ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.71.2009:82
sp. zn. 4 Ads 71/2009 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: J. R., zast. I.
R., bytem tamtéž, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 1. 2009, č. j. 2 Cad 53/2007 - 43,
takto:
I. V řízení o kasační stížnosti se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 2 Cad 53/2007 - 43,
zrušil rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 6. 2007, č. X, jímž
byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 5. 10. 2005 o vyrovnání výše částečného invalidního
důchodu na úroveň důchodu, který by jí náležel jen podle českých právních předpisů, tj. včetně
započítání veškeré doby zaměstnání a náhradních dob získaných do 31. 12. 1992. Zároveň soud
věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V odůvodnění zamítavého rozhodnutí žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) uvedla,
že žalobkyně svůj požadavek vznesla s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003,
sp. zn. III. ÚS 405/02. Podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění,
lze však důchod zvýšit pouze s použitím ustanovení §56 odst. 1 písm. b) cit. zákona, tj. zjistí-li se,
že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, anebo byl přiznán
od pozdějšího data, než od jakého náleží. Kontrolou dávkového spisu žalobkyně bylo zjištěno,
že od 11. 3. 1985 do 15. 1. 1994, tj. i ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní republiky,
byla zaměstnána u Vojenského útvaru 7377 Trenčín ve Slovenské republice. S poukazem na čl. 20
odst. 1 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, publikované pod č. 228/1993 Sb.
(dále jen „Smlouva“), jakož i čl. 11 Smlouvy a čl. 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy,
žalovaná uzavřela, že vzhledem k tomu, že zaměstnavatel žalobkyně ke dni rozdělení ČSFR,
tj. ke dni 31. 12. 1992 nebyl organizací se sídlem zapsaným v obchodním rejstříku a v uvedené
době měla žalobkyně trvalý pobyt na území Slovenské republiky, je k posouzení nároku
na přiznání částečného invalidního důchodu za dobu zaměstnání do 31. 12. 1992 příslušný
slovenský nositel pojištění. Z tohoto důvodu byl žalobkyni v intencích čl. 11 Smlouvy
rozhodnutím žalované ze dne 20. 8. 1998 přiznán od 17. 4. 1997 dílčí částečný invalidní důchod
podle §44 zák. č. 155/1995 Sb. za dobu pojištění na území České republiky získanou
od 1. 1. 1993. Dalším rozhodnutím stěžovatelky ze dne 2. 8. 2002, č. X, byl tento důchod
upraven na částku 1340 Kč měsíčně, čímž bylo vyhověno požadavkům žalobkyně na zhodnocení
dopočtené doby. Jelikož v žádosti ze dne 5. 10. 2005 žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost
rozhodnou pro zvýšení jejího částečného invalidního důchodu a pro takové zvýšení nenalezla
stěžovatelka oporu ani v současné právní úpravě, byla žádost žalobkyně o tzv. „vyrovnání“
částečného invalidního důchodu zamítnuta. Stěžovatelka vyslovila názor, že citovaný nález
Ústavního soudu, na který se žalobkyně odvolávala, se týkal konkrétního případu a nezavazuje
stěžovatelku k tomu, aby byl aplikován ve všech analogických případech, neboť soudní judikatura
není v České republice pramenem práva. Stěžovatelka je i nadále v důchodové záležitosti
žalobkyně povinna aplikovat čl. 20 odst. 2 Smlouvy s tím, že dobu pojištění před 1. 1. 1993 nelze
hodnotit jako dobu českého pojištění.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí stěžovatelky ze dne
27. 6. 2007, č. X, neboť ho shledal v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05
ze dne 13. 11. 2007. V odůvodnění tohoto rozsudku soud konstatoval, že vyrovnávací příspěvek
vyplývá přímo ze zásady ústavnosti a ústavního pořádku České republiky. Jestliže tedy podle
citovaného nálezu má Česká republika vůči svým občanům primární povinnost poskytovat
přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří za rovných podmínek i v případě, že smlouvou tuto
povinnost delegovala na někoho jiného (tj. na Slovenskou republiku) a zajistila tím náhradníka,
má tedy nadále povinnost pokrýt zbývající část povinnosti, tzn. dorovnat eventuální schodek do
té míry, v níž Slovenská republika tuto povinnost zcela nekryje. Částečný invalidní důchod nebyl
ze systému důchodového pojištění Slovenské republiky přiznán žalobkyni z důvodu neexistence
právní úpravy částečného invalidního důchodu na území Slovenské republiky. Pokud z tohoto
důvodu nebyla žalobkyni dávka přiznána, má nadále Česká republika povinnost platit dávku do té
míry, v níž Slovenská republika tuto povinnost zcela nekryje, tedy za dobu pojištění získanou za
existence společného státu do 31. 12. 1992. Z tohoto důvodu Česká republika musí zohlednit
veškerou dobu pojištění do 31. 12. 1992, která žalobkyni nebyla slovenským nositelem
důchodového pojištění zohledněna, neboť ústavní princip České republiky převažuje nad
zákonem č. 155/1995 Sb. i Smlouvou mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, která s ohledem na
nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05 není pramenem evropského práva.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka včas kasační stížnost pro jeho nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a pro vadu řízení před soudem,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
Stěžovatelka s názorem vysloveným Městským soudem v Praze nesouhlasila z důvodů obšírně
a podrobně v kasační stížnosti uvedených a navrhovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatelka uvedla, že pro určení, zda se doba zaměstnání získaná přede dnem rozdělení
ČSFR, to znamená do 31. 12. 1992, považuje za dobu pojištění jednoho nebo druhého
nástupnického státu československé federace, je podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy rozhodující sídlo
zaměstnavatele pojištěnce ke dni zániku společného státu, popř. naposledy před tímto dnem.
Toto ustanovení je uvedeno v příloze III Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71. Na základě čl. 7
(2) citovaného nařízení platí nadále bez ohledu na článek 6, podle něhož nařízení nahrazuje
ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení, pokud jde o osoby a otázky, jichž se nařízení týká.
Na základě zmocnění obsaženého v čl. 21 odst. 1 Smlouvy upravily příslušné úřady smluvních
stran ve správním ujednání, publikovaném pod sdělením č. 117/2002 Sb.m.s., nezbytná opatření
k jejímu provádění. V čl. 15 odst. 1 tohoto ujednání je vymezen pojem sídlo zaměstnavatele.
Rozumí se jím adresa zapsaná jako sídlo v obchodním rejstříku; je-li zaměstnatelem odštěpný
závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, je sídlem zaměstnavatele
adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. V řízení bylo bezpečně prokázáno,
že zaměstnavatel účastnice měl naposledy přede dnem zániku ČSFR sídlo na území Slovenské
republiky. Z tohoto důvodu se doby důchodového zabezpečení (pojištění), které žalobkyně
získala přede dnem rozdělení federace, považují za doby zabezpečení Slovenské republiky.
Stěžovatelka tudíž nepochybila, když vycházela z uvedeného principu při vydání rozhodnutí
ze dne 20. 8. 1998 a ze dne 2. 8. 2002, jimiž žalobkyni přiznala dílčí částečný invalidní důchod
od 17. 4. 1997, tj. od vzniku částečné invalidity. Z této skutečnosti vycházela i Sociální pojišťovna
jako slovenský nositel pojištění, když posuzovala žádost žalobkyně o slovenský dílčí invalidní
důchod. Poprvé o něm rozhodovala v roce 1998 s výsledkem zamítnutí žádosti, neboť žalobkyně
nebyla slovenskou stranou uznána ani částečně invalidní. Zamítavé rozhodnutí bylo potvrzeno
ve správním soudnictví rozsudkem Krajského soudu v Trenčíně ze dne 19. 3. 2002,
č. j. 12 S 362/98 - 42. Žalobkyně byla uznána ve Slovenské republice invalidní až od 15. 4. 2004,
avšak její žádost o invalidní důchod byla zamítnuta rozhodnutím Sociální pojišťovny Slovenské
republiky ze dne 17. 2. 2005 pro nesplnění potřebné doby pojištění ve smyslu §72
odst. 1 písm. e) zákona č. 461/2003 Z. z., o sociálním pojištění.
Stěžovatelka zdůraznila, že byla-li by účastnice uznána částečně invalidní na Slovensku
od stejné doby jako v České republice, splňovala by potřebnou dobu pojištění pro přiznání
slovenského dílčího částečného invalidního důchodu a tento důchod by jí mohl být slovenskou
stranou přiznán. V jejím případě by pak přicházelo v úvahu dorovnání důchodu pobíraného
v souladu se Smlouvou od slovenské strany (slovenského dílčího částečného invalidního
důchodu) do výše důchodu, který by náležel výlučně podle českých právních předpisů bez ohledu
na Smlouvu. Toto tzv. „dorovnání“, neboli též „vyrovnávací příspěvek“ poskytuje stěžovatelka
podle judikatury Ústavního soudu České republiky na žádost důchodců, kterým vznikl nárok
na důchod podle právních předpisů České a Slovenské republiky před vstupem obou zemí
do Evropské unie, tj. před 1. 5. 2004, a kteří mají české státní občanství a trvalý pobyt na území
České republiky. Ostatním důchodcům stěžovatelka nemůže dorovnání přiznat, neboť nejenže
uvedenou dávku neupravuje vnitrostátní nebo komunitární právo, ale na tyto případy nedopadá
ani stávající judikatura Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06 či nález
sp. zn. IV ÚS 301/05). Naposledy uvedenému nálezu se Městský soud v Praze podrobně
věnoval, aniž by se však explicitně zabýval otázkou, zda vůbec dopadá na posuzovaný případ.
Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že nikoliv, neboť zatím žádný vyšší soud ji nezavázal
k tomu, aby poskytovala dorovnání, jestliže důchodci nevznikl nárok na slovenský důchod. Tím
by fakticky kompenzovala nesplnění podmínek nároku ve Slovenské republice, zde nesplnění
kritérií pro částečnou invaliditu. Žádost žalobkyně o započtení doby zaměstnání
v Československu pro výši invalidního důchodu ze dne 5. 10. 2005 není žádostí o dorovnání,
ale žádostí o částečný invalidní důchod výlučně podle českých předpisů, jak je výslovně uvedeno
v žalobě účastnice z 16. 7. 2007. Podle názoru stěžovatelky Ústavní soud svými nálezy
nezamýšlel, aby český nositel pojištění kompenzoval poživatelům českých invalidních důchodů
skutečnost, že slovenská strana odlišně posoudila jejich zdravotní stav. V této souvislosti
upozornila, že posouzení zdravotního stavu pro účely dávek v invaliditě je věcí státu, který dávku
přiznává, a žádné normy vnitrostátního či komunitárního práva, ba ani judikatura Ústavního
soudu, neupravuje povinnost České republiky jakýmkoliv způsobem revidovat posouzení
zdravotního stavu svých občanů jiným smluvním státem. Stěžovatelka vyjadřuje pochybnosti
o tom, že by i Slovenská republika poskytovala svým občanům dorovnání v situaci, kdy by jim
přiznala dílčí invalidní důchod podle Smlouvy, avšak Česká republika by je za invalidní
nepovažovala a žádost o důchod zamítla. Setrvala na tom, že primární příčinou nepřiznání
slovenského (částečného) invalidního důchodu žalobkyně je výsledek posouzení jejího
zdravotního stavu slovenskou stranou a nikoliv neexistence právní úpravy částečného invalidního
důchodu na Slovensku, jak chybně uvedl Městský soud v Praze. Zrušení částečného invalidního
důchodu, respektive jeho nahrazení jednotným invalidním důchodem, přinesl (na Slovensku)
až zákon č. 461/2003 Z. z., který však ještě nebyl v době prvního rozhodování o invalidním
důchodu žalobkyně účinný. Městský soud v Praze tak vycházel ze skutkové podstaty, která není
totožná se skutečností, neboť slovenská strana nepřiznala žalobkyni částečný invalidní důchod
v roce 1998 pro nesplnění podmínky částečné invalidity (byť splňovala dobu pojištění) a invalidní
důchod v roce 2005 pro nesplnění doby pojištění (přestože byla invalidní). Jedná se tedy o vadu
řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Současně s podáním kasační stížnosti požádala stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud
přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalobkyně podala ke kasační stížnosti vyjádření, v němž se ztotožnila s právním názorem
Městského soudu v Praze a žádala, aby Nejvyšší správní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky
na zrušení napadeného rozsudku a aby nevyhověl ani její žádosti na odložení vykonatelnosti
rozsudku, a to proto, že není splněna podmínka nenahraditelné újmy. Výše částečného
invalidního důchodu by po právu činila za veškerou dobu pojištění cca o 1050 Kč měsíčně více
než důchod, který nyní pobírá (místo dosavadních 2530 Kč měsíčně částku 3580 Kč).
I s doplacením tří roků zpětně od října 2002 by se jednalo přibližně o částku 80 000 Kč.
Vzhledem k tomu, že v březnu 2012 splní žalobkyně podmínky nároku na starobní důchod podle
slovenských předpisů, takto vyrovnaná částka českého důchodu by jí náležela jen do března 2012,
takže celková částka by představovala asi 110 000 Kč. Tu nelze v případě jejího vyplacení
žalobkyni pokládat za nenahraditelnou újmu na straně stěžovatelky. Za takovou újmu by mohla
být považována, pokud by z tohoto důvodu nemohla dostát své povinnosti přiznávat
a pravidelně vyplácet dávky sociálního pojištění. To se jistě v daném případě nestane. Navíc
ani podle Nařízení Rady č. 2580/2001 není považována za nenahraditelnou újmu újma finanční
a v žádném případě nebude úprava důchodu za veškerou odpracovanou dobu v Československu
v rozporu s veřejným zájmem. V rozporu s veřejným zájmem je naopak po více než 10 let trvající
šikana žalobkyně ze strany stěžovatelky. Úřad práce jí nemohl při jejím zdravotním stavu
nabídnout vhodné zaměstnání ani v Praze, v důsledku čehož přišla o nárok na invalidní důchod
od slovenské strany.
Nejvyšší správní soud přednostně rozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti podle §107 s. ř. s., přičemž usnesením ze dne 30. 6. 2009,
č. j. 4 Ads 71/2009 - 69 přiznal kasační stížnosti odkladný účinek z důvodů v něm podrobně
vysvětlených.
Následně přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační
stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně se narodila v České republice, je její
státní občankou a po zániku ČSFR má na jejím území trvalý pobyt od 9. 2. 1994 do 20. 1. 2003
a od 20. 8. 2003. Stěžovatelka rozhodnutím ze dne 20. 8. 1998, č. X, podle §44 zákona č.
155/1995 Sb. a podle Smlouvy přiznala žalobkyni od 17. 4. 1997 dílčí částečný invalidní důchod
ve výši 134 Kč měsíčně. Při stanovení výše dílčího částečného invalidního důchodu stěžovatelka
podle čl. 20 odst. 1 a 2 a čl. 15 odst. 2 Správního ujednání o provádění Smlouvy zahrnula veškeré
doby pojištění získané do 31. 12. 1992 mezi slovenské doby pojištění, neboť žalobkyně měla ke
dni zániku Československa trvalý pobyt na území Slovenské republiky, kde v době od 11. 3. 1985
do 15. 1. 1994, tedy i ke dni rozdělení ČSFR, byla zaměstnána jako administrativně technická
pracovnice (telefonistka) u Vojenského útvaru 7377 Trenčín, jehož adresa nebyla uvedena
v obchodním rejstříku. Dalším rozhodnutím stěžovatelky ze dne 2. 8. 2002, č. X, byl po
zohlednění dopočtené doby při stanovení poměru mezi délkou české doby pojištění a celkovou
dobou pojištění získanou v českém a slovenském systému důchodového pojištění přiznán
žalobkyni tento dílčí důchod od stejného data ve výši 1340 Kč měsíčně.
Doby pojištění získané stěžovatelkou do 31. 12. 1992 považovala za slovenské doby
pojištění také Sociální pojišťovna Slovenské republiky. Ta však rozhodnutím ze dne 18. 3. 1998,
č. X, které bylo z formálních důvodů změněno rozhodnutím ze dne 15. 5. 1998, č. X, podle §29
zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, zamítla žádost
žalobkyně o invalidní důchod, neboť ta podle posudku Sociální pojišťovny, pobočky v Trenčíně
není invalidní podle §29 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. ani částečně invalidní podle §37 odst. 2
téhož zákona. Toto rozhodnutí slovenského nositele důchodového pojištění potvrdil Krajský
soud v Trenčíně rozsudkem ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 S 362/98 – 42, poté, co si v přezkumném
soudním řízení opatřil posudek Posudkové komise sociálního zabezpečení č. III ústředí Sociální
pojišťovny v Bratislavě a jeho doplnění, z jejichž závěrů vyplynulo, že podle všeobecných
posudkových kritérií platných ve Slovenské republice není možné na rozdíl od českých
posudkových kritérií uznat ani částečnou invaliditu žalobkyně. Podle slovenského nositele
důchodového pojištění vznikla invalidita žalobkyně až ke dni 15. 4. 2004. Žalobkyně však do
tohoto data nezískala potřebnou dobu pojištění, a proto Sociální pojišťovna Slovenské republiky
rozhodnutím ze dne 17. 2. 2005, č. X, podle §72 písm. e) zákona č. 461/2003 Z. z., o sociálním
pojištění a podle Smlouvy její žádost o invalidní důchod zamítla.
Následně žalobkyně podáním ze dne 5. 10. 2005 požádala o „započtení doby zaměstnání
v Československu pro výši částečného invalidního důchodu“. V této žádosti uvedla, že kvůli existenci
Smlouvy, neuznání částečné invalidity na Slovensku do roku 2004 a nemožnosti získání potřebné
doby pojištění kvůli svému nepříznivému zdravotnímu stavu před uznáním invalidity slovenským
nositelem pojištění ke dni 15. 4. 2004 je odkázána jen na dílčí částečný invalidní důchod, který
jí byl vypočten za dobu pojištění získanou v České republice po roce 1992 a za dobu dopočtenou.
Přitom bez existence Smlouvy by jí náležel částečný invalidní důchod se započtením doby
pojištění získané do zániku Československa. V závěru žádosti ze dne 5. 10. 2005 žalobkyně uvádí:
„S odvoláním především na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. III. ÚS 405/02 žádám o vyrovnání
výše částečného invalidního důchodu na úroveň důchodu, který by mi náležel jen podle českých právních předpisů,
tj. včetně započítání veškeré doby zaměstnání a náhradních dob získaných do 31. 12. 1992. Jestliže nelze
aplikovat Smlouvu - nesplňuji podmínky slovenských předpisů pro přiznání slovenského invalidního důchodu,
ale splňuji podmínky nároku na částečný invalidní důchod a nejsem vyloučena jako obyvatel ČR z použití českých
právních předpisů, náleží mi částečný invalidní důchod ve výši odpovídající době zaměstnání v Československu
jako u každého jiného občana.“
Stěžovatelka žádost žalobkyně ze dne 5. 10. 2005 zamítla, neboť podle ní je nutné doby
pojištění získané žalobkyní přede dnem rozdělení ČSFR považovat podle čl. 20 Smlouvy a čl. 15
Správního ujednání za slovenské doby pojištění. Judikaturu Ústavního soudu podle stěžovatelky
nelze na posuzovanou věc použít, neboť slovenský nositel pojištění nepřiznal žalobkyni dílčí
částečný invalidní důchod a nepřichází tak v úvahu dorovnání slovenského důchodu do výše
důchodu, který by jí náležel výlučně podle českých právních předpisů bez ohledu na Smlouvu.
Prvním rozhodnutím, jímž Ústavní soud zasáhl do otázky posuzování dob pojištění
získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, byl nález sp. zn. II. ÚS 405/02
ze dne 3. 6. 2003, který lze stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu vyhledat
na webové stránce http://nalus.usoud.cz. Ústavní soud zde řešil případ žadatele, jemuž byl
českým nositelem pojištění přiznán předčasný starobní důchod podle §31 zákona
č. 155/1995 Sb. Výše jeho důchodu byla stanovena metodou dílčení podle čl. 11 odst. 3 a 4
Smlouvy s ohledem na čl. 20 odst. 1 Smlouvy za situace, kdy mu nárok na dávku od slovenského
nositele pojištění ještě nevznikl. Ústavní soud zde vyslovil tezi, že „u českých občanů (s trvalým
bydlištěm v České republice) nelze na dobu zaměstnání u zaměstnavatele se sídlem na Slovensku získanou
do rozpadu společného státu nahlížet jako na dobu zaměstnání v cizině a že pokud žadatel splnil podmínku
minimálního počtu let pojištění pro vznik nároku na dávku podle z. č. 155/1995 Sb., nelze mu zpětně
na základě aplikace mezinárodní smlouvy podle §61 z. č.155/1995 Sb. její splnění upírat“. Ústavní soud
měl dále za to, že „postup nositele pojištění i obecných soudů byl prima facie zákonný, nicméně uvedené orgány
aplikovaly příslušná ustanovení bez náležitého ohledu na požadavky kladené ústavním pořádkem, čímž porušily
zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny“. Diskriminace tedy byla
ze strany Ústavního soudu spatřována v tom, že správní orgány i soudy hodnotily českým
občanům s trvalým bydlištěm na území ČR dobu zaměstnání získanou do 31. 12. 1992 v systému
důchodového zabezpečení bývalé ČSFR jen podle kriterií čl. 20 odst. 1 Smlouvy, ačkoliv
dle názoru Ústavního soudu by v těchto případech měl český nositel pojištění hodnotit tuto dobu
uvedené skupině vždy.
Dalším v pořadí byl nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005.
Ústavní soud zde řešil případ žadatelky, která se na území dnešní Slovenské republiky narodila,
zde bydlela, výhradně zde též vykonávala zaměstnání a zde jí byl také slovenským nositelem
pojištění v roce 1996 přiznán starobní důchod. V tu dobu měla i slovenské státní občanství.
Později se žadatelka přestěhovala do České republiky, získala zde trvalý pobyt a v roce 1998 české
státní občanství. Ústavní soud jejímu požadavku na přiznání starobního důchodu z českého
systému důchodového zabezpečení vyhověl. Ve svém rozhodnutí se odvolal na nález
sp. zn. II. ÚS 405/02 a uvedl následující: „Ústavní soud připomíná a opakuje, že tenor nálezu byl založen
na respektování ústavního principu rovnosti, tj. vyloučení neodůvodněné nerovnosti, v daném případě mezi občany
České republiky. V případě, v němž speciální inkorporační norma obsažená v §61 zák. č. 155/1995 Sb.,
zakládá přednost mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právem, kdy je tudíž aplikace práva ovládána
výkladovým pravidlem lex specialis derogat legí generalí, jelikož Ústavní soud není nadán pravomocí posuzovat
ústavnost ratifikovaných mezinárodních smluv, musí uvedený výkladový princip o přednosti speciální před obecnou
úpravou ustoupit principu ústavnímu, dopadajícímu na aplikaci a interpretaci relevantního jednoduchého práva,
a to principu jeho ústavně konformní interpretace a aplikace. V posuzované věci tímto ústavním principem
je základní právo plynoucí z ústavního principu rovnosti občanů a vyloučení jejich neodůvodněného odlišovaní
v právech.“ Na doplnění Ústavní soud dále uvedl, že „pokud občan splňuje všechny zákonné podmínky
pro vznik nároku na důchod bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí
nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá
vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní
strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů, přičemž bude respektovat částku důchodu
pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou
důchodů stejného typu přiznaných ze stejného důvodu od dvou nositelů pojištění. Nakonec v obecné rovině
upozornil, že „umožňuje-li zákon č. 155/1995 Sb. uplatnění nároků z něj plynoucích bez ohledu na státní
občanství, tj. ve vazbě na trvalý pobyt, z pohledu ochrany ústavněprávní Ústavní soud považuje za neodůvodněnou
nerovnost toliko ve vazbě na odlišování státních občanů České republiky v jejich nárocích plynoucích ze sociálního
zabezpečení, nikoliv ale ve vazbě na další kategorie fyzických osob“.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 pak Ústavní soud ve věci téže žadatelky
korigoval svůj předchozí právní názor a vypustil již zákaz duplicitního zápočtu dob pro přiznání
dávky téhož druhu. Uvedl pouze, že „pro posouzení důchodového nároku žadatelky je významná okolnost,
že tato je občankou České republiky a je nerozhodné, kdy se jí stala. Uplatněný (zvláštní) důchodový nárok
je nezbytné odvíjet (v režimu již dříve dovozeného „dorovnání“ ve vztahu k důchodu pobíranému od nositele
slovenského pojištění) od výše starobního důchodu podle českých předpisů, odpovídajícího zohlednění
dob zabezpečení (pojištění) získaných za existence společného státu (aniž by bylo jakkoli přihlíženo k dobám
následným, již slovenským), a to za samozřejmého předpokladu, že ostatní podmínky vzniku nároku na starobní
důchod byly splněny“.
Nález IV. ÚS 301/05 ze dne 2. 4. 2007 blíže osvětlil ideologická východiska, z nichž
Ústavní soud při formulaci pravidla vycházel. Dle jeho názoru „Česká republika je povinna podle
čl. 30 Listiny základních práv a svobod poskytovat občanům přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří za rovných
podmínek a zákon o důchodovém pojištění je konkretizací tohoto základního práva. Skutečnost, že Česká
republika je oprávněna tuto povinnost delegovat podle mezinárodní smlouvy, a v tomto případě má k tomu i dobrý
důvod, neznamená, že by mohla zatlačit do pozadí převažující ústavní princip. Česká republika tak má stále vůči
svým občanům primární povinnost poskytovat přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří i v případě, že zajistila
náhradníka. Pokud náhradník nesplňuje zcela její povinnost, musí Česká republika pokrýt zbývající část
povinnosti“. K povinnosti obecného soudu respektovat vyložené a aplikované nosné právní
pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se opíral výrok nálezu Ústavního soudu, při rozhodování
následujících skutkově obdobných případů pak Ústavní soud uvedl, že „reflektování ústavněprávních
výkladů Ústavního soudu nemůže záviset na tom, zda jsou orgány veřejné moci subjektivně přesvědčeny o jeho
správnosti a dostatečné přesvědčivosti. Obecné soudy musí zajistit užitím interpretačních principů rozumnou
aplikaci nálezů Ústavního soudu i v případě, že jeho judikatura není zcela jednotná a konzistentní, přičemž
nalézání konzistentní linie v ústavní judikatuře musí být činěno v dobré víře“.
Toto pravidlo vytvořené Ústavním soudem muselo být ve vztahu k nárokům na důchody
vzniklým přede dnem 1. 5. 2004, k němuž Česká republika přistoupila k Evropské unii,
akceptováno rovněž v judikatuře správních soudů. Nebylo zpochybněno ani v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 3 Ads 130/2008 - 107, dostupném
na www.nssoud.cz, kterým byly Soudnímu dvoru Evropských společenství (nyní Soudní dvůr
Evropské unie) předloženy následující předběžné otázky:
1. Je třeba vykládat přílohu III část A. bod 6 v návaznosti na čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení, která ponechává
použitelným kritérium pro určení nástupnického státu příslušného k zhodnocení dob pojištění získaných
zaměstnanými osobami do 31. 12. 1992 v systému sociálního zabezpečení bývalé České a Slovenské
Federativní Republiky, tak, že brání aplikaci vnitrostátního pravidla, podle něhož česká instituce sociálního
zabezpečení v plném rozsahu hodnotí pro nárok na dávku i pro stanovení její výše dobu pojištění získanou
na území bývalé České a Slovenské Federativní Republiky do 31. 12. 1992, i když k jejímu zhodnocení
je podle uvedeného kritéria příslušná instituce sociálního zabezpečení Slovenské republiky?
2. Bude-li odpověď na první otázku záporná, je třeba vykládat čl. 12 Smlouvy o založení Evropského
společenství ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 10 a čl. 46 nařízení tak, že brání tomu, aby doba pojištění získaná
v systému sociálního zabezpečení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky do 31. 12. 1992,
která již jednou byla ve stejném rozsahu zohledněna pro dávkové účely v systému sociálního zabezpečení
Slovenské republiky, byla podle výše uvedeného vnitrostátního pravidla v plném rozsahu zhodnocena
pro nárok na dávku ve stáří i pro stanovení její výše pouze státním příslušníkům České republiky s bydlištěm
na jejím území?
Žalobkyni vznikl nárok na částečný invalidní důchod podle českých právních předpisů
dne 17. 4. 1997, tedy před přistoupením České republiky k Evropské unii. V posuzované věci
se výslovně domáhala započtení doby zaměstnání získané do 31. 12. 1992 pro stanovení výše
částečného invalidního důchodu. Toto podání lze tedy považovat za žádost o zvýšení částečného
invalidního důchodu, který měl být žalobkyni přiznán ode dne vzniku její částečné invalidity
(17. 4. 1997) v nižší částce, než v jaké náleží. Jednalo se tedy o žádost podanou podle §56 odst. 1
písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., kterým bylo zahájeno řízení o změně výše důchodu, na něhož
vznikl žalobkyni nárok ještě před vstupem České republiky do Evropské unie. Na druhou stranu
však žalobkyně podala žádost o zvýšení částečného invalidního důchodu dne 5. 10. 2005, tedy
až po přistoupení České republiky k Evropské unii. Při posuzování dané věci tak vznikla otázka,
zda je aplikovatelné shora uvedené pravidlo vytvořené Ústavním soudem, které staví na českém
státním občanství žadatele o dávku důchodového pojištění, také za situace, kdy sice žalobkyni
vznikl nárok na důchod před vstupem České republiky do Evropské unie, avšak rozhodnutí
stěžovatelky bylo vydáno po dni 30. 4. 2004.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud v posuzované věci usnesením ze dne 26. 3. 2010,
č. j. 4 Ads 71/2009 - 74, řízení o kasační stížnosti přerušil do vydání rozhodnutí o zmíněných
předběžných otázkách.
Na ně Soudní dvůr Evropské unie odpověděl v rozsudku ze dne 22. 6. 2011, č. C-399/09,
takto:
1) Ustanovení části A bodu 6 přílohy III nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971
o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné
a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném
nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 629/2006 ze dne 5. dubna 2006, ve spojení s čl. 7 odst. 2 písm. c) téhož nařízení nebrání
takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, podle něhož je vyplácen
vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří, pokud je výše této dávky přiznaná podle článku 20 dvoustranné
smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, uzavřené dne 29. října 1992 v rámci opatření
určených k vyřešení situace po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky dne 31. prosince 1992,
nižší než dávka, která by byla pobírána, kdyby byl starobní důchod vypočten podle právních norem České
republiky.
2) Článek 3 odst. 1 ve spojení s článkem 10 nařízení č. 1408/71, ve znění pozměněném a aktualizovaném
nařízením č. 118/97, ve znění nařízení č. 629/2006, brání takovému vnitrostátnímu pravidlu,
jako je pravidlo dotčené v původním řízení, které umožňuje vyplácet vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří
pouze českým státním příslušníkům s bydlištěm na území České republiky, aniž to z hlediska práva Unie
nutně vede k tomu, že osoba, která obě tyto podmínky splňuje, bude o tento příspěvek připravena.
V odpovědi na druhou otázku označil Soudní dvůr Evropské unie rozlišování pojištěnců
na základě státního občanství za přímou a na základě trvalého pobytu za nepřímou diskriminaci.
Zároveň požadoval nastolení rovného zacházení při přiznávání vyrovnávacího příspěvku, jehož
může být dosaženo buď přiznáním této dávky všem dotčeným pojištěncům členských států
Evropské unie, anebo přijetím potřebných opatření, aby nebyl přiznán žádnému pojištěnci.
Po rozhodnutí o předběžných otázkách pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
25. 8. 2011, č. j. 3 Ads 130/2008 - 204, pro nároky na dávky důchodového pojištění vzniklé
od data přistoupení České republiky k Evropské unii stanovil, že je nadále nelze přiznávat, jelikož
pravidlo konstituované v nálezech Ústavního soudu nemá pro jejich posuzování precedentní
závaznost a navíc po vstupu České republiky do Evropské unie nebyly vyrovnávací příspěvky
českým nositelem důchodového pojištění nikomu přiznány. Pro nároky na dávky důchodového
pojištění vzniklé před 1. 5. 2004 však Nejvyšší správní soud v uvedeném judikátu potvrdil,
že vnitrostátní pravidlo vytvořené nálezy Ústavního soudu platí i nadále na základě jejich
precedentních účinků, když navíc toto pravidlo bylo v praxi používáno na základě meritorní
směrnice ředitelky stěžovatelky č. 2/2008.
Na základě závěrů učiněných v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne
22. 6. 2011, č. C-399/09, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011,
č. j. 3 Ads 130/2008 - 204, je tedy pro účely posuzované věci nutné vycházet z potřeby
na ni aplikovat shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž občanům České republiky,
kterým vznikl nárok na dávku z českého systému důchodového pojištění do dne 30. 4. 2004,
se doby pojištění získané do zániku ČSFR vždy hodnotí jako české doby pojištění, i kdyby
se podle čl. 20 Smlouvy považovaly za doby pojištění získané ve slovenském systému
důchodového pojištění.
Po vydání uvedených judikátů odpadla překážka řízení o kasační stížnosti, a proto
Nejvyšší správní soud podle §120 a §48 odst. 5 s. ř. s. i bez návrhu vyslovil, že se v něm
pokračuje.
Za dané situace po přiznání nutnosti řídit se judikaturou Ústavního soudu i v dané věci
již zbývá jen posoudit, zda se tato vztahuje pouze na případy, kdy je českému státnímu
příslušníkovi přiznán vyrovnávací příspěvek ve výši rozdílu mezi důchodem, který by mu náležel
výlučně podle českých právních předpisů se zápočtem dob pojištění získaných do 31. 12. 1992,
a součtem důchodu přiznaného mu slovenským nositelem pojištění a (případně) přiznaného
dílčího českého důchodu. Na této argumentaci jsou totiž založeny kasační námitky stěžovatelky.
V již zmíněném nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02, na který poukázala
žalobkyně v žádosti ze dne 5. 10. 2005 o započtení doby pojištění získané do 31. 12. 1992
při stanovení výše částečného invalidního důchodu, Ústavní soud řešil případ žadatele, kterému
byl přiznán dílčí předčasný starobní důchod za situace, kdy slovenský systém důchodového
pojištění tento institut neupravoval a nárok na starobní důchod po dosažení důchodového věku
žadateli ještě nevznikl. V této věci tedy žadateli nebyl přiznán důchod slovenským nositelem
pojištění, který by měl být navýšen o vyrovnávací příspěvek ze systému českého důchodového
pojištění. Přitom právě za tohoto skutkového stavu Ústavní soud poprvé vyslovil tezi,
že „u českých občanů (s trvalým bydlištěm v České republice) nelze na dobu zaměstnání u zaměstnavatele
se sídlem na Slovensku získanou do rozpadu společného státu nahlížet jako na dobu zaměstnání v cizině
a že pokud žadatel splnil podmínku minimálního počtu let pojištění pro vznik nároku na dávku podle
z. č. 155/1995 Sb., nelze mu zpětně na základě aplikace mezinárodní smlouvy podle §61 z. č.155/1995 Sb.
její splnění upírat“. Dále Ústavní soud v tomto nálezu shledal porušení zákazu diskriminace
zakotveného v čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práva svobod, která
spočívala v tom, že správní orgány i soudy hodnotily českému občanu dobu zaměstnání získanou
do 31. 12. 1992 v systému důchodového zabezpečení ČSFR jen podle kriterií čl. 20 odst. 1
Smlouvy, ačkoliv měl český nositel pojištění hodnotit tuto dobu u českého státního příslušníka
bez dalšího.
Lze přisvědčit stěžovatelce, že oproti případu řešenému v nálezu Ústavního soudu ze dne
3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02, nenastala v posuzované věci situace, při níž by slovenský nositel
pojištění nepřiznal žadateli dávku důchodového pojištění kvůli její neexistenci v právním řádu
Slovenské republiky. V době přiznání českého dílčího částečného invalidního důchodu totiž
ve Slovenské republice ještě stále platil federální zákon č. 100/1988 Sb., který v §37 upravoval
částečný invalidní důchod. To ostatně vyplývá i z již zmíněných rozhodnutí slovenského nositele
důchodového pojištění a správního soudu, podle nichž nebyla žalobkyně podle právních předpisů
Slovenské republiky ani částečně invalidní. Navíc invalidní důchod se při splnění stanovených
podmínek poskytuje na Slovensku i za účinnosti zákona č. 461/2003 Z. z., takže tento institut,
byť bez rozlišení označení invalidity, existuje ve slovenském právním řádu nepřetržitě. Není
proto možné přisvědčit Městskému soudu v Praze, že žalobkyni nebyl přiznán částečný invalidní
důchod ze systému důchodového pojištění Slovenské republiky kvůli absenci tohoto institutu
ve slovenských právních předpisech. Nicméně Městský soud v Praze odůvodnil nutnost
zohlednění veškeré doby pojištění získané žalobkyní do zániku ČSFR při stanovení výše jejího
českého částečného invalidního důchodu taktéž zmíněnou judikaturou Ústavního soudu. Proto
kvůli uvedenému pochybení nelze napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný ani v něm
nelze spatřovat vady řízení před soudem, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
Rovněž není pro posouzení dané věci podstatné, že slovenský nositel pojištění nepřiznal
žalobkyni invalidní důchod, neboť ji podle právních předpisů Slovenské republiky neshledal
ani částečně invalidní. Základní myšlenka shora uvedené judikatury Ústavního soudu totiž
spočívá v tom, že u občanů České republiky nelze na zaměstnání vykonávané do zániku ČSFR
na území současné Slovenské republiky nahlížet jako na zaměstnání v cizině a že jim musí být
vyplácen důchod v celkové částce odpovídající výši důchodu podle českých předpisů
se zohledněním všech dob pojištění získaných za existence Československa, samozřejmě
za předpokladu, že ostatní podmínky nároku na požadovanou dávku podle českých právních
předpisů splnili. V opačném případě by totiž podle Ústavního soudu čeští státní příslušníci, kteří
měli ke dni 31. 12. 1992 zaměstnavatele se sídlem na území Slovenské republiky, byli
diskriminováni oproti těm občanům České republiky, kteří měli k témuž dni zaměstnavatele
na území České republiky.
Jestliže tedy žalobkyni nebyl přiznán ani částečný invalidní důchod ze slovenského
systému důchodového pojištění, přičemž v České republice byla uznána částečně invalidní podle
§44 zákona č. 155/1995 Sb. od 17. 4. 1997 (od tohoto data dílčí částečný invalidní důchod
pobírá), musel ve světle judikatury Ústavního soudu nést všechny náklady na hmotné
zabezpečení při její invaliditě český nositel pojištění a při stanovení výše jejího částečného
invalidního důchodu musel zohlednit i dobu pojištění získanou do 31. 12. 1992. Tuto povinnost
měl český nositel pojištění obzvláště za situace, kdy se žalobkyně bránila proti rozhodnutí
o nepřiznání invalidního důchodu ze systému důchodového pojištění Slovenské republiky před
slovenským správním soudem. Tímto postupem totiž byly využity všechny možnosti na zajištění
ústavního práva žalobkyně jako občanky České republiky na přiměřené hmotné zabezpečení
při nezpůsobilosti k práci prostřednictvím náhradníka, takže v intencích nálezů Ústavního soudu
musí žalobkyni toto právo plně zabezpečit český stát. Ostatně pokud Ústavní soud ve své
judikatuře dovodil, že občanu České republiky náleží vyrovnávací příspěvek ve výši rozdílu mezi
důchodem, který by mu náležel výlučně podle českých právních předpisů se zápočtem všech dob
pojištění získaných do 31. 12. 1992, a součtem důchodu přiznaného mu slovenským nositelem
pojištění a přiznaného dílčího českého důchodu, aby tak pobíral důchod v celkové výši
odpovídající českým právním předpisům se zohledněním dob pojištění získaných do zániku
ČSFR, tak zde není žádný rozumný důvod pro nedosažení téhož cíle v případech, kdy
vyrovnávací příspěvek nemůže být vyplácen v důsledku nepřiznání důchodu slovenským
nositelem důchodového pojištění.
Započtení dob pojištění získaných do zániku ČSFR při stanovení výše českého
částečného invalidního důchodu žalobkyni tedy není možné považovat za vytvoření nového
pravidla mimo rámec zákona č. 155/1995 Sb. a mimo již vytvořeného pravidla Ústavního soudu,
jak tvrdí stěžovatelka. Takový postup je aktem aplikace pravidla vytvořeného Ústavním soudem,
který má ze shora uvedených důvodů ve vztahu k nárokům na důchod vzniklým před vstupem
České republiky do Evropské unie precedentní závaznost a všechny správní orgány i správní
soudy ho proto musejí v těchto případech aplikovat.
Lze tedy uzavřít, že Městský soud v Praze nepochybil, když dospěl k závěru o nutnosti
zohlednění všech dob pojištění získaných žalobkyní do 31. 12. 1992 při stanovení výše jejího
českého částečného invalidního důchodu, žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
stěžovatelce k dalšímu řízení.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud podle §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Současně podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť žalobkyni, která v něm měla úspěch, žádné takové náklady nevznikly.
Nejvyšší správní soud musel v řízení o kasační stížnosti vycházet z ustanovení §75 odst. 1
s. ř. s., podle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází soud za skutkového a právního vztahu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Proto nemohl přihlížet ke znění §106a
zákona č. 155/1995 Sb., které bylo do tohoto právního předpisu vloženo s účinností
od 28. 12. 2011 zákonem č. 428/2011. Podle tohoto ustanovení za doby důchodového
zabezpečení získané před 1. lednem 1993 podle československých právních předpisů, které
se podle Smlouvy mezi Českou republikou s Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení
ze dne 29. října 1992 považují za doby důchodového zabezpečení nebo pojištění Slovenské
republiky, nelze přiznat ani zvýšit důchod z českého důchodového pojištění (zabezpečení)
a ani nelze s přihlédnutím k těmto dobám poskytnout vyrovnání, dorovnání, příplatky a obdobná
plnění k důchodu nebo jeho části nebo poskytovaná místo důchodu nebo jeho části, přičemž
k těmto dobám lze v souladu s čl. 4 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících
se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, přihlédnout pouze za podmínek
a v rozsahu stanoveném touto smlouvu nebo zákonem (§61).
Po zrušujícím rozsudku Městského soudu v Praze se však věc vrací do stádia správního
řízení a stěžovatelka rozhodne o žádosti žalobkyně ze dne 5. 10. 2005 též s přihlédnutím
k současným předpisům. Proto musí stěžovatelka zvážit, zda v dalším řízení bude aplikovat
§106a zákona č. 155/1995 Sb. a na něho navazují přechodné ustanovení čl. XIII zákona
č. 428/2011 Sb. Podle něho se zastaví řízení o žádostech o poskytnutí vyrovnání, dorovnání,
příplatků a obdobných plnění uvedených v §106a zákona č. 155/1995 Sb., které byly podány
přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 428/2011 Sb. Přitom musí vzít stěžovatelka v úvahu
i nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 5/12, který z důvodů v něm
uvedených označil uvedená zákonná ustanovení za obsoletní.
V dalším řízení stěžovatelka též ověří, zda žalobkyně získala české státní občanství před
vznikem nároku na částečný invalidní důchod poskytovaný ze systému důchodového pojištění
České republiky. Podle závěru učiněného v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 3400/11, totiž mohou být žalobkyni při stanovení výše českého částečného
invalidního důchodu zohledněny doby pojištění získané do zániku ČSFR pouze v případě,
že se stala občankou České republiky před vznikem nároku na tuto dávku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu