ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.19.2011:75
sp. zn. 4 As 19/2011 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: R. L.,
proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
24. 2. 2010, č. j. 8 Ca 31/2010 – 18 (správné číslo jednací je 8 A 31/2010 – 18),
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 8 Ca 31/2010 - 18,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 1. 2010, č. j . CPR-16419-2/ČJ-2009-9CPR-V234,
bylo podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítnuto odvolání žalobce
proti rozhodnutí Policie České republiky, oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň,
inspektorátu cizinecké policie Plzeň č. j. CPPL-48996-18/ČJ-2009-034064-KP2, ze dne
8. 11. 2009 a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán prvního stupně v uvedeném
rozhodnutí uložil žalobci správní vyhoštění z území České republiky podle §119 odst. 1 písm. a)
bod 3 a §119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky (dále též zákon č. 326/1999 Sb.), přičemž doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup
na území byla stanovena na 10 let.
Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce byl dne 8. 11. 2009
kontrolován hlídkou Městského ředitelství Plzeň. Při kontrole nepředložil žádný doklad
totožnosti, a proto „byl předán“ na inspektorát cizinecké policie Plzeň, kde bylo zjištěno,
že žalobce přicestoval na území České republiky dne 12 . 9. 2001 s platným cestovním dokladem
na turistické vízum s platností od 29. 6. 2001 do 29. 12. 2001 , a s dobou pobytu na 22 dnů.
Po uplynutí platnosti tohoto víza žalobce nadále pobýval neoprávněně na území České republiky,
a to až do 30. 4. 2002, kdy mu bylo vydáno správní vyhoštění na dobu 2 let. Žalobce však správní
vyhoštění nerespektoval, a proto byl trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku Místku
ze dne 3. 6. 2002, č. j. 5 T 114/2002 – 22, který nabyl právní moci dne 3. 8. 2002 odsouzen
k trestu vyhoštění na dobu 4 let za maření výkonu úředního rozhodnutí. Dne 15. 2. 2002 žalobce
podal v azylovém zařízení Vyšní Lhoty žádost o udělení az ylu. Řízení o této žádosti
bylo zastaveno usnesením krajského soudu, které nabylo právní moci dne 9. 9. 2003.
Od 10. 9. 2003 do 18. 6. 2007 žalobce opakovaně neoprávněně pobýval na území České
republiky bez platného cestovního dokladu a víza, čímž opětovně mařil výkon úředního
rozhodnutí. Dne 18. 6. 2007 bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. a) bod 3 a §119 odst. 1
písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., vydáno oblastním ředitelstvím služby cizinecké
a pohraniční policie Plzeň rozhodnutí č. j. SCPP-45/PL-OKP-2-SŘ-2007, které nabylo právní
moci dne 26. 10. 2007 o vyhoštění na dobu 10 let. Dne 24. 6. 2007 žalobce opětovně požádal
o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Řízení bylo zastaveno usnesením krajského
soudu, které nabylo právní moci dne 3. 9. 2008.
Žalovaný tak vzal za prokázané, že žalobce pobýval na území České republiky
neoprávněně bez platného víza a cestovního dokladu nejméně od 30. 12. 2001 do 15. 2. 2002,
následně pak od 10. 9. 2003 do 18. 6. 2007 a opakovaně od 2. 10. 2008 do 11. 11. 2009,
čímž naplnil důvody uvedené v §119 odst. 1 písm. a) bod 3 a §119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2
zákona č. 326/1999. Námitky žalobce uvedené v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně shledal žalovaný nedůvodnými a účelovými.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu, v níž rozhodnutí žalovaného
označil za nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího správního řízení. Namítal,
že žalovaný porušil svou povinnost postupovat řádným procesním postupem v souladu
s právním řádem ČR, se zásadami a principy činnosti správních orgánů a následně své rozhodnutí
dostatečně odůvodnit. Požádal o osvobození od soudních poplatků, neboť v současnosti nemá
žádné příjmy a v zařízení pro zajištění cizinců neexistuje způsob, jak si finanční prostředky
opatřit. Žalobce poukázal na skutečnost, že nemá majetek větší ceny, je omezen na svobodě
a nedisponuje finančními prostředky. Navrhl, aby městský soud napadené rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pro případ, že by mě stský soud neshledal důvody
pro zrušení rozhodnutí žalovaného, navrhl, aby snížil délku správního vyhoštění, neboť má za to,
že správní vyhoštění je trestem za správní delikt sui generis.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2010, č. j. 8 Ca 31/ 2010 – 18 (správné číslo
jednací je 8 A 31/2010 – 18), žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků zamítl.
V odůvodnění poukázal na skutkové okolnosti případu a konstatoval, že žalobce současně
s podáním žaloby nesplnil svou poplatkovou povinnost, požádal o osvobození od soudních
poplatků a předložil potvrzení (vzor 060 OSŘ) o osobních majetkových a výdělkových poměrech
pro osvobození od soudních poplatků. V tomto potvrzení uvedl pouze základní osobní údaje
a ostatní položky nevyplnil. Neprokázal tedy své tvrzení o tom, že nemá dostatečné prostředky
k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč. Městský soud dále poukázal na znění §36 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”) a zabýval se splněním podmínky
uvedené ve větě druhé tohoto ustanovení, podle které, dospěje-li soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný, žádost o osvobození od soudních poplatků zamítne. Podle názoru
městského soudu je nesporné, že žalobce se nachází na území České republiky bez platného
cestovního dokladu a víza, několikráte byl správním orgánem i soudem vyloučen z území České
republiky. Městský soud tak shledal, že žalobcův návrh zjevně nemůže být úspěšný a žádost
žalobce o osvobození od soudních poplatků z podané žaloby též z tohoto důvodu zamítl.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., v níž s ohledem na to,
že podle §110 odst. 2 s. ř. s. nemůže v řízení před Nejvyšš ím správním soudem vystupovat
samostatně, požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatel uvedl, že v současnosti
nemá dostatek finančních prostředků, aby si mohl dovolit zaplatit advokáta. Požádal
proto rovněž o osvobození od soudních poplatků v řízení o kasační stížnosti,
a poukázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007,
č. j. 9 As 3/2007 - 77, podle kterého v řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského,
resp. krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za předchozí kasační
stížnost, by trvání na splnění poplatkové povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému
a ve svém důsledku by popíralo smysl samotného řízení. Tato okolnost proto sama o sobě
nemůže bránit projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne
24. 2. 2010, č. j. 8 Ca 31/2010 – 18 (správné číslo jednací je 8 A 31/2010 – 18), zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 26. 3. 2010 stěžovatel zdůraznil znění §36 odst. 3
s. ř. s., z něhož vyplývá, že zákonodárce počítá s tím, že někdy bude otázka úspěšnosti návrhu
nejasná. Z toho je nutné podle stěžovatele dovodit, že městský soud mohl jeho žádost
o osvobození od soudních poplatků zamítnout, jen pokud by neúspěšnost žaloby byla zcela
zjevná, nesporná a nepochybná. Jednalo by se kupříkladu o případ, kdy by žaloba byla podána
po vypršení lhůty k jejímu podání. K tomuto závěru však nemohl městský soud dospět pouze
z toho důvodu, že stěžovateli již dříve bylo uloženo vyhoštění. Stěžovatel upozornil
na skutečnost, že žalobu podal v zákonné lhůtě a tvrdil v ní nezákonnost konkrétního rozhodnutí
a vady řízení v předcházejícím správním řízení. Městský soud nemohl takto rozhodnout
o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, aniž by bez nejmenších pochybností
bylo jasné, že žalobu odmítne, či zcela jasně zamítne. To však nebylo v posuzovaném případě
splněno. Z přiloženého potvrzení o osobních a majetkových poměrech a z obsahu žaloby
podle stěžovatele vyplývá, že v současnosti nemá žádné příjmy, nemá majetek větší ceny
ani nedisponuje finančními prostředky.
Městský soud v Praze reagoval na kasační stížnost žalobce vydáním dvou usnesení:
Usnesením ze dne 19. 4. 2010, č. j. 8 A 31/2010 – 31, stěžovatele vyzval, aby do 10 dnů
od doručení tohoto usnesení zaplatil ke sp. zn. 8 A 31/2010, soudní poplatek za kasační stížnost
proti usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 8 A 31/2009 – 18, ve výši 3000 Kč.
Usnesením ze dne 19. 4. 2010, č. j. 8 A 31/2010 – 32, stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě
do 15 dnů od doručení této výzvy zaslal nadepsanému soudu originál plné moci právního
zástupce, který bude stěžovatele v řízení o kasační stížnosti zastupovat.
Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2010, č. j. 8 Ca 31/2010 – 34
(správné číslo jednací je 8 A 31/2010 – 34), zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 ods t. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítal , že toto usnesení nemuselo
být vůbec vydáno, neboť je nadbytečné, stejně jako neměla být vydána předchozí usnesení
téhož soudu ze dne 19. 4. 2010, jimiž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku pro řízení
o kasační stížnosti a k doručení originálu plné moci právního zástupce pro řízení o ni,
ačkoliv judikatura Nejvyššího správního soudu je postavena na zásadě, že setrvávání na splnění
poplatkové povinnosti pro řízení o kasační stížnosti proti zamítnutí žádosti o osvobození
od soudních poplatků znamená ve svém důsledku popření smyslu řízení o tomto opravném
prostředku.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2011, č. j. 4 As 42/2010 – 54, usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2010, č . j. 8 Ca 31/2010 – 34, zrušil. V odůvodnění svého
rozhodnutí se ztotožnil s výše uvedeným názorem stěžovatele, poukázal na závěry,
k nimž Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37,
a konstatoval, že s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry je zřejmé, že postup městského
soudu byl vadný. Zamítnutí stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti nebylo na místě, neboť předcházející kasační
stížnost stěžovatele směřovala proti usnesení městského soudu ze dne 24. 2. 2010, jímž byl právě
zamítnut návrh na osvobození od soudních poplatků pro řízení o žalobě. Naopak povinností
městského soudu bylo předložit bez dalšího kasační stížnost stěžovatele proti usnesení ze dne
24. 2. 2010 k projednání a rozhodnutí o ní Nejvyššímu správnímu soudu.
V této souvislosti dal Nejvyšší správní soud stěžovateli za pravdu v tom, že výzvy ze strany
městského soudu k zaplacení soudního poplatku a doložení plné moci k zastupování udělené
advokátovi, učiněné usneseními ze dne 19. 4. 2010, č. j. 8 A 31/2010 – 31 a č. j. 8 A 31/2010 – 32,
byly neoprávněné a za dané situace nebylo třeba trvat na zaplacení soudního poplatku z kasační
stížnosti ani na povinném zastoupení advokátem v řízení o ní.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 7. 5. 2010 , č. j. 8 A 31/2010 – 34, nemělo být vůbec vydáno, a proto je podle
ustanovení §110 odst. 1 věta prvá s. ř. s. bez dalšího zrušil.
Nejvyšší správní soud Městskému soudu v Praze uložil, aby doručil tento rozsudek
Nejvyššího správního soudu účastníkům, a poté aby spis znovu předložil Nejvyššímu správnímu
soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatele směřující proti jeho usnesení ze dne
24. 2. 2010, č. j. 8 Ca 31/2010 - 18 (správné číslo jednací je 8 A 31/2010 – 18).
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodal, že bude na Městském soudu v Praze,
aby před předložením věci Nejvyššímu správnímu soudu provedl opravu čísla jednacího na obou
jeho usneseních, tedy jak ze dne 24. 2. 2010, tak ze dne 7. 5. 2010, neboť zřej mým pochybením
při psaní těchto usnesení došlo k nesprávnému označení spisové značky v číslu jednacím:
na místo správného 8 A, se uvádí 8 Ca.
Z provedené rekapitulace je zřejmé, že předmětem přezkumu Nejvyššího správního
soudu je v posuzované věci kasační stížností stěžovatele napadené usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 8 Ca 31/2010 – 18 (správné číslo jednací je 8 A 31/2010 – 18),
kterým byla zamítnuta žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků pro řízení o žalobě.
K otázce přípustnosti této kasační stížnosti Nejvyšší správní soud podotýká, že v řízení
u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí
návrhu na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Proto byla kasační stížnost shledána
přípustnou.
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 7. 5. 2010 z hledisek stanovených v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Stěžovatel se v kasační stížnosti výslovně dovolával důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost je důvodná.
Podmínky, za nichž může být stěžovatel osvobozen od soudních poplatků, jsou upraveny
v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je rozhodnutí o tom, zda lze v řízení
o žalobě přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, vázáno na prokázání
okolnosti, že účastník řízení nemá dostatečné prostředky. Současně však věta druhá citovaného
ustanovení stanoví, že žádost je třeba zamítnout, dospěje-li soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný. Proto je třeba, aby se soud posuzující existenci podmínek pro osvobození
od soudních poplatků nejprve zabýval a vypořádal s otázkou zjevné neúspěšnosti tohoto návrhu
a teprve poté přihlížel k majetkovým poměrům žadatele. Opačný postup, tj. primární prokazování
nedostatku prostředků žadatelem a teprve následné zkoumání zjevné neúspěšnosti návrhu
soudem, by totiž bylo evidentně v rozporu se smyslem tohoto zákonného ustanovení.
Výše uvedené závěry potvrzuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu,
který vyslovil, že při rozhodování o žádosti žalobců o osvobození od soudních poplatků se soud
„nejprve musí vypořádat s otázkou zjevné neúspěšnosti návrhu. V případě, že soud dospěje k závěru, že návrh
zjevně nemůže být úspěšný, nezabývá se už dále majetkovými a výdělkovými poměry účastníka, ale osvobození
od soudního poplatku nepřizná“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2007,
č. j. 4 As 4/2006 - 59, dostupný na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 19. 12. 2007,
č. j. 7 Afs 102/2007 - 72, dostupném na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud vyslovil,
že podle ustanovení §36 s. ř. s. „je rozhodnutí o tom, zda lze v řízení o žalobě přiznat účastníku řízení
osvobození od soudních poplatků, vázáno na prokázání okolnosti, že účastník řízení nemá dostatečné prostředky.
Současně však věta druhá citovaného ustanovení stanoví, že žádost je třeba zamítnou t, dospěje-li soud k závěru,
že návrh zjevně nemůže být úspěšný. Proto je třeba, aby se soud posuzující existenci podmínek pro osvobození
od soudních poplatků nejprve zabýval a vypořádal s otázkou zjevné neúspěšnosti tohoto návrhu a teprve
poté přihlížel k majetkovým poměrům žadatele. Opačný postup, tj. primární prokazování nedostatku prostředků
žadatelem a teprve následné zkoumání „zjevné nedůvodnosti návrhu“ soudem by totiž bylo evidentně v rozporu
se smyslem tohoto zákonného ustanovení“.
Městský soud v Praze se tudíž měl nejprve zabývat otázkou případné zjevné neúspěšnosti
návrhu (žaloby) stěžovatele a až poté měl přistoupit k hodnocení majetkových poměrů
stěžovatele. Z provedené rekapitulace je zřejmé, že takto nepostupoval a nejprve hodnotil
majetkové poměry stěžovatele a až pot é se zabýval otázkou zjevné neúspěšnosti návrhu (žaloby)
stěžovatele. Takovýto postup by však sám o sobě nepředstavoval vadu, pro kterou by bylo třeba
napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010 zrušit .
Městský soud se tedy v předmětné věci důvodně zabýval otázkou zjevné úspěšnosti
žaloby stěžovatele, byť tak učinil až po hodnocení majetkových poměrů stěžovatele. Nejvyšší
správní soud však nepovažuje závěr městského soudu o zjevné neúspěšnosti podané žaloby
za souladný se zákonem. Stěžovatel totiž požadoval soudní přezkum rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 1. 2010, č. j. CPR -16419-2/ČJ-2009-9CPR-V234, které označil za nezákonné
a nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího správního řízení. Ačkoliv soudní řád správní
ve své terminologii vícekrát používá pojem „zjevně“ (§36, §46, §49, §78, §108), nepodává
legální definici tohoto pojmu. Nedefinuje jej, ačkoli jej také používá, ani zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (§15b, §75b, §191, §243b, §243c),
kterého je jinak třeba (pokud jde o část první a třetí) přiměřeně použít v řízení ve správním
soudnictví (§64 s. ř. s.). Judikatura se pokusila vyložit pojem „zjevně“ např. v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 Ads 19/ 2005 - 105 (publikovaném
pod č. 909/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz), který vyslovil, ž e „zjevná neúspěšnost návrhu
by měla být zjistitelná bez pochyb, okamžitě, měla by být nesporná a naprosto jednoznačná
bez toho, aby bylo prováděno dokazování“. Pokud se týká věcné legitimace k posouzení zjevnosti
návrhu, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2006, č. j. 3 As 26/2006 – 69,
(publikovaném pod č. 1616/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz), konstatoval, že „závěr o zjevné
neúspěšnosti podaného návrhu by si byl soud prvního stupně oprávněn učinit toliko v situaci,
kdy by např. kasační stížnost byla podána opožděně, osobou k tomu zjevně neoprávněnou,
či by byla podána proti rozhodnutí, proti němuž není kasační stížnost přípustná.“
Nejvyšší správní soud má za to, že pojem uvedený v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s.
„návrh, který nemůže být zjevně úspěšný“ je třeba interpretovat za použití gramatického
a logického výkladu a s přihlédnutím k aktuální judikatuře. Uvedenému pojmu lze proto podřadit
takové návrhy, jejichž neúspěšnost je bez jakýchkoliv pochybností a dokazování zcela
jednoznačná, nesporná a okamžitě zjistitelná. Takovým „zjevně neúspěšným návrhem“
může být např. opožděně podaná žaloba, návrh na prominutí zmeškání zákonné lhůty,
kterou nelze prominout; návrh, který je výslovně (bez meritorního posouzení povahy žalobou
napadeného úkonu) vyloučen z meritorního přezkoumání, jako je např. kasační stížnost
proti usnesení o přerušení řízení. Naproti tomu o „zjevně neús pěšný návrh“ nejde tehdy,
je-li „zjevnost“ závislá na předběžném zkoumání a posouzení povahy návrhu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007 – 72,
www. nssoud. cz).
Stěžovatel v žalobě brojil proti rozhodnutí žalovaného, namítal jeho nezákonnost
a nepřezkoumatelnost a z těchto důvodů se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí,
popř. snížení délky správního vyhoštění. Městský soud však v napadeném usnesení učinil závěr
o vlastním právním posouzení věci, které bylo žalobou napadáno (městský soud uvedl, že žalobce
se nachází na území České republiky bez platného cestovního dokladu a víza, byl již několikráte
správním orgánem i soudem vyhoštěn z území České republiky, a proto návrh žalobce zjevně
nemůže být úspěšný), a tímto postupem dle názoru Nejvyššího správního soudu při svém
rozhodování nevycházel z uvedeného pojetí „zjevně neúspěšného návrhu“. Městský soud nevzal
v úvahu, že hodnocení a meritorní posouzení zákonnosti správního rozhodnutí není na první
pohled okamžitě zjistitelné, nesporné a vždy jednoznačné. Není proto možno hovořit
o charakteru a povaze správní žaloby jako zjevně nedůvodné na první pohled. Dle názoru
Nejvyššího správního soudu by po věcném přezkoumání žaloby a její případné neúspěšnosti
(pokud by námitky stěžovatele byly nedůvodné) nebyla žaloba odmítána jako zjevně neúspěšný
návrh, jak tvrdí krajský soud, ale bylo by nutné ji jako nedůvodnou zamítnout, neboť argumenty
stěžovatele o nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného
by neobstály až po vlastním přezkumu sporné věci.
Městský soud tak pochybil, když žalobu stěžovatele vyhodnotil jako zjevně neúspěšnou
ve smyslu §36 odst. 3, věta druhá s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že Městský soud v Praze pochybil
také při posouzení toho, zda stěžovatel doložil svá tvrzení týkající se jeho majetkových poměrů
a zda tedy byl splněn předpoklad pro osvobození od soudních poplatků. Městský soud odůvodnil
zamítavý výrok svého usnesení tím, že stěžovatel v předloženém potvrzení (vzor 060 OSŘ)
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků vepsal
pouze základní údaje a ostatní položky nevyplnil a neprokázal tedy své tvrzení o tom, že nemá
dostatečné prostředky k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč.
K tomu je zapotřebí poukázat na to, že stěžovatel k žalobě přiložil výše uvedený
formulář, ve kterém vyplnil osobní údaje a dále uvedl, že je zajištěn v ZZC (Zařízení pro zajištění
cizinců) bez možnosti zaměstnání a nemá majetek větší ceny. Zbývající položky formuláře týkající
se příjmů a majetku stěžovatel proškrtal. Nejvyšší správní soud tak má na rozdíl od městského
soudu za to, že stěžovatel předmětný formulář vyplnil dostatečně. Skutečnost, že řadu položek
v tomto formuláři nevyplnil a pouze je proškrtl, neznamená, že by formulář nevyplnil řádně,
neboť pokud stěžovatel nemá žádný majetek a příjmy, pak je ani nemůže ve formuláři uvést.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje jedno ze základních východisek dokazování
v řízení před soudem spočívající v tom, že dokazovat nelze něco, co neexistuje. Jedná
se o tzv. negativní důkazní teorii, o níž se pojednává mj. v publikaci Prof. JUDr. Aleny
Winterové, CSc., a kol.: Civilní právo p rocesní, 4. vydání, Linde Praha, a. s., 2006, s. 279: „Teorie
negativní je založena na tom, že negativní skutečnosti nemohou být dokazovány, a je tedy ten, kdo tvrdí negativní
skutečnost, od důkazního břemene osvobozen. Nedávný judikát NS ČR poskyt uje pěkný příklad aplikace
této teorie, když s poukazem na nemožnost dokazování negativní skutečnosti rozhodl, že žalovaný v bytovém
sporu podle §706 OZ není zatížen důkazním břemenem stran skutečnosti, že nemá vlastní byt, a tudíž opak
toho – existenci vlastního bytu žalovaného – musí prokázat žalobce.“ Podle názoru Nejvyššího správního
soudu tak stěžovatel svou nemajetnost ani prokázat nemohl a z a této situace nebylo možné
dospět k závěru, že by stěžovatel neprokázal předpoklad osvobození od soudních poplatků.
Městský soud pochybil, když stěžovateli přičetl k tíži nedokázání skutečností, které z povahy
věci dokázat nemohl. Nejvyšší správní soud dodává, že z formuláře je patrné, že stěžovatel
v době podání žádosti neměl dostatečné prostředky ve smyslu §36 odst. 3 s ř. s.
Nejvyšší správní soud tak shledal, že městský soud pochybil při hodnocení předpokladů
pro osvobození do soudních poplatků stěžovatele a zatížil řízení vadou, která měla za následek
nezákonné rozhodnutí. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. byl prokázán,
a proto Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadené usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 8 Ca 31/2010 – 18, zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby se znovu zabýval zákonnými podmínkami
pro osvobození od soudních poplatků, přičemž při rozhodování bude vycházet ze závěrů
vyjádřených v odůvodnění tohoto rozsudku.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloven ým Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí pak Městský soud v Praze
podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu