ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.438.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 438/2023-663
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání obviněného D. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 31 To 316/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 66/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 3 T 66/2020, byl obviněný D. S. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 2. 2013, č. j. 1 T 82/2011-726, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č. j. 9 To 111/2013-829, přečin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 2. 2015, č. j. 69 T 13/2013-668, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2015, č. j. 55 To 185/2015-744, a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 T 258/2014-291, byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 2. 2013, č. j. 1 T 82/2011-726, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č. j. 9 To 111/2013-829, z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 2. 2015, č. j. 69 T 13/2013-668, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2015, č. j. 55 To 185/2015-744, a z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 T 258/2014-291, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný D. S. a v neprospěch obviněného i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci. Odvolání obviněného směřovalo proti výroku o vině i navazujícímu výroku o trestu a státní zástupce nesouhlasil s výrokem o trestu a brojil i proti absenci výroku o náhradě škody poškozeným. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 31 To 316/2022, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 2. 2013, č. j. 1 T 82/2011-726, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č. j. 9 To 111/2013-829, výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 2. 2015, č. j. 69 T 13/2013-668, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2015, č. j. 55 To 185/2015-744, a výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 11. 2016, č.j. 1 T 258/2014-291, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. byl napadený rozsudek doplněn výrokem o náhradě škody tak, že obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému J. K., bytem XY, škodu ve výši 300 000 Kč a poškozenému L. B., bytem XY, XY, škodu ve výši 650 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. K. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že
1) se záměrem svému závazku nedostát a finanční prostředky si ponechat na podzim roku 2010 ve své kanceláři v XY na adrese XY, kam za ním přijel s požadavkem na dodání dvou osobních motorových vozidel J. K., se zavázal dodat mu ve lhůtě čtrnácti dnů dva automobily Škoda Octavia a jako zálohu požadoval finanční hotovost v Eurech odpovídající částce 100 000 Kč, kterou J. K. předal jeho sekretářce Z. V. P., avšak vozidla v této lhůtě obviněný nedodal a .J. K. prostřednictvím své sekretářky vzkázal, že je potřeba, aby doplatil ještě další finanční hotovost v Eurech, tentokrát odpovídající hodnotě 30 000 Kč s tím, že vozidla dodá do týdne, což se však opět přes opakované urgence nestalo, a obviněný namísto toho od J. K. požadoval půjčit 170 000 Kč, za což mu nabídnul podpis smlouvy o půjčce na 22 500 Euro, což mělo být pro J. K. výhodné, a ten tak na to přistoupil a dne 4. 3. 2011 spolu smlouvu předloženou obviněným, který se v ní zavázal celou částku splatit do 4. 4. 2011, podepsali na Městském úřadě v Turnově, kde došlo i k ověření podpisů, avšak ani tentokrát obviněný svůj závazek nesplnil, peníze nevrátil a ani nedodal automobily, čímž J. K. způsobil škodu 300 000 Kč,
2) se záměrem svému závazku nedostát a finanční prostředky si ponechat v XY počátkem roku 2012 nabídl L. B., že mu za dobrou cenu zprostředkuje nákup osobního automobilu BMW X5 ze Spolkové republiky Německo, přičemž peníze na kupní cenu požadoval zaplatit předem, a tak mu L. B. ve svém zlatnictví na adrese XY, XY, předal dne 29. 6. 2012 210 000 Kč a pak dne 9. 7. 2012 350 000 Kč, přičemž podepsali zprostředkovatelskou smlouvu, kterou přivezl obviněný, následně obviněnému předal ještě 90 000 Kč, avšak ten automobil ani přes opakované urgence nedodal ani peníze nevrátil a namísto toho L. B. nejprve vypsal nekrytý šek na 21 000 Euro, a když to L. B. zjistil, tak mu obviněný vypsal šek na 22 500 Euro, který byl však opět nekrytý, a následně přestal být pro L. B. kontaktním, čímž mu způsobil škodu 650 000 Kč,
a obou těchto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 10. 2007, č. j. 4 T 73/2005-2729, odsouzen mimo jiné pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009, dále „tr. zák.“) a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a tří měsíců, který vykonal dne 20. 1. 2010.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 31 To 316/2022, podal obviněný D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), h), m) tr. ř. Vytkl také porušení jeho ústavně zaručených práv, což označil za zvláštní dovolací důvod ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).
5. Konkrétně vytkl, že mu byl odvolacím soudem uložen trest ve výměře, která je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky. Uložený trest měl za neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, zejména s ohledem na dobu, jež uplynula od spáchání trestné činnosti, když mezi spáchanými skutky a odsouzením obviněného uběhlo 12 let. Přestože soud prvního stupně tuto skutečnost označil za polehčující, odvolací soud uvedl, že v případě obviněného nelze shledat jedinou polehčující okolnost a že tento časový faktor nemůže být pozitivně hodnocen ve prospěch pachatele, poněvadž se v této době dopustil další trestné činnosti. Dovolatel připomněl, za jakých okolností přichází v úvahu zásah dovolacího soudu do rozhodnutí o trestu a odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Obviněnému se uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nad polovinou trestní sazby, i při zohlednění uloženého trestu odnětí svobody v trvání 2 let v jiné věci, vůči níž byl ukládán souhrnný trest, jeví s ohledem na neúměrně dlouhou dobu od spáchání předmětných skutků jako zcela nepřiměřené a ignorující základní trestněprávní principy, zejména princip proporcionality trestní represe. Poukázal na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), který garantuje právo každého na projednání věci bez zbytečných průtahů [obdobně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“)]. Vyjádřil názor, že řízení v projednávané věci trvalo neúměrně dlouho, přičemž nešlo o věc mimořádně rozsáhlou či složitou, a uložený trest je tak v extrémním rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe, což podle dovolatele odůvodňuje mimořádný zásah Nejvyššího soudu.
6. Podle obviněného byla v řízení porušena také ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení i veřejném zasedání. Obviněnému totiž nebylo umožněno se hlavního líčení i veřejného zasedání osobně účastnit, vyjadřovat se a vykonávat další svá práva, čímž soudní řízení jako celek pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Zdůraznil, že se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohl účastnit jediného soudního jednání. Konstatoval, že v případě hlavního líčení konaného dne 22. 4. 2021 nebyly splněny zákonné podmínky podle §202 odst. 2 tr. ř. pro konání v jeho nepřítomnosti, neboť věc byla zahájena pro údajné spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 tr. zákoníku, v důsledku čehož byl ohrožen uložením trestu odnětí svobody na 2 léta až 8 let. Podle §202 odst. 4 tr. ř. však nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož hranice převyšuje 5 let. Současně byl dán i důvod nutné obhajoby a tedy nutné přítomnosti obhájce. Změnu právní kvalifikace konstatoval státní zástupce až v závěru tohoto hlavního líčení, což následně aproboval předseda senátu. Dále dovolatel uvedl, že z hlavního líčení konaného dne 16. 12. 2021 a 7. 2. 2022 byl řádně omluven. Poznamenal, že hlavní líčení nařízené na den 26. 11. 2021 bylo z důvodu nutnosti opětovného předvolání svědka odročeno. K hlavnímu líčení konanému dne 7. 4. 2022, v němž byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, se dostavil toliko obhájce dovolatele. Ten podle protokolu žádal o poskytnutí lhůty za účelem seznámení obviněného s výpovědí svědka, aby se k této mohl vyjádřit. Této žádosti soudem prvního stupně nebylo vyhověno s argumentem, že obviněný se k hlavnímu líčení nedostavil, ač tak mohl učinit. Dokazování bylo následně prohlášeno za skončené a ve věci byl vyhlášen rozsudek. Důvodem, proč se obviněný k tomuto hlavnímu líčení nedostavil, však byla jeho hospitalizace na území SRN, která mu současně znemožnila učinit řádnou omluvu. Uvedl, že v rámci jiného trestního řízení vedeného proti němu taktéž u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 24/2022, resp. U Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 31 To 210/2022, doložil potvrzení lékařky Dr. med. Barbary Rüger ze dne 10. 3. 2022, ze kterého se podává, že obviněnému neumožňuje zdravotní stav účastnit se jakéhokoliv jednání před soudem. Dovolatel měl za to, že tato skutečnost tak musela být Okresnímu soudu v Liberci známa z úřední činnosti. Současně konstatoval, že v době, kdy se hlavní líčení konalo, byl v platnosti příkaz k zatčení vydaný Okresním soudem v Semilech pod sp. zn. 4 T 196/2020, který byl následně Ústavním soudem zrušen pro porušení práva dovolatele na osobní svobodu. Dovolatel mínil, že soud prvního stupně spoléhal na to, že se obviněný k hlavnímu líčení nedostaví právě vzhledem k vydanému zatýkacímu rozkazu.
7. Jiná není situace ani v případě řízení před odvolacím soudem, který rozhodl v jediném veřejném zasedání dne 9. 11. 2022. Dne 8. 11. 2022 zaslal obhájce odvolacímu soudu oznámení o převzetí obhajoby spolu s omluvou obviněného a žádostí o odročení veřejného zasedání z důvodu aktuálního zdravotního stavu obviněného, který prodělal v předchozím týdnu operaci srdce a byl v pracovní neschopnosti, a s výslovným uvedením, že obviněný má zájem se jednání osobně účastnit. K žádosti bylo předloženo potvrzení o pracovní neschopnosti a předoperační lékařská zpráva. Ve veřejném zasedání byla soudu rovněž předložena zpráva Dr. med. Barbary Rüger ze dne 15. 8. 2022 včetně překladu, ze které se podává, že je nutné, aby se dovolatel vyhýbal všem zátěžovým a stresovým situacím. Přesto bylo odvolacím soudem rozhodnuto o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
8. Obviněný připomněl, že se dlouhodobě potýká se závažnými zdravotními problémy zejména kardiovaskulárního charakteru, přičemž otázka jeho zdravotního stavu byla dokonce řešena v rámci nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 609/22, v němž Ústavní soud konstatoval, že byla porušena práva obviněného na osobní svobodu, a to vydáním příkazu k zatčení Okresním soudem v Semilech, který byl Ústavním soudem zrušen. Z citovaného nálezu se mimo jiné podává, že obviněný doložil lékařskou zprávu ze dne 6. 10. 2021, podle které již od konce roku 2020 trpí novotvarem v levém jaterním laloku a podle které jeho zdravotní stav neumožňuje účast na jakémkoliv jednání soudu. Zdůraznil, že nezákonný příkaz k zatčení byl vydán dne 11. 1. 2022 a Ústavním soudem zrušen ke dni 31. 5. 2022. V tomto časovém úseku však bylo v této věci nařízeno hlavní líčení, a to na 7. 2. 2022 a 7. 4. 2022. Z odůvodnění citovaného nálezu se dále podává, že v případě pochybností o zdravotním stavu dovolatele mají nižší soudy zkoumat jeho zdravotní stav a zvážit, zda je jeho další účast na jednání možná. Obdobně se mohou také pokusit lékaře kontaktovat a míru závažnosti onemocnění ověřit, případně obviněnému přikázat, aby se podrobil zkoumání znalce. V této návaznosti poukázal i na výpověď své manželky M. S. v trestní věci vedené Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 7 T 121/2019 ze dne 23. 9. 2022, v níž uvedla, že obviněný je v pracovní neschopnosti po vážném srdečním infarktu, detailně popsala jeho zdravotní stav a označila lékaře, kteří mu poskytují péči. Opětovně připomněl znění čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 4 Tdo 659/2011, jehož předmětem byl vztah ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. a čl. 38 odst. 2 Listiny, či ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 249/2011.
9. Obviněný konstatoval, že odvolací soud se podmínkám konání veřejného zasedání věnoval pod bodem 8. odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž uvedl, že nebylo připojeno žádné konkrétní lékařské potvrzení, které by odůvodňovalo odročení veřejného zasedání. Zprávu z předoperačního vyšetření ze dne 2. 11. 2022 pak interpretoval jako výsledky krevního obrazu. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nebyly doloženy konkrétní důvody, pro které by nebyl schopen účasti. Za situace, kdy se neúčastnil jediného hlavního líčení před soudem prvního stupně, opětovně poukazoval na svůj problematický zdravotní stav a opětovně uvedl, že se hlavního líčení i veřejného zasedání účastnit chce, bylo podle názoru dovolatele povinností odvolacího soudu k celé záležitosti přistupovat zvláště obezřetně, za účelem nejvyšší možné míry zachování jeho práv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 843/2020). Odvolací soud zcela pominul doporučený postup Ústavního soudu ke zjišťování zdravotního stavu, pokud jsou o tomto pochybnosti. K vyjádření odvolacího soudu k procesním podmínkám konání hlavního líčení dne 7. 4. 2020 dovolatel uvedl, že soud zcela pominul řízení vedené Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 5 T 24/2022, ve kterém předložil lékařskou zprávu, ze které se podává, že mu jeho zdravotní stav neumožňuje účast na jakémkoliv jednání před soudem.
10. Napadený rozsudek podle obviněného spočívá i na nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť nebyl prokázán jeho podvodný úmysl. Obviněný nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu měla být určující komunikace s dovolatelem, z níž se dá dovodit, že ten od samého počátku věděl, že plnění nedodá a poškozené uvádí v omyl. Zdůraznil, že poškozený J. K. uvedl, že dovolatel mu již v minulosti úspěšně zprostředkoval prodej vozu, obdobně se vyjádřil svědek T. K., který doslova uvedl, že tato koupě prostřednictvím dovolatele „dopadla perfektně“. Poškozený současně uvedl, že pokaždé dostal příjmový doklad. Poškozený L. B. pak detailně vypověděl, jak a o čem s dovolatelem v daných souvislostech komunikoval. Dovolatel tedy nadále zastával stanovisko, že v době dohody s oběma poškozenými nebyl v žádném případě přítomen jakýkoliv podvodný úmysl. Opačný závěr nemá podle jeho názoru oporu v provedených důkazech. Argumentace odvolacího soudu, že dovolatel opakovaně uváděl důvody, proč slíbené vozidlo není možné dodat, na tomto závěru nic nemění, ani tento fakt o podvodném úmyslu nesvědčí. To, že dovolatel převzal zálohu na slibovaná vozidla a tyto se mu následně nepodařilo vlivem různých okolností zajistit, označil za problematické a politováníhodné, nicméně celá věc podle dovolatele postrádá trestněprávní rovinu, a to i s ohledem na princip ultima ratio . V návaznosti poznamenal, že poškození finanční prostředky právní cestou nijak nevymáhali, nepodávali trestní oznámení, aktivně s nimi komunikoval.
11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 31 To 316/2022, a zrušil také rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 3 T 66/2020, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Dále učinil podnět k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., tedy k odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním ze zdravotních důvodů, neboť z lékařských zpráv a výpovědí vyplývá, že jakákoliv stresová či zátěžová situace může zásadně přispět ke zhoršení zdravotního stavu dovolatele, tedy k ohrožení jeho života a zdraví.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po shrnutí argumentace dovolatele konstatoval, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pak uplatněné námitky deklarovanému důvodu odpovídají, nepovažoval je však za důvodné. K argumentaci dovolatele uvedl, že na dovolatele byla podána obžaloba pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se škodou 950 000 Kč (tj. stejnou škodou, jaká byla posléze dovolateli přičítána v odsuzujícím rozsudku), tedy pro trestný čin ohrožený sazbou trestu odnětí svobody na dva až osm let. S účinností ke dni 30. 9. 2020 však byla provedena novelizace ustanovení §138 tr. zákoníku, kterou byla mimo jiné spodní hranice značné škody jako formálního znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku zvýšena na nejméně 1 000 000 Kč. Při hlavním líčení konaném dne 22. 4. 2021 tak již nepřicházelo použití právní kvalifikace podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v úvahu a na tom nic nemění skutečnost, že formálně byla změna právní kvalifikace konstatována až v závěru hlavního líčení. Z materiálního hlediska tedy k porušení ustanovení §202 odst. 4 tr. zákoníku podle státního zástupce nedošlo.
13. Dále státní zástupce uvedl, že ve vztahu k hlavnímu líčení konanému dne 7. 4. 2022 dovolatel nenamítal porušení konkrétního ustanovení, nýbrž to, že hlavní líčení nemělo být konáno v jeho nepřítomnosti, když mu účast byla znemožněna hospitalizací na území SRN. Takovou argumentaci označil státní zástupce za opakování již uplatněných námitek, proto odkázal na argumentaci obsaženou v bodě 12. odůvodnění rozhodnutí odvolací soudu, s níž se ztotožnil. Obviněný svou neúčast žádným způsobem neomluvil a soudu v této, ale ani jiné věci vedené u tohoto soudu nezaslal žádný relevantní doklad, ze kterého by vyplývalo, že je ke dni 7. 4. 2022 hospitalizován nebo že jsou dány jiné zdravotní důvody, které by mu objektivně bránily v účasti na hlavním líčení. Pro úplnost uvedl, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Ani případná řádná omluva obviněného by tedy zcela nevylučovala provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. V daném případě však žádná řádná omluva ke dni konání hlavního líčení ani dodatečně dovolatelem učiněna nebyla. Ani ve vztahu k veřejnému zasedání konanému dne 9. 11. 2022 nevytkl dovolatel porušení konkrétního procesního ustanovení. Státní zástupce proto pro úplnost uvedl, že podmínkám přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o odvolání se věnuje toliko ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., které na předmětnou trestní věc nedoléhá.
14. Pokud jde o dovolatelovu výtku, že odvolací soud nerespektoval jeho omluvu z účasti na veřejném zasedání a žádost o jeho odročení, státní zástupce připomněl, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že obviněný doložil toliko potvrzení o pracovní neschopnosti, z něhož nevyplývá nic konkrétního k důvodům této neschopnosti. Státní zástupce k tomu dodal, že pracovní neschopnost sama o sobě nesvědčí o tom, že zdravotní stav osoby práce neschopné je takový, aby nebyla schopna zúčastnit se jednání soudu. Dále obviněný předložil potvrzení o lékařském zákroku, který lze podle státního zástupce sice považovat za náročný, byl však obviněným podstoupen již dne 20. 12. 2021, tj. téměř rok před konáním veřejného zasedání, a potvrzení o rozboru krve provedeném dne 2. 11. 2022, tj. potvrzení o běžném lékařském vyšetření. Před zahájením veřejného zasedání dovolatel předložil lékařské potvrzení datované ke dni 15. 8. 2022, podle kterého s ohledem na onemocnění srdce a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je do budoucna nutné, aby se dovolatel až do odvolání vyhýbal zátěžovým a stresovým situacím. Zdůraznil, že z této zprávy ovšem nevyplývalo, jaká jsou konkrétní zdravotní omezení obviněného a jaká rizika jsou spojena s jeho účastí u soudního jednání. Státní zástupce dodal, že pro osobu obžalovanou pro trestný čin bude zpravidla vždy účast u jednání soudu stresovou záležitostí, a to i když půjde o osobu zcela zdravou; velmi obecně formulované lékařské potvrzení by bylo možno interpretovat také tak, že obviněný už nikdy nebude schopen účastnit se veřejného zasedání. Uzavřel, že odvolací soud neporušil právo dovolatele na spravedlivý proces, pokud omluvu dovolatele z veřejného zasedání o odvolání s ohledem na nedostatečnost lékařských potvrzení neakceptoval a toto veřejné zasedání neodročil. Konstatoval, že byť se obviněný neúčastnil žádného jednání soudu, z hlediska ustanovení §202 odst. 2 písm. b) tr. ř. však postačuje, že měl možnost vyjádřit se k věci v přípravném řízení. Měl za to, že v předmětné trestní věci lze neúčast u jednání soudu považovat za jakousi součást „taktiky obhajoby“ obviněného, a za této specifické situace nebylo provedením celého řízení před soudem bez osobní účasti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání soudní řízení jako celek dotčeno v té míře, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.
15. Co do námitky proti existenci subjektivní stránky trestného činu, státní zástupce měl za to, že tuto dovolatel formuloval jako námitku primárně skutkovou, když uvedl, že jeho podvodný úmysl nebyl prokázán, přitom však nevytkl, a to ani formálně, existenci některé z podstatných vad důkazního řízení v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze ve stručnosti proto uvedl, že v obecné rovině lze dovolateli přisvědčit v tom směru, že podvodný úmysl na jeho straně musel být dán již v momentu, kdy jednal s jednotlivými poškozenými a přebíral od nich peníze. Ze skutkových zjištění ve věci učiněných vyplývá, že obviněný od poškozených přijal peníze na opatření konkrétních vozidel s tím, že vozidla má již k dispozici, zbývá je pouze dovézt do České republiky, a proto je schopen je dodat v krátké lhůtě, v případě dílčího skutku pod bodem 1. výroku o vině ve lhůtě čtrnácti dnů. Ve skutečnosti žádná konkrétní vozidla k dispozici neměl a peníze obratem použil k jiným účelům. Z těchto skutkových zjištění lze podle státního zástupce dovodit, že obviněný uváděl poškozené v omyl a že současně musel být již v době převzetí peněz minimálně srozuměn s tím, že nedostojí svým závazkům a způsobí poškozeným škodu. Uvedl, že na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že snad v minulosti provedl s poškozenými některé bezproblémové obchody.
16 . Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by podle státního zástupce v obecné rovině bylo možno podřadit námitky, kterými dovolatel s odkazem na princip ultima ratio tvrdil, že věc postrádá trestněprávní rovinu. Konstatoval však, že dovolatel tyto námitky uplatnil v poněkud zmatečné podobě, když je spojil s tvrzeními o absenci podvodného úmyslu. O uplatnění tohoto principu však lze uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu byly naplněny. K tomu připomněl obecná východiska a judikaturu týkající se principu ultima ratio a vhodnosti jeho uplatnění, z nichž vyplývá, že majetkový trestný čin může být za jistých okolností spáchán i v rámci občanskoprávního vztahu.
17. Námitky týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu podle státního zástupce neodpovídají žádnému z deklarovaných dovolacích důvodů. Pokud dovolatel poukázal na délku trestního řízení, pak státní zástupce připomněl, že záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl vydán v únoru 2019, trestní stíhání bylo v předmětné trestní věci zahájeno v lednu 2020 a bylo tedy pravomocně skončeno za necelé dva roky od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zástupce měl za to, že v žádném případě nelze hovořit o nepřiměřeně dlouhé nebo dokonce extrémní délce trestního řízení, neboť z hlediska proporcionality uloženého trestu je třeba přihlédnout k tomu, že trest byl ukládán jako trest souhrnný za celkem čtyři majetkové přečiny, přičemž soud nemohl uložit trest mírnější nežli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, který již byl dovolateli uložen ve věci Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 82/2011 a byl zrušen v rámci ukládání souhrnného trestu. Nepřicházelo tedy v úvahu uložení jiného druhu trestu nežli nepodmíněného trestu odnětí svobody. Vzhledem k trestní minulosti obviněného a soustavnosti páchání trestné činnosti obviněným nepovažoval ani konkrétní výměru tohoto trestu v trvání tři a půl let za extrémně přísnou, a to ani v kontextu se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu. Uzavřel, že trest uložený dovolateli tedy nelze považovat za natolik extrémně přísný, excesívní a nespravedlivý, aby bylo možno hovořit o trestu porušujícím ústavně garantovaný princip proporcionality trestní represe; jedině taková vada by přitom odůvodňovala zásah odvolacího soudu do výroku o trestu z důvodů jeho nepřiměřenosti.
18. Za důvodně uplatněný nepovažoval ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když dovolatel neuplatnil žádné důvodné námitky v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
19. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), h), m) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
22. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný formulací vytýkaných vad odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
23. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z dikce uvedeného znění je zřejmé, že se jedná o situaci, kdy bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, tedy když došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je především zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy. Podle čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru.
24. Obviněný vytkl, že soud prvního stupně jím označená hlavní líčení a odvolací soud veřejné zasedání o odvolání konaly v jeho nepřítomnosti, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady. Vždy se omluvil a hlavního líčení a veřejného zasedání se nemohl účastnit s ohledem na zdravotní problémy, pracovní neschopnost, případně naplánované zákroky a hospitalizaci, k čemuž doložil potvrzení svého ošetřujícího lékaře.
25. Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
26. Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejedná. Původně sice bylo jednání obviněného kvalifikováno jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v prvním hlavním líčení konaném dne 22. 4. 2021 však byla konstatována změna právní kvalifikace na přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku s trestní sazbou na jeden rok až pět let, k níž došlo v důsledku změny trestního zákoníku týkající se hranice výše škody (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 390–392 a verte ) . Zejména s ohledem na to, že k této změně došlo nevyhnutelně z důvodu novely trestního zákoníku, na této skutečnosti, jakož i na posuzování materiálních předpokladů pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ničeho nemění, že konstatování změny právní kvalifikace bylo učiněno až v závěru hlavního líčení, jak to zmiňuje i státní zástupce ve svém vyjádření.
27. Z obsahu spisového materiálu se podává, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně nařídila první hlavní líčení na den 28. 1. 2021 a obviněného k němu předvolala vzorem č. 10 tr. ř. Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz č. l. 356). Obžaloba a předvolání byly obviněnému doručeny dne 18. 11. 2020, a tedy včas (doručenka přiložená k č. l. 356). Hlavní líčení nařízené na 28. 1. 2021 bylo z důvodu žádosti obviněného s ohledem na koronavirová opatření a nemožnost překročit státní hranice a sejít se s obhájcem (č. l. 379, 381) odročeno na 22. 4. 2021 (č. l. 381 a verte ). K hlavnímu líčení dne 22. 4. 2021 se obviněný bez omluvy nedostavil a předsedkyně senátu proto usnesením rozhodla tak, že podle §202 odst. 2 tr. ř. bude hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněného (č. l. 390). Hlavní líčení, v němž byla provedena převážná část důkazů, bylo odročeno na den 7. 6. 2021 za účelem provedení dalšího dokazování (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 390 až 392 a verte ).
28. Dále bylo na žádost obviněného vzhledem ke zdravotním důvodům a plánovanou hospitalizaci mezi 11. 6. a 10. 7. 2021 (č. l. 397) hlavní líčení odročeno na 30. 7. 2021 (č. l. 400 a verte ), k další žádosti obviněného z důvodu volby nového obhájce a zajištění možnosti prostudování spisového materiálu a přípravy obhajoby (č. l. 407) bylo hlavní líčení odročeno na den 7. 10. 2021 (č. l. 408 a verte ). Nařízené hlavní líčení bylo opět odročeno, a to na 26. 11. 2021 (č. l. 417 a verte ) z důvodu dalšího trvání pracovní neschopnosti a žádosti obviněného o odročení hlavního líčení až na listopad roku 2021 (č. l. 413). Hlavní líčení konané dne 26. 11. 2021, k němuž se obviněný ani jeho obhájce nedostavili, bylo odročeno z důvodu nedostavení se svědka T. K. (č. l. 421). Z odročeného hlavního líčení byl obviněný omluven prostřednictvím manželky M. S., která doložila lékařské potvrzení osvědčující nemožnost účasti na jakémkoliv jednání (č. l. 423, 424). Hlavní líčení konané dne 16. 12. 2021 bylo opětovně odročeno za účelem vyrozumění státního zástupce a předvolání obviněného a svědka T. K. na den 7. 2. 2022 (č. l. 425). Obviněný dále zaslal soudu prvního stupně lékařskou zprávu o svém aktuálním zdravotním stavu, který vylučoval jeho osobní účast u hlavního líčení, a požádal o odložení hlavního líčení na neurčito (č. l. 434–434, zpráva na č. l. 435–436), jeho manželka pak zaslala soudu omluvu a rovněž žádost o odložení hlavního líčení s tím, že obviněný prodělal 21. 12. 2021 závažný srdeční infarkt, aktuálně (zpráva ze dne 6. 10. 2021) zdravotní stav neumožňuje obviněnému účast na jakémkoliv jednání (žádost č. l. 438, zprávy 439–441). Hlavní líčení bylo dále za účelem opětovného předvolání obviněného a svědka T. K. odročeno na 7. 4. 2022 (č. l. 442). Dne 7. 4. 2022 se konalo hlavní líčení, k němuž se obviněný bez omluvy nedostavil, přestože k němu byl předvolán dne 7. 2. 2022, tedy včas (viz doručenka na č. l. 442), proto předsedkyně senátu soudu prvního stupně rozhodla usnesením tak, že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř. (č. l. 447). V tomto hlavním líčení, v jehož průběhu byl vyslechnut svědek T. K., byl vyhlášen odsuzující rozsudek (protokol na č. l. 447–449).
29. Z této rekapitulace jasně vyplývá, že soud prvního stupně v několika případech opakovaně vyhověl žádostem obviněného o odročení hlavního líčení a že obviněný ani v jednom případě, v němž ke konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti došlo (tj. hlavní líčení konané dne 22. 4. 2021 a 7. 4. 2022), o odročení hlavního líčení nepožádal. Pokud jde o hlavní líčení konané dne 22. 4. 2021, pak svou neúčast ani dodatečně neomluvil a akceptovatelné důvody pro jeho nepřítomnost nedodal. Jde-li o hlavní líčení konané dne 7. 4. 2022, pak obviněný v rámci svého odvolání uvedl, že se soudu omlouval z tohoto hlavního líčení z důvodu hospitalizace na území Německa, což mělo být soudu prvního stupně známo z jiné trestní věci u tohoto soudu vedené. S ohledem na tuto námitku odvolací soud vyžádal další živé spisy týkající se trestních věcí vedených proti obviněnému u Okresního soudu v Liberci a zjistil, že u tohoto soudu nebyly v žádném ze živých spisů u něj vedených nalezeny žádné doklady, z nichž by bylo možné dovodit, že obviněný nějakým, jakýmkoliv způsobem omlouval svou nepřítomnost u hlavního líčení nařízeného na den 7. 4. 2022. Rozvedl, že z obsahu trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 88/2016 vyplynulo, že v období okolo 7. 4. 2022 žádné hlavní líčení konáno nebylo a žádná omluva ani do tohoto spisu zasílána nebyla, v trestní věci vedené pod sp. zn. 7 T 121/2019 bylo hlavní líčení nařízené na den 11. 3. 2022 odročeno na základě žádosti obviněného ze zdravotních důvodů, když pracovní neschopnost podle potvrzení zaslaného obviněným měla trvat od 3. 3. 2022 do 3. 4. 2022. Z těchto spisů tak nevyplynulo nic, co by svědčilo o nemožnosti obviněného účastnit se jednání dne 7. 4. 2022 (viz podrobná zpráva předsedy senátu odvolacího soudu na č. l. 503, včetně příloh na č. l. 504–512). Nelze přisvědčit ani argumentaci, že soud prvního stupně se spoléhal na to, že se obviněný k hlavnímu líčení nedostaví proto, že je na něj v jiné věci vydán zatykač a že by byl v případě dostavení se zatčen. Takový závěr by ad absurdum znamenal, že by všechny soudy vedoucí řízení proti obviněnému byly paralyzovány pouhým předpokladem nedostavení se obviněného z důvodu vydání příkazu k jeho zatčení a všechny věci vedené proti obviněnému, v nichž by měla být nařízena hlavní líčení či veřejná zasedání, by byly neprojednatelné. Podle přesvědčení dovolacího soudu je tak s ohledem na uvedené zjevné, že soud prvního stupně nepochybil, konal-li hlavní líčení ve dnech 22. 4. 2021 a 7. 4. 2022 v nepřítomnosti obviněného, poněvadž podmínky ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. byly beze zbytku splněny [sdělení obvinění pro skutek kvalifikovaný jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku bylo obviněnému doručeno dne 17. 1. 2020 (č. l. 4), obviněný byl ve věci vyslechnut již policejním orgánem dne 12. 2. 2020 (viz protokol na č. l. 35–38), tohoto dne byl také vyrozuměn o možnosti prostudovat spis, čehož však nevyužil (srov. č. l. 332), jednalo se o trestný čin s trestní sazbou do pěti let a obviněný byl k hlavnímu líčení včas předvolán].
30. Obviněný také vytkl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu, konal-li odvolací soud dne 9. 11. 2022 veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Argumentoval, že odvolacímu soudu dne 8. 11. 2022 obhájce obviněného zaslal oznámení o převzetí obhajoby spolu s omluvou obviněného a žádostí o odročení veřejného zasedání z důvodu aktuálního zdravotního stavu obviněného, který prodělal v předchozím týdnu operaci srdce a byl v pracovní neschopnosti, a s výslovným uvedením, že obviněný má zájem se jednání osobně účastnit. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že k žádosti obviněného nebylo připojeno žádné konkrétní lékařské potvrzení, které by odůvodňovalo odročení veřejného zasedání. Zdůraznil, že k žádosti bylo předloženo potvrzení o pracovní neschopnosti a předoperační lékařská zpráva, v rámci veřejného zasedání byla soudu předložena zpráva Dr. med. Barbary Rüger ze dne 15. 8. 2022 včetně překladu, ze které se podává, že je nutné, aby se dovolatel vyhýbal všem zátěžovým a stresovým situacím.
31. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce §263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci ani v tomto stadiu řízení nešlo, proto bylo možné – při splnění dalších předpokladů – veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat.
32. Obecně však i pro veřejné zasedání také platí, že je lze konat v nepřítomnosti obviněného jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces, což znamená, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti. Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. V tomto ustanovení je tedy zakotvena povinnost předsedy senátu soudu druhého stupně předvolat obviněného k veřejnému zasedání o odvolání (pokud je jeho účast nezbytná) či ho o konání takového veřejného zasedání vyrozumět. Vždy je však nutné jasně stanovit, zda má být obviněný (či jiná osoba) k veřejnému zasedání předvolán či jen o jeho konání vyrozuměn, neboť toto rozlišení má důležité procesní důsledky. Předvoláním osoby dává předseda senátu najevo, že účast osoby u veřejného zasedání je nezbytná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést. V ostatních případech, když osobní účast obviněného při veřejném zasedání není nutná, se obviněný o jeho konání pouze vyrozumí. S ohledem na ústavní právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, přičemž svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání účasti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 527/2016, aj.).
33. V daných souvislostech není od věci připomenout sled významných procesních úkonů následujících po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Opis rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému doručen dne 12. 5. 2022 (č. l. 457) a dne 11. 5. 2022 jej obviněný napadl odvoláním (č. l. 462, 463), jež odůvodnil dne 21. 6. 2022 (č. l. 484–486). Spis byl předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, coby odvolacímu soudu, k rozhodnutí o odvoláních dne 1. 9. 2022 a veřejné zasedání bylo nařízeno na den 9. 11. 2022, o čemž byl obviněný vyrozuměn vzorem č. 14 tr. ř. Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení, dne 14. 10. 2022 a tedy včas (č. l. 501). Dne 8. 11. 2022, tedy téměř měsíc poté, co byl obviněný vyrozuměn o nařízení veřejného zasedání o odvolání na den 9. 11. 2022, a navíc pouhý jeden den před konáním nařízeného veřejného zasedání, zaslal obhájce obviněného Mgr. Jiří Dousek odvolacímu soudu oznámení o převzetí obhajoby s předložením plné moci ze dne 7. 11. 2022 a zároveň soud požádal o odročení veřejného zasedání na pozdější termín s ohledem na operaci srdce, kterou obviněný podstoupil v průběhu předcházejícího týdne, a s přihlédnutím k jeho aktuálnímu stavu a pracovní neschopnosti (č. l. 519, přílohy 520–523). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci měl žádost obviněného o odročení podanou prostřednictvím jeho obhájce v době konání veřejného zasedání k dispozici, ale předseda senátu po jejím přečtení konstatoval, že nebyly shledány důvody pro odročení veřejného zasedání, a bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného (č. l. 526 a verte ), jak obhájci obviněného předseda senátu avizoval v telefonátu ze dne 8. 11. 2022 (viz úřední záznam na č. l. 524).
34. Odvolací soud odůvodnil toto své rozhodnutí tím, že s ohledem na nález Ústavního soudu ve věci obviněného vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 196/2020, v němž bylo naznačeno, že obviněným předkládané lékařské zprávy jsou v podstatě jako omluva nepostačující, neboť v nich není uvedeno nic o konkrétních překážkách spojených s jeho účastí na jednání, a s ohledem na obsah spisových materiálů, které byly připojeny a z nichž je patrno, že obviněný se i pohyboval, osobně se účastnil hlavního líčení u okresního soudu dne 22. 9. 2021, čili pohybu je schopen a jím uváděné stavy jsou v podstatě dlouhodobými stavy spojenými s jeho vyšetřením, nelze tyto zprávy (včetně doplnění předloženého ve veřejném zasedání) s ohledem na jejich nekonkrétnost považovat za dostatečnou omluvu a důvod pro odročení veřejného zasedání. V souladu s názorem vyjádřeným Ústavním soudem pod bodem 22. nálezu sp. zn. III. ÚS 609/22 se odvolací soud věnoval i validitě lékařských zpráv praktické lékařky Dr. med. Barbory Rüger. Zdůraznil, že potvrzení vydané lékařkou obviněného Dr. med. Barborou Rüger je jakýmsi „bianco“ potvrzením, které bez jakýchkoliv dalších podmínek do budoucna, do odvolání, ponechává jen na úvaze obviněného a jeho lékařky, zda tento se cítí natolik fyzicky a psychicky v pořádku, aby se podrobil úkonu, který by pro něj měl znamenat nějakou psychickou či fyzickou zátěž, přičemž z něj nevyplývají žádné konkrétní informace a skutečnosti, pro které by neměl být obviněný schopen účasti na jednání soudu. Krajský soud nezpochybnil, že by obviněný měl potíže se srdcem, ovšem žádné konkrétní důvody, které by jej mohly vést k závěru, že obviněný aktuálně není schopen účasti u veřejného zasedání, doloženy nebyly a z ničeho neplynou (viz č. l. 526, a verte , dále bod 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
35. Na základě uvedeného lze konstatovat, že předpoklady pro konání veřejného zasedání podle příslušných ustanovení trestního řádu (§233 a násl. tr. ř.) splněny byly (obviněný ani nezpochybnil, že byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn včas a řádně). Odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, čímž dal najevo, že účast obviněného ve veřejném zasedání není nezbytná, neboť věc je možno s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti.
36. Zejména s ohledem na skutečnost, že obviněný se neúčastnil jednání ani před soudem prvního stupně, se Nejvyšší soud zabýval nepřítomností obviněného ve veřejném zasedání i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny, jakož i jeho práv garantovaných čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy. V souladu s nimi obviněnému musí být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
37. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu druhého stupně nebyl nekorektní. Obviněnému bylo umožněno, aby svá práva ve veřejném zasedání (jakož i předtím v hlavním líčení) mohl realizovat, nevyužil-li této možnosti, nelze za to činit odpovědným soud. Konal-li odvolací soud veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, nejednalo se z jeho strany o žádnou svévoli, v jejímž důsledku by byla obviněnému odňata možnost vystupovat před soudem, hájit své zájmy a využívat svých práv. Odvolací soud podrobně vyložil, jakými úvahami byl veden, když neakceptoval žádost obviněného o odročení veřejného zasedání o odvolání, jeho rozhodnutí tak nelze vnímat jako závěr neuvážlivý. Zejména poukázal na nekonkrétnost lékařských zpráv předložených obviněným (případně jeho manželkou či obhájcem), z nichž nevyplývá žádný specifický důvod opodstatňující nemožnost obviněného osobně se jednání před soudem účastnit.
38. V této souvislosti je vhodné poukázat i na názor vyjádřený Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 609/22 (bod 21.). Ústavní soud zde zdůraznil, že o tom, zda je obžalovaný schopen účastnit se jednání, rozhoduje vždy soud, lékařská zpráva je pouze podkladem pro jeho rozhodování. Pokud obviněný přednese „hájitelné tvrzení“ o tom, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje účast na jednání, je povinností soudu takové tvrzení zkoumat. Skutečnost, že obžalovaný předloží lékařskou zprávu, ve které je lékařem konstatováno, že není schopen účasti na jednání, však sama o sobě k závěru o neschopnosti jeho účasti na soudním jednání nesvědčí. Je na soudcích, aby na základě konkrétních okolností věci (náročnost plánovaných úkonů při jednání), zjištěného zdravotního stavu osoby (povaha onemocnění, zjištěná zdravotní omezení, možné důsledky a rizika účasti na jednání) a jejího předchozího chování (účast na jiných soudních jednáních, návštěvy lékařů, rehabilitací, pracovní aktivity, pracovní cesty apod.) sami posoudili odůvodněnost omluvy. U lékařské zprávy nelze akceptovat pouze uvedení diagnózy, neboť takové vyjádření lékaře neobsahuje konkrétní informace, které povedou k posouzení zdravotního stavu obžalovaného. Podklad pro závěr soudu, že obviněný není schopen účasti na hlavním líčení, neboť ta by byla vzhledem k povaze jeho nemoci nepřiměřenou zátěží vzhledem k následkům či rizikům s tím spojených, se musí opírat o informace uvedené v lékařské zprávě. Skutečnost, že lékař ve zprávě konstatoval nezpůsobilost k účasti na soudním jednání, není sama o sobě dostatečná, neboť se jedná o kvalifikaci, kterou může provést toliko soud.
39. Ústavní soud v citovaném nálezu, jímž byl zrušen příkaz k zatčení obviněného D. S. vydaný Okresním soudem v Semilech dne 11. 1. 2022, sp. zn. 4 T 196/2020, připustil, že okolnosti případu mohou nasvědčovat tomu, že obviněný (stěžovatel) by mohl být schopen se jednání účastnit. Skutečnosti, že se dne 7. 7. 2021 osobně účastnil hlavního líčení u Okresního soudu v Liberci a že 22. 9. 2021 osobně 55 minut nahlížel do spisu u Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i opakované cesty obviněného do České republiky odůvodňují pochybnosti o vážnosti jeho zdravotního stavu. Zároveň konstatoval, že tato úvaha o schopnosti obviněného účastnit se hlavního líčení má místo např. při nařizování hlavního líčení či při posuzování řádnosti případné omluvy a možných dalších postupů (např. jednání v nepřítomnosti předvolaného obviněného za podmínek §202 tr. ř.).
40. Ve světle výše uvedených závěrů Ústavního soudu lze konstatovat, že odvolací soud zcela správně posuzoval schopnost obviněného účastnit se veřejného zasedání a opodstatněnost jeho žádosti o odročení veřejného zasedání s ohledem na nekonkrétnost předložených lékařských zpráv dokládajících toliko pracovní neschopnost obviněného a s ohledem na okolnosti případu. Nelze pominout, že obviněný citovaným nálezem Ústavního soudu ve svém dovolání argumentoval, z čehož plyne, že s jeho obsahem byl obeznámen a je si vědom skutečnosti, že pouze obecná tvrzení o pracovní neschopnosti či předložení lékařské zprávy, v níž je bez uvedení konkrétních důvodů (obtíží či překážek spojených s jeho účastí u soudu) konstatováno, že obviněný není schopen účasti jednání před soudem, nepostačují k závěru o neschopnosti obviněného účastnit se jednání u soudu a o opodstatněnosti jeho omluvy. I přes tuto vědomost i opakovaně poskytnuté příležitosti (např. v rámci podání svého mimořádného prostředku i k žádosti dovolacího soudu ke sdělení, kdy a kde obviněný absolvoval operační zákrok tvrzený v jeho žádosti o odročení veřejného zasedání) obviněný žádné konkrétní důvody opodstatňující jeho neschopnost účastnit se osobně veřejného zasedání nedoložil a opakovaně poukazoval na lékařská potvrzení tuto neschopnost toliko obecně tvrdící.
41. Žádost o odročení veřejného zasedání o odvolání, zaslaná odvolacímu soudu den před konáním veřejného zasedání, byla odůvodněna především v předcházejícím týdnu absolvovaným operačním zákrokem; obviněný však soudu nepředložil žádné konkrétní sdělení, žádnou konkrétní lékařskou zprávu, žádné potvrzení o tomto lékařském zákroku (předloženy byly již opakovaně zmiňovaná stejně obsahově vyznívající lékařská zpráva, potvrzení pracovní neschopnosti vystavené praktickou lékařkou Dr. med. Barborou Rüger a potvrzení o lékařském zákroku, který obviněný podstoupil téměř rok před konáním veřejného zasedání dne 20. 12. 2021). Dovolací soud proto požádal obhájce obviněného o sdělení (doložení), zda a kde se obviněný podrobil v týdnu před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu dne 9. 11. 2022 operačnímu zákroku tvrzenému i v dovolání. K tomu obhájce obviněného dovolacímu soudu sdělil, že s ohledem k nevyhovujícímu zdravotnímu stavu k operaci obviněného v dané době nedošlo. Omluva obviněného z veřejného zasedání tak byla zjevně neopodstatněná (a také nepravdivá), když žádný tvrzený operační zákrok v týdnu předcházejícím veřejnému zasedání obviněný neabsolvoval a nedoložil ani žádné jiné (lékařské) potvrzení obsahující konkrétní a srozumitelný závěr o jeho neschopnosti osobně se účastnit jednání soudu.
42. Dovolací soud si dále vyžádal sdělení výsledků prošetření zdravotní způsobilosti obviněného ve věci rovněž zmiňované v dovolání vedené pod sp. zn. 4 T 196/2020 u Okresního soudu v Semilech (který v jiné trestní věci obviněného na jeho osobu vydal příkaz k zatčení, následně zrušený již citovaným nálezem Ústavního soudu). Soudce Okresního soudu v Semilech JUDr. Martin Fišer k této žádosti zaslal podrobné vyjádření (zaslané obhájci obviněného i Nejvyššímu státnímu zastupitelství), obsahující jednotlivá zjištění tohoto soudu související se zdravotním stavem obviněného a jeho omluvami ze soudních jednání s tím, že obviněný se odmítá podrobit znaleckému zkoumání v České republice, přestože bydlí v podstatě na českých hranicích. Přeposlal dovolacímu soudu také zprávu Okresního státního zastupitelství v Semilech včetně připojených kopií úředních záznamů aj. Z úředních záznamů Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, územního odboru, oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. KRPH-92263/TČ-2022-050281, ze dne 30. 8. 2022 a 31. 8. 2022, stejně jako ze zprávy Oblastní nemocnice Jičín, a. s., ze dne 29. 8. 2022 (viz kopie předložené Okresním státním zastupitelství v Semilech), bylo zjištěno, že obviněný se dne 29. 8. 2022, tj. v období jen krátce předcházejícím nařízenému veřejnému zasedání odvolacího soudu, vyskytoval na území České republiky a jednal v autobazaru A. N., naposledy dne 24. 8. 2022 i s J. V. v XY. Jistě není bez zajímavosti ani zjištění, že dne 15. 8. 2022 byla Dr. med. Barbarou Rüger vystavena lékařská zpráva, podle níž je vzhledem k onemocnění srdce a dlouhodobě neuspokojivému zdravotnímu stavu a současné nepříznivé prognóze nezbytně nutné (až do odvolání) vyhýbat se všem zátěžovým a stresovým situacím, a to jak fyzickým, tak psychickým (č. l. 525), o kterémžto jednání obviněného výše zmiňované poznatky nesvědčí.
43. Z předestřených skutečností tak vyplývá, že obviněný se ve skutečnosti jednání soudů zjevně účastnit nechtěl a svými omluvami, které navíc činil v nejzazších termínech, aby tak znemožnil jejich včasné ověření či doplnění, a žádostmi se snažil docílit prodloužení řízení a vyhýbání se trestní odpovědnosti a projednání své věci, a to nejen v této, ale i jiných trestních řízeních proti němu vedených. Tak např. z vyjádření Okresního soudu v Semilech a Okresního státního zastupitelství v Semilech vyplynulo, že obviněný v jiných trestních věcech, vedených proti jeho osobě, omlouval svou přítomnost z jednání u soudu z důvodu nemožnosti překročit hranice s ohledem na proticovidová opatření či z důvodu nemožnosti docestovat do České republiky pro nepříznivý zdravotní stav, přesto byla následně v daném období zjištěna jeho přítomnost na území České republiky. Odvolací soud tak nepochybil, když žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání nevyhověl. Ačkoliv takovým postupem došlo k zásahu do práv obviněného, s ohledem na všechny ostatní skutečnosti, které byly ve věci zjištěny, nutno konstatovat, že nejde o takové porušení práv obviněného, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002), a konal-li odvolací soud veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, řízení posuzované jako celek nepozbylo rysy spravedlivého procesu.
44. S ohledem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je v části týkající se jeho přítomnosti v hlavním líčení a ve veřejném zasedání podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zjevně neopodstatněné.
45. Dovolatel dále odkázal i na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
46. S odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
47. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadená rozhodnutí, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významnou otázka, zda obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině naplnil z hlediska subjektivní stránky znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Obviněný vytkl, že závěr o podvodném úmyslu nemá oporu v provedených důkazech. Dále konstatoval, že celá věc postrádá trestněprávní rovinu s ohledem na princip ultima ratio .
48. V této souvislosti lze v plném rozsahu přisvědčit závěrům obsaženým ve vyjádření státního zástupce (jeho bod 27.), že ačkoliv obviněný polemizuje s existencí naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu, námitky formuluje primárně jako námitky skutkové, přičemž nevytýká konkrétní vady předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
49. V obecné rovině je dále vhodné připomenout, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen a způsobí takovým činem větší škodu. Podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se pro účely tohoto zákona rozumí větší škodou škoda dosahující nejméně částky 100 000 Kč. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek; objektivní stránku tohoto trestného činu v alternativě, jíž byl obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným, představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci.
50. Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Závěr o subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72, uveřejněné pod č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
51. Podle právních závěrů soudu prvního stupně se přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku obviněný dopustil v alternativě, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen, a způsobil tak větší škodu. Námitky zpochybňující subjektivní stránku přečinu podvodu zde neobstojí, a to právě pro existenci okolností objektivní povahy. Soudy zjistily a odkázaly na okolnosti, ze kterých úmyslné zavinění obviněného zřetelně vyplývá.
52. Soud prvního stupně vyvodil přímý úmysl obviněného ze skutečnosti, že obviněný peníze převzaté od poškozených těmto nevrátil a automobily nedodal ani do doby vyhlášení rozsudku, tedy ani po několika letech od doby, kdy je od poškozených vylákal, několik měsíců se poškozeným vymlouval a pak s nimi přestal komunikovat, v jednom případě se snažil odsunout prozrazení své trestné činnosti vypsáním dvou nekrytých šeků (viz bod 14., str. 5–6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně ohledně toho, že obviněný se projednávané trestné činnosti dopustil v úmyslu přímém, zcela ztotožnil, jeho stručné úvahy však podrobně doplnil (viz body 16., 17., 18. str. 13–15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podvodný úmysl obviněného pak odvolací soud dovozoval z několika zjištěných skutečností. K dílčímu útoku pod bodem 1) výroku o vině konstatoval, že z výpovědi poškozeného J. K. vyplynulo, že tento složil zálohu na konkrétně určené vozidlo, které měl mít obviněný již sehnané, přičemž obviněný ho ujišťoval, že ihned po složení peněz vyráží do Německa vozidlo zakoupit a dodá jej do tří týdnů. K důvodům nedodání vozidla následně obviněný sděloval různé verze, z nichž nejdříve vyplývalo, že vozidlo společně s dalšími zakoupil a dochází k problémům s jejich dovozem, následně zase že je problém se zakoupením vozidel. Tuto výpověď potvrzuje i e-mailová komunikace s obviněným, v níž obviněný poškozeného ujišťuje, že není důvod se znepokojovat, že pouze vázne doprava a vozidla budou dodána (viz e-maily na č. l. 68, 69). Z uvedeného bylo podle odvolacího soudu zřejmé, že se mělo jednat o složení finančních prostředků za účelem dovezení již sehnaného automobilu, které měl mít obviněný reálně možnost zakoupit, a otázkou zůstalo jen zaplacení vozidla, jeho dovoz a přihlášení v České republice, čemuž korespondovaly i první výmluvy obviněného týkající se důvodu nepředání automobilu. Výpověď poškozeného ve spojení s e-mailovou komunikací s obviněným pak vedla odvolací soud k závěru, že obviněný pod záminkou dovozu vozidel, která má zajištěna, jsou k dispozici a obratem budou do České republiky dovezena, vylákal od poškozeného platbu záloh na taková vozidla, ač žádná vozidla zajištěna zjevně neměl a v dohodnuté, přislíbené velmi krátké době nebyl schopen slíbená vozidla zajistit, dovézt a předat poškozenému, jak mu předstíral. Poukázal i na další korespondenci, která dokresluje postupné výmluvy obviněného a hledání důvodů, proč vozidla nedodal. Stejné závěry lze učinit i ve vztahu k navýšení zálohy, kde opět odpovídá výpověď poškozeného předložené korespondenci (č. l. 85–89). V případě tohoto navýšení obviněný sděloval, že má již zajištěného klienta na koupi vozidla MBW X, je předschválený leasing a doba realizace včetně výplat provize je 30 dnů. Poškozený obviněnému půjčil peníze, které mu měly být vráceny do 4. 4. 2011, k čemuž však nedošlo, což obviněný nedokázal vysvětlit konkrétním důvodem, jen se opakovaně vymlouval a hovořil o rizikové investici, což bylo v rozporu s jeho předchozími zprávami, podle nichž se mělo jednat o zajištěný obchod bez jakéhokoliv rizika. Není pak ani zřejmé, proč obviněný v případě selhání obchodu nedokázal poškozenému vrátit přijaté finanční prostředky. Poukázal také na výpověď svědka T. K., z níž je patrné, že po vyplacení záloh obviněnému nebyl obviněný schopen uvést žádný konkrétní důvod, proč vozidla nejsou, stále se vymlouval, že se na něco čeká, vždy hovořil o tom, že auta jsou, že potřebuje více peněz, aby auta do České republiky dovezl, a nikdy neřekl, že auta nejsou. Provedené důkazy tak podle odvolacího soudu vedou ke spolehlivému závěru, že obviněný od počátku uváděl smyšlené skutečnosti a jeho tvrzení o vozidlech, která má k dispozici a poškozenému doveze, případně mu vrátí půjčku z provize prodeje vozidla BMW, se ve světle jeho dalších výmluv a tvrzení ukazují jako nevěrohodná.
53. Obdobná byla podle odvolacího soudu situace v případě dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině. Z výpovědi poškozeného L. B. vyplynulo, že mu obviněný nabídl k prodeji konkrétní vozidlo BMW X5, ukázal mu jeho fotografii a poslal mu i fotografii, jak je v Německu a jede pro vozidlo, následně se však poškozenému vymlouval, že už měli zavřeno, že vozidlo už nebylo nebo že někdo onemocněl. K důvodům nedodání tak sděloval různé a rozporné příčiny. Stejně jako v případě poškozeného J. K. volil obviněný obdobný postup, kdy vyinkasoval peníze jako zálohu na konkrétní vozidlo, které má mít k dispozici, respektive je schopen jej ihned zajistit, vozidlo však nikdy nezakoupil a poškozenému nepředal, přesto mu nevrátil poskytnuté finanční prostředky, přičemž nebyl schopen spolehlivě vysvětlit a doložit, proč ke koupi vozidla nedošlo a z jakého důvodu nemůže vrátit zálohu. Poškozený také vypověděl, že poté, co se mu obviněný opakovaně pokusil vrátit zálohu v podobě nekrytých šeků, což poškozený obratem zjistil, se mu obviněný vysmál a nakonec mu i vyhrožoval. Konstatoval, že výpověď poškozeného korespondovala s předloženou smlouvou o zprostředkování koupě vozidla, následnou dohodou o narovnání a kopiemi nekrytých šeků.
54. Nejvyšší soud považuje úvahy soudů obou stupňů týkající se zavinění a subjektivní stránky za správné a nemá je v zásadě čím významněji doplnit. Zjištění soudů spolehlivě a bez důvodných pochybností dokládají, že obviněný si byl od počátku svého jednání vědom skutečnosti, že nebude schopen své závazky vůči poškozeným splnit a vozidla jim dodat, neboť přestože poškozeným tvrdil, že má vozidla domluvená a je schopen je obratem dodat, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Žádný z provedených důkazů pak nenapovídal tomu, že by obviněný měl na počátku svého jednání s poškozenými v úmyslu obchody skutečně zajistit. Obviněný zneužil důvěry poškozených, a to s ohledem na předchozí spolupráci u poškozeného J. K. a u L. B. udržováním dojmu, že vozidlo skutečně shání, zasíláním fotografií z Německa a jinou komunikací, a uvedl je v omyl, když tvrdil, že má sehnaná vozidla, byť tomu tak nebylo, a když se zavázal ke splnění závazku, o kterém věděl, že jej nesplní, čímž došlo ke způsobení škody na majetku poškozených a k jeho obohacení. Úmysl obviněného v předmětné věci není dovozován pouze ze skutečnosti, že obviněný vozidla nedodal, ale rovněž z dalších okolností, které byly podrobně popsány na str. 13–15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a zopakovány v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí (neschopnost vozidla dodat, přestože dodávka měla být údajně zajištěna, neschopnost vrátit poskytnuté finanční zálohy, protichůdné a rozmanité výmluvy ohledně důvodu nedodání vozidel, následné vyhýbání se kontaktu s poškozenými). Na základě uvedeného lze opodstatněně dospět k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť od počátku jednal ve snaze vylákat od poškozených finanční prostředky, které neužije na předem sjednaný účel (tj. nákup vozidel), ale pro své potřeby, tedy od počátku jednal s vědomím, že uzavíraným závazkům nedostojí, a že tím uvádí poškozené v omyl, aby se tak ke škodě jejich majetku obohatil.
55. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, jakými důkazy byl úmysl obviněného prokázán a jakými úvahami se soudy nižších stupňů při činění svých skutkových závěrů řídily. Je tak zjevné, že soudy obou stupňů postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, jak mínil dovolatel.
56. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, na niž dovolatel taktéž upozornil, když konstatoval, že celá věc s odkazem na princip ultima ratio postrádá trestněprávní rovinu, je třeba uvést, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. K tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).
57. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
58. V daném případě všechny předpoklady pro uplatnění trestněprávní odpovědnosti byly splněny, že čin obviněného zjevně vybočil z rámce běžných obchodněprávních vztahů (popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku). Jednání obviněného, kterým od počátku směřoval ke svému obohacení, a to tím, že druhou stranu smluvního vztahu uvedl v omyl ohledně podstatných skutečností, které ovlivnily uzavření tohoto smluvního vztahu a poskytnutí finančních prostředků poškozenými obviněnému, čímž způsobil poškozenému J. K. škodu ve výši 300 000 Kč a poškozenému L. B. škodu ve výši 650 000 Kč, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu. V těchto souvislostech nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný zneužil důvěry poškozených a svým jednáním jim způsobil škodu několikanásobně převyšující škodu větší, blížící se kategorii škody značné, navíc se tohoto trestného činu dopustil ve dvou případech, nejedná se tak o ojedinělé selhání. S ohledem na výhrady dovolatele, že jeho jednání postrádá trestněprávní rovinu a že poškození se nedomáhali finančních prostředků právní cestou, nutno zdůraznit, že byl-li spáchán trestný čin, nemůže stát zásadně rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci institutu občanského nebo obchodního práva, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena, a to ani z důvodu absence vymáhání škody takovými prostředky poškozenými či z důvodu absence podání trestního oznámení poškozeným. Se zřetelem na popsané okolnosti se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, opodstatněně do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je třeba posoudit jako trestný čin, a uplatnit tak jeho trestní odpovědnost s důsledky s ní spojenými.
59. Další námitky obviněného směřovaly proti výroku o trestu. Měl za to, že odvolací soud mu uložil trest ve výměře, která je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu. Trest odnětí svobody nad polovinou trestní sazby bez podmíněného odkladu jeho výkonu i při zohlednění trestu odnětí svobody v trvání 2 let uloženého obviněnému v jiné věci, vůči níž byl ukládán trest souhrnný, pokládal se zřetelem k (podle dovolatele neúměrné) délce řízení a době uplynuvší od spáchání činu (kdy mezi spácháním skutků a odsouzením obviněného uběhlo 12 let) za nepřiměřeně přísný a ignorující základní trestněprávní principy, zejména princip proporcionality trestní represe.
60. V souvislosti s výtkou vztahující se k trestu uloženému odvolacím soudem je podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
61. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
62. Ačkoliv námitky obviněného formálně nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se řídil při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěl, též náležitě zdůvodnil (viz bod 20. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu). Obviněnému jako pachateli nejen přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, ale i sbíhajících se přečinů úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců [pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou], tedy v rámci zákonné trestní sazby stanovené podle zásad pro ukládání souhrnného trestu pro přečin podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, jež činí 1 až 5 let, a v souladu s pravidlem, podle něhož nově ukládaný souhrnný trest nesmí být mírnější nežli trest uložený rozsudkem původním (zde byl původním rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 2. 2013, č. j. 1 T 82/2011-726, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č. j. 9 To 111/2013-829, obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let se zařazením do věznice s ostrahou). Takto uložený trest nelze hodnotit jako neadekvátní a nepřiměřeně přísný. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud přiléhavě upozornil právě na ty okolnosti, které byly ve světle úvah o druhu a výměře trestu relevantní. Odvolací soud přihlédl k tomu, že od skutku uběhla delší doba, proto obviněnému neuložil státním zástupcem navržený trest odnětí svobody na hranici druhé třetiny zákonné trestní sazby, ale toliko nad polovinou trestní sazby. Zmínil také, že obviněnému nesvědčily žádné polehčující okolnosti, že mu byl trest ukládán celkově za 4 sbíhající se trestné činy majetkové povahy, že nyní projednávaného skutku se dopustil v okamžiku, kdy bylo rozhodováno o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu poskytnuta šance ukázat nápravu a polepšení, navíc obviněný měl v opisu rejstříku trestů celkem 12 záznamů, což svědčí o výrazné trestněprávní narušenosti jeho osoby. Jelikož obviněný se od spáchání nyní projednávané trestné činnosti dopustil další trestné činnosti, dospěl odvolací soud ke zcela správnému závěru, že dobu uplynulou od spáchání projednávaného přečinu nelze považovat za faktor, který by měl být výrazně pozitivně hodnocen ve prospěch obviněného. S ohledem na všechny tyto přitěžující okolnosti, jakož i skutečnost, že obviněný v době od spáchání nyní projednávaného přečinu nevedl řádný život, ale dopustil se další trestné činnosti, rozhodně nelze trest uložený obviněnému v druhé polovině zákonné trestní sazby považovat za trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
63. V tomto kontextu dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného, že s ohledem na dobu, jež uplynula od spáchání trestného činu, jakož i k průtahům, k nimž došlo v řízení, mělo mu být porušení práva na přiměřenou délku řízení kompenzováno uložením mírnějšího trestu.
64. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení.
65. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (např. věc Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc Capuano proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; věc Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; aj.).
66. V případě porušení práva na přiměřenou délku řízení, přičemž tento závěr je vždy individuální, vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (srov. rozsudek Eckle proti Německu ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78, aj.). Tyto poznatky se odrazily také v judikatuře Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, konstatoval, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ze znění ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku pak explicitně plyne, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
67. Dovolací soud konfrontoval průběh trestního stíhání se stěžejními hledisky relevantními pro posuzování přiměřenosti délky řízení (složitost věci, postup orgánů činných v trestním řízení, význam trestního řízení pro pachatele a jeho jednání) a shledal, že délka řízení nemohla relevantně ovlivnit druh a výměru uloženého trestu, jelikož ji jednoznačně nelze označit za nepřiměřenou.
68. Z obsahu spisu vyplývá, že sdělení obvinění pro skutek kvalifikovaný jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku bylo obviněnému doručeno dne 17. 1. 2020 (č. l. 4). Trestní stíhání obviněného bylo orgány činnými v přípravném řízení prováděno bez významnějších průtahů. Bylo třeba vyšetřit více skutků, vyslechnout poškozené, obstarat informace ohledně finanční situace obviněného aj. a mezi jednotlivými úkony nebyly delší časové prodlevy. Obžaloba byla na obviněného podána u Okresního soudu v Liberci dne 7. 4. 2020 a byla vedena pod sp. zn. 3 T 66/2020 (č. l. 337 až 339 a verte ). V souladu s §181 odst. 3 tr. ř. byla z důvodu nouzového stavu ve věci prodloužena lhůta k nařízení hlavního líčení či učinění jiného úkonu směřujícího k rozhodnutí věci, která měla končit dne 28. 4. 2020, a to do 25. 10. 2020 (č. l. 341). Následně z důvodu nouzového stavu a karantény předsedkyně senátu byla lhůta k nařízení hlavního líčení či učinění jiného úkonu směřujícího k rozhodnutí věci prodloužena do 27. 11. 2020 (č. l. 455). První hlavní líčení nařízené na 28. 1. 2021 bylo odročeno na 22. 4. 2021 k žádosti obviněného s ohledem na koronavirová opatření a nemožnost překročit státní hranice a sejít se s obhájcem (č. l. 379, 381 a 381 a verte ). Dne 22. 4. 2021 se konalo hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř. (změna právní kvalifikace na přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku s trestní sazbou do 5 let konstatována v závěru hlavního líčení), neboť obviněný svou nepřítomnost řádně neomluvil. Hlavní líčení pak bylo odročeno na 7. 6. 2021 za účelem provedení dalšího dokazování (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 390 až 392 a verte ). Dále bylo z důvodu žádosti obviněného vzhledem ke zdravotním důvodům a plánovanou hospitalizaci mezi 11. 6. a 10. 7. 2021 (č. l. 397) hlavní líčení odročeno na 30. 7. 2021 (č. l. 400 a verte ), k další žádosti obviněného z důvodu volby nového obhájce a zajištění možnosti prostudování spisového materiálu a přípravy obhajoby (č. l. 407) bylo hlavní líčení odročeno na den 7. 10. 2021 (č. l. 408 a verte ). Nařízené hlavní líčení bylo opět odročeno, a to na 26. 11. 2021 (č. l. 417 a verte ) z důvodu dalšího trvání pracovní neschopnosti a žádosti obviněného o odročení hlavního líčení až na listopad roku 2021 (č. l. 413). Hlavní líčení konané dne 26. 11. 2021, k němuž se obviněný ani jeho obhájce nedostavili, bylo odročeno, neboť se nedostavil svědek T. K., a to na 16. 12. 2021 (č. l. 421). Z tohoto hlavního líčení byl obviněný omluven jeho manželkou M. S., která doložila lékařskou zprávu potvrzující nemožnost účasti na jakémkoliv jednání (č. l. 423, 424). Hlavní líčení konané dne 16. 12. 2021 bylo opětovně odročeno za účelem vyrozumění státního zástupce a předvolání obviněného a svědka T. K. na den 7. 2. 2022. Obviněný dále zaslal soudu prvního stupně lékařskou zprávu o svém aktuálním zdravotním stavu, který vylučoval jeho osobní účast u hlavního líčení, a požádal o odložení hlavního líčení na neurčito (č. l. 434–434, 438–441). Hlavní líčení bylo dále za účelem opětovného předvolání obviněného a svědka T. K. odročeno na 7. 4. 2022 (č. l. 442). Dne 7. 4. 2022 se konalo hlavní líčení (v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř., viz protokol na č. l. 447–449), v němž byl vyslechnut svědek T. K. a byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Ten byl obviněnému doručen dne 12. 5. 2022, jeho obhájci již dne 4. 5. 2022 a Okresnímu státnímu zastupitelství Liberec dne 5. 5. 2022 (doručenky na č. l. 457), přičemž je patrné, že předsedkyně senátu žádala o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku (č. l. 452), a to především z důvodu většího počtu skončených věcí, které vyžadovaly odůvodňování, a školení. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci. Věc byla předložena Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k rozhodnutí o odvoláních dne 1. 9. 2022 (č. l. 501). Dne 9. 11. 2022 bylo konáno veřejné zasedání odvolacího soudu (č. l. 526–527 a verte ), který rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 31 To 316/2022, o podaných odvoláních rozhodl již konstatovaným způsobem. Označený rozsudek byl obviněnému doručen dne 10. 12. 2022, jeho obhájci dne 1. 12. 2022 a okresnímu státnímu zastupitelství dne 30. 11. 2022 (doručenky na č. l. 539). Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání dne 31. 1. 2023 (č. l. 569). Po doručení usnesení odvolacího soudu všem oprávněným osobám a uplynutí dovolací lhůty byl spisový materiál s dovoláním obviněného dne 5. 5. 2023 předložen Nejvyššímu soudu (č. l. 599).
69. Na podkladě těchto zjištění je možné shrnout, že trvání a průběh trestního stíhání nedokládají zaviněné průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, jež by svým významem a závažností opodstatňovaly jiné, pro obviněného příznivější rozhodnutí o druhu a výměře trestu. Naopak lze upozornit, že délka řízení se protáhla v rámci řady měsíců z důvodu opakovaného odročení hlavního líčení na žádost obviněného. Podle dovolacího soudu lze proto konstatovat, že věc byla projednána ve lhůtě, kterou nelze vnímat jako evidentně nepřiměřenou.
70. Nejvyšší soud připouští, že od doby spáchání posuzovaného jednání obviněného uplynula delší doba, což ostatně nepřehlédl ani odvolací soud (srov. bod 20. odůvodnění jeho rozsudku). Záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl vydán až v únoru 2019, trestní stíhání zahájeno v lednu 2020, což je možno vysvětlit především pasivitou poškozených, kteří trestnou činnost obviněného policejním orgánům včas neoznámili. I přes uvedené ale nelze učinit závěr, že by sama tato okolnost mohla mít zásadní vliv na druh a výměru trestu, zváží-li se další již dříve zmiňované okolnosti významné z hlediska ukládání souhrnného trestu (viz bod 63. tohoto usnesení dovolacího soudu).
71. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto dovolací důvody jako celek zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
72. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
73. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu