ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.27.2009:130
sp. zn. 2 Azs 27/2009 - 130
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: B. E., zastoupený Mgr. Eduardem Benešem,
advokátem se sídlem Praha 9, Na Rozcestí 6/1434, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 47 Az 8/2007 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátu stěžovatele Mgr. Eduardu Benešovi se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 4. 2007, č. j. OAM-10-134/LE-03-07-2007 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalované Ministerstvo vnitra jako zjevně nedůvodnou zamítlo, žádost žalobce
o udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění do 31. 8. 2007 (dále jen „zákon o azylu“).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Praze žalobou, který
ji rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 47 Az 8/2007 - 36, zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku
krajský soud uvedl, že žalobce neuváděl žádné důvody podřaditelné pod §12 zákona o azylu,
a proto byl žalovaný oprávněn žádost zamítnout v tzv. zkráceném řízení podle §16 zákona
o azylu. Ve shodě s žalovaným neshledal krajský soud důvody, jež žalobce vedly k odchodu
z jeho země původu, za azylově relevantní, neboť věrohodným způsobem nedoložil,
že by událost, ke které došlo v roce 2007 (tj. rozházené věci na pokoji v ubytovně) měly jakoukoli
souvislost s činností policie. Obava žalobce o jeho život tak vychází pouze z ničím
nepodložených domněnek. Na tomto závěru nic nemění ani zpráva nevládní organizace o situaci
v zemi původu stěžovatele, na niž v žalobě odkazuje, neboť žalobce zde, podle svého tvrzení,
jiné problémy neměl. Zmínky o politických aktivitách svého nadřízeného uvedl žalobce teprve
v žalobě, navíc toto nové tvrzení nemá souvislost s žádným z azylově relevantních důvodů.
Dokonce ani pokud jde o smrt spolupracovníka si není žalobce jistý, zda ji měly na svědomí
policejní nebo jiné státní orgány a jedná se opět pouze o jeho nepodložené domněnky, z nichž
nelze pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu vyvodit. Žalobce se nepokusil ani obrátit
na příslušné státní či jiné orgány se žádostí o pomoc, a proto ani nelze důvodně tvrdit,
že by mu byla odepřena. Krajský soud rovněž poukázal na skutečnost, že od událostí týkajících
se žalobcova nadřízeného a spolupracovníka uplynula poměrně dlouhá doba, po niž žalobce
v zemi původu pobýval bez potíží. Odmítl i námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu,
potažmo nepřezkoumatelnosti, neboť žalovaný, jak vyplývá ze spisu, se všemi tvrzeními žalobce
zabýval a opatřil si dostatek podkladů pro své rozhodnutí. Taktéž v aplikaci §14a zákona o azylu
neshledal krajský soud pochybení, neboť žalobce své námitky mířící proti neudělení doplňkové
ochrany odůvodnil pouze odkazem na podkladové materiály.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností s odkazem na důvody
vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel odkazuje na §12 písm. a) a b) a §2 odst. 6 zákona o azylu; zde užitý pojem
pronásledování označuje za odraz definice uprchlíka v čl. 1 a 2 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z r. 1951, ve znění protokolu z roku 1967. Vzhledem k tomu, že je těmito
mezinárodními úmluvami Česká republika vázána, musí být §2 odst. 6 zákona o azylu vykládán
ve světle citovaného ustanovení. Za pronásledování tedy stěžovatel považuje ohrožení života
nebo svobody a opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou spjata
s opatřeními, která zasahují do občanských a politických práv jednotlivce. Stěžovatel trvá na tom,
že podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu splňuje, neboť mu ze strany státních
orgánů (policie) hrozí pronásledování. Znovu opakuje sled událostí okolo zatčení svého
nadřízeného (pana E. v zemi populárního, ale pro vládní stranu nebezpečného politického
činitele) a nátlak vládních jednotek, aby jim byly prozrazeny informace o tom, kde jsou ukryté
diamanty. Stěžovatel je přesvědčen, že z titulu svého zaměstnání v diamantových dolech není
problém ho nalézt, protože figuruje na dostupném seznamu zaměstnanců. Závěrem odkazuje
stěžovatel na webové stránky nevládní organizace Human Rights Watch, na nichž je zveřejněna
zpráva o situaci v republice Sierra Leone. Z té vyplývají trvající problémy ve fungování policie,
armády a soudů, podkopávající snahy o zavedení právního státu. Je zde také uvedeno, že
v průběhu let 2006 a 2007 docházelo k mnohým porušením občanských a politických práv,
korupci a nemožnosti domoci se spravedlivého procesu, a to i přes současné snahy organizací
JSDP a UNIOSIL (a výcvikového programu Commonwealth-run v letech 1998 až 2005). Stěžovatel
se tedy cítí ze strany státních orgánů a policie ohrožen a je přesvědčen, že není schopen domoci
se ochrany či spravedlivého zadostiučinění. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci poukazuje na skutečnost, že stěžovatel v průběhu
správního řízení neuvedl žádnou skutečnost svědčící pro závěr, že by v zemi původu mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Z kasační stížnosti
nevyplývá jediná skutečnost, která by závěr správního orgánu zpochybňovala; zmínku o potížích
s policií uvedl stěžovatel teprve v podané žalobě, i když mu nic nebránilo uplatnit ji již
ve správním řízení. Z tohoto důvodu také žalovaný spatřuje v jednání stěžovatele účelovost
a nevěrohodnost, neboť jeho tvrzení jsou pouhé ničím nepodložené domněnky. Z těchto důvodů
navrhuje, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastních zájmů.
Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonný pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý
právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou provedenou zákonem
č. 350/2005 Sb., s účinností ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán
např. v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen
natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro
Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech
azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
Pokud jde o konkrétní tvrzení stěžovatele v průběhu správního řízení, jež dle jeho názoru
prokazují pronásledování jeho osoby v zemi původu, v kontextu ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu lze konstatovat, že stěžovatel skutečně neuvedl žádné skutečnosti, které by byť
jen naznačovaly, že by byl ve vlasti vystaven pronásledování z důvodů pro azylové řízení významných
(§12 zákona o azylu). Jeho argumentace byla vystavěna na pouhé spekulativní obavě z nátlaku,
výhružek či útoků policie, k nimž však fakticky nikdy nedošlo. Podezření, že to byla právě policie,
která vnikla do jeho obydlí a ponechala zde rozházené věci, je (což připouští sám stěžovatel)
taktéž založena na pouhé domněnce. Jediné útoky, které stěžovatel popisuje, směřovaly vůči jeho
bývalým spolupracovníkům, a to pro jejich údajnou povědomost o místě ukrytí diamantů,
případně pro jejich politickou činnost. Žádný z těchto útoků však nemířil přímo na stěžovatele.
Na stěžovateli tak ve správním řízení především leželo břemeno tvrzení azylově relevantních
důvodů, které však neunesl (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 9. 2005, č. j. 6 Azs 224/2004 - 37, dostupný z http://www.nssoud.cz).
Nelze dále přehlédnout, že se stěžovatel ani nepokusil řešit svou situaci se státními
orgány, a proto nelze predikovat, že by mu pomoc ze strany orgánů veřejné moci byla skutečně
odepřena (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, dostupný
z http://www.nssoud.cz). Rovněž stěžovatel v průběhu správního řízení ani nenaznačil,
že by jeho obava z pronásledování byla zapříčiněna důvody pro azylové řízení významnými,
tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině či pro zastávané politické názory (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, http://www.nssoud.cz). Navíc i podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, dostupného
z http://www.nssoud.cz, platí, že: „Pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování
nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace
odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost,
že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje
a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.“
Další stížní námitky míří proti závěru žalovaného o neudělení doplňkové ochrany
(§14a zákona o azylu). Doplňkovou ochranu je možné přiznat žadateli o azyl i v případě,
kdy nesplňuje důvody pro udělení azylu, existuje-li důvodná obava, že by mu po návratu do vlasti
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení
nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo pokud by vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky).
Povinností správního orgánu i soudu je zabývat se možnou existencí těchto důvodů v případě
jakéhokoli procesního režimu rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu (k tomu
viz rozsudek devítičlenného rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 28. 1. 2009,
č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, dostupný z http://www.nssoud.cz); současně platí, že „okolnosti stanovené
jako překážky vycestování v §91 zákona o azylu (nyní doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu), nejsou
totožné s důvody pro udělení azylu podle §12 zákona téhož zákona; správní orgán i soud se jimi proto zabývají
samostatně.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2006, č. j. 5 Azs 7/2003 - 60,
dostupný na http://www.nssoud.cz). Důvody pro udělení doplňkové ochrany stěžovatel spatřuje
v hrozícím pronásledování ze strany policie, proti němuž není schopen se bránit účinnými
právními prostředky.
Vyhodnocení nebezpečí vážné újmy představuje typický neurčitý právní pojem a jeho
naplnění závisí vždy na úvaze správního orgánu, který vychází kazuisticky ze skutkových
okolností konkrétního případu, z informací o zemi původu žadatele, a dále především
z věrohodnosti tvrzení předložených žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Je nepochybné,
že intenzita nebezpečí vážné újmy (zde mučení, nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestání) musí vykazovat určitou úroveň. To platí i o riziku, že k této vážné újmě dojde
(obdobně viz rozsudky ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Azs 69/2008 - 79, či ze dne 19. 3. 2008,
č. j. 9 Azs 175/2007 - 49, oba dostupné z http://www.nssoud.cz). Dovodili-li žalovaný i krajský
soud, že reálnost rizika pronásledování snižuje v přezkoumávaném případě už jen samotný fakt,
že stěžovatel sám s jistotou neví, kdo stál za incidentem, při němž mu byly prohledány
a rozházeny věci na ubytovně, a tudíž lze jen stěží dovodit, že právě policie bude
v pronásledování stěžovatele po jeho návratu do země původu pokračovat, když nebylo
prokázáno, že by o jeho osobu stěžovatele měla zájem před opuštěním země, postupovali
v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 – 40, publikovaný pod č. 260/2004 Sb. NSS). Tuto skutečnost vzal
ostatně žalovaný v potaz a opřel se o ni v odůvodnění svého rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako
nepřijatelnou, a proto ji také podle §104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. studium spisu
na počátku zastupování (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008,
č. j. 5 Azs 33/2008 - 44, dostupné na www.nssoud.cz) a sepis podání v celkové výši 4200 Kč, dále
náhrada hotových výdajů ve výši dvojnásobku paušální částky dle §13 odst. 3 vyhlášky,
tj. 600 Kč, a konečně daň z přidané hodnoty ve výši 912 Kč, celkem tedy 5712 Kč. Nárok
na odměnu a náhradu hotových výdajů v souvislosti s podáním návrhu na opravu zřejmé
nesprávnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud neuznal, neboť tento návrh nelze
subsumovat pod některý z úkonů ve smyslu §11 citované vyhlášky. Uvedená částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu