ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.26.2012:28
sp. zn. 3 Ads 26/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: V. Ch.,
zastoupená JUDr. Zdenkou Turičíkovou, advokátkou se sídlem Na Florenci 19, Praha 1, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, Odbor sociální péče a zdravotnictví se
sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2011, č. j. MHMP
69265/2011 SSP/18/11, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 8. 9. 2011, č. j. 4 Ad 45/2011 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobkyně JUDr. Zdence Turičíkové, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 19,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobkyně v částce 800 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
Žalobkyni (dále „stěžovatelka“) byla rozhodnutím ze dne 23. 11. 2010, čj. 2593/10/AEA-
1/6 Úřadem práce hl. m. Prahy, pracoviště SSP v Praze 5 (dále „úřad práce“), zamítnuta žádost
o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2010. Proti rozhodnutí úřadu
práce podala stěžovatelka odvolání, které Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče,
odd. SSP (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 28. 2. 2011, čj. MHMP 69265/2011
SSP/18/11, zrušil a řízení zastavil dle ust. §90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále
„správní řád“), z důvodu duplicitní žádosti o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení.
Stěžovatelka totiž dne 28. 6. 2010 podala žádost o přiznání příspěvku na bydlení od 1. 4. 2010
do 30. 6. 2010, a to za existence žádosti o přiznání téže dávky od 1. 7. 2009 do 30. 6. 2010. Řízení
je vedeno pod čj. 4937/10/AEA-1/1.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného žalobou k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). Ve správní žalobě namítala, že o dávku státní sociální podpory
příspěvek na bydlení žádala pouze jednou a ve zbytku postupovala dle pokynů úřadu práce.
V žalobě také vyslovila obavu, že by mohlo dojít k zastavení všech řízení, které s dávkami
na bydlení stěžovatelky souvisejí. Stěžovatelka proto navrhla rozhodnutí žalovaného zrušit.
Ve vyjádření ke správní žalobě žalovaný zdůraznil, že stěžovatelce byla v měsíci květnu 2011
vyplacena částkou ve výši 6.983 Kč požadovaná dávka za období od března 2010 do září 2010.
Městský soud správní žalobu zamítl rozsudkem ze dne 8. 9. 2011, č. j. 4 Ad 45/2011 - 16.
Dospěl k závěru, že žalovaný správně vyhodnotil podanou žádost jako duplicitní. Ze spisu
vyplynulo, že u úřadu práce je pod sp. zn. 4937/10 vedena žádost žalobkyně o přiznání dávky
státní sociální podpory příspěvek na bydlení za období od 2. čtvrtletí 2009 do 30. 6. 2010.
Úřad práce vede ovšem pod sp. zn. 2593/10 další žádost stěžovatelky o poskytnutí téže dávky,
a to za období od 1. 4. 2010 do 30. 6. 2010. Městský soud proto konstatoval, že byly podány
dvě žádosti o poskytnutí téže dávky státní sociální podpory, zahrnující zčásti totožné období.
Konkrétně žádost sp. zn. 2593/10 zahrnuje období, které je již obsaženo v žádosti vedené
pod sp. zn. 4937/10. V době rozhodování žalovaného o odvolání proti rozhodnutí úřadu práce
čj. 2593/10/AEA-1/6 nebylo dosud ve věci žádosti sp. zn. 4937/10 rozhodnuto, a proto
žalovaný správně rozhodnutí úřadu práce zrušil a řízení zastavil. K obavě stěžovatelky o zastavení
všech řízení soud poznamenal, že tato obava není na místě, protože v řízení sp. zn. 4937/10 bylo
již v mezidobí rozhodnuto tak, že příspěvek na bydlení byl stěžovatelce přiznán. Jako
nepodstatnou odmítl městský soud také námitku stěžovatelky, že k duplicitě nedošlo její vinou.
Žalovaný správní orgán výzvou k doplnění původní žádosti postupoval správně a není jeho
chybou, že stěžovatelka místo doplnění žádosti podala žádost novou.
Stěžovatelka včasnou kasační stížností brojí proti výše uvedenému rozsudku městského
soudu, nespecifikuje ovšem konkrétní důvody kasační stížnosti dle ust. §103 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost odůvodnila především
námitkou, že městský soud ve věci rozhodl bez jednání, ačkoliv k tomu nedala souhlas.
Je přesvědčena, že již na základě této skutečnosti musí být napadený rozsudek zrušen,
přesto kasační stížnost doplňuje o další důvody. Namítá nesprávné posouzení otázky duplicity
žádosti o příspěvek na bydlení. Vychází z úvahy, že každý právní úkon má být posuzován
dle své podstaty a nikoli dle názvu. Z toho konstruuje princip, podle kterého nárok „téhož názvu
či druhu na totéž období atd., podání v pořadí druhé již de iure není úkonem žádosti, nýbrž dodatkem úkonu
již učiněného.“ Městský soud, dle stěžovatelky, dospěl k chybnému závěru, že k opakovanému
podání formuláře s žádostí o příspěvek na bydlení došlo vinou stěžovatelky. Stěžovatelka uvádí,
že podání druhé žádosti provedla na výzvu správního orgánu. V závěru kasační stížnosti potom
konstatuje, že dávky státní sociální podpory příspěvek na bydlení ji nebyly a nejsou vyplaceny.
Z výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
zrušil, respektive změnil.
Žalovaný možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů, které byly uvedeny v kasační stížnosti. Nezjistil přitom vady, jimž by se musel
zabývat i bez návrhu (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti neformulovala jednoznačně kasační důvody dle §103
odst. 1 s. ř. s. Otázkou významu absence kasačních důvodů se Nejvyšší správní soud
již mnohokrát zabýval. Odkázat lze například na rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 -
50: „Pokud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné a odpovídají zákonným kasačním důvodům
(§103 odst. 1 s. ř. s.), není rozhodující, že stěžovatel sám své důvody nepodřadil k jednotlivým zákonným
ustanovením či tak učinil nepřesně. Je-li v kasační stížnosti uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku
se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje, kasační stížnost obstojí. Přitom argumentace proti právnímu
posouzení jistě musí vycházet z důvodů napadeného rozsudku; hodnotí-li stěžovatel v takovém případě důvody
rozsudku, neznamená to, že se jedná o kasační stížnost nepřípustnou podle §104 odst. 2 s. ř. s.“ (všechny
rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Obsahově shodný
názor vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47:
„kasační stížnost, tedy i uváděné důvody, o jejichž existenci kasační stížnost opírá, musí soud posuzovat podle
jejich obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.), nikoliv podle formálního označení. Jinak řečeno,
konkrétně uváděné důvody, o něž stěžovatel kasační stížnost opírá, musí být svým obsahem podřaditelné
pod některý z důvodů, které soudní řád správní v ustanovení §103 odst.1 jako důvody kasační stížnosti
vymezuje. Pokud takové obsahové podřazení není možné, jedná se o důvody jiné, v §103 odst. 1 s. ř. s.
neuvedené“.
Princip vstřícného postoje vůči účastníkům správních řízení je transparentně vyjádřena
v rozsudku tohoto soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 1 As 30/2008 - 49: „Adresáti veřejných subjektivních
práv a povinností v oblasti veřejné správy jsou v převážné většině právní laici, na n ichž nelze vyžadovat,
aby své žádosti formulovali zcela pregnantně a pojmenovávali věci přesnými zákonnými termíny, případně dokonce
citovali v žádostech přesná zákonná ustanovení. Správní orgány musí při výkonu veřejné moci akceptovat užívání
běžného neodborného jazyka ze strany uživatelů veřejné správy. Pokud jsou výrazy z oblasti běžného jazyka
nedostatečné, vzbuzující právní nejasnost z pohledu správního orgánu, musí správní orgán vyzvat žadatele
k upřesnění obsahu žádosti a vysvětlit mu, proč je upřesnění nezbytné. Platí totiž zásada, že podání je nutno vždy
posuzovat podle jeho skutečného obsahu (k čemu směřuje), nikoliv formálního označení (§19 odst. 2 správního
řádu z roku 1967, §37 odst. 1 správního řádu z roku 2004).
V daném případě stěžovatelka explicitně neuvedla zákonné kasační důvody, avšak
Nejvyšší správní soud shledal, že její námitky jsou podřaditelné pod konkrétní kasační důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu přezkoumal v rozsahu
takto definované kasační stížnosti.
Záměna pasivně legitimovaného účastníka vyplývá ze skutečnosti, že s účinností od
1. 1. 2012 přešla na základě zákona č. 366/2011 Sb. působnost krajských úřadů rozhodovat
o odvolání ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi na Ministerstvo práce a sociálních věcí,
které se stalo tímto dnem procesním nástupcem žalovaných krajských úřadů v soudních řízeních
v těchto věcech (§69 s. ř. s.), srovnej také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2012, č. j. 4 Ads 165/2011 - 151.
Nejvyšší správní soud se poté přednostně zabýval prvou námitkou, že městský soud
rozhodoval bez jednání, přestože k tomu stěžovatelka nedala souhlas. Tato kasační námitka
spadá pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a pokud by byla shledána důvodnou,
pak již jen toto konstatování by muselo vyústit ve zrušení napadeného rozhodnutí. Stejně
tuto problematiku dlouhodobě řeší konstantní judikatura tohoto soudu, srovnej např. rozsudek
ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004 - 58, Zamítl-li soud žalobu bez jednání poté, co na výzvu předsedy
senátu (§51 odst. 1 s. ř. s.) vyjádřil účastník řízení s takovým postupem nesouhlas, je kasační stížnost podaná
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro vadu řízení spočívající v tom, že byla účastníku odepřena
možnost jednat před soudem, důvodná“, obdobně rozsudek ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 -
59: „Účastníku nelze upřít právo na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit
se k věci (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Rozhodl-li soud o věci bez nařízení jednání,
aniž žalobci řádně doručil výzvu k vyslovení souhlasu s takovým postupem (§51 s. ř. s.), došlo v řízení k vadě,
jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a je proto důvodem pro jeho zrušení [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]).“
Právo účastníka na projednání věci v jeho přítomnosti není neomezené, jeho limit
zdůrazňuje například rozsudek tohoto soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 - 50: Pokud
marně uplyne dvoutýdenní zákonná lhůta podle §51 odst. 1 s. ř. s., neznamená to, že by účastník řízení pozbyl
práva požadovat nařízení jednání k projednání věci. Pokud svůj nesouhlas s takovým postupem účastník řízení
soudu sdělí do doby, než je o žalobě rozhodnuto, je nutné vycházet z toho, že s projednáním věci bez nařízení
jednání nesouhlasí, také již citovaný rozsudek č. j. 4 As 46/2004 - 58.
Nepochybné právo stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti a s možností
uplatnit tam své argumenty, případně se vyjádřit ke všem relevantním okolnostem, však nebylo
dotčeno. Stěžovatelka podala správní žalobu, která byla městskému soudu doručena dne
25. 5. 2011. Dne 27. 6. 2011 byla stěžovatelce zaslána výzva k vyjádření., zda souhlasí
s rozhodnutím ve věci samé bez jednání, a s poučením, že pokud do dvou týdnů od doručení
výzvy nevysloví nesouhlas s projednáním věci bez jednání, má se za to, že souhlas byl udělen.
Dle ust. §42 s. ř. s. ve spojení s ust. §50 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“) se písemnost považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození
vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti. Sama skutečnost, že se adresát
za uvedených okolností třeba ani nedozví o obsahu zásilky či případně vůbec o její existenci není
podstatná. Výzva městského soudu byla takto doručena dne 29. 6. 2011 a od této doby počala
běžet dvoutýdenní lhůta, ve které mohla stěžovatelka vyjádřit svůj nesouhlas s rozhodováním
bez nařízení jednání. V dané věci není pochyb o tom, že výzva byla zaslána na adresu, kterou
sama stěžovatelka uvádí jako své bydliště. Stěžovatelka práva vyjádřit nesouhlas s rozhodnutím
bez jednání nevyužila a uplynutím doby tak nastala fikce jejího souhlasu s rozhodnutím věci
bez jednání dle ust. §51 odst. 1 věta 2. s. ř. s. Zda se stěžovatelka vůbec o výzvě soudu
dozvěděla, nepředstavuje v kontextu zákonné úpravy, vycházející z předpokladu možnosti
adresáta zásilku převzít dodatečně, relevantní skutečnost.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že městský soud závěr o splnění podmínky souhlasu
stěžovatelky s rozhodnutím věci bez jednání pojal dost schematicky. Nicméně z jedné věty
odůvodnění této problematiky je přesto patrné, proč tak postupoval („…protože s tímto postupem
vyslovili souhlas oba účastníci…“). Byť městský soud nevyložil, v čem tento souhlas stěžovatelky
spočíval, jednalo se o závěr věcně správný. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že postup
městského soud byl v tomto směru v souladu se zákonem.
Námitku stěžovatelky proti závěru městského soudu o duplicitě jejích žádostí o přiznání
dávky státní sociální podpory je možné podřadit pod kasační důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. K tomuto kasačnímu důvodu Nejvyšší správní soud obecně uvádí,
že nezákonnost jde buď tehdy, jestliže soud aplikuje na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné
zákonné ustanovení (příp. opomene aplikaci některých ustanovení dalších), anebo sice vychází
z relevantních zákonných ustanovení, avšak vykládá je v rozporu s běžnými interpretačními
metodami (teleologická, systematická, logická, gramatická, apod.). V daném případě se jedná
o druhý případ. Ani této kasační námitce však Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit.
Žádost, vedená u úřadu práce pod sp. zn. 2593/10, opravdu nemůže být charakterizována
jako doplnění žádosti vedené pod sp. zn. 4937/10. Nejvyšší správní soud dává nejprve za pravdu
stěžovatelce, že jak úkony správních orgánů, tak úkony osoby činící podání, je nutné posuzovat
dle obsahu a nikoli dle názvu. Takový způsob ostatně zvolil Nejvyšší správní soud rovněž
při posuzování zkoumané kasační námitky. Nejvyšší správní soud prostudoval žádosti o dávku
státní sociální podpory příspěvek na bydlení, vedené pod spisovými značkami 2593/10
a 4937/10, a dospěl k závěru, že žádosti představují podání samostatné povahy. Stěžovatelka
uvádí, že žádost sp. zn. 2593/10 je pouze dodatkem již učiněného úkonu. Nejvyšší správní soud
však tento názor nesdílí. Předmětná žádost neobsahuje žádné nové skutečnosti, které
by doplňovaly žádost vedenou pod sp. zn. 4937/10, zejména ne ty, o jejichž dodání byla výzvou
úřadu práce žádána. Jedinou změnou je období, za které stěžovatelka o příspěvek na bydlení žádá.
To ovšem identitu předmětu nezpochybňuje, neboť se jedná o vymezení doby v rámci širší doby
dle původního návrhu. Městský soud v rozsudku správně uvedl, že žádost sp. zn. 2593/10
zahrnuje období, které je již v žádosti sp. zn. 4937/10 obsaženo. Žádost sp. zn. 2593/10
je tak jakousi podmnožinou žádosti sp. zn. 4937/10 a proto nemůže být posuzována
jako dodatek, který by obsahoval další argumentaci a návrhy na podporu původní žádosti.
Naopak žádost sp. zn. 2593/10 obsahuje jen ty skutečnosti, které jsou obsaženy v žádosti
sp. zn. 4937/10 a tvoří tak podání, obecně způsobilé věcného projednání.
Nejvyšší správní soud nesdílí závěr městského soudu o právním zdůvodnění této části
jeho rozhodnutí. Městský soud souhlasil s názorem žalovaného, že řízení bylo namístě zatavit
dle ust. §66 odst. 1 písm. b) správního řádu, tedy pro zjevnou právní nepřípustnost druhého
návrhu. K otázce zjevně nepřípustné žádosti se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne
7. 5. 2008, č. j. 2 As 74/2007 - 55, kde uvedl, že „za zjevně právně nepřípustnou [§66 odst. 1 písm. b)
správního řádu z roku 2004] je možno považovat pouze takovou žádost, u níž je již na první pohled zřejmé,
že jí nelze vyhovět. To především znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv
teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování“. Stejně viz Vedral Josef, Správní řád, Komentář,
II. vydání, Bova Polygon, Praha 2008, str. 591. O takový případ se v nyní posuzované věci
nejedná. V daném případě totiž nelze bez dalšího o povaze jednotlivých podání usuzovat,
přinejmenším bez jejich vzájemného porovnání v rámci dokazování.
Ostatně i zdůvodnění závěru městského soudu („…není možné jedné osobě vyplácet za stejné
období stejnou dávku sociální podpory dvakrát.“) správně zdůrazňuje princip jednoho rozhodnutí
o právu (nebo povinnosti) z téhož důvodu jedné osobě. Směřuje tak ovšem k jiné právní
kvalifikaci, totiž k ust. §66 odst. 1 písm. e) správního řádu. Toto ustanovení pamatuje právě
na důsledky existence překážek řízení podle §48 odst. 1 správního řádu. V tomto ustanovení
je překážka litispendence (překážka věci zahájené) zřetelně vyjádřena, zatímco odst. 2 citovaného
ustanovení zdůrazňuje právě shora uvedený princip jednoho rozhodnutí v téže věci. Rozsudek
městského soudu, vycházející z právního zdůvodnění žalovaného, je ovšem věcně správný
a uvedená diference ve zdůvodnění postupu nemění nic na závěru, že správní řízení muselo být
zastaveno, mimochodem třeba také z důvodu dle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu.
Stěžovatelka správně zdůrazňuje princip materiálního chápání podání ve správním řízení,
tedy podle jeho obsahu a nikoli názvu. Princip si však vykládá poněkud svérázně a účelově,
totiž tak, že existence duplicitních podání v téže věci „de iure“ není možná, neboť takový případ
lze vyložit jen jako dodatek původní žádosti. Přehlíží však, že její podání splňovalo znaky žádosti
o dávku a zároveň žádný znak dodatku dřívější žádosti o tutéž dávku za stejné období. Materiální
pojetí návrhu (žádosti) správnímu orgánu neumožňovalo nic jiného, než vést jej právě
jako plnohodnotný návrh a rozhodnout o něm v souladu se zákonem.
K argumentaci stěžovatelky náleží rovněž nepravdivé tvrzení, že městský soud souhlasil
s tím, že k opakovanému podání formuláře s žádostí o příspěvek na bydlení došlo vinou
stěžovatelky. Toto hledisko městský soud v napadeném rozsudku nehodnotil a naopak poukázal
na skutečnost, že není podstatné, jak k duplicitnímu podání došlo. S tímto závěrem městského
soudu se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Tento soud připouští, že pro stěžovatelku může
být otázka „viny“ za podání další žádosti podstatná a rozhodná, nicméně z hlediska principu
materiálního pojetí návrhu a jeho procesních důsledků je stěžovatelkou nastolená výhrada
opravdu nepodstatná a nerozhodná. Nic totiž nemění na skutečnosti, že žádost byla podána
za situace, kdy správní orgán vyzval stěžovatelku jen k doplnění chybějících údajů původní
žádosti. Takto zaměřenou nečinnost stěžovatelky vyřešil žalovaný jediným možným způsobem,
totiž zastavením řízení.
Byť sama stěžovatelka způsobila, že řízení o pozdější žádosti o tutéž dávku muselo
být zataveno, žádnou újmu však přesto fakticky neutrpěla. Ze správního spisu je totiž patrné,
že na základě původní žádosti příslušný úřad dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení
stěžovatelce přiznal a v květnu roku 2011 vyplatil stěžovatelce dávku státní sociální podpory
příspěvek na bydlení v celkové částce 6.983 Kč a to za období od března 2010 do září 2010,
tedy i za období, jenž bylo uvedeno v žádosti sp. zn. 2593/10, o níž bylo řízení zastaveno.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ani jedna z kasačních
námitek stěžovatelky nebyla oprávněná a proto kasační stížnost zamítl dle §103 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.
O nákladech řízení tento soud rozhodl dle §60 odst. 1, 2 a §120 s. ř. s. Žalobkyně nebyla
v řízení úspěšná a náhrada nákladů jí proto ze zákona nepřísluší. Žalovanému v tomto druhu
řízení rovněž náhrada nákladů podle principu úspěchu v řízení nepřísluší (§60 odst. 2 s. ř. s.).
Zástupkyní stěžovatelky pro řízení o kasační stížnosti byla dle §35 odst. 8 věta prvá s. ř. s.
ustanovena advokátka JUDr. Zdenka Tuřičíková. Podle §35 odst. 8 věty prvé za středníkem
v takovém případě hradí hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát. Ze spisu
je patrné, že JUDr. Turičíkové náleží odměna za jeden úkon právní služby dle §11 odst. 1
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále „advokátní tarif“ (převzetí zastoupení), ve výši 500 Kč
[§1 odst. 1, §7, §9 odst. 2, 3 písm. f) advokátního tarifu] a jeden režijní paušál 300 Kč (§13
odst. 3 advokátního tarifu), celkem 800 Kč. Tato částka bude JUDr. Turičíkové k jejím rukám
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu