ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.656.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 656/2023-1066
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2023 o dovolání obviněné G. D. V. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 7 To 19/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 16/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné G. D. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 T 16/2022, byla obviněná G. D. V. (dále také „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přípravou zločinu vraždy podle §20 odst. 1 k §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, za což byla podle §140 odst. 3 a §58 odst. 6 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem, který bude vykonáván v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněná přípravy zločinu vraždy podle §20 odst. 1 k §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku dopustila tím, že
nejméně ode dne 10. 5. 2022 do doby zadržení v 10:10 hodin dne 26. 5. 2022 na různých místech, nejméně u svého bydliště na adrese XY, XY, v XY a u jezera XY, při osobních setkáních s A. A. a při cestách jeho vozidlem po Karlovarském kraji tohoto postupně instruovala ohledně vraždy poškozené D. M., kdy mu nejprve předala informace k jejímu dennímu režimu, místům jejího bydliště a zaměstnání, která mu ve dnech 12. 5. 2022, 19. 5. 2022 a 24. 5. 2022 postupně ukázala, informovala jej o telefonních kontaktech na poškozenou, o majetkových poměrech poškozené, předala mu informace o bankovních účtech poškozené, sdělila mu, že na soukromém účtu se nachází nejméně 2 miliony korun a na firemním účtu nejméně 9 milionů korun, a požadovala po něm, aby poškozenou před vraždou i pohrůžkou ublížení jejímu synovi přinutil finanční prostředky z obou účtů převést na bankovní účet, který si měl za tím účelem založit, sdělila mu, jakým způsobem se má zbavit těla poškozené, doporučovala mu části těla zalít do betonu a hodit do vody, vzala jej k jezeru XY, které popsala jako vhodné místo, neboť je stále napouštěno a má dno tvořené jílem, který části těla pozře, dále jej poučovala, jak vraždu správně provést, aby se oba vyhnuli trestnímu postihu, že si musí dát pozor, aby nikde nezůstala jeho DNA, že musí zcela zničit mobilní telefon poškozené, aby z něj nebylo možné získat jakákoliv data, současně plánovala vlastní alibi na dobu vraždy a jako odměnu A. A. přislíbila 60 % finančních prostředků získaných od poškozené, přičemž A. A. úmysl usmrtit poškozenou pouze předstíral a jednání obviněné oznámil policii.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 T 16/2022, podali obviněná a státní zástupce odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 7 To 19/2023, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušen, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla podle §140 odst. 3 tr. zákoníku a §58 odst. 1, 6 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněné zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 7 To 19/2023, podala obviněná G. D. V. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Vyjádřila přesvědčení, že nebyla naplněna subjektivní stránka stíhaného trestného činu, neboť neměla v úmyslu jej spáchat. Z její strany se jednalo o plané řeči, kterými de facto pouze reagovala na jednání svědka A. A., který ji do vyjádření zachycených v odposleších svými opakovanými dotazy vmanipuloval. V průběhu trestního řízení uváděla, že zprvu se svědkem běžně komunikovala, po bližším kontaktu s ním z něj však začala mít strach a další schůzky s ním realizovala pouze v důsledku jeho stoupajícího nátlaku. To ve své svědecké výpovědi potvrzovala i svědkyně N. N. Dovolatelka poukázala i na samotný obsah odposlechů, z nějž podle jejího názoru manipulace a podsouvání ze strany svědka jednoznačně vyplývají a jemuž soudy nevěnovaly pozornost. Akcentovala, že její zachycená slovní vyjádření neměla odraz v žádném konkrétním jednání, sama ze své iniciativy svědkovi nepředávala žádné bližší instrukce nebo pokyny ani ho v ničem neovlivňovala. Ze všech odposlechů jasně vyplývá, že to byl právě svědek, kdo ji opakovaně vyzýval jak k dodání informací týkajících se osoby a účtů poškozené, tak k obhlídce místa jejího bydliště, pracoviště, ale mimo jiné i k návštěvě místa, kde se měl svědek zbavit těla poškozené. Pokud by skutečně měla v úmyslu nechat poškozenou usmrtit, jistě by se ve věci sama angažovala, sama by svědkovi udílela instrukce a sdělovala své požadavky. Jistě by rovněž (zejména za situace, kdy soudy obou stupňů zdůrazňují její zištný motiv) sama iniciovala jednání o odměně svědka, resp. o rozdělení získaných finančních prostředků. Nezájem obviněné o realizaci tvrzeného trestného činu se projevuje právě při sjednávání odměny svědka.
6. Dovolatelka dále vytkla, že ve věci byly nedůvodně zamítnuty návrhy obhajoby na provedení podstatných důkazů, tj. důkazů týkajících se spolupráce klíčového (a jediného přímého svědka činu) s orgány činnými v trestním řízení a jeho ovlivňování jednání obviněné. Pokud by totiž byly obhajobou navrhované důkazy (připojení spisu Národní protidrogové centrály či výslech D. B. provedeny, vyšlo by bezesporu najevo, že svědek A. A. v rámci své „spolupráce“ předložil orgánům činným v trestním řízení celou řadu dalších obvinění dovolatelky, která se však následně ukázala jako zcela lichá. I úřední záznam policisty D. B. ze dne 11. 4. 2022 konstatuje, že „…v současné době se jedná o myšlenku bez konkrétních znaků přípravy“.
7. Měla za to, že jsou dány značné rozpory mezi tím, co svědek uváděl v rámci své výpovědi při hlavním líčení a co vyplynulo z úředních záznamů D. B., který je podle všeho osobou, s níž je svědek v pravidelném kontaktu a jíž pravidelně své poznatky předává. Za zmínku stojí zejména prokazatelně nepravdivé informace uváděné svědkem a týkající se předání prvé nahrávky policejnímu orgánu. Podle názoru obviněné není zřejmé, za jakých okolností byla nahrávka ze dne 10. 5. 2022 pořízena, kdo a kdy s ní manipuloval, komu byla ve skutečnosti předána apod. Pochybnosti vyvolává i vznik dalších dvou nahrávek, které byly pořizovány zřejmě již za součinnosti orgánů činných v trestním řízení. Přesto, že za situace, kdy jsou předmětné nahrávky jediným relevantním důkazem, který je navíc podporován toliko výpovědí svědka A. A. (který však opakovaně ve věci přes řádné poučení nesděloval pravdivé údaje), a tedy by jim měla být věnována zvýšená pozornost a měly by být zvlášť pečlivě hodnoceny, neučinily soudy byť jen pokus o důsledné objasnění skutkového stavu, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a bez dalšího rozhodly o vině obviněné. Odvolací soud jí pak navíc velmi citelně zpřísnil ukládaný trest.
8. Dovolatelka uzavřela, že soudy obou stupňů jednak chybně posoudily provedené důkazy a vyvodily z nich vadné závěry, tím chybně posoudily samu podstatu jednání obviněné a tím dospěly k vadnému právnímu hodnocení jejího jednání, což znamená, že v obou napadených rozsudcích uvedená rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu kladeného obviněné za vinu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá též na nesprávném právním posouzení skutku. Kromě toho však soudy obou stupňů ve věci odmítly provést i obhajobou navrhované důkazy spočívající v připojení spisu Národní protidrogové centrály a ve výslechu svědka D. B., když z těchto důkazů by vyplynuly podstatné okolnosti o aktivitách, kontaktech a instruktážích svědka A. A. a tím o skutečnostech vypovídajících o věrohodnosti údajů tohoto jediného přímého svědka, tedy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 7 To 19/2023, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 T 16/2022, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání konstatoval, že soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), a zároveň řádně a pečlivě provedené důkazy hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Státní zástupce ve věci neshledal žádný, natož zjevný či extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Měl za to, že co do rozsahu dokazování nelze nalézacímu soudu ničeho vytknout. Tento provedl v průběhu hlavního líčení všechny potřebné důkazy, které byly nezbytné pro správné zjištění skutkového děje a posouzení stavu věci, a logicky zdůvodnil, proč neprovedl další obviněnou navržené důkazy (viz bod 23. odůvodnění). Odvolací soud, jenž nemá nahrazovat činnost soudu prvního stupně, v bodě 10. odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že krajský soud dostál své povinnosti ve vztahu k hodnocení důkazů a objasnění skutkových okolností, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, které zjistil v potřebném rozsahu, nezbytném pro vydání svého rozhodnutí.
11. Státní zástupce upozornil, že dovolací námitky uplatňovala obviněná již v rámci odvolacího řízení, přičemž vrchní soud se jimi podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi vypořádal, včetně vyvrácení tvrzení obviněné, že se z její strany jednalo o jakousi defenzivní hru, která nebyla vážně míněná, reagující na veskrze proaktivní roli svědka A. A. Státní zástupce odkázal na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Akcentoval, že skutková zjištění obecných soudů, která byla podkladem pro právní hodnocení jednání obviněné, ničeho nenaznačují, že by byla pod nátlakem svědka A. A., jak sama namítá. Její záměr fyzicky zlikvidovat poškozenou, projevovaný konstantně po několik dní, a na něj navazující další aktivní kroky rozhodně nebylo možno charakterizovat ani jako tzv. afektdelikt, tj. jednání v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, ani jako jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené, které by naplňovaly znaky trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, jehož příprava obecně není trestná. Žádné takové specifické okolnosti posuzovaného jednání v daném případě soudy na podkladě provedeného dokazování nezjistily. Z výsledků dokazování je pak zcela zřejmé, že jednání obviněné již překročilo pouhou myšlenkovou rovinu a dospělo do fáze přípravy trestného činu ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedený závěr je možno činit přesto, že při domluvě se svědkem nijak blíže sama nevymezila způsob provedení činu co do samotné techniky usmrcení poškozené ani jej nevybavila zbraní či jiným smrtícím prostředkem. Pokud obviněná z různých důvodů nehodlala trestný čin spáchat sama, avšak vytvářela podmínky pro spáchání trestného činu jinou osobou, je s touto povahou přípravného jednání neoddělitelně spojeno také to, že v jistém smyslu ztratila vliv na další vývoj situace. O tom, že k vraždě ani k jejímu pokusu nakonec vůbec nedošlo, rozhodlo pouze to, že svědek A. A. neměl od počátku vůbec v úmyslu vraždu poškozené spáchat. Tuto okolnost však není možné přičítat ve prospěch dovolatelky, např. aplikací §20 odst. 3 tr. zákoníku upravující zánik trestní odpovědnosti z podniknuté přípravy. Pokud za daných okolností soudy dospěly k závěru, že na straně obviněné nešlo bez dalšího jen o pojatý či pouze slovně vyjádřený úmysl (myšlenku) usmrtit jiného, ale o zcela konkrétní jednání, jímž ze svého hlediska učinila vše, co pokládala za potřebné k dosažení svého zločinného záměru, nelze jejich právní úvaze z věcného hlediska nic vytknout (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 264/2013, sp. zn. 4 Tdo 628/2017).
12. Jelikož dovolání obviněné obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., navrhl státní zástupce, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněné G. D. V. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněná podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
17. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněné obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit a dovolání obviněné opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nutno označit za zjevně neopodstatněné.
18. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a případných opomenutých důkazů, j e vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
19. Výtky obviněné směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud důvodnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, když nalézací soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč zamítl návrhy na doplnění dokazování znaleckým psychologickým posudkem na svědka A. A., výslechem policisty D. B. a spisem Národní protidrogové centrály. Uvedl, že pokud jde o jmenovaného policistu, ten o svých zjištěních sepsal úřední záznam, o němž nalézací soud ve svém rozhodnutí již pojednal. Byl první osobou, které svědek A. A. zaslal 1. nahrávku, poznatek z ní zjištěný byl následně postoupen dalšímu útvaru policie, která již ve věci vedla vlastní úkony trestního řízení. Z ničeho nevyplývá zapojení jmenovaného policisty do vyšetřování projednávaného skutku. Jeho výslech by tedy nic podstatného k věci přinést nemohl. Navíc je evidentní, že uvedený policista se aktivně podílí na prověřování jiné údajné trestné činnosti, je tedy vázán mlčenlivostí, a i proto nelze jeho výslech připustit, což platí i pro spis, který je k tomuto prověřování veden příslušným policejním útvarem. V souvislosti s posouzením věrohodnosti svědka A. A. bylo provedeno podstatné dokazování, a to zejména k trestní minulosti svědka, jakož i k tomu, že svědek před soudem prvního stupně zalhal k pořízení 2. a 3. nahrávky. K této záležitosti však soud stanovisko zaujal a vysvětlil, proč tato skutečnost nestačí k závěru o absolutní nevěrohodnosti svědka. Z uvedených důvodů byly všechny tři důkazní návrhy obviněné pro nadbytečnost zamítnuty. S ohledem na výše uvedenou argumentaci nalézacího soudu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o porušení práva obviněné na spravedlivý proces nelze hovořit. Doplnění dokazování by nepřineslo žádné nové poznatky ve věci, nemělo by vliv na již učiněná skutková zjištění soudů a bylo by zcela nadbytečné.
20. Dovolací soud ve věci nezjistil ani zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (bod 21. rozsudku nalézacího soudu, body 11. až 18. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Dovolací soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že soudy nepochybily, neuvěřily-li obhajobě obviněné, že se z její strany jednalo o jakousi formu hry, do níž byla vmanipulována svědkem A. A. Uvedená argumentace vyznívá ve světle provedených důkazů jednoznačně lživě a účelově. Nalézací soud relevantně vyložil, že údaje sdělované obviněnou svědku A. A. jsou prezentovány konkrétně, vztahují se ke konkrétní osobě, tj. k poškozené D. M., k níž opatřovala údaje o denním režimu, finanční situaci a místu zaměstnání, které jmenovanému předala, a aktivně mu i ukázala místo výkonu práce poškozené. Podrobně se zabývala i likvidací těla poškozené, kdy svědka dokonce vzala i na konkrétní místo u lomu XY, vědoma si jílovitého podloží v uvedeném lomu, což bylo ověřeno i sdělením vlastníka lomu. Jednala s rozmyslem, vedena motivem pomstít se poškozené za předchozí údajně podvodné jednání a získat její finanční prostředky, a to za situace, kdy sama byla v neutěšené finanční situaci, když z výpisu z registru exekucí bylo zjištěno, že jsou proti ní vedeny tří exekuce pro celkovou částku ve výši cca 190 000 Kč. Obviněná si byla vědoma, že po realizaci případného záměru by patřila k okruhu podezřelých, proto si připravovala i zajištění alibi v přítomnosti svých malých dětí. Vyjadřovala svůj úmysl usmrtit poškozenou pro majetkový prospěch, ten dokonce navrhla rozdělit v poměru 40:60, kdy větší díl by připadl svědkovi jakožto vykonavateli, přičemž současně svědka instruovala k tomu, aby si předem založil účet, na který by byly převedeny peníze poškozené. Navíc jej instruovala i v tom směru, aby pro dosažení cíle v podobě získání peněz neváhal použít k nátlaku na poškozenou i výhružky, že bude ublíženo i jejímu synovi. Odvolací soud v kontextu opakované obhajovací námitky obviněné poukázal na skutečnost, že to nebyl svědek A. A., který přišel s konkrétní osobou potencionální oběti, ale jednoznačně obviněná, která přišla s historkou, kterak jí poškozená ublížila a připravila o majetek. Přitom opak byl pravdou, když poškozená nechala po určitou dobu obviněnou ve svých prostorách, a poté, co obviněná neplatila nájem a nebylo možné se s ní dohodnout, obdržela od poškozené výpověď, což nesla velice úkorně, a vznikl tak zjevný motiv k odstranění poškozené. V nahrávkách se svědkem A. A. pouze nepřitakávala a nejednala zcela pasivně. Naopak – vystupovala jasně aktivně a údaje, které svědku poskytovala, odpovídaly skutečnému stavu věci (zejména pobyt poškozené apod). Nadto se nejednalo pouze o hovory, ale též o objíždění objektů, kde se poškozená mohla zdržovat, a objektů, kde podle pokynů obviněné mohlo být uloženo její tělo tak, aby se nenašlo. Odvolací soud doplnil, že ani podnět ke stíhání obviněné nevzešel přímo od svědka A. A., nýbrž od policejního útvaru zabývajícího se podezřením z drogové trestné činnosti, mj. i obviněné.
22. Dovolací soud tedy může toliko odkázat na velmi podrobné a důsledné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Teze obviněné o zmanipulované konverzaci a komunikaci se svědkem A. A., který jí naopak vnutil jí učiněná vyjádření, je zcela neakceptovatelná. Nemá totiž elementární logiku, aby svědek takto postupoval, zvláště vůči poškozené, s níž ho (na rozdíl od obviněné) nepojily žádné vazby ani motivy k jakémukoliv nátlakovému či dokonce násilnému jednání. Logickým naopak je, že obviněná kontaktovala za popsaným účelem právě svědka, který nezastírá a je o něm v jeho okolí známo, že byl opakovaně odsouzen k mnohaletým trestům odnětí svobody pro velmi závažnou trestnou činnost kvalifikovanou mj. jako trestné činy loupeže, těžkého ublížení na zdraví a organizátorství vraždy (i tyto skutečnosti se staly předmětem dokazování; svědek byl naposledy propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody dne 13. 1. 2016), a i svou tělesnou konstitucí budí respekt, čehož využívá na úseku vymáhání pohledávek, při práci „vyhazovače“ apod. Původ pořízených zvukových záznamů, který byl transparentně objasněn, a absenci manipulace s jejich obsahem nelze zpochybnit. Stejně tak je třeba konstatovat, že ani jejich obsah nesvědčí námitce obviněné o její mizivé aktivitě, naopak rozpravy o bankovních účtech poškozené zmiňuje jako první, prezentuje opakovaně svůj negativní vztah k poškozené, důvody, pro které se cítí obviněná majetkově poškozena, je patrné její až zlostné naladění vůči poškozené, vulgarity a urážky na její adresu, závist, že disponuje několikamilionovou hotovostí užívanou k zahraničním dovoleným apod. Obviněná reaguje zcela aktivně, výslovně trvá na fyzické likvidaci poškozené, iniciativně plánuje sled jednotlivých kroků svědka A. A., slibuje dodat další údaje k osobě a pohybu poškozené, společně realizují obhlídky, navrhuje zcela konkrétní opatření k opatrnosti při a po činu, způsob usmrcení i zbavení se těla poškozené, vytváření alibi, technikálie bankovních převodů, termín činu s ohledem na možný odjezd poškozené na dovolenou atd. Věrohodností svědka se soudy rovněž dostatečně zabývaly s ohledem na jeho problematickou trestní minulost i s ohledem na jeho vztah k obviněné. Svědek (jak vysvětlil) měl nejprve za to, že obviněná je jen naštvaná a tzv. „plácá“. Posléze, v okamžiku, když na něj začala v souvislosti se svým záměrem tlačit, nabyl dojmu, že se jedná o policejní provokaci vůči jeho osobě, a proto se rozhodl, že si rozhovor s obviněnou nahraje a nahrávku předá policii. Za daných okolností, zvláště pokud zmíněné zvukové záznamy plně korespondují s výpovědí svědka a objektivně zadokumentovaným pohybem jeho vozidla, se nelze ztotožnit s výhradou, že by obsah provedených důkazů nesvědčil o věcně správném závěru soudů nižších stupňů stran viny obviněné vyjádřené ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud dodává, že jednání, jehož se obviněná dopustila, neodporuje ani jejímu osobnostnímu profilu vyplývajícímu ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, spíše s ním plně koresponduje. Podle znaleckého posudku byla v případě obviněné shledána smíšená porucha osobnosti, dominují rysy histriónské a dissociální. Tato porucha se projevuje mimo jiné teatrálností, snahou upoutat pozornost, dominancí, zároveň i značnou sebestředností, chladnou kalkulací a manipulací s lidmi. Obviněná inklinuje k jednání bezcitnému, cynickému, morální úroveň je nízká. Značně upřednostňuje sebe oproti druhým, mezilidské vztahy jsou dysfunkční, jednání je sebestředné, zaměřené na vlastní prospěch bez ohledu na možné následky a na druhé. Nedisponuje přiměřenými zábranami vůči agresi, zejména pak agresi chladné. Dissociální komponenta osobnosti obviněné se u ní projevuje v podobě citového chladu, dysfunkčnosti svědomí, pragmatičnosti ve vztazích, nerozvojem vyšších citů, cyničností a nesentimentálností, individualizmem, velmi nápadnou neúzkostí, oslabenými zábranami proti agresi, zejména chladné, ale inklinaci k jiným nemorálním způsobům zacházení s druhými lidmi (manipulace jinými, lhaní apod.). Vzhledem ke své osobnosti není schopna v přiměřené hloubce zakoušet případné pocity viny.
23. Dovolací soud tedy ve shodě se soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že učiněná skutková zjištění umožňují konstatovat, že jednání obviněné vykazovalo vážně myšlený záměr usmrtit poškozenou, kterýžto byl projeven směrem k potencionálnímu pachateli, tj. svědku A. A. Dovolatelkou zpochybňované zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikaturní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). V projednávané trestní věci není pochyb o tom, že obviněná chtěla poškozenou usmrtit, plánovala její smrt, a to jednak z důvodu msty a jednak ze zištných důvodů, přičemž pro účely realizace takového svého záměru se obrátila na svědka A. A., muže s trestní minulostí, kterou znala, a podrobně jej seznámila se svým plánem, a to jednak verbálně, jednak prostřednictvím reálné ukázky lokací, jež měly být v jejím vražedném scénáři využity. Obviněná v celé záležitosti skutečně nevystupovala pasivně, ona byla tou, která svědka opakovaně kontaktovala, která mu precizně vyložila svoje plány, včetně plánů na likvidaci těla poškozené, rozdělení zisku a zajištění alibi. Svědka pak nepochybně reálně a se zcela vážným úmyslem usmrtit poškozenou angažovala jako vykonavatele takového záměru. V jejím jednání je natolik zřetelně patrný úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, že bylo nezbytné veškeré její obhajovací námitky zcela odmítnout. Státní zástupce relevantně poznamenal, že absence fatálního následku nenastala pouze pro absenci úmyslu svědka A. A. vraždu poškozené spáchat.
23. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že právní posouzení skutku jako přípravy zločinu vraždy podle §20 odst. 1 k §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku je správné.
V. Způsob rozhodnutí
24. Námitkám obviněné G. D. V. obsaženým v jejím mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil, neboť ač formálně relevantně uplatněné, dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jimi naplněny nebyly. Dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 8. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu