z prodlení z částky 7 121 341,66 Kč od 16. 5. 2018 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně vůči žalované je co do základu dán“ (výrok I), dále vyslovil, že „nárok žalobce na zaplacení částky 7 121 341,66 Kč s úrokem z prodlení z částky 7 121 341,66 Kč od 16. 5. 2018 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně vůči žalované je co do základu dán“ (výrok II) s tím, že o výši uplatněných nároků a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III).
7. Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 35 Co 165/2022-238, k odvolání žalované mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Primárně dospěl k závěru, že výrok tak, jak jej formuloval soud prvního stupně, obstojí, byť formulace není šťastná, nicméně je zcela zřejmé, že jde o rozsudek, kterým bylo rozhodnuto jen co do základu. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně aplikoval rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3516/20, v němž Ústavní soud shrnul, že skrze argumentaci zákonnou úpravou nelze popřít či omezit základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu či jiného orgánu veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto článku může vzniknout odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přestože toto rozhodnutí nebylo formálně zrušeno nebo změněno, jestliže o restitučním nároku stěžovatelů bylo rozhodnuto negativně jen proto, že Státní pozemkový úřad ve zjevném rozporu se zákonem přiznal předmětné pozemky někomu jinému, přičemž toto pochybení i sám uznal. To platí za předpokladu, že stěžovatelé nezákonnost nezavinili, a že po nich nelze i s ohledem na specifický charakter restitučních věcí rozumně požadovat, aby uplatnili jiné opravné prostředky, než jaké zvolili. K aplikaci §21 zákona o půdě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se může přidržet obiter dicta nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3516/20, kde soud konstatuje, že §21 zákona o půdě stanoví, že je-li oprávněných osob více a nárok na vydání uplatňuje jen některá z nich, vydá se jim věc celá. Z čehož plyne, že pokud některá z oprávněných osob nárok neuplatní, přejde její podíl věci ostatním oprávněným osobám. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok není promlčen z důvodů, jak uvedl soud prvního stupně, kdy je třeba v rámci §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), vycházet z toho, že ke „konstatování“ materiální nezákonnosti došlo až rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3516/20, čili před tím nemohla promlčecí doba vůbec začít běžet a marné uplynutí promlčecí doby je logicky vyloučeno. Soud prvního stupně správně uzavřel, že na M. B. je nutno ve smyslu §21 zákona o půdě pohlížet jako by nárok vůbec neuplatnil, tudíž podíl M. B. měl ve smyslu §21 připadnout žalobcům, tj. oprávněným osobám, které ho jedině uplatnili, přičemž na tomto závěru ničeho nemění judikaturní závěry (nález sp. zn. I. ÚS 1550/13), podle nichž se §21 nepoužije, pokud oprávněná osoba nárok uplatnila a nebyla z věcných důvodů úspěšná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) v celém rozsahu dovoláním, ve kterém spatřuje následující předpoklady přípustnosti a uplatňuje následující dovolací důvody.
10. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva, která je představována námitkou chybné formulace výroků I a II rozsudku soudu prvního stupně, který měl rozhodovat pouze o základu nároků obou žalobců podle §152 odst. 2 o. s. ř., tj. rozsudkem mezitímním, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 770/2016 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003. Dle dovolatelky, výrok rozsudku soud prvního stupně obsahuje konkrétní výši plnění, tudíž jde o nepřípustnou formulaci výroků, která je v rozporu s §152 odst. 2 o. s. ř.
11. Dovolatelka dále uvedla, že se odvolací soud při řešení otázky aplikace §21 zákona o půdě, tedy otázky hmotného práva, odchýlil zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015 nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, když namítla, že pokud by soud toto ustanovení neaplikoval (což uvádí soud prvního stupně), nemohl by učinit jiný závěr, než, že žaloba je nedůvodná, neboť nárok žalobců by postrádal jakýkoliv hmotněprávní důvod, a pokud by žalobci předmětný podíl měli nabýt, muselo by k tomu dojít právě aplikací §21 zákona o půdě.
12. Podle dovolatelky napadený rozsudek závisí také na vyřešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody v důsledku materiálně nezákonného rozhodnutí, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalovaná tvrdí, že k uplynutí promlčecí doby došlo ještě před zahájením řízení v projednávané věci, a nárok žalobců je tak promlčen.
13. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Žalobci ve svém vyjádření konstatovali, že dovolání neobsahuje vymezení dovolacích důvodů, a nesplňuje tak zákonné náležitosti podle §241b odst. 3 o. s. ř. Pokud jde o vydání mezitímního rozsudku, uvedli, že podmínky pro jeho vydání byly splněny, neboť za dostatečnou specifikaci nároku považuje praxe zejména petit žaloby, který představuje pouze popis (specifikaci) nároku, jehož základ je dán. Dále vyjádřili souhlas se závěrem soudu prvního stupně, který neaplikoval na daný případ §21 zákona o půdě s tím, že M. B. nikdy nebyl oprávněnou osobou a nikdy s ním jako takovým nemělo být jednáno, nešlo tedy o režim „přirůstání“ podílů podle §21 zákona o půdě, nýbrž o jasnou nezákonnost vydání osobě neoprávněné a návrat podílů osobám oprávněným (žalobcům). V souvislosti s otázkou promlčení nároku uvedli, že nárok promlčen není, jelikož není možné, aby byl nárok promlčen dříve, než byl orgánem (soudem) v řízení shledán jako materiálně nezákonný. Nadto je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 odst. 1 o. s. ř.
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky formulace výroků mezitímního rozsudku soudu prvního stupně, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud v (dovolatelkou citovaném) usnesení ze dne ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 770/2016, zopakoval, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění). Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku. Pojmově může být vydán pouze „kladný“ mezitímní rozsudek, který určuje, že právní základ nároku „je dán“, byť jen v nepatrné části (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009, ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010, ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2180/2005, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002, a ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod č. 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1284/2006). Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem (§152 odst. 2 o. s. ř.), se jedná o věc rozhodnutou, kterou již nelze znovu přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2010, a rozsudek ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014). Právní názor odvolacího soudu, že výrok mezitímního rozsudku tak, jak jej formuloval soud prvního stupně (tj. tím způsobem, že částečně převzal petit žaloby a nárok „popsal“), obstojí a je evidentní, že jde o rozsudek, kterým bylo rozhodnuto jen co do základu (nikoliv o výši nároků), se odvolací soud tímto právním názorem ve smyslu §237 o. s. ř. nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to i přes jeho vyjádření, že formulace soudu prvního stupně „není šťastná“. Nadto výrok III mezitímního rozsudku soudu prvního stupně stanovil, že o výši nároků bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Dovolací soud k tomu doplňuje, že mu není zřejmé, v čem by jiné řešení ryze akademické otázky optimální formulace výroku jinak zcela zjevně mezitímního rozsudku bylo pro žalovanou příznivější.
20. Dovolání rovněž není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pokud jde o právní otázku možné (nebýt rozhodnutí o vydání spoluvlastnických podílů M. B.) aplikace §21 zákona o půdě, který stanoví, že „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“. Při jejím řešení se měl odvolací soud dle dovolatelky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015, v němž je uvedeno, že „[K] výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, např. již v režimu zákona č. 87/1991 Sb., aplikuje dané ustanovení v situacích, kdy nárok nebyl v zákonem stanovené lhůtě (a postupem jím předepsaným) uplatněn jinou (spolu)oprávněnou osobou na téže úrovni, pokládaje vždy za relevantní zjištění, že další oprávněné osoby, přicházející v úvahu, nepodaly výzvu k vydání věci před uplynutím zákonem stanovené lhůty.“ Dovolatelka dále namítá rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, kde Ústavní soud uvedl, „…byl-li nárok jinými restituenty uplatněn, byť neúspěšně, nelze §21 zákona o půdě aplikovat.“ Odvolací soud se však (přes jistou formulační neobratnost) neodchýlil od dovolatelkou označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. i tam označenou prejudikaturu), pokud uzavřel, že na M. B. nelze pohlížet jako na osobu oprávněnou, s tím, že na danou situaci je třeba pohlížet stejně, jako kdyby M. B. nárok neuplatnil a jeho podíl měl připadnout žalobcům, tj. oprávněným osobám, kterým tak (jak konstatoval v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně) vznikla škoda spočívající v hodnotě podílů na předmětných nemovitostech, o něž se majetková sféra žalobců nezvýšila, ačkoliv pro to jinak (ve smyslu zákona o půdě) všechny předpoklady splnili (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016, či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 938/2019, jakož i prejudikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu tam označenou). Dovolací soud pouze upřesňuje, že odůvodnění odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), pokud jde o postavení M. B., není zcela přiléhavé, jelikož M. B. původně oprávněnou osobou byl (soudy ani nijak neobjasňují, proč by jí nikdy neměl být), ale jeho právo se prekludovalo, když uplatnil svůj nárok až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty a nová lhůta k uplatnění nároku se na něj již nevztahovala, přesto mu spoluvlastnické podíly byly vydány (z toho ostatně po celou dobu vycházela žaloba i soudy, vč. Ústavního soudu). Odkaz dovolatelky na výše označené rozhodnutí Ústavního soudu přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, protože není zcela případný (a danou problematiku řešící), neboť v dané věci se jednalo o případ, v němž restituční nárok nebyl uplatněn úspěšně z důvodů plynoucích z věcného posouzení nároku.
21. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody v důsledku materiálně nezákonného rozhodnutí, neboť se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (odstavec 3). Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odstavec 4).
24. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
25. Podle §32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
26. Dovolací soud, stejně jako soud odvolací, je v této věci vázán závěry kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20, vydaného v této věci. Z něj pro posouzení otázky promlčení mj. vyplývá, že v nynější věci není podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny formální zrušení či změna rozhodnutí. Již z toho důvodu se nemůže uplatnit požadavek §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk, tj. doručení či oznámení zrušovacího rozhodnutí, a to ve vazbě na ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk, které jako předpoklad vzniku nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím stanoví jeho zrušení či změnu pro nezákonnost. Počátek běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 1 věty prvé OdpŠk je tak nutno odvíjet ode dne, kdy se poškození (žalobci) dozvěděli o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Kdy byla v odůvodnění rozhodnutí „konstatována“ materiální nezákonnost rozhodnutí v odškodňovacím řízení či dokonce v na něj navazujícím rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být podstatné, neboť by z takového řešení právní otázky vyplýval absurdní závěr, že nárok žalobců na náhradu škody se nemůže nikdy promlčet, musí-li nejprve materiální nezákonnost rozhodnutí shledat soud v rámci odškodňovacího řízení nebo dokonce následně Ústavní soud, pokud soudy v odškodňovacím řízení k takovému závěru nedospějí. V nynějším případě nezákonného rozhodnutí podle čl. 36 odst. 3 Listiny (aniž by bylo pozdějším rozhodnutím ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk pro nezákonnost zrušeno či změněno nebo aniž by později bylo vydáno rozhodnutí, vedle něhož původní rozhodnutí nemůže pro nezákonnost nadále obstát) je tak nutno postupovat obdobně jako v případě nesprávného úředního postupu, kde pro počátek běhu promlčecí doby u nároku na náhradu škody je rozhodující, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku škody a že za ni odpovídá stát, nikoliv zda a kdy se dozvěděl o tom, že šlo o postup nesprávný, případně v čem nesprávnost spočívala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4151/2007). Již z toho důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné.
27. Současně z nálezu sp. zn. II. ÚS 3516/20 (odst. 46 a 47) nelze přehlédnout, že obsah rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 27. 1. 2015, č. j. PÚ 4392/92/12, byl nevyhnutelně předurčen předcházejícími nezákonnými rozhodnutími týkajícími se M. Blechy z roku 2000, tedy rozhodnutími, kterými jmenovanému jako restituentovi, ačkoliv své nároky neuplatnil včas, byly nezákonně vydány spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech, o které tak měly být zkráceni žalobci. Právě těmito rozhodnutími z roku 2000 byla založena původní nezákonnost, která se poté zprostředkovaně projevila i v rozhodnutí č. j. PÚ 4392/92/12. Ostatně kromě této nezákonnosti Ústavní soud na rozhodnutí č. j. PÚ 4392/92/12, jakož i na navazujících soudních rozhodnutích vydaných v řízení podle části páté o. s. ř., žádné ústavněprávní nedostatky neshledal.
28. Pro počátek běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 1 věty prvé OdpŠk bude tedy rozhodující, kdy se žalobci dozvěděli o tom, že jim v důsledku dřívějšího vydání spoluvlastnických podílů M. B. k těmto vlastnické právo nevzniklo a ani nevznikne, přičemž s ohledem na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 3516/20 (odst. 46 a 47) je nyní již nadbytečné se zabývat otázkou, zda žalobci měli k dispozici jiné právní nástroje, jak se svých nároků, ať již peněžitých či k předmětným pozemkům, domoci. Byť prodleva 15 let mezi vydáním spoluvlastnických podílů M. B. a vydáním rozhodnutí č. j. PÚ 4392/92/12 je poněkud zarážející (důvody z napadeného rozhodnutí nevyplývají), na základě dosavadních skutkových zjištění soudu prvního stupně, která v odvolacím řízení nedoznala změny, nemůže být pochyb, že potřebná zjištění ve smyslu §32 odst. 1 věty prvé OdpŠk museli žalobci učinit nejpozději z rozhodnutí č. j. PÚ 4392/92/12, na které ostatně navázalo uplatnění jejich nároků u Ministerstva zemědělství, přičemž právě od rozhodnutí č. j. PÚ 4392/92/12 žalobci svůj nárok od počátku odvozovali. Ze skutkových zjištění prozatím nevyplývá, že by se žalobci o skutečnostech, na základě kterých by si mohli učinit úsudek ve smyslu §32 odst. 1 věty prvé OdpŠk, dozvěděli dříve než z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 27. 1. 2015, č. j. PÚ 4392/92/12.
29. Dovolací soud uzavírá, že pokud odvolací soud odvíjel počátek běhu promlčecí lhůty až od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3516/20, je jeho právní posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení nesprávné. Protože současně nejsou splněny podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozhodnutí, ani pro jiné rozhodnutí o dovolání, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
30. V dalším řízení soud prvního stupně opětovně právně posoudí vznesenou námitku promlčení, přičemž je vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným (§243g odst. 1 ve spojení §226 odst. 1 o. s. ř.). Shledá-li soud, že promlčecí lhůta před podáním žaloby již uplynula, neopomene rovněž posoudit žalobci uplatňovaný údajný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.
31. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu