ECLI:CZ:NSS:2010:8.AZS.3.2010:61
sp. zn. 8 Azs 3/2010 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Jana Passera a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobce: O. K., zastoupeného JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou
se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2009, čj. OAM-155/LE-BE03-BE03-2009, o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009,
čj. 46 Az 41/2009 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele JUDr. Aleně Lněničkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 1. 6. 2009, čj. OAM-155/LE-BE03-BE03-2009, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 24. 11. 2009, čj. 46 Az 41/2009 - 39, napadené rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
Podle krajského soudu bylo možné na základě zjištěného skutkového stavu uzavřít,
že skutečnosti sdělované žalobcem ve správním řízení ospravedlňovaly postup podle §16 odst. 2
zákona o azylu. Předpoklady pro rozhodnutí podle daného ustanovení byly splněny. Žalobci
hrozí správní vyhoštění, v podání žádosti o mezinárodní ochranu mu po celou dobu,
kdy se na území České republiky zdržoval nelegálně, nic nebránilo a žádost podal až po zadržení
policií a po poučení, že tak může učinit.
Krajský soud však žalovanému vytkl, že se nezabýval podmínkami pro udělení doplňkové
ochrany, a to v rozporu se stanoviskem, které k výkladu §16 odst. 2 zákona o azylu zaujal
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, čj. 1 Azs 107/2008 - 78. Ten uzavřel,
že i v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné je správní orgán
povinen vypořádat se s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Rozhodnutí žalovaného
se splněním podmínek pro udělení doplňkové ochrany nezabývalo, proto jej krajský soud zrušil
a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
III.
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
Namítl, že „rozhodoval plně v souladu s předmětným ustanovením zákona o azylu, tj. s §16 odst. 2
cit. zákona“. Citované ustanovení bylo podle stěžovatele vtěleno do zákona jako prostředek proti
zabránění zneužívání azylové procedury s cílem „zrychlení řízení v těch případech, kdy je zřejmé,
že cizinec nesplňuje podmínky pro poskytnutí mezinárodní ochrany formou azylu“ . Předmětné ustanovení
je konformní i s článkem 23 odst. 4 písm. j) a čl. 28 odst. 2 směrnice Rady 2005/85/ES ,
o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení
uprchlíka. Ta opravňuje členské státy považovat žádost za zjevně nedůvodnou, pokud tak stanoví
vnitrostátní předpisy. Soulad právní úpravy zákona o azylu s komunitárním právem byl vysloven
i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008 - 48
(č. 1724/2008 Sb. NSS).
Stěžovatel považoval povinnost zkoumat existenci možné hrozící vážné újmy podle
§14a odst. 2 zákona o azylu při zamítnutí žád osti jako zjevně nedůvodné za nezákonnou. Zákon
ukládá tento postup správnímu orgánu jen při rozhodování podle §16 odst. 1 písm. e) a f)
zákona o azylu. Stěžovatel také doplnil, že judikatura Nejvyššího správního soudu je rozporná,
a odkázal na usnesení ze dne 29. 9. 2009, čj. 4 Azs 51/2009 - 65 (www.nssoud.cz).
Dále stěžovatel uvedl, že u cizinců, jejichž žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
zamítnuta podle §16 odst. 2 zákona o azylu, je zásada non-refoulement naplněna v rámci posuzování
důvodů znemožňujících vycestování podle §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“). Policie České republiky je totiž podle §120a zákona o poby tu
cizinců povinna vyžádat si v rámci řízení o správním vyhoštění v tomto ohledu závazné
stanovisko žalovaného, od kterého se ve svém rozhodování nesmí odchýlit. Stěžovatel rovněž
upozornil, že úprava v §179 zákona o pobytu cizinců odpovídá úpravě §14a zákona o azylu.
Popsané závazné stanovisko vydává stěžovatel, podle kterého by se proto jednalo
o nežádoucí duplicitu, neboť by o stejné věci rozhodoval dvakrát. Závazné stanovisko
není samostatným správním rozhodnutím, ale správním aktem, jímž je podmíněno vydání
rozhodnutí ve věci samé. Je přezkoumatelné v rámci odvolacího řízení a jako podklad správního
rozhodnutí o vyhoštění podléhá i soudnímu přezkumu. Stěžovatel uzavřel, že z žádného pramene
práva nevyplývá nutnost dvojího posuzování téže věci, zde duplicitního zkoumání možnosti
udělení doplňkové ochrany v situaci, kdy již byla předmětná otázka stejným orgánem posouzena.
Opačný výklad stěžovatel považoval za rozporný se smyslem a účelem institutu zjevně
nedůvodných žádostí, kdy „výsledkem může být nepodložená likvidace možnosti zamítnout zjevně
neopodstatněné žádosti o udělení mezinárodní ochrany v souladu s evropskými směrnicemi a zákonem o azylu…“.
Konečně stěžovatel uzavřel, že kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná,
neboť svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. V posuzované věci se jedná
o otázku dosud plně neřešenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Zároveň se kasační
stížnost dotýká právních otázek, které jsou dosavadní rozhodovací praxí řešeny rozdílně,
přičemž i Nejvyšší správní soud konstatoval, že se jedná o judikatorní rozkol. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 107/2008 - 78 není obsažen názor na duplicitu posuzování
existence hrozící vážné újmy, stejně tak není judikaturou postižena existence závazného
stanoviska podle §120a zákona o pobytu cizinců. Pokud cizinec podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, stěžovatel nepovažuje
zkoumání doplňkové ochrany za pojmově možné. Existence důvodů podle §14a zákona o azylu
totiž vylučuje řešení případu podle §16 odst. 2 téhož zákona.
IV.
Žalobce navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost s tím, že daná
problematika je řešena existující judikaturou Nejvyššího správního soudu.
V.
Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti je její přijatelnost. Kasační
stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním v ýčtem jejích
typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na jehož odůvodnění na tomto místě pro stručnost
odkazuje.
V odůvodnění rozsudku ze dne 31. 1. 2007, čj. 2 Azs 21/2006 - 59 (www.nssoud.cz),
Nejvyšší správní soud připustil, že „i v případě, kdy je stěžovatelem Ministerstvo vnitra, lze považovat
kasační stížnost za přijatelnou, pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného
nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu.
Přijatelnost by byla konstatována bez ohledu na to, že by takovým pochybením krajský soud zásadně nemohl
zasáhnout do hmotně-právního postavení stěžovatele (Ministerstva vnitra). Trval-li by totiž Nejvyšší správní soud
striktně na podmínkách uvedených ve výše citovaných usneseních pod bodem 4, odmítal by veškeré kasační stížnosti
podávané Ministerstvem vnitra z důvodu postupu krajského soudu v rozporu se zákonem, či ustálenou soudní
judikaturou, jako nepřijatelné, neboť by neshledal dopad tohoto pochybení krajského soudu do hmotně -právního
postavení Ministerstva vnitra. Takový přístup by dozajista nebyl žádoucí. V zájmu zajištění zákonného,
spravedlivého a předvídatelného rozhodování soudů je tedy třeba v případě, že krajský soud nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu nebo pokud hrubě pochybil při výkladu hmotného a procesního práva,
považovat kasační stížnost podanou Ministerstvem vnitra za přijatelnou. Ostatně respektování právního názoru
krajského soudu ministerstvem v dalším řízení jistě může mít dopad i na postavení žadatele o azyl i na aplikaci
zákona v obdobných azylových případech“ .
Nejvyšší správní soud však v posuzované věci neshledal v po stupu krajského soudu
pochybení, tím méně pochybení zásadní. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje v daném případě dostatečná vodítka pro posouzení věci. Tvrzení
stěžovatele, že se kasační stížnost dotýká otázek, jež jsou dosavadní rozhodovací praxí řešeny
rozdílně, není opodstatněné. V odůvodnění rozsudku čj. 1 Azs 107/2008 - 78 Nejvyšší správní
soud jednoznačně vyjádřil právní názor, že „ani naplnění těchto tří podmínek [odmítnutí žádosti
o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné dle §16 odst. 2 zákona o azylu] nemůže správní
orgán zbavit povinnosti zabývat se tím, zda žadateli nehrozí při návratu do země původu závažná újma ve smyslu
§14a odst. 2 zákona o azylu. Jinými slovy i v případě zamítnutí žádosti o mezinár odní ochranu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu je správní orgán povinen se v odůvodnění přesvědčivě vypořádat
s otázkou možného udělení doplňkové ochrany. Nepostačí totiž pouhé zdůvodnění toho, že byly splněny podmínky
§16 odst. 2 zákona o azylu – jestliže byla žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná,
nedošlo ve smyslu §28 odst. 2 zákona o azylu k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany. Podle téhož
ustanovení má v tomto případě správní orgán povinnost své rozhodnutí zdůvodnit ve vztahu k oběma formám
ochrany: zatímco však odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné azylově
relevantní důvody tvrzeny, s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat vždy a sám
z úřední povinnosti zjistit (ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází), zda skutečně žadateli nehrozí
závažná újma v případě návratu do země původu.(…) V projednávané věci žalovaný shledal naplnění §16 odst.
2 zákona o azylu, a proto vydal rozh odnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu; v odůvodnění
tohoto rozhodnutí se však nijak nezabýval otázkou možné závažné újmy, která by mohla stěžovateli hrozit
v případě návratu do země původu. Z tohoto důvodu je nutné považovat rozhodnu tí žalovaného
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vzhledem k výše uvedeným úvahám pak Nejvyšší správní soud
uzavírá, že jediným možným řešením zahájeného žalobního řízení byl postup krajského soudu podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s., na základě kt erého měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit pro nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů“. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal důvodu ,
aby se odchýlil od svých dříve vyslovených závěrů.
Odkázal-li stěžovatel na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2009,
čj. 4 Azs 51/2009 - 65, kterým bylo rozhodnuto o přerušení řízení do rozhodnutí rozšířeného
senátu ve věci vedené pod sp. zn. 2 Azs 10/2009, je třeba konstatovat, že právní názor vyslovený
ve shora citovaném rozsudku čj. 1 Azs 107/2008 - 78 nebyl nijak modifikován ani usnesením
rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2010, čj. 2 Azs 10/2009 - 61 (www.nssoud.cz).
Tímto usnesením byla věc bez dalšího vrácena druhému pětičlennému senátu, neboť nebyly
splněny podmínky pro její posouzení rozšířeným senátem.
Spatřuje-li stěžovatel naplnění předpokladů přijatelnosti kasační stížnosti podle §104a
s. ř. s. v tom, že se ve shora označeném rozsudku Nejvyšší správní soud výslovně nezabýval
tvrzenou duplicitou posuzování existence hrozící vážné újmy nebo v tom, že judikaturou
není postižena existence závazného stanoviska podle §120a zákona o pobytu cizinců, nelze
mu přisvědčit. Postup krajského soudu totiž nevykazuje žádné pochybení a krajský soud správně
opřel své rozhodnutí o právní názor Nejvyššího správního soudu. Podle něj stěžovatel musí
respektovat povinnost uloženou mu v §28 odst. 2 zákona o azylu.
Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby závěry obsažené v kasační stížnosti odpovídající
formou zahrnul do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Neučinil-li tak, nelze nedostatek
odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení zhojit podrobnějším rozborem učiněným
v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci důvody přijatelnosti kasační stížnosti,
proto ji jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro řízení ustanoven zástupcem advokát. V takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil
odměnu advokáta částkou 2100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření
ke kasační stížnosti a dále 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění poz dějších předpisů,
celkem tedy 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. června 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu