ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.47.2009:122
sp. zn. 6 Azs 47/2009 - 122
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: M. K., zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem,
advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 5. 2008, č. j. OAM - 23/VL - 10 - K03 - 2008, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2009, č. j. 28 Az
27/2008 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Josefu Moravcovi, advokátu, se sídlem Velké
náměstí 135/19, Hradec Králové, se přizná v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 2856 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 29. 5. 2008, č. j. OAM - 23/VL - 10 - K03 - 2008. Rozhodnutím
správního orgánu nebyla stěžovateli k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12,
§13 a §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podřaditelných
pod ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně stěžovatel namítá nesprávné posouzení otázky pronásledování podle §12 písm. b)
zákona o azylu, neboť byl v Kazachstánu několikrát fyzicky napaden z národnostních
a náboženských důvodů. V Kazachstánu jsou vyostřené vztahy mezi etnickými Rusy (obvykle
pravoslavného vyznání) a etnickými Kazachy (obvykle muslimové), všichni Rusové jsou
považování za pravoslavné křesťany bez ohledu na skutečnost, zda jimi skutečně jsou;
pronásledování z náboženských a národnostních důvodů spolu tedy úzce souvisí. Stěžovatel
se domnívá, že krajský soud pochybil, když dovodil, že z náboženských důvodů může být
pronásledována pouze osoba aktivně praktikující svou víru. On sám sice není praktikujícím
křesťanem, ale cítí se jím být především z důvodu rodinné tradice. Dodává, že důsledkem
pronásledování z náboženských důvodů nemusí nutně být pouze omezení svobody vyznání
pronásledovaného, omezena mohou být i jeho jiná základní práva, je-li jejich porušování
motivováno náboženskými důvody.
Stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil, když shledal, že stěžovatelem tvrzené
pronásledování nedosahuje azylově relevantní intenzity. Připomíná, že během správního
i soudního řízení opakovaně uváděl, že byl pro svou národnost několikrát napaden a napadení
řádně ohlásil místní policii, ta však žádný z případů nevyšetřovala, dokonce i v případě,
kdy zadržela pachatele přepadení, jež byli kazašské národnosti. Stěžovatel nesouhlasí s názorem
krajského soudu, že se mohl obrátit na nadřízené, příp. inspekční orgány, považoval-li řešení
útoků na svou osobu ze strany kazašských orgánů za neuspokojivé. Toto tvrzení stěžovatel
pokládá za zcela odporující reálné situaci v zemi původu a jeho dosavadním zkušenostem; Rusům
se pomoci při řešení problémů ze strany státních orgánů obsazených Kazachy nedostává,
stěžovateli bylo dokonce jedním z místních policistů „doporučeno“, aby si již dále nestěžoval.
Stěžovatel považuje za vnitřně rozporné rozhodnutí soudu v té části, v níž soud
připustil, že přístup státních orgánů k řešení jeho potíží mohl být chybný a že i ze zpráv o zemi
původu plyne, že postup státních orgánů může být vůči konkrétním osobám, náboženským
skupinám nebo organizacím diskriminační. Takový přístup však dle názoru soudu nelze
považovat za cílenou politiku státu. Stěžovatel uvádí, že pokud je státní politika prováděna
konkrétními zaměstnanci nedbale či není prosazována vůbec, rozchází se oficiální politika státu
s každodenní praxí a oficiální politika je pouhou prázdnou proklamací. Na takové situace je
ostatně mířeno ust. §2 odst. 8 zákona o azylu – původcem pronásledování mohou být
i soukromé osoby - za soukromé osoby lze nepochybně považovat i úředníky státu jednající
excesivně. Pokud jsou tedy v řízení prokázány tendence státních orgánů k diskriminaci ruského
obyvatelstva (na což i krajský soud poukázal), jsou splněny podmínky pronásledování ve smyslu
§2 odst. 8 zákona o azylu. Žalovaný i krajský soud tedy pochybily, pokud bez dalšího uzavřely,
že stěžovatel nebyl v Kazachstánu pronásledován; tento závěr totiž ze zjištěných materiálů
logicky nevyplývá.
Stěžovatel dále namítá, že žalovaný rozhodl na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, neboť se vůbec nevypořádal s hrozbou vážné újmy, která mu v případě
návratu do země hrozí. Za vážnou újmu považuje možnost obvinění a následného uvěznění
pro velezradu spočívající v tom, že stěžovatel opustil Kazachstán a požádal v jiné zemi
o mezinárodní ochranu. Nebylo-li žalovanému o této hrozbě ve správním řízení nic známo, jak
uvedl krajský soud, nelze tuto neznalost (neúplnost ve skutkových zjištěních) přičítat k tíži
stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že podkladem pro závěr o hrozbě uvěznění musí být
primárně informace o trestnosti vycestování ze země za účelem žádosti o mezinárodní ochranu,
nikoliv údaje o extradičním řízení či pravděpodobnost uvěznění (stěžovatel poukazuje na závěr
krajského soudu, že trestní stíhání hrozí pouze osobám zvláštního významu, aniž by jakkoliv
definoval, kdo je takovou osobou).
Stěžovatel shledává pochybení i v rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního
azylu (§14 zákona o azylu), neboť ekologická situace v Kazachstánu je natolik závažná, že jeho
případ je zvláštního zřetele hodný. Špatné životní prostředí se též projevilo na zdravotním stavu
jeho manželky. Žalovaný se s tvrzeními stěžovatele nijak nevypořádal a ani si ke zhodnocení
situace v regionu nezajistil žádné podklady, což je v rozporu s §3 správního řádu. Stěžovatel je
přesvědčen, že krajský soud měl pro tuto vadu rozhodnutí žalovaného zrušit.
Pro přijatelnost kasační stížnosti (§104a odst. 1 s. ř. s.) argumentuje stěžovatel
nezbytností judikatorního vymezení pojmu „pronásledování z náboženských důvodů“, neboť je
toho názoru, že k takovému pronásledování není třeba aktivní účasti žadatele na životě
náboženské obce. Též je třeba vymezit pojem pronásledování v situacích, v nichž dochází
k perzekuci a diskriminaci žadatele v rozporu s oficiální státní politikou, avšak žadatel nemůže
s ohledem na společenskou situaci předpokládat, že mu státní orgány poskytnou účinnou pomoc.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel důvodnost kasační stížnosti a plně odkázal
na správní spis, své rozhodnutí a vyjádření v žalobním řízení. Zastává názor, že jeho rozhodnutí
i rozsudek soudu jsou plně v souladu s platnou právní úpravou a proto navrhuje kasační stížnost
zamítnout. Závěrem pak upozorňuje, že azyl je jen jednou z možností, na jejichž základě může
cizinec legálně pobývat na území České republiky, za stanovených podmínek lze k úpravě pobytu
využít institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Kasační
stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustné důvody
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel též splňuje podmínku
povinného zastoupení právním zástupcem ve smyslu ust. §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je
tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného
pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší
ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je
dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud (a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu, (b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu z 4. 5. 2006,
č. j. 2 Azs 40/2006 - 57; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je
rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl jako důvod přijatelnosti
nutnost vymezení shora uvedených právních otázek. Nejvyšší správní soud s ním však nesouhlasí,
neboť na uvedené právní otázky již ve své rozhodovací činnosti odpovědi poskytl; jiný ze shora
vymezených důvodů pro přijatelnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud též neshledal.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že se jedná již o druhé řízení o poskytnutí
mezinárodní ochrany (resp. azylu) stěžovateli; první žádost byla zamítnuta a žaloba a kasační
stížnost stěžovatele proti rozhodnutí byly též zamítnuty (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu z 9. 2. 2006, č. j. 6 Azs 331/2004 - 56). Stěžovatel ve druhém řízení uvedl tytéž důvody
pro svou žádost jako v řízení prvním s tím, že nyní vyslovil též obavu z návratu do země původu
spočívající v tom, že může být souzen a uvězněn pro vlastizradu spočívající v žádosti
o mezinárodní ochranu v České republice.
Stěžovatel namítá nesprávné posouzení právní otázky pronásledování z národnostních
(a souvisejících náboženských důvodů) a uvádí, že původcem takového pronásledování mohou
být i soukromé osoby (za něž stěžovatel považuje i excesivně jednající zaměstnance policie);
pomoc od nadřízených orgánů nežádal, neboť má z předchozích období zkušenost, že problémy
Rusů se kazašští úředníci nezabývají.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve konstatoval, že se jedná o druhou žádost
stěžovatele a její důvody jsou shodné s žádostí předchozí, přičemž neshledal důvod pro změnu
svého předchozího rozhodnutí (neudělení azylu a nevztažení překážek vycestování
na stěžovatele). Žalovaný ve vztahu k incidentům - fyzickým napadením, jež stěžovatel popisuje
a které měly být motivovány národnostní nesnášenlivostí mezi Kazachy a Rusy
(resp. náboženskou nesnášenlivostí), vyjádřil jisté pochybnosti o věrohodnosti tvrzení stěžovatele.
Stěžovatel sice upozorňoval žalovaného na liknavý postoj policie k šetření útoků na jeho osobu,
žalovaný to však považoval spíše za selhání jednotlivců (odkazuje na postup policie při zatčení
útočníků), než za selhání systému. V takovém případě se stěžovatel mohl domáhat řešení
prostřednictvím nadřízených či inspekčních orgánů, to však neučinil. Žalovaný tedy potíže
stěžovatele nepovažoval za naplňující definici pronásledování z národnostních důvodů ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu; k tomu cituje z rozsudku Vrchního soudu v Praze,
č. j. 7 A 754/2000 - 28.
Krajský soud nejprve uvedl, že vzhledem ke shodujícím se důvodům žádosti
o mezinárodní ochranu nemohl zjistit skutečnosti, které by umožnily revizi předchozích soudních
rozhodnutí. Soud též uvedl, že rozpory ve výpovědích stěžovatele snižují věrohodnost jeho
příběhu. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že potíže stěžovatele nedosahují
intenzity pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu; uvedl, že se při poskytování ochrany
zřejmě jednalo o excesivní přístup místních orgánů či osob, avšak stěžovatel měl možnost využít
prostředků ochrany v zemi původu (k tomu cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54). Závěry žalovaného jsou v tomto směru plně v souladu se zprávami
o zemi původu.
Nejvyšší správní soud se k otázce původců pronásledování a vážné újmy a k otázce
dostupnosti ochrany v zemi původu již opakovaně vyjádřil, a to mj. v rozsudku ze dne
16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70,
rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, či v rozsudku ze dne 18. 12. 2008,
č. j. 1 Azs 86/2008 - 101. Z této judikatury vyplývá, že, jde-li o původce pronásledování z okruhu
soukromých osob (či analogicky při zvažování důvodů pro udělení doplňkové ochrany o původce
vážné újmy z okruhu soukromých osob), musí se postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve
s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány
nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout. Posuzuje-li Nejvyšší správní soud
schopnost či ochotu kazašských orgánů poskytnout stěžovateli ochranu, upozorňuje zejména
na zprávy o zemi původu, z nichž jednak vyplývá, že korupce je závažným problémem ve státní
správě a vyskytovala se i v řadách příslušníků různých policejních orgánů, avšak stát proti korupci
bojuje a činitelé nižšího až středního významu (tedy takoví, s nimiž stěžovatel přišel do kontaktu)
jsou pro korupci trestáni (zpráva MZV USA o dodržování lidských práv). Z téže zprávy pak není
zřejmé, že by docházelo k závažným případům diskriminace ruského obyvatelstva (výjimkou je
upřednostňování Kazachů ve vysokých funkcích, takový problém však stěžovatel vůbec netvrdil).
Konečně je nutno zohlednit to, že stěžovatel uváděl, že po jednom z útoků policisté okamžitě
útočníky zadrželi, stejně tak opakoval, že se státními orgány nikdy žádné problémy neměl.
Lze tedy dovodit, že se stěžovatel ve svém případě setkal nejprve s kriminalitou (možná
též národnostně motivovanou) a posléze i korupcí ovlivněným jednáním jednotlivých policistů,
z toho však nelze dovodit, že by byl stěžovatel pronásledován (bit) soukromými osobami
pro svou ruskou národnost a kazašské orgány (jako celek) mu nebyly schopny nebo ochotny
poskytnout ochranu. Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s názorem žalovaného a krajského
soudu, že potíže stěžovatele nelze podřadit zákonné definici pojmu pronásledování. Ve světle
právě uvedeného se jeví nedůvodnou i námitka vnitřní rozpornosti rozsudku krajského soudu.
K námitce nedostatečných skutkových zjištění žalovaného k otázce hrozby vážné újmy
(stíhání a trest za vlastizradu z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu v České republice):
žalovaný usoudil, že stěžovateli v případě návratu trestní stíhání v souvislosti s podáním žádosti
o mezinárodní ochranu nehrozí, vycházel z Informace MZV ČR č. j. 117038/2007 - LP
z 25. 5. 2007 a ze Zprávy MZ USA o dodržování lidských práv. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že obě zprávy si nijak neodporují a obě dospívají ke stejnému závěru. Takové skutkové zjištění
vyhovuje standardu, který v obecné rovině formuloval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81: „Informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí
být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů,
a (4) transparentní a dohledatelné“. Pokud stěžovatel dovozuje, že krajský soud aproboval
nedostatečnost skutkových zjištění z toho, že nejsou známy případy uvěznění navrátivších
se neúspěšných žadatelů o azyl, poněkud pozměnil význam užité formulace. Krajský soud
výslovně uvedl k posuzované otázce: „zpráva výslovně reaguje tak, že z dostupných zdrojů včetně médií
není doposud známo, že by neúspěšní žadatelé o azyl byli v případě návratu obviněni“. Krajský soud pouze
vyjádřil, že se takové případy dosud nevyskytly, tudíž stěžovatelova obava není oprávněná.
Stěžovatel se též mýlí, domnívá-li se, že podkladem pro rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany
nemůže být „jakási statistická pravděpodobnost jeho trestního postihu“; doplňková ochrana
se totiž žadateli udělí právě v případech, v nichž jsou důvodné obavy, že bude v případě návratu
vystaven hrozbě vážné újmy (§14a odst. 1 a 2 zákona o azylu). Nejvyšší správní soud ve vztahu
k naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany přijal tzv. test reálného rizika vážné újmy
(srov. blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82;
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 - 71; či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70), kterým je nutno
rozumět, „že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku,
takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností
postihnout i jeho.“ (op. cit. rozsudek sp. zn. 2 Azs 71/2006).
Stěžovatel konečně namítal nepřezkoumatelnost správní úvahy žalovaného o neudělení
humanitárního azylu (§14 zákona o azylu) a pochybení krajského soudu, jež uvedenou vadu
aproboval; humanitární azyl měl být podle stěžovatelova názoru udělen z důvodu velmi špatné
ekologické situace v zemi původu. Krajský soud zcela správně připomněl, že o udělování
humanitárního azylu žalovaný rozhoduje v režimu správního uvážení a role správních soudů
při přezkumu takového rozhodnutí je velmi omezená (k tomu srov. např. rozsudky z 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 - 72 a z 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38). V posuzovaném případě
si byl žalovaný neuspokojivé ekologické situace v zemi původu vědom, nikterak toto
stěžovatelovo tvrzení nezpochybnil a vycházel z něj; v takové situaci by se jevilo nadbytečným
opatřovat zprávy o stavu životního prostředí v Kazachstánu. Žalovaný se ekologickou situací
zabýval a neshledal v ní důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, což bylo zcela
v souladu s judikaturou zdejšího soudu (srov. rozsudek z 25. 2. 2004, č. j. 5 Azs 38/2003 - 58).
Ačkoliv je tedy odůvodnění správního rozhodnutí v části zabývající se aplikací §14 zákona
o azylu poněkud strohé, je zřejmé, že žalovaný vážil též námitky týkající se nedobrého stavu
životního prostředí v zemi původu. Na okraj k tomu Nejvyšší správní soud ještě dodává,
že stěžovatel sám nepovažoval ekologické poměry v Kazachstánu za rozhodující důvod svého
odchodu ze země (na přímou otázku odpověděl, že hlavním důvodem byla „jednoznačně obava
o život, před ekologickou situací lze utéct, přestěhovat se někam v Kazachstánu...“ - str. 24 správního spisu).
V kasační stížnosti též stěžovatel uváděl, že špatné životní prostředí se nepříznivě projevilo
na zdravotním stavu jeho manželky, v řízení před žalovaným však takovou námitku neuplatňoval.
Nejvyšší správní soud pouze z kopie protokolu o pohovoru ke stěžovatelově první žádosti
o mezinárodní ochranu, jež je založen ve správním spise, zjistil, že stěžovatel si právě
v souvislosti s katastrofálním stavem životního prostředí stěžoval na dlouhotrvající kožní
problémy; zároveň však též uváděl, že pracoval v továrně na výrobu izolačních hmot (str. 52
správního spisu – v pohovoru k první žádosti), jako slévač, při stavbě silnic a též jako barvič
v textilním závodě (str. 21 správního spisu – v pohovoru v současném řízení). Stěžovatelovy
zdravotní obtíže, jež nejsou zřejmě nijak zásadního charakteru (stěžovatel též uvedl, že je zcela
zdráv – v obou správních řízeních), nemusí mít jediný původ ve stavu životního prostředí.
Nejvyšší správní soud proto neshledal v rozsudku krajského soudu, ani v rozhodnutí žalovaného
žádné pochybení.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že mu stěžovatel v řízení o kasační stížnosti
doručil prostřednictvím svého zástupce „podklady k rozhodnutí o kasační stížnosti ze dne 4. 5. 2009.
Podklady jsou vyhotoveny v ruském jazyce.“ Jedná se o 12 stran textu v cizím jazyce - zřejmě kopie
z faxového přístroje - jenž je velmi těžko čitelný. Nejvyšší správní soud zástupce stěžovatele
vyzval, aby soudu sdělil, jaké skutečnosti z uvedených materiálů vyvozuje a případně materiály
soudu dodal v českém jazyce; k tomu určil lhůtu dvou týdnů. Zástupce stěžovatele na výzvu
soudu nijak nereagoval. Nejvyšší správní soud se tedy obsahem zaslaných materiálů nijak
nezabýval, neboť mu nebylo vůbec známo, jaký význam pro řízení by mohly mít.
Z téhož důvodu ani soud neustanovil v řízení tlumočníka, neboť neshledal takovou potřebu (§18
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s §64 s. ř. s.).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven usnesením ze dne 5. 5. 2009, č. j. 28 Az
27/2008 – 78 zástupcem pro řízení JUDr. Josef Moravec, advokát. Tomu Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. přiznal odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti za
jeden úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů - doplnění kasační stížnosti. Ustanovený zástupce ještě
deklaroval jako úkon právní služby „převzetí a přípravu zastoupení“, Nejvyšší správní soud však
tento úkon zástupce stěžovatele nemohl posoudit jako úkon právní služby ve smyslu ust. §11
advokátního tarifu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §11 odst.
1 písm. b) cit. vyhlášky mimosmluvní odměna náleží za první poradu s klientem včetně převzetí a
přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem. Na rozdíl od ustanovení §11
odst. 1 písm. a) citované vyhlášky, kdy na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb náleží
odměna již za samotné převzetí a přípravu zastoupení, ustanovení §11 odst. 1 písm. b) citované
vyhlášky vyžaduje první poradu s klientem. Ta se však v projednávané věci neuskutečnila, což ani
zástupce stěžovatele netvrdí. Dále Nejvyšší správní soud přiznal na náhradě hotových výdajů
podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (jeden
úkon právní služby po 300 Kč); částku pak zvýšil o 19 %, neboť zástupce je plátcem DPH.
Dohromady tedy přiznal částku 2856 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu hotových
výdajů. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu