ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.514.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 514/2023-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Eruca Technologies s. r. o. , IČO 24803707, se sídlem v Bohumíně, Lidická 326, zastoupené JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, Coriových 822/11, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 191 214 448,75 Kč a 299 992,10 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 38/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2022, č. j. 91 Co 248/2022-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 5. 2022, č. j. 12 C 38/2019-196, ve znění opravného usnesení stejného soudu ze dne 5. 9. 2022, č. j. 12 C 38/2019-211, zastavil řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 91 Co 202/2021-158, z důvodu nezaplacení soudního poplatku z dovolání ve lhůtě stanovené usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 3. 2022, č. j. 12 C 38/2019-186, které bylo žalobkyni doručeno dne 15. 3. 2022 (výrok I), rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 300 Kč za sepsání vyjádření k dovolání (výrok II), že se žalobkyni vrací zaplacený soudní poplatek v částce 14 000 Kč (výrok III), a vyzval žalobkyni, aby do 15 dnů sdělila číslo účtu pro vrácení soudního poplatku (výrok IV).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 10. 2022, č. j. 91 Co 248/2022-214, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu), odvolání proti výroku IV usnesením soudu prvního stupně odmítl (výrok II usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu).
Částky 191 214 448,75 Kč a 299 992,10 EUR s příslušenstvím se žalobkyně po připuštění změny žaloby usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. 10. 2020, č. j. 12 C 38/2019-92, domáhala jako náhrady škody spočívající v pojištění, v nákladech na styk s veřejností, v cestovních výlohách, v nájemném včetně plateb za služby, v nákladech na mzdy, odbornou pomoc, na mimořádné technické prohlídky, na skladování původně v areálu skladovaných látek jinde, na právní pomoc a na znovuobnovení provozu, v odpisech a v ostatních nákladech, které měly její právní předchůdkyni společnosti BOCHEMIE, a. s. vzniknout v souvislosti s výbuchy v areálu muničního skladu ve Vlachovicích – Vrběticích ve dnech 16. 10. 2014 a 3. 12. 2014 a následnou činností složek integrovaného záchranného systému, zejm. uzavřením a vyklizením areálu. Mezitimním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2021, č. j. 12 C 38/2019-105, bylo rozhodnuto, že žaloba je co do základu důvodná, k odvolání žalované však odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 91 Co 202/2021-158, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení a povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek ze žaloby. Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, ale toto dovolací řízení bylo ukončeno výše uvedenými usneseními soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to ve výroku I. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobkyně není přípustné v části směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku II usnesení soudu prvního stupně, a to podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stejně tak je dovolání žalobkyně nepřípustné i v té části, ve které směřuje proti výroku I usnesení odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku III usnesení soudu prvního stupně, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyni. Podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. sice není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Nejvyšší soud však ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že pokud je tímto ustanovením vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím o povinnosti zaplatit soudní poplatek, pak je třeba pod toto ustanovení podřadit i rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o vrácení přeplatku soudního poplatku. V obou případech jde totiž o stanovení výše soudního poplatku, a není proto žádný důvod k tomu, aby (ne)možnost přezkoumání výše soudního poplatku za dovolání dovolacím soudem byla závislá na tom, ve které fázi řízení poplatník výši poplatku napadá, zda se tak stane formou dovolání po právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost k zaplacení poplatku stanovena, nebo formou dovolání proti rozhodnutí o vrácení přeplatku poté, co nebyl poplatek zaplacen ve výši rozhodnutím soudu stanovené (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 278/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 768/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2133/2020, a ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2714/2022).
Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti výše uvedeným výrokům, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Co se týče dovolání žalobkyně proti výroku I usnesení odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I usnesení soudu prvního stupně, zabýval se Nejvyšší soud jeho přípustností dle §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda byla žalobkyně v usnesení o vyměření soudního poplatku soudem prvního stupně dostatečně poučena dle §5 o. s. ř. za situace, kdy vlivem změny rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byla změněna splatnost soudního poplatku v případě podání námitek proti usnesení o vyměření soudního poplatku vyšším soudním úředníkem, a to usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021 (dále jen „usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu“), kterým bylo překonáno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019 (dále jen „překonané usnesení Nejvyššího soudu“), a které bylo vydáno cca měsíc před usnesením o vyměření soudního poplatku neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 3. 2022, č. j. 12 C 38/2019-186, žalobkyni zcela jednoznačně vyzval, aby soudní poplatek z dovolání ve výši 14 000 Kč zaplatila do 15 dnů od doručení tohoto usnesení a současně ji poučil, že pokud tak neučiní, bude dovolací řízení zastaveno a že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Bylo tudíž povinností žalobkyně řídit se tímto zákonným poučením a nespoléhat na ojedinělé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, které neodpovídá účelu novely zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb., a které bylo navíc v době zahájení dovolacího řízení překonáno usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že při výkladu časových účinků vývoje judikatury platí coby východisko tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2829/2019, nebo ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1979/17; dále KÜHN, Z. In: BOBEK, M., KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013, s. 149-162), jak tomu bylo např. v případě posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v případě změny judikatorního názoru ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhézního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). V projednávané věci se však o takovou výjimečnou situaci nejedná, neboť jak plyne z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu, nevyplýval překonaný závěr o běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku až od právní moci usnesení vyzývajícího k úhradě soudního poplatku vydaného vyšším soudním úředníkem ani z §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ani z jiného zákonného ustanovení, a (stejně jako v projednávaném případě) nevyplýval ani z usnesení soudu, kterým byl poplatník jednoznačně vyzván k zaplacení soudního poplatku do 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Jestliže tedy odvolací soud při posouzení konce lhůty pro zaplacení soudního poplatku pro dovolání v dané věci vycházel z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu, kterému navíc odpovídalo poučení soudu prvního stupně o délce dodatečné lhůty k zaplacení sporného soudního poplatku z dovolání, nepostupoval v rozporu ani s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, ani s žalobkyní zmiňovanou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, která se týkala jednak otázky intertemporálních účinků změny právní úpravy lhůty pro podání dovolání a existence poučovací povinnosti odvolacího soudu o lhůtě k podání dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 574/03, nebo ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 175/04) a dále rozsahu poučovací povinnosti soudu a následcích vadného nebo zavádějícího poučení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2163/11, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11, ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 4004/14, ze dne 21. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3977/2009, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 82/2011, nebo ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 810/2001). V daném případě byla totiž žalobkyni stanovena dodatečná lhůta pro zaplacení soudního poplatku z dovolání do 15 dnů od doručení usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku z dovolání, tedy zcela v souladu se závěry usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu, žádného chybného či nedostatečného poučení se tudíž soud prvního stupně nedopustil, naopak to byla žalobkyně, kdo se výslovným textem výzvy neřídil.
V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž nepřehlédl, že v námitkách proti usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku z dovolání žalobkyně nenamítala, že by soudní poplatek z dovolání neměla platit vůbec, ale tvrdila, že byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku v nesprávné výši, neboť v daném případě měl soudní poplatek z dovolání činit ne 14 000 Kč, ale jen 4 000 Kč. Soudní poplatek alespoň ve výši, kterou považovala za správnou, však žalobkyně ve lhůtě stanovené výzvou nezaplatila, i přes to, že dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebrání zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku skutečnost, že byl poplatník soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku v nesprávné výši, pokud na soudním poplatku nezaplatil ničeho (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3124/2017, nebo ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4549/2018). Žalobkyně tudíž dle svého právního názoru ohledně správné výše soudního poplatku nejednala.
Další žalobkyní v dovolání odkazované nálezy Ústavního soudu (a to nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, a ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 2535/18, řešící procesní charakter lhůty pro zaplacení soudního poplatku, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/2000, týkající se neodkladného úkonu v trestním řízení) se týkaly odlišné právní problematiky a na danou věc nijak nedopadají.
Jestliže žalobkyně polemizovala s „dostatečností“ zdůvodnění odklonu od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, v rámci usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1622/2021, tak s těmito námitkami se jednak Nejvyšší soud neztotožňuje, a jednak připomíná, že předmětem přezkumu v daném řízení není usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu, od jehož závěrů neshledal důvod se odchýlit, ale napadené usnesení odvolacího soudu.
Pokud žalobkyně argumentovala tím, že překonané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1933/2019, nebylo rozhodnutím ojedinělým a v této souvislosti kromě rozhodnutí odvolacích soudů poukazovala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, tak toto usnesení se otázkou počátku běhu lhůty pro zaplacení soudního poplatku v případě výzvy obsažené v usnesení vyššího soudního úředníka vůbec nezabývalo a řešilo důsledky pochybení nebo technické chyby při bezhotovostním převodu uskutečňovaném bankou nebo provozovatelem poštovních služeb, v jejichž důsledku nedošlo k zaplacení soudního poplatku včas. Potvrzení následně překonané rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tudíž toto usnesení nepředstavuje a jiná rozhodnutí, která by z těchto překonaných závěrů vycházela, Nejvyšší soud nevydal. Naproti tomu závěry přijaté v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu dovolací soud již jako svou ustálenou rozhodovací praxi aplikoval, a to dokonce i na případy, kdy byla výzva k zaplacení soudního poplatku učiněna ještě před jeho vydáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022. sp. zn. 26 Cdo 1010/2021, ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 29 NSČR 67/2020, nebo ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1875/2022, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 2948/22).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu