ECLI:CZ:NSS:2011:9.AZS.17.2011:91
sp. zn. 9 Azs 17/2011 - 91
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Lenky Kaniové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: nezl. A. M., zastoupen zákonnou
zástupkyní K. K., zast. Mgr. Ondřejem Rejskem, advokátem se sídlem Buzulucká 431,
Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
21. 9. 2010, č. j. OAM-153/LE-BE02-ZA12-2010, ve věci žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 31. 5. 2011, č. j. 28 Az 61/2010 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 31. 5. 2011, č. j. 28 Az 61/2010 – 56, se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, Mgr. Ondřeji Rejskovi, advokátovi se sídlem
Buzulucká 431, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna za poskytnutou
právní službu ve výši 4800 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá výrok
I. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), ze dne 21. 9. 2010,
č. j. OAM-153/LE-BE02-ZA12-2010, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), v části, ve které mu nebyla
udělena mezinárodní ochrana dle §12, §13 a §14 zákona o azylu.
Stěžovatel kasační stížností napadá výrok I. shora uvedeného rozsudku krajského
soudu z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. pro nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a dále
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) téhož zákona, konkrétně pro nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Stěžovatel trvá na tom,
že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, neboť má odůvodněný
strach z pronásledování pro jeho příslušnost ke kurdskému národu. Nesouhlasí s názorem
krajského soudu, který k otázce udělení mezinárodní ochrany podle citovaného
ustanovení uvedl, že stěžovatel je v zásadě vázán ke sdílení výsledků sporů jeho rodičů
vedených ve věci mezinárodní ochrany a že samotná příslušnost ke kurdské menšině
v Sýrii nezakládá možnost přijmout závěr o pronásledování těchto osob. Stěžovatel
konstatuje, že nebyl účastníkem řízení ve věcech svých rodičů ani sourozenců, a závěry
v těchto věcech uvedenými tak nemůže být vázán. Těmito závěry nemůže být vázán ani
soud. V návaznosti na to podotýká, že krajský soud byl povinen nezávisle přezkoumat
stěžovatelova tvrzení o jeho odůvodněném strachu z pronásledování, přičemž
má za to, že tak krajský soud neučinil a jeho rozhodnutí tak postrádá dostatek důvodů
pro závěr, že samotná příslušnost ke kurdské menšině v Sýrii nezakládá možnost přijmout
závěry o pronásledování těchto osob. Dále má stěžovatel za to, že krajský soud měl zrušit
rozhodnutí žalovaného v případě neudělení mezinárodní ochrany podle §12 a §14
zákona o azylu pro neobstarání aktuálních informací o zemi původu stěžovatele
a pro změnu situace v zemi původu, jak učinil v případě posouzení mezinárodní ochrany
podle §14a a §14b téhož zákona. Je totiž názoru, že jen aktuální podklady o situaci v Sýrii
v roce 2011 mohly posloužit k řádnému posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.
S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu v rozsahu výroku I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti zaslal vyjádření, v němž uvádí, že stěžovatel
se narodil na území České republiky, přičemž jeho matka, jako jeho zákonná zástupkyně,
v řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že o mezinárodní ochranu pro stěžovatele
žádá ze stejných důvodů, jako má ona. Uvedla, že se obává, aby stěžovatelův život nebyl
ovlivněn potížemi, které měla ona a její manžel. Žalovaný má proto za to, že je zcela
logické, že se situace stěžovatele odvíjí od situace jeho rodičů, a že krajský soud
nepochybil, pokud konstatoval, že za dané situace je stěžovatel v zásadě vázán ke sdílení
výsledků jejich sporů. Přitom v jejich případě nebyly shledány podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany, nebyl shledán odůvodněný strach z pronásledování z důvodu jejich
národnosti, tím spíše nemohl být shledán v případě nezletilého stěžovatele. Proto zde
nebyl ani důvod k obstarávání si dalších informací pro posouzení otázek podle §12, §13
a §14 zákona o azylu. Žalovaný se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu a kasační
námitky stěžovatele má za neopodstatněné. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout.
Ze správního a soudního spisu vyplývají následující podstatné skutečnosti.
Stěžovatel se narodil dne 9. 6. 2010 výše uvedené zákonné zástupkyni na území České
republiky (dále též jen „ČR“). Dne 28. 6. 2010 byla jménem stěžovatele jeho zákonnou
zástupkyní podána žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR z důvodů sloučení rodiny.
V žádosti zákonná zástupkyně uvedla, že se v případě návratu do Sýrie obává, že by byl
život stěžovatele ovlivněn potížemi, které měla ona a její manžel (otec stěžovatele).
Jednalo se o pronásledování z důvodu jejich příslušnosti ke kurdskému etniku
a skutečnosti, že zákonná zástupkyně (matka) je osobou bez státní příslušnosti.
Tyto důvody byly několikrát zopakovány v průběhu správního řízení. Oba rodiče
stěžovatele podali rovněž žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve své vlastní věci,
a to dokonce opakovaně. Žádosti o udělení mezinárodní ochrany podali rovněž
za své další dvě nezletilé děti, přičemž žádné z těchto žádostí o udělení mezinárodní
ochrany nebylo vyhověno (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 9 Azs 5/2008 - 98, ze dne 4. 11. 2009, č. j. 9 Azs 38/2009 - 92, a ze dne 17. 2. 2011,
č. j. 9 Azs 36/2010 - 76, všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Žalovaný žádost stěžovatele posoudil ve smyslu §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu a neshledal ji důvodnou. Stěžovatel proto podal žalobu ke krajskému
soudu. Tento soud se se závěry žalovaného ztotožnil co do posouzení žádosti ve smyslu
§12, §13 a §14 zákona o azylu a v této části žalobu výrokem I. zamítl. Neztotožnil
se však se závěrem žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany ve smyslu §14a a §14b
zákona o azylu, a proto jeho rozhodnutí v této části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jako důvody pro zamítnutí části žaloby výrokem I. rozsudku krajský soud uvedl
následující. Vzhledem k tomu, že v případě nezletilého stěžovatele byly tvrzeny totožné
důvody jako v případě jeho rodičů, kteří nebyli ani s opakovanými žádostmi úspěšní,
vycházel krajský soud z toho, že za takové situace je nutno při posuzování žádosti
nezletilého stěžovatele v zásadě vycházet z výsledků sporů jeho rodičů. Matka žádala
o udělení mezinárodní ochrany z důvodů neuspokojivého postavení v Sýrii pro své
postavení osoby kurdské národnosti bez syrského občanství (ajanib). Rozhodnutí
žalovaného o její žádosti bylo již přezkoumáno rovněž Nejvyšším správním soudem, který
uvedl, že tento fakt není bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší
správní soud již rozhodl také o žádosti o udělení mezinárodní ochrany otce, přičemž
rovněž u něj nenaznal azylově relevantní důvody jeho příběhu, ve kterém popisoval
odůvodněný strach z návratu do Sýrie v návaznosti na události v Kámišlí v březnu roku
2004, kde se účastnil tamních nepokojů. Nejvyšší správní soud potvrdil rovněž
neúspěšnost opakované žádosti otce stěžovatele. V řízení o opakované žádosti otec
stěžovatele uvedl jako novou skutečnost své členství ve straně YEKITI, přičemž tato
nová skutečnost nebyla uznána z důvodu, že otec stěžovatele měl a mohl tuto skutečnost
uvést již v původní žádosti, to však neučinil. Na základě výsledků řízení o žádostech
o udělení mezinárodní ochrany ze strany rodičů stěžovatele tak krajský soud dospěl
k závěru, že žádost stěžovatele byla žalovaným jako nedůvodná posouzena správně,
a že samotná příslušnost stěžovatele ke kurdské menšině v Sýrii ještě bez dalšího
nezakládá možnost přijmout závěr o pronásledování těchto osob. Navíc podotkl,
že postavení stěžovatele jako příslušníka Syrské arabské republiky je v Sýrii ve srovnání
s postavením osob bez státní příslušnosti příznivější. Konstatoval, že je si vědom toho,
že političtí aktivisté či osoby považované za nepřátele současného režimu mají v Sýrii
problémy, hrozí jim vězení a porušování jejich základních lidských práv, nicméně rodiče
a z logiky věci ani nezletilý stěžovatel takovými osobami s ohledem na skutečnosti zjištěné
v řízeních o jejich žádostech o udělení mezinárodní ochrany nejsou. Krajský soud proto
neshledal důvody podle §12 ani §13 zákona o azylu, a vzhledem ke skutečnosti,
že zákonná zástupkyně stěžovatele netvrdila ani žádné skutečnosti odůvodňující aplikaci
postupu podle §14 téhož zákona, nebyla správně udělena ani mezinárodní ochrana podle
citovaného ustanovení, tzv. humanitární azyl. Stěžovatel následně podal proti výroku
I. rozsudku krajského soudu z výše uvedených důvodů kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud tedy přistoupil k posouzení kasační stížnosti. Vzhledem
k tomu, že se v daném případě jedná o řízení o udělení mezinárodní ochrany, je nutno
se ve smyslu §104a s. ř. s. zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany je přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Přitom se o zásadní právní
pochybení bude v konkrétním případě jednat především tehdy, pokud krajský
soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
a za další pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
Je tedy patrno, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti
a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také
uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný
přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. Jelikož stěžovatel žádné důvody
přijatelnosti kasační stížnosti neuvedl, Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti
jeho kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití kriterií nastíněných
v citovaném usnesení. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost nenaplňuje žádné
kritérium „přesahu vlastních zájmů stěžovatele“ ve smyslu §104a s. ř. s., a proto ji není
možno považovat za přijatelnou. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud
na základě následujících úvah.
Stěžovatel krajskému soudu vytkl nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí
pro nedostatek důvodů, tj. ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť v rozsudku
nenachází dostatek důvodů pro závěr soudu, že samotná příslušnost ke kurdské menšině
v Sýrii nezakládá možnost přijmout závěr o pronásledování těchto osob. Nejvyšší správní
soud v obecné rovině konstatuje, že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
by mohla založit důvod přijatelnosti kasační stížnosti, která by takový rozsudek napadala.
Je tomu tak proto, že zjištěná nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí představuje vadu řízení, jež se dotýká samotné zákonnosti napadaného
rozhodnutí a tato skutečnost je sama o sobě důvodem pro zrušení citovaného rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského
soudu (ať už pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů rozhodnutí) je navíc takovou
vadou, ke které je nutno přihlížet i z moci úřední (§109 odst. 3 s. ř. s.). V daném případě
však nelze názoru o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu přisvědčit. Nejvyšší
správní soud vycházel z toho, že při posuzování přezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí je nutno posoudit, zda předmětný rozsudek nevykazuje nedostatek důvodů
skutkových, nikoliv dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom
jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové
vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb.
NSS). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů lze spatřovat rovněž
v tom, není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Zejména je nutno takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považovat tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou
argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem
konkrétně její nesprávnost spočívá (k tomu srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Aniž by se Nejvyšší
správní soud ve fázi řízení řešící přijatelnost kasační stížnosti zcela podrobně věcně
zabýval stížní námitkou, je zjevné, že rozsudek krajského soudu netrpí
nepřezkoumatelností ve výše uvedeném smyslu. V nyní posuzované věci je naopak
patrno, že krajský soud své závěry v rozsudku dostatečně a řádně odůvodnil a opřel
je o skutkové okolnosti zjištěné během řízení o žádosti samotného stěžovatele
i jeho rodičů. V tomto ohledu odkázal i na rozsudky Nejvyššího správního soudu,
předmětem jejichž přezkumu byly právě žádosti rodičů stěžovatele, které neshledal
úspěšnými. Navíc v těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud potvrdil závěr, že samotná
skutečnost příslušnosti ke kurdské menšině v Sýrii ještě bez dalšího nezakládá možnost
pronásledování v této zemi. Vzhledem k této skutečnosti považuje zdejší soud výše
uvedené konstatování krajského soudu s odkazem na závěry již učiněné ve věci Nejvyšším
správním soudem za zcela dostatečné. Navíc se krajský soud zabýval rovněž situací v Sýrii
a zkoumal, zda je zde i jiná skutečnost, která by měla vliv na kladné posouzení žádosti
stěžovatele (např. aktivní politická činnost rodičů stěžovatele), kterou však neshledal.
Z rozsudku je patrná jasná logická a relevantní argumentace krajského soudu, z jakého
důvodu ke svým závěrům o nedůvodnosti žádosti stěžovatele dospěl, z jakých skutečností
při rozhodování vycházel a jakými úvahami se řídil. Z pohledu Nejvyššího správního
soudu krajský soud poskytl zcela dostatečné odůvodnění svého rozhodnutí, a proto
námitce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů napadeného rozsudku krajského
soudu nepřisvědčil. Nejvyšší správní soud neshledal ani nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu pro nesrozumitelnost (v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaným pod č. 244/2004 Sb.
NSS, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaným pod č. 133/2004 Sb.
NSS). Z tohoto důvodu nelze námitku nepřezkoumatelnosti považovat ani za přesahující
zájem stěžovatele, na základě čehož by bylo nutno kasační stížnost považovat
za přijatelnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že krajský soud pochybil, pokud
důvodnost stěžovatelovy žádosti posuzoval s ohledem na výsledky řízení o žádostech jeho
rodičů (a sourozenců). Má za to, že jeho žádost měla být posouzena nezávisle na řízeních
o žádostech o udělení mezinárodní ochrany jeho rodinných příslušníků. Nejvyšší správní
soud je však názoru, že postup krajského soudu, který posuzoval úspěšnost stěžovatelovy
žádosti rovněž s ohledem na výsledky řízení jeho rodičů o udělení mezinárodní ochrany,
je zcela správný a v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Již v rozsudku
ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 Azs 3/2007 - 58, publikovaném pod č. 1423/2008 Sb. NSS, byl
vysloven pro případ posuzování azylových důvodů v případě nezletilých žadatelů
o mezinárodní ochranu závěr, že „opustil-li žadatel o udělení azylu zemi původu před nabytím plné
způsobilosti k právním úkonům, svědčí mu kromě jeho vlastních důvodů rovněž důvody pro udělení azylu
uplatněné jeho zákonnými zástupci, a to i tehdy, dosáhl-li žadatel zletilosti před podáním žádosti
o udělení azylu“. V rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č. j. 3 Azs 24/2008 - 73, bylo dále uvedeno,
že „argumentací a maiori ad minus je pak nutno dospět k závěru, že platí-li výše uvedené ve vztahu
k žadateli, jenž nabyl zletilosti ještě před podáním žádosti o udělení azylu, tím spíše musí toto pravidlo
platit ve vztahu k žadateli, kterému je v době správního řízení teprve několik týdnů. Nejvyšší správní
soud si je vědom toho, že k žádostem nezletilých žadatelů o mezinárodní ochranu je třeba přistupovat
vždy nanejvýš individuálně, neboť spektrum rodinných situací, které mohou nastat, je velmi pestré. Lze
si jistě představit případy, kdy důvody udělení mezinárodní ochrany budou svědčit pouze jednomu z rodičů
(např. v zemi původu politicky se profilujícímu), nikoli však již ostatním členům rodiny, nebo naopak
pouze dítěti či dětem (např. pro odlišnou barvu pleti), nikoli však již některému z jejich rodičů. Zásadně
však platí, že nezletilé děti sledují osud svých rodičů a pokud tedy rodičům reálně hrozí v zemi původu
pronásledování, jsou v důsledku své osobní závislosti na nich ohroženy takovým pronásledováním
(ať už přímo či nepřímo) také ony.“ Z daného jednoznačně vyplývá, že žádost nezletilého
žadatele o udělení mezinárodní ochrany je nutno vždy posuzovat nejen s ohledem
na důvody vztahující se výhradně k osobě nezletilého žadatele, ale rovněž s ohledem
na situaci jeho rodičů. V daném případě byla podána žádost stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany jeho matkou (zákonnou zástupkyní) záhy po té, co se stěžovatel
narodil v České republice. Ze spisového materiálu je pak patrno, že důvody uvedené
v žádosti se odvíjí od skutečnosti, že je stěžovatel kurdské národnosti a již samotný tento
fakt by mu způsobil při návratu do Sýrie problémy. V žádosti zákonná zástupkyně
odkázala rovněž na důvody, které ona i otec stěžovatele uvedli ve svých vlastních
žádostech o udělení mezinárodní ochrany. Přitom je nutno podotknout, že řízení
o žádostech o udělení mezinárodní ochrany podané rodiči stěžovatele byla již
pravomocně skončena před Nejvyšším správním soudem, a to neúspěšně. Jak bylo výše
uvedeno, v rozsudcích týkajících se rodičů stěžovatele byl pak Nejvyšším správním
soudem potvrzen také závěr, že samotná skutečnost, že jsou rodiče stěžovatele příslušníky
kurdské menšiny, ještě nezakládá v případě návratu do Sýrie odůvodněnost strachu
z pronásledování z azylově relevantních důvodů. Pokud tedy krajský soud v daném
případě při svém přezkumu rozhodnutí žalovaného vycházel především z výsledků řízení
ve věcech žádostí o udělení mezinárodní ochrany rodičů stěžovatele, postupoval zcela
v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Vyjma skutečnosti,
že je stěžovatel příslušníkem kurdské menšiny, ke které se krajský soud vyjádřil v souladu
s názorem Nejvyššího správního soudu, pak nebyly uvedeny žádné jiné konkrétní důvody
vážící se výhradně k jeho osobě, kterými by byly žalovaný a potažmo krajský soud povinni
se zabývat. Je tedy logické, že krajský soud vycházel především z výsledků řízení
o žádostech o udělení mezinárodní ochrany vedených s jeho rodiči. Zdejší soud shledal
postup krajského soudu zcela správným.
Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že by krajský soud pochybil,
pokud nezrušil rozhodnutí žalovaného rovněž v části týkající se §12 a §14 zákona o azylu
pro neaktuálnost dostupných informací o zemi původu, neboť má za to, že informace,
z nichž žalovaný i krajský soud vycházely (zpráva MZ USA ze dne 11. 3. 2010 – Zpráva
o dodržování lidských práv za rok 2009, informace MZV ČR ze dne 22. 7. 2008,
č. j. 123826/2008-LPTP, informace z databáze ČTK), byly v daném případě zcela
dostatečné pro posouzení azylově relevantních tvrzení stěžovatele, která se převážně
odvíjela od důvodů uvedených v žádostech o udělení mezinárodní ochrany jeho rodičů.
Zdejší soud na tomto místě považuje za vhodné v této souvislosti zdůraznit, že je nutno
rozlišovat mezi důvody azylově relevantními a důvody pro udělení doplňkové ochrany,
a to i z pohledu, ke kterým časovým úsekům se jednotlivé důvody posuzují. Nejvyšší
správní soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 2008, č. j. 5 Azs 80/2007 - 87, uvedl,
že pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je určující doba
případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské
úmluvy a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany,
která je podle aktuální právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku
plynoucího ze zásady „non-refoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto
právního institutu logicky dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností,
konkrétně situace v zemi původu žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům
a k dalším faktům, které je sám schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno
vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem
k současnosti, či spíše blízké budoucnosti, nikoli však směrem do minulosti, jak je tomu
při posuzování azylově relevantních důvodů. Je možno uzavřít, že aplikace institutu azylu
se vztahuje k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě
aplikace institutu doplňkové ochrany, která je vázána na existenci objektivní hrozby
po případném návratu žadatele do země původu. Není tedy žádným pochybením, pokud
krajský soud vyhodnotil informace o zemi původu za dostatečně aktuální ve vztahu
k azylově relevantním důvodům, nikoli však k důvodům pro udělení doplňkové ochrany.
Z právě uvedeného je patrno, že se kasační stížnost dotýká právních otázek,
které již byly konstantně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, přičemž zdejší
soud neshledal v daném případě potřebu učinit judikatorní odklon. Nejvyšší správní soud
neshledal ani podmínky pro další případ přijatelnosti kasační stížnosti, který přichází
v úvahu, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Za těchto
okolností zdejší soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou
a ve smyslu citovaného ustanovení ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8,
ve spojení s §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi, a to v souladu
s vyúčtováním ze dne 14. 10. 2011, částkou 2 x 2100 Kč, tj. za dva úkony právní služby
- převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé
a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1
písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“), která celkově činí
4800 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši
4800 Kč, přičemž tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu