ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.718.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 718/2023-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2023 o dovolání obviněného T. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 13 To 58/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 69/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 1 T 69/2021, byl obviněný T. B. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené NAMZOR, s. r. o., IČO 26008670, se sídlem Kamýcká 27/150, Suchdol, Praha, na náhradě škody částku 10 000 Kč a poškozené Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 565/3, Praha 8, na náhradě škody částku 6 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % jdoucím od 14. 12. 2021 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Allianz pojišťovna, a. s., se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o vině, jakož i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 13 To 58/2022, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 19. 9. 2021 ve 12:13 hodin v obci XY, ul. XY, okres Praha-západ, nezjištěným předmětem poškodil zde zaparkované osobní motorové vozidlo zn. Škoda KAROQ, reg. zn. XY, barvy šedé, a to tím způsobem, že na vozidle poškrábal pravý přední blatník, kde způsobil vryp o délce 165 mm, pravé přední dveře, kde způsobil vryp na středu plochy dveří o délce 180 mm, a pravé zadní dveře, kde způsobil vryp na středu plochy o délce 130 mm, čímž způsobil společnosti NAMZOR s. r. o., škodu na poškození ve výši 16 500 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 13 To 58/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zjevně ve znění do 31. 12. 2021). Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž tento důvod se vztahuje dílem k řízení před soudem prvního stupně, dílem před soudem odvolacím.
5. Dovolatel ve svém podání odkázal na svou výpověď z přípravného řízení a z hlavního líčení, na zdůvodnění svého odvolání a na návrhy na doplnění dokazování, které byly odvolacím soudem zamítnuty. Domníval se, že soud prvního stupně i odvolací soud zatížily svá rozhodnutí nesprávným právním hodnocením skutku. Konstatoval, že soud prvního stupně podrobně odůvodnil svůj rozsudek, nicméně nevzal v úvahu, že svědci Y. R. a I. R. fakticky uváděný čin neviděli a uvedli pouze to, co slyšeli z doslechu. Dále vznesl výhrady k provedeným důkazům, upozornil, že fotodokumentace záznamu poškození je podle jeho názoru udělána velmi ledabyle. Soud se nevypořádal s tím, že nebylo zkoumáno stáří poškrábání laku, ani s jeho tvrzením, že poškozený s opravou pospíchal, aby stopy poškození zakryl tak rychle, aby nebylo jasné, jak dlouho byl tento lak poškrábán. Vytkl, že soud nepřihlédl k jeho námitce, že v přiloženém videu z domu je vidět pouze to, jak se vrací zpět poté, co byl panem R. st. zavolán jménem, není tam vidět, že by šel nejdříve od domu. Soud nebral v úvahu ani subjektivní stránku věci, a to že neměl jakýkoliv důvod toto učinit, přičemž pokud by nějaký důvod měl, pak by tak nečinil, když viděl, že v automobilu někdo sedí. Soud se nezabýval ani skutečností, že vozidlo bylo poškozeno na čtyřech místech a jemu jsou za vinu kladena tři poškození, nezabýval se ani technikou poškození. Zdůraznil, že v rozsudku soudu prvního stupně jsou pod body 16. až 20. odůvodnění uvedeny skutečnosti ze zcela jiného případu, což svědčí o tom, že se celou věcí řádně nezabýval. Rovněž poznamenal, že odvolacímu soudu navrhoval vyslechnout svědkyni T. R., která byla jedinou přímou svědkyní incidentu, ač v hlavním líčení její osobní přítomnost nepovažoval za nutnou. Závěrem poznamenal, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal, pokud se vůbec jednalo o trestný čin, když se mohlo jednat o nehodu na parkovišti u obchodního centra.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 1 T 69/2021, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 13 To 58/2022, zrušil a celou věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal k dalšímu řízení soudu prvního stupně s tím, aby soud vyslechl svědkyni T. R.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně konstatovala, že je možné odmítnout tvrzení obviněného o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Měla za to, že jednání obviněného bylo jednoznačně prokázáno především výpovědí svědkyně T. R. z přípravného řízení, která byla se souhlasem stran v hlavním líčení řádně přečtena. Její výpověď zcela koresponduje s výpovědí svědků I. R. a Y. R., jakož i s dalšími provedenými důkazy – důkazy listinnými. Ke zpochybnění stáří vrypů obviněným konstatovala, že nelze přehlédnout nejen výpovědi svědků, ale především protokol o ohledání místa činu, kde se mimo jiné uvádí, že v okolí vrypů bylo zjištěno větší množství drobných šupinek laku, což jednoznačně svědčí o tom, že šlo o poškození čerstvé, bezprostřední. Tato skutečnost vyplývá rovněž i z fotodokumentace, která sice není provedena zcela dokonalým způsobem, nicméně k posouzení věci je naprosto dostatečná. Především pak podle státní zástupkyně přímý důkaz výpovědi svědkyně T. R. dostačuje k prokázání viny obviněného, když ostatní provedené důkazy pouze dokreslují pravdivost této výpovědi. Provedení dalších důkazů je tak zcela bezpředmětné. Jednání obviněného tak považovala státní zástupkyně za prokázané a použitou právní kvalifikaci za zcela přiléhavou.
8. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Jen pro úplnost lze poznamenat, že v projednávané věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., přestože obviněný dovolání označil jako „dovolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 12. 2021“, neboť z jeho obsahu, jakož i konečného návrhu se podává, že svým mimořádným opravným prostředkem směřoval i proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné – na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně (§265a odst. 1 tr. ř.). Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejprve je nutno poznamenat, že ačkoliv obviněný podal dovolání dne 10. 5. 2023, výslovně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Užitá formulace dovolacího důvodu odpovídá dovolacímu důvodu obsaženému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění v době podání dovolání, s ohledem na dovolací argumentaci obviněného se však lze opodstatněně domnívat, že dovolatel ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání mínil uplatnit dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rozsahu také Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky obviněného zaměřené proti provedenému dokazování.
12. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, neshledal ani, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil (zejména str. 5–6, bod 23. rozsudku soudu prvního stupně, str. 2, bod 6. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s níž se postupně soud prvního stupně a zejména soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
13. Ačkoliv by bylo nadbytečné zabývat se opakovaně jednotlivými námitkami dovolatele, které již byly vyloučeny úvahami rozvedenými v odůvodnění soudů nižších stupňů, zejména pak soudu odvolacího, pro úplnost lze toliko ve stručnosti uvést, že jeho obhajoba, že nebylo prokázáno, že se skutku dopustil právě on, byla provedeným dokazováním vyvrácena. Vina obviněného byla vyvozena zejména z výpovědi svědkyně T. R., která celé jednání obviněného viděla, detailně je popsala, včetně osoby pachatele, kterého pak s obviněným ztotožnil otec manžela svědkyně I. R., který obviněného znal a který jej viděl odcházet směrem od poškozeného vozidla. Výpověď této svědkyně byla soudy nižších stupňů správně shledána věrohodnou, svědkyně nemá žádný vztah k obviněnému a žádný zájem na výsledku tohoto trestního řízení (vozidlo nepatřilo svědkyni ani jejímu manželu a bylo havarijně pojištěné), nadto je podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy, především výpověďmi I. R. a Y. R., jakož i důkazy listinnými (zejména protokolem o ohledání místa činu včetně fotodokumentace na č. l. 16–25 a fotografiemi z opravy vozidla na č. l. 92–114), okrajově i kamerovým záznamem (CD nosič přiložený k listu č. 61 obsahujícímu vyhodnocení kamerového záznamu). S ohledem na výpověď svědkyně T. R., která seděla v poškozeném vozidle v době, kdy k němu obviněný přistoupil, osobně viděla obviněného, jak vytáhl něco z kapsy, a slyšela, jak vozidlo poškrábal, načež vystoupila z vozidla, viděla, že vozidlo je skutečně poškozené, otočila se směrem k obviněnému a volala na něj, načež přistoupil u přilehlého domu kouřící I. R. a ztotožnil T. R. pozorovaného pachatele, který zrovna odcházel od místa činu, jakož i s ohledem na fotodokumentaci vozidla z ohledání místa činu, z níž je zjevné množství šupinek laku v okolí vrypů, které svědčí o čerstvosti vrypů, jsou zcela irelevantní námitky obviněného, kterými se snažil svou vinu vyvrátit. Odvolací soud se přesto konkrétním námitkám obviněného, které vznesl ve svém odvolání a zopakoval v rámci podaného dovolání, pečlivě věnoval a zcela dostatečně a správně se s nimi vypořádal (v podrobnostech viz bod 6. odůvodnění jeho rozhodnutí). Nelze přisvědčit ani výtce dovolatele, že soud prvního stupně posoudil výpovědi svědků Y. R. a I. R. jako výpovědi očitých svědků. Z odůvodnění rozhodnutí zcela jasně vyplývá, že za jedinou očitou svědkyni poškození vozidla je považována svědkyně T. R., svědek I. R. pak pouze slyšel zvuk poškrábání vozidla a ztotožnil obviněného jako pachatele, na něhož ukazovala svědkyně T. R. Oba svědci pak viděli čerstvé poškození vozidla.
14. S ohledem na zmínku dovolatele, že odvolací soud neprovedl jím navrhovaný výslech T. R., a jeho apel na potřebu jejího výslechu před soudem, dovolací soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
15. Výpověď, kterou svědkyně T. R. podala v přípravném řízení, byla v hlavním líčení čtena v souladu s §211 odst. 6 tr. ř. za souhlasu stran, tedy mimo jiné i se souhlasem obviněného, odvolací soud proto dospěl zcela ke správnému závěru, že svědkyni není třeba opětovně (byť poprvé před soudem) osobně vyslýchat. Svědkyně podala dostatečnou a detailní výpověď, její výpověď nestojí ve věci osamoceně, ale je podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy; není pochyb o správnosti a celistvosti skutkových zjištění a nevyvstává tak potřeba svědkyni znovu vyslýchat, neboť její výslech by ve věci nemohl přinést ničeho nového. Výslech této svědkyně by tak byl zcela jistě nadbytečný. To, že obviněný nesouhlasí s tím, co svědkyně vypověděla, není důvodem pro její opakovaný výslech. Obviněný měl možnost před konáním hlavního líčení prostudovat spis, v němž byla tato výpověď obsažena, a pokud byl názoru, že je třeba jí položit doplňující otázky, neměl se čtením její výpovědi podle §211 odst. 6 tr. ř. souhlasit. Nutno konstatovat, že by bylo zcela v rozporu se zásadou procesní ekonomie řízení (viz §2 odst. 4 tr. ř., podle něhož se trestní věci musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů), pokud by po čtení výpovědí svědků v hlavním líčení se souhlasy obviněných v odvolacím řízení soudy opakovaně vyslýchaly tyto svědky pouze z důvodu jakéhosi rozmaru obviněných a změny jejich názoru ohledně nutnosti osobního výslechu svědků před soudem.
16. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soud prvního stupně hodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
17. S ohledem na uvedené je pak za lichou nutno označit námitku dovolatele, že soud prvního stupně se celou věcí řádně nezabýval, když v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 16. až 20. uvedl skutečnosti ze zcela jiného případu. Jak správně uvedl i odvolací soud (bod 10. odůvodnění jeho usnesení), ze strany soudu prvního stupně se jednalo toliko o administrativní chybu, která ničeho nemění na správnosti učiněných skutkových zjištěních vyplývajících z řádně provedeného dokazování, z něhož byla bez jakýchkoliv pochybností vina obviněného prokázána. I ze zbytku odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, zejména z popsaných úvah týkajících se hodnocení provedených důkazů vztahujících se k vině obviněného, je zcela evidentní, že soud prvního stupně pouze nedopatřením zkopíroval body 16. až 20. z jiné trestní věci, skutečnosti v nich obsažené však nikterak nebral v úvahu při řešení nyní projednávané věci obviněného, na rozdíl od skutečností obviněného se týkajících.
18. Dále lze s ohledem na dovolatelem uvedenou formulaci uplatněného dovolacího důvodu, který měl spočívat na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, připomenout, že tato formulace odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v aktuálním znění. V mezích citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Dovolatel však žádnou svojí výhradou správnost právního posouzení v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsaného skutku jako přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku nezpochybnil a nevytkl ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Protože konkrétně uplatněné námitky, o něž dovolatel opřel existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [respektive jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021], věcně jeho zákonnému vymezení neodpovídají, Nejvyšší soud se přezkoumáním napadených rozhodnutí ve světle citovaného dovolacího důvodu nezabýval a ani tak nemohl relevantně učinit.
20. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 8. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu