ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.33.2011:58
sp. zn. 1 As 33/2011 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Erik Lamprecht,
proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor vnitřních věcí, se sídlem Malinovského náměstí
3, Brno, zastoupený JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou se sídlem Smetanova 17, Brno, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2010, čj. MMB/0432773/2010, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2010, čj.
30 A 129/2010 - 21, ve znění usnesení ze dne 27. 1. 2011, čj. 30 A 129/2010 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví cit. rozhodnutím ze dne 23. 11. 2010 zakázal shromáždění „Oslava
svátku práce“, oznámené dne 18. 11. 2010 žalobcem jako svolavatelem. Shromáždění se má
konat dne 1. 5. 2011 v době od 11.00 do 18.00 hod. v Brně v parku Koliště a průvodem v trase
Cejl - Francouzská – Milady Horákové – Příkop – Bratislavská – Jezuitská. Skončit má
na výchozím místě v parku Koliště. Předpokládaný počet účastníků je 400 osob. Podle
žalovaného oznámený účel shromáždění naplnil důvody umožňující jeho zákaz podle §10 odst. 1
písm. a) a písm. c) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „shromažďovací zákon“). Účel shromáždění má podle žalovaného směřovat
k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost,
pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo
k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů, jinak porušovat ústavu a zákony.
II.
Rozsudek krajského soudu
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který je rozsudkem ze dne 8. 12. 2010 zrušil. Podle krajského soudu žalovaný neuvedl jediný
relevantní důkaz a neunesl důkazní břemeno ke svému závěru o zastíraném účelu shromáždění.
Napadené rozhodnutí proto bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, resp. nedostatek
důvodů. Měl-li žalovaný o účelu shromáždění pouze pochybnosti, odkázal jej krajský soud
na případný postup podle §12 odst. 5 shromažďovacího zákona. Krajský soud vytkl žalovanému
také opomenutí nabídnout žalobci možnost shromáždění jinde (§8 shromažďovacího zákona),
pokud již v napadeném rozhodnutí možnost konání shromáždění na jiném místě zmínil.
III.
Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[3] Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení, a z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tj. pro nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
[4] Stěžovatel obsáhle polemizuje se závěrem krajského soudu o neprokázání skutečného
účelu shromáždění. Většina skutečností, které aplikoval, jsou totiž notoriety. Dále uvádí,
že v rozporu se závěrem krajského soudu o naprosté absenci důvodů a důkazů o jiném účelu
shromáždění ten samý soud konstatuje velice podrobné stanovisko Policie ČR ze dne
23. 11. 2010, které mj. je v napadeném rozhodnutí stěžovatele citováno na straně 2 a je součástí
spisového materiálu jako podklad. Nesprávnou shledává stěžovatel rovněž výtku krajského
soudu, že nenavrhl žalobci jinou trasu pochodu. Současná právní úprava takovou povinnost
stěžovateli neukládá.
[5] Stěžovatel zdůrazňuje, že žalobce zastírá skutečný účel shromáždění. Ve výrokové části
rozsudku prý i po vydání opravného usnesení zůstává neúplně označené rozhodnutí žalovaného.
Z toho plyne nejasnost, jaké rozhodnutí soud vlastně zrušil.
[6] Ochrany podle zákona požívá jen pokojné shromáždění. Tuto skutečnost však krajský
soud pominul. Přístup krajského soudu je prý naprosto formální. Právní úprava nezakotvuje
nikde, aby důkazy, pokud je na ně v rozhodnutí odkazováno, byly nějak formálně označeny.
Podstatné je, aby odkaz na tyto důkazy byl jedinečný. Ve věci byla stanoviska podávána jen
jednou, proto odkaz na ně v odůvodnění rozhodnutí nemůže být zaměněn s odkazem na jiné
stanovisko. Nelze přitom odhlédnout též od zákonné lhůty, ve které musel správní orgán
rozhodnout.
[7] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom, že by napadený rozsudek trpěl vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel zakázal ohlášené shromáždění s odkazem na §10 odst. 1 písm. a) a c)
shromažďovacího zákona. Podle tohoto ustanovení úřad, jemuž bylo shromáždění oznámeno,
je zakáže, jestliže by oznámený účel shromáždění směřoval k výzvě (a) popírat nebo omezovat
osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické
nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti
a nesnášenlivosti z těchto důvodů; (c) jinak porušovat ústavu a zákony. Nejvyšší správní soud již
v rozsudku ze dne 5. 11. 2007, čj. 8 As 51/2007 - 67 (č. 1468/2008 Sb. NSS, dále „Křišťálová noc
I“), s podrobně rozvedenou argumentací v rozsudku ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 As 7/2008 - 116
(č. 1953/2009 Sb. NSS, dále „Křišťálová noc II“), připustil možnost správního orgánu zakázat
shromáždění na základě skutečného, nikoliv oznámeného účelu. Zároveň ovšem zdůraznil
význam shromažďovacího práva a varoval před jeho případným rozdrobováním (srov. rozsudek
Křišťálová noc I a Křišťálová noc II, zejm. body 29 a 31). Možnost zákazu shromáždění na základě
jeho skutečného účelu, odlišného od oznámeného, pak soud do budoucna hodnotil jako
výjimečnou (srov. zejm. rozsudek Křišťálová noc II, odst. 62 in fine, shodně nedávný rozsudek
ze dne 11. 3. 2011, čj. 8 As 15/2011 – 72, což je s nyní projednávanou věcí související věc
Dělnická mládež proti Úřadu městské části Brno–střed, dále „Dělnická mládež“).
[11] Jak bude podrobně rozvedeno dále, stěžovatel nebyl s to ve svém rozhodnutí prokázat,
že by skutečný účel shromáždění naplnil důvody jeho zákazu dané skutkovou podstatou §10
odst. 1 písm. a) a c) shromažďovacího zákona.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve stručně zvážil otázku správné identifikace zrušeného
správního rozhodnutí [IV.A., kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Dále rozebral
aplikaci skutečností obecně známých ve správním řízení [IV.B., §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Konečně zvážil, zda se stěžovateli podařilo prokázat skutečný účel shromáždění, odlišný od účelu
oznámeného [IV.C., §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
IV.A.
Správnost označení zrušovaného rozhodnutí
[13] Stěžovatel upozorňuje, že z rozsudku není patrné, jaké rozhodnutí je vlastně zrušeno.
Ve výrokové části rozsudku prý i po vydání opravného usnesení zůstává neúplně označené
rozhodnutí. Zrušované rozhodnutí totiž není označeno spisovou značku, ale jen číslem jednacím.
Žaloba přitom označila rozhodnutí správně, tedy datem, číslem jednacím a spisovou značkou.
Soud tedy podle stěžovatele zrušil jiné rozhodnutí, než které požadoval žalobce.
[14] Tento právní názor stěžovatele je neudržitelný. Podle §54 odst. 2 s. ř. s. rozsudek musí
obsahovat mj. označení projednávané věci a výrok. Tuto normu nutno vykládat s přihlédnutím
k zvláštním ustanovením upravujícím žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Žaloba musí
mj. obsahovat označení napadeného rozhodnutí [§71 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] Smyslem označení
napadeného rozhodnutí je identifikovat jednoznačně správní rozhodnutí tak, aby nebylo
zaměnitelné s rozhodnutím jiným.
[15] Podle §69 správního řádu písemné vyhotovení rozhodnutí správního orgánu musí
obsahovat mj. označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací a datum
vyhotovení. V rozhodovací praxi správních soudů se to promítá tak, že rozhodnutí správního
orgánu je zpravidla identifikováno orgánem, který jej vydal, datem jeho vyhotovení a číslem
jednacím. Tyto údaje totiž identifikují správní rozhodnutí naprosto jednoznačně, a to tak, že není
zaměnitelné s rozhodnutím jiným. K identifikaci správního rozhodnutí tedy není třeba uvedení
spisové značky. Spisová značka totiž identifikuje nikoliv správní rozhodnutí, ale správní spis (§17
správního řádu).
[16] Námitka proto není důvodná.
IV.B.
Posouzení otázky, zda správní orgán správně aplikoval skutečnosti obecně známé
[17] Jádrem kasační stížnosti je početná skupina námitek polemizujících s tím, jak krajský
soud hodnotil nekonkrétní odkazy na otevřené zdroje. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že stěžovatel zde rozvinul své námitky mnohem detailněji a šířeji než tomu tak bylo v kasační
stížnosti Úřadu městské části Brno–střed v kauze Dělnická mládež (cit. v bodě [10]), proto se bude
v tomto rozsudku zabývat těmito námitkami detailněji.
[18] Stěžovatel především namítá, že podle §50 odst. 1 správního řádu jako podklady
pro vydání rozhodnutí mohou správnímu orgánu sloužit i skutečnosti známé správnímu orgánu
z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož
i skutečnosti obecně známé (zvýraznil stěžovatel). Skutečnosti obecně známé nelze chápat tak
úzce, jak to činí krajský soud. Stěžovatel je přesvědčen, že skutečnosti typu, že ČR leží v Evropě
stejně jako historické události dokazování nepotřebují. Mezi ně lze řadit i události historicky
nedávné, např. průběh 1. máje jako oslavy Svátku práce dne 1. 5. 2009 v Brně, ideové zaměření
občanského sdružení Dělnické mládeže, úloha svolavatele (žalobce) v ní. Všechny tyto
skutečnosti byly publikovány v denním tisku, lze je též bez potíží zjistit na internetu
prostřednictvím libovolného vyhledavače (google, atlas, seznam), např. i v otevřené encyklopedii
– wikipedii, příp. v informačních systémech státní správy, judikatuře soudů publikované na jejich
webových stránkách. Záznam z projevů na shromáždění dne 1. 5. 2009 v Brně lze nalézt
na stránkách veřejnoprávních i soukromoprávních televizí, jako je www.romea.cz. Notorietou
nepotřebující dokazování, přinejmenším pro obyvatele Brna, pak je, že trasa ohlášeného pochodu
vede lokalitou, která je obývána „multikulturní komunitou, převážně romského původu a v jejím středu
na ul. Bratislavská se nachází i Muzeum romské kultury“. Poznámku krajského soudu o nezřejmém
závěru, že zvolená trasa průvodu povede ulicemi s multikulturně smíšeným obyvatelstvem,
shledává proto stěžovatel nepatřičnou.
[19] Nejvyšší správní soud nejprve zvážil význam a ustálené chápání institutu skutečností
obecně známých a v návaznosti na to posoudil, jak přistupovat k tomuto institutu v kontextu
internetu a zdrojů tam obsažených (IV.B.1.). Následně své úvahy aplikoval na nyní posuzovanou
kauzu (IV.B.2.).
IV.B.1. Skutečnosti obecně známé ve správním řízení
[20] Skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) obdobně jako skutečnosti známé správnímu
orgánu z úřední činnosti (§50 odst. 1 správního řádu) jsou objektivizované, do značné míry
nesporné skutečnosti, které se v soudním či správním řízení zásadně nedokazují. Účastníci řízení
nicméně mohou svými tvrzeními popírat obsah notoriet (stejně jako skutečností známých
správnímu orgánu z úřední činnosti), mohou také navrhovat provedení důkazů za účelem
prokázání svých odlišných tvrzení.
[21] Notoriety mohou být známé úplně každému nebo širokému okruhu osob v určitém
místě a čase. Je možno rozlišovat notoriety známé celostátně a notoriety známé místně. Jak uvádí
význačný český procesualista, notoriety „jsou takové skutečnosti, jež jsou anebo mohou býti vůbec každému
aneb jistým vrstvám společnosti lidské bezpečně známy prostě proto, že člověk jest členem této společnosti, prožívá,
sleduje a ve své vědomosti si vtiskuje události, které sebou život přináší neb v minulosti přinesl. Patří-li do kruhu
takto informovaných osob i soud (aneb lze-li od něho právem žádati, aby byl s tou neb onou skutečností takto
obeznámen), netřeba důkazu o skutečnosti, na niž se vědomost soudu vztahuje.“ (Hora, V. Československé
civilní právo procesní. I. – III. díl, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 311). Naproti tomu
„[n]ahodilé vědomosti soudcovy z oboru jemu cizího nejsou skutečnostmi obecně známými“ (rozhodnutí NS
ČSR ze dne 7. 7. 1925, sp. zn. Zm II 234/25, pramen Vážný 2044/1925 tr., cituje rozsudek NSS
ze dne 23. 2. 2010, čj. 2 As 48/2009 – 94, věc BIOCLINICA).
[22] Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi nesdílí velmi restriktivní interpretaci
notoriet, jak je chápou některé obecné soudy, podle nichž za notorietu se považují „jen zcela obecně
známé skutečnosti, jako např. že tráva je zelená“ (takto usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
23. 2. 2009, sp. zn. 1 Co 349/2008, Justiční mafie I, publ. in: Bulletin advokacie č. 4/2009, s. 37,
publ. také v systému ASPI). Jednoduchým příkladem notoriety jistě je, že v době druhé světové
války „nelidsky trpěly a byly usmrceny desítky miliónů lidí“ (rozsudek ze dne 9. 12. 2009,
čj. 4 As 13/2009 – 60, věc CET 21). Nejvyšší správní soud však ve své rozhodovací praxi jako
notorietu akceptoval např. skutečnost, že na území České republiky operují tři majoritní
dodavatelé elektřiny (Pražská energetika, ČEZ Prodej, E.ON Energie); tato skutečnost je v České
republice nejen v odvětví distribuce elektřiny obecně známou skutečností [rozsudek NSS ze dne
5. 6. 2008, čj. 1 Afs 20/2008 – 152, publ. pod č. 1771/2009 Sb. NSS, Lumius proti ÚOHS, část
IV/c - c)]. Notorietou byla též skutečnost, že „předražování, kterého se provozovatelé taxislužby zejména
v Praze jako významném centru turistického ruchu dopouštějí, bývá často zaměřeno proti cizincům, neboť tito jsou
vzhledem k jejich omezeným znalostem cenových poměrů taxislužby v České republice a vzdáleností mezi
jednotlivými destinacemi v Praze snadným terčem takových nekalých praktik“ (rozsudek NSS ze dne
2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81, publ. též pod č. 1083/2007 Sb. NSS, cit. text na s. 221).
Notorietou rovněž je, „že snowboarding je zimní sport, jehož příznivci bývají obecně považováni za součást
jakési neformální komunity definovatelné určitými charakteristickými znaky, zejména určitým stylem sportovního
snowboardingového oblečení a tím, že tato komunita je vnímána jako seskupení lidí dynamických, nezávislých
a spíše nekonformních“ (rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2010, 7 As 24/2010 – 51, věc Stanice O).
Obdobně Nejvyšší soud považoval za notorietu skutečnost, že ceny stavebních prací
ve Středočeském kraji, zejména v okolí Prahy, jsou obecně vyšší než v jiných krajích, byť k tomu
připustil důkaz opakem (usnesení NS ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 748/2010). Judikatura NS
uznala jako notorietu i to, že určitá osoba byla ve 30. až 50. letech vrcholnou političkou politické
strany (rozsudek NS ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008; konkrétně šlo o Gertrudu
Sekaninovou - Čakrtovou, političku KSČ).
[23] Posléze uvedený příklad ovšem jasně ukazuje na limity využití notoriet při aplikaci práva.
Důkazním excesem totiž bylo, pokud odvolací soud v daném případě dospěl s ohledem na tuto
notorietu k závěru, nepodloženému žádným dokazováním, podle něhož daná osoba nebyla
ve smyslu restitučních zákonů při svých právních úkonech učiněných ve 40. a 50. letech minulého
století v tísni, tedy že na ni nebyl činěn vnější nátlak. „Přestože je možné z veřejné činnosti určité osoby
usuzovat na její postoje k jistým společenským tématům (např. k institutu soukromého vlastnictví), neznamená
to ještě, že v konkrétním případě nemohl být ze strany politických orgánů či státních institucí vyvíjen nátlak
směřující k tomu, aby taková osoba učinila určitý právní úkon proti své vůli. Není pak zcela zřejmé, jak soudu
odvolacímu mohla být z jeho úřední činnosti známa skutečnost o neexistenci tísně v jednání na straně žalobcovy
matky při činění výše zmíněných právních úkonů, aniž by byl vyvolán dojem, že se ze strany odvolacího soudu
jedná v tomto případě o spíše spekulativní závěr nežli o známou skutečnost. Dovolací soud uzavírá, že vzhledem
k odvolacím soudem popsaným postojům žalobcovy matky v inkriminované době lze sice předpokládat, že zmíněné
právní úkony neučinila v tísni, avšak tuto skutečnost nelze bez dalšího dovozovat na základě důvodu vyloženého
odvolacím soudem, byť by mu byl znám z jeho úřední činnosti či jako skutečnost obecně známá. Taková v řízení
relevantní skutečnost musí být zjevně v řízení zjištěna podle zásad dokazování, tj. musí být žalující stranou
tvrzena (se zátěží břemene tvrzení) a jako tvrzená musí být prokázána. V opačném případě se žalobce vystavuje
riziku neunesení důkazního břemene“ (cit. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1885/2008).
[24] Je nutno rozlišovat mezi skutečnostmi známými soudu z jeho úřední činnosti, na straně
jedné, a skutečnostmi známými obecně, na straně druhé. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž u obecně známé skutečnosti je totiž již z její povahy
nadbytečné, aby soud uváděl, jak se ji dozvěděl (usnesení NS ze dne 1. 9. 2010, sp. zn.
29 Cdo 748/2010). Naproti tomu aplikuje-li soud skutečnosti známé z úřední činnosti, musí
náležitě vyložit v odůvodnění rozhodnutí, ze které své konkrétní úřední činnosti či postupu zná
takové skutečnosti, resp. odkud se o nich dozvěděl (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2010,
čj. 1 As 100/2009 – 129, publ. pod č. 2038/2010 Sb. NSS, body 27 a 28; shodně ve vztahu
ke správnímu řízení věc BIOCLINICA, cit. v bodě [21] shora).
[25] Všechny právě uvedené závěry lze jistě přiměřeně vztáhnout též na aplikaci práva orgány
veřejné správy. Správní orgán tedy nemusí uvádět zdroj, z něhož se dozvěděl o existenci obecně
známé skutečnosti. To by bylo z povahy věci nadbytečné. Naproti tomu musí uvést, ze které jeho
konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu známé tzv. úřední skutečnosti (shodně věc
BIOCLINICA).
[26] Pokud správní orgán čerpá určitá fakta ze soudních rozhodnutí nebo soudních spisů,
může jít dle jejich povahy o skutečnosti úředně známé. V takovém případě nutno označit soudní
rozhodnutí, ze kterého jsou určitá fakta čerpána. Je evidentní, že úředně známou skutečností
nemůže být obsah všech soudních rozhodnutí českých soudů (rozsudek čj. 1 As 100/2009 – 129,
cit. v bodě [24] shora, část III.C.).
[27] Stěžovatel argumentuje tím, že většinu skutečností, které ve svém rozhodnutí aplikoval,
lze snadno dohledat na internetu. Podle zdejšího soudu však jen to z těchto skutečností nečiní
notoriety. Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře odmítl představu, že vědomost o obsahu
určité internetové stránky je bez dalšího skutečností obecně známou. Navíc obsah jedné
a té samé internetové stránky vzhledem k povaze internetu může být - a obvykle též je -
proměnlivý v čase (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2009, čj. 1 As 30/2009 – 70, věc Adam
Berčík proti Úřadu městského obvodu Ústí nad Labem – město, bod 28). Proměnlivé v čase může být též
pořadí, v jakém jednotlivé internetové vyhledavače zobrazují na určitý dotaz relevantní výsledky,
proměnlivé pak může být i to, jaká relevance bude jednotlivým nalezeným výsledkům přiřazena
vyhledávacím programem. Pokud tedy správní orgán nezachytí stav internetové stránky, kterou
vzal v potaz pro své rozhodování, ať již tiskem nebo uložením na elektronický nosič dat,
znemožní tak v podstatě správnímu soudu úkol vycházet při přezkumu rozhodnutí
ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
Není totiž žádná záruka, že informace na určité internetové stránce budou v okamžik soudního
přezkumu odpovídat informacím, které na určité internetové stránce byly v okamžik správního
rozhodnutí.
[28] S ohledem na přezkoumatelnost správního rozhodnutí je proto také naprosto nezbytné,
aby důkazy z internetu, které správní orgán nashromáždí, byly přezkoumatelně označeny datem
svého pořízení.
IV.B.2. Aplikace na nyní projednávaný případ
[29] Shora uvedený rozbor má pro nyní posuzovaný případ následující dopady.
[30] Notorietou, kterou nebylo třeba dokazovat, byla např. skutečnost, že žalobce
je předsedou Dělnické mládeže, že Dělnická mládež byla původně mládežnickou organizací
Dělnické strany, že jde o uskupení nalézající se v krajně pravicové části politického spektra atd.
Notorietou může být též skutečnost, že převážná část trasy plánovaného pochodu vede přes
lokality obydlené převážně Romy (srov. popis trasy pochodu v bodě [1] shora). V předchozím
rozsudku Dělnická mládež Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ke spojení parku Lužánky
a Pekařské ulice s romskou komunitou měl správní orgán nabídnout důkazy, resp. vysvětlit,
ze které úřední činnosti je správnímu orgánu spojení s romskou komunitou známo (bod 63).
V tomto bodě se nyní posuzovaná kauza liší, protože spojení části lokalit uvedených v bodě [1]
s romskou komunitou je v Brně všeobecně známo. Jinak tomu je v souvislosti s parkem Lužánky
a ulicí Pekařskou v kauze Dělnická mládež. Nejvyššímu správnímu soudu, který je rovněž soudem
působícím v Brně, jsou tyto skutečnosti známy jako skutečnosti v místě známé.
[31] Žalobce mohl v žalobě pravdivost obecně známých skutečností zpochybnit, to však
neučinil.
[32] Stěžovateli je tedy nutno přisvědčit, že některé skutečnosti jím aplikované vskutku
nevyžadovaly dokazování. Na druhou stranu nutno říci, že větší část skutečností, se kterými
stěžovatel ve svém rozhodnutí argumentuje, žádnými notorietami nejsou. Notorietou rozhodně
nebude skutečný důvod (který má být dle stěžovatele odlišný od důvodu oznámeného), pro který
žalobce shromáždění svolává. Notorietou zásadně nebude skutečnost, kterých pochodů
se žalobce účastnil, zda při nich porušoval právní předpisy atd. Tím méně budou notorietou
detaily toho, co se událo na každém jednotlivém shromáždění, jehož se žalobce kdy účastnil.
Takovéto skutečnosti mohou být eventuálně správnímu orgánu známy z jeho úřední činnosti, pak
musí ale jasně vysvětlit, odkud a jak se k těmto poznatkům dostal. Skutečností známou stěžovateli
z jeho úřední činnosti mohou být např. detaily průběhu 1. května jako oslavy Svátku práce dne
1. 5. 2009 v Brně. Stěžovatel však ve svém rozhodnutí neuvedl zdroj, na základě něhož průběh
tohoto shromáždění hodnotil. Bez dokazování pak v žádném případě nelze dospět k paušálnímu
a absolutizujícímu závěru, který stěžovatel tvrdí v kasační stížnosti, totiž že naprosto všechna
předchozí shromáždění mající souvislost se žalobcem pokojný průběh neměla.
IV.C.
Skutečný účel shromáždění
[33] Stěžovatel byl přesvědčen, že prokázal svůj závěr o skutečném účelu shromáždění.
Stěžovatel má za to, že s vé rozhodnutí odůvodnil důkladně, tak, aby bylo zřejmé, proč dospěl
k závěru, že skutečný účel shromáždění se liší od účelu deklarovaného. Skutečný účel
shromáždění dovodil z charakteristiky žalobce jako svolavatele shromáždění, určitým způsobem
významného místa, data a času shromáždění, a také z toho, že stejný žalobce oznámil jménem
občanského sdružení Dělnická mládež shromáždění v blízké lokalitě. Vzal v potaz též ideovou
a personální spjatost Dělnické mládeže se zakázanou Dělnickou stranou a nyní DSSS. Jedná
se o řadu okolností, které mohou vést jen k jednomu skutečnému účelu shromáždění. Tím
je snaha vyvolat konfliktní situaci „v lokalitě s velkou koncentrací sociálně slabších,
multikulturních obyvatel“ (s. 5 stěžovatelova rozhodnutí). Mnohost shromáždění jednoho
svolavatele (v tomto případě jen formálně dvou svolavatelů) jistě sama o sobě není důvodem
zákazu, mělo však k ní být přihlédnuto. Je nepatřičné očekávání soudu, že shromáždění bude mít
pokojný průběh, když všechna předchozí taková shromáždění podle stěžovatele tento průběh
neměla. Z veškerých okolností, tj. osoby svolavatele, jeho zástupce, trasy, data, skutečnosti,
že se de facto oznamují shromáždění ve středu Brna dvě, svědčí o opaku. Odkazuje v tomto
na rozsudek NSS ve věci Křišťálová noc II, konkrétně na jeho body 52 in fine a 113.
[34] Nejvyšší správní soud právě uvedené přesvědčení stěžovatele nesdílí. Na prvním místě
přitom zdůrazňuje, že oporu pro řadu stížních argumentů nelze v napadeném správním
rozhodnutí nalézt.
[35] Pokud jde o charakteristiku žalobce, stěžovatel v rozhodnutí tvrdil, že bylo „z otevřených
zdrojů zjištěno“, že žalobce je od března 2009 členem občanského sdružení Dělnická mládež,
27. 3. 2010 se pak stal předsedou Dělnické mládeže a od října 2010 šéfredaktorem tiskoviny
tohoto sdružení. Žalobce je rovněž členem Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS),
za kterou v roce 2010 kandidoval na 6. místě jihomoravské kandidátky do Poslanecké sněmovny
Parlamentu. Rovněž zástupce svolavatele Jan Hráček je členem DSSS, za níž kandidoval
ve stejných volbách na 33. místě jihomoravské kandidátky. Do Dělnické mládeže přešla převážná
část členů rozpuštěné Dělnické strany; její členové se hlásí k myšlenkám národně socialistické
revoluce. Dělnická mládež „odmítá hodnoty a usiluje o změnu společnosti v souladu s vlastním
světonázorem“; „[d]le sdělovacích prostředků“ je odnoží ultrapravicové Dělnické strany a v době
založení se hlásila k idejím národního socialismu. Stěžovatel v tomto odkázal na charakteristiku
Dělnické mládeže vyjádřenou ve sdělovacích prostředcích.
[36] K tomu lze uvést následující. Nejvyšší správní soud v rozsudcích Křišťálová noc I
i Křišťálová noc II (bod 51) zcela jednoznačně a kategoricky konstatoval, že zákaz shromáždění
nemůže být odůvodněn pouze odkazem na osobu svolavatele či osobu oprávněnou za něj jednat.
Již jen proto nemohl obstát závěr stěžovatele, podle něhož měl být zákaz shromáždění
odůvodněn sám o sobě charakteristikou svolavatele shromáždění (shodně věc Dělnická mládež,
bod 49). I když se v tomto případě zjevně jedná o osoby přináležející k extremistickým skupinám,
či projevující extremistické názory, nelze a priori a bez dalšího vyloučit, že hodlají svého práva
využít v zákonných mezích (obdobně Křišťálová noc I).
[37] Nejvyšší správní soud proto shledal nezákonným závěr stěžovatele, podle nějž „zákaz
shromáždění je sám o sobě odůvodněn charakteristikou svolavatele shromáždění, datem shromáždění a trasou
průvodu, kdy souhrn důkazů opatřený v dané souvislosti tvoří logickou, uzavřenou a ničím nenarušenou soustavu
důkazů, které na sebe navzájem navazují a vzájemně se doplňují“ (s. 5 rozhodnutí). Stěžovatel především
v hodnocení svolavatele shromáždění (žalobce) odkazuje jen na otevřené zdroje, aniž by zmínil
jediný konkrétní důkaz. Součástí správního spisu je řada článků z internetových zdrojů („Dělnická
mládež chce zakázat cizincům vlastnit půdu“, ihned.cz, 21. 3. 2009; „Programové cíle Dělnické
mládeže“, schválené dne 27. 3. 2010 v Brně, článek „Dělnická mládež „omladila“ předsedu
a schválila program“, 29. 3. 2010, Projev předsedy DM Erika Lamprechta na Dni národní
jednoty, 29. 10. 2010, vše z internetových stránek Dělnické mládeže; rozhovor se žalobcem
nazvaný „Předseda Dělnické mládeže: Chceme opravdovou demokracii“, blog.idnes.cz,
nedatováno; „V Brně byla ustavena Dělnická mládež, odnož Dělnické strany“, idnes.cz,
21. 3. 2009; „Den národní jednoty 2010“, DSSS Sever 28. 10. 2010; fragment článku z wikipedie
o Dělnické mládeži, datum nemožno určit; „Praha zatrhla neonacistům dva pochody, zákaz
třetího propásla“, idnes.cz, 14. 3. 2008; kandidátní listina DSSS pro vol. kraj Jihomoravský,
internetové stránky DSSS; fragment rozsudku NSS ve věci rozpuštění Dělnické strany, body 477
– 487; výňatek z návrhu vlády na rozpuštění DS v téže věci; článek Erika Lamprechta „Jsme
představitelé moderní ideje, vystupujeme podle toho?“, Hlas mládeže, 1. 1. 2010; Komunitní plán
sociálních služeb města Brna pro období 2010 – 2013). Žádný z těchto důkazů ale stěžovatel
ve svém rozhodnutí nehodnotí, a dokonce je ani nezmiňuje. Z rozhodnutí stěžovatele není
naprosto jasné, jaké informace a který z dokumentů cit. v bodě [37] použil jako důkaz pro určení
skutečného účelu shromáždění. V odůvodnění správního rozhodnutí je přitom třeba dle §68
odst. 3 správního řádu uvést nejen podklady pro vydání rozhodnutí, ale též úvahy, kterými
se správní orgán řídil při jejich hodnocení.
[38] Správní soud jistě nemůže suplovat pasivitu správního orgánu, který pouze na základě
neurčitých domněnek, jež nejsou opřeny o žádné důkazy, zasahuje do ústavně chráněného práva
pokojně se shromažďovat (čl. 19 Listiny základních práv a svobod). Závěr stěžovatele je výrazem
jeho spekulací, nikoliv hodnocením, které by se jakkoliv opíralo o důkazy a tím méně o jejich
logickou a uzavřenou soustavu.
[39] Obsahem správního spisu je též stanovisko Krajského ředitelství Policie Jihomoravského
kraje ze dne 23. 11. 2010, čj. KRPB - 118790/ČJ-2010-0602KR. V něm byl hodnocen mj. žalobce
s tím, že „[n]elze předjímat možné záměry potencionálních účastníků, nicméně vzhledem k osobě
svolavatele, předseda Dělnické mládeže, která se výslovně hlásí a prosazuje myšlenky národního socialismu, lze
očekávat, že by mohlo dojít ze strany účastníků shromáždění k jednání, kterým by popřeli […] práva občanů
pro jejich národnost, rasu, původ ...“ (zvýraznění doplnil NSS). I kdyby soud pominul tu skutečnost,
že stěžovatel v části odůvodnění věnující se charakteristice svolavatele (žalobce) stanovisko vůbec
nezmínil, pominout již nelze tu skutečnost, že stěžovatel stanovisko ani nijak nehodnotil, ani
se s ním nevypořádal. V každém případě ze stanoviska nevyplynul pro stěžovatele žádný
jednoznačný závěr o skutečném účelu shromáždění, který by opodstatňoval jeho zákaz.
Z cit. stanoviska vyplývá jen velmi neurčitá pochybnost o možném průběhu shromáždění.
Stanovisko tak ve skutečnosti svědčí v neprospěch stěžovatelova názoru.
[40] Zjevné vybočení ze zákonných mezí představuje i navazující dílčí závěr stěžovatele
v napadeném rozhodnutí, podle kterého žalobce, který je předsedou Dělnické mládeže,
„nezaručuje, že účel shromáždění nebude zneužit k popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných
práv občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální
postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů, neboť obavám ze zneužití svolaného
shromáždění nasvědčuje především trasa průvodu plánovaná z větší části v lokalitě s vyšší koncentrací sociálně
vyloučených osob multikulturního složení, převážně obyvatel menšiny. Nelze vyloučit zvýšené riziko eskalace násilí
zejména ve vztahu k obyvatelům v trase pochodu. Svolavateli je nepochybně známo, že prakticky po celé trase
plánovaného průvodu se nachází lokality obývané z významné části sociálně vyloučeným obyvatelstvem, jež bylo
předmětem útoků zrušené DS […]“ (s. 3 a 4 rozhodnutí). Nejvyšší správní soud opět připomíná
závěry z rozsudků Křišťálová noc I a Křišťálová noc II (bod 62), kdy pro případ zákazu shromáždění
důrazně trval na jednoznačně prokázaném účelu s tím, že pouhé pochybnosti o skutečném účelu
k zákazu vést nemohou. V souladu s existujícím právním rámcem tedy svolavatel shromáždění
není povinen skýtat jakoukoliv záruku o tom, že účel shromáždění nebude zneužit. Je-li správní
orgán schopen prokázat, že účel shromáždění naplňuje důvody zákazu ve smyslu §10 odst. 1
shromažďovacího zákona, shromáždění zakáže. Pokud správní orgán není schopen prokázat účel
shromáždění odůvodňující jeho zákaz podle §10 odst. 1 shromažďovacího zákona, nemohou
jeho pochybnosti vyústit v zákaz shromáždění z důvodu „chybějící záruky“, že shromáždění
„nebude zneužito“. Ostatně, dostatečnou obranu proti takovému zneužití skýtá §12 odst. 5
shromažďovacího zákona, na který Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně
odkazuje (shodně Dělnická mládež, bod 50).
[41] Pokud by tedy shromáždění nebylo pokojné a třetím osobám by hrozila újma z důvodu
chování účastníků shromáždění, např. stěžovatelem tvrzené střety by byly vyvolány účastníky
shromáždění, bylo by namístě postupovat podle konkrétních skutkových okolností v souladu
s §12 odst. 5, příp. odst. 6 shromažďovacího zákona a shromáždění rozpustit. Pokud
by případné střety byly vyvolány naopak odpůrci shromáždění, bylo by namístě podle
konkrétních skutkových okolností poskytnutí ochrany shromáždění v souladu s §14 odst. 2
písm. b), e), f), či h) shromažďovacího zákona. Pouze na okraj přitom Nejvyšší správní soud
připomíná, že pokojné protishromáždění nelze bez dalšího považovat za narušení shromáždění
(srov. rozsudek Křišťálová noc II, odst. 46 a násl., zejm. 48; shodně Dělnická mládež, body 69-71).
[42] Žalobce nediskvalifikují jako svolavatele shromáždění ani jeho postoje uváděné na s. 3
rozhodnutí. Podle rozhodnutí se účastní na celé řadě akcí organizovaných subjekty, jež mají
blízko k pravicovému extremismu, jako byl Den národní jednoty pořádaný v roce 2010 DSSS,
neohlášené shromáždění před NSS v době, kdy tento jednal o vládním návrhu na rozpuštění DS,
pochod k uctění památky německých vojáků padlých za světové války, jakož i akce proti
účastníkům Queer parade v roce 2008. Pokud se tyto skutečnosti zakládají na pravdě (nebyly
prokázány a o notoriety nejde), nemohly by na nezákonnosti rozhodnutí stěžovatele nic změnit.
Česká právní úprava nezná institut zániku politických práv v důsledku předchozích aktivit
občana.
[43] Z výčtu akcí podaného stěžovatelem, na kterých se měl žalobce podílet, vůbec
nevyplývá, jakými důkazy stěžovatel ke svým poznatkům přišel. Přitom účast žalobce na těchto
akcích v žádném případě není notorietou (srov. IV.B. shora). Tím méně z právě podaného textu
vyplývá, v kolika z uvedených shromáždění došlo ke střetu s příslušníky menšin. Jen to by byla
relevantní informace, která by eventuálně mohla vést (vedle konkrétních a jednoznačných
informací aktuálních, osvědčujících momentální záměry žalobce nebo s ním spřízněných osob)
k prokázání skrytého účelu shromáždění. Naopak skutečnost, že se žalobce účastnil
„neohlášeného shromáždění před NSS“ nebo třebas že uctil památku německých vojáků padlých
za 2. světové války, nemá přímo nic společného s tím, zda snad nyní žalobce hodlá využít situace
k vyprovokování konfliktu s příslušníky menšin.
[44] Stěžovatel se pokoušel prokázat skrytý účel shromáždění též v datu 1. května, svátku
práce, s nímž jsou tradičně spjaty demonstrace rozpuštěné Dělnické strany. V tomto odkázal
na demonstrace 1. 5. 2008 v Praze a 1. 5. 2009 v Brně. Stěžovatel však vůbec neuvedl,
co se na obou jmenovaných akcích stalo, zda tam došlo k nezákonnostem, fyzickému napadání
příslušníků menšin (které podle stěžovatele na 1. 5. 2011 hrozí) atd. Kromě shora podaného
detailního rozboru institutu notoriet (skutečností obecně známých) lze k tomu dále uvést, že bez
významu pro rozhodnutí stěžovatele byl pouhý mechanický výčet předchozích akcí Dělnické
strany na den 1. května, pokud z rozhodnutí vůbec neplyne, co se na těchto akcích událo a jaký
to může mít vztah k ohlašovanému shromáždění. Pokud snad stěžovatel míní, že členové bývalé
Dělnické strany nemohou na den 1. května organizovat žádné shromáždění, byl by takový závěr
zjevně protiústavní. Nejvyšší správní soud znovu připomíná, že český právní řád nezná institut
zániku politických práv (srov. bod [42] shora).
[45] Krajský soud proto důvodně shledal rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů a Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením zcela ztotožňuje.
[46] Teprve v kasační stížnosti stěžovatel při hodnocení žalobce odkázal na rozsudek NSS
ze dne 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009 - 348 ve věci rozpuštění Dělnické strany (dále jen „Dělnická
strana II“), konkrétně na jeho body 477-480. K tomu je nutno zdůraznit, že samotné rozhodnutí
na rozsudek Dělnická strana II nijak neodkazuje. Z rozhodnutí stěžovatele tedy vůbec neplyne,
jaký význam měl rozsudek Dělnická strana II pro jeho argumentaci. Nejvyšší správní soud
připomíná, že nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení nemůže být
dodatečně zhojen případným podrobnějším rozborem problematiky učiněným až v kasační
stížnosti, brojící proti rozhodnutí soudu, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno jako
nepřezkoumatelné pro nedostatky v odůvodnění (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2004,
čj. 3 As 51/2003 - 58, naposledy viz rozsudek Dělnická mládež, bod 58). Argumentace stěžovatele
obsažená až v kasační stížnosti proto nemohla ovlivnit správnost závěru krajského soudu. Zdejší
soud tak jen pro pořádek připomíná bod 480 rozsudku Dělnická strana II: „S ohledem na legální
existenci DM však není vhodné a případné v nyní prováděném řízení zjišťovat, případně prokazovat, její
protizákonnost.“
[47] Stěžovatel upozorňuje, že v téměř shodném místě byla oznámena shromáždění dvě.
Není tedy objektivně v silách žalobce (který je svolavatelem a v druhé související kauze Dělnická
mládež předsedou svolavatele - občanského sdružení) plnit povinnosti podle §6
shromažďovacího zákona, což je dalším důvodem pro zpochybnění účelu shromáždění. Navíc
to prý naplňuje skutkovou podstatu zákazu shromáždění podle §10 odst. 1 písm. c)
shromažďovacího zákona (účel shromáždění směřuje k výzvě jinak porušovat ústavu a zákony).
[48] K této námitce lze jen stručně uvést, že stěžovatel ve svém rozhodnutí úvahu o druhém
souvisejícím shromáždění nijak detailněji nerozvedl a především jí nepodřadil pod žádný
eventuální důvod zákazu shromáždění. Proto se tím nebylo třeba ze strany krajského soudu ani
detailněji zabývat.
[49] Pokud konečně stěžovatel odmítá výtku krajského soudu, kritizující stěžovatele za to,
že nenavrhl stěžovateli jinou trasu pochodu ve smyslu §8 shromažďovacího zákona, lze k tomu
uvést následující. Výtka krajského soudu byla v tomto bodě spíše doplňková, ukazující na rozpory
v argumentaci stěžovatele, který na jednu stranu dovozuje nevhodnost dané lokality
pro plánovaný pochod, na stranu druhou však nevyužívá svého diskrečního práva stanoveného
§8.
[50] Nad rámec nezbytně nutného pak Nejvyšší správní soud dodává, že část odůvodnění
rozhodnutí stěžovatele na straně 4 (druhá polovina strany) a na straně 5 (první odstavec) svým
obsahem míří k zákazu shromáždění podle §10 odst. 3 shromažďovacího zákona. Rozebírají
se tu totiž důvody, podle nichž je třeba shromáždění zakázat, neboť má být konáno v místě, kde
by nutné omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva.
Takovéto úvahy stěžovatele jsou však ve zjevném rozporu s výrokem jeho rozhodnutí, který
odkazuje jen na §10 odst. 1 písm. a) a c) shromažďovacího zákona.
[51] Stěžovatel v této souvislosti upozornil na lhůtu, v níž byl povinen rozhodnout,
a to nejen publikací výroku, ale i jeho náležitého odůvodnění. K tomu Nejvyšší správní soud jen
stručně připomíná, že možnost zákazu shromáždění spojená s prokazováním skutečného účelu
má být v praxi zcela výjimečná. Nelze tedy dovodit, že by měl správní orgán vždy zkoumat
skutečný účel shromáždění. Naopak, měl by tak činit pouze v případech, kdy má konkrétními
skutečnostmi podložené pochybnosti o oznámeném účelu a jeho odlišnosti od účelu skutečného.
Je pravda, že existence lhůty může vyústit v situaci, kdy správní orgán nebude schopen
své pochybnosti důkazně podložit. To ovšem nesmí vést ke snížení standardu kladeného
na úroveň skutkových zjištění a jejich oporu v důkazech (srov. rozsudek Křišťálová noc II, body 51,
53, 54 a zejm. 62). V žádném případě nelze ani dovozovat, že zákonodárce stanovením dané
lhůty nastavil nižší požadavky na kvalitu skutkových zjištění a následné argumentace správního
orgánu (detailně viz rozsudek Dělnická mládež, body 37 a 38).
V.
Závěr a náklady řízení
[52] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že zjevnost účelu shromáždění vyplývající
z kombinace osoby jeho svolavatele a času a místa shromáždění může být jen zcela výjimečná
(srov. rozsudek Křišťálová noc II, body 52 – 54, resp. Dělnická mládež, bod 65). Stěžovatel
ji přesvědčivě ani nevyargumentoval a tím méně prokázal. Stěžovatel má samozřejmě pravdu,
že zákonné ochrany požívá jen pokojné shromáždění. Právě skutečnost, že záměrem žalobce
je uskutečnit shromáždění, které nebude pokojné, však stěžovatel neprokázal.
[53] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že rozhodnutí o zákazu shromáždění
bylo nepřezkoumatelné. Stěžovatel dovodil skutečný účel shromáždění v rozporu se zákonem,
své závěry navíc nepodložil důkazy.
[54] Protože rozsudek krajského soudu nebyl shledán ani nepřezkoumatelným
ani nezákonným, zdejší soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Dílčí nesprávné závěry
krajského soudu, především v otázce aplikace notoriet, zdejší soud korigoval. Vady přitom nebyly
takového rázu, že by vyžadovaly zrušení rozsudku krajského soudu (srov. usnesení RS NSS
ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007 – 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS).
[55] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalobci, jemuž právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti přísluší (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu