ECLI:CZ:NSS:2011:6.AS.20.2010:106
sp. zn. 6 As 20/2010 - 106
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: FTV
Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010,
č. j. 5 Ca 63/2009 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nep řizn á vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, č. j. 5 Ca 63/2009 - 74, jímž tento soud zamítl její žalobu
proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2009, č. j. vos/2373/09, kterým jí byla uložena pokuta
ve výši 100 000 Kč za porušení §32 odst. 1 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, (dále jen „zákon o vysílání“) ,
za odvysílání reportáže o brutálním útoku mladých dívek na šestnáctileto u spolužačku. Uvedená
reportáž obsahovala několikrát opakované autentické záběry brutálního fyzického násilí a těžkého
tělesného utrpení dívky, a to podle rozhodnutí žalované bezdůvodně a způsobem snižujícím
lidskou důstojnost.
Stěžovatelka svou kasační stížnost opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.,
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, zda byl naplněn zákonem
stanovený předpoklad pro uložení sankce spočívající v předchozím upozornění podle §59
zákona o vysílání, a nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované pro nesrozumitelnost použití
pojmu „opakovaně“.
Městský soud k otázce předchozího upozornění podle §59 zákona o vysílání konstatoval,
že postup žalované nebyl nezákonný. Žalovaná při soudním jednání doložila, že stěžovatelku
osmkrát upozornila na porušení §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání v případě odvysílání
reportáží obsahujících záběry týraného nahého chlapce v komoře v rámci tzv. kuřimské kauzy,
a to oznámením o zahájení správního řízení a následným uložením pokuty za tento delikt.
Jak oznámení o zahájení řízení, tak i správní rozhodnutí o uložení pokuty byly stěžovatelce
doručeny dříve, než se stěžovatelka dopustila jednání sankcionovaného posuzovaným správním
rozhodnutím. Typově se pak upozornění týkalo obdobného skutkového základu i stejného typu
pořadu (reportáž). S tímto závěrem městského soudu stěžovatelka ve své kasační stížnosti
polemizuje a tvrdí, že zákonná podmínka předchozího upozornění podle §59 zákona o vysílání
nebyla splněna, protože v napadeném správním rozhodnutí není výslovný odkaz na předchozí
upozornění a ve správním spise není založen žádný dokument, který by prokazoval splnění
podmínky předchozího upozornění. Stěžovatelka má za to, že postup, kdy žalovaná nedoručila
před rozhodnutím o sankci stěžovatelce upozornění na porušení zákona a nestanovila jí lhůtu
k nápravě, je nezákonný. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem městského soudu,
že se v posuzovaném případě i v případě reportáže obsahující záběry nahého chlapce v komoře
jedná o obdobný skutkový základ.
Stěžovatelka dále polemizuje se závěrem městského soudu, který nezrušil napadené
správní rozhodnutí pro nesrozumitelnost. V napadeném správním rozhodnutí žalovaná
konstatovala nejprve, že rozhodla o výši pokuty též s ohledem na skutečnost, že účastník řízení
již povinnost danou §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání porušil opakovaně, aby pak uvedla,
že tato okolnost neměla žádný vliv na stanovení výše pokuty. Městský soud k uvedené části
správního rozhodnutí konstatoval, že jde o vyjádření nepřesné, nikoli však nesrozumitelné
natolik, aby bylo namístě konstatovat nepřezkoumatelnost úvahy o výši pokuty.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle jejího výkladu není
rozhodná forma upozornění, ale skutečnost, zda v minulosti upozornila stěžovatelku na porušení
obdobné povinnosti a zda prokázala před soudem, že podmínku pro uložení pokuty spočívající
v upozornění splnila. Dále žalovaná poukazuje na to, že předchozí upozornění se týkalo stejného
typu pořadu (reportáže) a obdobného skutkového základu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že byly naplněny všechny formální podmínky
pro přípustnost kasační stížnosti, a proto přistoupil k jejímu věcnému posouzení.
Zásadní právní otázkou v posuzované věci je charakter předchozího upozornění
podle §59 zákona o vysílání a případn é formální náležitosti s tím spojené. Podle §59 zákona
o vysílání jestliže provozovatel vysílání porušuje povinnosti stanovené zákonem nebo podmínky
udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě.
Z tohoto ustanovení pak stěžovatelka dovozuje, že bez popsaného upozornění není možno uložit
sankci za správní delikt dle zákona o vysílání.
Institutem předchozího upozornění se zdejší soud zabýv al již ve svých předchozích
rozhodnutích. V rozsudku z 14. 5. 2008, č. j. 6 As 21/2007 - 109, Nejvyšší správní soud uvedl:
„Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter ‚upozornění‘ a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění
konkretizováno. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v takovém případě je třeba vnímat ‚upozornění‘
v materiálním smyslu, tedy předáním informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem
a že mu hrozí sankce. [...] Nelze proto dovozovat, že by takové upozornění musela žalovaná činit
u každého jednotlivého skutku, kterým byla porušena tatáž zákonná povinnost u téhož provozovatele [...].
Pokud by upozornění mělo být validní pouze pro určitý skutek, pak by provozovatel byl nepostižitelný,
pokud by pořad nereprízoval.“ (obdobně se Nejvyšší správní soud též vyjádřil např. v rozsudcích
z 30. 5. 2008, č. j. 4 As 35/2007 - 120, nebo z 22. 1. 2009, č. j. 6 As 30/2008 - 97, všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V rozsudku
z 22. 1. 2009, č. j. 6 As 20/2008 - 83, pak Nejvyšší správní soud blíže konkretizoval , že „povinnost
upozornění podle ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání se váže spíše k porušení zákonné povinnosti
než ke konkrétnímu skutku. Je věcí soudního přezkumu určit, zda případně správní orgán (žalovaná) nevybočil
z mezí povinnosti předchozího upozornění, tj. zda není vazba mezi upozorněním a konkrétním postihovaným
skutkem příliš ‚tenká‘ či zda vůbec nechybí.“
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 6 As 17/2009 - 94 z 10. 2. 2010 konstatoval,
že by již v průběhu správního řízení mělo být vyjasněno, zda povinnost podle §59 odst. 1 zákona
o vysílání byla splněna, a uvedl, že je v zájmu žalované jako správního orgánu své rozhodnutí
pečlivě odůvodnit i v tomto směru. V takovém případě pak v navazujícím soudním přezkumu
nebude pochyb o souvislosti předchozího upozornění s postihovaným jednáním. Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že by bylo vhodné, kdyby žalovaná uvedla
do správního rozhodnutí o sankci specifikaci řízení o upozornění nejen spisovou značkou,
ale též názvem pořadu a velmi stručnou charakteristikou závadného jednání. Oproti nyní
posuzovanému případu však žalovaná nepřistoupila v citované věci ani v soudním řízení k tomu,
že by aktivně vedla argumentaci a dokazování o souvislosti mezi předchozím upozorněním
a posuzovaným případem a očekávala procesní aktivitu směřující k obraně svého rozhodnutí
od soudu. Nejvyšší správní soud tedy setrvává na svém doporučení, aby s ankční rozhodnutí
žalované obsahovala podrobnější specifikaci a zdůvodnění předchozího upozornění
na postihované jednání. V odůvodněných případech zejména u správních deliktů zasahujících
do základních hodnot demokratického právního státu a práv druhých, kdy vynaloží žalovaná
dostatečnou procesní aktivitu v řízení před soudem, však je možno nedostatek specifikace
předchozího upozornění ve správním rozhodnutí o sankci napravit v řízení soudním,
pokud bude účastníkům řízení umožněna věcná argumentace k otázce existence a řádnosti
provedeného upozornění.
V posuzovaném případě napadené správní rozhodnutí neobsahovalo explicitní popis
upozornění a žalovaná označila jako upozornění oznámení o zahájení správního řízení a následné
rozhodnutí o udělení pokuty v jiné správní věci (týrání chlapce v tzv. kuřimské kauze).
Stěžovatelka pak s tímto závěrem věcně polemizovala v soudním řízení tak, že skutečně zmíněná
oznámení a rozhodnutí obdržela, avšak jedná se o věc, která sku tkově není podobná případu
nyní posuzovaného správního deliktu. Městský soud t uto polemiku připustil a v řízení
před ním náležitě argumentovaly obě strany. V posuzovaném případě vznesená věcná námitka
skutkové nepodobnosti byla podrobným a vyčerpávajícím způsobem vyřešena v soudním řízení,
kde městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla řádně upozorněna na porušení povinnosti
v případě bezdůvodného zobrazování osoby vystavené těžkému tělesnému utrpení způsobem
snižujícím lidskou důstojnost (odvysílání záběrů týraného chlapce v tzv. kuřimské kauze).
Toto řádné upozornění městský soud shledal v osmi oznámeních o zahájení správních řízení
a dále navazujícím rozhodnutím o uložení pokuty za správní delikt, protože i v tomto případě
se jednalo o týrání dítěte a jeho bezdůvodné opakované zobrazování v reportáži. S odkazem
na své závěry o materiálním vnímání upozornění jako předání informace o tom, že provozovatel
porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že v posuzované věci nedošlo k nezákonnosti ohledně absence citace upozornění
ve správním rozhodnutí, neboť v soudním řízení bylo nesporně prokázáno, že před vydáním
rozhodnutí o uložení pokuty byla stěžovatelka upozorněna v typově shodném případě v souladu
s §59 zákona o vysílání.
Nejvyšší správní soud k podstatě věci konstatuje, že v posuzovaném případě proti sobě
stojí na straně jedné ochrana lidské důstojnosti a práva na soukromí jako jedna z nejvyšších
hodnot demokratického právního státu, a na straně druhé hledání nevýznamných formálních vad
správního rozhodnutí. Zdejší soud mnohokráte zdůraznil vnímání právního státu z pohledu
materiálního, a to i ve vztahu k institutu upozornění podle §59 zákona o vysílání jako předání
informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce.
Nelze rovněž odhlédnout od naznačeného hodnotového základu celé věci, jímž se zdejší soud
již dříve zabýval.
Nejvyšší správní soud udělení pokuty v obdobném případě aproboval již ve svém
rozsudku ze dne 13. 4. 2010, č. j. 8 As 33/2010 - 128: „Zákaz bezdůvodně zobrazovat osoby umírající
nebo vystavené těžkému tělesnému či duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost představuje
vypořádání střetu svobody projevu se základním právem každého na zachování jeho lidské důst ojnosti, zaručeným
v podmínkách České republiky čl. 10 odst. 1 Listiny. Pokud má být zobrazení osoby vystavené těžkému
tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost bezdůvodné, zákonodárce v zákoně o
vysílání zřetelně a legitimně preferuje poskytnutí ochrany právu na zachování lidské důstojnosti. Právě zakotvení
pojmu ‚bezdůvodně‘ v normativní větě §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání naznačuje, kterým směrem se musí
soustředit pozornost při testu proporcionality pro případ stře tu svobody projevu a práva na zachování lidské
důstojnosti. O legitimitě veřejnoprávní regulace bezdůvodného vysílání záběrů zobrazujících osoby vystavené
těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost, existující vedle
soukromoprávních prostředků ochrany, totiž Nejvyšší správní soud neměl pochyb.“ Ústavní soud
v odmítavém usnesení, jímž rozhodl nezabývat se stížností proti tomuto rozsudku Nejvyššího
správního soudu pro zjevnou neopodstatněnost, konstatoval, že „zákon o vysílání legitimním
způsobem na základě veřejného zájmu na ochraně práv druhých omezuje právo na svobodu projevu a práv o
na informace“ a že úmyslem zákonodárce „bylo upřednostnit poskytnutí ochrany právu na zachování lidské
důstojnosti před právem na svobodu p rojevu“ (usnesení sp. zn. III. ÚS 2036/10 ze dne 25. 11. 2010,
dostupné na http://nalus.usoud.cz).
K tomu zdejší soud ještě dodává, že v daném případě (bezdůvodné zobrazení týrání
člověka) nemůže formalistická argumentace stěžovatelky odůvodnit nepřijate lný zásadní zásah
do ochrany lidské důstojnosti a soukromí i s přihlédnutím k významné roli a síle médií
ve společnosti: „… slabší členové politické společnosti mají právo na tutéž pozornost a úctu svého státu,
jakou si pro sebe zajistili členové mocnější …k porušování důstojnosti a rovnosti musíme přistupovat
jako ke zvláštním zločinům proti morálce, které nelze běžnou utilitární argumentací ospravedlnit.” (Dworkin,
R.: Když se práva berou vážně, Oikoymenh: Praha, 2001, s. 251)
Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení druhé námitky stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s argumentací městského soudu k námitce stěžovatelky,
spočívající v tvrzené nesrozumitelnosti použití slova „opakovaně“ v napadeném správním
rozhodnutí. Stejně jako městský soud Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzovaném
případě jde sice o vyjádření nepřesné či neobratné, nikoli však nesrozumitelné natolik, aby bylo
namístě konstatovat nepřezkoumatelnost úvahy o výši pokuty, a v dalším odkazuje
na vyčerpávající argumentaci městského soudu. Nejvyššímu správnímu soudu z obsahu
napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že opakovanost porušení v konečném důsledku neměla vliv
na výši pokuty, ačkoli ji žalovaná v textu zmínila.
Vzhledem ke shora uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Neúspěšná stěžovatelka právo na náhradu nákladů řízení nemá,
procesně úspěšné žalované však toto právo soud nepřiznal, neboť ze soudního spisu neplynou
žádné mimořádné náklady, které by převyšovaly náklady běžné úřední činnosti žalované.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu