ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.67.2011:76
sp. zn. 2 Afs 67/2011 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně R. K.,
zastoupené JUDr. Alexanderem Klimešem, advokátem se sídlem Osov, Osovec 6,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové,
Horova 824/17, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 31. 3. 2011, č. j. 31 Af 47/2010 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 1. 2010, č. j. 152/10-1300-601383, bylo rozhodnuto
o odvolání žalobkyně proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty (dále též
„DPH“), vydaným Finančním úřadem ve Svitavách (dále jen „správce daně“), ze dne 11. 5. 2009,
č. j. 37949/09/263911604053, 37955/09/263911604053, č. j. 37979/09/263911604053
a č. j. 37996/09/263911604053, kterými jí byla dodatečně vyměřena DPH za zdaňovací období
1. - 4. čtvrtletí roku 2006. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně ke Krajskému soudu
v Hradci Králové správní žalobu; ta byla napadeným rozsudkem jako nedůvodná zamítnuta.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že žalobkyně podala společné
odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů i na daň z přidané hodnoty,
a vzhledem k tomu, že žalovaný již ve věci daně z příjmů rozhodl, byly v rozhodnutí žalovaného
citovány některé pasáže též z rozhodnutí týkajícího se daně z příjmů a některé závěry v něm
učiněné byly aplikovány též na daň z přidané hodnoty. Dle obsahu správního spisu žalobkyně
po celou dobu svého podnikání (roky 2004 až 2006) provozovala především maloobchod
s motorovými vozidly a jejich příslušenstvím. Vozidla dovážela ze zahraničí a po opravě
je prodávala různým tuzemským odběratelům. Dne 7. 3. 2007 doručila správci daně oznámení,
o ztrátě veškerých účetních dokladů týkajících se jejího podnikání (krádež ze zaparkovaného
automobilu), včetně osobního počítače, na kterém byla tato dokumentace evidována. Správce
daně se následně rozhodl provést u žalobkyně daňovou kontrolu, zahrnující i daň z přidané
hodnoty za období 1. až 4. čtvrtletí roku 2006; zahájena byla dne 12. 11. 2007. Jelikož žalobkyně
v jejím rámci nepředložila žádnou dokumentaci, která by dostatečně prokazovala skutečnosti
rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, byla správcem daně ještě v den zahájení
kontroly písemně vyzvána k prokázání rozhodných skutečností; k této výzvě sdělila,
že v důsledku odcizení veškerých účetních dokladů není schopna doložit ničeho a přiložila úřední
záznam o podaném vysvětlení, sepsaný dne 12. 10. 2007 na policii ČR v Poličce. Protože
žalobkyně nedisponovala daňovou evidencí za předmětné zdaňovací období (např. záložní kopií
na datových nosičích), vyzval ji správce daně výzvou ze dne 26. 11. 2007 opětovně k prokázání
rozhodných skutečností, a umožnil jí předložit nejenom originály, nýbrž také opisy nebo kopie
relevantních dokladů. Žalobkyně opět uvedla, že v důsledku odcizení daňové evidence není
schopna tyto skutečnosti prokázat. Správce daně tak naznal, že pokud žalobkyně neunesla své
důkazní břemeno, protože neprokázala tvrzené skutečnosti a nevyvrátila pochybnosti správce
daně, byly splněny podmínky pro stanovení daně náhradním, zákonem předvídaným, způsobem,
tedy za použití pomůcek. Jelikož v průběhu daňové kontroly nevznikly u správce daně
pochybnosti o výši příjmů žalobkyně (zde vycházel z již provedených místních šetření a výslechů
svědků), bylo při stanovení daňové povinnosti na straně příjmů vycházeno i v případě DPH
z údajů uvedených v daňovém přiznání k dani z příjmů. V návaznosti na to bylo konstatováno,
že nevznikly pochybnosti ani o výši uskutečněných zdanitelných plnění a DPH na výstupu.
Při stanovení daňových výdajů použil správce daně daňové pomůcky, přičemž vycházel
z poznatků o uplatněných daňově uznatelných výdajích u srovnatelného daňového subjektu,
který vykonával ve stejném zdaňovacím období obdobnou podnikatelskou činnost ve stejné
lokalitě a za obdobných podmínek. Na tyto závěry ve věci daně z příjmu pak navazovala
skutečnost, že dle výpočtu DPH na vstupu došlo ke snížení žalobkyní uplatněné daně na vstupu,
přičemž doměřená DPH byla přímým důsledkem doměřené daně z příjmů. Odvolání proti
dodatečnému platebnímu výměru žalovaný zamítl, přičemž zejména aproboval názor správce
daně o splnění podmínek přechodu na daňové pomůcky a odmítl názor žalobkyně
o nezákonnosti provedené daňové kontroly.
Pokud jde o vypořádání jednotlivých žalobních námitek, krajský soud především odmítl
jako nedůvodnou námitku nezákonného zahájení daňové kontroly v důsledku absence
konkrétních důvodů či podezření pro její zahájení, kterou žalobkyně opírala o závěry plynoucí
z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. Odkázal na již
ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (například rozsudek ze dne 3. 12. 2009,
č. j. 2 Aps 2/2009 - 52), která sice vychází z obecné závaznosti právního názoru vysloveného
v rozhodnutích Ústavního soudu pro typově obdobné případy, na druhé straně však dodal,
že ústavní kautela závaznosti neplatí bezvýjimečně a že obecné soudy nemusí mechanicky převzít
tento právní názor, pokud nabídnou opodstatněné důvody a neopomenou ústavní dimenzi věci.
Krajský soud se tak opřel o názor zdejšího soudu, že daňová kontrola, při jejímž zahájení správce
daně nesdělí daňovému subjektu konkrétní pochybnosti či podezření, že původně přiznaná
a vyměřená daň je nižší než by měla být, nemusí být nutně považována za nezákonnou.
V dané věci se nejednalo o svévoli správce daně, neboť kontrola nebyla zahájena pouze formálně
- žalobkyně byla informována, jaké daňové povinnosti a za jaká zdaňovací období budou
kontrolována, dostalo se jí příslušných poučení a ve stejný den byla správcem daně písemně
vyzvána k předložení příslušných evidencí a dokladů. Krajský soud tak k této námitce uzavřel,
že daňová kontrola byla zahájena v souladu se zákonem, tento úkon byl úkonem, který přerušil
běh prekluzivní lhůty ve smyslu §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a proto ani následně vydaný platební výměr
nebyl z téhož důvodu shledán nezákonným.
Krajský soud se neztotožnil ani s námitkami žalobkyně, které směřovaly proti postupu
správce daně při stanovení daňové povinnosti podle pomůcek. Jako nedůvodnou tak především
shledal námitku ohledně tvrzené nesplnitelnosti, a z toho plynoucí nezákonnosti či nicotnosti,
výzev správce daně, kterými byla žalobkyně vyzvána k prokázání rozhodných skutečností, jakkoli
správce daně věděl, že jí byla veškerá dokumentace odcizena. Krajský soud uvedl, že i přes
tvrzené odcizení účetní evidence (které ovšem nebylo prokázáno žádným právně závazným
rozhodnutím), tížila žalobkyni povinnost prokázat k výzvě správce daně skutečnosti, které uvedla
v daňovém přiznání (§31 odst. 9 daňového řádu); této povinnosti však nedostála. Konstantní
judikatura přitom posuzuje nesplnění povinnosti daňového subjektu při dokazování jím
uváděných skutečností, pro potřeby aktivace ustanovení §31 odst. 5 daňového řádu,
z objektivního hlediska. To znamená, že ani možnost, že daňový subjekt nemožnost předložení
požadovaných dokladů nezavinil, jej nezbavuje povinnosti rozhodné skutečnosti prokázat.
Žalobkyni navíc nebyla upřena možnost splnit tuto povinnost jiným způsobem, než předložením
odcizených dokladů. Správce daně jí vyzval, mimo jiné, i k předložení kopií či opisů těchto
dokumentů, jelikož bylo možné předpokládat, že má některá svá data zálohována (je obvyklé,
že si daňové subjekty, zejména po ukončení zdaňovacího období, zálohují data například
na datové nosiče); mohla si požadované informace vyžádat i od svých obchodních partnerů
(dle jejího tvrzení si ovšem žádného nepamatovala). Krajský soud se tedy ztotožnil s žalovaným,
že výzvy správce daně byly srozumitelné a splnitelné a potvrdil, že při absenci daňové evidence
a nepředložení jiných důkazů, kterými by žalobkyně prokázala, že základ daně uvedený
v daňovém přiznání byl v správné výši, nemohl správce daně stanovit daňovou povinnost jinak,
než podle pomůcek.
Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, dle které se žalovaný nedostatečně
vypořádal s tím, že o provedených šetřeních měly být pořízeny protokoly a nikoliv úřední
záznamy; ty pak měly být využity jako pomůcky při doměření daňové povinnosti. K tomu uvedl,
že ze správního spisu, ze zprávy o kontrole a zejména z úředního záznamu ze dne 6. 5. 2009,
který popisuje, jak správce daně postupoval při přechodu na pomůcky a při stanovení daňové
povinnosti podle pomůcek, je zřejmé, že správce daně provedl dne 13. 5. 2004 u žalobkyně místní
šetření za účelem prověření údajů v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období 1. čtvrtletí
roku 2004 (toto zdaňovací období nebylo předmětem doměření DPH) a dne 13. 2. 2005
namátkové prověřování údajů za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2004 a současně 3. čtvrtletí
roku 2005. Předložen (žalobkyní) a následně ověřován, však byl jen zlomek příslušných daňových
dokladů. K tomu krajský soud doplnil, že správce daně je oprávněn ověřovat údaje při podání
daňového přiznání k DPH i pouze namátkově, neboť teprve následně se rozhodne, zda bude
u daňového subjektu provedeno ověřování podrobnější, např. formou vytýkacího řízení. Veškeré
skutečnosti z těchto šetření byly zaznamenány v úředních záznamech, které jsou součástí
správního spisu žalobkyně. Správce daně vzal při rozhodování v úvahu veškeré skutečnosti
zjištěné v rámci těchto šetření, přičemž nečinil rozdíl v důkazní síle mezi tím, zda byl o nich
vyhotoven protokol nebo úřední záznam. V daném případě šlo o to, zda správce daně získal
z podkladů předložených žalobkyní v roce 2004 a 2005 k DPH dostatečné informace k tomu,
aby mohl na jejich základě stanovit daň dokazováním. Vzhledem k tomu, že DPH navazovala
v daném případě na zjištění týkající se daně z příjmů žalobkyně, vycházel správce daně též z údajů
uvedených žalobkyní v daňovém přiznání k dani z příjmů, neboť z dožádaných místních šetření
ani písemností předložených žalobkyní při místím šetření k dani z přidané hodnoty, mu o její výši
pochybnosti nevyplynuly. Ze všech těchto skutečností nicméně nezískal dostatek informací pro
zjištění žalobkyní realizované průměrné obchodní přirážky (u motorových vozidel nakoupených
po 1. 5. 2004 se nepodařilo zjistit ani jejich nákupní cenu), a proto musel použít údaje zjištěné
u srovnatelného subjektu. V návaznosti na tyto výpočty došlo ke snížení v daňovém přiznání
žalobkyní uplatněné daně na vstupu. Krajský soud proto uzavřel, že námitka vyhotovení úředních
záznamů místo protokolů nebyla důvodná, neboť správce daně vzal do úvahy veškeré
skutečnosti uvedené v úředních záznamech, u nichž pravdivostní hodnota nebyla nikdy
předmětem pochybností, nicméně z nich nezískal dostatek informací, a proto musel použít údaje
u srovnatelného subjektu.
K námitce, ve které žalobkyně tvrdila, že okolnosti podnikání, dosahovaná marže i ostatní
náklady jiného subjektu neodpovídají jejím podmínkám podnikání, a proto správce daně
postupoval v rozporu s §46 odst. 3 daňového řádu, krajský soud uvedl, že z úředního záznamu
ze dne 6. 5. 2009 vyplynulo, že srovnatelný subjekt prováděl stejnou podnikatelskou činnost
za obdobných podmínek, ve stejném zdaňovacím období a v blízké lokalitě (Svitavy). Kromě
toho správce daně uvedl i podrobný výčet jeho ostatních výdajů vynaložených v souvislosti
s podnikáním. Při výpočtu ostatních výdajů žalobkyně vyšel správce daně jak z údajů zjištěných
v daňových přiznáních žalobkyně (odpisy, silniční daň) a listin zjištěných při místních šetřeních
(leasingové splátky), tak i z údajů zjištěných u srovnatelného subjektu. Správce daně též uvedl,
ke kterým zjištěným okolnostem, z nichž pro žalobkyni vyplývaly výhody, přihlédl. Jelikož
žalobkyně nespecifikovala, v čem konkrétně byly podmínky jejího podnikání odlišné, krajský soud
se touto její námitkou nemohl zabývat podrobněji. Z popsaného postupu nicméně porušení §46
odst. 3 daňového řádu neshledal. Nadto doplnil, že při stanovení daně za použití pomůcek,
nebude nikdy takto stanovený základ daně zcela přesně odpovídat realitě, neboť jde pouze
o kvalifikovaný odhad z důvodu absence podkladů pro jeho stanovení dokazováním.
Další námitka žalobkyně směřovala proti vyjádření žalovaného, že správce daně prováděl
pouze namátkové ověření údajů, neboť toto neodpovídalo skutečnosti, ani ustanovení §36
daňového řádu. Žalobkyně byla toho názoru, že správce daně byl povinen zkontrolovat úplnost
evidence DPH a všechny skutečnosti rozhodné pro stanovení daňové povinnosti (v rámci
místního šetření a vyhledávací činnosti). Proto žalobkyni již v rámci daňové kontroly nestíhala
důkazní povinnost podle §31 odst. 3 daňového řádu, neboť správci daně byly již všechny tyto
skutečnosti známé. Krajský soud odmítl názor žalobkyně, že správce daně je povinen vždy ověřit
evidence k DPH včetně všech příslušných daňových dokladů, a to již při místním šetření nebo
vyhledávací činnosti, z čehož byl žalobkyní dovozován zánik jejího důkazního břemene
při daňové kontrole. Je to právě až institut daňové kontroly, který slouží k tomu, aby správce
daně mohl zjistit a prověřit daňový základ, na rozdíl od místního šetření nebo vyhledávací
činnosti, které slouží zejména k získávání předběžných informací (i jen částečných, v rámci
namátkových šetření, jak se stalo v tomto případě) o daňových subjektech (případně jiných
osobách). Krajský soud proto po ozřejmění cíle a účelu daňové kontroly, místního šetření
a vyhledávací činnosti dospěl k závěru o nedůvodnosti této námitky.
Tvrzení, že se žalovaný těmito námitkami dostatečně nevypořádal, což způsobilo
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, bylo krajským soudem rovněž odmítnuto, neboť žalovaný
(ač připustil, že o místních šetřeních mohl být sepsán též protokol) uvedl, že úřední záznamy byly
součástí spisu žalobkyně a všechny skutečnosti v rámci těchto šetření zjištěné, byly vzaty
do úvahy. Co se týče námitek rozporu postupu správce dané s §46 odst. 3 a §36 daňového řádu,
ty nebyly v rámci řízení o odvolání uplatněny, a proto se jimi žalovaný neměl povinnost zabývat.
Ani námitka, že nebyla splněna podmínka stanovení daně dostatečně spolehlivě,
neobstála. Krajský soud neshledal, že by se správce daně nepohyboval v rámci mezí jemu svěřené
správní úvahy, ani že by použil zjevně nesprávný, nebo nelogický postup stanovení daně.
Krajský soud konečně nepřisvědčil ani poslední, obecné, námitce žalobkyně, že nebyla
dodržena zásada zákonného postupu správce daně v daňovém řízení, a proto nebyla splněna
základní podmínka pro jakékoliv doměření daně. K této námitce soud odkázal na již shora
uvedené, kdy v postupu správce daně tvrzenou nezákonnost neshledal.
Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
Stěžovatelka předně namítá nezákonnost zahájení daňové kontroly z důvodu jejího
nesouladu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem Ústavního soudu ze dne
18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07. Uvádí, že nepolemizuje s názory žalovaného, pokud jde
o správnost či nesprávnost právního názoru Ústavního soudu, neboť má zato, že je povinností
žalovaného takový právní názor, který má precedenční dopady, při řešení typově shodných
případů bez dalšího respektovat (odvolává se na rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 12. 2009,
č. j. 2 Aps 2/2009 – 52). Pouze soudy a nikoliv správní orgány jsou oprávněny ve výjimečných
a odůvodněných případech odchýlit se od názoru vysloveného Ústavním soudem. Pokud správní
orgán nerespektuje judikaturu Ústavního soudu, porušuje zásadu zákonnosti, coby základní
zásadu daňového řízení, neboť není na něm, ale na Ústavním soudu, aby vykládal právní předpisy
v souladu s ústavním pořádkem. Stěžovatelka dále poukazuje na judikaturu zdejšího soudu,
konkrétně na rozsudek ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 Afs 56/2010 - 65, dle kterého pro závaznost
nálezu Ústavního soudu není podstatné, byl-li publikován ve Sbírce zákonů. Má-li právní názor
v nálezu uvedený precedenční dopady, je obecně závazný při řešení typově shodných případů,
což odpovídá principu rovnosti v právech a principu předvídatelnosti rozhodování orgánů
veřejné moci. Ve své argumentaci stěžovatelka dále podává rozbor temporálních účinků
judikatury ve vztahu k jejímu případu. Odkazuje opět na judikaturu zdejšího soudu, například
na rozsudek ze dne 13. 1. 2011, č. j. 9 Afs 49/2010 – 205 (v kasační stížnosti nesprávně uvedeno
čl. 216 – pozn. NSS), z něhož se podává, že nález Ústavního soudu, vydaný v listopadu roku
2008, lze aplikovat i na případ zahájení daňové kontroly v roce 2004. Je sice nepochybné,
že v roce 2004 nebyl tento nález subjektům daňového řízení znám, zároveň však platí, že jej nelze
opomenout tehdy, jedná-li se o řízení dosud neskončená, včetně těch, která dobíhají u správních
soudů. S odkazem na doktrínu tvrdí, že v České republice se uplatňuje zásada tzv. incidentní
retrospektivy, tedy aplikace nové soudem utvořené (dotvořené) normy na všechny kauzy aktuálně
před soudy probíhající, stejně jako i na všechny žaloby podané po dni vyslovení nového právního
názoru. Současně však vylučuje použití mimořádných opravných prostředků jen z důvodu změny
judikatury. Stěžovatelka proto poukazuje na časovou posloupnost postupu správce daně v dané
věci. Daňová kontrola byla zahájena dne 12. 11. 2007, nález Ústavního soudu byl zveřejněn dne
18. 11. 2008 (v kasační stížnosti nesprávně uvedeno 18. 12. 2008 – pozn. NSS) a dodatečné
platební výměry byly vydány dne 11. 5. 2009 (v kasační stížnosti uvedeno 7. 5. 2011, pozn. NSS).
Dle stěžovatelky k tomuto datu (s výjimkou rozsudku č. j. 5 Afs 43/2008 – 60, kde se ovšem
jednalo o zahájení daňové kontroly u právnické osoby, která v dodatečném daňovém přiznání
vykázala ztrátu) neexistoval žádný rozsudek Nejvyššího správního soudu, reagující na právní
názor Ústavního soudu, a správce daně byl proto povinen vedené řízení zastavit, neboť pouze
formálně zahájená kontrola není úkonem podle §47 odst. 2 daňového řádu, a dnem 31. 12. 2007
tak uplynula lhůta pro doměření daně. Dne 26. 11. 2009 (správně dne 8. 1. 2010, pozn. NSS) bylo
vydáno rozhodnutí žalovaného - rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2009,
č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, (v kasační stížnosti nesprávně uvedeno č. j. 1 Afs 56/20109 - 65), na který
se krajský soud odvolává, nebyl tedy znám ani v době rozhodování o odvolání. Z uvedených
důvodů tak, dle názoru stěžovatelky, krajský soud rozhodl v rozporu s ustanovením §75 odst. 1
s. ř. s., dle kterého soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Stěžovatelka dále částečně souhlasí s krajským soudem v tom,
že v posuzovaném případě nešlo o zcela totožnou situaci jako v předmětném nálezu Ústavního
soudu, nicméně Ústavní soud dovodil neústavnost zahájení kontroly právě z absence
jednoznačně formulovaných důvodů, které musí existovat již v okamžiku zahájení daňové
kontroly a musí být správcem daně sděleny kontrolovanému subjektu a zachyceny v protokolu
o zahájení kontroly; v tom existuje shoda s nyní projednávanou věcí. Navíc je obecně známo,
že správci daně postupovali v rozporu s citovaným judikátem Ústavního soudu plošně, což
dokládají i články z tisku.
Stěžovatelka dále namítá, že výzvami správce daně jí byly uloženy nesplnitelné povinnosti,
přesto že bylo správci daně známo, že jí bylo celé účetnictví včetně počítače odcizeno. Správce
daně ji neinformoval, jakým náhradním způsobem mohla požadované dokumenty nahradit,
a to ani na základě žádosti ze dne 22. 6. 2009; z toho stěžovatelka dovozuje porušení zásady
poučovací zakotvené v §4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů.
Dále stěžovatelka tvrdí, že se žalovaný vůbec nevypořádal s její námitkou, že postup
správce daně při doměření daňové povinnosti podle pomůcek byl nesprávný, neboť pracovník
správce daně (p. K.) o provedených šetřeních na DPH za zdaňovací období 1. a 4. čtvrtletí roku
2004 nesepsal řádné protokoly. Dle stěžovatelky mohly být právě protokoly, jakožto veřejné
listiny, použity jako pomůcky pro stanovení daně. Krajský soud svou argumentaci opřel o úřední
záznam ze dne 6. 5. 2009, i když šetření byla prováděna ve dnech 13. 5. 2004 a 13. 2. 2005.
Úřední záznam navíc není veřejnou listinou, a tak mu nesvědčí předpoklad pravdivosti jeho
obsahu. Pokud by pracovník správce daně postupoval v souladu se zákonem a sepsal
o provedených šetřeních řádné protokoly, bylo by z nich patrno, jakou obchodní přirážku
realizovala stěžovatelka v předmětných zdaňovacích obdobích. Jelikož byly v těchto šetřeních
prověřovány údaje ze stěžovatelkou podaných daňových přiznání, lze dovodit, že údaje v nich
uvedené, byly správné. Z daňových přiznání šlo stanovit marži stěžovatelky v roce 2004, a tuto
marži měl pak správce daně použít jako pomůcku i při stanovení DPH za zdaňovací období roku
2006. Namítaným postupem správce daně a žalovaného byl porušen daňový řád takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost; pro tyto důvodně vytýkané vady měl krajský soud
napadené rozhodnutí zrušit.
Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí a plně
se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu. Ve vztahu k lhůtě podle §47 daňového řádu a §264
odst. 4 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, doplnil, že dodatečné
vyměření daně bylo provedeno na základě daňové kontroly zahájené dne 12. 11. 2007
a rozhodnutí o odvolání bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 18. 1. 2010, z čehož plyne,
že lhůta pro dodatečné vyměření daně je zachována. Navrhuje proto kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžejní námitkou stěžovatelky je tvrzená nezákonnost zahájení daňové kontroly,
s ohledem na právní názor Ústavního soudu, vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07. Jde tedy
o zhodnocení, nakolik je (v intencích zmiňovaného nálezu) pro posouzení zákonnosti
doměřování daně podstatné, že daňovému subjektu správce daně při zahájení daňové kontroly
nesdělil konkrétní důvody tohoto postupu. S touto otázkou pak úzce souvisí hodnocení
provedené daňové kontroly z pohledu §47 odst. 2 daňového řádu, tedy zda je taková kontrola
úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty pro doměření daně.
Předně je nutno uvést, že se stěžovatelka mýlí, má-li za to, že precedenční povaha nálezů
Ústavního soudu v praxi znamená povinnost soudů, potažmo správních orgánů, mechanicky
aplikovat právní názory zde vyslovené na právě řešené případy. Zdejší soud již například
v rozsudku ze dne 14. 9. 2005, č. j. 2 Afs 180/2004 - 44, konstatoval, že obecné soudy „jsou (…)
povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat a v tomto smyslu je pro ně závazná. K odchylce od ní by mohly
přistoupit pouze ve výjimečných případech, a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato
judikatura by byla vnitřně nesourodá a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu;
nevypořádávala by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi a zároveň
by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno, že k tomuto nevypořádání nedošlo
záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí anebo by došlo k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů,
což by obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil.“
Z těchto obecných východisek pak Nejvyšší správní soud vycházel i při úvahách, do jaké
míry je v dalších, skutkově obdobných případech shora uvedený právní názor Ústavního soudu
aplikovatelný, a za jakých podmínek.
Stěžovatelka uvádí, že kromě rozsudku ze dne 19. 2. 2009, č. j. 5 Afs 43/2008 – 60, který
se ale týkal zahájení daňové kontroly u právnické osoby, neexistoval v době vydání dodatečných
platebních výměrů – 11. 5. 2009 (v kasační stížnosti uvedeno 7. 5. 2009; pozn. NSS) žádný
rozsudek zdejšího soudu, který by reagoval na předmětný právní názor Ústavního soudu.
Je pravdou, že první věcí, ve které se Nejvyšší správní soud závazností a aplikací výše
specifikovaného nálezu na předloženou věc, zabýval podrobně, byl rozsudek ze dne 26. 10. 2009,
č. j. 8 Afs 46/2009 - 46, publikovaný pod č. 1983/2010 Sb. NSS (všechna uváděná rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z http://nssoud.cz). Nicméně již v stěžovatelkou uvedeném
rozsudku ze dne 19. 2. 2009, č. j. 5 Afs 43/2008 – 60, odmítl Nejvyšší správní soud mechanicky
aplikovat právní názor Ústavního soudu na tuto problematiku a připustil, že explicitní sdělení
důvodů, pro něž je daňová kontrola zahajována, nemusí být, z hlediska zachování procesních
práv daňového subjektu, vždy nezbytně nutné. Zdejší soud přitom tuto úvahu nespojoval s tím,
zda byla daňová kontrola zahajována u právnické nebo fyzické osoby, nebo zda byla v daňovém
přiznání vykázána nulová daňová povinnost nebo ztráta, ale s tím byly-li kontrolovanému
subjektu explicitně sděleny konkrétní důvody zahájení daňové kontroly. Nejpodrobněji se pak
k dané problematice vyjádřil zdejší soud zejména v již výše uváděném, a krajským soudem
na tento případ aplikovaném, rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, publikovaném
pod č. 2000/2010 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí uvedl, že „právní názor, obsažený v odůvodnění
rozhodnutí Ústavního soudu a mající precedenční dopady, je obecně závazný při řešení typově shodných případů,
tj. i nad rámec konkrétní rozhodované věci. Pro tento závěr svědčí zejména princip rovnosti v právech a princip
předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci. Z těchto principů totiž plyne právo každého na stejné
rozhodování v typově obdobných případech, což současně vylučuje libovůli při aplikaci práva (…) Obecný soud
je povinen respektovat vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se opíral výrok
nálezu Ústavního soudu, při rozhodování následujících skutkově obdobných případů. Postup obecného soudu, jenž
právní názor v nálezu vyjádřený odmítne respektovat, není v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, pokud
je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen o tom, že je nutno právní závěry prezentované
Ústavním soudem revidovat. Důvodem ospravedlňujícím takový postup však nejsou pouhá tvrzení obecného soudu,
že právní názory Ústavního soudu jsou argumentačně nezpochybnitelné, že judikatura Ústavního soudu
je v připodobnitelných věcech nekonzistentní a že je respektuhodná jen tehdy, naznačuje-li podrobně další
rozhodovací praxi. Reflektování ústavněprávních výkladů Ústavního soudu nemůže záviset na tom, zda jsou
orgány veřejné moci subjektivně přesvědčeny o jeho správnosti a dostatečné přesvědčivosti. Obecné soudy musí zajistit
užitím interpretačních principů rozumnou aplikaci nálezů Ústavního soudu i v případě, že jeho judikatura není
zcela jednotná a konzistentní, přičemž nalézání konzistentní linie v ústavní judikatuře musí být činěno v dobré
víře.“ S odkazem na svou předcházející judikaturu, sledující tento přístup k precedenční
povaze rozhodnutí Ústavního soudu (mimo jiné i již zmiňovaný rozsudek ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 180/2004 – 44), pak uzavřel, že nález sp. zn. I. ÚS 1835/07 se dostatečně
nevypořádává se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi a zároveň
z něj není patrno, že by se tak stalo záměrně. Ústavní soud v citovaném nálezu především
nezohlednil judikaturu Nejvyššího správního soudu, „který vypracoval velmi podrobný mechanismus
procesních prostředků k ochraně proti případné svévoli při zahájení a v průběhu daňové kontroly: možnost podat
námitky a povinnost správce daně rozhodnout o nich v určité lhůtě; obrana proti daňové kontrole jako proti
nezákonnému zásahu a z toho plynoucí možnost správního soudu vyslovit zákaz pokračovat v porušování práva
daňového subjektu (§87 odst. 2 s. ř. s.), tj. fakticky zakázat pokračovat v daňové kontrole, a přikázat obnovit
stav před zásahem (např. stanovit povinnost vrátit zabavené účetnictví či jiné dokumenty); neúčinnost zahájení
daňové kontroly, pokud byla zahájena toliko formálně a nikoliv reálně. Nejvyšší správní soud má za to, že tato
řešení, která v minulosti nabídl, představují dostatečně účinný mechanismus proti případné svévoli ze strany správce
daně v průběhu provádění daňové kontroly.“ Jelikož tedy Ústavní soud ve svém nálezu explicitně
nevyvrátil, že jím sledovaného cíle, tj. ochrany před svévolí správce daně a minimalizace jeho
zásahů do autonomní sféry daňového subjektu, nelze dostatečně dosáhnout prostředky
plynoucími z judikatury Nejvyššího správního soudu, dospěl zdejší soud k závěru,
že od předmětného právního názoru je možné se v konkrétních případech odchýlit. Nutno dodat,
že tento stěžejní rozsudek zdejšího soudu byl v době vydání rozhodnutí žalovaného (8. 1. 2010)
již znám; stěžovatelka v kasační stížnosti pouze uvedla nesprávné datum vydání rozhodnutí
žalovaného (26. 11. 2009).
Na tento rozsudek následně navázala, dnes již konstantní, judikatura správních
soudů; viz například rozsudky zdejšího soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 Afs 84/2009 - 90,
a ze dne 19. 3. 2010, č. j. 5 Aps 2/2010 - 54, či rozsudek ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 Afs 7/2010 - 70.
Ústavní konformita závěrů plynoucích ze shora citované judikatury byla fakticky
potvrzena i usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 378/10, kterým byla pro
zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost proti výše citovanému rozsudku ze dne
3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52. Ústavní soud zde, mimo jiné, konstatoval, že samotná
neexistence pochybností vedoucí k zahájení daňové kontroly, legitimitu daňové kontroly
nezpochybňuje.
Konečně je třeba poukázat i na pozdější stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, ve kterém došlo k přehodnocení závěrů vyslovených
v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07. Ústavní soud zde konstatuje, že „daňové řízení a jednotlivá dílčí
oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového řízení se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru
daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při
uplatňování jednotlivých procesních institutů, tedy i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu
s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci
nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů
a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny nelze považovat bez dalšího postup správce daně, který
zahájí daňovou kontrolu ve smyslu §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů, bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou
povinnost.“
Shora uvedené skutečnosti mají zásadní význam jak z pohledu věcného posouzení
zákonnosti postupu správce daně (respektive posouzení právního názoru krajského soudu, který
nezákonnost daňové kontroly, z důvodů uváděných stěžovatelkou, neshledal), tak i z pohledu
temporálních účinků judikatury, jichž se stěžovatelka v této souvislosti taktéž dovolává. Pokud
jde o posouzení, zda daňová kontrola provedená u stěžovatelky byla v rozporu s ústavními
kautelami zákazu svévole při výkonu veřejné moci a požadavkem na minimalizaci zásahů do
autonomní sféry daňového subjektu, zde má Nejvyšší správní soud za to, že krajský soud správně
dovodil, že nikoliv. Jak již bylo výše konstatováno, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07
byl nejen překonán pozdějším plenárním stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, ale od samého
počátku byl správními soudy interpretován odlišným způsobem, než jaký předestírá stěžovatelka.
Postačí jen připomenout, že Nejvyšší správní soud již od počátku předmětný nález nevykládal
rigidně, ve smyslu požadavku na explicitní sdělení důvodů zahájení daňové kontroly, coby
podmínky její zákonnosti sine qua non, a dovodil, že požadavek na dodržení shora zmiňovaných
ústavních principů, může být naplněn i jiným způsobem. Nelze jistě popřít, že daňová kontrola
může být v určitých případech nezákonným zásahem a může tak navodit nezákonnost v celém
dalším procesním postupu v daňovém řízení, zdejší soud má však za to, že takovým
případem není nyní projednávaná věc, kdy stěžovatelka namítá pouze rozpor s nálezem
sp. zn. I. ÚS 1835/07, v důsledku nesdělení konkrétních pochybností při zahájení daňové
kontroly, bez toho, že by uvedla konkrétní indicie nasvědčující závěru, že okolnosti zahájení
kontroly byly jakkoli nestandardní. Nezákonnou kontrolou je přitom třeba rozumět například
kontrolu bezdůvodně opakovanou při shodném předmětu, kontrolu prováděnou v době, kdy již
uplynula lhůta k vyměření daně, kontrolu osoby, která byla členem již neexistující právnické
osoby, či kontrolu, v jejímž průběhu dochází k nezákonnému postupu ze strany
pracovníka správce daně (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005,
č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, publikované pod č. 735/2006 Sb. NSS). K žádnému z takových excesů
přitom v nyní projednávané věci nedošlo. Při zahájení kontroly byla stěžovatelka informována,
jaké daňové povinnosti a za jaká zdaňovací období budou správcem daně kontrolovány, dostalo
se jí příslušných poučení a ve stejný den byla správcem daně písemně vyzvána k předložení
příslušných evidencí a dokladů. Tento postup lze označit za zcela standardní a respektující
základní principy daňového řízení (jehož je daňová kontrola součástí). Daňová kontrola
provedená u stěžovatelky tedy nebyla zahájena v rozporu se zákonem i ústavním pořádkem
a představuje proto úkon ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu, který založil běh nové
prekluzivní lhůty, neboť byl učiněn zcela nepochybně v průběhu původní tříleté lhůty k vyměření
daně dle §47 odst. 1 daňového řádu. Zahájení daňové kontroly dne 12. 11. 2007 založilo běh
nové prekluzivní lhůty, která tak uplynula dnem 31. 12. 2010. DPH za kontrolované zdaňovací
období 1. – 4. čtvrtletí roku 2006 byla stěžovatelce pravomocně doměřena dodatečnými
platebními výměry ze dne 11. 5. 2009 a rozhodnutí o odvolání proti nim bylo zástupci
stěžovatelky doručeno dne 18. 1. 2010. Je tedy zcela zřejmé, že daň byla stěžovatelce doměřena
v rámci prekluzivní lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2006,
č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, publikovaný pod č. 954/2006 Sb. NSS).
K námitce stěžovatelky, týkající se časového působení rozhodovací činnosti soudů,
je třeba nejprve zopakovat, že tvrzení, dle kterého v době rozhodování daňových orgánů nebylo
dosud správními soudy judikováno o výkladu nálezu Ústavního osudu sp. zn. I. ÚS 1835/07,
ke kterému se přihlásil v dané věci krajský soud, neodpovídá realitě. Jak bylo již výše uvedeno,
ke dni vydání odvolacího rozhodnutí (8. 1. 2010) byly již zdejším soudem vydány a zveřejněny
přinejmenším rozsudky č. j. 5 Afs 43/2008 – 60, ze dne 19. 2. 2009, a č. j. 8 Afs 46/2009 – 46,
ze dne 26. 10. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 – 52, ze dne 3. 12. 2009 nebo č. j. 1 Afs 84/2009 – 90,
ze dne 22. 12. 2009, o jejichž obsahu bylo již pojednáno výše. V době rozhodování žalovaného
tak již byla veřejně dostupná soudní judikatura, která popírala mechanickou aplikaci právního
názoru vysloveného v předmětném nálezu. To však pro závěr o nedůvodnosti argumentace
stěžovatelky není rozhodující. Stěžovatelka totiž nepřesně interpretuje zásady temporálních
účinků judikatury. Lze ji proto především odkázat na usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu
ze dne 21. 10. 2008, č. j. 6 As 7/2005 - 97. Rozšířený senát zde dovodil, že "[u]stálená judikatura
vrcholných soudů představuje ve svém materiálním rozměru právní normu. Změnu či zpřesnění této judikatury pak
lze ve funkčním smyslu považovat za novelu právního předpisu s temporálními účinky, které změna právního
předpisu tradičně má. Tato skutečnost má tedy v projednané věci účinky: 1) Změna či zpřesnění judikatury není
dostatečným důvodem pro využití mimořádných opravných prostředků ve věcech týkajících se stejného právního
problému, které však byly před vydáním usnesení rozšířeného senátu pravomocně skončeny ve správním řízení
a proti kterým nebyla v odpovídající lhůtě podána správní žaloba (…); 2) Soudy rozhodující ve správním
soudnictví však mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého
právního názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních." Závěry plynoucí
z tohoto rozhodnutí jsou plně využitelné i pro případy, kdy nejde o reflexi nově zaujatého názoru
na výklad práva ze strany rozšířeného senátu či Ústavního soudu, ale lze je nepochybně aplikovat
na situaci, kdy takový výklad plyne z již ustálené a konstantní judikatury Nejvyššího správního
soudu (bez toho, že by byl „ex cathedra“ vysloven jeho rozšířeným senátem). Stěžovatelka
ostatně v kasační stížnosti sama cituje z rozsudku zdejšího soudu ze dne 13. 1. 2011,
č. j. 9 Afs 49/2010 – 205, ve kterém je objasněna zásada incidentní retrospektivy, „tedy aplikace
nové, soudem utvořené (dotvořené), normy na všechny kauzy aktuálně před soudy probíhající, stejně jako
na všechny žaloby podané po dni vynesení nového právního názoru.“ To znamená, že krajský soud byl
v nyní posuzované věci, při respektování zásad časové působnosti judikatury, a s ohledem na výše
uvedenou konstantní judikaturu zdejšího soudu, oprávněn odchýlit se od rigidního výkladu
judikátu Ústavního soudu a neaplikovat mechanicky právní názor o nezákonnosti zahájení
daňové kontroly v důsledku nesdělení jednoznačně formulovaných důvodů. Správnost takového
postupu byla navíc dodatečně aprobována i již zmiňovaným stanoviskem pléna ze dne
8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, kterým Ústavní soud přehodnotil svůj postoj a potvrdil tak
dosavadní praxi správců daně, která vycházela z názoru konstantně zastávaného zdejším soudem.
Co se týče námitky, že stěžovatelka byla správcem daně vyzývána k splnění nesplnitelných
povinností, zde lze odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku krajského soudu (str. 11 – 12),
který, s odkazem na judikaturu zdejšího soudu, správně uvedl, že nesplnění povinnosti daňového
subjektu při dokazování jím uváděných skutečností ve smyslu §31 odst. 5 daňového řádu je třeba
posuzovat z objektivního hlediska. Proto ani okolnost, že bylo účetnictví stěžovatelce odcizeno,
ji, coby daňový subjekt, nezbavuje povinnosti k výzvě správce daně prokázat rozhodné
skutečnosti. Správcem daně ji přitom nebylo nikterak bráněno prokázat její tvrzení i jiným
způsobem, než předložením účetnictví a daňových dokladů, což by umožnilo udržet proces
stanovení daně v rovině dokazování.
Tvrdí-li stěžovatelka dále, že byla správcem daně porušena zásada poučovací, neboť
jí nebylo sděleno, jakým náhradním způsobem měla požadované dokumenty nahradit (a to ani
na základě žádosti ze dne 22. 6. 2009), zde je nutno uvést, že se jedná o kasační námitku
nepřípustnou. Dle §104 odst. 4 s. ř. s. jsou totiž nepřípustné námitky, které byly poprvé uvedeny
až v kasační stížnosti, ačkoliv mohly být uplatněny již v řízení před krajským soudem. Z obsahu
žaloby jednoznačně plyne, že námitku porušení poučovací povinnosti správcem daně
stěžovatelka v rámci řízení před krajským soudem neuplatnila.
Konečně pokud jde o námitku, dle které se žalovaný vůbec nevypořádal s tím,
že pracovník správce daně nesepsal řádné protokoly o místních šetřeních na DPH za zdaňovací
období 1. a 4. čtvrtletí roku 2004, zdejší soud se plně ztotožňuje s argumentací krajského soudu,
který jí neshledal důvodnou. Pracovník správce daně, provádějící místní šetření dne 13. 5. 2004
a prověřování údajů v rámci vyhledávací činnosti dne 13. 2. 2005, o těchto šetřeních sepsal úřední
záznamy, jak mu to umožňoval §15 odst. 8 daňového řádu. Krajský soud přitom správně
upozornil, že zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2004 nebylo předmětem daňové kontroly na daň
z přidané hodnoty, a proto není pro toto řízení relevantní. Nicméně, správce daně vzal
při stanovení základu daně do úvahy všechny skutečnosti, které z uvedených šetření vyplynuly.
Nečinil přitom rozdíl v tom, jestli o nich byl sepsán protokol, nebo úřední záznam, jak vyplývá
z úředního záznamu ze dne 6. 5. 2009, ve kterém je podrobně rozvedeno, proč správce daně
použil náhradní způsob doměření daně z příjmů za předmětné zdaňovací období, a z jakých
pomůcek při tomto doměření vycházel. Z tohoto úředního záznamu je dále patrno, že správce
daně využil poznatky z těchto úředních záznamů, z písemností předložených v průběhu místních
šetření, jakož i z výslechů svědků u dožádaných správců daně, nicméně z nich nezískal dostatečné
informace k tomu, aby mohl stanovit obchodní přirážku realizovanou stěžovatelkou
(u motorových vozidel nakoupených po 1. 5. 2004 se mu nepodařilo zjistit ani nákupní cenu
těchto vozidel), a proto postupoval správně, použil-li jako pomůcky údaje zjištěné
u srovnatelného subjektu. Pravdivost informací zaznamenaných v těchto úředních záznamech
nebyla navíc nikdy zpochybňována. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem krajského soudu,
který dovodil, že není-li pravdivost informací zaznamenaných v úředních záznamech
zpochybňována, není důvod při jejich hodnocení vycházet z premisy, že úředním záznamům
nesvědčí zásada presumpce správnosti (na rozdíl od protokolů, tj. veřejných listin) a jejich využití
pro potřeby stanovení daně tak principiálně nic nebrání. Nelze pak přisvědčit ani tomu,
že se žalovaný vůbec touto námitkou nezabýval, neboť se s ní argumentačně vypořádal na str. 10
odůvodnění svého rozhodnutí. Zdejší soud nadto dodává, že v kasační stížnosti je namítán pouze
nezákonný postup pracovníka správce daně při místním šetření (prověřování údajů
při vyhledávací činnosti) za zdaňovací období 1. a 4. čtvrtletí roku 2004. Právě probíhající řízení
se však týká zdaňovacích období 1. – 4. čtvrtletí roku 2006; tato šetření časově nesouvisí
s daňovou povinností na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. – 4. čtvrtletí roku 2006,
a proto ani závěry při nich zjištěné nejsou relevantní pro její správné doměření. Namítá-li dále
stěžovatelka, že „protože při těchto šetřeních prověřoval pracovník správce daně údaje z daňových přiznání
stěžovatelky, lze dovodit, že údaje v těchto přiznáních, byly správné“, tato argumentace není zcela
srozumitelná. Právě ověření údajů z podaných daňových přiznání bylo účelem předmětných
šetření (dne 13. 2. 2005 jenom namátkově). Zdejší soud tak neshledal ani tuto skupinu kasačních
námitek za důvodnou. Lze tak uzavřít, že krajský soud nepochybil, pokud výše popsaný postup
daňových orgánů nevyhodnotil jako vadu řízení, která mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí
správního orgánu.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud naznal, že kasační stížnost není
důvodná. Nezbylo mu proto, než ji rozsudkem zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem
k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšná, právo na náhradu
nákladů řízení ji nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho
případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu