ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.18.2009:63
sp. zn. 3 Azs 18/2009 - 63
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Vojtěcha
Šimíčka v právní věci žalobce: A. A., zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem
se sídlem Na Rozcestí 6/1434, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 9. 2008, č. j. OAM-455/LE-05-07-2008, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, č. j. 48 Az 80/2008 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele Mgr. Eduardu Benešovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 8211 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 29. 9. 2008, č. j. OAM-455/LE-05-07-2008. Rozhodnutím správního orgánu
byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná
podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Krajský soud na základě porovnání výpovědi stěžovatele a výpovědi jeho bratrance
o problémech s mužem z kriminálního podsvětí zjistil, že výpověď stěžovatele se zásadně liší
v čase, kdy se události měly stát, v místě, kde k nim mělo dojít a ve vylíčení jejich průběhu. Soud
se proto ztotožnil se závěrem správního orgánu, že výpověď stěžovatele je nutno považovat
za nevěrohodnou.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že důvodem jeho odchodu z vlasti byla osoba známá v podsvětí,
která byla za své dřívější násilné jednání ve výkonu trestu odnětí svobody. Tato osoba stěžovateli
vyhrožuje a ohrožovala jej na životě a zdraví. Jde tedy skutečně o nebezpečnou osobu,
přičemž příslušné orgány státu stěžovatele nejsou schopné ho před ní chránit. Krajský soud
stěžovatele vydal do státu, kde mu hrozí nebezpečí vážné újmy na zdraví a životě. Stěžovatel
má za to, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu,
případně pro udělení humanitárního azylu podle ust. §14 zákona o azylu. Stěžovatel
dále poukázal na zásadní porušení svých procesních práv. Ačkoli neovládá český jazyk,
ve kterém bylo vedeno jednání před soudem, nebyl přítomen tlumočník, který mu byl ustanoven.
Stěžovatel se tak osobně nemohl při jednání před soudem nijak vyjádřit. Navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou v daném případě splněny
podmínky řízení, tj. zda je kasační stížnost přípustná. Dále Nejvyšší správní soud zkoumal,
zda je podaná kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Po posouzení těchto otázek dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že podaná kasační stížnost je zčásti nepřípustná, ve zbytku
pak nepřijatelná.
Zatímco v žalobě se stěžovatel dovolával nesprávného posouzení podmínek pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, v kasační stížnosti nadto uváděl, že splňuje podmínky stanovené
v ust. §14 a §14a tohoto zákona. Lze tedy konstatovat, že se kasační stížnost v tomto rozsahu
opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s., a je z tohoto důvodu
nepřípustná.
V otázce přijatelnosti kasační stížnosti (pokud jde o tvrzení nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a dále
tvrzení porušení procesích práv stěžovatele v řízení před krajským soudem) pak Nejvyšší správní
soud vycházel ze svého precedentního usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu
uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Posuzováním
žádosti o azyl, v níž žadatel uvádí nevěrohodné skutečnosti ve vztahu k azylově relevantním
důvodům, se Nejvyšší správní soud již dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 19. 8. 2004,
čj. 4 Azs 152/2004 - 36, publ. pod č. 903/2006 Sb. NSS, či v rozsudku ze dne 27. 3. 2008,
čj. 4 Azs 103/2007 - 63, www.nssoud.cz. K otázce zjevně nedůvodné žádosti o azyl
se pak obecně vyjádřil v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, www.nssoud.cz.
Jestliže stěžovatel namítl, že u jednání nebyl přítomen tlumočník, který mu byl soudem
ustanoven a on se tak nemohl při jednání před soudem osobně vyjádřit, jedná se o tvrzení,
které je evidentně bez vztahu k projednávané věci, neboť zcela postrádá oporu ve správním
spise. Tlumočnice byla jednání přítomna, nedostavil se však sám stěžovatel, ačkoli byl řádně
předvolán.
Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď
na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce podle §104a
s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží
podle ust. §11 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti, přičemž mimosmluvní odměna za právní poradu s klientem
byla navýšena na dvojnásobek z důvodu užití cizího jazyka, tedy ve výši 6300 Kč, a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy
6900 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok
vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1
a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 1311 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 8211 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení
stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 7. května 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu