ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.66.2012:22
sp. zn. 4 Ads 66/2012 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: J. Š.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012,
č. j. 9 Ad 17/2011 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 10. 2008, č. j. 2008/60249-424, bylo zrušeno
usnesení Úřadu práce v Ústí nad Labem (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne
24. 7. 2008, č. j. ULA-26-1/2008, a věc byla vrácena k novému projednání. Usnesením správního
orgánu prvního stupně bylo podle §64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „správní řád“) přerušeno řízení
ve věci uspokojení splatných mzdových nároků žalobce jako zaměstnance vůči zaměstnavateli
(Krajské regionální centrum Ústeckého kraje), a to za měsíc leden 2008 ve výši 24 532 Kč,
za měsíc únor 2008 ve výši 24 532 Kč a za měsíc březen 2008 ve výši 24 532 Kč. V odůvodnění
usnesení správní orgán prvního stupně jako důvod přerušení řízení deklaroval trestní oznámení,
které dne 9. 7. 2008 podal u Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem a které se týkalo
podezření ze spáchání trestného činu žalobcem, konkrétně o snahu podvodem získat finanční
prostředky státu. Výsledek trestního řízení přitom má ve vztahu k řízení správnímu charakter
předběžné otázky. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí, kterým usnesení správního orgánu
prvního stupně zrušil, konstatoval, že dne 8. 7. 2008 byl u Krajského soudu v Ústí nad Labem
žalobcem podán insolvenční návrh na majetek zaměstnavatele a téhož dne žalobce požádal
správní orgán prvního stupně o uspokojení mzdových nároků. Žalovaný poukázal na ustanovení
§3 písm. c) zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti
zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je pro
účely tohoto zákona zaměstnavatel v platební neschopnosti, jestliže neuspokojil splatné mzdové
nároky zaměstnanců, a to dnem následujícím po dni, kdy byl na něho podán insolvenční návrh.
Platební neschopnost zaměstnavatele proto nastala teprve dnem 9. 7. 2008 a pokud žalobce podal
žádost o uspokojení svých mzdových nároků již dne 8. 7. 2008, měla být tato žádost správním
orgánem prvního stupně zamítnuta.
Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného již v minulosti bránil žalobou, která byla
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, č. j. 10 Ca 249/2009 - 33, odmítnuta
podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla zamítnuta
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 4 Ads 7/2011 – 66.
V odůvodnění rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě napadeného
rozhodnutí je dána kompetenční výluka podle §70 písm. a) s. ř. s. Toto rozhodnutí nenaplňuje
materiální znaky rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť jím bylo toliko zrušeno rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně o přerušení řízení do doby vyřešení předběžné otázky,
a nepředstavuje proto žádný zásah do subjektivních práv stěžovatele či do jeho hmotněprávní
pozice; z tohoto aktu, byť formálně označeného jako rozhodnutí, stěžovateli neplynou žádné
povinnosti, ani v důsledku jeho vydání stěžovatel neztrácí žádná práva. Nejvyšší správní soud
dále poukázal na závěry usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne
3. 11. 2009, č. j. Konf 84/2008 – 9, a dodal, že proti meritornímu rozhodnutí správního orgánu
bude mít žalobce možnost se bránit žalobou v občanském soudním řízení.
Proti rozhodnutí žalovaného žalobce (opakovaně) podal žalobu ze dne 14. 6. 2011, která
je předmětem soudního přezkumu v této věci a ve které žalobce navrhl, aby bylo napadené
rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Jednalo se tedy
o opakovanou žalobu poté, co předchozí žaloba téhož žalobce proti témuž rozhodnutí byla
soudem odmítnuta. Přípisem ze dne 19. 8. 2011, č. j. 9 Ad 17/2011 – 4, vyzval Městský soud
v Praze žalobce k zaplacení soudního poplatku, na což žalobce reagoval žádostí o osvobození
od soudních poplatků ze dne 9. 9. 2011, v níž uvedl, že je v současné době ve výkonu trestu
odnětí svobody a jeho příjmy jsou nepatrné.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2011, č. j. 9 Ad 17/2011 – 12, zamítl
žádost žalobce o přiznání osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění usnesení poukázal
na ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba zjevně nemůže být úspěšná,
a ani proto nezkoumal majetkové poměry žalobce. Poukázal na to, že žalobce proti témuž
rozhodnutí žalovaného brojil již v minulosti žalobou, o které bylo soudy pravomocně
rozhodnuto, a nově podaná žaloba by tedy musela být odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Mimoto je evidentní, že žaloba, datovaná dnem 14. 6. 2011, byla podána opožděně, neboť
zákonná dvouměsíční lhůta pro její podání počala běžet dne 31. 10. 2008, kdy bylo napadené
rozhodnutí žalobci doručeno; také opožděnost žaloby je bez dalšího důvodem pro její odmítnutí.
Závěrem městský soud shrnul, že v projednávané věci jsou dány hned tři důvody, pro které
žaloba zjevně nemůže být úspěšná, a to jednak existence kompetenční výluky podle §70 písm. a)
s. ř. s., dále skutečnost, že o žalobě proti témuž rozhodnutí již soud pravomocně rozhodl,
a konečně též zjevná opožděnost žaloby.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2011 se žalobce bránil kasační
stížností ze dne 21. 10. 2011, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 4 Ads 156/2011 – 21, kasační
stížnost zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. V odůvodnění rozsudku se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil s prvním
důvodem zjevné neúspěšnosti žaloby, jak byl dovozen městským soudem, totiž že je zde dána
kompetenční výluka podle §70 písm. a) s. ř. s., neboť napadené rozhodnutí nenaplňuje materiální
znaky rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., když jím bylo toliko zrušeno rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně o přerušení řízení. Toto rozhodnutí proto nepředstavuje žádný zásah
do subjektivních práv stěžovatele. Stejně tak dal Nejvyšší správní soud městskému soudu
za pravdu, že žaloba je zjevně neúspěšná i pro svoji markantní opožděnost, když žalobu lze
ze zákona podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí doručeno žalobci. Vzhledem k tomu,
že napadené rozhodnutí bylo žalovaným vydáno dne 20. 10. 2008 a doručeno žalobci dne
31. 10. 2008, lhůta k podání žaloby skončila dne 31. 12. 2008. Nyní projednávaná žaloba ovšem
byla stěžovatelem datována dnem 14. 6. 2011, tedy podána více než dva roky a pět měsíců
po marném uplynutí zákonné lhůty. Na závěru o nedůvodnosti kasační stížnosti nemohl
nic změnit ani závěr Nejvyššího správního soudu, že třetí důvod zjevné neúspěšnosti žaloby,
jak tento definoval městský soud, totiž že v projednávané věci je dána překážka věci rozhodnuté
(rei iudicatae), nemůže obstát, neboť překážku věci rozhodnuté může založit pouze pravomocný
rozsudek ve věci samé. O první žalobě proti rozhodnutí žalovaného ovšem nebylo rozhodnuto
rozsudkem ve věci samé, nýbrž tato byla soudem odmítnuta pro nepřípustnost. Takové usnesení
tedy nemohlo vytvořit překážku rei iudicatae.
Městský soud následně písemností ze dne 23. 2. 2012, č. j. 9 Ad 17/2011 – 32, žalobce
opakovaně vyzval k zaplacení soudního poplatku za žalobu, a to ve lhůtě 7 dnů od doručení této
výzvy. Současně žalobce poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě v plné výši
zaplacen, bude řízení zastaveno.
Žalobce podáním ze dne 9. 3. 2012 znovu požádal o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce. V žádosti uvedl tytéž skutečnosti, jako ve své předcházející žádosti
o osvobození od soudních poplatků v tomto řízení ze dne 9. 9. 2011, totiž že v současné době
je ve výkonu trestu odnětí svobody a jeho příjmy jsou nepatrné, a neumožňují mu tedy,
aby předmětný soudní poplatek uhradil. Současně požádal o ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2012, č. j. 9 Ad 17/2011 – 37, řízení
zastavil a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění usnesení poukázal na §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), a konstantní judikaturu,
podle níž je soud o opakované žádosti účastníka o osvobození od soudního poplatku v rámci
jednoho řízení povinen rozhodnout jen v případě, že tato (opětovná) žádost obsahuje nové, dříve
neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně jeho poměrů. V souzené věci však
opakovaná žádost žalobce o přiznání osvobození od soudních poplatků ze dne 9. 3. 2012 žádné
nové, dříve neuplatněné skutečnosti, které by nebyly soudem zvažovány při vydání usnesení
ze dne 6. 10. 2011, neobsahuje a k žádné změně poměrů na straně žalobce evidentně nedošlo.
Městský soud dodal, že k žádosti žalobce o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
nepřihlížel a nerozhodoval o ní; tato žádost je bezpředmětná, neboť v daném období žádné
řízení o kasační stížnosti v této věci neprobíhalo. Pro úplnost nicméně uvedl, že žalobce
nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro ustanovení zástupce, neboť u něj nejsou dány
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012 se žalobce (dále
též „stěžovatel“) brání nyní projednávanou kasační stížností ze dne 13. 4. 2012, ve které navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení. V kasační stížnosti uplatnil zcela totožné námitky jako ve výše uvedené kasační stížností
ze dne 21. 10. 2011, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2011, kterým
byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků. Uvedl, že mu majetkové poměry
neumožňují, aby soudní poplatek zaplatil; špatná finanční situace mu znemožňuje vynutit
svá práva před soudem. Městský soud přitom měl ke svému rozhodování dostatečné množství
informací, uvedených v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
a v potvrzení o příjmech vydaných věznicí Vinařice. Stěžovatel znovu zdůraznil, že žaloba byla
záměrně podána opakovaně, tentokrát k obecnému soudu, v souladu s poučením v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 4 Ads 7/2011 – 66.
Podáním ze dne 10. 5. 2012 stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, přičemž s ohledem na danou procesní
situaci není nutné, aby byl stěžovatel zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti
vyplývá, že námitky stěžovatele lze podřadit pod důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.“
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Předně je třeba poukázat na ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., podle něhož „stěžovatel musí
být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo
jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie.“ Ačkoliv povinné zastoupení je obecně jednou ze základních podmínek přípustnosti
kasační stížnosti, podle konstantní judikatury zdejšího soudu není za určitých podmínek nutno
trvat na podmínce zastoupení a zaplacení soudního poplatku. K této otázce se Nejvyšší správní
soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37 (všechna zde
uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: ), ve kterém
judikoval, že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce
na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení advokátem.“ V rozsudku ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 – 77,
pak vyslovil, že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského, resp. krajského soudu, o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku za předchozí kasační stížnost by trvání na splnění poplatkové povinnosti
znamenalo řetězení řešeného problému a ve svém důsledku by popíralo smysl samotného řízení. Tato okolnost
proto sama o sobě nemůže bránit projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí.“ V odůvodnění rozsudku
pak zdejší soud vysvětlil, že „lze i v tomto případě říci, že s ohledem na povahu rozhodnutí, proti němuž
kasační stížnost směřuje, by trvání na splnění poplatkové povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému, které
by ve svém důsledku popíralo smysl samotného řízení, jehož předmětem je posouzení zákonnosti rozhodnutí
o zastavení předchozího řízení, které bylo následkem nesplnění právě této povinnosti ze strany stěžovatele, tedy
povinnosti zaplatit soudní poplatek.“
Závěry citovaných judikátů je třeba aplikovat i na nyní projednávanou věc. Není-li totiž
třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení
advokátem v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského (městského) soudu o zamítnutí
návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků, potom není na splnění těchto zákonných
náležitostí třeba trvat ani v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského (městského) soudu,
kterým bylo zastaveno řízení o žalobě poté, co usnesení krajského (městského) soudu o zamítnutí
návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků nabylo právní moci, bylo ke kasační
stížnosti žalobce potvrzeno zamítavým rozsudkem Nejvyšším správním soudem, a žalobce
následně ani přes opakovanou výzvu soudní poplatek nezaplatil.
Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že kasační stížnost stěžovatele je přípustná
a projednatelná i přesto, že stěžovatelem nebyl zaplacen soudní poplatek za řízení o kasační
stížnosti a stěžovatel není zastoupen advokátem a ani sám nemá vysokoškolské právnické
vzdělání vyžadované pro výkon advokacie.
Podle §47 písm. c) s. ř. s. „soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak zvláštní zákon.“
Podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích „nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho
zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.“ Podle odst. 3 téhož
ustanovení „soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě
zaplacen.“
Z posledně citovaného ustanovení se podává, že v situaci, kdy soudní poplatek za řízení
nebyl zaplacen, je soud podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích povinen poplatníka
vyzvat k jeho zaplacení; po marném uplynutí soudem určené lhůty k zaplacení soud řízení zastaví.
O tomto následku je soud povinen poplatníka ve výzvě poučit. Městský soud v Praze postupoval
zcela v intencích tohoto ustanovení. Vydání napadeného usnesení ze dne 29. 3. 2012, kterým
řízení zastavil, totiž předcházela výzva ze dne 23. 2. 2012, kterou městský soud stěžovatele
opakovaně vyzval k zaplacení soudního poplatku za žalobu, a to ve lhůtě 7 dnů od doručení této
výzvy. Současně jej poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě v plné výši zaplacen,
bude řízení zastaveno.
Stěžovatel však ve stanovené lhůtě, jakož ani později soudní poplatek nezaplatil, ačkoliv
byl o následcích takového jednání řádně poučen. To vedlo městský soud k vydání usnesení
o zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že toto usnesení bylo vydáno zcela v souladu se zákonem
a při dodržení postupu v zákoně vymezeného, nemohlo jeho vydáním dojít k zásahu do práva
stěžovatele na přístup k soudu.
Při posouzení zákonnosti napadeného usnesení o zastavení řízení je třeba blíže
přezkoumat podání stěžovatele ze dne 9. 3. 2012, kterým tento reagoval na výzvu soudu
k zaplacení soudního poplatku ze dne 23. 2. 2012 tak, že opakovaně požádal o osvobození
od soudních poplatků, neboť v současné době je ve výkonu trestu odnětí svobody a jeho příjmy
jsou nepatrné, a neumožňují mu tedy, aby předmětný soudní poplatek uhradil. Nejvyšší správní
soud zdůrazňuje, že o žádosti o osvobození od soudního poplatku musí být obecně rozhodnuto
dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví. Toto pravidlo má ovšem
své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést
ke zbytečnému prodlužování řízení v důsledku opakování stále stejných žádostí a rozhodování
o nich. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 – 65,
se zdejší soud k této otázce vyslovil tak, že „o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku (§36
odst. 3 s. ř. s.) v rámci jednoho řízení je soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve
neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení.“ O takový případ se však
v projednávané věci nejedná, a městský soud proto nebyl povinen o opakované žádosti
stěžovatele o osvobození od soudního poplatku rozhodovat.
O původní žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze dne 9. 9. 2011
rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2011, č. j. 9 Ad 17/2011 – 12, tak,
že žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků zamítl. Toto usnesení bylo podrobeno
přezkumu Nejvyšším správním soudem, který kasační stížnost proti němu zamítl rozsudkem
ze dne 28. 11. 2011, č. j. 4 Ads 156/2011 – 21, přičemž v odůvodnění – obdobně jako předtím
městský soud – podrobně objasnil, proč stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození
od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. Podáním ze dne 9. 3. 2012 stěžovatel
opakovaně požádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž neuplatnil žádný nový důvod,
naopak pouze doslova zopakoval skutečnosti z původní žádosti o osvobození od soudních
poplatků ze dne 9. 9. 2011, s nimiž se již městský soud i Nejvyšší správní soud vypořádaly.
Nebylo proto nutné, aby městský soud o opakované žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků znovu samostatně rozhodoval. Současně nelze než konstatovat, že věcné
posouzení důvodů pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků již nemůže být předmětem
tohoto řízení, neboť bylo obsáhle provedeno v odůvodnění výše uvedených rozhodnutí
Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu.
Pokud stěžovatel v závěru kasační stížnosti znovu namítá, že se řídil poučením
Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 30. 3. 2011, č. j. 4 Ads 7/2011 – 66, a tentokrát
podal (opakovanou) žalobu k obecnému soudu, je Nejvyšší správní soud znovu (tak jako
v odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 11. 2011, č. j. 4 Ads 156/2011 – 21) nucen konstatovat,
že si stěžovatel toto poučení vyložil nesprávně. Nejvyšší správní soud totiž stěžovatele
v rozsudku ze dne 30. 3. 2011 nenaváděl k tomu, aby žalobou u obecného soudu napadl znovu
totéž rozhodnutí žalovaného, nýbrž stěžovatele poučil, aby vyčkal meritorního rozhodnutí
správního orgánu, tedy konečného rozhodnutí ve věci samé (napadené rozhodnutí se týkalo
toliko přerušení řízení), a teprve proti tomuto meritornímu rozhodnutí se případně bránil žalobou
v občanském soudním řízení (viz odůvodnění rozsudku ze dne 30. 3. 2011, zejména na č. l. 70).
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i veškeré spisové dokumentace k závěru,
že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší
správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení
nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu