ECLI:CZ:NSS:2010:3.AZS.17.2010:79
sp. zn. 3 Azs 17/2010 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěch a Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobce: S. G., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se
sídlem Masná 8, Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2008, č. j. OAM-568/VL-
07-08-2008, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
8. 2. 2010, č. j. 63 Az 65/2008 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Radima Vicherka se u r č u je částkou 2880 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 21. 8. 2008, č. j. OAM-568/VL-07-08-2008. Rozhodnutím žalovaného
správního orgánu byla zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“).
Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce opustil zemi původu zejména proto, že chtěl uniknout
problémům ve vlasti s policisty, kteří jej údajně podezřívali ze styku s teroristou. Z výpovědí
žalobce vyplynulo, že se jednalo výhradně o snahu policejních orgánů prověřit, zda žalobce
spolupracoval s možnými teroristy. Žalobce se neobrátil na komp etentní orgány ve své vlasti
či na mezinárodní orgány a organizace, v tomto směru nevyvinul žádné úsilí. Jestliže žalobce
uváděl další důvod pro udělení mezinárodní ochrany skutečnost, že chce v České republice žít
a pracovat, krajský soud konstatoval, že legalizace pobytu na území České republiky
není důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu. Pokud jde o udělení doplňkové ochrany,
krajský soud shledal, že obava žalobce z vyšetřování policie není důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany, když politický systém v zemi původu žalobce dává možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů. Žalobce v řízení potvrdil, že vycestoval ze země původu
bez problémů a nebyl z ničeho obviněn.
Žalovaný tak podle názoru krajského soudu nepochybil v aplikaci ustanovení §16 odst. 1
písm. f) zákona o azylu, protože žalobce neuváděl žádné azylově relevantní důvody podle §12
zákona o azylu, taktéž závěr o neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu plně
odpovídá skutkovým zjištěním.
Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ust. §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“).
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů obsažených
v ust. §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Stěžovatel uvedl, že žalovaný a krajský soud nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci
před vydáním rozhodnutí, důkazy nebyly úplné (nebyla vyžádána aktuální zpráva stavu
dodržování lidských práv), a proto nebylo možno správně usuzovat na skutkové a právní otázky
rozhodnutí. Napadené rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné.
Žalovaný a krajský soud nesprávně posoudil právní otázky související s podmínkami
udělení azylu, tyto závěry stěžovatel opřel o citaci čl. 43 a čl. 53 Příručky postupů a kritérií
pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě.
Stěžovatel upozornil na nebezpečí vážné újmy, neboť v případě navrácení do Indie
mu hrozí pokračování napadání ze strany policejních příslušníků a kontroly jeho i členů
jeho rodiny, neboť policie z neznámého důvodu nabyla dojmu, že spolupracuje s teroristy.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kas ační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Podmínky přezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu stran jeho zdůvodnění
Nejvyšší správní soud hodnotil ve vícero rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 589/2005 Sb. NSS (tam viz i odkazy
na prejudikaturu), v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb.
Otázkou zjišťování skutkového stavu správním orgáne m v případě zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu se Nejvyšší
správní soud již dostatečně zabýval v řadě svých rozhodnutích, viz rozsudek ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, publikovaný pod. č. 181/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 – 48, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud opakovaně
judikoval, že Zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§16 zákona o azylu], znamená,
že neprobíhá dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.,
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 4 Azs 35/2003,
www.nssoud.cz. Ve vztahu k námitce o nedostatečné relevanci a objektivitě zpráv o zemi původu
lze opětovně poukázat na to, že žádost stěžovatele o udělení m ezinárodní ochrany byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná, neboť jím uvedené skutečnosti nebyly shledány relevantními z hlediska
důvodu pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu podle §12 zákona o azylu.
S posouzením žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v níž žadatel neuvádí žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ustanovení §12 nebo 14a zákona o azylu, se Nejvyšší správní soud již vypořádal
ve své dosavadní judikatuře, např. v rozsudku ze dne 12. 4. 2007, č. j. 7 Azs 17/2007 - 59,
dostupném na www.nssoud.cz; k otázce zjevně nedůvodné žádosti o azyl se obecně vyjádřil
i v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, dostupném na www.nssoud.cz.
K tomu navíc lze dodat, že Nejvyšší správní soud se ve své dosavadní judikatuře též zabýval
i nutností pokusit se efektivně využít všech reálně dostupných prostředků k dosažení ochrany
svých práv u státních orgánů země původu žadatelů o mezinárodní ochranu,
a to např. v rozsudku ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, nebo v rozsudku ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, oba rozsudky taktéž na www.nssoud.cz.
Možností udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu se Nejvyšší správní soud
zabýval ve svých předchozích rozhodnutích, viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2007,
č. j. 5 Azs 15/2007 - 79, dostupný na www.nssoud.cz, kde soud dospěl k závěru, že z jiných,
než v citovaném ustanovení uvedených, důvodů nelze doplňkovou ochranu udělit.
Je nepochybné, že intenzita nebezpečí vážné újmy (zde mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestání) musí vykazovat určitou úroveň. To platí i o riziku, že k této vážné újmě
dojde (obdobně viz rozsudky ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Azs 69/2008 - 79, či ze dne 19. 3. 2008,
č. j. 9 Azs 175/2007 - 49, oba dostupné z www.nssoud.cz).
K námitce stěžovatele týkající se čl. 43 a čl. 53 Příručky k po stupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem OSN v Ženevě Nejvyšší
správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, a to pro jejich novost (srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný
pod č. 419/2004 Sb. NSS). Přesto je možno navíc podotknout, že se nejedná o dokument,
jímž jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy. V tomto směru
lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 124/2005 ze dne
3. 4. 2006 a rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Žalobci byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za jeden
úkon právní služby spočívající v písemném podání soudu ve věci samé (sepsání kasační st ížnosti)
a náhradě hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 2100 Kč a 1 x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11
odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 advokátního tarifu]. Protože je ustanovený advokát plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Zástupci
tedy celkem náleží 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 13. května 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu