ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.570.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 570/2023-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný R. J. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 4 To 222/2022-445, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 138/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 T 138/2020-414 , byl obviněný R. J. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, částku 4.641 Kč.
2. Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku citovaného rozsudku se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že
dne 1. 10. 2019 kolem 21:15 hod. v katastru obce XY, okr. XY, na recepci Autokempu V., fyzicky napadl provozovatele autokempu I. B. a to tak, že jej nejprve chytil oběma rukama za jeho oděv v oblasti ramen v době, kdy byl poškozený vykloněn z otevřeného okna recepce, a následně jej částečně povytáhl z prostoru této recepce směrem ven, kde jej opakovanými středně i značně intenzivními údery udeřil pivní sklenicí s uchem o hmotnosti 600 gramů a objemu 0,3 1 do temenní části hlavy a hřbetu obou rukou, kterými si poškozený hlavu chránil, čímž mu způsobil zhmoždění měkkých lebních pokrývek temenní krajiny vpravo s tržně zhmožděnou ranou do podkoží délky asi 1,5 cm, pohmoždění hřbetu obou rukou s průvodním otokem i podkožními krevními výrony a krevními výrony v podkoží břišní stěny, v podkoží zad a zevní strany pravého bérce, která si vyžádala lékařského ošetření, kdy vzhledem k okolnostem útoku si musel být obžalovaný vědom toho, že poškozenému mohl způsobit zranění svou povahou značně závažnější, spočívající ve zlomenině tenké spánkové kosti, která bývá provázena roztržením větve tepny tvrdé mozkové pleny s následným rozvojem krvácení mezi tvrdou plenu a kost, k čemuž nedošlo jen šťastnou náhodou a nikoliv výsledkem kontroly situace obžalovaným, přičemž se jedná o zranění doprovázené omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 6 týdnů.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 11. 2022, č. j. 4 To 222/2022-445, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve všech třech jeho alternativách a dále o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
5. Obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (zejména pokud jde o znalecký posudek), jsou částečně založena na procesně nepoužitelných důkazech resp. ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (vyšetřovací pokus). Dále vytkl nesprávné hmotněprávní posouzení jeho domnělého jednání, kdy i v případě, že by soud vůbec prokázal útok pivní sklenicí, ten zejména bez důkazu o tom kolikrát a jakou silou bylo útočeno, nemohl znamenat automaticky pokus o způsobení těžkého ublížení na zdraví, ale mohl by být posouzen toliko jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, případně jako přestupek, vzhledem k tomu, že šlo o potyčku, při níž došlo k ublížení na zdraví poškozeného pouhou náhodou (zraněním o horní okraj okna, případně pádem do recepce). Současně ze strany odvolacího soudu došlo k zamítnutí odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli výše uvedené důvody pro odvolání existovaly již v době rozhodování odvolacího soudu a byly obviněným jako odvolatelem řádné namítány. Tím, že je odvolací soud nevzal v úvahu a nijak nevysvětlil, z jakého důvodu se jimi odmítá zabývat, způsobil porušení práv obviněného na spravedlivý proces.
6. Následně obviněný zopakoval odvolací výtky a argumentaci odvolacího soudu popsanou v odůvodnění jeho rozhodnutí. Dále rekapituloval výpověď poškozeného B. v rámci podaných vysvětlení (včetně vysvětlení pro GIBS) a v hlavním líčení s důrazem na rozpor tvrzení poškozeného prvně o svém vytažení z okna obviněným a následně o vyklonění se z okna, které označil za nesmyslné. Poukázal na rozdílné vyjádření poškozeného stran útoku pivní sklenicí, který si pouze domýšlí, stejně jako vnímání této skutečnosti dalším svědkem. Výpověď poškozeného hodnotil jako nevěrohodnou, o jeho pohybu po incidentu byly ve výpovědích svědků rozpory.
7. Podle dovolatele dále nebylo mimo rozumnou pochybnost vyvráceno, že krev poškozeného se mohla na střepy pivní sklenice dostat i jiným způsobem než úderem, např. skápnutím či odstříknutím, popř. i dodatečnou manipulací poškozeného se střepy po incidentu. Ačkoli totiž podle příslušného odborného vyjádření v krevní stopě na střepech byla určena DNA poškozeného, zjištěná daktyloskopická stopa, prokazující, že střep někdo držel v ruce, byla vyhodnocena jako neupotřebitelná. V tomto shledal obviněný extrémní rozpor provedeného důkazu s tvrzeným průběhem incidentu, konstituující zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. Z neprovedení navrženého vyšetřovacího pokusu k prokázání tvrzení o vyklonění či vytažení poškozeného z okna, pak dovodil porušení svého práva na obhajobu.
8. Poslední okruh námitek obviněný zaměřil vůči znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Namítá, že znalec pouze připustil a neuvedl s jistotou způsobení zranění pivní sklenicí o objemu 0,3 litru, navíc přezkoumání míry a váhy se vázalo k jiné sklenici o objemu 0,5 litru. Dále obviněný vytkl nesprávné zadání znaleckého posudku v bodu 5, kde nebyla položena konkrétní otázka, ale znalec mohl uvést cokoli důležité. V odpovědi tak znalec již postavil najisto, že k útoku pivní sklenicí došlo, znalecký posudek tedy řešil právní otázky a „absurdně fabuluje ohledně průběhu útoku“. V té souvislosti obviněný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 718/2013. Znalecký posudek tedy v bodě 5 neměl být použit jako důkaz a soud k němu v této části neměl přihlížet, pokud znalec uzavřel, aniž to bylo prokázáno, že k rozbití sklenice o hlavu poškozeného došlo, navíc závěr postavil na vlastním odhadu užité síly nutné k rozbití sklenice o hlavu poškozeného. Stejně je třeba nahlížet na hodnocení znalce stran možnosti pořezání poškozeného sklem, když obviněný je zjevně odsuzován za následky, které nenastaly a ani nastat nemohly. Navíc ani vyjádření znalce v hlavním líčení nebylo v souladu s uvedeným písemným závěrem, jelikož potvrdil možnost způsobení zranění poškozeného jiným způsobem.
9. Obviněný dále namítl zcela zásadní rozpor znaleckého posudku, který popsal ve shodě s lékařskými zprávami zranění poškozeného na pravé straně hlavy, což však vůbec neodpovídá útoku sklenicí obviněného (jako praváka) z pravé strany, neboť pak by logicky byl veden útok na levou stranu poškozeného. Pochyby o směru útoku vyplývají také z toho, že levá ruka poškozeného byla zraněna mnohem méně než pravá. Tím jsou závěry znaleckého posudku naprosto znevěrohodněny.
10. Závěrem obviněný namítl rovněž porušení zásady in dubio pro reo z důvodu naznačených extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, navíc při absenci rozumného motivu jednání obviněného.
11. Navrhl proto, aby dovolací soud vyhověl jeho dovolání a rozsudek odvolacího soudu podle §265k tr. ř. zrušil, stejně jako předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného připomněl podmínky naplnění obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatoval, že ve věci žádný, natož extrémní rozpor shledat nelze. Uvedl, že soudy obou stupňů v dané věci naopak správně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily. Státní zástupce proto odkázal na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů.
13. K namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uzavřel, že obviněný nevznesl dostatečně konkrétní hmotně právně relevantní námitky, a nevytvořil tak ani procesní prostor k přezkumu právního posouzení s tím, že námitky obviněným v dovolání nekonkretizované nelze za něho domýšlet. Odkázal v té souvislosti na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07. K takto podanému dovolání se tudíž nelze podrobněji vyjádřit .
14. Ve vztahu k předloženým dovolacím námitkám uvedl, že je obviněný uplatňoval již v rámci odvolacího řízení, přičemž odvolací soud se těmito námitkami podrobně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vypořádal, poukázal proto na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002.
15. Obviněným formulovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě nemůže být úspěšný, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně není zatíženo existencí vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně.
16. Státní zástupce doplnil, že je zcela v pravomoci obecných soudů stanovit si potřebný rozsah dokazování, přičemž je na jejich úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud nepochybí, když pro nadbytečnost nevyhoví některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 971/2014). V té souvislosti připomněl stanovisko odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že prvoinstanční soud provedl dokazování vyčerpávajícím, a až nadbytečně rozsáhlým způsobem a zdůraznil, že v rámci závěrečných řečí obviněný doplnění dokazování nenavrhoval, když provedení vyšetřovacího pokusu, či rekonstrukce nebo prověrky výpovědi poškozeného k možnému objasnění skutkového děje v recepci pak navrhl až v odvolání. Zmínil rovněž §263 odst. 6 tr. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/1996.
17. K námitkám stran formulace otázek opatření o přibrání znalce, konkrétně na otázku
a odpověď č. 5, upozornil státní zástupce na §105 odst. 3 tr. ř. s poukazem, že žádnou námitku obviněný nevznesl. Současně připomněl možnou procesní aktivitu jednotlivých stran řízení v rámci uplatňování zásady rovnosti zbraní, kdy obviněnému nic nebránilo nechat z vlastní iniciativy vypracovat znalecký posudek z uvedeného oboru a ten předložit k dalšímu řízení.
18. Státní zástupce se neztotožnil s argumentací dovolatele, jejíž podstatou
je komparatistika obsahu jednotlivých vyjádření poškozeného ve věci ve snaze tohoto znevěrohodnit. Ze závěrů soudů je evidentní, že vycházely při svém rozhodnutí z jediné procesně použitelné výpovědi poškozeného provedené soudem, přičemž obviněný ani nenavrhoval postup podle §211 odst. 6 tr. ř.
19. Nepřisvědčil ani tvrzenému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Připomněl, že při úvahách o tom, zda úmysl pachatele pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku směřoval k těžké újmě na zdraví, je třeba se primárně zabývat intenzitou útoku, přičemž u útoku s jen malou intenzitou, která by nebyla způsobilá vyvolat uvedený protiprávní následek (resp. účinek), nelze dovodit ani subjektivní stránku pokusu citovaného zločinu. Nelze však vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo a odkázal v té souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 555/2015, a ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 953/2016. Z provedeného dokazování je evidentní, že obviněný, coby příslušník vězeňské služby proškolený v základech sebeobrany a tím pádem i zákonitostech lidské fyziologie, útočil tlustostěnnou sklenicí o značné váze 600 gramů opakovaně na hlavu poškozeného, tedy sklenici užil jako zbraň v duchu §118 tr. zákoníku, neboť tato bezesporu byla způsobilá učinit útok proti tělu poškozeného důraznějším, které navíc dodal značnou kinetickou energii, o čemž svědčí ta skutečnost, že během útoku došlo k jejímu roztříštění. Tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takovým způsobem, může dojít k vážnému poškození zdraví u napadeného.
20. Nepřiléhavým shledal státní zástupce závěr o tom, že by se v daném případě mohlo jednat toliko o přestupek pro nedostatečnou společenskou škodlivost, a to s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského, správního, obchodního práva či jiných právních odvětví (viz blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 132/2018, a ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 3 Tdo 269/2021, popř. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004).
21. Závěrem státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a učinit tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné z hlediska podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265d odst. 2 a §265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., bylo nutné posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněné dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Na rozdíl od dřívější právní úpravy tedy současné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně umožňuje, aby za určitých podmínek byl dovoláním napadán skutkový základ soudních rozhodnutí. Ani podle současného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Vytýkat lze pouze takové vady, které odpovídají některé ze tří kategorií vad důkazního řízení v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně uvedených – zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, důkazy opatřené v rozporu s procesními předpisy a tzv. opomenuté důkazy.
25. Je třeba zdůraznit, že ani po 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu (zákonem č. 220/2021 Sb.), která zavedla výše zmíněný nový dovolací důvod, se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“, což se projevuje mimo jiné i tím, že na rozdíl od odvolání není možné podat dovolání z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého důvodu výslovně uvedeného v §265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu pouze za předpokladu, že mu obsahově odpovídají. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. taxativně stanoveny, je zřejmé, že dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v judikatuře ústavního soudu a v citovaném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.1.2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
26. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, pokud skutek, pro který je obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, kdy byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání z výše označeného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
27. Důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
28. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že obviněný uplatněnými námitkami, jimiž tvrdí odlišná skutková zjištění, než jaká dovodily soudy obou stupňů, dovozuje existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů. Tyto výhrady spolu s prezentovaným nesouhlasem s hodnocením věrohodnosti výpovědi poškozeného, posouzením odborného vyjádření z odvětví genetika a biologie, rozporováním závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výslechu znalce, dále výtky stran neprovedení vyšetřovacího pokusu , je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky stran nenaplnění znaků pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 tr. zákoníku z důvodu absence společenské škodlivosti odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jde však jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť Nejvyšší soud namítaná pochybení neshledal.
29. Předně lze ve shodě se státním zástupcem odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v podstatě své námitky, které uplatnil před nalézacím soudem i v rámci svého odvolání, a s nimiž se soudy obou stupňů, jak vyplývá z jejich rozhodnutí, dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Pokud se týká výtek dovolatele namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba konstatovat, že v projednávané věci Nejvyšší soud neshledal ve vztahu k výroku o vině pokusem zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nutno obecně konstatovat, že na základě dokazování realizovaného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají o provedené důkazy, které tvoří logickou soustavu, vzájemně se doplňují a na sebe navazují a žádné rozpory v nich shledat nelze. Ačkoli obviněný stíhané jednání popíral, což korespondovalo s výpovědí jeho kolegy, očitého svědka M. K., usvědčující důkazy tvoří ucelený a vnitřně konzistentní celek, který s dostatečnou mírou jistoty a spolehlivosti shora popsaný skutek prokazuje a obhajobu obviněného úspěšně vyvrací, stejně jako evidentně nepravdivé svědectví M. K.
31. Námitky obviněného k diskvalifikaci věrohodnosti poškozeného nelze akceptovat. Je zřejmé, že soudy tuto okolnost pečlivě posuzovaly (str. 39 rozsudku soudu prvého stupně, bod 9. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) a vycházely správně ze svědecké výpovědi poškozeného, kterou podal v hlavním líčení a která je jedinou výpovědí procesně použitelnou. Navíc údaje podané poškozeným o průběhu napadení při podání vysvětlení nelze hodnotit jako zásadně rozporné, neboť je zřejmé, že poškozený se z okna vyklonil, ale tím, že jej obviněný uchopil oběma rukama za oděv v oblasti ramen, jej i povytáhl. Dovolatel tato sdělení poškozeného významově zcela přepíná a údajný nesoulad zveličuje. Soud prvního stupně ostatně provedl obsáhlé dokazování i k osobě poškozeného, jehož údajná vulgarita vůči obviněnému měla být právě důvodem, proč se obviněný u okénka recepce zastavil, byť obviněný následně prezentuje vlastní verzi skutkového děje. Sklony k takovému vyjadřování poškozeného či k nadměrnému užívání alkoholu, jenž u něho nebyl ostatně zjištěn ani při ošetření po skutku, však potvrzeny nebyly, stejně jako jeho údajný motiv „pomstít se bachařům“, k čemuž nebyl shledán žádný logický důvod.
32. Podstatné okolnosti z napadení obviněným popsal poškozený vždy shodně, tedy, že bez zjevné záminky při procházení kolem recepce, jej obviněný uchopil za oděv v oblasti ramen, povytáhl z okna a opakovaně jej udeřil pivní sklenicí do hlavy a hřbetu rukou, jimiž si poškozený hlavu chránil. Shodně popsal poškozený i své bezprostřední chování po skutku, přičemž jeho výpověď co do mechanismu vzniku zranění, koresponduje se závěry znaleckého posudku MUDr. Jiřího Fialky, CSc., a listinnými důkazy, zejména protokolem o ohledání místa činu, které objektivně zjistilo vedle okna na pravé straně jeho orámování viditelné poškození a skleněné úlomky, střepy se stopami krve zjistilo i na zemi (viz č. l. 4). Výpověď poškozeného je podporována rovněž svědeckou výpovědí jeho manželky Š. B., kterou poškozený ihned po skutku o zranění včetně popisu jeho vzniku informoval, stejně jako výpověďmi svědků A. B. a V. F. a I. M. Ti slyšeli křik poškozeného po cestě do kempu, na místo se dostavili bezprostředně po skutku a poškozený jim rovněž popsal průběh svého napadení, když všichni svědci na poškozeném rovněž registrovali krvácivé zranění hlavy a zranění rukou. Je třeba odmítnout rovněž námitky obviněného o nesouladu svědeckých výpovědí ohledně pohybu poškozeného bezprostředně po skutku, jelikož ve vypjaté atmosféře skutkového děje je pochopitelné, že každý ze svědků (poškozený, jeho manželka, svědci F.), mohl události vnímat – a nepochybně vnímal – od rozdílných časových okamžiků. Oznámení o napadení („ zbití manžela “) poškozeného je dokumentováno i telefonickým oznámením manželky poškozeného ZZS Ústeckého kraje z 1. 10. 2019 v 21:27 hod. (č. l. 117–118). Je vysoce nepravděpodobné, že by si poškozený ihned po útoku, k němuž mělo dojít v 21:15 hod. během pár minut skutkový děj o svém napadení vyfabuloval.
33. Důvodná není ani výhrada obviněného stran hodnocení odborného vyjádření z odvětví genetika a biologie (viz č. l. 252–254), které zjistilo na střepu s krevní stopou (stopa č. 3) DNA obviněného a poškozeného, byť pro daktyloskopické zkoumání byla stopa neupotřebitelná. I tento důkaz potvrzuje výpověď poškozeného a jeho interpretace obviněným obsažená v dovolání a naznačující dodatečnou manipulaci poškozeného se střepem, je nepodložená a spekulativní. Závěr o tom, že genetická stopa poškozeného byla ztotožněna na daktyloskopickém stěru, lze logicky vysvětlit tím, že poškozený přišel se sklenicí (z níž pocházely zkoumané střepy) do kontaktu právě při skutkovém ději, kdy si chránil hlavu před údery rukama. Proto se o namítaný extrémní rozpor provedeného důkazu a skutkového zjištění nejedná.
34. Konečně nelze souhlasit ani s námitkami obviněného k znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jelikož nebyl shledán žádný důvod k zpochybnění jeho závěrů. Je zřejmé, že znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, jelikož ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). V posuzované věci nevznikly o závěrech znaleckého posudku a jeho věcné správnosti žádné pochybnosti. Znalec měl k dispozici dostatek relevantních podkladů, které přezkoumatelným a přesvědčivým způsobem vyhodnotil a vysvětlil rovněž postupy, na jejichž základě ke svým závěrům dospěl. Znalecké závěry byly navíc v souladu i s dalšími důkazy. Neodpovídá současně skutečnosti, že by znalec posuzoval pouze sklenici o objemu 0,5 litru, která je pochopitelně těžší než sklenice o objemu 0,3 litru. Dovolatel patrně přehlédl, že ještě v přípravném řízení v rámci protokolu o výslechu znalce dne 23. 4. 2020 (č. l. 105–106) znalec reagoval na zjištění, že útok byl veden sklenicí menšího objemu i hmotnosti (viz úřední záznam na č. l. 271 a protokol o ohledání věci č. l. 272) a uzavřel, že i tato sklenice, která mu byla předložena (vážící 600 gramů), je způsobilým předmětem zapříčinit zjištěná poranění hlavy a hřbetu obou rukou poškozeného a i při útoku touto sklenicí mohl poškozený utrpět zranění těžké.
35. Znalec se současně vyjádřil k možnosti vzniku zranění poškozeného zcela standardním způsobem při užití běžných formulačních obratů. Rovněž zadání tzv. volné otázky znalci, aby mohl sdělit další skutečnosti, které považuje za podstatné, je zcela běžnou praxí. Ve shodě se státním zástupcem Nejvyšší soud v té souvislosti poukazuje na to, že proti formulaci otázek položených znalci, obviněný žádné námitky nevznesl. Dovolací soud konstatuje, že odpověď znalce na otázku č. 5, v níž se vyjádřil k prognóze vzniku zranění a jeho charakteru v závislosti na předmět užitý k útoku, je zcela v jeho znalecké kompetenci a rozhodně se nejedná o procesně nepoužitelný důkaz. Údaje o intenzitě útoku měl znalec k dispozici z vysvětlení poškozeného z přípravného řízení a listinných důkazů, kdy bylo doloženo rozbití sklenice. Znalec byl v hlavním líčení vyslechnut a seznámil se rovněž s obhajobou obviněného. Obviněný ovšem velmi zkresleně interpretuje vyjádření znalce v hlavním líčení. Neodpovídá totiž realitě, že by znalec své znalecké závěry zpochybnil, naopak verzi obviněného o vzniku zranění poškozeného neočekávaným pádem dozadu de facto vyloučil a označil ji za těžko představitelnou i s ohledem na místo poranění na temeni, které vzniká působením násilí na hlavu svrchu. Vzhledem k tomu, že poškozený měl na hlavě vedle zhmožděnin i tržně zhmožděnou ránu, muselo být zranění způsobeno předmětem a nikoli pěstí, a to opakovanými údery tohoto předmětu minimálně střední intenzity (viz protokol o hlavním líčení č. l. 342 verte). Znalecký posudek nezpochybňuje ani fakt, že uzavřel, že výraznější zranění utrpěl poškozený na pravé straně hlavy a pravé ruce, což zcela odpovídá lékařským zprávám i protokolu o prohlídce jeho těla. Ačkoli obviněný proti poškozenému stál při útoku čelem a útočil pravou rukou, není vyloučeno aby nápřah rukou a úder směřoval až do vzdálenější poloviny hlavy poškozeného, když poškozený mohl hlavou při obranném gestu pohybovat a naklánět ji. Rozhodně se nejedná o žádný rozpor, který by snad snižoval validitu znaleckého posudku.
36. Rozhodnutí netrpí ani vadou tzv. opomenutého důkazu, jelikož vyšetřovací pokus (prověrka výpovědi poškozeného, rekonstrukce) by byly zjevně nadbytečné, prvně jmenovaný důkaz by navíc ani neměl, s ohledem na ovlivnění alkoholem obviněného při skutku, pro nezachování totožných podmínek dostatečnou vypovídací hodnotu. Odvolací soud k důkazním návrhům, které obviněný vznesl až v řízení před tímto soudem, vysvětlil, proč je neprovedl a považoval je za nadbytečné (viz bod 6 odůvodnění jeho rozhodnutí). V obecné rovině lze připomenout, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, přičemž současně posuzuje důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování. Ani podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět všem důkazním návrhům (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96), ale jsou povinny provést důkazy, které objasní skutkový stav bez důvodných pochybností, a o neprovedených důkazech rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů jim nebylo vyhověno, což soud učinil.
37. Ačkoli obviněný zdůrazňoval založení výroku o vině pokusem zločinu ublížení na zdraví na rozporných důkazech porušujících jeho právo na spravedlivý proces a akcentoval zásadu in dubio pro reo , o naznačenou situaci se nejedná. Jakkoli je usvědčující výpověď poškozeného důkazem stěžejním, není současně důkazem jediným, neboť, jak již bylo uvedeno výše, je podporována vedle dalších svědeckých výpovědí potvrzujících stav poškozeného bezprostředně po skutku, a listinných důkazů, rovněž závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, v němž znalec jednak popsal zranění utrpěná poškozeným, a jednak se vyjádřil k mechanismu jejich vzniku, jakož i ke zraněním s ohledem na použitý předmět útoku hrozícím. Pokud jde o již zmíněné uplatnění zásady in dubio pro reo , pak je nutno uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení citované zásady uvést, že Listina základních práv a svobod ani Úmluva o ochraně lidských práv základních svobod neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
38. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, což spojuje s nerespektováním zásady in dubio pro reo , je třeba upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“ Porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo , kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, Nejvyšší soud neshledal.
39. Lze tudíž konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Učinily tak na základě úplného dokazování po pečlivém hodnocení provedených důkazů uvedených na straně 37 rozsudku prvního stupně a v bodech 8. – 11. odůvodnění odvolacího soudu. Při tomto hodnotícím postupu totiž přihlížely ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Na základě takto správně zjištěného skutkového stavu věci bylo možno posuzovat námitku obviněného stran hmotněprávního posouzení činu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
40. Se značnou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku, jíž dovolatel nesouhlasí s právní kvalifikací skutku z důvodu absence důkazu o množství úderů a jejich síle, tedy s námitkou nedostatečnosti skutkových zjištění, když skutek mohl být posouzen pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, příp. jako přestupek.
41. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že souhlasí s vyjádřením státního zástupce, že pro závěr o směřování úmyslu pachatele pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku k těžké újmě na zdraví, je nezbytné posoudit intenzitu útoku. Jen malá intenzita útoku nezpůsobilá vyvolat protiprávní následek (resp. účinek) se váže k nedostatku subjektivní stránky pokusu citovaného zločinu. Pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k tzv. prostému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví. Pro obě tyto alternativy je však rozhodující, zda úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. V rámci právního posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze však vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je možné dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví pak stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 555/2015, ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 953/2016).
42. V posuzované věci bylo prokázáno, že obviněný, třicetiletý muž, příslušník vězeňské služby, který byl v rámci služebního poměru proškolen v základech sebeobrany a tedy byl nepochybně seznámen s fungováním lidského organismu (lidskou fyziologií), opakovaně útočil tlustostěnnou sklenicí o nezanedbatelné váze 600 gramů na hlavu poškozeného, tudíž sklenice byla použita jako zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku. Fakt o opakovaných úderech byl doložen jak výpovědí poškozeného, tak znaleckým posudkem, jenž vyhodnotil utrpěná zranění poškozeného i v závislosti na mechanismu jejich vzniku. Vzhledem ke své hmotnosti byla sklenice nepochybně pádným nástrojem, způsobilým učinit útok proti tělu poškozeného důraznějším. O intenzitě úderů výmluvně vypovídá skutečnost, že během útoku došlo k rozbití sklenice, byť podle znalce vzhledem k zjištěným poraněním nikoli o hlavu poškozeného. Obviněný tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že při užitém předmětu útoku, jeho způsobu a intenzitě, kdy k úderům do hlavy poškozeného svrchu se musel se sklenicí napřahovat, a tím úderu dodával další razanci, může dojít k vážnému poškození zdraví u napadeného. Z uvedeného je tedy zřejmá nesprávnost názoru dovolatele, že se nemohlo v projednávaném případě jednat o pokus těžkého ublížení na zdraví podle §21 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, když, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy věnovaly okolnostem případu náležitou pozornost. Dospěly ke správnému závěru, že jednání obviněného směřovalo po subjektivní stránce k následkům předpokládaným v §145 odst. 1 tr. zákoníku, a proto lze spolehlivě dovodit zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž musel být s ohledem na uvedené okolnosti útoku s možným těžkým následkem srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i pouhé smíření pachatele s možností způsobit trestněprávně relevantní následek způsobem uvedeným v trestním zákoníku (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Způsobení následku při něm není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce, ale je srozuměn s rizikem jeho vzniku), neboť sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i obecně nezávadným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 862/2017 a sp. zn. 6 Tdo 1552/2016).
43. Současně zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
44. Jak výše řečeno, subsidiarita, resp. nevyvození trestní odpovědnosti z důvodu subsidiarity se týká méně závažných trestných činů. Pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku je ovšem pokusem zločinu (§14), tedy již v obecné poloze nejde o méně závažný trestný čin. Již proto nebylo důvodu, pro který by měla být aplikována citovaná zásada, což platí tím spíše vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzovaného činu. Míra společenské škodlivosti je přitom určována především povahou a závažností spáchaného činu a osobou pachatele. Není pochyb o tom, že násilný fyzický projev obviněného vůči poškozenému, navíc ze zcela malicherné pohnutky, významným způsobem zasáhl do zájmu na ochraně lidského zdraví (poškozeného), jakožto objektu daného zločinu. Lze tedy uzavřít, že právní kvalifikace posuzovaného jednání je správná a obecné soudy nepochybily, pokud zásadu vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku neaplikovaly, když je třeba i s ohledem na profesi obviněného akcentovat vedle reparační a preventivní též represivní funkci trestního práva.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
45. Tento dovolací důvod obviněný uplatnil v návaznosti na své tvrzení, že již v řízení předcházejícímu odvolání, tj. v rozsudku soudu prvního stupně, byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud k takovému závěru, jak plyne z výše rozvedeného, nedospěl. Z toho logicky vyplývá že ani dovolací důvod podle písm. m) naplněn nebyl.
V. Způsob rozhodnutí
46. Z výše popsaných důvodů je zřejmé, že uplatněné námitky dovolatele nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracovala:
Mgr. Zuzana Ursová