ECLI:CZ:NSS:2005:5.AFS.86.2004
sp. zn. 5 Afs 86/2004 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně Ing. A. B., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze
5, Štefánikova 48, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2,
Žitná 12, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. září 2001, č. j. 7658/01/110, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2004, č. j. 38
Ca 642/2001 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu žalobkyně proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. září 2001, č. j. 7658/01-110, kterým zamítl její odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kladně č. j. 137637/00/030915
ze dne 12. 12. 2000 na základ daně, daň a ztrátu z příjmu fyzických osob za zdaňovací období
(kalendářní rok) 1997, jímž byl stanoven základ daně ve výši 1 600 000 Kč, vyměřená daň
ve výši 557 760 Kč. Základ daně jí byl dodatečně stanoven a daň dodatečně vyměřena
na základě zprávy o daňové kontrole, č. j. 123597/00/030933/200 ze dne 1. 11. 2000.
Finanční úřad v Kladně tak rozhodl podle zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, ve znění
pozdějších předpisů a podle §46 odst. 7 s použitím §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí
ztotožnil se závěrem Finančního úřadu v Kladně, že žalobkyně neunesla při dokazování
svoji zákonnou povinnost, a tak daň nebylo možno stanovit dokazováním. Správce daně byl
proto oprávněn ve smyslu ust. §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. stanovit daň podle
pomůcek.
Žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem
napadeným kasační stížností zamítl. Podle něj správce daně požadoval po žalobkyni
prokázání jejího tvrzení, že částku 2 200 000 Kč získala jako příjem, který nepodléhá dani
z příjmů. Toto tvrzení vyplývá z podaného daňového přiznání, sdělení žalobkyně správci daně
a povinnosti žalobkyně stanovené v ust. §38g odst. 3 zákona o daních z příjmů. Správce daně
tedy postupoval v souladu se zákonem. Námitku žalobkyně, že správce daně nemohl na ni
vznášet takový dotaz, a proto ona neměla povinnost na takový dotaz odpovědět, Městský soud
v Praze neuznal. Nedůvodnou zjistil Městský soud v Praze i námitku žalobkyně, že nebyly
splněny podmínky pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek.
V kasační stížnosti uplatnila žalobkyně důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a c)
zákona č. 150/2002 Sb., tedy v nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky Městským soudem v Praze. Městský soud v Praze nerespektoval ust. čl. 2 odst. 2 a 3
Listiny základních práv a svobod. V souladu s nimi byl správce daně oprávněn žalobkyni
vyzvat pouze k prokázání toho, k čemu je zcela jednoznačně a beze všech pochyb oprávněn
podle konkrétního ustanovení zákona. Pokud tak nepostupoval, jeho výzvě není povinen
daňový subjekt vyhovět. Při aplikaci ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků je třeba
vycházet z ust. §31 odst. 9 téhož zákona, a to zjištění toho, která z povinností daňového
subjektu byla nesplněna, její pojmenování a následná výzva. Uvedené není splněno tehdy,
pokud správce daně pouze v obecné rovině uvádí, že daňový subjekt disponoval s penězi,
jejichž původ neprokázal, přičemž je zřejmé, že je mohl dostat do své dispozice více způsoby,
než jako zdanitelný příjem. Použití ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků
je vázáno na současné splnění dvou zákonných podmínek a to, že daňový subjekt při
dokazování jím uváděných skutečností nesplnil některou ze svých zákonných povinností
a v důsledku nesplnění zákonných povinností ze strany daňového subjektu stanovení daňové
povinnosti dokazováním není možné. Žalobkyně v řízení před správcem daně výslovně
uvedla, že příjem ve výši 2 200 000 Kč ani jiný k tomu korespondující ve zdaňovacím období
roku 1997 neměla. Za tohoto stavu je nutno z pohledu elementární logiky výzvu, kterou
obdržela nutno obsahově vykládat tak, že jí bylo uloženo, aby prokázala, že tomu
korespondující příjem za a) neměla v daném zdaňovacím období nebo za b) nepodléhal
dani z příjmů fyzických osob, případně jiné dani. Prokazovat neexistenci něčeho není možné.
Výzva je proto neplatným úkonem správce daně, protože jí zavazoval pod sankcí možnosti
použití pomůcek ke splnění něčeho, co realizovat nemohla jinak, než právě konstatováním
zdroje příjmů, což je nutno označit za požadavek zcela nepřípustný. Tvrzení soudu,
že žalobkyní nebylo uloženo, aby konstatovala zdroj příjmů, ale aby prokázala své tvrzení,
že tuto částku získala jako příjem, který dani z příjmů nepodléhal je pouhou slovní
ekvilibristikou. Částku 2 200 000 Kč, kterou žalobkyně následně zapůjčila jinému subjektu
mohla nabýt více způsoby a v jiných obdobích než bylo účetní období roku 1997. Žalobkyně
je oprávněna a může získat peněžní prostředky více způsoby, u nichž nemá povinnost cokoliv
sdělovat správci daně, čemuž koresponduje i to, že správce daně není oprávněn v souvislosti
se zjištěním, že jimi disponuje, činit na ni žádný dotaz. Existuje-li i jediná možnost, aby
žalobkyně získala peněžní prostředky v uvedené výši jinak než příjmem, který by byl
zdaňován daní z příjmů, a který by byl touto daní zdaňován právě v roce 1997, není možno
přiznat správci daně právo, aby daň při absenci odpovědi na výzvu vyměřoval podle pomůcek
tak, že o konkrétní částku v daném časovém období její příjmy zvýší. Právo správce daně
stanovit daňovou povinnost podle pomůcek je vázáno na nepochybné zjištění, že daňový
subjekt nesplnil svou povinnost dokazování stanovenou v §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků a tato povinnost se vztahuje ke skutečnostem, které je povinen uvádět v přiznání,
v hlášení a ve vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván, to však logicky
pouze v souvislosti s daňových řízením a v jeho rámci. Pod pláštíkem daňového řízení však
správce daně nemůže zasahovat do osobních práv občana, který k prokazování toho, odkud
má peněžní prostředky není ze zákona povinen. Daňové řízení je pojmově vymezeno v ust.
§2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, v němž je uvedeno, že při správě daní jednají
správci daně v řízení o daních, které je právě označeno za daňové řízení. Daňový subjekt
může být správcem vyzván pouze k prokázání skutečností v souvislosti s řízením o daních.
Navíc se musí jednat o daňové řízení, které probíhá u daňového subjektu, pokud byla výzva
učiněna mimo tuto souvislost, jedná se o úkon správce daně, kterým nenavozuje právní
účinky. To, co se správce daně dozví z jiných zdrojů, např. v souvislosti s daňovým řízením
probíhajícím u jiného subjektu, že třetí osoba disponovala určitým rozsahem peněžních
prostředků, pak podle názoru žalobkyně není správce daně oprávněn předložit této třetí osobě
výzvu, která by ji zavazovala ke konstatování zdroje použitých peněžních prostředků. Správce
daně nemůže postupovat libovolně podle toho, jak se mu momentálně zamane či zlíbí, ale
jeho úkony musí být věcně logické, resp. musí vyjadřovat nutný důsledek, který je
se způsobem nabytí peněžních prostředků daňovým subjektem kauzálně spojen. Žalobkyně
dále opakovala, že postup správce daně je vyloučen i z časových důvodu, protože není
nikterak doloženo, že by k příjmu došlo v roce 1997 a ne dříve, tedy v době, za kterou již
správce daně daň doměřit nemůže. Dále poukazovala na to, že výše uvedené důvody uplatnila
již v rámci žaloby, avšak soud je nehodnotil. Tím zároveň ani nevyčerpal předmět námitek
přezkumu. Nepřesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudu jako by vycházelo z pera
žalovaného. Soud jednak nehodnotil veškeré námitky žalobkyně a na druhou stranu zcela
nekriticky přijímal lidská práva omezující stanoviska žalovaného. V řízení před správcem
daně měla žalobkyně možnost konstatovat, že peněžní prostředky nabyla např. půjčkou od
jiného subjektu (věřitele, ať již skutečného či pouze formálního, by si asi neměla problém
nalézt), prodejem movitých věcí, které dříve nabyla, třetí osobě, příjmem v jiném časovém
období než v tom, kdy je správce daně ještě oprávněn daň doměřit. Pokud takto žalobkyně
nepostupovala, bylo to ze dvou zásadních důvodů. Jednak byla konsternována drzostí postupu
pracovníků správce daně a jednak byla přesvědčena, že na takovéto zpupné a arogantní
výzvy správce daně nemusí reagovat. Soud však nezákonnému omezování jejích práv
nasadil korunu. Navrhla proto zrušení rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil písemností ze dne 1. 6. 2004. K námitce
žalobkyně, že správce daně nebyl oprávněn vydat výzvy k prokázání toho, zda finanční
prostředky, které v roce 1997 žalobkyně poskytla do podnikání svého manžela, neměly
podléhat v tomto roce zdanění, považuje žalovaný v dané věci za podstatné, že se žalobkyní
bylo vedeno daňové řízení jako s podnikatelkou (osobou samostatně výdělečně činnou)
k prokázání správnosti údajů, které uvedla ve svém daňovém přiznání k dani z příjmů
fyzických osob za rok 1997. Daňová kontrola byla zahájena dne 28. 11. 2000. Do protokolu
sepsaného 2. 2. 2002 žalobkyně uvedla, že půjčku poskytla z vlastních finančních prostředků,
a že v uplynulých letech neměla příjmy podléhající dani. V dalším řízením pak žalobkyně
uvedla (vyjádření z 11. 5. 2001), že veškeré příjmy za posledních 10 let byly zdaněny, a že
prostředky, které poskytla jako půjčku, nebyl příjem podléhající dani. V daňovém řízení tak
byla žalobkyně následnými výzvami vyzývána k prokázání pravdivosti svých tvrzení o tom,
že prostředky poskytnuté v roce 1997 jako půjčka, které nemohly pocházet z příjmů
vykázaných v daňových přiznáních za uplynulá zdaňovací období, neměly v roce 1997
podléhat zdanění, tedy k prokázání daňově relevantních skutečností. Pokud by správci daně
nesvědčilo právo přezkoumávat tvrzení daňového subjektu o tom, že veškeré příjmy zdanil
nebo že zjištěné finanční prostředky u daného subjektu dani nepodléhají, stalo by se tvrzení
daňového subjektu nepřezkoumatelným důkazem. Žalovaný je toho názoru, že platná právní
úprava pro daňové řízení – zákon č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, oprávnění správce daně požadovat prokázání daňově rozhodných
skutečností obsahuje, a to jak v §31 odst. 9, tak i v §16 odst. 2 písm. e). Pokud žalobkyně
uvádí, že finanční prostředky, které v roce 1997 poskytla jako půjčku do podnikání, mohla
získat jinak než příjmem podléhajícím dani, pak bylo na ní, aby toto tvrzení prokázala.
Správce daně jí k tomuto výzvami opakovaně vyzýval. Za stavu, kdy neprokázala ani
na výzvu správce daně – či odmítla prokazovat, že u ní zjištěné finanční prostředky nemají
podléhat zdanění jako příjem z podnikání, nesplnila zákonnou povinnost stanovenou v §31
odst. 9, resp. i §16 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Vznikly tak podmínky stanovené
v §31 odst. 5 stejného zákona pro stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek. V této
souvislosti poukázal žalovaný na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 101/99
a IV. ÚS 323/99. Navrhl proto, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu a z důvodů v kasační stížnosti uvedených (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížnost Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. V podstatě jde o výklad
ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. – o správě daní a poplatků ve znění pozdějších
předpisů. Podle tohoto ustanovení daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které
je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně
v průběhu daňového řízení vyzván. K tomuto ustanovení zaujal zásadní stanovisko Ústavní
soud v nálezu pléna ze dne 24. dubna 1996 Pl. ÚS 38/95, podle něhož toto ustanovení nedává
správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání
toho, co tvrdí tento subjekt sám. Taková úprava důkazního břemene v daňovém řízení není
podle Ústavního soudu v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a
svobod ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami. Podle tohoto nálezu daňové
řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový
subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost
toto své tvrzení doložit – tedy břemeno důkazní. Tato zásada je právě vyjádřena zejména
v §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit
skutečnosti rozhodné pro určení daňové povinnosti, mohou sloužit prakticky jakékoliv
prostředky, nelze však použít takové, které byly získány v rozporu s obecně závaznými
právními předpisy. V prvé fází řízení tedy zákonodárce přenáší důkazní břemeno na daňový
subjekt. Citované ustanovení však nelze pojímat izolovaně. To, k čemu může správce
daně daňový subjekty vyzvat, vyplývá zejména z ust. §43 zákona o správě daní a poplatků,
který upravuje tzv. vytýkací řízení, a to v části zákona, která pojednává o vyměřování daní.
Ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků neupravuje tedy to, co může správce
daně požadovat, ale kdo nese důkazní břemeno. Pokud tedy správce daně podle §43
citovaného zákona určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu,
je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem
daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce
daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň podle pomůcek, které má nebo
které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Státní úředník tedy nemůže
daňový subjekt vyzvat k čemukoliv, ale naopak pouze k prokázání toho, co sám daňový
subjekt tvrdí. Teprve když daňový subjekt svá vlastní tvrzení neprokáže, postupuje správce
daně samostatně.
Jestliže žalobkyně podala dne 30. 3. 1998 přiznání k dani z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období (kalendářní rok) 1997, v němž uvedla jen příjem z převodu nemovitosti
1 200 000 Kč a výdaje 1 201 788 Kč a žádné příjmy ze závislé činnosti ani z podnikání a jiné
samostatně výdělečné činnosti a správce daně při kontrole společnosti K. T. s. r. o., T., zjistil,
že žalobkyně poskytla této společnosti v letech 1997 a 1998 finanční půjčku v celkové výši
3 250 000 Kč, z toho v roce 1997 2 200 000 Kč, vznikly u něj pochybnosti o tvrzení daňového
subjektu – žalobkyně v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
(kalendářní rok) v tomto případě 1997. Dne 28. 1. 2000 správce daně zahájil daňovou
kontrolu podle §16 zákona o správě daní a poplatků u daňového subjektu – žalobkyně, a to u
daně z příjmu za období roku 1996, 1997 a 1998 a u dani silniční za období roku 1996, 1997 a
1998. Od žalobkyně si správce daně vyžádal účetní osnovu, účetní knihy, přijaté a vydané
faktury, bankovní výpisy, pokladní doklady, evidenci tržeb, evidenci HIM a odpisů, podklady
k silniční dani. Dále v protokolu správce daně uvedl, že případné další podklady nutné
k prokázání správnosti daňové povinnosti budou vyžádány v průběhu daňové kontroly. Při
ústním jednání konaném u správce daně dne 2. 2. 2000 byl upřesněn předmět jednání:
upřesnění výše příjmů v souvislosti s kontrolou daně z příjmů fyzických osob za roky 1997 a
1998. V průběhu tohoto jednání byla žalobkyně dotázána: Měla jste v uplynulých 10 letech
příjmy, které nepodléhaly dani z příjmů, eventuálně byly daněny jinou daní? Na to žalobkyně
odpověděla: „V uplynulých 10 letech jsem neměla žádné příjmy, které nepodléhaly dani
z příjmů. Rovněž jsem neměla příjmy, které by měly být daněny jinou daní“. Žalobkyně
připustila, že poskytla finanční půjčky v letech 1997 a 1998 společnosti K. T. s. r. o., a to
v roce 1997 cca 2 200 000 Kč, v roce 1998 cca 1 000 000 Kč. Tyto půjčky, podle svého
tvrzení, poskytla ze svých vlastních finančních prostředků. Na to správce daně žalobkyni
vyzval, aby průkazně doložila, že finanční prostředky poskytnuté jako finanční půjčka byly
zdaněny daní z příjmů nebo, že se jedná o prostředky, u kterých nebylo třeba je uvést
v daňovém přiznání dle zákona č. 586/1992 Sb. v platném znění nebo že byly zdaněny jinou
daní, v termínu do 29. 2. 2000. Protokol o ústním jednání žalobkyně podepsala. Na to
žalobkyně reagovala písemností ze dne 4. 2. 2000, tak, že údaje, které jsou po ní požadovány
správcem daně k prokázání ona netvrdila a tudíž nemá povinnost je prokazovat. Na to správce
daně vyzval žalobkyni dne 21. 4. 2000 podle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků,
aby jakýmkoliv průkazním způsobem doložila, že částka 3 250 000 Kč zapůjčená v letech
1997 a 1998 žalobkyní společnosti K. T. s. r. o. byla zdaněna. Na to žalobkyně odpověděla
písemností ze dne 11. 5. 2000, že v protokolu o jednání došlo k chybě, neboť místo „v
uplynulých 10 letech jsem neměla žádné příjmy, které nepodléhaly dani z příjmů. Rovněž
jsem neměla příjmy, které by měly být daněny jinou daní.“ ve skutečnosti se vyjádřila tak,
že „v uplynulých 10 létech neměla žádné příjmy, které by podléhaly dani z příjmů a rovněž
tak žádné příjmy, které by měly být daněny jinou daní, které by nebyly zohledněny
v účetnictví a následně toho zdaněny.“ Dále žalobkyně uvedla, že veškeré své příjmy
za posledních 10 let, které podléhaly dani z příjmů, či měly být daněny jinou daní, řádně
přiznala a v důsledku uvedeného neeviduje žádné daňové nedoplatky. Další výzvu podle §31
odst. 9 zákona o správě daní a poplatků zaslal správce daně žalobkyni přípisem ze dne
1. 6. 2000. Výzvu správce daně žalobkyně nesplnila.
Námitka žalobkyně, že ji správce daně vyzýval k prokázání něčeho, co sama netvrdila,
není důvodná. V přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní
rok) 1997, žalobkyně vykázala jen příjem z převodu nemovitosti 1 200 000 Kč a výdaje
1 201 788 Kč, v tomtéž roce poskytla jinému subjektu půjčku 2 200 000 Kč (což žalobkyně
nepopírá) a před správcem daně prohlásila dne 2. 2. 2000, že „V uplynulých 10 letech jsem
neměla žádné příjmy, které nepodléhaly dani z příjmů. Rovněž jsem neměla příjmy, které
by měly být daněny jinou daní“, přičemž o tomto zachycení jejího projevu v protokolu
Nejvyšší správní soud nepochybuje, protože jinak by žalobkyně protokol nepodepsala. Bylo
tedy na ní, aby prokázala, že částka 2 200 000 Kč, kterou v roce 1997 poskytla jinému
subjektu jako půjčku, byla zdaněna, resp. že se jednalo o prostředky, jež dani nepodléhají.
Tuto povinnost žalobkyně nesplnila. Pokud žalobkyně namítala, že není povinna prokazovat
zdroj svých příjmů, pak Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu
II. ÚS 750/2000 ze dne 3. 9. 2002 z něhož vyplývá, že ze žádného ustanovení zákona
č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků ani z jiného předpisu právního řádu České republiky
nevyplývá obecná povinnost právního subjektu informovat o jakémkoli svém majetku,
či prokazovat jeho původ. Zároveň se však Ústavní soud nedomnívá, že by daňové orgány
svým postupem (vyzváním daňového subjektu k doložení, že označené finanční prostředky
nejsou předmětem daně, popř. že již byly zdaněny) uvedenou zásadu porušily. Současně
v uvedené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že takový postup správce daně není v rozporu
s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95. Podle Nejvyššího správního soudu byl
v případě žalobkyně dodržen čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod z důvodů
v tomto rozsudku uvedených. Žalobkyně v daném případě neunesla důkazní břemeno
a finanční prostředky, tj. 2 200 000 Kč byly zařazeny do jejích příjmů za rok 1997. Námitka
žalobkyně, že tuto částku nemusela získat v roce 1997, ale v jiném období, se jeví Nejvyššímu
správnímu soudu jako účelová. Tuto otázku hodnotil již správce daně, neboť posoudil příjmy
uvedené v přiznáni k dani z příjmu obyvatel za roky 1991 a 1992 a dani z příjmu fyzických
osob za roky 1993 až 1996 a dospěl k závěru, že částka 2 200 000 Kč nemohla být z těchto
příjmů získána. Stejně tak bylo ověřeno, že tato částka nepochází ani z výsledků činnosti
společnosti E. S. s. r. o. Za této situace byly splněny podmínky pro stanovení daně podle
pomůcek podle ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků.
Všemi rozhodnými skutečnostmi se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku
řádně zabýval a své závěry řádně a podrobně odůvodnil. S jeho závěry Nejvyšší správní soud
souhlasí.
Kasační stížnost žalobkyně shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou a podle ust.
§110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalovaný a příslušela by mu proto náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti podle ust. §60 odst. 1 za použití ust. §120 s. ř. s. Protože
žalovaný jednak náhradu nákladů nežádal a jednak mu podle obsahu spisu ani náklady
nevznikly, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 1. 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu