ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.767.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 767/2023-525
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 9. 2023 o dovolání obviněného P. T. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 9 To 74/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 17/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 30 T 17/2022, byl obviněný P. T. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod I. výroku o vině) a přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (bod II. výroku o vině). Za tyto přečiny a přečin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle §355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle §256 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 3 T 139/2022, který nabyl právní moci dne 21. 12. 2022 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 12 To 192/2022, byl podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 3 T 139/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výrokům o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 9 To 74/2023, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených přečinů dopustil tím, že
I. dne 28. 12. 2021 v časech 21:48:10 hodin a 21:53:49 hodin učinil ze svého telefonního čísla XY dva telefonické hovory na telefonní číslo XY, užívané poškozenou M. Š., nar. XY, kdy v rámci těchto hovorů jí sdělil „Poslouchej mě ty kundo, ještě chvíli a já si na ten XY dojedu a normálně ti rozšlapu hlavu, je ti to jasný? Fakt mě začínáš srát s tím stalkingem. Ještě chvíli mě budeš pronásledovat a opravdu”, „Budu si brát do držky tvý parchanty, tak jak to děláš ty v tý svý skupině. Celá republika bude vědět, jak vypadaj tví parchanti v těch upletenejch oblečkách. Pamatuj si, že budeš litovat toho, co jsi začala dělat.“, a to z důvodu snahy o ukončení aktivity poškozené M. Š. v rámci facebookové skupiny s názvem Komentujeme videa z kanálů J. P. a dalších dezinformátorů, kam vkládá a komentuje videa tzv. antivaxerů, ke kterým se hlásí i obviněný,
II. dne 14. 1. 2022 v čase 10:56 hodin v Praze XY, XY, v budově Městské policie hl. m. Prahy, při řešení stížnosti na strážníky Městské policie OŘ Praha XY, v návaznosti na zákrok ze dne 13. 1. 2022, vyhrožoval před strážníkem Z. Š., nar. XY, usmrcením a těžkou újmou na zdraví strážníkovi poškozenému J. H., nar. XY, se slovy „tak to uděláme úplně jinak, jo, říkám vám na rovinu a dělejte si s tím co chcete, já si zjistím toho strážníka, jeho jméno, dojdu si k němu domu a tam mu rozšlapu hlavu, jenom abyste měli jasno, normálně ho rozsekám do sraček“, přičemž tento výrok navazoval na služební zákrok ze dne 13. 1. 2022, v rámci kterého poškozený zasahoval v autobusu č. XY stojícího na zastávce „XY“, přičemž v průběhu zákroku obviněný poškozenému sdělil mj. že mu „rozšlape hlavu“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 9 To 74/2023, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Dovolatel předně konstatoval, že poškozená založila diskusní skupinu, v níž sdružovala osoby s potřebou se veřejně vyjadřovat k tématům citlivým ve společnosti, a musela si tak být s ohledem na zvolená témata a označení sama sebe jako „bojovnice s dezinformacemi“, jakož i s ohledem na období, v němž tuto skupinu zakládala (vrchol pandemie nemoci Covid), vědoma toho, že se ona, ale i další diskutující budou muset vyrovnat s odlišnými názory na jimi komentované otázky. Tato „masa pěšáků“ byla podle obviněného korigována poškozenou v tom, aby útočila na osoby aktivní na veřejné scéně s odlišným názorem na vakcinaci, např. na obviněného. Útoky byly často velmi osobní, směřovaly proti obviněnému, posléze i jeho rodině. K motivaci poškozené dovolatel uvedl, že lze jen těžko uvěřit tomu, že by se nejednalo o finanční aspekt, když vysoká popularita podobných diskusních skupin zpravidla zcela bezprostředně vede k tomu, že přitáhne i osoby, které finančně přispějí na její provoz či naplňování vytyčených cílů. Obviněný se tak cítil jednáním poškozené napaden, a to dokonce do té míry, že na poškozenou podal tři trestní oznámení, která však byla odložena.
6. Měl za to, že ve věci byly tzv. opomenuté důkazy a že v důsledku toho nebyla prokázána objektivní stránka trestného činu. Zdůraznil, že soudy nevyslechly navržené svědky P. Z., J. P., E. H. a T. Č., přestože tito se mohli vyjádřit k tvrzením obhajoby zpochybňující objektivní stránku trestného činu. Obviněný je totiž přesvědčen, že ze strany poškozené jde o formu spoluzavinění na škodlivém následku, vzájemný negativně vyhrocený předchozí vztah obviněného a poškozené je zcela nepochybně věcí, kterou by se měl soud zabývat (k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2022, sp. zn. 3 Tz 317/2001). Z výslechů svědků by bylo možné rozklíčovat také vedlejší motivy poškozené. Svědci měli osvětlit okolnosti fungování předmětné diskusní skupiny a osvětlit to, jak poškozená jednání obviněného vyprovokovala. Poukázal rovněž na to, že poškozená byla připravena na hovor od obviněného, když si jej nahrála, a že má na výsledku sporu zájem. Zdůraznil, že ve vztahu ke skutku pod bodem I. je přitom jediným usvědčujícím důkazem výpověď poškozené, když to byla právě ona, kdo určil osobu volajícího jako obviněného, aniž by bylo provedeno znalecké zkoumání hlasu volajícího. Soudy pak podle dovolatele nesprávně nezohlednily obvyklou míru toho, co je veřejně známá či v tomto případě veřejně útočící osoba povinna strpět z povahy své veřejné funkce, tj. podstatně vyšší míru nesouhlasu či dokonce odporu, než je tomu u osob veřejně neexponovaných. Opětovně zdůraznil, že s cílem, aby se poškozená zdržela soustavného závadného a urážlivé jednání vůči němu a jeho osobě, podal proti poškozené tři trestní oznámení. Měl za to, že nebyly-li nedůvodně provedeny výslechy svědků navržených obhajobou, v důsledku čehož rozhodující soudy učinily nesprávný závěr o věrohodnosti v podstatě jediného usvědčujícího důkazu, tj. výslechu poškozené, pak nemůže jít o rozhodnutí správné a spravedlivé. Podle obviněného je nepochybné, že pokud by poškozená dlouhodobým nechutným nátlakem na něj a jeho blízké neútočila, pak by trestní soudy neřešily telefonický hovor ve znění uvedeném obžalobou.
7. Dovolatel rovněž poukázal na to, že odvolací soud konstatoval, že poškozená ve vztahu k obviněnému dlouhodobě porušovala zákon mechanismem vedení „nenávistné skupiny“, přesto však nikdo nesmí brát spravedlnost do svých rukou. Obviněný vytkl, že se odvolací soud nezabýval tím, zda jednání poškozené rovněž nenaplnilo znaky skutkové podstaty některého trestného činu. Pokud by tomu tak bylo, pak by jednání obviněného bylo fakticky stejně či možná méně závažné než jednání poškozené.
8. Dále měl za to, že soudy nižších stupňů rezignovaly na hodnocení závěrů o tom, zda se z jeho strany jednalo o vyhrožování způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu z jeho uskutečnění, či zda se nejednalo toliko o použití silných slov, která zůstanou na verbální úrovni s tím, že nejsou pronesena s úmyslem je uskutečnit. V rámci komplexního náhledu na věc svědčí dané okolnosti spíše pro závěr, že jednání obviněného způsobilost vzbudit v poškozené důvodnou obavu nemělo (k tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 236/2019). Zdůraznil, že není možné dopustit se trestného činu vydírání, pokud není pohrůžka násilí míněna vážně. Žádná ze zjištěných skutkových okolností však nenaznačuje, že by obviněný myslel svou výhružku vážně a měl v úmyslu ji fakticky naplnit, když ani nevěděl, kde poškozená bydlí. Opakovaně namítl, že výrok přisuzovaný obviněnému měl ve svém výsledku vést toliko k tomu, aby poškozená zanechala svých výpadů a dalších organizovaných aktivit vůči jeho osobě a vůči jeho rodině.
9. Soudům obou stupňů obviněný rovněž vytkl, že se dostatečně nezabývaly otázkou, zda jeho jednání v případě naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu neodpovídalo kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe (které ve svém podání rozvedl) a na ni navazujícího principu ultima ratio . Konstatoval, že posuzovaný případ je specifický tím, že mezi obviněným a poškozenou existuje dlouhodobě problematický vztah, jejž provázely časté verbální konflikty. Ze zjištění soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že na těchto špatných vztazích v minulosti mohly nést vinu obě strany, současně nebylo zjištěno, že by se obviněný při těchto verbálních přestřelkách dopustil jakéhokoli fyzického násilí. Nebylo ani zjištěno, že by byl osobou s násilnickými sklony či že by se násilí v minulosti kdykoliv vůči komukoliv fakticky dopustil. Měl za to, že odvolací soud zcela nepřístojně diskriminoval obviněného, když na něj pohlížel přísněji, než by zřejmě pohlížel na osobu netrestanou.
10. Dovolatel dále tvrdil, že se ve své podstatě jednalo o nutnou obranu, případně o tzv. omluvitelnou pohnutku. Existence omluvitelných pohnutek (§141 odst. 1, §146a odst. 1, 3 tr. zákoníku) však nebyla v tomto trestním řízení vůbec zvažována, byť byla ze strany obhajoby opakovaně namítána.
11. Ke skutku pod bodem II. výroku o vině dovolatel uvedl, že rovněž v tomto případě spatřuje existenci extrémního nesouladu zjištěných skutečností a následného nesprávného posouzení, když závěry o jeho vině byly soudem prvého stupně učiněny z jediného důkazu, kterým byla svědecká výpověď poškozeného (k videonahrávkám nelze podle jeho názoru přihlížet, když tyto byly pořízeny v rozporu se zákonem). Dále měl za to, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť sdělení bylo vyřčeno nikoli vážně a ve stavu rozrušení v důsledku nešetrného zacházení v nastalé situaci. Odkázal na argumentaci uvedenou k výroku o vině pod bodem I., která je pro podobný charakter jednání a obdobu skutkových okolností plně použitelná. Věc je podle obviněného nutno posuzovat i z hlediska ústavního principu nullum crimen, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod), jenž by byl porušen, pokud by orgán činný v trestním řízení v případě, že škodlivost činu nedosahuje spodního prahu trestního bezpráví, neaplikoval výše uvedenou zásadu. Zdůraznil také, že nedostatečné objasnění relevantních skutkových okolností a nedostatečné zdůvodnění toho, proč princip subsidiarity trestní represe nebyl aplikován, může porušovat zásadu spravedlivého procesu (nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III.ÚS 2523/2010).
12. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby zrušil obě tato rozhodnutí a obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu.
13. Nejvyšší státní zástupce se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný formulací vytýkaných vad odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky obviněného zaměřené proti provedenému dokazování.
18. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil.
19. K výtkám stran neprovedení obhajobou navrhovaného výslechu svědků P. Z., J. P., E. H. a T. Č. dovolací soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
20. Ze spisového materiálu se podává, že obviněný skutečně před soudem prvního stupně navrhl výslech J. P. a E. H. (viz protokoly o hlavním líčení ze dne 16. 11. 2022, na č. l. 236, a ze dne 12. 12. 2022 na č. l. 253–261 a verte ), před soudem odvolacím pak tento důkazní návrh zopakoval a doplnil jej o návrh na výslech svědků T. Č. a P. Z. (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 21. 3. 2023 na č. l. 467–473). Byť obviněný namítal, že tyto důkazy byly opomenuty, Nejvyšší soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že tyto se předmětnými návrhy zabývaly a relevantně se s nimi vypořádaly. Soud prvního stupně pod bodem 21. odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, že doplnění dokazování výslechem svědkyň J. P. a E. H. považoval za nadbytečné, když skutkový stav byl podle soudu zcela dostatečně zjištěn. Nadto podotkl, že ani jedna z navrhovaných svědkyň nebyla přítomna inkriminovanému jednání a jejich výpověď neměla jakýkoliv potenciál vnést změnu do dosavadních skutkových zjištění. Tyto osoby se mohly vyjádřit toliko k internetové komunikaci v rámci předmětné facebookové skupiny, jejíž obsah je však již podrobně dokumentován ostatními provedenými důkazy. Soud odvolací se s argumentací soudu prvního stupně zcela ztotožnil, pokud se jednalo o návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyň J. P. a E. H., a za nadbytečné považoval také obhajobou navržené výslechy svědků T. Č. a P. Z. Stejně jako soud prvního stupně měl za to, že by z výpovědí obhajobou navržených svědků nemohly vyplynout jiné, nové, dosud neznámé okolnosti mající vztah k projednávané věci, a to s ohledem na skutečnost, že žádný z obhajobou navrhovaných svědků nebyl přítomen žádnému z projednávaných skutků a že okolnosti, k nímž by se mohli tito svědci vyjádřit, již byly buďto objasněny jinými ve věci již provedenými důkazy, případně neměly s podstatou věci ničeho společného, což platí i ve vztahu ke svědkům T. Č. a P. Z. Odvolací soud poukázal i na to, z jakých důkazů vyplývají okolnosti, k nimž by se měli (nadbytečně) vyjadřovat navržení svědci (viz body 19.–21. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Nelze tak dovolateli přisvědčit v názoru, že provedení těchto důkazů bylo nezbytné k objasnění jeho viny. Z provedeného dokazování vyplynuly také okolnosti vzájemného negativně vyhroceného předchozího vztahu obviněného a poškozené, k nimž se měli svědci navržení obviněným vyjadřovat. Lze uzavřít, že soudy nižších stupňů neprovedly obhajobou navržené výslechy svědků z důvodu nadbytečnosti těchto důkazů, případně také z důvodu absence vypovídací potence, přičemž taková argumentace je zcela v souladu s kritérii vymezenými judikaturou Ústavního soudu pro opodstatnění neprovedení konkrétního důkazního návrhu, v postupu soudů nižších stupňů tak nelze shledat žádného, natož pak zásadního pochybení, které by ve svém důsledku porušovalo právo obviněného na obhajobu či obecně spravedlivý proces a které by mělo za následek nesprávně zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil [zejména str. 7–8, bod 8. (ke skutku pod bodem I. výroku o vině), str. 12–14, body 17.–19. (ke skutku pod bodem II. výroku o vině), str. 4–5, body 16., 17. (ke skutku pod bodem I. výroku o vině), bod 18. (ke skutku pod bodem II. výroku o vině) usnesení odvolacího soudu], vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se postupně soudy v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
22. Ačkoliv by bylo nadbytečné zabývat se opakovaně jednotlivými námitkami dovolatele, které již byly vyloučeny úvahami rozvedenými v odůvodnění soudů nižších stupňů, zejména pak soudu odvolacího, pro úplnost lze toliko ve stručnosti uvést, že vina obviněného byla zcela jednoznačně prokázána u obou skutků. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině dovolatel konstatoval, že v důsledku toho, že nebyli vyslechnuti svědci navržení obhajobou, soudy učinily nesprávný závěr o věrohodnosti podle jeho názoru v podstatě jediného usvědčujícího důkazu, tj. výslechu poškozené, proto se nemůže jednat o rozhodnutí správné a spravedlivé. K uvedenému lze s odkazem na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů pouze ve stručnosti konstatovat, že jednání obviněného spočívající v tom, že poškozené M. Š. v telefonickém hovoru, který inicioval, uvedl, že si pro ni dojede na XY a rozšlape jí hlavu a že bude litovat toho, co začala dělat, a to z důvodu snahy o ukončení její aktivity v rámci facebookové skupiny „Komentujeme videa z kanálů J. P. a dalších dezinformátorů“, bylo prokázáno nikoliv toliko osamocenou výpovědi poškozené. Její výpověď, zejména pokud jde o konkrétní prohlášení obviněného učiněná v rámci předmětného telefonického hovoru, byla podpořena zvukovou nahrávkou předmětného hovoru, ale rovněž výpovědí družky obviněného, N. K., která potvrdila, že byla hovoru na straně obviněného přítomna a slyšela znění slov tak, jak jsou uvedena ve výroku o vině. Skutečnost, že obviněný poškozené volal s cílem působit na ni, aby ustala se svými aktivitami zaměřenými proti němu na předmětné facebookové skupině, potvrdil i sám obviněný. Výpověď poškozené tak nestojí osamoceně a není jediným usvědčujícím důkazem; hodnocení věrohodnosti této výpovědi soudy nižších stupňů tak nelze za daných okolností ničeho vytknout. Ani závěr o okolnostech týkajících se vztahu obviněného a poškozené soudy nečinily pouze z výpovědi poškozené, nýbrž tyto okolnosti byly prokázány rovněž dalšími důkazy, např. screenshoty obrazovek z Facebooku, soudy však braly v úvahu také zejména výpověď obviněného a jeho družky. Soudy tak měly dostatek podkladů, na jejichž základě byl tento vzájemný vztah objasněn. Jestliže měl dovolatel za to, že tyto okolnosti soudy nebraly dostatečně v úvahu, zejména pokud se jednalo o dovolatelem spatřovanou provokaci jeho jednání ze strany poškozené a její jakési spoluzavinění na jeho jednání, pak se jedná o okolnosti významné pro právní posouzení skutku, proto se jimi bude Nejvyšší soud zabývat v části týkající se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině byla skutková zjištění podle dovolatele zatížena existencí extrémního nesouladu, když závěry o jeho vině měly být soudem prvního stupně učiněny z jediného důkazu, jímž byla svědecká výpověď poškozeného, neboť k videonahrávkám nelze podle jeho názoru přihlížet, když tyto byly pořízeny v rozporu se zákonem. Ani této argumentaci však nelze přisvědčit. Z podrobného odůvodnění soudu prvního stupně je zjevné, že tento se podrobně zabýval všemi okolnostmi případu, přičemž vinu obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině nedovozoval pouze z výpovědi poškozeného J. H. (který byl přítomen toliko incidentu v autobuse předcházejícího dne, na nějž navazovala další, významnější část inkriminovaného jednání, k níž došlo v budově městské policie a které poškozený nebyl přítomen), nýbrž zejména z výpovědi Z. Š., strážníka Městské policie hlavního města Prahy, který byl přítomen v budově městské policie a slyšel výroky obviněného spočívající v tom, že si zjistí, o jakého strážníka šlo a že mu rozšlape hlavu, možná i že ho „rozseká do sraček“ (v tomto ohledu v podrobnostech s ohledem na uplynulou dobu odkázal na záznam a spis). Skutečnost, že obviněný tyto výroky skutečně učinil, byla prokázána také videonahrávkou, kterou učinil přihlížející strážník a na níž jsou přesné výroky obviněného zachycené (viz CD na č. l. 198). Obviněný se na předmětné nahrávce poznal a potvrdil tak, že osobou na nahrávce (která předmětné výroky u činila) je on. Pokud dovolatel konstatoval, že k této videonahrávce nelze přihlížet, neboť nebyla provedena v souladu se zákonem, pak žádným způsobem nespecifikoval, v rozporu s jakým ustanovením měla tato videonahrávka být pořízena (a to na rozdíl od jím předložených videonahrávek pořízených stejným způsobem, avšak jeho osobou, které podle jeho názoru jako důkaz obstát mohly). K tomu lze zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn dovozovat argumentaci dovolatele. S ohledem na skutečnost, že dovolatel tuto svou výtku žádným způsobem nekonkretizoval, nebude se k ní dovolací soud blíže vyjadřovat (nadto žádné pochybení ani sám neshledal). Jak již bylo uvedeno, soud na všechny provedené důkazy nahlížel ve světle zjištěných okolností incidentu, k nimž se pak vyjádřily také svědkyně G. N., strážnice městské policie, a družka obviněného N. K., které byly přítomny incidentu v autobuse z předcházejícího dne, a které vyplývaly také z videonahrávek pořízených obviněným, z nichž se však podává závadový způsob chování obviněného, nikoliv strážníků městské policie, kteří se podle soudů chovali adekvátně situaci.
24. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soud prvního stupně hodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
25. K dovolatelem dále uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze připomenout, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
K výroku o vině pod bodem I.:
26. Právnímu posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dovolatel vytkl, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, zejména jeho objektivní stránka. Tvrdil, že nebyla dostatečně prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, respektive tato byla přerušena spoluzaviněním poškozené, že soudy nehodnotily, zda byla jeho pohrůžka násilím schopna vyvolat důvodnou obavu poškozené z jejího naplnění a zda byla míněna vážně. Mínil, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana, mělo být zvažováno naplnění omluvitelné pohnutky, konečně pak také, že měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe.
27. Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Podle tzv. právní věty výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně obviněný jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul.
28. Jedná se o trestný čin ohrožovací a předčasně dokonaný, což znamená, že čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (předmět útoku se tedy nemusí podvolit jednání pachatele a nevyžaduje se, aby poškozený něco konal, opominul nebo trpěl). Jeho následkem je tak ohrožení zájmu poškozeného na svobodné rozhodování.
29. Pohrůžkou násilí se rozumí taková pohrůžka, z níž je zřejmé, že pokud se nepodrobí nucená osoba vůli pachatele, násilí bude vykonáno buď ihned, nebo v budoucnosti, přičemž tato budoucnost nemusí být z hlediska časového vyjádření blíže specifikována. Pohrůžkou násilí se tedy rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí (ale to jen v případě, kdy pachatel nutí jiného pohrůžkou bezprostředního násilí k vydání věci, která náleží pachateli, např. jestliže ji pachateli půjčil, jinak při nucení k vydání cizí věci takovou bezprostřední pohrůžkou násilí by šlo o loupež podle §173 tr. zákoníku), tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka násilím u poškozeného skutečně vyvolala obavy z možného použití násilí nebo dokonce ze způsobení takové újmy. Dokonání trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku není na překážku, že pachatel použitím pohrůžky násilím nedosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opominul nebo trpěl (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, uveřejněné pod č. 55/2007 Sb. rozh. tr.).
30. S ohledem na uvedené je lichá výtka dovolatele, že soudy nižších stupňů rezignovaly na hodnocení závěrů o tom, zda se jednalo o vyhrožování způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu z jeho uskutečnění. Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 236/2019, je pak zcela nepřípadný, neboť v citované věci se jednalo o trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož schopnost výhrůžky vzbudit důvodnou obavu pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty vyžadována je (na rozdíl od trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku).
31. Dovolatel dále zdůraznil, že není možné dopustit se trestného činu vydírání, pokud není pohrůžka násilí míněna vážně, přičemž měl za to, že ze skutkových zjištění se nijak nenaznačuje, že by svou výhrůžku vážně myslel, když ani nevěděl, kde poškozená bydlí.
32. Obecně lze přisvědčit obviněnému, že judikatura soudů i právní teorie se vyjadřuje k tomu, že výhrůžka (pohrůžka) musí být míněna vážně; byť tak činí ve vztahu k trestnému činu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 tr. zákoníku, vážnost výhrůžky je třeba jistě požadovat i u jiných trestných činů, jako např. právě u trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. To, že výhrůžka (pohrůžka násilím) musí být míněna vážně, však znamená, že musí být pronesena takovým způsobem, aby ji podle záměru pachatele adresát vážně vnímal (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4084, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 375/2017). Pojem vážnosti je třeba chápat bezprostředně pouze k vyslovení (či jinému projevení) konkrétní pohrůžky, nikoli její případnou realizaci (jež by pak sama o sobě mohla naplňovat znaky dalšího trestného činu). Za trestný tedy nebude považován takový projev, u něhož je na první pohled zřejmé, že není myšlen vážně, neboť byl očividně učiněn v žertu, v rámci hry, jako nadsázka či obecně za situace, která se jeví všem zúčastněným jako zjevně odlehčená (nadnesená) a je tak zúčastněnými i chápána (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 754/2015). Vážně míněný telefonát, který obviněný učinil vůči poškozené s cílem působit na ni tak, aby ustala se svou aktivitou v jí spravované skupině na sociální síti Facebook zaměřené mj. proti obviněnému a jeho názorům (což ostatně sám dovolatel potvrdil), v jehož rámci obviněný poškozené mj. sdělil, že si za ní dojede na XY a že jí „rozšlape hlavu“, zcela jistě takto vnímána nikým ze zúčastněných nebyla. Za této situace zcela jistě nelze dospět k závěru, že pohrůžka násilím byla ze strany obviněného pronesena v žertu či že se jednalo o projev zjevně nadnesený. Způsob jejího vyslovení byl s ohledem na předmětnou situaci a dlouhodobě konfliktní vztah mezi obviněným a poškozenou, ale i tón hlasu a kontext celého hovoru, který byl zaznamenán na zvukové nahrávce, zcela zřejmý.
33. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že podstatou uvedeného přečinu spáchaného pohrůžkou násilí není to, že pachatel skutečně chce poškozeného fyzicky napadnout, zranit či usmrtit, ale to, že pouze chce, aby z toho měl poškozený strach a proto jednal (či opomněl jednat) podle toho, jak požaduje pachatel (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014). V zásadě nezáleží ani na tom, zda je pachatel, který hrozí násilím poškozenému, schopen své výhrůžky uskutečnit v případě, že se mu poškozený nepodvolí, a proto se o tento čin jedná i v případě, kdy pachatel ví, že použité výhrůžky není vůbec schopen uskutečnit nebo tak ani nehodlá učinit, např. poškozeného v tomto směru klame nebo ho přímo uvádí v omyl (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2212). Je proto zcela irelevantní, zda obviněný skutečně věděl, kde přesně poškozená bydlí, a zda měl v úmyslu skutečně své pohrůžce násilím dostát či nikoliv.
34. Přitakat nelze ani námitce dovolatele, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, na němž nesla spoluzavinění poškozená, s níž měl obviněný dlouhodobě negativní a vyhrocený vztah, když navíc poškozená jako osoba veřejně vystupující byla povinna strpět vyšší míru nesouhlasu či odporu. Podle dovolatele je evidentní, že pokud by poškozená na obviněného a jeho blízké dlouhodobým nátlakem neútočila, pak by soudy předmětný telefonát v nynějším trestním řízení neřešily.
35. K tomu je vhodné připomenout, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Jde proto také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).
36. V nyní projednávaném případě je nutno konstatovat, že jedinou příčinou následku v podobě ohrožení svobodného rozhodování poškozené bylo to, že obviněný poškozené pohrozil násilím, pokud se jeho vůli nepodvolí. To, že mezi obviněným a poškozenou existoval dlouhodobě vypjatý vztah a že se obviněnému příčilo jednání poškozené, které bylo svými názory zaměřené proti obviněnému, bylo maximálně motivem, respektive podnětem, který obviněného vedl k tomu, aby se k takovému trestněprávnímu jednání uchýlil. Jednání obviněného však bylo úmyslné, bylo vědomé a cílené na to, aby přinutil poškozenou k opomenutí určitého jednání. Na hrozbu ovlivnění svobodného rozhodování poškozené pak nepůsobila žádná jiná příčina, než bylo samotné jednání obviněného, které spočívalo v hrozbě použití násilí proti poškozené, pokud se nezachová podle jeho přání. K poznámce dovolatele, že pokud by poškozená na obviněného a jeho blízké dlouhodobým nátlakem neútočila, pak by soudy předmětný telefonát v nynějším trestním řízení neřešily, by ad absurdum optikou takové argumentace bylo možno konstatovat, že pokud by obviněný nezveřejňoval videa se svými názory, pak by na ně nemohla poškozená reagovat, načež by nedošlo k jednání poškozené, které obviněný považoval za závadové a kvůli kterému se vůči ní dopustil trestného činu vydírání.
37. Posouzení jednání obviněného jako trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku nemůže vyloučit ani dovolatelem zdůrazňovaný vztah cíle a prostředku, pročež měl za to, že jeho jednání bylo v pořádku, nutil-li poškozenou, aby ustala ve svém podle jeho názoru protiprávním jednání.
38. V dané souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §175 odst. 1 tr. zákoníku musí dojít k použití násilí, pohrůžky násilím či pohrůžky jiné těžké újmy neoprávněně [nejde proto o vydírání, jestliže např. policista použije fyzickou sílu (násilí), aby zneškodnil nebezpečného násilníka nebo zadržel pachatele trestného činu]. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele zde může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen.
39. Nutno konstatovat, že žádné trestněprávní jednání poškozené nebylo prokázáno, sám dovolatel konstatoval, že trestní oznámení na její osobu byla vždy odložena. Pokud by měl obviněný za to, že se poškozená dopouštěla vůči němu či jeho rodině jakéhokoliv protiprávního jednání (nejen tedy jednání trestněprávního), nic jej neopravňovalo k tomu, aby se sám vůči poškozené dopustil trestné činnosti a vyhrožoval jí násilím, pokud se nepodvolí jeho vůli a neustane se svým jednáním, které se obviněnému nelíbilo. Svého (domněle oprávněného) cíle mohl dosáhnout legálními prostředky – a to např. civilní žalobou na ochranu osobnosti, jak k námitkám obviněného konstatoval i odvolací soud (viz v podrobnostech bod 29. odůvodnění jeho rozhodnutí). Prostředek, který obviněný zvolil, tj. pohrůžka násilím, tak rozhodně neodpovídal cíli, kterého chtěl dosáhnout, tj. aby poškozená ukončila svou aktivitu ve facebookové skupině „Komentujeme videa z kanálů J. P. a dalších dezinformátorů“.
40. Dovolatel dále s odkazem na ustanovení §141 odst. 1 a §146a odst. 1, 3 tr. zákoníku argumentoval tím, že soudy nižších stupňů měly hodnotit, zda nejednal z omluvitelné pohnutky. K tomu lze toliko poznamenat, že dovolatelem citovaná ustanovení obsahují privilegované skutkové podstaty (tj. privilegovaná skutková podstata trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku ke skutkové podstatě trestného činu vraždy podle §140 tr. zákoníku, a privilegovaná skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku ke skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku), jejichž znakem je naplnění jedné z omluvitelných pohnutek tam specifikovaných při činech jinak posuzovaných přísněji podle jejich základní skutkové podstaty. Trestní zákon však neobsahuje skutkovou podstatu privilegovanou ke skutkové podstatě trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku, zkoumání jakési dovolatelem zdůrazňované omluvitelné pohnutky jeho jednání tak nebylo pro účely právního posouzení jednání obviněného na místě (jistou roli by mohlo mít v úvahách o míře společenské škodlivosti jednání obviněného).
41. Nadto lze v dané souvislosti i s ohledem na tvrzení dovolatele, že poškozená jako osoba vystupující svými příspěvky veřejně na sociální síti Facebook musí strpět větší míru nesouhlasu a odporu, konstatovat, že byť je na osobě jakkoliv veřejně vystupující, aby očekávala a strpěla i kritiku, která na ni od společnosti dopadá, totéž se nedá říci o vyhrožování a vydírání, pohrůžkách násilí a o jiné trestné činnosti. Rovněž nelze pominout, že obviněný splnění těchto požadavků vyžaduje po poškozené, ke své osobě je však nevztahuje. Jakkoliv lze chápat, že obviněnému nebyly komentáře jiných cílené na něj a jeho rodinu příjemné, i on jako osoba veřejně publikující videa a příspěvky měl být připraven na určitou (zvýšenou) míru kritiky jeho osoby i osoby blízkých, stejně jako měla být na takovou kritiku a její strpění podle jeho názoru připravena poškozená. Pokud si obviněný přesto zvolil zveřejňovat videa týkající se opravdu široké společnosti a aktuálních velkých společenských témat, nelze pak jeho protiprávní jednání omlouvat tím, že jemu či jeho rodině byly nepříjemné reakce jiných. Jak již bylo uvedeno, v případě protiprávního jednání takových osob mohl obviněný sáhnout po legálních prostředcích s cílem zastavení podle jeho názoru závadového jednání těchto osob.
42. Jednat se nemohlo ani o dovolatelem zmiňovanou nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku. Z odstavce 1 citovaného ustanovení vyplývá, že nutnou obranou se rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Podle odstavce 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním.
43. Jelikož se o přímo hrozící ani trvající útok proti zájmu chráněnému trestním zákonem ze strany poškozené nejednalo, respektive žádný útok proti zájmu chráněnému trestním zákonem ze strany poškozené zjištěn nebyl (obviněný na poškozenou dokonce podal několik trestních oznámení, která byla odložena, jak dovolatel sám uvedl), není možno vůbec uvažovat o tom, že by v jednání obviněného bylo možno spatřovat nutnou obranu vůči jednání poškozené. Pokud se poškozená svými projevy zaměřenými proti obviněnému dopouštěla uveřejňováním příspěvků na Facebooku jednání, které obviněný považoval za zásah do svých osobnostních práv, pak takový útok nelze oprávněně odvracet trestnou činností, když z něj ani nehrozily žádné bezprostřední následky na zájmu chráněném trestním zákonem, a obviněný se mohl tvrzenému útoku poškozené bránit legální cestou prostřednictvím občanskoprávní žaloby. K tomu se blíže i v kontextu s náhledem na celou situaci v době Covidu vyjadřoval odvolací soud na str. 7–9 pod body 23.–31. odůvodnění jeho rozhodnutí, na což lze v podrobnostech odkázat.
44. S ohledem na výše uvedené je nutno konstatovat, že dlouhodobě vypjatý vztah, spočívající zejména v odlišných názorech a vzájemně vyjádřených verbálních útocích, nemohl mít vliv na posouzení, zda jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, o jejichž naplnění učinily soudy nižších stupňů zcela správný závěr.
45. Okolnosti, za nichž se obviněný trestného činu vydírání vůči poškozené dopustil, je však třeba adekvátně zohlednit v rámci úvah o míře společenské škodlivosti jednání obviněného a možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, jíž se obviněný ve svém dovolání rovněž domáhal. Podle názoru Nejvyššího soudu, jak bude rozvedeno níže, však soudy nižších stupňů předestřenému úkolu dostály a při řádném zohlednění všech okolností případu, zahrnujícím i jednání poškozené vůči obviněnému a jejich vzájemný vztah, dospěly ke správnému závěru o nemožnosti použití předmětné zásady.
46. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe je nejprve třeba uvést, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
47. V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro uplatnění trestněprávní odpovědnosti; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě. Výhradou této povahy se již ve stručnosti zabývaly oba soudy nižších stupňů a jejich závěry rozvedené pod bodem 27., str. 17 rozsudku soudu prvního stupně a pod bodem 32. na str. 9 usnesení odvolacího soudu jsou zcela přiléhavé. Soudy nižších stupňů vzaly v úvahu okolnosti skutku pod bodem I. výroku o vině, tedy konkrétně, že se v dané věci jednalo o dlouhodobý konflikt podněcovaný oběma stranami, neopomněly ani to, že obviněný se zpočátku snažil konflikt řešit slušnou formou, přesto měly za to, že s ohledem na trestní minulost obviněného nelze zvažovat uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud se s uvedenými úvahami soudů nižších stupňů ve vztahu k jednání obviněné principiálně ztotožňuje. Vyústění dlouhodobého konfliktu mezi poškozenou a obviněným v jednání obviněného, které spočívalo v trestné činnosti, a to vydírání poškozené pohrůžkou násilí, lze sice považovat za určité emoční selhání, jak však správně poukázal odvolací soud, nedošlo k němu poprvé, obviněný již byl v minulosti opakovaně soudně trestán, a to rovněž pro obdobnou trestnou činnost. Obviněný již zná své meze, měl by vědět, co snese a co nikoliv. Sám opakovaně poukazoval na skutečnost, že osoba, která vystupuje veřejně, je povinna strpět určitou vyšší míru odporu a nesouhlasu, přesto sám této „povinnosti“ nedostál. Navíc přestože kritiku veřejnosti nebyl schopen strpět, konflikt dále podporoval, dále zveřejňoval své názory a vystavoval se tak další kritice. Nelze jej pak „vyvinit“ s ohledem na to, že tuto kritiku, kterou na sebe dobrovolně převzal, neunesl do té míry, že se z ní snažil najít cestu ven prostřednictvím vydírání poškozené. Svým jednáním tak relevantně překročil meze běžných negativních a konfliktních vztahů. Je zjevné, že obviněný si ze svých předchozích selhání nevzal žádného ponaučení, nepracuje na své agresivitě a opakovaně se dopouští dokonce obdobného typu trestné činnosti, přestože již z minulých trestních řízení musí chápat, že takové jednání není přípustné a je třeba se ho vyvarovat. S ohledem na uvedené nepřichází aplikace subsidiarity trestní represe v případě obviněného v úvahu.
K výroku o vině pod bodem II.:
48. Nad rámec výtek skutkového charakteru dovolatel ve vztahu k výroku o vině pod bodem II. namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, poněvadž sdělení bylo vyřčeno nikoli vážně a ve stavu rozrušení v důsledku nešetrného zacházení v nastalé situaci. Výslovně pak zdůraznil, že ne každá výhrůžka vyřčená v hněvu je automaticky trestným činem, nýbrž je třeba přihlédnout k okolnostem, za nichž byla vyřčena. Uvedl, že situace byla příliš vyhrocená a ze strany policie neprofesionální.
49. K námitkám obviněného není od věci připomenout, že přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci úřední osoby. Podle tzv. právní věty výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně obviněný jinému vyhrožoval usmrcením pro výkon pravomoci úřední osoby.
50. Vyhrožováním je psychické působení na vůli člověka. Výhrůžka může být adresována nejen státnímu orgánu a jeho členům jako celku, ale i jeho jednotlivému pracovníku nebo i jiné osobě a pachatel musí jednat pro výkon pravomoci takového orgánu, tedy v pohnutce postihnout státní orgán proto, že svoji pravomoc vykonal (jedná se tedy o odplatu za vykonání pravomoci). K naplnění skutkové podstaty se vyžaduje, aby pachatel vyhrožoval některou újmou výslovně uvedenou v ustanovení §324 odst. 1 tr. zákoníku. Újma, kterou pachatel hrozí, nemusí hrozit bezprostředně, postačuje výhrůžka jednáním a následky vzdálenými. Výhrůžka musí být míněna vážně, tedy pronesena takovým způsobem, aby byla objektivně výhrůžkou, aby ji podle záměru pachatele adresát vážně vnímal (v podrobnostech viz bod 32. odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu), byť k naplnění znaků tohoto trestného činu není třeba poškozenému vyhrožovat takovým způsobem, že by to mohlo vzbudit důvodnou obavu, jako je tomu kupř. v §353 tr. zákoníku, ale postačí pouhé vyhrožování např. smrtí pro výkon pravomoci veřejného orgánu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1059/2014, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 647/2015). Stejně jako tomu je u trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku, i u tohoto trestného činu je nerozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka v konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 1994, sp. zn. 7 To 322/94, uveřejněné pod č. 37/1995 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1165/2010). Nezáleží na tom, zda pachatel pronesl výhrůžku v rozčilení či v afektu, a to i na základě jednání konkrétní úřední osoby či konkrétního zaměstnance orgánu veřejné moci (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4084).
51. Jak bylo uvedeno výše, vyslovená výhrůžka – v projednávané věci se jednalo o výhružku smrtí směřující na osobu poškozeného – musí být vyslovena vážně. Obviněný v návaznosti na zákrok v autobusu činěný poškozeným J. H. a G. N., strážníky Městské policie OŘ Praha XY, následující den při řešení své stížnosti proti těmto strážníkům v budově Městské policie hl. m. Prahy před strážníkem Z. Š. poté, co konstatoval, že si mají strážníci se stížností dělat co chtějí, vyhrožoval, že si zjistí jméno toho strážníka, dojde k němu domů, že mu „rozšlape hlavu“ a že ho „rozseká do sraček“. Obviněný tedy svou výhrůžkou jednal proti poškozenému v pohnutce postihnout jej proto, že (předchozího dne) vůči němu vykonal svoji pravomoc. Za této situace nelze zcela jistě dospět k závěru, že výhrůžka, že poškozenému „rozšlape hlavu“ a že ho „rozseká do sraček“, byla pronesena v žertu či že se jednalo jen o projev zjevně nadnesený. Uvedená výhrůžka tak byla vůči úřední osobě pronesena vážně, přestože je pravděpodobné, že obviněný skutečně neměl v úmyslu v konkrétní situaci poškozeného usmrtit. Výhrůžku smrtí či způsobení jiné těžké újmy je vždy nutno považovat za sdělení, které nelze v jakékoli vypjaté situaci brát na lehkou váhu. Obviněného rozhodně neospravedlňuje, že se nacházel v emočně vypjaté situaci z důvodu jednání strážníků. Z provedeného dokazování totiž nevyplynulo ničeho, co by bylo možno strážníkům v jejich postupech a postoji vůči obviněnému vyčítat. Strážníci se snažili s obviněným v obou případech slušně domluvit, obviněný však kladl odpor, a naopak to byl on, kdo nebyl ochoten slušně komunikovat. Jak již bylo uvedeno, z hlediska naplnění skutkové podstaty projednávaného trestného činu nezáleží, zda výhrůžku učinil pachatel v rozčilení, a to ani pokud jde o rozčílení vyplývající z předchozího jednání poškozeného. O to naléhavěji je nutno toto pravidlo aplikovat v případě, kdy rozčilení (či dovolatele uváděné rozrušení) obviněného ve skutečnosti neplynulo z jakkoliv závadového jednání policistů, ale z toho, že policisté nejednali podle přání obviněného a v souladu s jeho přesvědčeními, nýbrž vykonávali své pravomoci, a to navíc v souladu s aktuálními vládními nařízeními, což obviněný nebyl schopen akceptovat. Obviněný navíc výhružně reagoval na (nepřítomného) poškozeného policistu den poté, co se s tímto policistou setkal při zákroku v autobusu, měl tak spoustu času na uklidnění se, pokud jej tento policista rozrušil, navíc ani v momentu, kdy vůči tomuto policistovi vznesl své výhrůžky, nebyl poškozený přítomen (nemohl jej tedy nějak emočně provokovat či rozrušovat opětovným setkáním). Je tak evidentní, že jednání obviněného ani nepramenilo z jakéhosi pochopitelného rozrušení, nýbrž z jeho neschopnosti tolerance a akceptace autority, která vykonává pravomoci v rozporu s přáními obviněného.
52. Nejvyšší soud tak ani této námitce obviněného nepřisvědčil. Jednání obviněného popsané pod bodem II. výroku o vině bylo správně kvalifikováno jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť ze všech prokázaných okolností je patrné, že se obviněný dopustil jednání, které záleží ve vyhrožování jinému usmrcením pro výkon pravomoci úřední osoby.
53. Pokud i ve vztahu k tomu trestnému činu dovolatel poukazoval na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio , pak Nejvyšší soud poznamenává, že stejně jako v případě jednání pod bodem I. výroku o vině, i u výroku o vině pod bodem II. byly splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti. O aplikaci zásady subsidiarity trestní represe nelze reálně uvažovat zejména s ohledem na osobu pachatele (jak bylo rozebráno výše ve vztahu k možnosti aplikace této zásady, pokud jde o skutek pod bodem I.) a jeho pohnutky a cíle (kdy se prostřednictvím trestné činnosti snaží prosazovat svou vůli a odlišné názory – nadto opakovaně, případně se odplatit osobám vykonávajícím své pravomoci za jejich výkon).
54. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto dovolací důvody jako celek zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
55. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu