ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.65.2009:111
sp. zn. 8 As 65/2009 - 111
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Š. P., zastoupeného
Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem se sídlem Rokytnice 149, Vsetín (adresa pro doručování
Václavské nám. 19, Praha 1), proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje,
Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
6. 1. 2009, čj. SpKrÚ 46669/2008/ODSH/08, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 16. 7. 2009,
čj. 52 Ca 19/2009 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský úřad Pardubického kraje, odbor dopravy, silničního hospodářství a investic,
zamítl jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, odboru
vnitřních věcí, oddělení přestupků, ze dne 5. 9. 2007, čj. OVV/P-1102, 1103/07-D/46, kterým
byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích. Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 22. 6. 2007 okolo
20.13 hodin jako řidič motorového vozidla v obci Lázně Bohdaneč překročil nejvyšší povolenou
rychlost 50 km/h o 10 km/h a dále téhož dne okolo 20.25 hodin v téže obci při vyjíždění
z kruhového objezdu nedal znamení o změně směru jízdy.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“). Namítl, že rozhodnutí žalobci nemohlo být doručeno fikcí, jelikož
se v průběhu řízení odstěhoval ze své původní adresy, což následně (před doručováním
rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a dlouho před uplynutím lhůty pro projednání
přestupku) stvrdil navíc i změnou oficiální adresy trvalého pobytu. Fikce doručení se nemohla
uplatnit, neboť se žalobce z adresy, na kterou bylo doručováno, odstěhoval a tuto změnu řádně
nahlásil obecnímu úřadu. Ačkoliv tuto skutečnost namítal v řízení před žalovaným správním
orgánem a dokonce k tomu předložil důkazy, žalovaný se jimi vůbec nezabýval. Žalovaný
vycházel ze špatně zjištěného skutkového stavu, neboť měl zřejmě za to, že se žalobce
na původní adrese alespoň po krátký úsek úložní lhůty zdržoval a byly tak splněny podmínky
pro nastoupení institutu náhradního doručení. Žalovaný rovněž mylně vycházel z předpokladu,
že v době před vydáním rozhodnutí žalobce řádně přebíral písemnosti na původní adrese.
Neodstěhoval se účelově, jak nepřímo tvrdí žalovaný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 5. 2008, čj. 5 As 44/2007 - 93. Žalobce podrobně porovnal
skutečnosti řešené v uvedeném rozhodnutí se svým případem a tvrdil, že skutková situace
posuzovaná v daném rozhodnutí byla diametrálně odlišná. Rozhodnutí žalovaného je navíc
nepřezkoumatelné, jelikož z něj není zřejmé, z jakých konkrétních důkazů žalovaný dovodil
skutková zjištění. Závěrem žalobce uvedl, že postupem obou správních orgánů mu byl fakticky
znemožněn výkon veškerých jeho procesních práv, neboť mu bylo doručováno na adresu,
na které neměl bydliště ani trvalý pobyt a ani se na ní nezdržoval. O úkonech správních orgánů
se tak nedozvěděl a neměl tudíž možnost svá práva uplatňovat.
Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2009, čj. 52 Ca 19/2009 - 60, žalobu zamítl. Soud
předně uvedl, že se ve svém rozhodnutí zabýval toliko žalobními body a nepřihlížel k odkazům
žalobce na obsah odvolání, tj. nepřihlížel k nekonkretizované námitce opomenutých důkazů.
Dále uvedl, že napadené správní rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Z výrokové části
je jasně seznatelná vůle žalovaného, který odvolání zamítl pro opožděnost. Na zásilce nebylo
uvedeno nic, co by nasvědčovalo tomu, že se adresát v místě doručování nezdržuje
(např. poznámka, že adresát je na uvedené adrese neznámý, odstěhoval se apod.). Proto oba
správní orgány považovaly zásilku v souladu s §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“ nebo „s. ř.“) za doručenou dne 20. 9. 2007. Pokud žalobce předal
odvolání k poštovní přepravě až dne 18. 7. 2008, učinil tak zjevně po uplynutí odvolací lhůty.
Skutková zjištění žalovaný činil výlučně z listin založených ve spise, přičemž tyto listiny vždy
identifikoval. Jeho odůvodnění lze dle názoru krajského soudu akceptovat. Krajský soud
s žalobcem souhlasí v tom, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného by mohlo být podrobnější
a právní argumentace preciznější, nicméně soud s vědomím toho, že ve správním spisu nalezl
dostatečnou oporu pro úvahu, že rozhodnutí žalovaného je po právní i skutkové stránce
v souladu se zákonem, „mohl poněkud slevit“ z nároků na dodržení jinak zcela oprávněných
požadavků stanovených v §68 správního řádu.
Ze spisu vyplývá vůle žalobce, aby mu bylo doručováno na adresu jím opakovaně
uváděnou v jeho podáních, tj. na adresu H. 462, R., přičemž tuto vůli v průběhu řízení nijak
nezpochybnil. V řízení netvrdil, že došlo ke změně jeho faktického či trvalého pobytu, ačkoliv tak
mohl bez potíží učinit. Žalovaný proto nepochybil, jestliže rozhodnutí doručoval na adresu
žalobce opakovaně uváděnou v jeho podáních. Pokud žalobce nepožádal o prominutí
zmeškaného úkonu a odvolání bez této žádosti předal k poštovní přepravě až dne 18. 7. 2008,
učinil tak zjevně po uplynutí zákonné odvolací lhůty. I kdyby tak učinil, soud s ohledem na shora
uvedenou argumentaci žádné důvody pro prominutí zmeškání úkonu nenalezl. Žalobce se mýlí v
tom, že žalovaný je povinen před každým úkonem, který vůči němu činí, ověřovat adresu jeho
trvalého pobytu v centrální evidenci obyvatel. Občan nemá povinnost mít trvalý pobyt zapsán
tam, kde fakticky žije. Správní orgány obou stupňů správně respektovaly vůli žalobce opakovaně
vyjádřenou v jeho podáních, aby mu bylo doručováno na adresu H. 462, R. Všechny písemnosti
adresované žalobci správní orgán prvého stupně navíc současně zasílal dle požadavku žalobce i
na jeho elektronickou adresu. Žalobce proto nebyl na svých veřejných subjektivních právech ve
správním řízení jakkoliv zkrácen. Rovněž nelze opomenout ani existenci zásady součinnosti
správních orgánů i účastníků řízení. Žalobce si byl vědom toho, že probíhá správní řízení, a
pokud se rozhodl v rozporu se zásadou součinnosti se správním orgánem nespolupracovat a
změnu doručovací adresy mu řádně neoznámit, musí nést logicky následky tohoto svého
rozhodnutí, a to tím spíše, že si jich jako osoba práva znalá musel být plně vědom.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, dle které žalovaný neumožnil žalobci
seznámit se s podklady pro rozhodnutí. S odkazem na závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 12. 2004, čj. 7 As 40/2003 - 61, konstatoval, že ze správního spisu
je patrno, že žalovaný v odvolacím řízení žádné nové podklady pro rozhodnutí neshromáždil,
vycházel z podkladů, které byly součástí správního spisu již v době rozhodování správního
orgánu prvého stupně, a proto žalobce nebyl nikterak zkrácen na svém právu vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností,
v níž uplatnil kasační důvody ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Namítl, že krajský soud sice dospěl k názoru, že napadené správní rozhodnutí není
v souladu s §68 s. ř., přesto však rozhodl, že z těchto požadavků sleví, čímž fakticky odmítl
aplikovat platnou a účinnou zákonnou normu. Ze správní žaloby je přitom patrné, že nejde
pouze o formální drobnou vadu. V bodě 23 žaloby totiž stěžovatel výslovně odkazoval
na skutečnosti uvedené v bodě 21 žaloby, ve kterém poukázal na fakt, že žalovaný měl za to,
že se stěžovatel na daném místě alespoň po krátký úsek dané lhůty zdržoval. Správní orgán
přitom vůbec neuvedl, z čeho takové skutkové zjištění učinil; pouze odkázal na nepřípustné
„souhrnné zjištění“. Jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Dané pochybení je umocněno
tím, že správní orgán nedal stěžovateli možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Výsledkem
je situace, kdy správní orgán rozhodl na základě nesprávného skutkového zjištění, které učinil
na základě neznámých úvah a důkazů.
Stěžovatel zdůraznil, že použití obálky s předtištěnou zpáteční adresou v případě podání
zasílaného dne 13. 8. 2007 nelze samo o sobě považovat za sdělení, že má správní orgán na tuto
adresu doručovat a již vůbec to nelze považovat za žádost, aby tak správní orgán učinil. Obálka
byla odeslána i doručena v době, kdy měl na dané adrese trvalý pobyt a šlo tedy o adresu, kam
měl správní orgán ve smyslu §21 s. ř. doručovat. Stěžovatel nikdy správní orgán neujišťoval
o tom, že mu změnu doručovací adresy obratem oznámí. Pokud by soud dané podání přečetl,
zjistil by, že stěžovatel toliko správnímu orgánu oznámil, že zrušil svou plánovanou cestu
do USA, a pokud do USA vycestuje, správnímu orgánu to obratem sdělí. Jelikož stěžovatel
do USA nevycestoval, nebylo tedy co sdělovat. Stěžovatel shrnul, že nepožádal o doručování
na adresu jinou než na adresu svého trvalého pobytu. Bylo mu tedy možno řádně doručit kdekoli
by byl zastižen nebo na adresu trvalého pobytu, což je jediná adresa, u níž se mohla uplatnit fikce
doručení. Soud nebere v potaz čl. 2 odst. 4 Ústavy, jelikož dovozuje, že stěžovatel byl povinen
k jednání, které mu žádný zákon neukládá, a sice že byl ze zásady součinnosti povinen správnímu
orgánu oznámit novou adresu. Soud nemůže ani dovozovat, že jiná práva a povinnosti
ve správním řízení o přestupku na úseku provozu na pozemních komunikacích má advokát a jiná
má osoba, která advokátem není. Povinností správního orgánu je zjišťovat adresu trvalého
pobytu účastníka řízení. Fikce doručení je institutem veřejného práva, který se uplatní pouze
za striktních a taxativních podmínek. Nelze je rozšiřovat, ani z nich slevovat, jak učinil krajský
soud.
V další části kasační stížnosti žalovaný shrnul rozdíly mezi situací posuzovanou
v rozhodnutí čj. 5 As 44/2007 - 93 a situací stěžovatele. Ve zmiňovaném rozhodnutí si adresát
účelově a formálně změnil adresu trvalého pobytu, aniž by se z původní adresy skutečně
odstěhoval, na původní adrese nadále vlastnil nemovitost a s výjimkou napadeného rozhodnutí
tam přebíral poštu. Snaha žalovaného aplikovat závěry daného rozhodnutí na současné řízení byla
taková, že z něj přenesl i skutkový závěr, který vůbec neplyne ze spisu v tomto řízení,
tj. že se adresát na původní adrese zdržoval.
Podle stěžovatele se krajský soud rozhodl nepřihlížet k nekonkretizované námitce
opomenutých důkazů s odkazem na odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu
prvého stupně. Odkaz v bodě 12 žaloby na konkrétní body odvolání byl nejen zcela konkrétní,
ale především byl učiněn pouze pro úplnost. Stěžovatel v žalobě (viz body 10 a 11) jednoznačně
formuloval, že se žalovaný nezabýval některými předloženými důkazy. Je tak zcela nepochybné,
že žalovaný opomenul důkazy prokazující změnu jeho trvalého pobytu, a to včetně listiny
(fotokopie občanského průkazu), kterou stěžovatel výslovně označil v bodě 10 žaloby.
Pokud žalovaný založil své rozhodnutí na tom, že stěžovatel sice během správního řízení
změnil adresu trvalého pobytu, ale na místě, kam mu bylo doručováno, se alespoň po krátký úsek
úložní lhůty zdržoval, nemá takové zjištění oporu ve spise a naopak je v rozporu s důkazy, jichž
se stěžovatel dovolával a které žalovaný vůbec nezohlednil, nebo alespoň neuvedl, zda a jak k nim
přihlédl a jak je vyhodnotil. Za dostatečný důkaz nelze považovat, že se správnímu orgánu vrátila
zásilka bez informace, že by se adresát na dané adrese nezdržoval. Ani žalovaný ani krajský soud
se důkazy předloženými stěžovatelem prokazujícími jeho odstěhování zjevně nezabývali a svá
rozhodnutí založili na skutkovém základě, který neplyne ze spisu a je dokonce v rozporu s jeho
obsahem.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své předchozí vyjádření k žalobě.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Dospěl přitom
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud z důvodu přehlednosti považuje za vhodné nejprve shrnout obsah
správního spisu. Ke spáchání dvou přestupků proti plynulosti a bezpečnosti provozu
na pozemních komunikacích došlo dne 22. 6. 2007. Stěžovatel podáním ze dne 26. 6. 2007, tedy
před zahájením řízení o přestupku, požádal správní orgán prvého stupně, aby mu v rámci všech
správních řízení doručoval na elektronickou adresu ... a pokud to povaha věci nebo zákon
vylučuje anebo se doručení na elektronickou adresu nezdaří, pak na adresu Š., P., S. Tuto žádost
stěžovatel omezil do 30. 5. 2008 s tím, že se do této doby nebude pravděpodobně v České
republice pravidelně zdržovat. V záhlaví této žádosti uvedl jako „permanent residence“ H. 462,
R. Správní orgán prvého stupně podáním ze dne 13. 7. 2007 stěžovateli sdělil zahájení řízení o
přestupku, předvolal jej k ústnímu jednání a podáním z téhož dne jej současně vyzval, aby ve
lhůtě do 13. 8. 2007 uvedl všechny rozhodné skutečnosti ve věci předmětného přestupku. Tato
podání byla stěžovateli doručována jednak na adresu trvalého bydliště – H. 462, R. (zásilku si
stěžovatel dle poštovní dodejky v úložní době nevyzvedl), dále do USA (z dodejky vyplývá, že
bylo doručováno v rozmezí dne 13. 7. 2007 – 3. 8. 2007) a rovněž na elektronickou adresu
stěžovatele. Stěžovatel doručení daných písemností nečinil sporným. Stěžovatel se k ústnímu
jednání dne 13. 8. 2007 nedostavil. Faxovým podáním datovaným dne 12. 8. 2007 (uvozeným
slovním spojením „v Praze“) a správnímu orgánu doručeným dne 13. 8. 2007 požádal o
postoupení věci Magistrátu hlavního města Prahy, dle místa zaměstnání nebo Městskému úřadu
Černošice dle místa trvalého pobytu. Současně sdělil, že odložil plánovanou cestu do USA, a
proto odvolává žádost o doručování na adresu v USA. Dále uvedl, že pokud v průběhu řízení
vycestuje, tuto skutečnost sdělí správnímu orgánu obratem. Správní orgán prvého stupně v
podání ze dne 13. 8. 2007 stěžovatele poučil před vydáním rozhodnutí a současně jej poučil, že
faxové vyjádření je třeba ve lhůtě 5 dnů potvrdit ve smyslu §37 odst. 4 správního řádu. Toto
podání bylo doručováno doporučeně na adresu H. 462, R. a rovněž na jeho elektronickou adresu.
Stěžovatel nebyl na uvedené adrese zastižen a písemnost si nevyzvedl v úložní době. Přesto na ni
reagoval a dopisem odeslaným dne 13. 8. 2007 sdělil své vyjádření i v písemné formě. Na obálce
uvedené písemnosti je adresa H. 462, R. a rovněž v textu podání se uvádí „Š. P., bytem H. 462,
R.“. Meritorní rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ze dne 5. 9. 2007 bylo stěžovateli
doručováno na adresu H. 462, R. a současně na jeho elektronickou adresu. Z poštovní dodejky
vyplývá, že adresát nebyl v místě doručování zastižen a zásilka byla odesílateli vrácena jako
nevyzvednuta v úložní době. Následným podáním ze dne 10. 6. 2008 stěžovatel správnímu
orgánu sdělil, že od vyjádření 12. 8. 2007 mu nebylo doručeno žádné vyrozumění. Dne
18. 7. 2008 podal stěžovatel odvolání proti správnímu rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatné části brojil proti procesnímu postupu
a rozhodnutí žalovaného, méně pak proti rozhodnutí krajského soudu. První část kasační
argumentace představovala námitka nesprávného právního posouzení otázky
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud se proto nejprve
zabýval námitkou stěžovatele o nemožnosti krajského soudu „slevit“ z nároků na dodržení jinak
zcela oprávněných požadavků stanovených v §68 s. ř. s. Dospěl k závěru, že v postupu krajského
soudu nelze spatřovat žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout subjektivní veřejná
práva stěžovatele. Krajský soud učinil poznámku o „slevení“ z nároků na obsah odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí nad rámec podrobného zdůvodnění, proč považuje žalobou
napadené rozhodnutí za přezkoumatelné a neobstojí námitka o jeho nepřezkoumatelnosti.
Uzavřel, že jsou z něj seznatelné důvody a závěry z nich vyvozené, přičemž ze spisu rovněž plyne,
z jakých skutečností správní orgán při svém rozhodnutí vycházel. Krajský soud správně zdůraznil,
že účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je zajištění ochrany veřejných
subjektivních práv. Je zcela přirozené, že přezkoumávající orgán (lhostejno zda správní soud,
či odvolací orgán ve správním řízení) činí vlastní úsudek, zda a jak by mělo případně být
přezkoumávané rozhodnutí odůvodněno. Zpravidla platí, že čím kvalitněji je přezkum
napadeného rozhodnutí proveden, tím více případných výhrad může být k přezkoumávanému
rozhodnutí vzneseno. Jde však vždy o podobu a míru závažnosti takových výhrad. Pokud krajský
soud poté, kdy zejména na páté straně rozsudku podrobně zdůvodnil, proč žalobou napadené
rozhodnutí považuje za přezkoumatelné, připustil, že „mohl poněkud slevit z nároků“,
jde i s ohledem na další části rozsudku spíše o relativizující a pro účely odůvodnění soudního
rozhodnutí ne příliš vhodné vyjádření vlastního maximalismu. Rozhodně však rozsudek
krajského soudu není jenom proto nezákonný. Krajský soud při posuzování přezkoumatelnosti
žalobou napadeného rozhodnutí postupoval plně v intencích právních závěrů vyjádřených
v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006 - 36, a ze dne
6. 5. 2009, čj. 6 Ads 26/2009 - 67 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz) nebo rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1996,
čj. 6 A 825/95 - 7. Tento závěr lze učinit i ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně
tzv. souhrnných zjištění.
Stěžovatel namítl, že vada rozhodnutí žalovaného je umocněna i předcházejícím
průběhem řízení, jelikož mu správní orgán nedal možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí.
Z tohoto tvrzení nelze zjistit, zda má stěžovatel na mysli postup správního orgánu prvého stupně
nebo žalovaného. Proto se Nejvyšší správní soud se zřetelem na dispoziční zásadu zabýval touto
námitkou jen v tom rozsahu, ve kterém ji stěžovatel uplatnil v žalobě, tedy že se tvrzeného
pochybení dopustil žalovaný. Naříkaného pochybení se žalovaný nedopustil, přičemž krajský
soud se s touto otázkou dostatečně vypořádal. Správně uvedl, že postup žalovaného je jednak
v souladu se samotným správním řádem a jednak je podpořen rozhodovací praxí (k tomu
srov. krajským soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004,
čj. 7 As 40/2003 - 61). S ohledem na §90 odst. 1 písm. c) s. ř. ve spojení s §36 odst. 3 s. ř., musí
odvolací správní orgán umožnit účastníkům řízení se vyjádřit k podkladům pro vydání
rozhodnutí pouze v případě, kdy pořídil nějaké nové podklady. A contrario podle
§36 odst. 3 s. ř. nemusí postupovat, pokud žádné nové podklady v odvolacím řízení neopatřil,
a vychází tak ze správního spisu předloženého správním orgánem prvého stupně. Krajský soud
k tomu rovněž správně doplnil, že žalovaný nemusel stěžovatele seznamovat s podklady,
které sám předložil v rámci svého odvolání.
Následně se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda v dané věci došlo k fikci doručení
rozhodnutí vydaného správním orgánem v prvním stupni. Dospěl přitom k závěru, že tyto
námitky jsou nedůvodné.
Z ustanovení §20 odst. 1 správního řádu (je třeba poznamenat, že stěžovatel v kasační
stížnosti opakovaně uváděl §21 vztahující se k právnickým osobám, Nejvyšší správní soud
to však považoval za písařské pochybení) vyplývá, že písemnosti jsou ve správním řízení
doručovány způsoby, které zajistí, aby písemnost byla adresátu skutečně fakticky doručena.
Uvedené ustanovení neobsahuje taxativní výčet způsobů resp. míst, kterými pouze a na které lze
doručení provést. Správní řád výslovně připouští doručení fyzické osobě „kdekoli bude
zastižena“. Důležité proto je, zda bylo doručováno na adresu, která byla správnímu orgánu
z dosavadního průběhu řízení známa a rovněž to, zda se (v případě pochybností o doručení)
na této adrese adresát nacházel či nikoli. Podstatné rovněž je, zda a jakou adresu pro doručování
účastník řízení sdělil správnímu orgánu. Adresa trvalého pobytu je bezpochyby adresou,
u které by měla být nejvyšší pravděpodobnost, že se na ni podaří adresátu písemnost doručit.
To však na druhé straně neznamená, že by pouze na tuto adresu mohlo a mělo být správním
orgánem doručováno. Rovněž je třeba připomenout, že vyplněné poštovní dodejce svědčí
presumpce správnosti. To znamená, že údaje v ní uvedené se považují na prokázané, pokud
nebude v řízení prokázán opak.
Stěžovatel, nutno konstatovat nesprávně, klade důraz především na to, kde a od kdy
má evidováno trvalé bydliště. Sama okolnost, že stěžovatel ke dni 22. 8. 2007 změnil trvalé
bydliště, ještě ničeho nevypovídá o tom, kde se stěžovatel v době doručování správního
rozhodnutí zdržoval. Ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel přestal přijímat písemnosti
až v době, kdy došlo k formální změně adresy. Stěžovatel v průběhu řízení nevyzvedl žádnou
z písemností, která mu byla doručována na adresu H. 462, R., a to jak písemnost ze dne
13. 7. 2007 odesílanou v době jeho tvrzeného pobytu v USA, tak především písemnost ze dne
13. 8. 2007. Přesto tyto písemnosti byly správnímu orgánu vraceny s tím, že nebyly vyzvednuty
v úložní době. To předpokládá, že je k dispozici poštovní schránka nebo jiné vhodné místo, kde
je adresát o uložení zásilky vyrozuměn (§23 odst. 4 správního řádu).
Pokud stěžovatel obecně zmínil, že na nové adrese fakticky pobýval již v první polovině
srpna 2007, pak chybí vysvětlení, proč tuto okolnost správnímu orgánu nesdělil, když ještě
26. 7. 2007 a dne 13. 8. 2007 učinil písemná podání, ze kterých jednoznačně vyplývá adresa H.
462, R. a musel předpokládat, že na uvedenou adresu bude správní orgán další písemnosti
doručovat. Tím spíše, že dle poučení správního orgánu měl všechny skutečnosti ve věci
předmětného přestupku sdělit do 13. 8. 2007 a ještě dne 12. 8. 2007 sděloval, že do USA mu
nemá správní orgán doručovat. Nešlo pouze o to, že by stěžovatel na poštovní obálce uváděl
svoji zpáteční adresu, ale o to, že v podáních výslovně a nezpochybnitelně konstatoval,
že je bytem na dosavadní adrese. Správnímu orgánu tak nemohly vzniknout o jeho pobytu žádné
pochybnosti. To vše za situace, kdy byl stěžovatel o průběhu správního řízení informován,
neboť mu podání správní orgán doručoval rovněž na elektronickou adresu.
V této souvislosti lze zcela odkázat na argumentaci krajského soudu, týkající se požadavku
na součinnost účastníků správního řízení se správním orgánem. Stěžovateli byla nepochybně
povinnost součinnosti známa a v souladu s ní postupoval, když opakovaně sděloval správnímu
orgánu skutečnosti týkající se jeho dočasného pobytu v USA a doručování na zahraniční adresu.
Uspokojivé vysvětlení, proč tak nepostupoval rovněž ve fázi řízení bezprostředně předcházející
vydání správního rozhodnutí, však chybí. Argument o povinnosti správního orgánu ověřit
před každým doručováním, kde má adresát trvalý pobyt, nemá oporu v platné právní úpravě.
Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že zákon č. 133/2000 Sb.
o evidenci obyvatel a o rodných číslech takovou povinnost nestanoví.
K tvrzení stěžovatele o nepříhodných odkazech na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 5. 2008, čj. 5 As 44/2007 - 93 a jeho podrobnému zkoumání skutkových
odlišností od posuzované věci, Nejvyšší správní soud sděluje, že z povahy věci není možné, aby
každé rozhodnutí, na které soud při své rozhodovací činnosti odkáže, bylo po skutkové i právní
stránce identické. Vždy se jedná o rozhodnutí řešící konkrétní právní otázky v kontextu
individualizovaného skutkového stavu. Soudní rozhodnutí, která jsou v odůvodnění zmiňována,
posilují přesvědčivost obdobných následných rozhodnutí a působí i jako interpretační vodítko
při rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech. To však současně neznamená,
že by muselo vždy jít o skutkově zcela obdobné případy. Pro posuzovanou věc je rozhodné,
zda jsou právní závěry prejudikatorního rozhodnutí řešící obdobnou skutkovou otázku
použitelné i na skutkový stav, který je zkoumán v případě stěžovatele. Stěžovateli nelze přisvědčit
v tom, že by celé odůvodnění krajského soudu bylo založeno výhradně na argumentech
obsažených v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Rozsudek krajského soudu obsahuje
podrobnou vlastní argumentaci a neomezuje se pouze na převzetí názorů vyjádřených
v odkazovaném rozhodnutí. Argumenty v něm uvedené užívá podpůrně, a to při jejich
subsumpci ke skutkovému stavu stěžovatelova případu, přičemž krajský soud podrobně
zdůvodnil, proč právě závěry z tohoto rozhodnutí lze využít i v nyní souzené věci.
Správní orgán navíc stěžovateli veškeré písemnosti zasílal i na jeho elektronickou adresu,
přičemž stěžovatel v průběhu řízení nepopíral, že by mu písemnosti nebyly takto doručeny.
S ohledem na to, že písemnosti adresované na H. 462 byly po uplynutí úložní doby vráceny
odesílateli, a přesto na jejich obsah reagoval, je třeba vycházet z toho, že se s písemnostmi
seznamoval právě prostřednictvím elektronické pošty. Tato okolnost však ničeho nemění na
závěru, že doručení správního rozhodnutí prostřednictvím pošty na adresu H. 462, R. bylo
právně účinné a žalovaný postupoval správně, pokud od něj odvíjel lhůtu pro případné podání
opravného prostředku.
Stěžovatel jakožto advokát je účastník řízení nadaný stejnými právy a povinnostmi jako
každý jiný subjekt. Zmínka o profesi stěžovatele nebyla činěna proto, že z toho důvodu svědčí
stěžovateli jakkoli odlišné procesní postavení. Stěžovatel v průběhu řízení několikrát deklaroval,
že měl zájem na řádném průběhu a pokračování řízení. Sám uvedl, že jeho přestěhování nebylo
formální, ale plánované, a proto změnu adresy oznámil bankám, penzijnímu fondu,
zaměstnavateli atd. Chybí však vysvětlení, proč případně nepožádal rovněž provozovatele
poštovních služeb o dosílku na novou adresu a rovněž, proč tuto skutečnost neoznámil
i správnímu orgánu prvého stupně.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tvrzením, že žalovaný přenesl do svého rozhodnutí
i skutkový závěr, který nevyplývá ze spisu, a sice že se stěžovatel na původní adrese zdržoval.
Žalovaný ve svém rozhodnutí vyslovil, že podmínkou nastoupení fikce náhradního doručení
podle §24 odst. 2 správního řádu je, že se adresát písemnosti na daném místě alespoň po krátký
úsek dané lhůty zdržoval. Správní řád na rozdíl od §24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. výslovně
nepodmiňuje fikci doručení tím, aby se adresát v průběhu úložní lhůty zdržoval v místě doručení.
Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, ale zejména pak krajského soudu však neplyne,
že by odkaz žalovaného na předchozí právní úpravu vedl k závěru o nezákonnosti žalobou
napadeného rozhodnutí. Krajský soud se zejména na sedmé straně rozsudku podrobně
a dostatečně zabýval tím, proč fikce doručení v posuzované věci nastala. Správně rovněž
upozornil na skutečnost, že stěžovatel nepožádal podle ustanovení §24 odst. 2 a §41 správního
řádu účinného do 30. 6. 2009 o prominutí zmeškání úkonu – odvolání. Žalovaný a ani následně
krajský soud nezaložili své rozhodnutí na tom, že by se stěžovatel alespoň po krátký úsek úložní
lhůty zdržoval na místě, kam mu bylo doručováno, ale na výše vyložených a v kontextu
skutkového stavu věci hodnocených skutečnostech (absence součinnosti stěžovatele, výslovné
označení adresy, na kterou mu má být doručováno, nepožádání o prominutí zmeškání úkonu).
Nejvyšší správní soud se konečně zabýval námitkou, dle které krajský soud nepřihlížel
k jednomu z důvodů správní žaloby. Stěžovatel nesouhlasí, že krajský soud nepřihlížel
k „nekonkretizované“ námitce opomenutých důkazů s odkazem na odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně. Stěžovatel však rovněž současně konstatoval, že „nepřihlížení
krajským soudem k odkazu na obsah odvolání (bod 12 žaloby) je jedna věc (k tomu dodal, že tak uvedl
toliko pro úplnost), avšak nepřihlížením k výslovnému obsahu žaloby (viz body 10 a 11 žaloby) došlo
k flagrantnímu porušení žalobcových práv.“ Tuto část kasační stížnosti je proto třeba vyložit tak,
že stěžovatel již nebrojí proti tomu, že žalobní body nelze formulovat prostým odkazem na obsah
podaného odvolání. Lze proto jen poznamenat, že takto skutečně postupovat nelze,
protože námitky uplatněné v odvolání reagují na správní rozhodnutí vydané v prvním stupni,
zatímco následné žalobní body na obsahově odlišné rozhodnutí o odvolání. Se zřetelem
k formulaci kasační námitky se Nejvyšší správní soud touto námitkou podrobněji nezabýval.
Navíc ačkoliv krajský soud konstatoval, že k námitce opomenutých důkazů nebude přihlížet,
přesto se s námitkou, že stěžovatel změnil místo trvalého pobytu, ve svém rozhodnutí podrobně
vypořádal.
Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky, konkrétně pak nesprávné posouzení právní otázky a to, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech či je s nimi v rozporu, nejsou
důvodné a přitom neshledal jiné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Proto
kasační stížnost v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. července 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu