ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.810.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 810/2023-12396
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2023 o dovolání obviněných 1. L. D. 2. M. S. 3. Petra Kadiče , nar. 17. 4. 1980 v Chebu, bytem Okružní 2115/65, Aš, a 4. J. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 8 To 27/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 10/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. D., M. S. a Petra Kadiče odmítají .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 42 T 10/2020, byli obvinění shledáni vinnými ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Společně s obviněnými bylo odsouzeno pět dalších osob, které nepodaly v této věci dovolání.
2. Podle skutkových zjištění se obvinění trestného činu dopustili zkráceně a zjednodušeně tím, že nejméně v době od 3. 8. 2012 do 21. 12. 2012 způsobem a v rozsahu blíže specifikovaném ve skutkové větě prvostupňového rozhodnutí vědomi si svých daňověprávních povinností jménem obchodních společností pořizovali od německých a rakouských dodavatelů pohonné hmoty, které následně dodávali odběratelům v České republice, aniž by v rámci řetězce obchodních korporací, mezi kterými došlo k obchodům s pohonnými hmotami, vůči České republice řádně přiznali a uhradili příslušnou daň z přidané hodnoty. Obviněný L. D. tímto jednáním zkrátil daň ve výši celkem 260 052 340 Kč, obžalovaní M. S., Petr Kadič a J. V. pak ve výši celkem 198 967 912 Kč.
3. Za tento trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému L. D. trest odnětí svobody ve výměře 8 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, peněžitý trest 500 denních sazeb o výši 4 000 Kč, tedy celkem 2 000 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního a jiného orgánu obchodních korporací včetně zákazu zastupování na základě prokury, plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti v trvání 10 let, obviněnému M. S. jako spolupracujícímu obviněnému za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku souhrnný trest (ve vztahu k odsouzení za sbíhající se zločin zkreslování osobních údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 třetí alinea, odst. 3 tr. zákoníku – viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021, sp. zn. 3 T 7/2015, přičemž s tím související výrok o trestu byl současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen) odnětí svobody ve výměře 3 let se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního a jiného orgánu obchodních korporací včetně zákazu zastupování na základě prokury, plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti v trvání 10 let, obviněnému Petru Kadičovi trest odnětí svobody ve výměře 5 let se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního a jiného orgánu obchodních korporací včetně zákazu zastupování na základě prokury, plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti v trvání 5 let, a konečně obviněnému J. V. trest odnětí svobody ve výměře 6 let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest 500 denních sazeb o výši 1 000 Kč, tedy celkem 500 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního a jiného orgánu obchodních korporací včetně zákazu zastupování na základě prokury, plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti v trvání 5 let.
4. Vedle uložených trestů soud prvního stupně uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným L. D., J. V., Petru Kadiči a M. S. povinnost nahradit poškozené České republice škodu ve výši 198 967 912 Kč společně a nerozdílně, obviněnému L. D. a spoluobviněnému J. K. (nevyužil svého práva na dovolání) povinnost nahradit poškozené České republice škodu ve výši 17 725 328 Kč společně a nerozdílně, obviněnému L. D. a Karlu Sádlovi (nevyužil svého práva na dovolání) povinnost nahradit poškozené České republice škodu ve výši 9 513 900 Kč společně a nerozdílně, a konečně obviněnému L. D. a Martinovi Vojtkovi (nevyužil svého práva na dovolání) povinnost nahradit poškozené České republice škodu ve výši 14 145 554 Kč společně a nerozdílně. Se zbytkem nároků na náhradu škody pak soud prvního stupně poškozenou Českou republiku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. ř. Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo vysloveno ochranné opatření zabrání věci a podle §226 písm. c) tr. ř. bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby dalších spoluobviněných.
5. Obvinění L. D., M. S., Petr Kadič a J. V., další čtyři spoluobvinění a státní zástupce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 8 To 27/2022, bylo odvoláním, pokud jde o dovolatele, obviněných L. D. a J. V. částečně vyhověno ve vztahu k výroku o trestu, a rovněž tak odvolání státního zástupce, ve zbytku byla odvolání zamítnuta jako nedůvodná podle §256 tr. ř.
6. Odvolací soud tak částečně zrušil prvostupňové rozhodnutí, a to ohledně L. D. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o peněžitém trestu tak, že nově obviněného zařadil do věznice s ostrahou a nově mu uložil peněžitý trest 360 denních sazeb o výši 5 500 Kč, tedy celkem 1 980 000 Kč, a ohledně J. V. ve výroku o trestu tak, že nově obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře 5 let se zařazením do věznice s ostrahou.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k nim
Dovolání obviněného L. D.
7. Obviněný L. D. podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř.
8. V otázce důkazního řízení obviněný ve svém dovolání nejdříve namítl, že jediným přímým důkazem o jeho roli a jednání byla výpověď obviněného M. S., tato však měla být nepravdivá, účelová a mezi dalšími důkazy nejen osamocená, ale dokonce rozporná. Byl to právě obviněný M. S., kdo zastával v rámci trestné činnosti řídící funkci.
9. Dále podle obviněného soud prvního stupně pochybil, když zamítl důkazní návrh na výslech svědka D. J., neboť mohl identifikovat osobu, která skupinu vedla, stejně jako mohl objasnit roli obviněného Petra Kadiče. Obviněný upozornil, že soud výslech svědka původně připustil, avšak protože se svědek nepodrobil předvolání a k hlavnímu líčení se opakovaně nedostavil, soud důkazní návrh zamítl. Neposlušnost svědka však není důvodem pro neprovedení důkazu, a soud tedy ve svém postupu pochybil. K vyjádření odvolacího soudu, který v neprovedení důkazu neshledal vadu, protože mělo jít o důkaz nadbytečný, obviněný uvedl, že odůvodnění odvolacího soudu je založeno na spekulacích, neboť odvolací soud nemůže vědět, co by svědek vypověděl; odůvodnění odvolacího soudu k neprovedení důkazu obviněný napadl i ve vztahu ke svědkovi J. D., jenž také mohl podat vysvětlení o tom, kdo trestnou činnost řídil.
10. Ve vztahu k důkaznímu řízení obviněný rovněž namítl, že listiny doložené obviněným M. S. nemělo být možné použít jako důkaz, protože byly získány nezákonným způsobem, totiž ukradeny právě obviněným M. S. dne 24. 9. 2020 z nebytových prostor užívaných společností HandD oil, s. r. o., a následně založeny do trestního spisu č. j. KRPJ-118814-6/TČ-2014-160081. Tyto listiny nadto nebyly písmoznalecky a daktyloskopicky zkoumány a ověřovány.
11. O jiných okolnostech pak podle tvrzení obviněného nebylo dokazováno vůbec, konkrétně o tom, že by ve spolupráci s obviněným J. V. nechal ustanovit jednatelem společnosti FIBBER TRADE, s. r. o., jednatele Alexandra Petrova, nebo o tom, že by obvinění Karel Sádlo a Martin Vojtek plnili při jednání za společnosti DRAMEX, spol. s r. o., a BLAVIUS, s. r. o., pokyny obviněného. K tomu obviněný připojil, že se u něj nenašly žádné velké finanční prostředky, nedisponoval bankovními účty nebo daňovými přiznáními těchto či jiných ve věci figurujících společností. Jakékoli přebírání či předávání peněz obviněným mělo být vyvráceno výpovědí svědka A. Š.
12. V otázce hmotněprávního posouzení obviněný namítl, že trestní právo nezná pojem „ovládání“ tak, jak ho použil soud prvního stupně ve své skutkové větě, podle které měl obviněný „ovládat“ společnosti DRAMEX, spol. s r. o., a DASAB, s. r. o. Toto vyjádření je příliš obecné a neobsahuje v sobě informaci o tom, jakým způsobem měl obviněný (jeho slovy) manipulovat lidmi či zmíněnými společnostmi, jak se to projevovalo a jakými prostředky se tak dělo. Jde o pojem nekonkrétní a nepřezkoumatelný, a pokud ho soud prvního stupně použil, dopustil se nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Znovu uvedl, že nevykonával žádnou řídící funkci, protože tu vykonával obviněný M. S. Odkázal na výpovědi ostatních obviněných, svědků A. Š. a O. N. a zvláště pak odkázal na rozpor mezi výpovědí obviněného M. S. a obviněného Petra Kadiče.
13. Dále podle obviněného mělo být zjištěné jednání posouzeno jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, neboť daňová přiznání byla zástupci jednotlivých společností odevzdána správci daně, byť chybně.
14. Rovněž obviněný nesouhlasil s výrokem o náhradě škody, a to v důsledku tvrzené neviny.
15. V otázce uloženého trestu obviněný ve svém dovolání namítl, že od zjištěného jednání uběhlo již 10 let, což posoudil jako dobu nepřiměřeně dlouhou a soudy v předchozím řízení k tomu měly přihlédnout při stanovení trestu. Odkázal na příslušnou judikaturu Ústavního soudu.
16. Obviněný také namítal do procesního postupu soudu prvního stupně, přičemž zmínil, že prvostupňové rozhodnutí neobsahovalo poučení o možnosti podat odvolání. Takové opomenutí má mít za následek zmatečnost a neplatnost rozhodnutí, což soud prvního stupně nemohl zhojit ani následným vydáním opravného usnesení bez toho, aniž by mu věc nejdříve vrátil odvolací soud. Celý rozhodovací proces tak byl podle obviněného nezákonný.
17. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odvolací rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil zpět buď soudu druhého, případně prvního stupně.
Dovolání obviněného M. S.
18. Obviněný M. S. podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
19. Nejdříve namítl, že mu byl souhrnný trest uložen s vadou, když do něj soud prvního stupně nezahrnul všechny dříve uložené tresty, ohledně kterých tak měl učinit. Konkrétně měl soud prvního stupně, resp. soud druhého stupně v odvolacím řízení opomenout dřívější uložení trestu za spáchaný trestný čin zanedbávání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku ve věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 59/2018, stejně jako dřívější uložení trestu za spáchaný trestný čin pohrdání soudem podle §336 písm. c) tr. zákoníku ve věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 30/2020. Obviněný připojil, že neuložením souhrnného trestu byl značně poškozen na svých právech, neboť mu tím byl fakticky prodloužen výkon trestu o dobu 281 dní, které měly být započteny do výkonu souhrnného trestu.
20. Dále obviněný namítl, že trest jemu uložený byl nepřiměřený, neboť to byl právě on, kdo v postavení spolupracujícího obviněného významnou měrou přispěl k objasnění trestné činnosti. Podle jeho názoru mělo být ve vztahu k jeho osobě buďto upuštěno od potrestání nebo mu měl být alespoň uložen podmíněný trest odnětí svobody; připojil, že nepodmíněný trest má být v případě spolupracujícího obviněného uložen pouze výjimečně a v odůvodněných případech. Upozornil také na povahu trestné činnosti, tedy že šlo o hospodářskou kriminalitu nenásilné povahy, na jeho roli mezi dalšími obviněnými a také na to, že od spáchání trestného činu uplynulo více než 10 let.
21. Obviněný pak předložil námitky i do adhezního řízení, přičemž tvrdil, že neměl povědomí o tom, že by ve spolupachatelství zkrátil daň o částku 198 967 912 Kč, resp. nevěděl, že svým jednáním škodu takové výše může způsobit. S ohledem na to a na jeho podíl na trestné činnosti mu neměla být ukládána solidární povinnost k náhradě škody s obviněnými L. D., J. V. a Petrem Kadičem. Nadto obviněný upozornil, že soud přiznal poškozené v adhezním řízení více, než jaký nárok uplatnila, kdy měla uplatnit pouze 120 432 966 Kč.
22. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací i prvostupňové rozhodnutí ve výroku o trestu a povinnosti k náhradě škody ve vztahu k obviněnému, a aby dále postupoval podle §265l tr. ř.
Dovolání obviněného Petra Kadiče
23. Obviněný Petr Kadič podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.
24. Obviněný ve svém dovolání namítl, že soudy chybně posoudily jeho zavinění, konkrétně tvrdil, že nejednal v nepřímém úmyslu, protože nebyl srozuměn se zapojením do trestné činnosti. Opačný závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Co naopak z důkazního řízení mělo vyplynout, bylo, že se obviněný o význam své činnosti i její legalitu zajímal u dlouholetého přítele, obviněného M. S., přičemž to byl právě on, kdo obviněného zapojil do trestné činnosti bez jeho vědomí a uvedl ho tím v omyl, a pod jehož působením jednal a podepisoval i inkriminovaná daňová přiznání. Nadto odkázal na nízkou úroveň svého vzdělání a na své nedostatečné životní zkušenosti, které mu neumožnily kvalifikovaně posoudit řádnost plnění daňových povinností, stejně jako neuměl posoudit standardnost realizovaných hotovostních výběrů a celého podnikatelského procesu; spoléhal, že o správnost listin a o plnění daňových povinností je postaráno díky zapojení externí účetní společnosti. Obviněný tak shrnul, že k trestněprávně relevantnímu následku neměl žádný aktivní volní vztah, jednal v důvěře v obviněného M. S. a ve zmíněnou účetní společnost, a jeho zavinění se tak nacházelo v mezích tzv. pravé lhostejnosti, která odpovídá nedbalosti, nikoli úmyslu, jak by vyžadovala skutková podstata trestného činu, který je mu ukládán za vinu.
25. Dále obviněný namítl, že jemu uložený trest odnětí svobody ve výměře 5 let byl v extrémním rozporu s povahou závažnosti trestného činu a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, a to i přesto, že je uložen na samé dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Upozornil, že ke spáchání trestného činu mělo dojít v roce 2012, tedy před více než 10 lety, šlo o ojedinělý exces v jinak řádném životě, ve kterém má dobré rodinné i sociální zázemí, navíc nebyl nikdy předtím soudně trestán, měl jednat v nepřímém úmyslu, a to navíc v postavení bílého koně s minimálním finančním prospěchem, neboť jeho podíl na trestné činnosti byl velmi malý. Uložení trestu je v tomto případě bezúčelné, a to jak z hlediska ochrany společnosti, tak z hlediska preventivní funkce trestu. Podle obviněného měly soudy přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku.
26. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil druhostupňové rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci rozhodl sám.
Dovolání obviněného J. V.
27. Obviněný J. V. podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
28. Obviněný ve svém dovolání namítl, že odvolací soud rezignoval na provedení důkazů ohledně skutkových okolností určujících pro naplnění znaků trestného činu. Ve věci není jediný důkaz o jeho trestné činnosti, na což upozornil i odvolací soud, který mu sice částečně vyhověl stran zjištění jeho vedoucí role, v návaznosti na což mu snížil výměru trestu odnětí svobody a upustil od dalších trestů, nicméně tento důkazní nedostatek nadále tíží zbytek jeho zjištěného jednání, které nemá oporu ve výpovědích dalších obviněných, a pokud by snad měla vyplývat z uskutečněných odposlechů, šlo by o informaci osamocenou, která nemá žádnou vypovídající hodnotu k jednání obviněného do 13. 11. 2012, tedy do data posledního útoku.
29. Obviněný tak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Vyjádření státního zástupce k dovolání
30. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s žádným z dovolání neztotožnil.
31. K dovolání L. D. státní zástupce uvedl, že jeho výhrady k výsledkům provedeného dokazování se zaměřením na věrohodnost obviněného M. S. jsou repetitivními námitkami, se kterými se vypořádaly již soudy v předchozím řízení, a nepřesahují pouhou polemiku se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně. K neakceptování návrhu na výslech svědků D. J. a J. D. státní zástupce odkázal na odůvodnění především soudu druhého stupně, který zamítnutí důkazu odůvodnil jeho nadbytečností; upozornil, že skutečnost, že soud určitého svědka předvolával, neznamená automatické vyloučení možnosti pozdější změny náhledu na využití takového důkazního prostředku. K otázce hmotněprávní kvalifikace státní zástupce označil námitku obviněného za příliš obecnou, tedy nezpůsobilou k projednání v rámci řízení o dovolání, což je mimořádný opravný prostředek do značné míry formalizovaný. K otázce přísnosti trestu státní zástupce uvedl, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení; uložený trest se navíc nacházel v přípustném rozmezí trestní sazby podle zvláštní části trestního zákoníku a soudy se mu důsledně věnovaly jak v prvním, tak i druhém stupni. Zbylé námitky označil státní zástupce za nepodřaditelné pod jakýkoli dovolací důvodů.
32. K dovolání M. S. státní zástupce opět upozornil, že námitky do individualizace trestu nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod, což doplnil o odkaz především na body 261. až 264. prvostupňového rozhodnutí, ve kterých se soud prvního stupně vypořádal jak s problematikou individualizace trestu obviněného, tak i s nepoužitím institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, a to i vzhledem k postavení obviněného coby tzv. spolupracujícího obviněného; soud prvního stupně se v odkazovaných bodech rovněž dostatečně zabýval problémem délky řízení. K námitce do nezahrnutí některých dříve uložených trestů do souhrnného trestu státní zástupce uvedl, že tato námitka není opodstatněná, přičemž připomněl, že při uložení souhrnného trestu je rozhodující vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, a to i když byl následně zrušen v opravném řízení, a tedy určující je, že první odsuzující rozsudek v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2015 byl vyhlášen již dne 28. 6. 2016, přičemž další trestné činy projednávané Okresním soudem v Chebu ve věcech pod sp. zn. 6 T 59/2018 a 6 T 30/2020 byly spáchány až následovně, tedy nešlo o vícečinný souběh.
33. K dovolání Petra Kadiče státní zástupce uvedl, že závěr o úmyslném zavinění obviněného vyplývá ze skutkových zjištění a s ohledem na zjištěný skutkový stav je evidentní, že se o tzv. pravou lhostejnost, jak namítal obviněný, nejednalo. Odkázal přitom i na četnou judikaturu Nejvyššího soudu v otázce posuzování zavinění člena statutárního orgánu, který ve svém postavení setrvává navzdory faktického nevykonávání této funkce a nezájmu o činnost společnosti. Odkázal i na judikaturní závěry ohledně trestání tzv. bílých koňů. V otázce přiměřenosti trestu ve smyslu nespokojenosti se soudní individualizací trestu státní zástupce připomněl, že toto nemůže být předmětem věcného přezkumu v dovolacím řízení.
34. K dovolání obviněného J. V. státní zástupce uvedl, že námitky směřující do důkazního řízení nepřesáhly běžnou polemiku s rozsahem dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Připomněl, že zjevný rozpor nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen se závěry důkazního řízení a připojil, že odvolací soud se nemusel detailně vypořádat s každou námitkou obviněného, protože v kautelách práva na spravedlivý proces stačí, pokud proti námitkám obviněnému odvolací soud staví svůj ucelený argumentační systém, který logicky a v právu vysvětluje postoj odvolacího soudu k přezkoumávanému rozhodnutí. K tomu odkázal především na body 107. a 108. odvolacího rozhodnutí.
35. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
36. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněných k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
37. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou v této trestní věci přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
38. Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), l) a m) tr. ř.
IV. a)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 do §265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
40. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).
41. Proto nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné námitky, kterými obviněný L. D. pouze polemizoval se skutkovými zjištěními soudů v předchozím řízení ohledně svého postavení v hierarchii obviněných jako organizované skupiny, a kterými prosazoval vlastní verzi skutkového děje, aniž by substancovaně (tj. dostatečně konkrétně) tvrdil některou ze shora uvedených vad, jež by byly s to zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces; společně s tím nelze pod žádný dovolací důvod podřadit ani jeho námitku do věrohodnosti výpovědi obviněného M. S.
42. Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání totiž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Na existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Tedy, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný (včetně hodnocení věrohodnosti svědka), neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022 a další). V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by věrohodnost svědka neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
43. Na tom ani nic nemění to, že obviněný L. D. své námitky místy doprovodil tvrzením, že zjištěný skutek nevyplýval z provedeného dokazování, což by zásadně indikovalo shora popsaný extrémního rozpor mezi skutkovými závěry a dokazováním, neboť pouze formální uvedení těchto slov nepovinuje Nejvyšší soud, aby takové námitky považoval za prima facie podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který na zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů výslovně odkazuje. Aby takové námitky podřaditelné byly, musely by skutečně materiálně, nikoli pouze formálně, tento rozpor substancovaně (tj. s dostatečnou mírou konkrétnosti) tvrdit. V této věci však tento požadavek naplněn nebyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 351/2023).
44. Jen na okraj však Nejvyšší soud odkazuje především na body 267. a 268. prvostupňového rozhodnutí a body 94. a 95. odvolacího rozhodnutí, ve kterých se soudy detailně zabývaly vinou a rolí obviněného; své závěry soudy logicky a důsledně odůvodnily, přičemž odkázaly na provedené důkazy, na jejich souvislosti, a adresovaly i věrohodnost spolupracujícího obviněného M. S. K postupu soudů a k jejich odůvodnění v tomto směru nemá Nejvyšší soud žádných výhrad.
45. Nejvyšší soud nemohl pod uplatněný dovolací důvod podřadit ani námitku obviněného J. V., podle které byl závěr soudu o jeho řídící funkci v rámci trestné činnosti v rozporu s provedeným dokazováním. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být totiž podle dikce zákona naplněn jen ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu; řídící role obviněného přitom není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako není ani znakem kterékoli z kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu, a proto je zpochybňování zjištění této skutkové okolnosti v dovolacím řízení v zásadě mimo rámec možností přezkumu.
46. Jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že účast a role obviněného J. V. na trestné činnosti byly v řízení před soudem prvního stupně dokázány prostřednictvím realizovaných odposlechů, jak shrnuje soud prvního stupně v bodech 285. a násl. svého rozhodnutí, přičemž tuto odkazovanou část rozhodnutí označil soud druhého stupně za logickou a přesvědčivou (bod 106. odvolacího rozhodnutí). Pokud obviněný ve svém dovolání uvedl, že odvolací soud dal jeho obhajobě za pravdu a že mu snížil trest, protože došel k tomu, že obviněný nikoho neřídil, pak nejde o zcela přesné tvrzení, protože jak je uvedeno v bodě 124. odvolacího rozhodnutí, trest byl obviněnému snížen proto, aby byl proporcionální k trestům uloženým zbylým obviněným, kdy odvolací soud verbatim uvedl, že „mezi jednotlivými [obviněnými] je u [obviněného] J. V. namístě v podstatě shodný trestní postih jako u [obviněného] Petra Kadiče, byť u každého z nich z odlišných důvodů. [Obviněný J.] V. zaujímal v hierarchii všech [obviněných] vyšší místo než [obviněný Petr] Kadič, který se však na druhé straně svým trestným jednáním podílel na vzniku vyšší škody. Skutečnost, že [obviněný J.] V. [obviněného Petra] Kadiče někdy sám úkoloval, není namístě přeceňovat; jednal tak vždy v zastoupení nebo výslovně na pokyn [obviněného L.] D. (větší podíl na řízení celé trestné činnosti mu není možno dostupnými důkazy prokázat).“. Jak tedy jasně plyne z citovaného textu, odvolací soud bral za prokázané, nikoli vyvrácené, že obviněný zastával jistou vyšší roli, byť zjevně nikoli na samotném vrcholu hierarchie.
47. Naopak lze pod tento dovolací důvod podřadit námitku obviněného L. D. do neprovedení důkazu výslechem svědků D. J. a J. D., stejně jako námitku do otázky procesní přípustnosti listin (zákonnosti tohoto důkazu) poskytnutých obviněným M. S. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
48. K námitce do neprovedení důkazu výpovědí svědka D. J., případně i svědka J. D., Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
49. Jak potom vyplývá z předchozího řízení, soud prvního stupně posoudil možný výslech svědků D. J. a J. D. jako nadbytečný, když tito svědci nemohou přispět k objasnění věci (bod 254. prvostupňového rozhodnutí). Tento závěr potvrdil i odvolací soud, který správně dodal, že na zákonnosti postupu soudu prvního stupně nemůže nic změnit ani to, že mu předcházelo opakované a neúspěšné předvolání svědka D. J. k hlavnímu líčení (body 78. a 79. odvolacího rozhodnutí). K tomu se připojuje i Nejvyšší soud s upřesněním, že předchozí předvolání svědka k podání výpovědi nezavazuje soud k provedení této výpovědi a nevylučuje nové posouzení významu tohoto důkazu pro trestní řízení, resp. objasnění věci.
50. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
51. K námitce do procesní přípustnosti důkazu listinami, které měl podle tvrzení obviněného odcizit a obžalobě poskytnout spolupracující obviněný M. S., Nejvyšší soud odkazuje na stále aktuální názor plynoucí z trestněprávní nauky, že v trestním řízení není vyloučeno použití důkazu, který byl získán soukromou osobou nedovoleným způsobem (ŘEPÍK, B. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení. Bulletin advokacie. 1982, červen-září, s. 138). Použití důkazu získaného způsobem odporujícím zákonu je totiž vyloučeno jen tehdy, pokud se zásahu dopustily orgány činné v trestním řízení nebo osoby jednající s nimi ve shodě na základě jejich výzvy nebo s jejich vědomím (srov. ZAORALOVÁ, P. Procesní použitelnost důkazů v trestním řízení a její meze. Praha: Leges, 2018, s. 59-60). To samozřejmě neplatí v případech, které jsou zákonem přímo vyloučeny, jako jsou důkazy získané nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§89 odst. 3 tr. ř.).
52. Shora zmíněné obviněnému vysvětlil i odvolací soud v bodech 75. a 76. svého rozhodnutí, kde mimo shora uvedené i uvedl, že ani nebylo prokázáno, že by obviněný M. S. tyto listiny skutečně odcizil, navíc poskytl jen jejich fotokopie, nikoli originály (srov. bod 268. in fine prvostupňového rozhodnutí). I kdyby je však odcizil, nemělo by to na zákonnost důkazu v tomto případě vliv. S takovým závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, stejně jako se ztotožňuje s doprovázejícím závěrem odvolacího soudu o nadbytečnosti forenzního zkoumání fotokopií, které by nemělo žádnou důkazní hodnotu, navíc – jak poukazuje odvolací soud v bodě 96. svého rozhodnutí – obviněný nerozporuje autenticitu těchto důkazů, resp. shodu fotokopií s originály listin, které měl ve svém držení. Nejvyšší soud připojuje, že obviněný svou námitkou ipso facto potvrzuje, že obsah fotokopií se shoduje s obsahem listin, které mu měly být podle jeho tvrzení odcizeny.
53. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
54. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. b)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
55. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí druhého stupně spočívalo na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.
56. Pod zmíněný dovolací důvod je především podřaditelná námitka obviněného L. D. do právní kvalifikace skutku, podle níž mělo být zjištěné jednání kvalifikováno jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku, nikoli jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
57. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že na rozdíl od trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku postihujícího případy zejména podvodného jednání pachatele (zpravidla poplatníka), v důsledku něhož je poplatníkovi vyměřena nižší daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná jim podobná povinná platba, anebo k vyměření takové platby vůbec nedojde, se skutková podstata trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku zaměřuje na případy, kdy zaměstnavatel nebo plátce (fyzická nebo právnická osoba) neskrývá svou povinnost odvést uvedené sražené platby za zaměstnance či jiné osoby nebo v jejich prospěch ani jejich výši, ale z nejrůznějších důvodů tuto povinnost úmyslně nesplní. Navíc je tento trestný čin též užší v tom směru, že se týká jen některých povinných plateb, a to daně, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného na zdravotní pojištění, a nikoli již dalších povinných plateb, jejichž zkrácení je postihováno ustanovením §240 tr. zákoníku (viz ŠÁMAL, P., PÚRY, F. §241. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3140, marg. č. 2.).
58. Jak pak vyplynulo z dokazování v předchozím řízení, obvinění za obchodní korporace buď za účelem zatajení daňové povinnosti nepodávali daňová přiznání vůbec, nebo podávali daňová přiznání nepravdivá, případně podávali nepravdivá dodatečná daňová přiznání, kterými snižovali daňovou povinnost uplatněním nároku na odpočet daně, který plynul z faktur na fiktivní plnění. Takové jednání, jak bylo zjištěno soudy v předchozím řízení, je plně právně kvalifikovatelné jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku (k situaci nepodání daňového přiznání srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.), což platí i pro posouzení v rámci jednotlivých kvalifikovaných skutkových podstat. Nejvyšší soud tak pouze v reakci na dovolací argumentaci obviněného připojuje, že samotné podání daňového přiznání ještě neznamená, že je vyloučena subsumpce skutkového jednání pod zmíněný trestný čin podle §240 tr. zákoníku, neboť pachatel se může tohoto trestného činu dopustit nejen tím, že povinnou platbu nepřizná, nýbrž i tím, že ji přizná úmyslně nepravdivě.
59. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
60. Naopak pod uplatněný dovolací důvod nebyla podřaditelná námitka obviněného L. D. do adhezního řízení, protože tato byla zcela nesubstancovaná (nekonkrétní), kdy ve svém dovolání uvedl pouze to, že vzhledem k tomu, že nesouhlasí se svou vinou, nesouhlasí ani s uloženou povinností nahradit škodu.
61. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací námitky musí být dostatečně substancované (konkrétní) na to, aby na ně mohl Nejvyšší soud reagovat a aby jimi mohla být vymezena přezkumná pravomoc dovolacího soudu. Pokud dovolací námitky tyto kvality nemají, např. jen obecně odkazují na skutková zjištění nebo hmotněprávní posouzení bez uvedení konkrétních vad, které obviněný vytýká a na které má dovolací soud reagovat, vylučuje to jejich věcný přezkum a tyto námitky zůstanou v rovině pouhého prohlášení obviněného bez možnosti kvalifikovaného vyjádření ze strany Nejvyššího soudu. Dovolací soud musí mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc, přičemž je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Není pak úlohou dovolacího soudu domýšlet, čím případně obviněný chtěl argumentovat, a dotvářet (substancovat, konkretizovat) tak za něj jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).
62. Pod uplatněný dovolací důvod nebyla podřaditelná ani námitka obviněného L. D. do použití slova „ovládání“ v tzv. skutkové větě, resp. v popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Námitky směřující do popisu skutku jsou totiž nutně napadáním skutkových závěrů soudů v předchozím řízení, ke kterému slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To potvrzuje i to, že v textu dovolání na tuto námitku navazuje již opakované tvrzení o tom, že obviněný nezastával vedoucí roli v trestné činnosti. S takovými námitkami se Nejvyšší soud vypořádal již shora v tomto rozhodnutí, stejně jako soudy v předchozím řízení (např. body 267. a 268. prvostupňového rozhodnutí nebo body 94. a 95. odvolacího rozhodnutí).
63. Pod tento dovolací důvod je dále podřaditelná námitka obviněného M. S. do uložení souhrnného trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 933/2002). Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
64. Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že trestní soud má uložit souhrnný trest, pokud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek (popř. doručen trestní příkaz) za jiný jeho trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Při ukládání souhrnného trestu musí být dřívější odsuzující rozsudek (trestní příkaz) o jiném trestném činu pachatele pravomocný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1970, sp. zn. 7 Tz 47/70, uveřejněné pod č. 27/1971 Sb. rozh. tr.).
65. Pokud obviněný namítl, že do souhrnného trestu měly být zahrnuty tresty uložené v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 59/2018 a v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 30/2020, pak mu Nejvyšší soud nemohl dát za pravdu, neboť skutky v těchto trestních věcech byly spáchány až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 3 T 7/2015-775, což časově vylučuje vícečinný souběh skutku projednávaného v této trestní věci, který se stal před vyhlášením zmíněného rozsudku, se skutky projednávanými v uvedených trestních věcech Okresního soudu v Chebu, které se staly po vyhlášení zmíněného rozsudku.
66. Skutečnost, že zmíněný vyhlášený rozsudek Městského soudu byl následně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 6 To 63/2016, což vedlo k opětovnému rozhodnutí ve věci v prvním stupni s vyhlášením nového rozsudku Městského soudu až dne 15. 1. 2021, nemá na vyloučení souběhu trestných činů vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1968, sp. zn. 10 Tz 16/68, uveřejněný pod č. 41/1968 Sb. rozh. tr.; nověji pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 695/2018).
67. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
68. Dále je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná námitka obviněného M. S. do adhezního řízení, v níž obviněný nejdříve namítl, že jeho zavinění pokrývalo jen část škody, která je mu přičítána v rámci adhezního řízení, a dále, že soudy pochybily, pokud poškozené přiznaly částku vyšší, než kterou původně v adhezním řízení uplatnila.
69. K první části námitky obviněného Nejvyšší soud vysvětluje, že škůdci, kteří podle pravomocného rozsudku vydaného soudem v trestním řízení spáchali trestný čin jako spolupachatelé, jsou zásadně povinni nahradit škodu způsobenou takovým trestným činem společně a nerozdílně (§2915 odst. 1 o. z.); povinnost k náhradě škody podle účasti škůdců na škodlivém následku (§2915 odst. 2 věta první o. z.) jim lze uložit jen výjimečně. Jestliže však škůdci spáchali trestný čin jako spolupachatelé a zároveň jako členové organizované skupiny, jsou povinni nahradit tím způsobenou újmu (škodu) vždy společně a nerozdílně; ustanovení §2915 odst. 2 věty první o. z. o dělené povinnosti škůdců se zde vůbec neuplatní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. obč.). Na to obviněného upozornil už odvolací soud v bodě 139. svého rozhodnutí, resp. v bodě 138 dodal, že obvinění jednali i jako členové organizované skupiny, byť formálně bylo jejich jednání posouzeno jen jako spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
70. K druhé části námitky se Nejvyšší soud zčásti přiklání k obviněnému v jeho tvrzení, že v adhezním řízení soud skutečně nemůže poškozenému přiznat náhradu škody ve větším rozsahu, než ve kterém poškozený svůj nárok před soudem uplatnil (srov. rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 1962, sp. zn. Pls 1/62, uveřejněné pod č. II/1962 Sb. rozh. tr.). Pokud však obviněný namítl, že poškozená Česká republika před soudem uplatnila pouze nárok 120 432 966 Kč, a to ve vztahu ke společnosti EURO SEKOMA, s. r. o., pak nejde o pravdivé tvrzení, neboť jak vysvětlil soud prvního stupně v bodě 346. svého rozhodnutí, šlo o dílčí nárok, tedy o jeden z více zákonně uplatněných nároků poškozené. Nejen z trestního spisu, ale také přímo z prvostupňového rozhodnutí současně vyplývá, že poškozená uplatnila nárok na odškodnění příkladem také vůči společnostem FIBBER TRADE, s. r. o., TELDORIX, s. r. o., a DRAMEX, spol. s r. o. Zde Nejvyšší soud připojuje, že jelikož obviněný jednal jako spolupachatel s dalšími spolupachateli, resp. v podstatě i jako člen organizované skupiny, je odpovědný společně a nerozdílně s dalšími členy této skupiny (zbylými obviněnými) za celou újmu touto skupinou způsobenou. Nadto Nejvyšší soud upozorňuje, že soud prvního stupně v bodě 346. svého rozhodnutí nezmínil všechny přihlášené nároky poškozené, když výčet tam uvedený nepřesně kopíroval stav k hlavnímu líčení ze dne 3. 5. 2021 (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 10 615, svazek 37). Jak totiž plyne z trestního spisu, poškozená dále svůj nárok rozšířila přihlášením nároku na náhradu škody ve výši 140 265 617 Kč prostřednictvím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 10, na č. l. 10 858, svazek 37; tímto poškozená oprávněně rozšířila svůj nárok oproti svému předchozímu přihlášení nároku na č. l. 10 493, svazek 36, a to ve vztahu ke společnosti EURO SEKOMA, s. r. o. Pokud tak obviněný namítá, že soudy přiznaly poškozené více, než původně uplatnila v režimu §43 odst. 3 tr. ř., jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
71. Tato námitka tak je v obou částech zjevně neopodstatněná.
72. Pod tento dovolací důvod lze podřadit také námitku obviněného Petra Kadiče ohledně posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k jeho osobě. Této námitce však nebylo možné přisvědčit.
73. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že trestný čin zkrácení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, a tedy k naplnění formálních znaků tohoto trestného činu je zapotřebí, aby pachatel jednal úmyslně, ať už formou přímého úmyslu, kdy pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nepřímého (eventuálního) úmyslu, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
74. Protože se námitka obviněného dotýká problematiky nepřímého úmyslu, Nejvyšší soud dále vysvětluje, že při nepřímém úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) – dojde k porušení nebo ohrožení určitého zákonem chráněného právního statku; pachatel tedy zásadně při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku ale, jak bylo řečeno, není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015).
75. K tomu lze připojit i důkazní nároky na posuzování této formy zavinění formulované Ústavním soudem, podle kterých nelze nepřímý úmysl v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí (nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, uveřejněný pod č. 2/2010 Sb. n. a u.). Je tedy nutné prokázat, že si pachatel daný následek představoval jako možný a nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku (nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, uveřejněný pod č. 144/2008 Sb. n. a u.).
76. K samotné námitce Nejvyšší soud uvádí, že z obsahu trestního spisu nejsou dány žádné indicie o tom, že by obviněný trpěl sníženým intelektem v patologickém smyslu. Pokud tedy obviněný staví svou obhajobu na tom, že kvůli své inteligenci nerozuměl dění kolem sebe, pak se Nejvyšší soud připojuje k závěrům uvedeným v bodě 100. a 101. rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterých byl obviněný v době páchání trestného činu osobou dospělou (pozn. – obviněný měl v době páchání trestného činu přes 30 let věku), svéprávnou, navíc s dokončeným základním vzděláním a osobou vyučenou. Pokud pak obviněný odkazoval na svou nezkušenost a na to, že o obchodní činnosti nic nevěděl, pak to bylo právě toto vnímání vlastního poměru k věci, co podporuje závěr o srozumění s následkem trestného činu, neboť evidentně obviněný věděl, že se dostal do situace, ve které nemá kontrolu nad děním, nad kterým by přitom měl z hlediska své formální funkce kontrolu mít, což navíc v kombinaci s opakovaným vybíráním velkých finančních obnosů z bankomatu, které předával třetí osobě, podepisováním listin bez znalosti obsahu v dikci v podstatě cizích lidí a přijímáním odměn za nulovou práci, tedy pouze za to, že v činnosti formálně vystupuje, muselo v obviněném evokovat existenci protiprávní činnosti, a že tedy hrozí zásah do zájmu chráněného zákonem. Výstižný je v tomto směru bod 277. rozhodnutí soudu prvního stupně, kde nad rámec již zmíněného soud upozornil, že vzhledem ke skutkovému ději musel obviněný vědět, že osoba či osoby, které fakticky rozhodují o obchodní činnosti společnosti, s touto společností nechtějí být spojovány, stejně jako nechtěly být spojovány s finančními transakcemi ani výběrem hotovosti. Skutečnost, že vznik následku uvedeného v trestním zákoně mohl být obviněnému nepříjemný, tedy že si vnitřně přál, aby nenastal, jak z jeho dovolání plyne, nemá na určení nepřímého úmyslu vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.).
77. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
78. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. c)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
79. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
80. Pod uplatněný dovolací důvod nebyly podřaditelné námitky obviněných L. D., Petra Kadiče a M. S. do nepřiměřenosti uložených trestů. V případě obviněného M. S. se za takovou námitku považuje i námitka, podle které v jeho případě soudy nesnížily jeho trest odnětí svobody dostatečně nízko v rámci uplatněného mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku. Obviněný v tomto případě nenamítl, že by soudy k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody nepřikročily vůbec, ač měly, ale namítl, že soud při uplatnění předmětného institutu vyslovil stále nepřiměřeně přísný trest (byť pod dolní hranicí trestní sazby vymezené ve zvláštní části trestného zákoníku).
81. Nejvyšší soud vysvětluje, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci (a to i v případě obviněného M. S., viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., bod 50.), nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015; srov. i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 7 Tdo 129/2023).
82. Jen na okraj však Nejvyšší soud uvede, že se soudy v předchozím řízení dostatečně zabývaly okolnostmi, které obviněným buď přitěžovaly, nebo ulehčovaly, a to nikoli v souhrnu, ale individuálně ve vztahu k jednotlivým obviněným. K uloženým trestům a jejich odůvodnění nemá Nejvyšší soud žádné výhrady.
83. Nejvyšší soud však není lhostejný k vytýkaným vadám délky trestního řízení a v tomto smyslu přiměřenosti trestu, které byť formálně nemohou naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jsou s to zasáhnout do práva na spravedlivý proces obviněných. I Nejvyšší soud je totiž jako každý jiný obecný soud odpovědný za ochranu základních práv, a i v kautelách především práva na spravedlivý proces tak musí vykládat dovolací důvody a jejich hranice (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS – st. 38/14, uveřejněné pod č. 38/2014 Sb. n. a u.).
84. Nejvyšší soud proto nejdříve připomíná, že pokud jde o délku řízení, nelze ji stran nepřiměřenosti obecně vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a postupu příslušných orgánů. Státu pak nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněným (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, uveřejněný pod č. 65/2007 Sb. n. a u.). Pokud jsou v řízení dány průtahy, které nepřiměřeně zasahují do práv obviněného, je pak na obecných soudech, aby s ohledem na délku trestního řízení promítly tento zásah do případně ukládaného trestu (nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněný pod č. 67/2005 Sb. n. a u.).
85. Nejvyšší soud se přiklání k obviněným, že celková doba tohoto trestního řízení byla nestandardně dlouhá, neboť od zahájení trestního řízení (viz č. l. 77) do právní moci rozhodnutí trestní řízení trvalo bezmála 10 let. Nestandardnost délky je v tomto případě nutné konstatovat i navzdory výrazným okolnostem individuálního případu, tedy že se ve věci jednalo o daňovou trestnou činnost s mezinárodním prvkem, ve velkém rozsahu, kdy tato činnost byla vykonávána skrze vícero právnických osob za součinnosti fyzických osob v postavení tzv. bílých koní.
86. Nejvyšší soud však upozorňuje, že soud prvního stupně k době trestního stíhání při ukládání trestů obviněným M. S. a Petru Kadičovi přihlédl, jak explicitně uvedl v bodech 265. a 282. svého rozhodnutí. To platí i v případě obviněného J. V., který však přiměřenost trestu vzhledem k délce trestního řízení nenamítal (viz bod 294. prvostupňového rozhodnutí). Ačkoli se pak jeví, že naopak soud prvního stupně při stanovení trestu nepřihlédl k délce trestního řízení v případě obviněného L. D., neboť toto v odůvodnění výroku o trestu neuvedl jako v případě zbylých obviněných (viz bod 271. prvostupňového rozhodnutí), z výše uloženého trestu odnětí svobody stejně jako z kontextu odůvodnění plyne, že i u tohoto obviněného soud prvního stupně s délkou trestního řízení při ukládání trestu pracoval: jak totiž vyplývá z bodu 271. prvostupňového rozhodnutí, soud při posuzování výše trestu obviněného vycházel z dikce §39 tr. zákoníku, jehož součástí (odstavec 3) je i imperativ přihlédnout k době, která uplynula od spáchání trestného činu a k délce trestního řízení. Není pak povinností soudu, aby se výslovně vyjádřil ke každému z mnoha faktorů výpočtu výše trestu uvedených v tomto zákonném ustanovení. Ze zbytku prvostupňového rozhodnutí pak plyne, že soud při ukládání trestů pracoval s délkou trestního řízení, navíc Nejvyšší soud podtrhuje, že byť obviněnému nesvědčily polehčující okolnosti a zároveň jeho postavení zhoršovalo mnoho přitěžujících okolností a byť obviněný zastával nejzávažnější roli na trestné činnosti, byl mu uložen trest ve výměře o 2 roky nižší, než zákon umožňuje. Nejvyšší soud tak uzavírá, že i v případě obviněného L. D. soudy přihlédly k délce trestního řízení, a že tento, ani další uložené tresty nelze v tomto smyslu považovat za nepřiměřené.
87. K námitce do nevyužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, uplatněné ze strany obviněného Petra Kadiče, Nejvyšší soud (srov. zde recentní nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23) nejdříve vysvětluje, že institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody představuje zvláštní prostředek soudní individualizace trestu, který umožňuje soudu zohlednit určité okolnosti či skutečnosti, v jejichž důsledku by byl trest uložený v rámci zákonné trestní sazby nepřiměřený. Pro aplikaci tohoto institutu je nutné respektovat jeho výjimečný charakter a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde zákonem stanovených podmínek [viz KALVODOVÁ, V. §58 In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022].
88. V otázce vymezení zákonných podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody Nejvyšší soud upozorňuje, že ty lze rozdělit na obecné podmínky, které jsou obsažené v §58 odst. 1 tr. zákoníku a které jsou v subsidiárním postavení ke zvláštním podmínkám obsaženým v ustanoveních §58 odst. 2, odst. 3 a odst. 5 až 7 tr. zákoníku. Za obecné podmínky podle §58 odst. 1 tr. zákoníku pak lze dovodit, že (a) jsou dány určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že (c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být splněny zároveň, kdy závěr o existenci důvodů k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody nelze opírat o pouhou úvahu, která není podložena důkazy (viz PÚRY, F. §58. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1078–1079).
89. Jak potom vyplynulo z dřívějšího řízení, soud prvního stupně se otázkou trestu obviněného individuálně zabýval v bodě 280. svého rozhodnutí, přičemž mu uložil trest ve výměře 5 let, tedy trest velmi mírný na samotné spodní hranici trestní sazby; soud přitom výslovně uvedl, že nezjistil žádné mimořádné okolnosti v osobních poměrech obviněného, případně okolnosti případu, které by umožňovaly uložit obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Toto následně aproboval odvolací soud v bodě 122. svého rozhodnutí. Soudy se tak otázkou trestu obviněného důsledně zabývaly, a posoudily i možnost uplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody a své – v této části negativní – závěry dostatečně odůvodnily. Nejvyšší soud tak neshledává na straně soudů v tomto směru žádné pochybení a s jejich závěrem se ztotožňuje.
90. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. d)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
91. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách: Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
92. Pod tento dovolací důvod tak nejde podřadit námitku obviněného L. D. ohledně chybějícího poučení o možnosti podání odvolání v závěru odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a to už proto, že takové poučení není výrokem rozhodnutí. Výrokem se v případě rozsudku rozumí pouze výrok o vině, výrok o trestu, výrok o ochranném opatření nebo výrok o náhradě škody (viz ŠÁMAL, P. Výrok rozhodnutí v trestním řízení – enunciát. In: HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009.)
93. Jen na okraj však Nejvyšší soud uvede, že chybějící poučení o opravném prostředku nezpůsobuje u rozhodnutí „zmatečnost a neplatnost“, jak ve svém dovolání nesprávně uvádí obviněný. Ačkoli je totiž pravda, že zákon povinuje soud prvního stupně, aby v odsuzujícím rozsudku obsáhl poučení o opravném prostředku [§120 odst. 1 písm. e), §125 odst. 2 tr. ř.], s absencí takového poučení zákon spojuje toliko nemožnost zamítnutí opravného prostředku jako opožděného (§253 odst. 2 tr. ř.). Z toho plyne, že absencí tohoto poučení by se Nejvyšší soud jako soud dovolací zabýval v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to zásadně v případě, pokud by odvolací soud zamítl odvolání obviněného jako opožděné, a to v návaznosti na nesprávné (tedy i chybějící) poučení o opravném prostředku. To se však v této věci nestalo. Je naopak evidentní, že obviněný využil svého práva k podání řádného opravného prostředku, v tomto směru vznesl odvolací námitky a odvolací soud tyto věcně projednal. Obviněný tak nebyl v žádném smyslu zkrácen v jeho právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
94. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l tr. ř. nebyl naplněn.
IV. e)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
95. Obvinění L. D. a M. S. ve svém dovolání odkázali i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. §265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
96. Protože obvinění v textu dovolání nenamítli žádné procesní vady při přijetí odvolacího rozhodnutí a všechny další námitky jsou buď nepodřaditelné, nebo zjevně neopodstatněné, je neopodstatněné i namítání tohoto dovolacího důvodu, když ten je evidentně vázaný na zbylé námitky v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 Tdo 369/2022, bod 24.).
97. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tak nebyl naplněn.
V.
Závěr
98. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. V., jehož námitky nebyly podřaditelné pod žádný zákonný dovolací důvod; odvolání zbylých obviněných, jejichž námitky byly zčásti podřaditelné, avšak v celém tomto rozsahu zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
99. Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu