ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.16.2009:93
sp. zn. 6 As 16/2009 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupené
Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí
žalované ze dne 1. 10. 2007, sp. zn. 2007/323/dzu/FTV, č. j. dzu/8755/07, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2009,
č. j. 7 Ca 315/2007 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je pov inn a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2856 Kč,
a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně
Mgr. Ludmily Kutějové, advokátky, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8.
Odůvodnění:
Žalovaná Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též „stěžovatelka“ nebo „Rada“)
napadá kasační stížností shora označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále též „městský
soud“). Městský soud vyhověl žalobě žalobkyně a zrušil správní rozhodnutí žalované, jímž byla
žalobkyni uložena pokuta za správní delikt podle §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon
o vysílání“) - zařazení do vysílání pořadu, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých. Pokuta ve výši 3 000 000 Kč byla uložena za vysílání pořadu Top 10 dne
29. 1. 2007 od 21.15 hod. na programu Prima televize, v rámci pořadu byla zařazena reportáž
o skupině J. P.
V rámci pořadu Top 10 byla posuzovaná reportáž zařazena jako číslo čtyři; J. P. je
skupina mladých chlapců, kteří předvádějí různé bláznivé a nebezpečné kousky (např. jízda
na bobech po eskalátoru, běh tunelem metra, cestování metrem pouze ve spodním prádle,
únos bezdomovce, házení táců s jídlem na obsluhu rychlého občerstvení), které natáčejí
na videokameru. V reportáži moderátorka se členy skupiny hovoří, jako obrazový doprovod
k rozhovoru byly vysílány záběry scének skupiny. Přímo pro reportáž žalobkyně pak členové
skupiny jednoho z nich polijí benzinem a zapálí, zapálený chlapec chvíli běhá
mezi kolemjdoucími, následně padá na zem a další člen skupiny jej uhasí ručním hasícím
přístrojem. Podrobný popis reportáže spolu s jejím záznamem na CD je uložen ve správním spise
stěžovatelky.
Městský soud vyhověl žalobní námitce, jíž označil za zásadní, že napadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje dostatečný popis skutku, kterým se žalobkyně měla
dopustit spáchání správního deliktu. Městský soud při rozhodování vycházel z právního názoru
vysloveného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, že „výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku
uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným.“ Stěžovatelka v přezkoumávaném rozhodnutí uvedenému standardu
nedostála; v rozhodnutí uvedla zákonné ustanovení, na jehož základě stěžovatelka uložila pokuty,
vymezila skutek místně a časově, avšak samotné jednání, jímž k naplnění skutkové podstaty
došlo, je popsáno až v odůvodnění rozhodnutí. Závadné formy jednání jsou ve výroku popsány
pouze obecně; z výroku není zřejmé, jaké jednání je vlastně sankcionováno. Poněvadž městský
soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a bez nařízení
ústního jednání rozhodnutí zrušil (§76 odst. 1 písm. a/ zákona č. 150/2002, soudní řád správní,
dále jen „s. ř. s.“).
Rozsudek městského soudu napadla žalovaná kasační stížností, v níž uplatňuje důvody
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Konkrétně namítá, že názor rozšířeného senátu
nebylo lze na posuzovanou věc aplikovat také proto, že rozšířený senát rozhodl až 15. 1. 2008,
avšak stěžovatelka rozhodovala 1. 10. 2007; městský soud nijak nezdůvodnil zpětnou aplikaci
uvedeného právního názoru. I přesto, že se stěžovatelka nedomnívá, že by bylo možno
na posuzovanou věc právní názor rozšířeného senátu aplikovat, je toho názoru, že její rozhodnutí
neodporují právnímu názoru vyslovenému rozšířeným senátem. Správní delikt byl spáchán
odvysíláním pořadu Top 10 obsahujícího předmětnou reportáž, přičemž tento pořad je ve výroku
jednoznačně a nezaměnitelně identifikován (názvem, dnem a časem vysílání); na podporu
svého názoru stěžovatelka cituje z rozsudku zdejšího soudu č. j. 2 As 55/2008 - 84.
Stěžovatelka je toho názoru, že městský soud aplikoval závěry rozšířeného senátu
pouze obecně, neuvedl konkrétně, v čem shledal výrok napadeného rozhodnutí nedostatečným.
Soud se nijak nezabýval podstatou deliktu spáchaného televizním vysíláním; nezohlednil, že delikt
je spáchán zařazením pořadu do vysílání. Stěžovatelka se domnívá, že splnění požadavku soudu
(výrok má obsahovat popis nebo přepis pořadu s vyznačením sekvencí, jež činí pořad rozporný
se zákonnou povinností), by činilo výrok jejího rozhodnutí značně nepřehledným,
až nesrozumitelným. Každý popis je totiž ovlivněn subjektivním vnímáním zpracovatele
a je tudíž zavádějící. Každý přepis tak vyžaduje další zdůvodnění, k čemuž ostatně slouží část
rozhodnutí - odůvodnění. Stěžovatelka si nemyslí, že takováto interpretace názoru rozšířeného
senátu by byla správná. S ohledem na specifika správních deliktů, o nichž stěžovatelka rozhoduje,
zastává názor, že výrok jejích rozhodnutí o správním deliktu musí obsahovat přesnou
a nezaměnitelnou identifikaci pořadu - název, časové určení vysílání a název programu.
V neposlední řadě stěžovatelka upozorňuje, že ostatní senáty městského soudu,
jakož i Nejvyšší správní soud neshledaly (k totožné námitce žalobkyně) názor rozšířeného senátu
aplikovatelný na formulaci výroků žalované; poznamenává, že z jednotlivých rozsudků je zřejmé,
že rozhodujícím senátům je názor rozšířeného senátu znám. Stěžovatelka tak namítá, že městský
soud nijak neodůvodnil, proč se odklonil od ustálené soudní praxe v dané oblasti.
Konečně se stěžovatelka cítí zkrácena na svých procesních právech tím, že městský soud
ve věci nenařídil ústní jednání, ačkoliv s rozhodnutím věci bez jednání stěžovatelka výslovně
nesouhlasila.
Stěžovatelka navrhuje rozsudek městského soudu pro jeho nezákonnost
a nepřezkoumatelnost zrušit a věc vrátit soudu k novému řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření neshledala kasační stížnost důvodnou. Navrhuje ji tedy
zamítnout, případně odmítnout, neboť z kasační stížnosti není zřejmé, že by ji podal advokát
či zaměstnanec stěžovatelky, jež má požadované právnické vzdělání. Konkrétně uvádí, že městský
soud užil rozhodnutí rozšířeného senátu jako „argumentační podporu“ pro svůj názor. Již v době
vydání správních rozhodnutí (1. 10. 2007) správní soudy zastávaly názor, že výrok správního
rozhodnutí musí obsahovat popis skutku (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
z 23. 2. 2005, sp. zn. 3 Ads 21/2004); usnesení rozšířeného senátu pouze sjednocuje dosavadní
judikaturu i co do důsledků porušení uvedené povinnosti. Žalobkyně nesouhlasí s názorem
stěžovatelky, že by městský soud neuvedl, v čem výroky napadených rozhodnutí odporují názoru
rozšířeného senátu. K porušení procesních práv stěžovatelky též nedošlo, neboť podle §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s. ruší-li soud rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů,
může tak učinit bez nařízení ústního jednání; právě tak tomu bylo v posuzovaném případě.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu stěžovatelky zjistil, že relevantní část výroku
napadeného rozhodnutí byla formulována následovně (citováno doslovně):
„Rada uděluje provozovateli, FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8
pokutu ve výši 3 000 000 Kč (slovy: tři milióny korun českých) za porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že dne 23. ledna 2007 v čase od 21:15 hodin na programu Prima
televize, v rámci pořadu Top 10 odvysílal reportáž o skupině J. P., která mohla ohrozit fyzický, psychický nebo
mravní vývoj dětí a mladistvých.“
Nejvyšší správní soud nepovažuje vzhledem k vymezené právní otázce za potřebné činit
dalších rekapitulací ze soudního a správního spisu.
Stěžovatelka podala svou kasační stížnost včas (ust. §106 odst. 2 s. ř. s.) a je osobou
k jejímu podání oprávněnou, neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo
(ust. §102 s. ř. s.). Za stěžovatelku též v řízení jedná její zaměstnanec, který má vysokoškolské
právnické vzdělání. Zde Nejvyšší správní soud poznamenává, že kasační stížnost je podepsána
předsedou stěžovatelky, který je ve smyslu §33 odst. 5 s. ř. s. oprávněn za stěžovatelku jednat.
Spolu s kasační stížností stěžovatelka soudu předložila též pověření k zastupování
pro svou zaměstnankyni Mgr. M. Š., nepředložila však již doklad osvědčující požadované vzdělání
pověřené zaměstnankyně. Poněvadž však je stěžovatelka účastnicí mnoha řízení před Nejvyšším
správním soudem, v nichž pověřuje zastupováním stále tutéž zaměstnankyni, u níž už mnohokrát
osvědčila požadované vzdělání, nepovažoval Nejvyšší správní soud za nezbytné vyzývat
stěžovatelku k doplnění podání. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že
Mgr. M. Š. má vzdělání, jež je vyžadováno pro výkon advokacie; stěžovatelka tak splňuje
podmínku ust. §105 odst. 2 s. ř. s. a zdejší soud neshledal důvod k odmítnutí kasační stížnosti,
jak navrhovala žalobkyně.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody kasační stížnosti uvedené v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení“) a v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. („nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“). Jedná se tedy o důvody přípustné
podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumal též, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Sleduje logiku kasačních důvodů v §103 odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší správní soud se nejprve
zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu spočívající v tom,
že z rozsudku není zřejmé, v jakém ohledu výroky správních rozhodnutí nedostály požadavkům
obsaženým v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 34/2006 - 73.
1
Rozhodnutí městského soudu není z tohoto důvodu nepřezkoumatelné, neboť je z něj zřejmé,
jaké nedostatky napadeným rozhodnutím vytýkal (srov. zejm. 2. odstavec na str. 4). Námitka
stěžovatelky tedy není důvodná.
Nejvyšší správní soud též neshledal důvodnou námitku o porušení procesních práv
stěžovatelky tím, že městský soud ve věci nenařídil ústní jednání. Je pravdou, že v žalobním řízení
podle soudního řádu správního soudy obvykle rozhodují po provedení ústního jednání.
Z tohoto pravidla však existují výjimky, ty jsou mj. upraveny v §76 s. ř. s.; podle písm. a)
cit. ust. soud zruší napadené rozhodnutí, shledá-li jej nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost.
Právě tak městský soud napadené rozhodnutí posoudil, v jeho postupu tedy není možné
spatřovat takové procesní pochybení, jež by způsobovalo nezákonnost jeho rozsudku.
Stejně tak není důvodná námitka, že městský soud nemohl aplikovat měřítka vycházející
z právního názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu na rozhodnutí, jejichž vydání
předcházelo datu rozhodnutí rozšířeného senátu. V této souvislosti je třeba připomenout,
že rozhodnutí rozšířeného senátu jsou nástrojem, s jehož pomocí Nejvyšší správní soud
sjednocuje rozhodovací činnost svých jednotlivých senátů (§17 s. ř. s.), a zabezpečuje tak jednotu
rozhodování v rámci celé soustavy správního soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). Sjednocování
judikatury je činností, jež je svou povahou zaměřena spíše do budoucna, zejména co se týče
časových účinků rozhodnutí rozšířeného senátu ve vztahu k možnosti uplatnění mimořádných
opravných prostředků (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
z 21. 11. 2008, č. j. 6 As 7/2005 - 97, část VIII.). Avšak, jak se v posledně cit. usnesení též uvádí,
„soudy rozhodující ve správním soudnictví mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu
podle tam zaujatého právního názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních“;
této své povinnosti městský soud dostál. Námitka stěžovatelky nemůže být důvodná
též s ohledem na skutečnost, že tu nešlo o situaci, kdy by předmětný právní názor neexistoval
v době vydání napadeného rozhodnutí. Jak je dobře patrné z argumentace uvedené v citovaném
usnesení rozšířeného senátu, na tuto otázku panovaly v judikatuře správních soudů odlišné právní
názory. Citovaný právní názor rozšířeného senátu tedy nepředstavuje zcela novou interpretaci
zákonných náležitostí výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu, ale pouze sjednocení odlišné
rozhodovací praxe za účelem odstranění nežádoucí nejednotnosti judikatury a zároveň je aktuálně
zdejším soudem zastávanou interpretací předmětných otázek (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 1 Afs 140/2008 - 77).
O námitce nesprávného právního posouzení otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud rozvážil
takto:Podstata právního názoru městského soudu,
proti níž stěžovatelka brojí, spočívá v závěru, že výrok napadeného rozhodnutí stěžovatelky
neobsahuje dostatečný a jednoznačný popis spáchaného skutku, což je v rozporu s vysloveným
právním názorem v cit. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 As 34/2006 - 73.
1
Všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou v plném znění dostupná na www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud nejprve poznamenává, že se stejnou právní otázkou v souvislosti
se správními delikty páchanými zařazením pořadu (upoutávky) do vysílání ve své rozhodovací
činnosti již zabýval (např. rozsudky z 26. 11. 2008, č. j. 2 As 55/2008 - 84, z 23. 9. 2009,
č. j. 4 As 7/2009 - 66, z 15. 10. 2009, č. j. 4 As 6/2009 - 81 nebo nejnověji z 16. 12. 2009,
č. j. 6 As 10/2009 - 181) a v projednávané věci nespatřuje důvod k odchýlení se od stávající
rozhodovací praxe.
Popis skutku ve výroku musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně
významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty správního deliktu,
který je předmětem řízení, tj. za nějž byla v dané věci uložena pokuta. V probíhajícím řízení byla
žalobkyně pokutována za naplnění skutkové podstaty jiného správního deliktu podle §60 odst. 3
písm. d) zákona o vysílání, tedy zařazení do vysílání v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin
pořadu či upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých. Tato skutková podstata vynucuje po provozovateli vysílání pod hrozbou uložení
peněžité sankce, aby jednal v souladu s §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, tj. aby nezařazoval
v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Předmětná skutková podstata obsahuje tři formální zákonné znaky: 1) odvysílání
pořadu či upoutávky, 2) doba jeho vysílání, 3) potencialita ohrožení chráněných veřejných zájmů -
fyzického, psychického či mravního vývoje dětí a mladistvých. Tyto formální znaky vyjadřují
tzv. objektivní stránku deliktu (jednání a jeho protiprávní následek), jakož i objekt deliktu,
tedy ochranu specifikovaných veřejných zájmů (viz k tomu blíže rozsudek zdejšího soudu ze dne
14. 5. 2008, č. j. 6 As 43/2007 - 90). Popis skutku musí obsahovat tyto zákonné znaky skutkové
podstaty jiného správního deliktu uvedeného v §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání,
a to natolik zřetelně a srozumitelně, aby z tohoto popisu mohl nejen účastník řízení, ale i soud
jednoznačně identifikovat, o jaký skutek se jednalo. Účelem popisu skutku, který musí být
obsažen ve výroku rozhodnutí o správním deliktu, je tedy identifikace protiprávního jednání
delikventa, které naplnilo skutkovou podstatu deliktu vymezenou v zákoně (viz k tomu obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 2 As 44/2004 - 62).
Z popisu skutku uvedeného ve výroku napadeného rozhodnutí, kterým měla žalobkyně
spáchat jiný správní delikt podle §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání jednoznačně vyplývá,
že delikvent (společnost FTV Prima, spol. s r. o.) odvysílal pořad (Top 10 obsahující reportáž o skupině J.).
Pořad byl náležitě identifikován dnem a časem vysílání a také programem a pořadem, v rámci
něhož byla vysílána (na programu Prima televize v uvedený den a čas). Popis skutku tak nepochybně
obsahuje jak zákonný znak předmětné skutkové podstaty, že provozovatel vysílání odvysílal
pořad či upoutávku, tak i znak doby vysílání. Popis skutku však postrádá jakákoli skutková
zjištění týkající se potenciálního ohrožení zákonem chráněných objektů (tj. veřejného zájmu na
fyzickém, psychickém či mravním vývoji dětí a mladistvých), který je zákonným znakem
předmětné skutkové podstaty.
A to navzdory tomu, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že naplnění
skutkové podstaty předmětného správního deliktu zjevně nespočívalo pouze v tom,
že byl odvysílán pořad Top 10 obsahující předmětnou reportáž před 22.00 hod.,
ale teprve v konkrétním obsahu reportáže o skupině J. Stěžovatelka sama v odůvodnění
napadeného rozhodnutí uvedla, že reportáž obsahovala záběry prezentující zábavu na hranici
„vědomého sebepoškozování, jako docela dobrý způsob, jak zahnat nudu“, „chuligánství, hazard s vlastním
zdravím a životem, ohrožování zdraví jiných osob“ ... (str. 4 správního rozhodnutí). Nevhodnost
těchto záběrů stěžovatelka spatřovala v tom, že „celkové vyznění reportáže je návodné a její pojetí včetně
obdivné intonace doprovodného komentáře a vstřícného až povzbuzujícího přístupu redaktorky vyznívá oslavně
vůči zde prezentovanému pohledu na trávení volného času mládeže.“ (str. 4 rozhodnutí).
Právě tyto pasáže odůvodnění považuje Nejvyšší správní soud nejen za ratio decidendi
napadeného rozhodnutí, ale i za samotný popis předmětného skutku. Za porušení §60 odst. 3
písm. d) zákona o vysílání by bylo možné v posuzovaném případě považovat drastický a návodný
obsah posuzovaného pořadu, spočívající zejména v nevhodných záběrech na mladé muže
záměrně hazardující se svým zdravím, zdravím a majetkem ostatních, chuligánské jednání
jako forma trávení volného času, přičemž tyto záběry jsou blíže popsány v odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Takové skutkové okolnosti však popis skutkového děje uvedený
ve výroku napadeného rozhodnutí neobsahuje. Povinností stěžovatelky bylo zahrnout do výroku
napadeného rozhodnutí, v souladu s výše citovaným názorem rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, popis skutkových okolností, které jsou zásadní z hlediska kvalifikace jednání
stěžovatelky jako jiného správního deliktu dle §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání. Míra
podrobnosti, s níž tak stěžovatelka měla učinit, je samozřejmě záležitostí jejího uvážení,
avšak musí se jednat alespoň o natolik podrobný popis, aby byly naplněny požadavky
jednoznačné identifikace skutku a srozumitelnosti tak, aby v popisu skutku byly uvedeny
veškeré jeho zákonné znaky příslušné skutkové podstaty, a aby již z výroku napadeného
rozhodnutí vyplývalo, jakým jednáním byl předmětný delikt spáchán. Nejvyšší správní soud zde
připomíná svůj závěr uvedený v odůvodnění citovaného usnesení rozšířeného senátu, že „...řádně
formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko
z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena.“
Nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, která vykládá názor městského soudu tak,
že by ve výroku měly být obsaženy přepisy předmětných částí reportáže. Ve výroku napadených
rozhodnutí by popis skutku měl být vyjádřen především srozumitelně, a to i ve významově
zhuštěné formě tak, aby z dikce popisu skutku obsaženého ve výroku rozhodnutí bylo zřetelné
podřazení těchto skutkových okolností pod formální znaky deliktu uvedené v zákoně.
Pro detailní popis, příp. přepis obrazového či zvukového děje je místo v odůvodnění rozhodnutí,
což přispívá k lepší srozumitelnosti rozhodnutí i rámcovému vymezení obsahu pořadu.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že nepostačí, pokud stěžovatelka ve výroku
napadeného rozhodnutí pouze označila odvysílaný pořad. V takovém případě totiž skutková
zjištění uvedená ve výroku napadeného rozhodnutí nenaplňují veškeré zákonné znaky skutkové
podstaty jiného správního deliktu podle §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání, protože popis
skutku postrádal jakékoli konkrétní okolnosti vztahující se k zákonnému znaku potenciálního
ohrožení zákonem chráněných objektů. Stěžovatelka tak zatížila rozhodnutí vadou. Nejvyšší
správní soud proto dospěl ke stejnému závěru jako městský soud, že popis skutku obsažený
ve výroku napadeného rozhodnutí nesplňoval zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí
o uložení pokuty.
Nejvyšší správní soud podotýká, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že stěžovatelka
výroky svých rozhodnutí formuluje značně rozdílně (srov. např. rozsudek z 16. 12. 2009,
č. j. 6 As 10/2009 - 181). Z tohoto důvodu je třeba odmítnout stěžovatelčin odkaz na rozsudek
zdejšího soudu z 26. 11. 2008, č. j. 2 As 55/2008 - 84, neboť výrok správního rozhodnutí
se v podstatné části lišil od výroku nyní přezkoumávaného rozhodnutí, a proto vyhověl
požadavkům na formulaci výroku v cit. usnesení rozšířeného senátu. Na okraj pak Nejvyšší
správní soud poznamenává, že se sice opravdu jedná o polemiku nad formulací výroku,
ale podle názoru zdejšího soudu nelze z určitých minimálních požadavků na formální stránku
výroku rozhodnutí slevit (k významu výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu
srov. cit. usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 2 As 34/2006). Ze strany správních soudů
se tedy nejedná o pouhý formalismus, ale o snahu určit ještě přípustnou míru „zhuštěného
vyjádření skutku“ právě ve výrocích rozhodnutí o správních deliktech posuzovaných
stěžovatelkou v rámci její činnosti.
Pokud se jedná o námitku stěžovatelky, že senát 7 Ca městského soudu rozhodl odlišně
než ostatní senáty téhož soudu či Nejvyšší správní soud, jedná se též o námitku nedůvodnou.
Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že ve sporech, jež vede stěžovatelka a nynější žalobkyně,
prozatím pouze senát 7 Ca zrušil rozhodnutí stěžovatelky výlučně z důvodu vad formulace
výroku rozhodnutí (stejně v rozsudku ze dne 10. 10. 2008, č. j. 7 Ca 144/2008 - 134). Ostatní
senáty městského soudu prozatím, pokud je Nejvyššímu správnímu soudu známo,
poněkud obecně formulovanou žalobní námitku žalobkyně nehodnotily výhradně s ohledem
na formulaci výroku rozhodnutí; zde ovšem nelze vyloučit vliv odlišně formulovaných výroků
v jednotlivých rozhodnutích stěžovatelky, jak byly zmíněny výše. Též je zdejší soud obeznámen
s tím, že městský soud zrušil jiná rozhodnutí stěžovatelky ve vztahu k jiným provozovatelům
vysílání právě z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti pro vadu výroku (např. cit. rozsudky zdejšího
soudu sp. zn. 4 As 6/2009 nebo sp. zn. 4 As 7/2009). Nejvyšší správní soud konstatuje,
že senát 7 Ca své rozhodnutí nezatížil vadou, jež by spočívala v absolutní nepředvídatelnosti
rozhodnutí z důvodu odchýlení se od ustálené judikatury městského soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto jí nenáleží právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobkyně, jež naopak byla
ve věci úspěšná, požádala o náhradu nákladů kasačního řízení. Žalobkyně byla v řízení o kasační
stížnosti zastoupena právní zástupkyní Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, z tohoto důvodu
Nejvyšší správní soud stanovil výši nákladů řízení, jež žalobkyni přiznal podle
vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (§1 odst. 2 cit. vyhl.).
Zástupkyně soudu sdělila, že v řízení o kasační stížnosti učinila jeden úkon právní služby
ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu - vyjádření ke kasační stížnosti; Nejvyšší
správní soud tuto skutečnost ověřil v soudním spise a zároveň nezjistil, že by zástupkyně učinila
nějaké další úkony, jež by byly právním úkonem ve smyslu §11 odst. 1 advokátního tarifu.
Sazba mimosmluvní odměny ve smyslu §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 činí 2100 Kč za jeden
úkon právní služby. Zástupkyni též náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Nejvyšší
správní soud pak částku zvýšil o 19 %, neboť zástupkyně je plátcem DPH. Celková výše nákladů,
jež je stěžovatelka povinna zaplatit žalobkyni tedy činí 2856 Kč. Stěžovatelka je podle §149
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, povinna náhradu nákladů řízení zaplatit
k rukám zástupkyně žalobkyně. K plnění Nejvyšší správní soud určil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu