ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.531.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 531/2023-152
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně K. D. , zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 1/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 23 Co 119/2022-110, takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 23 Co 119/2022-110, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2021, č. j. 11 C 1/2021-74, v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 4. 1. 2021 do zaplacení a ohledně omluvy a dále v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím a omluvy ve znění „Omluva K. D.:
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za Vaše nezákonné trestní stíhání, zahájené Obvodním ředitelstvím Policie ČR Praha I, aprobované Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 6 a poté vedené před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 116/2019, jakož i za všechny nezákonné (tj. vadné) úkony, kterým jste byla v průběhu tohoto nezákonného trestního stíhání podrobena, včetně úkonů zasahujících do Vašeho práva na ochranu osobnosti a do práva na ochranu Vašich osobních údajů, neoprávněně získaných od Vás Policií ČR pod nátlakem dne 11. 11. 2019 (obrazové záznamy a daktyloskopické otisky, biologické vzorky umožňující získání informací o Vašem genetickém vybavení získané z bukálního stěru – vzorku DNA – a profil DNA z těchto vzorků získaný), a za jejich bezdůvodné a neoprávněné uchovávání Policií České republiky i poté, kdy bylo Vaše trestní stíhání usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 102/2020 ze dne 20. 5. 2020 pravomocně zastaveno.
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám tímto současně omlouvá za nezákonný úřední postup státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 Mgr. Lucíe Horákové, která se podílela na tomto Vašem nezákonném trestním stíhání a šikanování v dané trestní věci, ve které jako státní zástupkyně neplnila zákonem uloženou povinnost podle trestního řádu dohlížet na zákonnost přípravného trestního řízení, Vámi namítanou nezákonnost tohoto Vašeho trestního stíhání kryla svými nezákonnými, bezobsažnými odpověďmi na Vaše stížnosti a svými pokyny k postupu policie, čímž státní zástupkyně nezákonný postup policie vůči Vám vědomě aprobovala a svými nezákonnými pokyny dále prohloubila, ačkoliv Městský soud v odůvodnění usnesení sp. zn. 44 To 102/2020 ze dne 20. 5. 2020 výslovně konstatoval, že Vaše trestní stíhání nemělo být vůbec zahajováno a bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem prvního stupně.
Přijměte prosím omluvu za tento nezákonný, šikanozní a především bezohledný úřední postup vůči Vám ze strany orgánů státu ve Vaší trestní věci, to jest Obvodního ředitelství Policie ČR Praha I, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Obvodního soudu pro Prahu 6.“
1. Těchto nároků se žalobkyně domáhá z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 116/2019, které neskončilo jejím odsouzením, ale usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 44 To 102/2020, bylo zastaveno (dále jen „posuzované trestní stíhání“). Na celé toto trestní stíhání včetně všech učiněných úkonů je tudíž dle žalobkyně třeba pohlížet jako na vadné a nezákonné. Následně žalobkyně v žalobě podrobně rozebrala průběh posuzovaného trestního stíhání a vyslovila rovněž nesouhlas nejen s provedením dle žalobkyně neproporcionálních (a nedůvodných) identifikačních úkonů Policií České republiky vůči žalobkyni dne 11. 11. 2019, ale i s nezlikvidováním získaných vzorků po zastavení posuzovaného trestního stíhání, což rovněž zahrnula do textu požadované omluvy.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 11. 2021, č. j. 11 C 1/2021-74, zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 4. 1. 2021 do zaplacení (výrok I) i o omluvu v uvedeném znění (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. V srpnu 2019 byly vůči žalobkyni zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dne 29. 10. 2019 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro spáchání přečinu dotačního podvodu dle §212 odst. 2 a 4 trestního zákoníku a dne 16. 12. 2019 bylo u soudu prvního stupně na žalobkyni podána obžaloba. Řízení bylo vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 T 116/2019, dne 18. 12. 2019 byl vydán trestní příkaz, ale po podání odporu byla věc projednána v hlavním líčení dne 3. 2. 2020, při němž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 trestního zákoníku a bylo upuštěno od jejího potrestání. Na základě odvolání žalobkyně však usnesením ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 44 To 102/2020, Městský soud v Praze trestní stíhání žalobkyně pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 2 a 4 trestního zákoníku v odvolacím řízení zastavil podle §257 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) s odkazem na §223 odst. 2 trestního řádu, potažmo s odkazem na §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť odvolací soud neshledal žádný veřejný zájem na dalším trestním stíhání žalobkyně a v jejím jednání nadále neshledal takovou společenskou škodlivost, aby musela být trestně stíhána, poněvadž vzniklou škodu reparovala, resp. se na tom podílela. Závěrem odvolací soud uvedl, že v daném případě nemělo být trestní stíhání vůbec zahajováno a bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem prvního stupně, což se nestalo, a proto to napravil odvolací soud. Proti tomuto usnesení žalobkyně, ač poučena, nepodala mimořádný opravný prostředek (dovolání). Dne 2. 7. 2020 uplatnila žalobkyně u žalované nároky na náhradu nemajetkové újmy ve formě peněžitého zadostiučinění v částce 200 000 Kč a ve formě omluvy, které žalovaná v průběhu tohoto řízení odmítla.1.
2. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že v daném případě bylo odvolacím soudem zastaveno trestní stíhání žalobkyně dle §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu z důvodu okolností, za nichž byl přečin dotačního podvodu žalobkyní spáchán, a vzhledem k chování žalobkyně po spáchání činu, zejména k její snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, čímž bylo dosaženo účelu trestního řízení. Z odůvodnění tohoto usnesení pak dle soudu prvního stupně nelze v žádném případě dovodit žalobkyní tvrzenou nezákonnost jejího trestního stíhání, neboť žalobkyně byla trestně stíhána pro skutek, který je trestným činem (přečinem dotačního podvodu) a k zastavení jejího trestního stíhání došlo poté, co bylo zjištěno, že žalobkyně naplnila skutkovou podstatu trestného činu dotačního podvodu. Právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání lze dle §7 a §8 OdpŠk uplatnit i v případech, kdy rozhodnutí vydaná v trestním řízení nebyla pro nezákonnost zrušena, ale trestní stíhání bylo zastaveno, ovšem výlučně za předpokladu, že k nim došlo z důvodů neuvedených v §12 OdpŠk. Trestní stíhání žalobkyně však bylo zastaveno dle §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, tedy z důvodu uvedeného v §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk. Dále soud prvního stupně tedy uzavřel, že v daném případě nebyla splněna ani podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje a kterým se rozumí i mimořádný opravný prostředek (§8 odst. 3 OdpŠk), neboť proti usnesení odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání nepodala dovolání, byť o možnosti jeho podání byla odvolacím soudem řádně poučena. Nevyužitím tohoto práva tak žalobkyně nedosáhla toho, že mohlo být pro ni vydáno příznivější rozhodnutí. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu, neboť důvod, pro který bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno, spočíval v okolnostech, jež vylučují vznik nároku na náhradu újmy dle §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk s tím, že tato výluka odpovědnosti se uplatní i pokud nebylo rozhodováno o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, ale o nezákonném trestním stíhání. Soud prvního stupně tudíž žalobu žalobkyně zcela zamítl.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).1.
2. Odvolací soud zcela vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud uzavřel, že je třeba odmítnout odvolací námitku žalobkyně, že se soud prvního stupně (rovněž) nezabýval jejím nárokem na odškodnění nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu Policie České republiky spočívajícího v odmítnutí zlikvidovat po pravomocném zastavení trestního stíhání vzorek DNA a z něj získaný profil DNA žalobkyně, neboť ze žaloby jednoznačně vyplývá, že se žalobkyně v řízení domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla nezákonným trestním stíháním, které bylo pravomocně zastaveno, a proto je třeba pohlížet na celé řízení, včetně všech úkonů v jeho průběhu provedených, jako na vadné. Za takto utrpěnou nemajetkovou újmu se žalobkyně domáhala peněžité náhrady ve výši 200 000 Kč a omluvy. V podání ze dne 4. 3. 2021 pak žalobkyně zdůraznila, že v posuzované věci jde o nárok z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí podle §7 a §8 OdpŠk. Změnu (rozšíření) žaloby nepřineslo ani podání žalobkyně ze dne 19. 7. 2021. Odvolací soud tudíž uzavřel, že se žalobkyně po celé řízení před soudem prvního stupně domáhala jedné finanční částky a omluvy ve vztahu k odčinění nemajetkové újmy způsobené právě nezákonným trestním stíháním, na čemž nic nemění ani text požadované omluvy, kde žalobkyně rozepsala nezákonné (vadné) úkony orgánů činných v trestním řízení. Otázkou oprávněnosti požadavku na takto formulovanou omluvu by se soud prvního stupně zabýval až v případě důvodnosti základu nároku. K tomu ale nedošlo. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že jestliže bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno podle §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu s odkazem na §223 odst. 2 trestního řádu, potažmo na §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, nemá žalobkyně nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť důvod zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu představuje výluku z odpovědnosti státu podle §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že tento důvod zastavení trestního stíhání je fakultativní a pokud orgány činné v trestním řízení shledají nedostatek společenské škodlivosti činu, nelze učinit závěr, že nejde o trestný čin, nýbrž jen že nebude uplatňována trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Odůvodnění zastavovacího usnesení tudíž nelze ve vztahu k nárokům uplatněným podle zákona č. 82/1998 Sb. přikládat takový význam, jaký mu dává žalobkyně. Dále se odvolací soud ztotožnil s tím, že žalobě nelze vyhovět ani z důvodu nevyužití mimořádného opravného prostředku (dovolání), jehož uplatněním mohla žalobkyně případně dosáhnout příznivějšího rozhodnutí v podobě zprošťujícího rozhodnutí nebo zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 trestního řádu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím do jeho výroků I a II, kterými bylo rozhodnuto o věci samé, nicméně výrok I žalobkyně napadla pouze ohledně zamítnutí částky 100 000 Kč s příslušenstvím. V dovolání uplatnila žalobkyně následující dovolací důvody.
4. Dle žalobkyně závisí napadené rozhodnutí na vyřešení šesti otázek hmotného či procesního práva, které rozdělila do dvou skupin. V první řadě žalobkyně zformulovala otázku, (1) zda se výluka odpovědnosti státu za škodu (újmu) podle §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk uplatní i na odpovědnost státu za škodu (újmu) za nezákonné rozhodnutí (o zahájení trestního stíhání) s tím, že tato otázka vyřešená dovolacím soudem např. v rozhodnutí Rt 35/1991 (jedná se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; poznámka Nejvyššího soudu), nebo v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016, má být posouzena jinak. K tomu žalobkyně namítala, že soudy §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk aplikovaly vadně (extenzivně), neboť šlo o náhradu újmy za nezákonné rozhodnutí podle §7 a 8 OdpŠk, zatímco §12 OdpŠk je podřazen pod rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12, ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, a ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/11.1.
2. Ohledně dalších dvou otázek, (2) zda se závěry o výluce z odpovědnosti státu podle §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk (vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016) zcela uplatní i v případě, že je trestní stíhání zastaveno (teprve) u soudu v odvolacím řízení, kdy obviněný nemá možnost prohlásit do tří dnů od oznámení usnesení, že na projednání věci trvá, a (3) zda se posuzuje pouze podle (formálně) vyjádřeného důvodu zastavení řízení podle §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu nebo zda je soud povinen vycházet i z odůvodnění takového usnesení, tedy posoudit nárok podle okolností konkrétního případu, vymezila žalobkyně předpoklady jejich přípustnosti zcela shodně tak, že každá z těchto dvou otázek není dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, eventuálně pokud snad vyřešena je, má být z namítaných důvodů posouzena jinak, a zároveň se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, neboť nárok žalobkyně neposoudil na základě konkrétních okolností případu. V této souvislosti žalobkyně zejména zdůraznila, že dle jejího názoru nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobkyně výslovně a pravomocně konstatoval Městský soud v Praze, který v odůvodnění usnesení ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 44 To 102/2020, uvedl, že má za to, že v daném případě nemělo být trestní stíhání vůbec zahajováno a bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno již ve stádiu přípravného řízení, nejpozději pak před soudem prvního stupně, a když k tomu nedošlo, napravil toto pochybení samostatným rozhodnutím; důvod zastavení trestního stíhání podle §12 odst. 2 písm. d) trestního řádu pak měl Městský soud v Praze dle žalobkyně uvést jenom „potažmo“.
3. Pokud jde o druhý okruh otázek, formulovala je žalobkyně tak, (4) zda provedení neproporcionálních (nedůvodných) identifikačních úkonů Policií České republiky vůči žalobkyni dne 11. 11. 2019 (žalobkyně v dovolání uvádí datum 11. 9. 2019, dle obsahu spisu je však zřejmé, že se jedná o chybu v psaní; poznámka Nejvyššího soudu), ačkoliv získání ani uchovávání jejich výsledků nebylo zapotřebí, a nebyly zlikvidovány ani po pravomocném zastavení trestního stíhání žalobkyně dne 20. 5. 2020, představuje neoprávněný zásah do základního práva žalobkyně na soukromí podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), a čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), a jde tudíž o nesprávný úřední postup zakládající odpovědnost státu. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011) i Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2008, ve věci S. a Marper proti Spojenému království, stížnost č. 30562/04 a 30566/04).
4. Dále žalobkyně vymezila otázku, (5) zda má odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v provedení neproporcionálních identifikačních úkonů Policií České republiky dne 11. 11. 2019 souvislost, odvíjí se či je podmíněna závěrem o nezákonnosti (nedůvodnosti) samotného trestního stíhání, nebo je vyloučena výlukou dle §12 odst. 2 odst. d) OdpŠk s tím, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, eventuálně z rozhodování dovolacího soudu (a contrario) taková podmínka, souvislost či vyloučení odpovědnosti nevyplývá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011). 1.
2. Poslední otázku pak žalobkyně formulovala tak, (6) zda v případě odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a odpovědnosti za nesprávným úřední postup z důvodu provedení neproporcionálních (nedůvodných) identifikačních úkonů Policií České republiky v rámci trestního stíhání žalobkyně dne 11. 11. 2019 a nezlikvidování získaných výsledků po pravomocném zastavení trestní stíhání žalobkyně dne 20. 5. 2020 představují nárok jediný nebo se jedná o různé nároky, odlišné škodní příčinou i následkem v podobě jiné újmy s tím, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3587/2016). V této souvislosti žalobkyně trvala na tom, že se ani odvolací soud nevypořádal s jí tvrzenou újmou, která jí nezávisle na důvodnosti a zákonnosti trestního stíhání vznikla tím, že byla nedůvodně donucena podrobit se identifikačním úkonům v podobě fotografování, daktyloskopování a bukálnímu stěru, a k likvidaci získaných vzorků nedošlo ani po pravomocném zastavení trestního stíhání. Nejednalo se tudíž o nárok jediný, ale o nároky dva.
3. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
5. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
6. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda se výluka odpovědnosti státu podle §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk vztahuje jen na odškodnění za rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo i na odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním (otázka 1), neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že žalobkyně nemá dle §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk na odškodnění za nezákonné trestní stíhání nárok, poněvadž její trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004, nebo ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4670/2014, včetně žalobkyní zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, a ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/11, mimo nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12, který se věnoval zcela odlišné právní problematice), neboť ani z ní se nepodává, že by nárok na odškodnění újmy způsobené nezákonným trestním stíháním měl vznikat bez ohledu na důvod zastavení trestního stíhání, tedy i v případech, kdy důvod zastavení trestního stíhání nespočívá v tom, že by se původní podezření nepotvrdilo.1.
2. Otázka, zda se výluka z odpovědnosti státu dle §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk (vyjádřená např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016) uplatní i v případě, že je trestní stíhání zastaveno (teprve) odvolacím soudem, kdy obviněný nemá dle žalobkyně možnost prohlásit do tří dnů od oznámení usnesení, že na projednání věci trvá (otázka 2), přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. taktéž nezakládá. Tato otázka je totiž založena na v dovolání nepřípustném uplatnění nové skutečnosti (tj. tvrzení, že žalobkyně neměla možnost prohlásit do tří dnů od oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání, že na projednání své trestní věci trvá), kterou v řízení před soudem prvního ani druhého stupně žalobkyně netvrdila (§241a odst. 6 o. s. ř.).
3. Ani otázka, zda se výluka z odpovědnosti státu dle §12 odst. 2 písm. d) OdpŠk posuzuje pouze podle (formálně) vyjádřeného důvodu zastavení řízení dle §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, nebo je soud povinen vycházet i z odůvodnění takového usnesení (otázka 3), přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť jejím prostřednictvím se žalobkyně pokouší zpochybnit skutková zjištění soudů nižších stupňů. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, který jeho skutková zjištění převzal, totiž z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 44 To 102/2020, včetně jeho odůvodnění zjistil, že trestní stíhání žalobkyně bylo zastaveno podle §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu s odkazem na §223 odst. 2 trestního řádu, potažmo na §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť tento soud neshledal žádný veřejný zájem na dalším trestním stíhání žalobkyně a v jejím jednání nadále neshledal takovou společenskou škodlivost, aby musela být trestně stíhána, poněvadž vzniklou škodu reparovala, resp. se na tom podílela. Skutečnost, že by z odůvodnění tohoto usnesení měl vyplývat jiný (pro žalobkyni příznivější) důvod zastavení trestního stíhání, tudíž ze skutkových zjištění soudů obou stupňů neplyne, právě naopak. Odvolací soud v napadeném rozsudku k tomuto výslovně poznamenal, že žalobkyní vytržené větě z odůvodnění tohoto usnesení nelze přikládat takový význam, jaký jí žalobkyně přikládá. I tato námitka žalobkyně je tudíž námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
4. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. není založena ani ve vztahu k otázkám, zda provedení neproporcionálních (a nedůvodných) identifikačních úkonů Policií České republiky vůči žalobkyni dne 11. 11. 2019 a nezlikvidování získaných vzorků po zastavení trestního stíhání žalobkyně představuje neoprávněný zásah do základního práva na soukromí žalobkyně, a tudíž nesprávný úřední postup zakládající odpovědnost státu (otázka 4), a zda je odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou takovým nesprávným úředním postupem podmíněna závěrem o nezákonnosti (nedůvodnosti) samotného trestního stíhání, nebo je vyloučena v případech podle §12 odst. 2 odst. d) OdpŠk (otázka 5), neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) totiž dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení uplatnila jen jeden nárok, a to na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou posuzovaným trestním stíháním, které považovala za nezákonné, což znamenalo i nezákonnost (vadnost) úkonů v jeho průběhu provedených, a zabýval se tedy jen tímto nárokem, nikoliv nárokem na zadostiučinění za újmu, která měla žalobkyni vzniknout výše uvedeným postupem Policie České republiky, jehož posouzení se otázky 4 a 5 týkají. 1.
2. Dovolání žalobkyně je však přípustné pro řešení otázky procesního práva týkající se vymezení předmětu řízení a objektivní kumulace nároků (otázka 6), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
3. Dovolání je důvodné.
4. Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
5. Podle §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
6. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněném pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že „[p]rojev toho, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být obsahově úplný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě své žalobní žádání (žalobní petit) neúplně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a nenastaly by tak právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li – bez ohledu na to, zda po stránce 'kvalitativní' nebo 'kvantitativní' – neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003]. Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 27, pod C 2261).“ Obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3587/2016.1.
2. V rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při posuzování žalobních tvrzení je na soudu, aby zhodnotil, zda se jedná o dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, či zda žalobce požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků, z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou. Při posuzování toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je proto třeba posoudit, v čem konkrétně spočívá újma, za niž je náhrada požadována. Bude tedy záležet na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009). Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011.
3. Žalobkyně se žalobou domáhala jednak zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím a dále omluvy. Ze skutkových tvrzení v žalobě i z formulace požadované omluvy je zcela srozumitelné, že kromě újmy způsobené samotným trestním stíháním žalobkyně, které skončilo jeho zastavením, žalobkyně tvrdí a požaduje odškodnit i další újmy včetně újmy spočívající minimálně v tom, že po pravomocném zastavení jejího trestního stíhání (tedy časově po ukončení posuzovaného trestního stíhání) Policie České republiky nezlikvidovala vzorky získané od žalobkyně při identifikačních úkonech dne 11. 11. 2019, což je výslovně uvedeno i v požadovaném textu omluvy. Již z tohoto je tudíž zřejmé, že žalobkyně žalobou uplatňuje více samostatných nároků, nikoliv nárok jediný. Z textu žaloby (ani formulace omluvy) však není patrné, zda je nárok na zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Policie České republiky žalobkyní uplatňován jen z důvodu nezlikvidování vzorků po pravomocném zastavení trestního stíhání žalobkyně nebo i z důvodu jiných postupů Policie České republiky uvedených v žalobě a textu omluvy, které na rozdíl od následného nezlikvidování vzorků časově spadají do doby trvání posuzovaného trestního stíhání, jak žalobkyně následně v odvolání a dovolání uvádí. Další uplatněné újmy pak mohou vyplývat i z dalších (v textu omluvy) tvrzených excesivních postupů orgánů činných v trestním řízení, u nichž však již není zřejmé, zda jsou tvrzeny jen ke zdůraznění újmy žalobkyně ze samotného trestního stíhání nebo je požaduje odškodnit zvlášť. Z podané žaloby tudíž není dostatečně zřejmé, jaké konkrétní samostatné nároky na odškodnění jakých újem žalobkyně žalobou uplatňuje a dále jaké konkrétní žalobní požadavky z titulu těchto jednotlivých nároků vznáší, tedy z titulu jakého ze samostatných nároků požaduje zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (resp. s ohledem na omezení rozsahu dovolání ohledně požadovaného peněžitého zadostiučinění již jen částky 100 000 Kč s příslušenstvím), příp. z které tvrzené skutečnosti nárokuje jakou částku (tj. jakou část z celkově požadovaných 100 000 Kč s příslušenstvím). Řádně odděleny pak nejsou jednotlivé v úvahu připadající nároky ani v rámci textu požadované omluvy, kde jsou všechny tvrzené excesivní postupy orgánů činných v trestním řízení včetně postupu Policie České republiky spočívajícího v provedení identifikačních úkonů dne 11. 11. 2019 a následném nezlikvidování získaných vzorků uvedeny pouze jako příklad nezákonných (vadných) úkonů vážících se k posuzovanému trestnímu stíhání jako celku. 1.
2. Jakkoliv je pozoruhodné, proč žalobkyně podala žalobu obsahující soudy přehlédnutou vadu (popř. z jakého důvodu žalobu v průběhu řízení dostatečně neupřesnila), na níž sama nyní poukazuje, podstatná pro rozhodnutí dovolacího soudu je skutečnost, že soudy v průběhu řízení neučinily potřebné kroky k odstranění vad žaloby, a to navzdory skutečnosti, že vada byla již v odvolání namítána. Soudy obou stupňů v předmětné věci, v níž bylo uplatněno více samostatných nároků, aniž by bylo vyjasněno, o jaké konkrétní nároky se jedná a jaký je vztah základů těchto nároků k jednotlivým požadavkům na zadostiučinění (peněžitá částka a omluva), nemohly jednat ve věci samé, a měly tudíž žalobkyni vyzvat k doplnění či opravě žaloby a poučit ji, jak je třeba doplnění nebo opravu provést, a o následcích nesplnění výzvy (viz §43 o. s. ř.), neboť předpokladem zjišťování skutkového stavu věci a posouzení důvodnosti žaloby je její projednatelnost. Skutečnost, že žaloba trpěla vadou bránící jejímu projednání, kterou soud prvního stupně dle §43 o. s. ř. neodstranil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, pak navíc znamená, že soudy obou stupňů řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4453/2011).
3. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně však existenci takových vad nad rámec uplatněných dovolacích důvodů netvrdila a tyto se kromě výše uvedené neurčitosti žaloby nepodávají ani z obsahu spisu.
4. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a dále výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a rovněž v závislých výrocích II a III o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl částečně zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba odstranit vady žaloby a zopakovat či provést další dokazování, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to v části výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, ve výroku II a v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). 1.
2. Při novém projednání věci soud prvního stupně vyzve žalobkyni k odstranění výše uvedené vady žaloby tak, aby bylo srozumitelné, jaké samostatné nároky žalobkyně v řízení uplatňuje, z které tvrzené skutečnosti nárokuje jakou částku z celkově požadovaných 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále upraví znění požadované omluvy tak, aby z něj byla patrná návaznost na skutkové vymezení jednotlivých v řízení uplatněných nároků, v řízení uplatněné nároky nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
3. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
4. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu