ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.20.2006
sp. zn. 4 Azs 20/2006 - 92
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky
Matyášové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: M. K., zastoupený JUDr. Marií
Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, č. j. 46 Az
55/2004 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze ze dne 25. 10. 2005, č. j. 46 Az 55/2004 - 67,
zamítl žalobu žalobce podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2004,
č. j. OAM-4578/VL-11-P08-2002, a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o odměně soudem ustanovené zástupkyni žalobce.
Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1
a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně
bylo vysloveno, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou
kasační stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad na hmotněprávní
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní
soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační
stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence
některého z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy,
přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti konstatoval, že rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 25. 10. 2005, č. j. 46 Az 55/2004 - 67, napadá ve všech jeho výrocích, a to z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., když napadený rozsudek podle něho trpí vadou řízení
spočívající v porušení procesních předpisů v řízení před správním orgánem
a je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Stěžovatel správnímu orgánu
předně vytýká, že si neopatřil dostatek podkladů pro své rozhodnutí. Krajskému soudu
pak vytýká, že jednostranně převzal nesprávné zjištění žalovaného, že ochrana práv
je na Ukrajině dostupná a že Ukrajina disponuje pro zajištění ochrany orgány,
jejichž struktura je obdobná jako ve státech s vyspělou civilizací. Stěžovatel dále tvrdí,
že byl v zemi původu objektem šikany a ponižování ze strany policie, když byl bezdůvodně
zastaven, bylo mu odebráno zboží a peníze a 5 dnů byl zadržován. Když si pak stěžoval
ve Lvově, jeho stížnost roztrhali a ptali se jej, proč, ač Ukrajinec, mluví rusky. Vrátit
se nemůže poněvadž by byl považován za zrádce a byl by uvězněn. Pokud tyto skutečnosti
soud nezohlednil, nezabýval se tak – stejně jako správní orgán – vynutitelností práva
na Ukrajině. Ochrana práv přitom není v této zemi dostupná a Ukrajina ani nedisponuje
orgány pro zajištění ochrany. Je zřejmé, že na Ukrajině panují nacionalistické a násilné
poměry a tato situace není justičními orgány řešena, když smýšlení v rámci těchto orgánů
je rovněž nacionalistické. Jak rozhodnutí žalovaného, tak i krajského soudu
je tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
K námitce stěžovatele, že se nemůže vrátit na Ukrajinu, poněvadž by byl považován
za zrádce a byl by uvězněn, lze konstatovat, že se Nejvyšší správní soud takovou otázkou
zabýval např. ve svém rozsudku sp. zn. 4 Azs 24/2003, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku
sp. zn. 4 Azs 395/2005, www.nssoud.cz.
K námitce šikany pro příslušnost k určité sociální skupině (zde ruskojazyčné) Nejvyšší
správní soud opět odkazuje na svou předchozí judikaturu, např. sp. zn. 377/2004,
www.nssoud.cz, sp. zn. 4 Azs 208/2005, www.nssoud.cz, či sp. zn. 4 Azs 209/2005
www.nssoud.cz, ale i na dřívější judikaturu Vrchního soudu v Praze,
např. sp. zn. 6 A 571/1994 (SJS 315/1998) a zejména rozsudku téhož soudu
sp. zn. 7 A 754/2000. Zde byl vysloven názor, „že je známým jevem v každé zemi
(byť v některé více a v jiné méně, nicméně i v zemích nejvyššího standardu ochrany lidských
práv a důsledné demokracie), že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání,
sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů
právě pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů
při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa
nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou
být nejrůznější negativní lidské vlastnosti jako xenofobie, animozita, závist, msta za dřívější
příkoří domnělá i skutečná, důvodná i nedůvodná obava o bezpečnost, náboženské důvody,
strach z ohrožení sociálních jistot atd. To však samo o sobě není ještě pronásledování
ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu (resp. ve smyslu čl. 1, bod A. 2. Úmluvy o právním
postavení uprchlíků, publikované v České republice pod č. 208/1993 Sb.). Pronásledování
není ani masový výskyt těchto jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že tu nejde
o součást státní politiky, že tedy nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, tajně
podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně
potlačované. Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí jim,
nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné
a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt“.
K námitce týkající se nedostatečnosti podkladů rozhodnutí (obecně zásady materiální
pravdy) se zdejší soud rovněž již mnohokrát vyslovil, např. v rozsudku sp. zn. 6 Azs 50/2003,
www.nssoud.cz, v rozsudku sp. zn. 4 Azs 358/2005, www.nssoud.cz, či rozsudku
sp. zn. 4 Azs 451/2005, www.nssoud.cz.
K ostatním námitkám nesprávného posouzení skutkového stavu, které jsou v kasační
stížnosti formulovány poměrně konkrétně, ačkoli v žalobě byly vznášeny jen ve velmi obecné
rovině, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Azs 164/2004,
www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu