ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.584.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 584/2023-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2023 o dovolání obviněné A. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 4 To 328/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 29 T 77/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 29 T 77/2019, byla obviněná A. Š. (dále také „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 5 932 Kč a poškozené O. H., na náhradě škody částku 86 358,40 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená O. H. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněná přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že
dne 30. 10. 2018 v době od 16.15 do 16.30 hod. ve XY, okr. XY, v ulici XY, v rozporu s obecnou prevenční povinností uloženou §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, řádně nezabezpečila proti útěku fenu rasy německý ovčák jménem Daisy, kterou venčila, tato se jí i s vodítkem, na kterém byla připoutána, vytrhla z ruky a před domem č. p. XY napadla poškozenou O. H., která zde byla rovněž s fenou rasy německý ovčák, a to tak, že se poškozené zakousla postupně do obou rukou, čímž jí způsobila vícečetné povrchové kousnuté rány na dlani a hřbetu levé ruky, na hřbetu i dlaňové straně 2. prstu levé ruky a na hřbetu pravé ruky a oděrky na zápěstí a předloktí horních končetin, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření, omezení poškozené na obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů a na zdraví poškozené zanechalo trvalý následek v podobě mírného omezení stisku levé ruky.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala obviněná A. Š. v celém rozsahu odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 4 To 328/2022, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené O. H. a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že tato poškozená byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 4 To 328/2022, podala obviněná A. Š. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. a namítla zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, dále to, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v napadeném rozsudku chybí výrok o jejím odvolání, v důsledku čehož je výrok odvolacího soudu neúplným. Vytkla i porušení práva na spravedlivý proces, nerespektování principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo a nedodržení základních zásad trestního řízení. Podle jejího mínění soudy nedostály svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., rozhodnutí nalézacího soudu neodpovídá požadavkům vyjádřeným v §125 odst. 1 tr. ř. a odvolací soud zcela pominul svou přezkumnou funkci podle §254 odst. 1 tr. ř., poněvadž se dostatečně nevypořádal s jejími námitkami.
5. Pokud jde o její výhradu stran neúplného výroku, konstatovala, že odvolací soud, ačkoliv její odvolání neshledal s výjimkou výroku o náhradě škody důvodným (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), opomněl o něm meritorně rozhodnout. Ve výroku napadeného rozsudku zřejmě absentuje výrok, že se její odvolání podle §256 tr. ř. zamítá. Absentuje rovněž zmínka, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn. Z tohoto důvodu je napadený rozsudek nepřezkoumatelným, neboť o podaném odvolání nebylo řádně rozhodnuto.
6. Podle mínění dovolatelky závěr soudů ohledně průběhu celého incidentu, založený na smyšlené verzi poškozené O. H. a manželů Z., se kterými vede dovolatelčina rodina (respektive její syn J. Š.) intenzivní letité spory, byl učiněn v rozporu s provedenými důkazy a byl založen na v trestním řízení nepřípustných domněnkách. Kategoricky odmítla, že by zranění poškozené způsobila jí venčená fena Daisy, neboť se skutek nestal tak, jak je nalézacím soudem popsán. Jednalo se čistě o incident dvou fen německého ovčáka, které se vzájemně pustily do souboje, což potvrdili svědkové E. a V. B., jejichž výpověď se soudům „nehodila“. Poškozená se do tohoto incidentu zapojila až následně, a to zcela dobrovolně. Zranění poškozené způsobila při souboji psů její vlastní fena, a to při snaze poškozené oddělit psy od sebe, při které na svém psovi doslova ležela. Poškozená jednala proti vůli svého psa, snažila se jej přikleknutím a svýma rukama ovládnout, přičemž v takový moment je obrácení agresivity psa vůči jeho majiteli velice častou reakcí. Pokud by měla svého psa na vodítku, což neměla, jak potvrdili dovolatelčin syn, který místem těsně před incidentem několikrát projížděl, tak manželé B., mohla ho strhnout a nemusela přijít k újmě. I dovolatelka byla při incidentu psem poškozené poraněna, přičemž i její zranění si vyžádalo lékařské ošetření. Soudy obou stupňů smyšlený a logice odporující pohádkový průběh incidentu, podle něhož si měla fena venčená obviněnou jen tak náhodou vybrat právě poškozenou a nevšímat si druhé feny, jež se měla zapojit až následně, akceptovaly. Taková verze děje je ovšem z kynologického hlediska nesmyslná, reálně lživá a nedůvodně poškozující osobu dovolatelky. Charakter zranění poškozené – zranění prstů – potvrzuje dovolatelčinu verzi, tedy to, že se poškozená zapojila do probíhajícího incidentu psů dobrovolně a utrpěla při něm kousnutí na prstech. Je nereálné, aby ji Daisy pokousala na prstech, kterými si ona údajně chránila obličej. V případě, že by se na ni vyřítila, zaútočila by na jiné části těla. Nadto pokud by na ni zaútočila trháním a vláčením, jistě by jí svědek V. Z., který stál poblíž, přispěchal na pomoc a neodcházel by pro kbelík s vodou, kterou chtěl psy polít. Daisy neměla žádný důvod vybrat si poškozenou a zaútočit na ni. Byla bezproblémová a přátelská a na rozdíl od feny poškozené byla v předmětné době již starším psem a špatně chodila. Pes poškozené po ní vystartoval, a proto zareagovala obdobně. Svědkyně A. S. je kamarádkou poškozené a její svědectví mělo za cíl Daisy očernit. Dovolatelka usuzovala též na snahu poškozené obohatit se na její úkor (viz uplatněný nárok na náhradu škody a podaná občanskoprávní žaloba).
7. Podle názoru dovolatelky tedy nelze na základě provedených důkazů dospět k závěru, že jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví, resp. že spáchala přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Jednak nebylo prokázáno, že to byla jí venčená fena, která zranění poškozené způsobila, jednak nebylo prokázáno, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví. V době incidentu byla poškozená v pracovní neschopnosti. V dlouhé pracovní neschopnosti byla ve svém životě opakovaně, tudíž byla finančně motivována. Pouze na základě subjektivních stesků poškozené a její nepřiměřené době pracovní neschopnosti, údajně zapříčiněné komplikací v hojícím se procesu, je zpětně dovozována právní kvalifikace jednání dovolatelky jako těžké újmy na zdraví. Soud pochybil, pokud nevyšel z jednoznačného stanoviska ustanoveného soudního znalce MUDr. Tomáše Adámka (který mj. stanovil omezení poškozené v obvyklém způsobu života na dobu 2 až 3 týdnů), ale právě ze subjektivních stesků poškozené, ze zmíněné nepřiměřeně dlouhé pracovní neschopnosti a znaleckého posudku smluvního znalce poškozené, jenž vypracoval znalecký posudek až s velkým odstupem od údajného vzniku poranění a ještě pouze na základě nepřezkoumatelného vyšetření poškozené a jejího čistě subjektivního hodnocení. Podle mínění dovolatelky měl nalézací soud do řízení přibrat nezávislého dalšího znalce, případně znalecký ústav. Za nepřípustnou označila dovolatelka skutečnost, že k její tíži byla dovozena příčinná souvislost mezi jednáním jejího psa a vznikem poranění poškozené. Právě volba v jednání poškozené, jež se dobrovolně zapojila do souboje psů, byla rozhodující skutečností, jež jí způsobila poranění. Jediným přímým důkazem o vině je výpověď poškozené a jejích rodinných přátel, u nichž nelze vyloučit zájem na výsledku řízení.
8. Odvolacímu soudu vytkla, že předsedkyně jeho senátu dala již od počátku veřejného zasedání najevo přesvědčení o nedůvodnosti podaného odvolání. Dále mu vytkla, že neshledal v procesním postupu soudu nalézacího, který nepřipustil otázky obhajoby na svědky J. Š. a V. F. týkající se toho, co jim obviněná bezprostředně po incidentu sdělila, žádné výraznější pochybení. Odvolací soud rovněž pochybil, naznal-li, že by výslechy svědků M. Š. a N. L. jako i opakovaný výslech svědka J. Š. byly nadbytečnými. Dovolatelka namítla, že nalézací soud nerozhodl o návrhu na výslech svědka P. K., manžela I. K., která potvrdila, že Daisy nikdy neměla problém s agresivitou. Nalézací soud nerozhodl ani o návrhu na doplnění dokazování – opatření znaleckého posudku z oboru kynologie na obě fenky, který by objasnil absenci agresivity u Daisy a objektivně by zhodnotil údajné schopnosti psa poškozené, jakož ani o návrhu na vyšetřovací pokus ke zhodnocení vzájemné interakce psů. Rozhodl o nich až odvolací soud, kdy s ohledem na skutečnost že psi již nežili, je shledal absurdními. Dovolatelka nicméně podotkla, že v době rozhodování soudu prvního stupně oba psi žili. Odvolací soud rozhodl o odsouzení obviněné tzv. za každou cenu, aniž by se věcí podrobně zabýval, aniž by znal spis a zaregistroval změnu v popisu skutku oproti podané obžalobě.
9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 4 To 328/2022, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 29 T 77/2019, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a pokud nepřikáže věc k novému projednání a rozhodnutí podle §265 l odst. 1 tr. ř., aby postupoval podle §265m odst. l tr. ř. a rozhodl sám rozsudkem tak, že dovolatelku zprostí obžaloby.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání stran problematiky absentujícího výroku odvolacího soudu o zamítnutí opravného prostředku poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr., právní nauku i komentářovou literaturu, podle nichž vyhoví-li odvolací soud podanému odvolání jen částečně, pak ve zbytku, v němž bylo odvolání neúspěšné, nemůže takové odvolání ani částečně zamítnout. Rekapituloval též vývoj názoru Ústavního soudu na tuto problematiku s akcentací stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22. Odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se pak s námitkami dovolatelky obsáhle vypořádalo a vysvětlilo, proč zůstal rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině a trestu nedotčen. Pokud tedy dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je v této části dovolání zjevně neopodstatněné, neboť k jí požadovanému výroku nebyl dán žádný důvod.
11. Státní zástupce dále konstatoval, že v ostatních částech dovolání opakuje dovolatelka obhajobu, kterou uplatnila již před nalézacím soudem a kterou shrnula ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. S těmito námitkami se již soudy obou stupňů vypořádaly (body 14. až 20. rozsudku nalézacího soudu, body 4. až 11. rozsudku odvolacího soudu). Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal, neboť zejména odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považoval za zcela vyčerpávající. Žádná vadná zjištění ve věci neshledal, když soudy řádně odůvodnily, proč dovodily útok psa dovolatelky na poškozenou a z jakých důkazů zjistily charakter a důsledky takto způsobených zranění. Celkový obsah dovolatelčiných námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily pravidlo in dubio pro reo , přičemž Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení tohoto procesního pravidla zkoumáno v dovolacím řízení. Námitky argumentující porušením uvedeného pravidla proto nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k čemuž dopěl i Ústavní soud (četná rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k této problematice citoval). Pokud tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním jen za pomoci jiné váhy přiznávané jednotlivým důkazům bez toho, aby označila konkrétní zjevný rozpor mezi některým důkazem a učiněným skutkovým zjištěním ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., její dovolání v této části žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
12. Nesprávné je podle státního zástupce samotné východisko obhajoby dovolatelky, podle něhož nastal souboj psů, do něhož se poškozená nerozumně zapojila, namísto aby výsledek nechala na psech samotných, a své zranění si tak způsobila vlastním zaviněním. Onen souboj psů však vyvolala právě dovolatelka tím, že ztratila kontrolu nad svým psem, jak ostatně sama váhavě přiznává. Oproti tomu poškozená jako zkušená chovatelka udržela kontrolu nad svým psem i v průběhu onoho souboje, ovšem za cenu utrpěných zranění. Za daných okolností shledal státní zástupce pro posouzení skutku nerozhodným, který ze psů poškozenou zranil. Podstatné je, že rvačku psů vyvolala neovládnutím svého psa právě dovolatelka a že utrpěný následek na zdraví poškozené byl přímým následkem této rvačky. Pokud by některý ze psů při takové rvačce pokousal jakoukoliv třetí osobu původně nezúčastněnou, bylo by zcela nerozhodné, který ze psů to byl. To ale nic nemění na správném skutkovém zjištění, že v předmětné trestní věci zranil poškozenou pes dovolatelky a nikoliv její vlastní pes. Snaha poškozené zabránit rvačce psů byla podle názoru státního zástupce plně oprávněná a nelze ji vykládat jako zbytečnou aktivitu, jak činí dovolatelka, která sama jen nečinně přihlížela.
13. Státní zástupce uzavřel, že konkrétní námitky uvedené dovolatelkou dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné A. Š. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněná podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).
IV. Důvodnost dovolání
19. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněné obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit a dovolání obviněné opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. nutno označit za zjevně neopodstatněné.
20. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., obviněná odvolacímu soudu vytkla, že explicitně nerozhodl o jejím řádném opravném prostředku, a že tudíž v rozhodnutí tohoto soudu chybí výrok o zamítnutí jejího odvolání. Byť je námitka obviněné pod citovaný dovolací důvod podřaditelná, v konkrétním případě nemá opodstatnění. V daných souvislostech je vhodné poukázat na ta usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 52/2021, a jiné), v nichž reagoval na rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu ve vztahu k otázce, zda musí odvolací soud v případě, kdy alespoň zčásti vyhoví opravnému prostředku a napadené rozhodnutí, byť jen zčásti, zruší, učinit o zbývající části námitek formální (zamítavý) výrok. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že je-li z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že soud odvolacím námitkám nepřisvědčil, nedopustil se pochybení – vady v podobě chybějícího výroku – pokud takový závěr ve výrokové části nikterak nevyjádřil, např. výrokem, že jinak, tj. kromě výroku, jenž zrušil a ohledně něhož znovu rozhodl, zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen. Jestliže se odvolací soud s námitkami obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, nelze tvrdit, že se těmito nezabýval jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Dovolací soud pak ve shodě se státním zástupcem odkazuje i na aktuální stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS (st. 56/22), podle něhož: „Porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.“
21. V projednávané trestní věci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 4 To 328/2022, obsahuje ve svém odůvodnění pasáže týkající se výroků o vině a trestu, proti nimž obviněná ve svém odvolání taktéž brojila, které přezkoumal a shledal správnými (srov. body 4. až 12. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud explicitně uvedl, že přezkoumal z podnětu podaného odvolání zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku ve všech jeho výrocích, a to z hlediska výhrad, které obviněná proti jednotlivým výrokům uplatnila, přezkoumal i správnost řízení, které vyhlášení rozsudku předcházelo, a s výjimkou výroku o náhradě škody ohledně poškozené O. H. neshledal odvolání důvodným (bod 3.). Za této situace je zjevné, že odvolací soud povinnostem vyjádřeným ve shora citované judikatuře Nejvyššího soudu a v aktuálním stanovisku pléna Ústavního soudu dostál. S přihlédnutím k náhledu Ústavního soudu na danou problematiku neshledal dovolací soud v postupu soudu odvolacího pochybení vyžadující nápravy v dovolacím řízení, byť z hlediska právní jistoty jistě není od věci uvést ve výroku odvolacího soudu obsahujícím výrok o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně rovněž formulaci, že „v ostatních výrocích, popř. ve zbývajícím rozsahu, zůstává napadený rozsudek nezměněn“.
22. Dovolací soud dále ve vztahu k dalším námitkám obsaženým v mimořádném opravném prostředku konstatuje, že konfrontuje-li dovolací argumentaci obviněné s její dosavadní obhajobou a s její argumentací v odvolacím řízení, pak je zřejmé, že se tato obsahově zcela opakuje. Z judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Naznačená situace nastala i v posuzované trestní věci, poněvadž z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších soudů je zřejmé, že oba soudy se prakticky se všemi námitkami obviněné zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly.
23. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a případných opomenutých důkazů, j e vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. Výtky obviněné směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud důvodnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, na kterou by byl nucen Nejvyšší soud reagovat. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, že nevyhověl-li soud prvního stupně návrhu obviněné na doplnění dokazování o výslech svědků M. Š. a N. L. a v případě obou návrhy na provedení důkazů zamítl s odůvodněním, že jde o důkazy nadbytečné, nedopustil se žádného pochybení. Ve shodě se soudem prvního stupně měl odvolací soud za to, že v kontextu celé řady dalších provedených důkazů by výslechy uvedených osob, stejně jako i opakovaný výslech svědka J. Š., který již dříve v hlavním líčení vyslechnut byl, nemohly vést ke změně skutkových zjištění soudu prvního stupně, natož tato skutková zjištění zvrátit. Odvolací soud dále připustil, že ačkoliv obviněná učinila i další návrhy na doplnění dokazování – výslech svědka P. K., opatření znaleckého posudku z oboru kynologie na oba psy a provedení vyšetřovacího pokusu ke zjištění vzájemné reakce obou psů, soud prvního stupně o nich nerozhodl. Jeho pochybení proto napravil odvolací soud, který k tomu doplnil, že bez ohledu na skutečnost, že oba psi již nežijí, jsou uvedené důkazní návrhy nejen nadbytečnými, ale až absurdními, přičemž dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, je úplné, umožňující spolehlivé rozhodnutí ve věci (srov. bod 5. rozsudku dovolacího soudu). S ohledem na výše uvedenou argumentaci odvolacího soudu, resp. jeho postup, kterým napravil částečné pochybení soudu prvního stupně, jenž nerozhodl o dílčích důkazních návrzích, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o porušení práva obviněné na spravedlivý proces nelze hovořit. Lze se plně ztotožnit s názorem, že by doplnění dokazování nepřineslo žádné nové poznatky ve věci, nemělo by vliv na již učiněná skutková zjištění soudů a bylo by zcela nadbytečné.
25. Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 15. až 20. rozsudku nalézacího soudu, body 4. až 11. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
26. Nad rámec již uvedeného nutno konstatovat, že vina obviněné byla v řízení jednoznačně prokázána. Obviněnou popíraný průběh skutkového děje zachycený ve skutkové větě výroku o vině je prokazován výpověďmi poškozené O. H. a svědků B. a V. Z. ve spojení s dalšími provedenými důkazy, vyjma výpovědí samotné obviněné a svědků V. F., J. Š. a E. a V. B. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích nicméně podrobně vysvětlily, proč výpovědím podporujícím obhajobu neuvěřily. Zejména odvolací soud, který se s mimořádnou péčí věnoval veškerým odvolacím námitkám obviněné, rozvedl své úvahy vedoucí k závěru o nevěrohodnosti výpovědí obviněné a svědků, kteří vypovídali odlišně od poškozené a manželů Z. Odvolací soud, s jehož argumentací se lze beze zbytku ztotožnit, relevantně upozornil, že výpověď obviněné je nejistá a v řadě okolností si i protiřečí, uvedla-li obviněná, že neví, který pes způsobil poškozené zranění, její to ale nebyl, přičemž současně sdělila, že útok psa ani neviděla a rovněž neviděla zranění poškozené, která krvácela z více ran. Odvolací soud výstižně uzavřel, že výpověď obviněné je nespolehlivá, vedená zjevnou snahou zbavit se odpovědnosti za následek útoku jí venčeného psa na poškozenou s důsledkem jejího zranění. Vysoký věk poškozené, její bezúhonnost či víra, kterou deklaruje jako argument potvrzující její věrohodnost, nestačí k tomu, aby její v zásadě osamocená výpověď, která je v rozporu s ostatními důkazy, mohla být jako věrohodná posouzena, a to tím spíš, není-li podpořena žádným dalším věrohodným důkazem. Odvolací soud konstatoval, že namítala-li obviněná, že svědci B. a V. Z. jsou v bližším vztahu k poškozené a svědkyně A. S. je její kamarádkou, pak obdobně to platí o ještě bližším vztahu obviněné k svědkům J. Š. a V. F. (tj. k synovi a snaše) či k svědkům E. a V. B. Nadto v řízení nebylo zjištěno, že by mezi osobami podporujícími obžalobu byl nějaký bližší vztah. Jednalo se o náhodné, de facto profesionální setkání za účelem výcviku štěňat svědků odbornicí na kynologii. Pokud jde o svědectví manželů B., ti ve svých výpovědích použili tvrzení, která neuvedla ani obviněná a která jsou s její výpovědí v zásadním rozporu, ať už jde o chování obviněné v době incidentu či o chování jí venčeného psa Daisy. Podle obviněné ucítila Daisy druhou fenku, vytrhla se jí, utekla za druhou fenkou a obviněná utíkala za ní. Uvedli-li B., že Daisy byla zcela v pohodě a první vyběhla fenka poškozené a zaútočila na Daisy, pak taková výpověď je v rozporu se všemi ostatními důkazy bez výjimky, včetně výpovědi samotné obviněné, jejíž verzi tak nepotvrzují. Podle odvolacího soudu oba svědci evidentně podali lživé výpovědi. Zdůraznil, že podle shodných výpovědí poškozené a manželů Z., jako i samotné obviněné, nebyl nikdo další incidentu přítomen. Následně se objevivší svědci B. a jejich údajná přítomnost na místě činu v době jeho spáchání vzbuzuje velmi výraznou pochybnost. Nalézací soud k nevěrohodnosti výpovědí manželů B. uvedl, že svědkyně E. B. v rámci své výpovědi sdělila, že jim celou událost vyprávěla obviněná a že ona si nepamatuje ani to, co jí řekl manžel. Podle soudu tak vyvstává velká pochybnost, zda celou věc vůbec viděla. Při hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi V. B. pak soud vzal do úvahy, že svědek celou událost pozoroval ze vzdálenosti třiceti metrů, jak sám uvedl, a že jeho výpověď byla strohá a jednotlivé skutečnosti na sebe nenavazovaly.
27. Naproti tomu výpovědi poškozené a manželů Z. jsou logické a konzistentní a vzájemně spolu souzní. Manželé Z. byli události na rozdíl od ostatních ve věci vypovídajících svědků bezprostředně přítomni a sledovali ji, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že svědek V. Z. okamžitě reagoval na interakci mezi psy a snažil se je od sebe oddělit politím vodou a následně se zapojil do odtáhnutí psů od sebe pomocí vodítka. Opakovaná námitka obviněné stran nemožnosti svědků událost vizuálně vnímat s ohledem na překážku v podobě živého plotu byla v řízení zcela vyvrácena už jen tím, že jak poškozená, tak svědci Z. stáli u vstupní branky, přičemž v místě vstupní branky nemůže být z logiky věci živý plot bránící ve výhledu. Výpovědi poškozené a svědků Z., kterým soudy uvěřily, dokládají, že pes, kterého obviněná měla v rozhodné době na vodítku a venčila jej, se jí vytrhl z ruky a běžel za opodál stojící poškozenou, kterou napadl. Až v okamžiku, kdy poškozená začala být psem obviněné vláčena a trhána, jal se ji její vlastní pes, který vedle ní do té doby nehnutě seděl, neboť byl speciálně vycvičen a dokud nedostal povel, z místa se nehnul, chránit, a to tím způsobem, že ve snaze odvrátit od ní útok ze strany psa obviněné, sám se s tímto psem pustil do souboje. Dovolací soud v kontextu opakované námitky obviněné ve shodě se soudem odvolacím zdůrazňuje, že poškozená měla svého psa pod kontrolou bez ohledu na to, zda byl na vodítku či nikoliv (navíc podle výpovědí poškozené a manželů Z. na vodítku byl) a že jej udržela a nepustila ani při útoku psa venčeného obviněnou. Byla to obviněná, která sice psa na vodítku prokazatelně měla, ale neudržela jej, ten se jí vytrhl, zaútočil na poškozenou a způsobil jí objektivně prokázaná zranění. Nelze vytýkat poškozené, že se při útoku psa obviněné na svou osobu zachovala v souladu s pravidly odborného výcviku psa, že svého psa přilehla a přidržela, že ho nepoštvala proti druhému psu, že pouze nečinně nepřihlížela a snažila se psy oddělit, a akceptovat tak tvrzení obhajoby, že si poškozená svým chováním zranění zavinila sama. Je to totiž obviněná, která z nedbalosti zavinila zranění poškozené tím, že svého venčeného psa neudržela, tento napadl poškozenou a způsobil jí zranění, objektivně prokázaná lékařskými zprávami a následně opatřenými znaleckými posudky, a to znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který zpracoval MUDr. Tomáš Adámek, a z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, který zpracoval MUDr. Jiří Vrzala.
28. Rovněž výhradou týkající se předmětných znaleckých posudků se odvolací soud pečlivě zabýval. Uvedl, že nalézací soud důvodně postavil své závěry o charakteru a závažnosti zranění na druhém ze znaleckých posudků, který zpracoval MUDr. Jiří Vrzala, byť oba znalecké posudky nejsou v žádném zásadním rozporu. Dále akcentoval, především to, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, měl k dispozici podstatně více potřebných podkladů, včetně zpráv o průběhu léčení zranění poškozené a rovněž osobního vyšetření poškozené, zjistil a popsal potíže při hojení některých ran a dospěl k závěru, že délka pracovní neschopnosti poškozené odpovídá typu zranění, které utrpěla, a objektivně i způsobu jeho hojení a doba jeho léčení je zcela přiměřená. Znalec uvedl, že kousnutí zvířetem je nebezpečné, zejména s ohledem na bakterie ve slinách, ve zvířecích sekretech, tyto jsou těžko ovlivnitelné i antibiotiky. Zranění se sice zklidní, ale bolí to dál, ty rány jsou opuchlé, trvá to opravdu měsíce. Sám vycházel z data ukončení pracovní neschopnosti, kdy toto datum pro něj znamená zahojení zranění. Z výpovědi znalce MUDr. Jiřího Vrzaly je nepochybné, že doba léčení poškozené přesáhla dobu šesti týdnů, a soud proto posoudil zranění poškozené jako těžkou újmu na zdraví. Pokud obviněná obsahově totožným způsobem atakovala uvedený, později vypracovaný znalecký posudek, jde pouze o opětovně vyjádřený nesouhlas s obsahem provedeného odborného důkazu, který logicky obviněné nevyhovuje, a s postupy, které znalec realizoval (zejména vyšetření poškozené a zohlednění aktualizovaných lékařských zpráv). Přitom důkazní hodnotu napadeného znaleckého posudku nijak relevantně nezpochybnila, pouze preferovala znalecký posudek předchozí, s jehož kvalitami a podklady se však soudy vypořádali při procesu hodnocení obou důkazů – znaleckých posudků, a to věcně správně, bez potřeby vypracování znaleckého posudku dalšího, či snad dokonce revizního. Proto důvodně soudy vycházely ze znaleckých závěrů MUDr. Jiřího Vrzaly stran povahy poranění, doby léčení a omezení v obvyklém způsobu života poškozené (které obviněná pouze laicky zpochybnila a označila za nepodložené stesky).
29. Je tak třeba opakovaně odmítnout stěžejní námitky obviněné, že poškozená byla napadena nikoli psem obviněné a že omezení v obvyklém způsobu života poškozené nedosáhlo doby šesti týdnů. Že poškozená uplatnila nárok na náhradu škody v trestním řízení a podala též občanskoprávní žalobu, není projevem její nevěrohodnosti, nýbrž důsledkem projednávané trestné činnosti obviněné a využitím procesních práv poškozené v obou typech řízení. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněné. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti popíraného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněnou. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Ve vztahu ke zbývajícím dovolacím námitkám opřeným o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud doplňuje, že nemůže akceptovat ničím nepodložená, až dehonestující vyjádření dovolatelky vůči odvolacímu soudu, který „…rozhodl o odsouzení obviněné za každou cenu, aniž by se věcí podrobně zabýval…“, „…byl nedostatečně připraven na veřejné zasedání a neznal trestní spis…“ apod. Takové pojetí presumuje tendenční přístup soudu ve smyslu snahy obviněnou uznat vinnou v rozporu s obsahem důkazního řízení. To však Nejvyšší soud v dané věci neshledal, když navíc soudy obecně jsou zcela nezávislými orgány soudní moci bez jakéhokoli zájmu na výsledku trestního řízení. Důkazy posuzují podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a není důvodu, aby se jim některé důkazy „hodily“ více, než jiné, tedy aby důkazy posuzovaly tendenčně a cíleně v neprospěch obviněné.
30. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněná neuplatnila žádnou hmotněprávní námitku, která by splňovala zákonem stanovená kritéria platná pro důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Její výhrady byly zaměřeny proti skutkovým závěrům přijatým soudy nižších stupňů, a obviněná tedy svoje přesvědčení o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. založila na domněnce, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění a v návaznosti na to skutek nesprávně právně posoudily. Dovolání ve skutečnosti neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkala nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním, popř. s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, a zákonnými znaky trestného činu, jímž byl uznána vinnou. Dovolací soud proto toliko v krátkosti konstatuje, že učiněná skutková zjištění umožňují učinit závěr, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví tím, že neovládla psa, jehož venčila, tento se jí vytrhl z ruky a napadl poškozenou, která v důsledku takového napadení utrpěla poranění specifikovaná ve výrokové části – skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, jež si vyžádala lékařské ošetření, omezení poškozené v obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů a na zdraví poškozené zanechala trvalý následek v podobě mírného omezení stisku levé ruky. Výhrad nelze mít ani k závěru soudů nižších stupňů, že v jednání obviněné třeba spatřovat zavinění ve formě vědomé nedbalosti, neboť nepochybně věděla, že může porušit zájem chráněný trestním zákonem na ochraně života a zdraví poškozené, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že popsaný následek nezpůsobí (spoléhala na dostatečnou vládu nad venčeným psem a že tento nevyvine agresi vůči osobě nacházející se poblíž, nad psem však ztratila kontrolu, čímž došlo k poranění poškozené).
V. Způsob rozhodnutí
31. Námitkám obviněné A. Š. obsaženým v jejím mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil, neboť ač formálně relevantně uplatněné, dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. jimi naplněny nebyly. Dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 8. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu