ECLI:CZ:NSS:2008:8.AS.27.2008:93
sp. zn. 8 As 27/2008 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: Frekvence 1,
a. s., se sídlem Wenzigova 4/1872, Praha 2, zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem
se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 3. 2007,
sp. zn. 2007/69/vav/FRE, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 6. 3. 2008, čj. 11 Ca 100/2007 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Žalovaná uložila žalobkyni rozhodnutím ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 2007/69/vav/FRE,
podle §60 odst. 3 písm. d) z ákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního
vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“),
pokutu ve výši 100 000 Kč za porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání,
kterého se žalobkyně dopustila tím, že dne 27. 9. 2006 v době od 11.05 hod. odvysílala
na programu Frekvence 1 pořad „Sexy život“, který mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých a který tedy nemůže být zařazen do vysílání v době
od 6.00 do 22.00 hod.
II.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 6. 3. 2008, čj. 11 Ca 100/2007 - 59, zamítl. Při posouzení důvodnosti
námitky zpochybňující kompetenci žalované samostatně posoudit po odborné stránce porušení
§32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání odkázal městský soud na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 2. 2007, čj. 8 As 62/2005 - 70, jehož část ocitoval. Poukázal přitom
na skutečnost, že se citované rozhodnutí týkalo stejných účast níků a pořadu, byť jiného obsahu
a vysílaného jindy. Závěry Nejvyššího správního soudu v citovaném rozhodnutí jsou však podle
městského soudu plně aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc. Městský soud dále uvedl,
že žalobkyně nenamítla, v čem se konkrétně tvrzená neschopnost žalované posoudit odborné
otázky projevila. Žalobkyně tak zpochybnila pouze samotnou schopnost kvalifikovaného
posouzení takových otázek. Žalobkyně v replice, podané po uplynutí lhůty k podání žaloby
podle §71 odst. 2 s. ř. s., namítla, že její námitky nesměřují vůči nesprávnému výkladu pojmu
mravnosti, ale vůči posouzení dopadu vysílání na fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí.
Podle městského soudu tato okolnost nic nemění na posouzení věci, neboť i z citovaného
rozhodnutí Nejvyššího právního soudu jednoznačně vyznívá závěr, že otázku, zda došlo
k naplnění skutkové podstaty uvedeného správního deliktu, je oprávněna i povinna posoudit
žalovaná. Městský soud rovněž uzavřel, že žalovaná nepostupovala tak, že by nezohlednila
listinné důkazy předložené žalobkyní a nepřihlížela k nim při rozhodování.
III.1.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností.
Dovolala se stížních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Namítla, že její námitky uplatněné v žalobě směřovaly zásadně proti způsobu,
jakým žalovaná hodnotila obsah odvysílaného pořadu, zejména případný negativní dopad
na chráněnou skupinu obyvatel, a proti výsledku hodnocení žalované, který z tohoto rozhodnutí
vzešel. Své námitky vyjádřila stěžovatelka výslovně tak, že rozhodnutí žalované považovala
za nezákonné a principiálně nesouhlasila s hodnocením pořadu (resp. dotčeného výroku)
jako závadného, tj. nesouhlasila s tím, že jde o pořad, který by mohl ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Důvody pro tyto žalobní námitky stěžovatelka
v podrobnostech opřela o citovaná odborná stanoviska a o své písemné vyjádření, které ž alované
poskytla již v rámci předcházejícího správního řízení. S ohledem na tvrzenou nezákonnost
rozhodnutí žalované pak úvaha stěžovatelky vyústila v závěr, že tato nezákonnost je způsobena
ve svém důsledku tím, že žalovaná, přestože rozhodovala o otázce, která je mimo její odbornou
působnost, nejen že si k tomu neopatřila potřebná stanoviska znalců, ale zcela ignorovala
odborná stanoviska předložená stěžovatelkou, přestože všechna stanoviska jednotně podporovala
stěžovatelkou prezentovaný názor o nezávadnosti předmětného pořadu. Stěžovatelka
nesouhlasila s tím, jak městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zredukoval posouzení
podané žaloby pouze na otázku, zda si žalovaná může úsudek o závadnosti pořadu učinit sama,
či zda k tomu potřebuje odbornou pomoc. Stěžovatelka namítla, že celou žalobou brojila proti
tomu, jak žalovaná hodnotila odvysílání předmětného pořadu, což vyjádřila zejména tím,
že rozhodnutí žalované o závadnosti pořadu považovala za nezákonné z věcných a odborných
důvodů, které byly podrobně rozpracovány v předložených stanoviscích. Výslovné opakování
těchto důvodů v žalobě stěžovatelka považovala za zbytečné a jiné své důvody nepřipojovala,
neboť není odborníkem na danou problematiku a se závěry z předložených odborných
stanovisek se ztotožňuje. Stěžovatelka namítla, že brojila nejen proti tomu, jak žalovaná hodnotila
pořad, ale i proti tomu, co vlastně hodnotila, tj. namísto toho, aby hodnotila dopady pořadu,
hodnotila pořad samotný.
Stěžovatelka dále uvedla, že nezpochybňuje pravomoc žalované hodnotit závadnost
pořadu a jeho dopadů, ale má za to, že má současně právo, aby takové hodnocení bylo po věcné
stránce nejen odborně správné, ale i přezkoumatelné soudem. Závěry městského soudu vedou
ve svém důsledku k tomu, že je vážným způsobem narušeno právo stěžovatelky na právní jistotu,
pokud jde o výklad zákona. Z napadeného rozsudku totiž plyne, že hodnocení toho, zda určitý
pořad může ohrozit mj. mravní vývoj dětí, souvisí s hodnocením pojmu mravnosti,
jehož interpretace spadá do oblasti právního posouzení, nemůže být proto předmětem zkoumání
znalce, a je to naopak žalovaná a posléze soud, kdo tomuto pojmu přiřazují konkrétní význam
a obsah. Stěžovatelka se tak dostává do pozice, kdy je na jedné straně povinna provozovat vyslání
v souladu se zákonem o vysílání, ale současně neví, jaké povinnosti jí tento zákon ukládá.
Tento stav není stěžovatelka schopna změnit jinak, než vyčkat na výsledky rozhodovací praxe
žalované a soudů, podrobit se ukládání opakovaných pokut a doufat, že den, kdy pojem
„mravnost“ dostane přesné kontury vyplývající z judikatury, přijde dříve, než přijde stěžovatelka
o licenci. To stěžovatelka považuje za nepřijatelné. Každý má právo na to, aby byl v jeho případě
chráněn princip předvídatelnosti práva a chování správního orgánu musí být předvídatelné,
aby byla zajištěna právní jistota. Aplikace právních norem ve správním řízení je založena
na nerovnosti subjektů a případné negativní důsledky nejasnosti právní úpravy, pokud
jsou jí ukládány jednotlivcům povinnosti, nemohou jít k tíži jednotlivce. V této souvislosti
stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 487/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 33/97
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006, čj. 6 A 25/2002 - 59 [pozn. NSS: jedná
se o rozsudek Nejvyššího správního soudu, nikoliv Nejvyššího soudu]. Podle stěžovatelky se citované
principy musí uplatnit za situace, kdy je předmětem posuzování nejasný právní pojem
„mravnost“. Stěžovatelka byla postavena před nutnost si tento pojem při absenci legální definice
a judikatury vyložit, což učinila po svém, ale současně prokázala, že její interpretaci dávají
za pravdu i odborníci na danou problematiku, tj. prokázala, že nepostupovala účelově a svévolně,
ale s dostatečnou pečlivostí a opatrností, kterou na ní lze rozumně žádat, a učinila vše,
aby se nedopustila porušení zákona. Interpretace daného pojmu ze strany žalované a soudu může
být odlišná, nicméně tato odlišná interpretace nebyla stěžovatelce v době vysílání předmětného
pořadu známa, a proto jí nelze přičítat k tíž i, že se jí neřídila. Poté, co se seznámila s názorem
žalované a soudu, vzala jej v konkrétním případě na vědomí, a nic takového již do vysílání
nezařazovala.
Konečně stěžovatelka namítla, že nesouhlasí s tím, že předmětem posuzování v dané věci
je pojem „mravnost“. V předcházejícím správním řízení bylo stěžovatelce kladeno za vinu,
že odvysílala pořad, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých. V daném případě tak podle stěžovatelky nejde o hodnocení pořadu a jeho
mravnosti, ale o hodnocení dopadů předmětného pořadu, tj. zda mohl ohrozit skupinu
chráněnou zákonem. Stěžovatelka je přesvědčena, že objektivně správnou odpověď
na tyto otázky musí dát odborník, nikoliv správní orgán, neboť žalovaná a soud nemají téměř
žádné informace o skutečně možných dopadech pořadu na chráněnou skupinu, a přesto ve věci
rozhodly, aniž by se tyto informace pokusily získat. Žalovaná a soud rozhodly výlučně na základě
vlastního hodnocení pojmu „mravnost“, přestože měly rozhodovat o existenci či absenci
konkrétních dopadů na chráněnou skupinu. I nemravný pořad může mít pozitivní vliv na vývoj
dětí a mládeže, jeho prostřednictvím se dozví to, co dosud netušily, co společnost považuje
za nemravné a kam nelze zajít. V daném případě ve vysílaném poř adu zazněla od posluchače
„nechutná pitomost“ od níž se moderátorka vhodným způsobem distancovala a vyloučila
tak potenciální negativní dopad na chráněnou skupinu posluchačů.
III.2
Žalovaná se ztotožnila se závěry městského soudu a navrhla zamítnutí kasač ní stížnosti.
Připomněla, že společnost má zvýšený zájem na ochraně mládeže před negativními vlivy, chrání
ji před sexuálním zneužíváním a má zájem na její řádné mravní výchově. Např. i sexuální styk,
který je mezi dospělými beztrestný, je ve vztahu k chrá něné skupině považován za trestné
jednání. Tato diferenciace s ohledem na věk je logickým krokem v oblasti právní ochrany.
III.3
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka především namítla, že městský soud zredukoval v napadeném rozsudku
posouzení žaloby pouze na otázku, zda si žalovaná může učinit úsudek o závadnosti odvysílaného
pořadu samostatně. Stěžovatelka uvedla, že brojila proti samotnému obsahu hodnocení,
nikoliv proti pravomoci žalované hodnotit závadnost pořadu a jeho dopadů.
Ze soudního spisu ovšem vyplývá, že stěžovatelka v bodu VI. žaloby uvedla: „je nepochybné,
že příslušné zákonné ustanovení [§32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání] zakazuje vysílání pořadů,
u nichž byť jen potencionálně hrozí, že by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dě tí a mladistvých.
(..)…při takovém posuzování není pravomoc žalovaného neomezená a konečný verdikt nemůže záležet
jen a pouze na osobních pocitech jednotlivých radních vyjádřených formou většinového hlasování. (..) Žalobce
je toho názoru, že s ohledem (…) na ustanovení §50 a §56 téhož předpisu [zákon č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů] je správní orgán povinen si v daném případě jako podklad
pro své rozhodnutí opatřit odborné posouzení znalce a teprve na jeho základě rozhodnout. Ža lobce má za to,
že žalovaný tuto svoji povinnost porušil, což vedlo k vydání napadeného rozhodnutí, které je tak v rozporu
se zákonem.“ Stěžovatelka dále v žalobě namítla, že žalovaná nepřihlédla k odborným vyjádřením,
které jí ve správním řízení předložila a navrhla, aby městský soud napadené rozhodnutí žalované
zrušil. Ze soudního spisu dále vyplývá, že stěžovatelka dne 4. 7. 2007 doplnila své podání
o repliku k vyjádření žalované a v článku III. bodu 3.3 mj. uvedla, že „ pouze zpochybňuje kompetenci
žalovaného samostatně posoudit po odborné stránce porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) z. č. 231/2001 Sb., - tj. zda v konkrétním případě by «pořad či upoutávka mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj
dětí a mladistvých». (...) ..Žalobce má za t o, že jde o otázku a pojmy čistě medicínské a je skutečně přesvědčen,
že bez odborného stanoviska není žalovaný schopen se dobrat relevantního závěru“ .
Nejvyšší správní soud pak uzavírá, že stížní námitka zpochybňující rozsah přezkumu
v řízení před městským soudem je v přímém rozporu s obsahem soudního spisu. Stěžovatelka
v žalobě nenamítla ničeho proti nesprávnosti úsudku žalované o důvodech udělení sankce
za porušení povinnosti vyplývající pro ni z §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Podstatou
žaloby byly výhradně námitky směřující proti kompetenci žalované rozhodnout o udělení sankce
bez odborných posudků. Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že „výslovné opakování
těchto důvodů považoval za zbytečné a jiné své důvody nepřipojoval, neboť není odborníkem na danou
problematiku a se závěry předložených odborných stanovisek se ztotožňuje“ , nelze jejímu postupu přisvědčit.
Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zakládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu
k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená konkrétní
právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2004, čj. 4 Azs 149/2004 - 52, č. 488/2005 Sb. NSS). Konkretizace žalobních bodů
je významná z hlediska stanovení předmětu sporu a vymezení rozsahu, v němž se může soud
v souladu s dispoziční zásadou pohybovat. V daném případě žaloba neuváděla žádné námitky,
které by zpochybňovaly posouzení rozhodnutí žalované z jiného důvodu než nedostatečné
odbornosti žalované a nedostatku její pravomoci k učinění samostatných závěrů o možném
dopadu vysílání na fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých bez odborných
znaleckých posudků. V žalobě ostatně chybí i jakékoliv konkrétní námitky k tomu,
jaké nesprávnosti se žalovaná při výkladu §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání dopustila
či jakým způsobem porušila v kasační stížnosti namítaný princip legitimního očekávání.
Nejvyšší správní soud přitom připomíná, že námitky, které stěžovatelka uplatnila v replice
na vyjádření žalovaného, nebyly uplatněny v zákonné lhůtě pro případné rozšíření žaloby
(§71 odst. 2 s. ř. s.). Na tuto skutečnost správně poukázal v napadeném ro zsudku i městský soud.
Nejvyšší správní soud dodává, že jejich obsahem je rovněž převážně zpochybnění pravomoci
žalované k samostatnému úsudku o tom, zda konkrétní vysílání mohlo ohrozit fyzický, psychický
či mravní vývoj dětí, nikoliv námitky proti samotnému věcnému posouzení.
Nejvyšší správní soud pak uzavírá, že stěžovatelka jiné právní důvody než nedostatek
pravomoci žalované v žalobě nenamítla, a proto se v případě stížních námitek brojících proti
nesprávnosti interpretace pojmu mravnost a porušení principu legitimního očekávání jedná
z pohledu přezkumu kasačním soudem o nové důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení
před soudem, jehož řízení má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla. Takové důvody kasační
stížnosti jsou nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.).
K otázce pravomoci žalované samostatně posoudit, zda konkrétní vysílání mohlo ohrozit
fyzický, psychický či mravní vývoj dětí, Nejvyšší správní soud již v minulosti opakovaně
konstatoval, že tyto otázky lze klasifikovat jako úsudek o splnění podmínek pro udělení pokuty,
který si žalovaná může učinit sama (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2007,
čj. 8 As 62/2005 - 66, www.nssoud.cz, na který odkázal i městský soud v nyní posuzované věci,
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2005, čj. 6 As 16/2004 - 90,
č. 604/2005 Sb. NSS) a ani v nyní posuzované věci neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit.
Na svá předchozí rozhodnutí proto v podrobnostech argumentace odkazuje.
Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek městského soudu zákonným,
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá pr ávo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalované, které by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, podle obsahu
spisů žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu