ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.59.2012:33
sp. zn. 1 As 59/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Blanická 917/19, Olomouc,
proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1, o žalobě proti
rozhodnutím ministra kultury ze dne 5. 9. 2011, č. j. MK 40690/2011 OLP, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, č. j. 8 A
293/2011 - 18,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, č. j. 8 A 293/2011 - 18,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně požádala dne 11. 7. 2011 žalovaného o poskytnutí informace formou zaslání
elektronické kopie Příkazu ministra kultury č. 24/2011 ze dne 30. 5. 2011. Žalovaný tuto žádost
o poskytnutí informace rozhodnutím ze dne 20. 7. 2011, č. j. MK 37813/2011 OVSI, odmítl
na základě §15 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Rozklad podaný
proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr kultury v záhlaví označeným rozhodnutím
s odůvodněním, že uvedený příkaz je vnitřním pokynem, který zavazuje pouze ředitele odborů
Ministerstva kultury a ředitele Ministerstvem kultury přímo řízených příspěvkových organizací
s tím, že není závazný pro uchazeče o veřejnou zakázku. Jedná se tedy o informaci,
jejíž poskytnutí může v souladu s §11 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu
k informacím povinný subjekt omezit.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí ministra kultury žalobou u městského soudu a současně
požádala o osvobození od soudních poplatků. V potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech uvedla, že je nezaměstnaná, vedena v evidenci Úřadu práce v Olomouci
jako uchazečka o zaměstnání, nárok na podporu v nezaměstnanosti již nemá, neboť ji uplynula
podpůrčí doba. V části týkající se závazků žalobkyně uvedla, že má vyživovací povinnost
ke svým třem dětem, dluh ve výši 25 000 Kč vůči Ing. E. P. V části XI (Jiné okolnosti, které by
mohly mít vliv na osvobození) uvedla, že veškeré finanční prostředky, které jí bývalý
zaměstnavatel vyplatil po vydání rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2010,
č. j. 16 Co 157/2009 – 586, o určení neplatnosti výpovědi ze dne 27. 5. 2004 jako náhradu platu
za roky 2004 – 2010 a plat za měsíce květen – říjen 2010 jsou v úschově u třetí osoby,
deponovány na bankovním účtu, ke kterému žalobkyně nemá přístup, a to do skončení řízení
o dovolání zaměstnavatele proti uvedenému rozsudku. Za situace, kdy je ještě možnost,
že se vše zvrátí a výpověď žalobkyně ze dne 27. 5. 2004 bude platná a nebude mít nárok na žádný
doplatek platu od roku 2004, s penězi záměrně nenakládá s výjimkou minima nutného
k existenčnímu zajištění. Žije zcela skromně, nikam nechodí, nic nového nekupuje, platí
pouze nájem, nutné výdaje na syna, sama žije „na kávě“. Částečně ji a jejího syna materiálně
saturují rodinní příslušníci a příbuzní „pozváním na oběd“, nakupováním dárků pro syna apod.
[3] Městský soud žalobkyni přípisem ze dne 5. 10. 2011, č. j. 8 A 293/2011 – 10, vyzval,
aby doplnila potvrzení o majetkových a osobních poměrech o další skutečnosti, např. zaslala
kopii nájemní smlouvy, doklad o podpoře v nezaměstnanosti, doklad o příspěvku na nezletilé
dítě apod., a poučil ji, že v případě nepředložení požadovaných listin, nebude moci soud žádosti
vyhovět.
[4] K této výzvě žalobkyně soudu sdělila, že podporu v nezaměstnanosti nepobírá,
jak již uvedla dříve, neboť jí uplynula podpůrčí doba. K prokázání této skutečnosti přiložila
Individuální akční plán ke zvýšení možnosti uplatnění uchazeče o zaměstnání na trhu práce
ze dne 27. 6. 2011 a rozhodnutí o přiznání podpory v nezaměstnanosti ze dne 10. 12. 2010
ode dne 1. 11. 2010 pro podpůrčí dobu pěti měsíců. Z nájemní smlouvy z roku 1992 nevyplývá
výše nájmu – žalobkyně proto doložila úhradu nájmu za říjen a listopad 2011 kopií příjmového
pokladního dokladu. Dále uvedla, že příspěvek na nezletilé dítě nepobírá. Pobírá pouze přídavek
na dítě ve výši 610 Kč, který není ovšem určen pro ni a ani jej nemůže „spotřebovávat“. Současně
žalobkyně dodala, že bude-li soud požadovat ještě jiné důkazy, obratem je, na základě upřesnění,
zašle.
[5] Městský soud žalobkyni osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Konstatoval,
že nemohl zjistit, jaká byla finanční situace žalobkyně v době rozhodování správního orgánu,
ani její srovnání s výší soudního poplatku. Žalobkyně své tvrzení, že nemá dostatečné prostředky,
neprokázala. Soud současně dovodil, že žalobkyně nemůže být v řízení úspěšná, neboť důvodem
žaloby je poskytnutí Příkazu ministra kultury č. 24/2011 ze dne 30. 5. 2011 závazného
pouze pro ředitele odborů Ministerstva kultury a pro ředitele Ministerstvem kultury přímo
řízených příspěvkových organizací, který se má vztahovat výlučně k vnitřním pokynům
a personálním předpisům povinného subjektu.
[6] Městský soud poukázal na skutečnost, že u žalobkyně eviduje téměř sto žalob (z toho 80
nevyřízených), které v naprosté většině napadají rozhodnutí Ministerstva kultury,
popř. Národního památkového ústavu, popř. jejich nečinnost. Samotný údaj o množství sporů
vedených žalobkyní jistě ještě nesvědčí o tom, že její žaloby jsou samoúčelné. Pro posouzení
žádosti o osvobození od soudních poplatků je podstatný samotný způsob, jakým žalobkyně
své soudní spory vede a jaká je jejich podstata. Smyslem řízení a jednotlivých návrhů,
které žalobkyně podává, tak již není ochrana jejích práv, ale postupně se jím stává samotné vedení
sporu, využívání všech možných i nemožných prostředků procesní obrany, zdůrazňování
jakýchkoli skutečných i domnělých formálních nepřesností v postupu správního orgánu i soudu
a lpění na jejich formálním odstraňování; původní smysl pře ustupuje do pozadí, motivací
pro další proces je tento proces samotný. Žalobkyni nelze upřít právo napadat u soudu úkony
správního orgánu; nelze však také přehlížet způsob, kterým tak žalobkyně činí.
[7] Městský soud uzavřel, že s ohledem na počet sporů, které žalobkyně vede,
a na samoúčelnou povahu některých uplatněných procesních návrhů je třeba její žádost
o osvobození od soudních poplatků považovat za zneužití institutu osvobození od soudního
poplatku podle §36 odst. 3 s. ř. s. V daném případě je proto na místě žalobkyni odepřít
dobrodiní institutu osvobození od soudních poplatků a osvobození žalobkyni nepřiznat.
II.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usnesení soudu kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[9] Žalobkyně nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle kterého neprokázala
své tvrzení, že nemá dostatečné prostředky. Stěžovatelka označila důkazy k prokázání
ve formuláři č. 60 o. s. ř. uvedených skutečností a k výzvě zaslala vše, co soud požadoval,
a současně výslovně sdělila, že pokud městský soud bude požadovat další podklady, obratem
je zašle. Soud navržené důkazy neprovedl, ani se k nim nevyjádřil a pouze konstatoval,
že formulář č. 60 o. s. ř. nebyl dostatečně vyplněný, aniž by uvedl, v čem tato nedostatečnost
spočívala. Městský soud nadto podle stěžovatelky činí závěry, jež jsou v rozporu s předloženými
listinami. Z rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci ze dne 10. 12. 2010 totiž plyne, že jí podpora
v nezaměstnanosti byla poskytována po dobu pěti měsíců, nikoli po dobu devíti měsíců, jak uvedl
v odůvodnění usnesení soud.
[10] Stěžovatelka dále uvádí, že městský soud v procesním rozhodnutí posoudil věc meritorně,
tj. zhodnotil právní stránku věci, aniž provedl jakékoli důkazy v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu k aplikaci fakultativního omezení práva na informace dle §11 odst. 1 písm. a)
zákona o svobodném přístupu k informacím. Soud tak postupoval zcela svévolně, neboť učinil
zcela nepřezkoumatelným způsobem právní závěr o meritu sporu.
[11] Stěžovatelka namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený senát, který z důvodu negativního
poměru (získaného zřejmě v souvislosti s řízením o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
za jeho nesprávný úřední postup) zneužívá své moci k tomu, aby stěžovatelce zcela vědomě
škodil. Není přeci možné, aby soud tvrdil, že stěžovatelka něco neprokázala, a přitom zcela
pominul navržené důkazy a k tomu „vymýšlel“ něco, co zjevně odporuje zákonu (délka podpůrčí
doby k pobírání podpory v nezaměstnanosti).
[12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu.
Stěžovatelka podle něj neprokázala, že nedisponuje dostatečnými prostředky. Naopak,
stěžovatelce byla vyplacena náhrada platů za roky 2004 – 2010. Skutečnost, že tento finanční
obnos má být uschován u třetí osoby, je pro posouzení žádosti o osvobození od soudních
poplatků irelevantní. Nadto žalovaný podotýká, že byť v jedné větě stěžovatelka tvrdí,
že k penězům na účtu nemá přístup, v jiné v rozporu s tímto uvádí, že s nimi nakládá
ve výši minima nutného k existenčnímu zajištění.
[13] Žalovaný dále upozornil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2011,
č. j. 19 Co 409/2011 – 58, potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
31. 5. 2011, č. j. 20 C 8/2011 – 35, kterým bylo žalovanému Ministerstvu kultury uloženo zaplatit
stěžovatelce částku 100 000 Kč. Odvolací soud navíc stanovil žalovanému povinnost zaplatit
stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 29 880 Kč. Žalovaný již podnikl příslušné kroky
ke splnění této povinnosti.
[14] Žalovaný zdůraznil nepolevující aktivitu stěžovatelky, která jemu a Národnímu
památkovému ústavu adresuje četná podání podle zákona o svobodném přístupu k informacím
již několik let. Poskytováním informací dochází k následnému řetězení žádostí. Přiléhavé
označení pro postup žalobkyně v jí iniciovaných řízení zvolil Městský soud v Praze v usnesení
ze dne 18. 6. 2010, č. j. 7 Ca 46/2008 – 183, kde uvedl, že jde o určité perpetuum mobile. Z četné
judikatury městského soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že u stěžovatelky
lze zpozorovat závadný výkon práva, a to s ohledem na rozsah a povahu sporů, které žalobkyně
vede, a způsob, jakým tyto spory vede. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou zmatečnosti řízení před městským
soudem [důvod dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., III.A.], posléze přihlédl k nepřezkoumatelnosti
napadeného usnesení pro nedostatek důvodů [důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., III.B.]
a následně k nesprávnému posouzení otázky „zjevné neúspěšnosti“ žaloby [důvod dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., III.C.].
III.A.
Zmatečnost řízení před městským soudem
[17] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. I. ÚS 370/04 ze dne 27. 10. 2004 (N 159/35 SbNU 181) uvedl, že nestrannost soudce
je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci
v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům).
Kategorii nestrannosti je však třeba vnímat šířeji, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní
ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníku řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti,
které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý,
nikoliv nezaujatý vztah. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem
k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska
objektivního (viz též např. usnesení NSS ze dne 18. 12. 2009, čj. Nao 82/2009 - 157; všechna
zde cit. rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[18] Stěžovatelka založila námitku podjatosti členů senátu 8 A na způsobu, jakým soud
vede řízení o jejích právech a který je vyjádřením negativního poměru k její osobě.
Dle stěžovatelky jí soud chce vědomě přivodit újmu. Dle §8 odst. 1 věty třetí s. ř. s.
nejsou důvodem pro vyloučení soudců okolnosti spočívající v jejich postupu v řízení
o projednávané věci nebo v jejich rozhodování v jiných věcech. Výtky stěžovatelky vůči postupu
soudu v řízení mohou být důvodem kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka ostatně tyto námitky uplatnila a soud se jimi zabývá v další části rozsudku (III.B.).
[19] Lze uzavřít, že v dané věci nerozhodovali vyloučení soudci, řízení před městským soudem
nebylo zmatečné. Tato námitka je nedůvodná.
III.B.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů
[20] Stěžovatelka namítá, že městský soud neprovedl jí navržené důkazy a vůbec neuvedl,
v čem považuje předložené potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
za nedostatečně vyplněné, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů.
[21] Nepřezkoumatelností soudního rozhodnutí pro nedostatek důvodů se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75
(publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), v němž uvedl: „Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí
nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody,
pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových
zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy v řízení byly provedeny.“
[22] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. (ve znění účinném v době rozhodování městského soudu)
účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost osvobozen
od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný,
takovou žádost zamítne.
[23] Je potřebné zdůraznit, že žadatele o osvobození zatěžuje jak břemeno tvrzení,
tak i břemeno důkazní. Pokud chce tedy být ohledně své žádosti o osvobození od soudních
poplatků úspěšný, musí jednak uvést, v čem spatřuje svůj nedostatek prostředků,
který, dle jeho názoru, vede k tomu, že nemůže soudní poplatek uhradit, jednak musí takové
tvrzení řádně doložit (srov. usnesení NSS ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50,
publikované pod č. 537/2005 Sb. NSS). Právní úprava institutu individuálního osvobození
od soudních poplatků neukládá soudu povinnost, aby sám za účastníka vyhledával další
skutečnosti, které mají jeho nedostatek prostředků k uhrazení soudního poplatku dokládat.
Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Ans 2/2007 – 51, se pak podává,
že „nedoloží-li účastník řízení své, byť i tvrzené minimální, příjmy, je dán důvod pro zamítnutí jeho žádosti
o osvobození od soudního poplatku.“
[24] V případě, kdy žadatel v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
či jiném podání učiněném soudu uvedl informace rozhodné pro posouzení žádosti o osvobození
od soudních poplatků, nicméně tyto informace nejsou co do svého rozsahu dostatečné
a komplexní, musí soud vyzvat žadatele k doplnění či prokázání nastíněného tvrzení
(viz např. rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2008, čj. 1 As 63/2008 - 34).
[25] V nyní souzené věci stěžovatelka k žádosti o osvobození od soudních poplatků přiložila
vyplněné potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech. Městský soud ji následně přípisem
ze dne 5. 10. 2011 vyzval, aby toto potvrzení doplnila o další skutečnosti, např. zaslala kopii nájemní
smlouvy, doklad o podpoře v nezaměstnanosti, doklad o příspěvku na nezletilé dítě, atd. Stěžovatelka
této žádosti vyhověla a dne 20. 10. 2011 předložila rozhodnutí o přiznání podpory
v nezaměstnanosti, doklad o úhradě nájmu a uvedla, že příspěvek na nezletilé dítě nepobírá.
[26] Městský soud následně vydal napadené usnesení, ve kterém konstatoval toliko,
že nebylo možno „zjistit, jaká byla finanční situace žalobkyně v době rozhodování správního orgánu,
ani její srovnání s výší soudního poplatku. Žalobkyně tedy své tvrzení, že nemá dostatečné prostředky,
neprokázala, a proto nemohla být osvobozena od soudních poplatků“.
[27] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že takové vypořádání otázky doložení
nedostatku prostředků je nepřezkoumatelné. Městský soud v odůvodnění neuvedl, jaká tvrzení
stěžovatelky nepovažuje za dostatečná. Stejně tak není zřejmé, proč městský soud zjišťoval
finanční situaci stěžovatelky v době rozhodování správního orgánu, ačkoli je při osvobozování
od soudních poplatků třeba posuzovat poměry žadatele vždy v okamžiku rozhodování soudu
o žádosti a zohledňovat i případné změny poměrů účastníků, které by nastaly v průběhu řízení
(a případně by mohly vést k odejmutí přiznaného osvobození či přiznání osvobození,
jež bylo dříve zamítnuto – srov. §36 odst. 3 in fine s. ř. s.). Závěry městského soudu představují
spíše prosté konstatování, které není založeno na žádných úvahách, ze kterých by bylo možno
zjistit, proč městský soud k těmto závěrům dospěl.
[28] Městský soud nepostupoval správně, pokud požadoval po stěžovatelce, aby předložila
důkazy, které by svědčily o tom, že nemá dostatečné prostředky. V situaci, kdy účastník řízení
tvrdí, že nemá žádné příjmy ani majetek větší hodnoty, nemůže být nucen k doložení
tohoto tvrzení, neboť negativní tvrzení nelze prokázat. Podle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu „postup krajského soudu, jenž zamítl návrh na ustanovení zástupce (§35 odst. 7 s. ř. s.)
s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala tvrzení o své majetkové situaci listinnými důkazy,
přičemž tato tvrzení stěžovatelky spočívala v tom, že nemá žádný majetek ani příjmy, je vadný a je důvodem
pro zrušení takového usnesení. Krajský soud svým postupem popřel tzv. negativní důkazní teorii,
podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 - 104). V takovém případě může soud zkoumat
pouze pravděpodobnost a věrohodnost tvrzení účastníka řízení, zejména v kontextu
jeho jiných tvrzení a obsahu spisu, případně jej vyzvat k prokázání skutečností, které prokázat lze.
[29] Z odůvodnění není zřejmé, proč se městský soud vůbec nezabýval dostatečností důkazů
předložených stěžovatelkou (pouze konstatoval jejich obsah a to zčásti nesprávně, jak upozorňuje
stěžovatelka ve vztahu k délce podpůrčí doby stanovené rozhodnutím Úřadu práce v Olomouci).
Pokud z těchto předložených důkazů nebylo možno dostatečně posoudit stěžovatelčiny
majetkové poměry a ověřit si její tvrzení, měl ji soud opětovně vyzvat a poučit ji v tom smyslu,
jakým způsobem může svá tvrzení prokázat, aby v řízení neutrpěla újmu (srov. rozsudek NSS
cit. v bodě [24]). Stěžovatelce v projednávané věci není možno vytýkat, že nesplnila
svou povinnost důkazní, neboť předložila vyplněné potvrzení o majetkových a výdělkových
poměrech a plně vyhověla i výzvě městského soudu k doplnění tvrzení.
[30] Postup městského soudu, který zamítl stěžovatelčinu žádost o osvobození, aniž by uvedl,
proč nemá tvrzení stěžovatelky za prokázaná a předložené podklady za dostatečné,
vedl k tomu, že usnesení o zamítnutí žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[31] Tato kasační námitka je důvodná.
[32] Byť to stěžovatelka přímo v kasační stížnosti nenamítala, Nejvyšší správní soud musel
přihlédnout v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnosti, že usnesení městského soudu
je nepřezkoumatelné i v části, kde konstatuje zneužití institutu osvobození od soudních poplatků
stěžovatelkou.
[33] Městský soud založil své rozhodnutí také na tom, že stěžovatelka vede před městským
soudem velký počet sporů a že některé stěžovatelkou uplatněné procesní návrhy
jsou samoúčelné.
[34] Otázkou mnohosti sporů vedených stěžovatelkou (resp. odborovou organizací,
jejímž jménem jedná stěžovatelka) a svévolným uplatňováním práva ve vztahu k osvobozování
od soudních poplatků se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91, jehož závěry lze aplikovat i na nyní posuzovaný případ. V tomto rozsudku
konstatoval, že „[j]akkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození
účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha
v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních
poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem
tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou
situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních
poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem
účastníka řízení v rozporu“. Nejvyšší správní soud však v tomto rozsudku také dodal,
že tím není nikterak omezena možnost stěžovatelky vést spory týkajících se práva na informace
v budoucnu. Správní soudy se musí nadále zabývat každou případnou žádostí stěžovatelky
o osvobození od soudních poplatků a posuzovat konkrétní okolnosti jednotlivých případů.
[35] V nyní posuzované věci nicméně městský soud v intencích výše reprodukovaného
právního názoru ve věci č. j. 8 As 22/2010 - 91 nepostupoval. Městský soud se nikterak
nezabýval charakterem tohoto sporu ani způsobem, kterým stěžovatelka v této věci
(sp. zn. 8 A 293/2011) uplatňuje svá práva. Odůvodnění usnesení městského soud představuje
pouze paušalizované hodnocení počínání stěžovatelky v jiných věcech. Tato argumentace
by mohla být relevantní pouze ve spojení s posouzením charakteru věci, v níž se rozhoduje
o žádosti o osvobození od soudních poplatků, popř. postupu stěžovatelky v této věci. Přístup
městského soudu, který své rozhodnutí odůvodnil pouze nadměrným počtem věcí stěžovatelky
vedených tímto soudem a charakterem některých z těchto věcí, resp. postupem stěžovatelky
v nich, aniž by však zohlednil okolnosti případu, v němž se stěžovatelka nyní domáhá ochrany
svých práv, je v rozporu se zákonem. Jedná se totiž o odraz mechanického rozhodování,
při němž nejsou zvažovány okolnosti konkrétní projednávané věci. Dle tohoto schématu
by stěžovatelka již nikdy neměla právo na osvobození od soudních poplatků, neboť v jiných
(blíže neurčených věcech) postupovala dle městského soudu samoúčelně, bez snahy dobrat
se rozhodnutí ve věci samé. Tato argumentační konstrukce je neudržitelná (srov. rozsudek NSS
ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 – 29).
[36] Tím, že městský soud nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků
pro zneužití tohoto institutu, a přitom se nezabýval charakterem předmětného sporu a postupem
stěžovatelky v tomto řízení, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů
(srov. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS).
K té je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout i bez námitky (§109 odst. 4 s. ř. s.).
III.C.
Nesprávné posouzení právní otázky
[37] Stěžovatelka dále namítala, že městský soud v procesním usnesení posoudil
věc meritorně a zhodnotil právní stránku věci, aniž provedl jakékoli dokazování.
[38] Městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že žaloba nemůže být úspěšná,
neboť jejím důvodem je poskytnutí Příkazu ministra kultury č. 24/2011 ze dne 30. 5. 2011 závazného
pouze pro ředitele odborů Ministerstva kultury a pro ředitele Ministerstvem kultury přímo řízených příspěvkových
organizací, který se má vztahovat výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu.
[39] Z výše uvedeného vyplývá, že městský soud dovodil „zjevnou neúspěšnost návrhu“
ve smyslu §36 odst. 3 věty druhé s. ř. s.
[40] Pojem „zjevně neúspěšný návrh“ ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. není žádným zákonným
ustanovením definován. Existující judikatura Nejvyššího správního soudu se však snaží výklad
tohoto pojmu podat. Například v rozsudku ze dne 24. 3. 2003, č. j. 4 Ads 19/2005 – 105, zdejší
soud vyslovil, že „zjevná neúspěšnost návrhu by měla být zjistitelná bez pochyb, okamžitě,
měla by být nesporná a naprosto jednoznačná bez toho, aby bylo prováděno dokazování“. Pokud se týká věcné
legitimace k posouzení zjevnosti návrhu, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2006,
č. j. 3 As 26/2006 - 69, konstatoval, že „závěr o zjevné neúspěšnosti podaného návrhu by si byl soud prvního
stupně oprávněn učinit toliko v situaci, kdy by např. kasační stížnost byla podána opožděně, osobou
k tomu zjevně neoprávněnou, či by byla podána proti rozhodnutí, proti němuž není kasační stížnost přípustná.
Pokud však byla podaná kasační stížnost včasná, přípustná a stěžovatel byl zastoupen advokátem,
nebylo možné dospět k závěru, že kasační stížnost zjevně nemůže být úspěšná, neboť Městský soud v Praze
nebyl oprávněn činit si závěr o vlastním právním posouzení rozhodnutí, které bylo kasační stížností napadáno“.
[41] V souladu s názorem zdejšího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 10. 9. 2008,
č. j. 9 As 97/2007 – 29, je třeba pod pojem „návrh, který nemůže být zjevně úspěšný“ podřadit
takové návrhy, jejichž neúspěšnost je bez jakýchkoliv pochybností a dokazování
zcela jednoznačná, nesporná a okamžitě zjistitelná. Takovým „zjevně neúspěšným návrhem“
může být např. opožděně podaná žaloba, opožděně podaná kasační stížnost; návrh na prominutí
zmeškání zákonné lhůty, kterou nelze prominout; návrh, který je výslovně (bez meritorního
posouzení, povahy žalobou napadeného úkonu) vyloučen z meritorního přezkoumání,
jako je např. kasační stížnost proti usnesení o přerušení řízení. Naproti tomu o „zjevně neúspěšný
návrh“ nejde tehdy, je-li „zjevnost“ závislá na předběžném zkoumání a posouzení povahy návrhu
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007 – 72).
[42] Zcela v souladu s výše citovanou judikaturou má Nejvyšší správní soud za to, že v daném
případě nebyl návrh (žaloba) stěžovatelky zjevně neúspěšný. Byla totiž podána včas, osobou
k tomu oprávněnou a míří proti rozhodnutí přezkoumatelnému ve správním soudnictví.
Jak správně namítá stěžovatelka, městský soud dospěl k závěru o zjevné neúspěšnosti návrhu
až na základě věcného posouzení povahy návrhu. Městský soud totiž posuzoval povahu příkazu,
jehož poskytnutí požadovala stěžovatelka na základě zákona o svobodném přístupu
k informacím. Takový postup soudu však svědčí o tom, že se o zjevně neúspěšný návrh
ve smyslu §36 odst. 3 nemůže jednat. Městský soud proto zatížil své rozhodnutí nezákonností
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, dovodil-li, že žaloba stěžovatelky je „zjevně
neúspěšným návrhem“.
[43] Tato kasační námitka je také důvodná.
IV.
Závěr a náklady řízení
[44] Nejvyšší správní soud na závěr podotýká, že vzhledem ke specifické povaze napadeného
usnesení netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost (viz k tomu detailně rozsudek
NSS ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 Afs 65/2007 - 37).
[45] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené usnesení městského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[46] V dalším řízení městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu