ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.66.2007:94
sp. zn. 6 As 66/2007 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobců: a) Obec
Loučná pod Klínovcem, se sídlem Loučná pod Klínovcem 89, Vejprty, b) MELUZÍNA,
občanské sdružení, se sídlem Hostýnská 516/12, Praha 10, c) Občanské sdružení
pro ekologický rozvoj Loučná Háj, práv a právem chráněných zájmů občanů, se sídlem
Loučná pod Klínovcem 75, Vejprty, všichni zastoupeni JUDr. Jitkou Mothejzíkovou,
advokátkou, se sídlem Hostýnská 516/12, Praha 10, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého
kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení:
1) Green Lines, s. r. o., se sídlem Husova 2616/62, Chomutov, zastoupené JUDr. Ondřejem
Davidem, Ph.D., advokátem, se sídlem K Safině 669, Praha 4, 2) ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem
Teplická 874/8, Děčín 4, 3) Vojenská ubytovací a stavební správa, se sídlem Na Valech 76,
Litoměřice, v řízení o kasační stížnosti Obce Loučná pod Klínovcem (dále též „stěžovatel“)
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2007, č. j. 15 Ca 270/2006 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Stěžovatel je pov in e n zaplatit společnosti Green Lines, s. r. o., se sídlem
Husova 2616/62, Chomutov, na nákladech řízení částku 2150 Kč do 3 dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ondřeje Davida, Ph.D., advokáta, se sídlem
K Safině 669, Praha 4.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 2. 2004, č. j. UPS 777/24146/03/Kř, změnil
rozhodnutí Městského úřadu Vejprty, stavebního úřadu ze dne 24. 11. 2003,
č. j. SÚ/188/3675/03/B/R122, jímž byla zamítnuta žádost stavebníka - osoby zúčastněné
na řízení sub 1) o změnu lhůty k dokončení stavby „Farma větrných elektráren Loučná“ tak,
že žádosti vyhověl a prodloužil lhůtu k dokončení stavby do 30. 9. 2004.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí
nad Labem (dále jen „krajský soud“) dne 23. 4. 2004. Krajský soud žalobu usnesením ze dne
1. 7. 2004, č. j. 15 Ca 77/2004 - 27, odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí žalovaného není
rozhodnutím, které zakládá žalobní legitimaci podle ustanovení §65 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), protože žalobci nemohli být vydáním
rozhodnutí zkráceni na svých právech, neboť se o žádných jejich právech ve smyslu citovaného
ustanovení nerozhodovalo (šlo pouze o změnu lhůty k dokončení stavby).
Nejvyšší správní soudu zrušil usnesení krajského soudu rozsudkem ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 6 As 63/2004 - 55. Konstatoval, že žalobce sub a), který je veřejnoprávní korporací, byl
aktivně legitimován k podání žaloby, protože se ho rozhodnutí žalovaného přímo dotýká,
neboť je nositelem vlastnických práv k pozemku sousedícímu se stavbou a změna časové lhůty
k dokončení stavby je způsobilá významným způsobem zasáhnout do jeho právní sféry.
Ve vztahu k žalobcům sub b) a c) uvedl, že jejich žalobní legitimaci je nutno posuzovat
podle ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s., neboť v žalobě namítali procesní pochybení žalovaného
spočívající v tom, že se nevypořádal s jejich námitkami ve správním řízení. Nejvyšší správní soud
uložil krajskému soudu v dalším řízení věcně projednat žalobu, vypořádat se s procení legitimací
jednotlivých žalobců s ohledem na jimi uplatněné žalobní body a vyrozumět ostatní účastníky
správního řízení o podání žaloby a umožnit jim tak účastnit se soudního řízení jako osobám
zúčastněným ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud v dalším řízení zamítl žalobu rozsudkem ze dne 20. 6. 2007,
č. j. 15 Ca 270/2006 - 46. V odůvodnění konstatoval, že nezkoumal důvodnost námitky žalobců
poukazující na vadu řízení před správním orgánem spočívající v nepřizvání T. Š. jako účastnice
stavebního řízení, neboť by tak nepřiměřeně v rozporu s dikcí ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s.
přezkoumával porušení cizích práv a nikoli práva samotných žalobců. Nezjistil
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného z titulu nevypořádání se se všemi námitkami žalobců
(odůvodnění rozhodnutí žalovaného obsahuje podrobné vyjádření kritérií a hledisek vyhodnocení
námitek účastníků). Neztotožnil se s názorem žalobců, že žalobce sub c) se připojil k námitkám
uplatněným žalobcem sub b), neboť dospěl k závěru, že žalobce sub c) se připojil pouze
k závěrečnému názoru žalobce sub b), tj. nevyhovět žádosti stavebníka o prodloužení termínu
dokončení stavby, který v sobě nezahrnuje osvojení si všech námitek žalobce sub b). Žalovaný
stejně jako správní orgán prvního stupně mohl proto ve vztahu k žalobci sub c) posuzovat toliko
námitky jím samým vznesené. Připustil, že žalobce sub b) měl být účastníkem řízení
před správním orgánem, nicméně konstatoval, že šlo pouze o dílčí vadu řízení, která nemohla mít
vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť z obsahu správního spisu a odůvodnění rozhodnutí
vyplývá, že žalovaný se de facto vypořádal se všemi námitkami žalobce sub b), když jeho
stanoviska a vyjádření posoudil jako důkazy. Námitky tohoto žalobce se navíc částečně kryly
s námitkami žalobce sub a), které žalovaný řádně projednal a stejně postupoval i pokud jde
o výlučné námitky žalobce sub b) uplatněné v podáních ze dne 23. 10. 2003 a 9. 2. 2004. Krajský
soud odmítl žalobní námitku poukazující na pozbytí platnosti stavebního povolení v důsledku
nezahájení stavby poukazem na předchozí rozhodnutí stavebního úřadu o prodloužení termínu
dokončení stavby, jímž tento správní orgán deklaroval, že stavebník zahájil stavbu do dvou let
od právní moci stavebního povolení. Odkázal na ustanovení §67 stavebního zákona,
které spojuje pozbytí platnosti stavebního povolení toliko se situacemi, kdy stavebník v zákonem
stanovené lhůtě nezahájí stavbu a nikoli, že po jistou dobu ve stavbě po jejím zahájení
nepokračuje. Zdůraznil, že předmětem řízení byla žádost o prodloužení termínu stavby k jejímu
dokončení, v jehož rámci bylo možno zkoumat pouze to, zda žádost obsahuje předepsané
náležitosti a zda ji lze vyhovět či nikoli. Ztotožnil se proto s názorem žalovaného,
že v předmětném řízení bylo vyloučeno zabývat se otázkou souladu stavby s konceptem
územního plánu dané lokality a zjišťování vlivu stavby na krajinný ráz a životní prostředí,
jakož i dalšími záležitostmi tvrzenými žalobci. Uzavřel, že po zhodnocení skutkového a právního
stavu a s přihlédnutím k okolnostem případu, byly dány podmínky pro vyhovění žádosti
stavebníka o prodloužení termínu dokončení stavby. Uvedl, že povolením změny stavby
před jejím dokončením spočívající pouze v prodloužení termínu dokončení stavby o jedenáct
měsíců od dříve stanoveného termínu dokončení stavby nebude ohrožena samotná stavba,
ani povolení této změny nepřivodí nepřiměřený zásah do práv a oprávněných zájmů
či nepřiměřené ohrožení práv a oprávněných zájmů účastníků řízení. Krajský soud nepřiznal
žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů v řízení o žalobě ani v řízení o kasační stížnosti,
neboť žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal a žalobci nebyli ve věci
úspěšní bez ohledu na jejich dílčí úspěch v řízení o kasační stížnosti.
Žalobce sub a), dále jen „stěžovatel“, brojí proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítá, že v řízení
před správními orgány vyslovil jasně formulovaný nesouhlas s prodloužením lhůty k dokončení
stavby. Při místním šetření dne 3. 10. 2003 byl udělen pouze podmíněný souhlas. Starosta obce
informoval o zaslání dopisu odboru životního prostředí Krajského úřadu Ústeckého kraje
se žádostí o stanovisko k novému posouzení vlivu stavby na životní prostředí, který v odpovědi
ze dne 13. 9. 2003 potvrdil oprávněnost tohoto požadavku, z čehož vyplývá, že investor
měl provést zjišťovací řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., což se nestalo. Stěžovatel
proto ve vyjádření k odvolání stavebníka projevil nesouhlas s prodloužením platnosti stavebního
povolení a naopak vyjádřil jasný souhlas s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně,
jímž byla žádost o povolení změny stavby před jejím dokončením zamítnuta. Nesouhlas
stěžovatele byl a je motivován závažnými nedostatky ve spisové dokumentaci, obavou z narušení
života obyvatel a návštěvníků obce stavbou prováděnou ve značné blízkosti domovní zástavby,
čímž dojde k výraznému narušení životní prostředí a krajinného rázu v obci a jejím okolí,
negativním postojem občanů obce Oberwiesenthal ve Spolkové republice Německo
a schváleným konceptem územního plánu, který nepočítá s výstavbou větrných elektráren
v katastrech obcí Loučná a Háj, které mají sloužit především odpočinku a rekreaci. Stěžovatel
vytkl krajskému soudu, že svým rozhodnutím legalizuje porušení základních práv zakotvených
v čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Podle přesvědčení stěžovatele
nebyly dány podmínky pro prodloužení termínu dokončení stavby. Stavba se táhla dlouhá léta,
během doby byl schválen koncept územního plánu obce jako oblasti čistě rekreační s vyloučením
větrných elektráren, délka prodloužení stavby téměř o jeden rok představuje dlouhé období,
v jehož průběhu dochází ke změnám ve vývoji obce i veřejného mínění a zájmů jejích obyvatel,
k čemuž musí obec ze zákona přihlížet. Firma stavebníka ztratila u obce a obyvatel dobrou
pověst a chovala se bezohledně k obecnímu majetku (přístupová komunikace). Podle stěžovatele
představuje rozsudek krajského soudu výrazný a nepřiměřený zásah do práv a oprávněných
zájmů účastníků řízení a stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že ve správním řízení u stavebního úřadu
bylo prokázáno, že stavba nebyla zahájena do dvou let od právní moci stavebního povolení,
které tak pozbylo platnosti. Stavební úřad pochybil, když první žádosti stavebníka o prodloužení
lhůty k dokončení stavby vyhověl. Skutečnost, že poprvé nebyla žádost zamítnuta, neznamená,
že k pozbytí platnosti stavebního povolení ze zákona nedošlo. Podle závěrečného shrnutí
učiněného stěžovatelem byla žaloba podána především proto, že: a) Krajský úřad Ústeckého kraje
nepřezkoumal rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v celém rozsahu, dosavadní řízení
nedoplnil a zjištěné vady neodstranil, ani rozhodnutí nezrušil a věc nevrátil k dalšímu řízení;
b) stavebník podanou žádostí obešel zákon, neboť všechny skutečnosti, které vyšly najevo
svědčily o tom, že byl povinen podat žádost o změnu stavby před dokončením zejména z důvodu
změny technologie, jakož i z dalších důvodů, např. změna dodavatele stavební části, atd. Žádost
nesplňovala náležitosti podle zákona a vyhlášky č. 132/1998 Sb., stavebník žádostí obešel
stavební zákon a související předpisy, zatajil stavebnímu úřadu změny v projektové dokumentaci,
k žádosti nepřiložil doklady o projednání změny s orgány státní správy, jejichž zájmy jsou
uvedenými změnami dotčeny (došlo-li ke změně parametrů stavby nebo ke změně umístění,
záměr stavby jednoznačně podléhá zjišťovacímu řízení). Žádost o prodloužení lhůty byla fakticky
obcházením zákona a kamufláží, jejímž účelem bylo zakrýt změny v projektu farmy větrných
elektráren, závažné nedostatky v zabezpečení realizace stavby a vyhnout se předkládání
dokumentace E.I.A. a další dokumentace v souladu s předpisy platnými v době podání žádosti
(stavební úřad taktiku stavebníka prohlédl a žádost zamítl, odvolací orgán nahradil toto správné
rozhodnutí jiným a soud nezákonné rozhodnutí odvolacího orgánu legalizoval napadeným
rozsudkem); c) Krajský úřad se ztotožnil s argumentací stavebníka zejména v tom, že akceptoval
jeho tvrzení o zahájení stavby, nepřihlédl k písemným důkazům a ostatním skutečnostem
dokládajícím pravý opak. Stejně se choval i krajský soud, když uzavřel, že stavba byla zahájena
v zákonné lhůtě. Stěžovatelka nesouhlasí ani s výrokem o nepřiznání nákladů řízení žádnému
z účastníků a domáhá se náhrady nákladů řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že důvodem odvolání stěžovatele, žaloby
a kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele s umístěním stavby větrných elektráren v katastrálním
území stěžovatele a požadavek na posouzení vlivů stavby na životní prostředí (E.I.A.).
Konstatoval, že umístění stavby bylo projednáno a povoleno v územním řízení a stavba
projednána a povolena ve stavebním řízení, ve kterých byl stěžovatel účastníkem.
Proti územnímu rozhodnutí ani stavebnímu povolení neuplatnil žádný řádný ani mimořádný
opravný prostředek. V době povolení stavby nepodléhaly větrné elektrárny posouzení vlivů
na životní prostředí, neboť předchozí zákon č. 244/1992 Sb. jejich posuzování nevyžadoval, to je
třeba teprve od účinnosti zákona č. 100/2001 Sb., tj. od 1. 1. 2002. Pokud by byla stavba
povolována znovu, tomuto posouzení by podléhala. To by nastalo v případě, že by stavba nebyla
zahájena do dvou let od právní moci stavebního povolení, čímž by skončila jeho platnost, stejně
jako platnost územního rozhodnutí. Potom by stavba musela být znovu povolena územně
i stavebně, včetně posouzení E.I.A. Pokud by stavba byla zahájena bez těchto nových
rozhodnutí, byl by stavební úřad povinen zahájit řízení o odstranění stavby podle ustanovení §88
odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, platného
do 31. 12. 2006; za předpokladů stanovených tímto ustanovením by mohl stavbu dodatečně
povolit nebo nařídit odstranění. V každém případě by pro její dodatečné povolení muselo být
zpracováno posouzení podle zákona E.I.A. To však nelze řešit v řízení o povolení prodloužení
lhůty pro dokončení stavby, které je řízením návrhovým. Stavební úřad nemůže v tomto řízení
projednávat jiné záležitosti, které s předmětem žádosti nesouvisejí. Stavební povolení bylo
vydáno dne 23. 12. 1999 a právní moci nabylo dne 11. 2. 2000. Dne 5. 12. 2001 obdržel stavební
úřad sdělení stavebníka o zahájení stavby. Dne 21. 12. 2001 obdržel stavební úřad žádost
stavebníka o první povolení změny stavby před jejím dokončením - prodloužení lhůty
k dokončení stavby. Dne 26. 2. 2002 vydal rozhodnutí, kterým povolil prodloužení lhůty
k dokončení stavby do 31. 10. 2003. Právní moci nabylo rozhodnutí dne 29. 3. 2002. Dne
3. 9. 2003 požádal stavebník stavební úřad o druhé povolení změny stavby před jejím
dokončením - změny lhůty k dokončení stavby. Stavební úřad vydal dne 27. 10. 2003 rozhodnutí,
kterým žádost zamítl. Žalovaný k odvolání stavebníka rozhodnutím ze dne 18. 2. 2004 změnil
rozhodnutí stavebního úřadu a lhůtu k dokončení stavby prodloužil do 30. 9. 2004. Kasační
námitky odmítl konstatováním, že rozhodnutím žalovaného nebylo založeno právo stavebníka
pokračovat ve stavbě jak uvádí stěžovatel, právo stavět bylo založeno pravomocným stavebním
povolením. Napadeným rozhodnutím byla stavebníkovi uložena povinnost dokončit stavbu
v rozdílném termínu, než byl stanoven ve stavebním povolení. Nedojde-li k prodloužení lhůty
pro dokončení stavby, nemění se platnost stavebního povolení; stavebník stejně může pokračovat
ve stavbě, pouze poruší stavební zákon (nedodrží termín dokončení) a může se dopustit
správního deliktu podle ustanovení §106 odst. 2 písm. h) stavebního zákona tím, že zhoršuje
životní prostředí prodlužováním doby výstavby. Rozhodnutím o povolení prodloužení termínu
dokončení stavby nejsou dotčena vlastnická nebo jiná práva k pozemkům. Zásah do životního
prostředí a negativní vlivy (hlučnost, prašnost) v dané lokalitě z důvodu výstavby větrných
elektráren je projednáván ve stavebním řízení o povolení stavby. Dotčení vlastnických práv
užíváním přístupové cesty ve vlastnictví stěžovatele a její stavební úpravy nemohou být řešeny
v řízení o povolení prodloužení lhůty pro dokončení stavby. Tyto námitky měly být uplatněny
nejpozději ve stavebním řízení, ve kterém se určí podmínky pro užívání přístupové cesty.
Při nedodržení podmínek, by opatření podle tehdy platného stavebního zákona provedl orgán
státního stavebního dohledu, podle nového stavebního zákona by stavební úřad postupoval
podle ustanovení §133 a následujících stavebního zákona. Při změně stavby (věcné změny)
před jejím dokončením by navrhovatel byl povinen dodržet závěr zjišťovacího řízení
podle zákona E.I.A. V daném případě bylo požadováno pouze povolení změny termínu
dokončení stavby. Předmětem řízení nebyla „věcná změna stavby“, ale pouze změna lhůty pro její
dokončení. Pokud by stavební úřad v souběhu s řízením o povolení změny termínu dokončení
stavby zjistil nesoulad stavby s ověřenou projektovou dokumentací a nedodržení podmínek
stavebního povolení, měl toto řešit podle tehdy platného stavebního zákona cestou státního
stavebního dohledu, popř. zahájit řízení o odstranění nepovolené části stavby (změny stavby)
a projednat delikt. Do pravomocného stavebního povolení nelze vstupovat z důvodů
legislativních změn ani z důvodů chybné realizace stavby. Posouzení stavby větrných elektráren
v blízkosti zástavby z hlediska narušení životního prostředí a krajinného rázu v obci a jejím okolí
je předmětem projednání v územním řízení. V řízení o povolení lhůty k dokončení stavby
nemohou být ověřeny otázky o souladu stavby s konceptem územního plánu. K žádostem
o stavební povolení podle stavebního zákona není nutné prokazovat jak bude stavba
financována. V řízeních podle stavebního zákona toto stavební úřad nezkoumá. Stavebník by měl
pouze stavebnímu úřadu oznámit dodavatele stavby. Předpokladem pro možnost užití ustanovení
§68 stavebního zákona je skutečnost, že stavební povolení je platné (neuplynuly dva roky
od právní moci rozhodnutí) nebo již byla stavba zahájena. Ve stavebním zákoně ani prováděcích
předpisech není stanoveno, kterým okamžikem se stavba považuje za zahájenou, je-li třeba
posoudit, zda stavební povolení nepozbylo platnosti uplynutím dvou let od právní moci.
Stavebně právní praxe se ustálila na principu, že se stavba považuje za zahájenou provedením
takových stavebních nebo montážních prací, ze kterých a jejich rozsahu je zřejmé, že směřují
k realizaci stavby. Podpůrným hlediskem je zápis o započetí prací ve stavebním deníku.
Při pochybnostech mohou být uplatněny důkazní prostředky, které připouští správní řád.
Tyto prostředky v řízení použil i stavební úřad, aby zjistil skutečný stav věci. Použil výpovědi
stavebníka, důkazy předložené občanskými sdruženími a vyjádření dotčených orgánů a správců
sítí. Tyto důkazy nejsou jednoznačné a v současné době nelze nezpochybnitelně zjistit a dokázat,
zda byla stavba ke dni 11. 2. 2002 zahájena ve smyslu ustanovení §67 stavebního zákona.
V důkazní nouzi ohledně otázky včasného zahájení stavby vycházel žalovaný z toho,
že prvoinstanční orgán vydal dne 26. 2. 2002 prvé rozhodnutí (patnáct dní po ukončení platnosti
stavebního povolení), kterým povolil prodloužení termínu dokončení stavby. Je zřejmé,
že stavebníkem provedené práce na místě stavby považoval za činnost, kterou stavebník stavbu
zahájil před uplynutím platnosti stavebního povolení. Stavební úřad svým prvním rozhodnutím
o povolení prodloužení lhůty dokončení stavby fakticky deklaroval, že stavba byla zahájena
před ukončením platnosti stavebního povolení. Stěžovateli bylo uvedené rozhodnutí oznámeno
jako účastníkovi řízení, proti rozhodnutí nepodal žádný řádný či mimořádný opravný prostředek,
takže byl seznámen s tím, že je stavba ve smyslu ustanovení §67 stavebního zákona zahájena.
Stavební povolení i prvé rozhodnutí o povolení lhůty k dokončení stavby jsou pravomocná
a ač jak uvádí stěžovatel vykazovala pochybení, není možné je přezkoumávat v přezkumném
řízení, neboť marně uplynula doba patnácti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí (§97
odst. 21 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dále jen „spr. ř.“). Není ani možná obnova řízení
podle ustanovení §100 spr. ř., protože marně uplynula doba tří let a rozhodnutí nebylo dosaženo
trestným činem. Žalovaný rovněž odmítl názor stěžovatele, podle kterého měla být věc vrácena
k rozhodnutí prvoinstančnímu správnímu orgánu. Odkázal na ustanovení §59 odst. 3 dříve
platného spr. ř., podle kterého má-li odvolací orgán všechny podklady pro nápravu rozhodnutí
jeho změnou (jako v daném případě), odporovalo by vrácení věci prvoinstančnímu správnímu
orgánu zásadě hospodárnosti správního řízení. Předmětem žádosti bylo pouze prodloužení lhůty
pro dokončení stavby, jde o návrhové řízení, v němž je stavební úřad návrhem vázán. V řízení
může být zkoumáno pouze splnění náležitostí žádosti, ostatní otázky týkající se změn
v projektové dokumentaci, změn parametrů stavby nebo změn v umístění nebyly předmětem
žádosti, tudíž ani rozhodnutí žalovaného. Případné změny v projektu stavby, provedené
po právní moci stavebního povolení, případně změny na stavbě provedené během její realizace,
byl stavební úřad povinen řešit v řízení podle ustanovení §88 odst. 2 písm. b) stavebního zákona,
pokud takové změny zjistil. Navrhovatel by byl povinen doložit ke stavebnímu řízení závěr
zjišťovacího řízení podle zákona E.I.A., pokud by bylo stavební povelení vydáváno po 1. 1. 2002.
Stejný postup by byl v řízení k žádosti o změnu stavby (věcné změny) před dokončením. Změny
záměru, které jsou předmětem posuzování vlivů na životní prostředí jsou stanoveny v ustanovení
§4 odst. 1 písm. c) zákona E.I.A. a jsou uvedeny v příloze č. 1 zákona E.I.A. Předmětem žádosti
však nebyla věcná změna stavby, ale pouze změna lhůty pro dokončení již pravomocně povolené
stavby. Žalovaný se na základě prvního rozhodnutí stavebního úřadu o povolení prodloužení
termínu k dokončení stavby vydanému dne 26. 2. 2002 ztotožnil s tvrzením stavebníka
a zjištěním stavebního úřadu, že stavba byla zahájena. Ze všech uvedených důvodů navrhl
žalovaný zamítnutí kasační stížnosti.
Osoba zúčastněná na řízení sub 1) předně namítla nepřípustnost kasační stížnosti
ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel jako důvod jejího podání
nenamítá, že by se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu;
v dalším se plně ztotožnila s rozsudkem krajského soudu a rozhodnutím stavebního úřadu o tom,
že stavba byla stavebníkem zahájena.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, napadený rozsudek krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je včasná a přípustná, nikoli však důvodná.
Uvedený závěr vychází z právní úpravy obsažené ve stavebním zákoně a k němu
vydaných prováděcích předpisů (ve znění platném a účinném v době rozhodování správních
orgánů), skutečností vyplývajících z obsahu správního spisu, právních závěrů obsažených
v jednotlivých správních rozhodnutích, právních úvah a závěrů obsažených v rozsudku krajského
soudu a konečně i z podání učiněných v rámci řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v dané věci je nepochybné, že předmětem
řízení před stavebním úřadem bylo výlučně posouzení žádosti stavebníka o povolení změny lhůty
k dokončení stavby. Stavební úřad žádost (v pořadí druhou) zamítl. Žalovaný změnil rozhodnutí
stavebního úřadu a lhůtu k dokončení stavby prodloužil do 30. 9. 2004. Krajský soud v novém
řízení žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí
nevykazuje pochybení v žalobě namítaná. Podle názoru Nejvyššího správního soudu dospěl
krajský soud ke správnému právnímu závěru o nedůvodnosti žaloby. Stavební zákon umožňuje
prodloužení termínu dokončení stavby, která byla pravomocně povolena, za předpokladu,
že stavební povolení nepozbylo platnosti anebo byla-li stavba zahájena. Žalovaný prodloužil
termín dokončení stavby mimo jiné po přihlédnutí k rozhodnutí stavebního úřadu o prvním
prodloužení termínu dokončení stavby. Závěr žalovaného v tomto směru učiněný není v rozporu
se zákonem ani se zásadou logického usuzování a důsledně vychází z principu správnosti
individuálního správního aktu. Vyhověl-li stavební úřad první žádosti o změnu termínu
dokončení stavby, je nutno v souladu s presumpcí správnosti dovodit, že v rámci řízení o první
žádosti posoudil otázku okamžiku zahájení stavby, tedy činnost stavebníka, jako činnost, kterou
byla stavba zahájena. Zásada presumpce správnosti aktů je základním atributem demokratického
právního státu stejně jako princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci
a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním
případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré
víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině
objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti připomíná, že stěžovatel první prodloužení termínu dokončení
stavby stavebním úřadem akceptoval, žádné opravné prostředky proti rozhodnutí nepodal.
Teprve s odstupem času (až po podání druhé žádosti) přehodnotil své dosavadní souhlasné
postoje vyjádřené jak v územním tak stavebním řízení. I tato rozhodnutí nabyla právní moci,
aniž by stěžovatel jejich správnost jakkoli zpochybnil. Uzavřít je proto třeba, že stěžovatel
souhlasil s výstavbou větrných elektráren na území katastru obce ve smyslu územního rozhodnutí
a za podmínek vyplývajících ze stavebního povolení - rovněž pravomocného. Nemůže
proto až v následném řízení o druhé žádosti o povolení prodloužení termínu dokončení stavby,
v řízení o žalobě a posléze v řízení o kasační stížnosti s úspěchem zpochybňovat dříve (byť
v jiném řízení) již vyřešenou otázku okamžiku zahájení stavby.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele poukazující na snahu
stavebníka obcházet podáním žádosti o prodloužení termínu dokončení stavby zákon. Institut
prodloužení lhůty k dokončení stavby je právním insturumentem ve stavebním zákoně trvale
zakotveným, jehož využití nelze bez dalšího posuzovat jako zneužití či obcházení zákona. V dané
věci bylo k návrhu stavebníka zahájeno řízení o prodloužení termínu dokončení stavby. Stavebník
podáním této žádosti vymezil předmět řízení, o kterém byl stavební úřad oprávněn a povinen
rozhodnout. V uvedeném řízení však již nelze (jak se snažil docílit stěžovatel) znovu zkoumat
či nově hodnotit právní otázky posouzené již v územním a stavebním řízení. Nejvyšší správní
soud navíc ve shodě s žalovaným a obsahem jeho vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že nemůže
obstát ani výhrada stěžovatele, podle které měla být stavba posuzována podle zákona E.I.A.
Uvedená stavba byla povolena před účinností právních předpisů, které takové posouzení
u větrných elektráren vyžadují. Zmíněný požadavek platí až od 1. 1. 2002. V dané věci
proto nebylo posouzení vlivů stavby podle zákona E.I.A. před jejím povolením třeba a nebylo
ani nemohlo být vyžadováno, nešlo-li (tak jako tomu je v daném případě) o věcnou změnu,
ani v řízení o povolení změny termínu dokončení stavby.
Nejvyšší správní soud závěrem souhrnně uvádí, že neshledal důvodnou ani žádnou další
kasační námitku, neboť krajský soud po napravení vad vytknutých mu předcházejícím zrušujícím
rozsudkem Nejvyššího správního soudu, řádně posoudil veškeré námitky žalobců a v odůvodnění
svého rozhodnutí žalobcům dostatečně a srozumitelně vysvětlil, z jakých příčin nepovažuje
rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Nejvyšší správní soud se proto plně ztotožňuje
s rozsudkem krajského soudu a důrazně odmítá snahu stěžovatele podsouvat rozhodnutí
krajského soudu snahu o legalizaci postupu žalovaného. Krajský soud postupoval zcela v souladu
se zákonem (s. ř. s.), žalobní námitky v úplnosti projednal a posoudil a zaujal právní názor,
který zcela koresponduje právní úpravě stavebního zákona a výkladovým pravidlům. Důvodnou
není ani námitka stěžovatele poukazující na nesprávnost výroku rozsudku krajského soudu
o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud zastává shodný názor jako krajský soud. Rozhodující
pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení je celkový úspěch ve věci (meritorní posouzení
žaloby), nikoli pouze dílčí úspěch, např. v kasačním řízení.
Již výše bylo konstatováno, že kasační stížnost není nepřípustná. K tomu je třeba
poukázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119,
v němž zdejší soud uvedl, že ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší
správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad
hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud
pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový
stav, by ve svých důsledcích mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu,
neboť by mohl tento soud v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím
vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační
stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace
hmotného práva.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží; žalovanému pak žádné náklady v souvislosti s řízením o kasační stížnosti
nevznikly. Naopak osoba zúčastněná na řízení, resp. její advokát má právo na náhradu nákladů
za poskytnuté úkony právních služeb podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokátovi náleží právo
na náhradu nákladů řízení za dva úkony právní pomoci spolu s náhradou hotových výdajů
v celkové částce 2150 Kč, jejíž úhrada byla uložena neúspěšnému stěžovateli.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu