ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.12.2009:62
sp. zn. 4 Azs 12/2009 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. K. H., zast. Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, adresa pro doručování: Václavské náměstí 21, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne
28. 11. 2008, č. j. 58 Az 27/2008 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včas podanou kasační stížností
proti shora označenému rozsudku v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci , kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-966/VL-10-BE07-R2-2006, ze dne
18. 7. 2008. Tímto rozhodnutím mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V kasační stížnosti, podané s odkazem na důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
namítá, že již v žalobním návrhu uváděl, že si správní orgán neopatřil dostatečné množství
podkladů, aby v případě jeho žádosti mohl objektivně rozhodnout, a vyjadřoval nesouhlas s tím,
jakým způsobem správní orgán shromážděné podklady interpretoval. Stěžovatel má za to,
že jako účastník řízení o udělení mezinárodní ochrany vyvinul maximální úsilí k tomu,
aby svá tvrzení doložil. V této souvislosti poukazuje na §3 správního řádu a na Příručku
k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého
komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992, jmenovitě na její čl. 195 – 219 o „prokazování faktů“.
Stěžovatel dále namítá, že žalovaný správní orgán ani krajský soud nepřihlédly
při svém rozhodování k informacím ohledně situace v Pobřeží slonoviny, které jsou obecně
známé a přístupné např. na internetové adrese www.web.amnesty.org. Krajský soud
dále při svém rozhodování dostatečným způsobem nezkoumal rozhodnutí žalovaného správního
orgánu, pokud tento stěžovateli neudělil azyl z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
K tomu stěžovatel argumentačně poukazuje na vybranou judikaturu soudů ve správním
soudnictví. Stěžovatel během doplňujícího pohovoru mj. uvedl, že je členem politického hnutí
RDR, které v roce 2006 protestovalo proti zvolení prezidenta Gbagbo. Výsledkem bylo nucené
skrývání se stěžovatele, kdy v pohovoru uvedl, že jeho rodinu navštěvovali lidé, kteří stěžovatele
chtěli zničit. Stěžovatel tak namítá, že mu dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu hrozí vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích vnitřního
ozbrojeného konfliktu při nuceném návratu do země původu. Závěrem stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému
projednání a rozhodnutí.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť je toho názoru, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Dále uvedl, že zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi skutečnostmi, které stěžovatel sdělil
a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Současně konstatoval že stěžovatelův příběh
a uváděné členství v RDR působí vzhledem k podstatným rozporům v jednotlivých výpovědích
značně nevěrohodně (viz odůvodnění napadeného rozhodnutí), a rozpory stěžovatel vysvětloval
pouze účelovými vyjádřeními.. Z těchto důvodů navrhl žalovaný zamítnutí kasační stížnosti
pro nedůvodnost. Současně poukázal na to, že kasační stížnost byla doplněna až více než měsíc
po lhůtě, a navíc podstatně později, než stěžovatel původně sám pro její doplnění avizoval.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti totiž toliko obecně namítal porušení §3 správního řádu,
dále rovněž toliko obecně odkazoval na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků a požadoval zrušení napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
V doplnění kasační stížnosti, prostřednictvím zástupce, stěžovatel uvádí, že kasační stížnost
podává z důvodu vymezených v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Namítá porušení §14 a §14a
zákona o azylu.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel do České republiky přicestoval
počátkem roku 2003. Dne 6. 3. 2003 podal první žádost o udělení azylu. Tuto však nepodal hned
po příjezdu do České republiky, namísto toho se pokusil o ilegální přechod na území sousedního
státu (Německo), a bylo mu dne 26. 1. 2003 uděleno správní vyhoštění na dobu 5 let. O žádosti
o udělení azylu bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 12. 2003, č. j. OAM-319/LE-02-14-
2003, v řízení o udělení azylu rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje. V roce 2004 se opět pokusil
o ilegální přechod hranice do sousedního státu (Rakousko). Proti rozhodnutí ve věci azylu podal
žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 17. 3. 2005, č. j. 47 Az
21/2004 – 33. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní
soudu usnesením ze dne 13. 6. 2006 odmítl. Dne 24. 8. 2006 podal stěžovatel druhou žádost o
udělení azylu (mezinárodní ochrany), o níž žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 6. 2007, č. j. OAM-
966/VL-10-BWE07-2006, rozhodl tak, že se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a
§14b zákona o azylu neuděluje. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému
soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, který svým rozsudkem ze dne 20. 3. 2008, č. j. 58 Az
25/2007 - 59, rozhodl tak, že v části výroku týkajícího se neudělení mezinárodní ochrany podle
§§12, 13, 14 a 14b žalobu zamítl, a v části výroku týkajícího se neudělení mezinárodní ochrany
podle §14a rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dle názoru krajského soudu byl závěr správního orgánu o zlepšené bezpečnostní situaci v zemi
původu stěžovatele předčasný, a správní orgán byl zavázán, aby v dalším řízení zjistil, jaká je
aktuální bezpečnostní situace v zemi původu stěžovatele, zda mírové dohody z března 2007
přinesly trvalé zlepšení. Žalovaný v uvedeném směru doplnil řízení a rozhodnutím ze dne 18. 7.
2008, č. j. OAM-966/VL-10-BE07-R2-2006 znovu rozhodl tak, že se mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu neuděluje. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel
podal žalobu a Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, nyní napadeným rozsudkem
žalobu zamítl s tím, že je nedůvodná. Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že
důkazy opatřené žalovaným a použité jako podklad pro rozhodnutí jsou úplné, odpovídají
nárokům kladeným na spravedlivý proces a v kontextu se skutečnostmi sdělenými stěžovatelkou
skýtají možnost spolehlivého zjištění stavu věci. Ke zjištěnému skutkovému stavu soud
neměl připomínek a vzhledem k nevěrohodným a rozporným informacím, které stěžovatel
nebyl schopen přesvědčivě objasnit, jej považoval za dostatečný pro rozhodnutí ve věci samé.
Krajský soud odmítl žalobní námitky vztahující se k souladu napadeného rozhodnutí
s ustanovením §§12 a 14 zákona o azylu pro překážku věci soudem již rozhodnuté, s ohledem
na rozsudek ze dne 20. 3. 2008, č. j. 58 Az 25/2007 – 59, a meritorně se zabýval námitkami
vztahujícími se k souladu napadeného rozhodnutí s ustanovením §14a zákona o azylu.
V napadeném rozhodnutí neshledal rozpor s předmětným ustanovením (§14a zákona o azylu)
a proto tyto námitky neshledal důvodné. Správní orgán doplnil řízení o Informaci Úřadu
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z července 2007 a o Informaci Rady bezpečnosti OSN
z 15. dubna 2008, z nichž vyplývá, že od uzavření Mírových dohod v březnu 2007 došlo
ke zlepšení bezpečnostní situace v zemi původu stěžovatele. Podle názoru krajského soudu
stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno
dovodit, že mu v zemi původu hrozí uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské
ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu.
K námitkám stěžovatele uvedeným v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
poznamenává, že k obdobným námitkám se již vyjadřoval ve svých více rozhodnutích.
Ke všem obecným námitkám stěžovatele, které nejsou podloženy žádnými konkrétními
tvrzeními – stěžovatel obecně namítal porušení §3 správního řádu, resp. obecně se dovolával
pravidel v Příručce k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, odkazem
na §14a odst. 2 písm. c) uváděl, že je ohrožen na životě - odkazuje Nejvyšší správní soud
souhrnně např. na rozsudek ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 – 41, na rozsudek ze dne
18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 – 61, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 –
103, vše viz www.nssoud.cz, které se vztahují k soudnímu přezkumu nekonkretizovaných
žalobních námitek.
K rozsahu zjišťování skutečností v řízení o udělení azylu se Nejvyšší správní soud
také vyjadřoval již opakovaně, např. v rozsudku ze dne 16. 8. 2005, č. j. 5 Azs 120/2005 - 60,
www.nssoud.cz, kde zdůraznil povinnost správního orgánu zjišťovat toliko „skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl“, nebo v rozsudku ze dne
13. 7. 2006, č. j. 2 Azs 207/2005 - 65, www.nssoud.cz, kde se také vyslovil k povinnosti
žalovaného provádět dokazování. V posuzované věci byl žalovaný po vydání rozsudku ze dne
20. 3. 2008, č. j. 58 Az 25/2007 - 59, zavázán aby v dalším řízení zjistil, jaká je aktuální
bezpečnostní situace v zemi původu stěžovatele, zda mírové dohody z března 2007 přinesly trvalé
zlepšení. Žalovaný v uvedeném směru doplnil řízení o Informaci Úřadu Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky z července 2007 a o Informaci Rady bezpečnosti OSN z 15. dubna 2008,
z nichž vyplývá, že od uzavření Mírových dohod v březnu 2007 došlo ke zlepšení bezpečnostní
situace v zemi původu stěžovatele. Za tohoto stavu věci nelze žalovanému, ani krajskému soudu,
vytýkat, že věc posoudil nesprávně.
V souvislosti s odkazem stěžovatele na důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. je třeba zmínit i institut nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že se k této otázce
také již vyjadřoval ve více rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 589/2005 Sb. NSS (tam viz i odkazy
na prejudikaturu), v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb. NSS (zde soud zdůraznil, že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí“)
a v neposlední řadě v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaném
pod č. 787/2006 Sb. NSS. Ve světle této judikatury lze jednoznačně konstatovat, že rozhodnutí
krajského soudu není nepřezkoumatelné.
Poukazuje-li stěžovatel na pochybení správního orgánu stran posouzení splnění
podmínek humanitárního azylu a nedostatečný přezkum této možnosti ze strany krajského soudu,
rovněž touto námitkou se zdejší soud zabýval již mnohokrát (viz např. rozsudky ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, nebo ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, všechny dostupné na www.nssoud.cz) a vždy dospěl
k závěru, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel
subjektivní právo. Ostatně v nyní posuzované věci tato otázka, vzhledem ke shora připomenuté
překážce věci soudem již rozhodnuté, přezkumu podléhat nemohla.
Stěžovatel, jak vyplývá z obsahu spisu se ve svých výpovědích dostával do rozporů,
a významně odchyloval od výpovědí předchozích, a to jak pokud šlo o jeho život v zemi původu,
a nebezpečí, které mu tam hrozilo, tak pokud jde o nebezpečí pro případ návratu. Rozdílně
se vyjadřoval o své náboženské orientaci, stejně jako o svých politických aktivitách,
kdy zaměňoval tvrzení o svém členství v politickém hnutí RDR, se sympatizantstvím
k tomuto hnutí. Jako účelové se jeví spojování hrozby nebezpečí stěžovateli s tvrzením, že dané
hnutí 2006 protestovalo proti zvolení prezidenta Gbagbo, a výsledkem bylo nucené skrývání
se stěžovatele. Jednak stěžovatel v dané době vůbec v zemi původu nebyl (od začátku roku 2003
pobývá v České republice) a dále, podle dostupných informací, je politické hnutí RDR legálním
politickým subjektem v zemi původu stěžovatele. Podle Informace Švýcarské organizace
pro pomoc uprchlíkům – Pobřeží slonoviny: Ohrožení příslušníků organizace Sdružení
republikánů (RDR) – dnes je RDR registrovanou legální stranou a členství v ní je legální (text
„informace“ založen ve spisu).
Věrohodnost stěžovatelových tvrzení a skutečnosti, které sděloval, se logicky odrazila
i v rozsahu dokazování, jež žalovaný prováděl. K tomu je vhodné poukázat také na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, www.nssoud.cz, který na danou
situaci plně dopadá. V tomto rozsudku zdejší soud uvedl: „Jelikož často není v možnostech žadatele
o azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností
jím uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným měřítkem
jeho věrohodnosti. Pokud tedy žadatel některé podstatné skutečnosti vůbec nezmíní ve své žádosti
a zejména ve vlastnoručně psaném prohlášení a uvede je až u pohovoru, nelze správnímu orgánu vytýkat,
že k nim přistupuje s určitou mírou pochybností.“ V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud
i na svůj rozsudek ze dne 17. 1. 2006, č. j. 2 Azs 90/2005 - 83, www.nssoud.cz,
v němž se rovněž vyjadřoval ke sdělením žadatelů o azyl, která je třeba pro svoji rozporuplnost
považovat za nedůvěryhodná. Rovněž pak považuje za vhodné upozornit na svoje rozsudky
ze dne 21. 6. 2006, č. j. 2 Azs 196/2005 - 57 a ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81,
www.nssoud.cz, kde Nejvyšší správní soud zdůraznil, že o azyl je nutno žádat bezprostředně
poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.
Nad rámec uvedeného považuje zdejší soud za vhodné zmínit, že opakovaně
ve svých dřívějších rozhodnutích – např. usnesení NSS ze dne 9. 4. 2008, č. j. 2 Azs 26/2008 – 43
uvedl, že Pobřeží slonoviny rozhodně nelze považovat za demokratický právní stát,
kde by bezezbytku docházelo k dodržování základních lidských práv a svobod (jak je zřejmé
z řady zpráv a informací o této zemi, které jsou obsaženy ve správním spisu – např. Informace
Ministerstva zahraničních věci České republiky ze dne 29. 9. 2005, č. j. 117899/2005 a ze dne
16. 12. 2005, č. j. 141086/2005, Stanovisko UNHCR z dubna 2005, Zpráva Ministerstva
zahraničních věcí USA za rok 2004 a informace Ministerstva vnitra Velké Británie – Směrnice
pro posuzování žádostí o azyl z března 2006, Informace UNHCR z října 2006).
Nicméně v kontextu odůvodnění citovaného rozhodnutí ani tato samotná skutečnost nestačila
pro udělení mezinárodní ochrany žadateli, který v zemi původu zjevně neměl azylově relevantní
problémy nebo způsobem svojí výpovědi na tyto problémy neupozornil (podnikal, získal pas,
nebylo mu bráněno v odletu ze země), případně pro četné rozpory učinil svoje tvrzení
zcela nevěrohodným. Navíc v současné době, jak bylo ověřeno a prokázano v řízení
před žalovaným a krajským soudem, je již daná situace poněkud jiná. Podle Informace Úřadu
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z července 2007 a o Informace Rady bezpečnosti OSN
z 15. dubna 2008, z nichž vycházel v posuzované věci žalovaný, vyplývá, že od uzavření
Mírových dohod v březnu 2007 došlo ke zlepšení bezpečnostní situace v zemi původu
stěžovatele.
Zjištěný skutkový stav ve spojení s ustálenou a vnitřně jednotnou judikaturou Nejvyššího
správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a shledal ji proto ve smyslu
§104a s. ř. s. nepřijatelnou.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu