ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.712.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 712/2023-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2023 o dovolání obviněného JUDr. Josefa Jugy , nar. 16. 1. 1954 v Brně, trvale bytem Bratřejov 124, Bratřejov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 68 To 190/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 135/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. Josefa Jugy odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. 7. 2022, sp. zn. 2 T 135/2018, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný tohoto trestného činu dopustil v podstatě tím, že ve funkci jednatele společnosti New Pretty Home, s. r. o., realitní kanceláře se sídlem Vizovice, uzavřel dne 28. 7. 2017 ve XY za tuto společnost jako zprostředkovatele kupní smlouvu s J. D. jako prodávajícím a B. K. jako kupující ohledně prodeje nemovitostí blíže specifikovaných ve skutkové větě. Stejného dne a ve stejném místě obviněný uzavřel za společnost New Pretty Home, s. r. o., v pozici schovatele s týmiž subjekty a navíc i Z. V. smlouvu o úschově kupní ceny, která byla modifikována dodatky ze dne 2. 8. 2017 a ze dne 22. 9. 2017, načež v rozporu s článkem II. odst. 7 smlouvy o úschově kupní ceny ve znění jejích dodatků v době nejméně od 2. 8. 2017 do 23. 10. 2017 ve XY a jinde neoprávněně disponoval s částkou nejméně 425 400 Kč, která mu byla svěřena do úschovy, kterou si po částech převedl na svůj soukromý účet a účet společnosti New Pretty Home, s. r. o. Tuto částku ani zbývající uschovanou částku 1 385,40 Kč, kterou byl povinen vyplatit J. D. nejpozději dne 13. 12. 2017, kdy byly splněny veškeré sjednané podmínky pro výplatu uschované částky a zároveň uplynula lhůta pro její výplatu, z úschovy podle smlouvy o úschově a jejích dodatků nevyplatil a ponechal si ji, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 426 785,40 Kč.
3. Za tento trestný čin a za trestné činy, kterými byl obviněný dříve uznán vinným v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 203/2016, ho soud prvního stupně odsoudil k souhrnnému trestu, a to jednak podmíněného odnětí svobody na dobu 3 let se stanovenou zkušební dobou 5 let, dále byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 154 583 Kč, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu realitního zprostředkovávání podle zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkovávání, ve znění pozdějších předpisů, v jakékoli pozici na dobu 5 let. Závěrem soud obviněnému uložil zaplatit poškozenému J. D. na náhradu škody 411 200,70 Kč.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 1. 2023, sp. zn. 68 To 190/2022, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
6. Předně podle obviněného soud druhého stupně pochybil a zasáhl do jeho procesních práv, když vedl soudní řízení v jeho nepřítomnosti. Obviněný se nemohl soudního jednání účastnit kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Odvolací soud dále rozhodl materiálně ve zcela jiné trestní věci, neboť potvrdil trest zákazu činnosti, který nebyl obviněnému vůbec uložen (řízení motorových vozidel), a navíc uvedl v závěru svého rozhodnutí chybné jméno obviněného (konkrétně A. S.). Nadto mělo být napadené usnesení nepřezkoumatelné.
7. Odvolací soud rovněž pochybil, pokud potvrdil výrok o náhradě škody, protože ten zahrnuje již dříve Nejvyšším soudem zrušený výrok o náhradě škody obsažený v rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 T 203/2016.
8. Co do naplnění zákonných znaků trestného činu, obviněný uvedl, že se věc měla řešit v občanskoprávní rovině, tedy byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Připojil, že se svým jednáním nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, nejdříve protože věc, kterou si měl přisvojit, vešla do jeho vlastnictví oprávněně na základě započtení, ale také proto, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Navíc ho nelze považovat za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4, písm. b) tr. zákoníku.
9. Ke skutkovým zjištěním obviněný namítl, že soudy došly k chybnému skutkovému zjištění ohledně vyúčtování na základě smlouvy o úschově kupní ceny, protože svědci měli v řízení lhát. V řízení pak byla porušena zásada presumpce neviny a tím i zásada in dubio pro reo , a to ve vztahu ke skutkovému zjištění o učiněném započtení ze strany obviněného.
10. Ohledně uloženého trestu obviněný tvrdil, že nebyl přiměřený, odkázav na délku doby, která uplynula od spáchání činu a délku doby trestního řízení, která pro svou neúměrnost měla zasáhnout do jeho základních práv.
11. Obviněný pak namítl i vadu v přípravném řízení, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání vydané v jeho věci nesplňovalo obsahové požadavky ohledně naplnění zákonných znaků trestného činu, kterého se měl dopustit, konkrétně subjektivní stránky.
12. K tomu obviněný odkázal na řadu závěrů Nejvyššího a Ústavního soudu, vyplývajících z většinově nekonkretizovaných rozhodnutí a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby. Současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
13. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnila, kdy ve své reakci uvedla v podstatě následující.
14. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně upozornila, že argumentace obviněného není způsobilá k věcnému projednání, neboť nebyl tvrzen rozpor s žádným konkrétním procesním ustanovením. Ke stejnému závěru o nezpůsobilosti k věcnému projednání státní zástupkyně došla i ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný ve svých tvrzeních zcela vybočil ze skutkových zjištění v předchozím řízení, a to aniž by dovozoval jejich extrémně rozpornou kvalitu.
15. Ve vztahu k tvrzenému jednostrannému započtení ze strany obviněného pak státní zástupkyně uvedla, že byť to by se v případě zkoumání naplnění znaku cizí věci ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku dalo podřadit pod neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohl by ani ten být naplněn, neboť zmíněná námitka opět vybočuje ze skutkových zjištění soudů v předchozím řízení; státní zástupkyně v tomto odkázala na závěry zejména odvolacího soudu.
16. K námitce týkající se zvláštní povinnosti obviněného hájit zájmy poškozeného ve smyslu §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku státní zástupkyně poukázala na nedostatečné odůvodnění této námitky, přičemž nejenže obviněný nijak nereagoval na příslušnou argumentaci z rozhodnutí soudů obou stupňů, ale také z jeho tvrzení nevyplývá absence jeho kvalifikovaného postavení.
17. V otázce aplikace zásady subsidiarity trestní represe, resp. zásady ultima ratio pak státní zástupkyně neshledala, že by šlo o odůvodněnou námitku, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012. Podobně státní zástupkyně neshledala vadu ani ve výroku o trestu nebo ve výroku o náhradě škody.
18. Konečně k námitkám do pochybení v odůvodnění usnesení odvolacího soudu státní zástupkyně uvedla, že ty jsou sice dohledatelné, ale k jejich nápravě neslouží dovolací řízení, nýbrž jiné procesní nástroje.
19. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud úvodem upozorňuje, že na odůvodnění dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou – v případě obviněného jako dovolatele – kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s §35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, 7 Tdo 276/2023).
23. Z toho plyne, že úlohou Nejvyššího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015), jak ostatně vyplyne dále v textu tohoto rozhodnutí.
24. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
IV. a)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
25. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. K naplnění zmíněného dovolacího důvodu dochází, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ve vztahu k veřejnému zasedání, kam také směřuje své námitky obviněný, se tak může stát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003) především porušením §263 odst. 4 tr. ř., podle kterého v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Taková situace (výkon vazby nebo trestu odnětí svobody obviněným) ovšem v přezkoumávané věci dána nebyla. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat ho k takovému veřejnému zasedání a dal tak jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat, což opět ve věci obviněného JUDr. Josefa Jugy nenastalo. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Pokud jde o tuto poslední alternativu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jejím primárním předpokladem je včasná a řádná omluva obviněného, z níž jsou zřejmé objektivní důvody, které mu neumožňují účast u úkonu. Lze doplnit, že podle zmíněného ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1165/2021, a přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, aj.).
26. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku, podle které odvolací soud pochybil, když oslyšev zdravotní stav obviněného konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, byť byla obviněným uplatněna v podstatě obecně, bez konkrétní argumentace podkládající konkrétní porušení některého z uvedených pravidel. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
27. Nejvyšší soud nejdříve shrnuje, že z trestního spisu plyne, že obviněný požádal odvolací soud o odročení veřejného zasedání plánovaného na den 7. 12. 2022 pro jeho zdravotní stav (č. l. 383), ovšem aniž by k této žádosti připojil jakékoli podklady, příkladem zdravotní dokumentaci. I přesto, že se obviněný po této žádosti stal nekontaktní a nevyhověl soudní výzvě k podložení svého tvrzení, bylo veřejné zasedání odročeno (protokol o veřejném zasedání ze dne 7. 12. 2022 na č. l. 389) na den 23. 1. 2023, o čemž byl obviněný vyrozuměn. Soud současně obviněného opět a marně požádal o podložení jeho předchozího tvrzení týkající se jeho zdravotního stavu. Odvolací soud o tyto informace požádal i Okresní soud ve Zlíně, který vedl proti obviněnému jinou trestní věc pod sp. zn. 34 T 130/2021, tento však sdělil, že nemá informace o aktuálním zdravotním stavu obviněného (č. l. 399) za současného poskytnutí některých starších lékařských zpráv, ze kterých však neplynuly žádné objektivní překážky pro účast na veřejném zasedání (bod 4. odvolacího rozhodnutí). Během této doby zůstal obviněný nekontaktní, z nově nařízeného veřejného zasedání se neomluvil ani nepožádal o odročení, a to ani prostřednictvím svého obhájce, který neměl námitek proti konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného (protokol o veřejném zasedání ze dne 21. 1. 2023, č. l. 413).
28. Za takových procesních okolností Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud nepochybil, pokud rozhodl o tom, že povede veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, neboť k tomu byly naplněny formální i materiální podmínky. Obviněný se zejména z veřejného zasedání neomluvil (tím méně řádně), nepožádal o odročení, byť byl řádně předvolán, ale také ani nepodložil své dřívější v podstatě paušální tvrzení o svém zdravotním stavu, ani neuvedl aktuální informace. S postupem soudu souhlasil i jeho obhájce. Celý svůj postup pak odvolací soud navíc řádně odůvodnil v bodě 4. svého rozhodnutí. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
29. Dovolací důvod podle §205b odst. 1 písm. d) tr. ř. proto naplněn nebyl.
IV. b)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 do §265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
31. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).
32. Pod tento dovolací důvod tak nelze podřadit námitku dovolatele do skutkového zjištění ohledně vyúčtování mezi stranami smlouvy o úschově kupní ceny, stejně jako námitku o provedení započtení ze strany obviněného na dluh poškozeného. Nejen totiž, že dovolatel neodkazuje na žádnou ze shora uvedených vad důkazního řízení, které by byly s to zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, ale také v podstatě jen nadále prosazuje svou verzi skutkového děje, což nepřekračuje hranice běžné polemiky, kterou Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře nepodřazuje pod uplatněný dovolací důvod (např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.).
33. Jen na okraj tak Nejvyšší soud uvádí, že k úkonu, který obviněný označuje za vyúčtování a jehož součástí mělo být i namítané započtení, obviněný přistoupil až dne 20. 3. 2018, tedy poté, co podal vysvětlení v této trestní věci, ale především dávno poté, co již byl trestný čin dokonán (bod 14. odvolacího rozhodnutí, resp. bod 48. prvostupňového rozhodnutí). Pohledávka obviněného a jeho společnosti se navíc měla opírat o nemajetkovou újmu vzniklou právě v důsledku pomluvy a křivého obvinění podáním trestního oznámení poškozeným. V důsledku uvedeného bylo soudem prvního stupně shledáno tvrzení obviněného zcela účelovým. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěrem, že toto vyúčtování, stejně jako celé tvrzení o započtení, bylo učiněno s cílem zakrýt trestný čin a legitimovat trestné jednání (bod 50. prvostupňového rozhodnutí).
34. Pod tento dovolací důvod nebylo možné podřadit ani námitku, podle které soudy nepostupovaly podle ústavní kautely presumpce neviny obviněného v trestním řízení, resp. podle zásady in dubio pro reo . Přesto Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že zásada presumpce neviny není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo , podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost porušení pravidla in dubio pro reo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
35. Obviněný vztáhl tuto námitku především ke skutkovému zjištění, podle něhož neučinil započtení vůči dluhu poškozeného, s pojmem presumpce neviny operoval i na dalších místech dovolání, příkladem u jeho tvrzení o délce trvání trestního stíhání, nicméně jak vyplynulo shora, zásada in dubio pro reo je imperativ svazující důkazní řízení, jeho další použití dovolatelem se pohybuje mimo obsah tohoto pojmu a Nejvyšší soud se těmito odkazy nebude zabývat.
36. K meritu námitky nicméně Nejvyšší soud konstatuje, že v důkazním řízení nenastala situace, ve které by soudy nedosáhly praktické jistoty o dokazovaných skutečnostech, v návaznosti na což by se přiklonily k verzi obviněnému nepříznivé, což potvrdil i odvolací soud v bodě 17. svého rozhodnutí. Jen v takové situaci by totiž mohla tato námitka naplnit uplatněný dovolací důvod. Ve vztahu ke skutkovému závěru o tom, že obviněný neučinil započtení na dluh poškozeného, Nejvyšší soud znovu uvádí, že z důkazního řízení vyplynulo, že šlo o vykonstruovaný skutkový děj, jehož namítáním se obviněný snažil v trestním řízení vyvinit (viz shora a body 48. až 50. prvostupňového rozhodnutí, resp. body 13. a 14. odvolacího rozhodnutí).
37. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. c)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
38. Obviněný v textu svého dovolání odkázal pouze na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., ač by část jeho argumentace byla podřaditelná pod neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navzdory tomu, že je tím v zásadě vyloučena přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu (§265i odst. 3 tr. ř.) a navzdory tomu, že dovolání má být sepsané advokátem, který má mít znalost aktuální právní úpravy, se bude Nejvyšší soud ve prospěch dovolatele věnovat i této části argumentace.
39. S odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
40. Pod tento dovolací důvod je s jistou mírou tolerance podřaditelná námitka chybného posouzení naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry, neboť věc, kterou si dovolatel měl přisvojit, si přisvojil po právu, dále námitka, podle níž dovolatel nebyl osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a konečně námitka do narušení zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky však jsou zjevně neopodstatněné.
41. K dovolací námitce o tom, že peníze, které měl dovolatel zpronevěřit, ve skutečnosti započetl na dluh poškozeného, a tedy že nešlo o „cizí věc“ ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že tato hmotněprávní námitka přímo navazuje na námitku do skutkového zjištění právě ohledně započtení pohledávky vůči dluhu poškozeného, kterou Nejvyšší soud nemohl podřadit pod žádný dovolací důvod, a tedy i nadále Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak ho zjistily soudy v předchozím řízení, nikoli tak, jak skutkový děj v textu dovolání předkládá obviněný. Proto je tato námitka zjevně neopodstatněná, když soudy v předchozím řízení shledaly, že k žádnému započtení nedošlo (body 48. až 50. prvostupňového rozhodnutí, resp. body 13. a 14. odvolacího rozhodnutí).
42. K námitce, podle níž obviněný nebyl osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle §206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, Nejvyšší soud na prvním místě uvádí, že této kvalifikované skutkové podstaty se dopustí ten, u něhož z pracovního, funkčního nebo služebního postavení nebo z jiného právního vztahu plyne, že jeho hlavním úkolem je péče o zabezpečování a ochranu zájmů poškozeného. Taková zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu (např. u rodičů vůči jejich nezletilým dětem podle §896 odst. 1 o. z.) anebo ze smlouvy (např. z dohody o zastoupení na základě plné moci podle §441 a násl. o. z.). Za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, lze považovat i pachatele, který zastupoval poškozeného na základě smlouvy, z níž vyplývala zvýšená míra jeho odpovědnosti při ochraně zájmů poškozeného (PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2824, marg. č. 11.).
43. Smlouva uzavřená v této věci mezi obchodní korporací zastoupenou obviněným a prodávajícím a kupujícím (ve vztahu k nemovitosti – viz shora naznačený popis skutkového děje) byla v daném smyslu inominátní (nepojmenovanou) smlouvou, tzv. smlouvou svěřeneckou (byť v této souvislosti označená jako smlouva o úschově kupní ceny). Ta se od běžné smlouvy o úschově odlišuje především svou vícestranností a specifickým obsahem práv a povinností stran. Takovou smlouvu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013) v obdobných případech (návaznost na prodej nemovitosti) uzavírají všechny strany závazkového právního vztahu, přičemž jejím účelem (kauzou) je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu. Dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet třetí osoby dosáhne toho, že jeho závazek – bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele – zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu finančních prostředků od „nestranné“ a „důvěryhodné“ osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli. Na rozdíl od smlouvy o úschově, v případě svěřenecké smlouvy tohoto typu dlužník (zde kupující) splní svůj závazek vůči věřiteli (zde prodávajícímu, resp. poškozenému) už tím, že uloží peníze do úschovy třetí osobě – schovateli (zde realitní kanceláři, zastoupené obviněným). Přesto, ačkoli civilistická doktrína dovodila, že jde o smlouvu nepojmenovanou, je zároveň evidentní, že základem vzniklého právního vztahu je předání věci k úschově, a bylo by v rozporu se smyslem této smlouvy a legitimním očekáváním jejich stran, pokud by se na ni přiměřeně neuplatnily ustanovení o úschově podle §2402 a násl. o. z., zvláště pak ustanovení o povinnosti vyšší péče schovatele ve smyslu §2403 o. z., a to přiměřeně k uspořádání uvnitř vzniklého právního vztahu, tedy jak ve vztahu k tomu, kdo peníze do úschovy ukládá (zde kupující), tak tomu, komu mají být peníze z úschovy vyplaceny (zde prodávající, resp. poškozený). Z toho plyne zvláštní povinnost obviněného hájit zájmy poškozeného, a to i s přihlédnutím k jeho postavení jako zástupce realitní kanceláře, jejíž funkcí je zprostředkovávat obchod s nemovitostmi a v tomto hájit zájmy zúčastněných stran – klientů (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 267/2016, uveřejněné pod č. 49/2016 Sb. rozh. tr.), jak připomněl odvolací soud v bodě 18. svého rozhodnutí. Je tak zřejmé, že postavení obviněného bylo správně shledáno jako osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle §206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, přičemž je namístě dodat, že obviněný ani žádnou bližší argumentaci ke své námitce nepřipojil.
44. Právní posouzení proto bylo v daném ohledu učiněno správně a zmíněná námitka je zjevně neopodstatněná.
45. K námitce týkající se zásady subsidiarity trestní represe, jež by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud připomíná, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem, a proto ho obecně lze považovat za čin, který je společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, uveřejněné pod č. 75/2011 Sb. rozh. tr.).
46. Společenskou škodlivost pak nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Dlužno doplnit, že žádným formálním výčtem není stanoveno, zda a jaká formální kritéria by měla jako prvky společenské škodlivosti sloužit – výše zmíněné ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku je tak jen jedním z myslitelných vodítek k posuzování společenské škodlivosti, nikoli výlučným (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1704/13), z čehož plyne, že orgány činné v trestním řízení mohou v konkrétní věci vzít v úvahu i jiné vlivy, například podíl (participaci) oběti na spáchání trestného činu nebo příčiny a podmínky, za kterých byl trestný čin spáchán [JELÍNEK, J., MULÁK, J. Subsidiarita trestní represe (doktrinální, normativní a judiciální pohled – český pohled). In: GŘIVNA, T. et al. Symbióza trestního práva a kriminologie. K odkazu prof. Oto Novotného. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 23].
47. Pokud obviněný v dané souvislosti tvrdil, že jeho jednání bylo možné řešit v soukromoprávní rovině, a tedy by v duchu subsidiarity trestní represe nemělo být přikročeno k trestnímu projednání věci, pak se nelze s takovou argumentací ztotožnit, protože skutečnost, že jde nějakou situaci do jisté míry napravit i jinak než v rovině trestního práva, ještě bez dalšího neznamená, že trestní právo musí ustoupit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Toto obviněnému vysvětlil už odvolací soud v bodě 15. svého rozhodnutí. Uvedeným výkladem by se působnost trestního práva zásadně vyprázdnila, neboť řadě trestných činů odpovídá nějaká správněprávní, popř. soukromoprávní alternativa. V případě trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku pak i odborná literatura vysvětluje, že přestože zpronevěra vyžaduje „soukromoprávní základ“ ve formě svěření cizí věci, nelze z tohoto důvodu bez dalšího dovozovat aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásadu subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio nelze redukovaně chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se může domáhat nápravy prostředky civilního práva. V tomto smyslu dokonce není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem . Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2583, marg. č. 3.). Jinými slovy, uplatnění zásady ultima ratio předchází zkoumání společenské škodlivosti skutku, a subsidiarita trestní represe se projevuje až v případě méně společensky závažných trestných činů. Výrazně nízká společenská škodlivost je tak podmínkou pro uplatnění tohoto korektivu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023).
48. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání jinak blíže neuvedl, z čeho dovozuje natolik nízkou společenskou škodlivost, že by bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe; nenamítal konkrétní skutečnosti, které měly snižovat společenskou škodlivost jeho jednání. Nejvyšší soud ani vlastním studiem trestního spisu nedospěl k závěru, že by trestní řešení ve věci, v níž bylo dovozeno spáchání trestného činu dokonce v kvalifikované skutkové podstatě, bylo hypertrofní.
49. I tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
50. Byť jinak a obecně vzato se taková problematika týká hmotněprávního posouzení, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebylo plně možné podřadit námitku do subjektivní stránky trestného činu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka nebyla v textu dovolání dostatečně substancována (konkretizována) na to, aby se jí mohl Nejvyšší soud kvalifikovaně zabývat. Není totiž zjevné, v čem podle obviněného soudy pochybily při posuzování jeho zavinění. Jakékoli hypotetizování nad tím, co dovolatel měl na mysli, by bylo mimo roli dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015), a nad rámec přezkumu.
51. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak naplněn nebyl.
IV. d)
Zbylé nepodřaditelné dovolací námitky
52. Vedle námitek, které shora Nejvyšší soud vypořádal, nejsou pod žádný dovolací důvod podřaditelné námitky směřující do výroku o náhradě škody, do přísnosti trestu, do zjevně písařských chyb a do vad usnesení o zahájení trestního stíhání.
53. Podle první z nich výrok o náhradě škody učiněný v tomto řízení zahrnoval i již Nejvyšším soudem (usnesením ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1206/2022) zrušený výrok o náhradě škody obsažený (před zrušením) v rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 T 203/2016. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněný namítá (jak se z obsahu dovolání jeví), že ve věci byla dána, stran adhezního výroku, překážka věci pravomocně rozhodnuté, jde o námitku práva procesního, stran – údajné – překážky věci rozhodnuté. Po prostudování trestního spisu a odkazovaného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 T 203/2016, lze však uvést, že v nyní projednávaném trestním řízení je v porovnání s řízením vedeném pod sp. zn. 3 T 203/2016 obviněnému uloženo zaplatit zcela jinou částku, zcela jinému poškozenému, ve zcela jiné věci a ze zcela jiného důvodu. Jednotícím prvkem pouze je, že se vůči poškozeným totožný obviněný v této i předešlé věci dopustil trestného činu zpronevěry. Nadto by nemohla být dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, když v předešlé trestní věci pod sp. zn. 3 T 203/2016 nebylo v adhezním řízení pravomocně rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Výrok o tomto nároku byl totiž Nejvyšším soudem zrušen a poškozený byl odkázán na uplatnění nároku v řízení ve věcech občanskoprávních (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1206/2022), ovšem bez dopadů takového závěru do nyní projednávané věci.
54. K námitce do přísnosti trestu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod obviněný ve svém dovolání neuvedl. I kdyby jej ale snad uvedl, tento dovolací důvod může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem, což se v této věci evidentně nestalo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 531/2023).
55. Nejvyšší soud však není lhostejný k vytýkaným vadám délky trestního řízení a v tomto smyslu přiměřenosti trestu, které byť formálně nemohou naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jsou s to zasáhnout do práva na spravedlivý proces obviněného. I Nejvyšší soud je totiž jako každý jiný obecný soud odpovědný za ochranu základních práv, a i v kautelách především práva na spravedlivý proces tak musí vykládat dovolací důvody a jejich hranice (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS – st. 38/14, uveřejněné pod č. 38/2014 Sb. n. a u.).
56. Nejvyšší soud proto nejdříve připomíná, že pokud jde o délku řízení, nelze ji stran nepřiměřenosti obecně vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a postupu příslušných orgánů. Státu pak nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněným (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, uveřejněný pod č. 65/2007 Sb. n. a u.). Pokud jsou v řízení dány průtahy, které nepřiměřeně zasahují do práv obviněného, je pak na obecných soudech, aby s ohledem na délku trestního řízení promítly tento zásah do případně ukládaného trestu (nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněný pod č. 67/2005 Sb. n. a u.).
57. Nejvyšší soud konstatuje, že celková doba tohoto trestního řízení nepřekračuje dobu, která by byla zcela excesivní či zjevně nepřiměřená. V této věci délku trestního řízení prodlužovala zaprvé skutečnost, že proti obviněnému bylo paralelně konáno další trestní řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 203/2016, zadruhé pak odročovaní hlavního líčení nebo veřejného zasedání na žádost právě obviněného (č. l. 200, 203, 383). Soud prvního stupně pak při stanovení druhu a výměry trestu výslovně k době, která uplynula od spáchání trestné činnosti, přihlédl (bod 55. jeho rozsudku). Obviněný navíc v textu dovolání ani nevymezil, v čem průtahy v řízení spatřuje a ve kterých obdobích k nim mělo docházet (viz nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 65/2007 Sb. n. a u.). Nejvyšší soud se tak s touto námitkou neztotožnil.
58. K námitce do písařských chyb, které spočívaly v chybném vymezení trestu zákazu činnosti a vadném jméně obviněného, Nejvyšší soud uvádí, že, byť jsou jinak chyby dány, evidentně nenaplňují žádný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Nadto, šlo pouze o zjevné písařské chyby v odůvodnění, které se nijak nepromítly do výrokové části usnesení, a neměly tak na rozhodnutí ve věci jakýkoli vliv. K jejich opravě navíc ani neslouží mimořádné opravné prostředky.
59. Konečně k námitce do obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání Nejvyšší soud uvádí, že ani tuto námitku nelze podřadit pod žádný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud sice akceptuje tvrzení obviněného, že jednou z náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. je i uvedení subjektivní stránky trestného činu, jak nakonec upozornil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96, uveřejněný pod č. 43/1996 Sb. n. a u. Jak však z citovaného nálezu vyplývá, tato náležitost nemusí být vždy obsažena výslovně, ale postačí, pokud usnesení v tomto směru obsahuje skutkové okolnosti, ze kterých ta která forma zavinění vyplývá. Tak tomu bylo i v této věci, když z usnesení na č. l. 24 plyne, že se obviněný aktivně zdráhal vyplacení peněžité částky v rozporu se smluvním ujednáním, navíc navzdory urgencím ze strany poškozeného, což jasně indikuje úmyslné zavinění.
V.
Závěr
60. S ohledem na všechny shora popsané závěry Nejvyšší soud shledává dovolací argumentaci obviněného za zčásti nepodřaditelnou pod jakýkoli zákonný dovolací důvod, ve zbytku pak za zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. S přihlédnutím k tomu nebylo ani namístě rozhodovat o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se navíc opíral o zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1206/2022, a jím zrušený výrok o náhradě škody obsažený (před zrušením) v rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 T 203/2016, což, jak již bylo řečeno, nemělo v této věci relevanci.
61. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu