ECLI:CZ:NSS:2012:4.AZS.2.2012:39
sp. zn. 4 Azs 2/2012 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Lenky Matyášové
a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: O. C., zast. JUDr. Pavlínou Vanickou,
advokátkou, se sídlem Wichterlova 2372/10, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2011, č. j. 63 Az 10/2010 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně JUDr. Pavlíně Vanické se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 4800 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 9. 2010, č. j. OAM-81/ZA-14-ZA12-2010, neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Podle žalovaného byla
důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany obava žalobkyně, že po návratu do země
původu bude mít opět problémy se svým přítelem a nebude si moci najít dobře placenou práci.
Žalovaný uvedl, že v těchto tvrzeních žalobkyně nelze spatřit důvody pro udělení mezinárodní
ochrany podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalobkyně totiž před přítelovým jednáním, který
ji měl nutit k sňatku, poslušnosti a zahalování, nevyhledala pomoc u kompetentních orgánů
domovské země ani u svých rodinných příslušníků a z její výpovědi nevyplývá, že by jí státní
orgány takovou pomoc odmítly. Žalovaný obsáhle citoval ze zpráv o situaci v zemi původu
žalobkyně a dále uvedl, že žalobkyně své obecné konstatování o diskriminaci nekonkretizovala,
přičemž špatná ekonomická situace v zemi původu nemůže být sama o sobě důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany, neboť dopadá stejně na celé obyvatelstvo. Žalobkyně neuvedla
žádnou skutečnost nasvědčující tomu, že by se v tomto směru nacházela z nějakého azylově
relevantního důvodu v horším postavení. Již v roce 2006 navíc žalobkyně vycestovala
do Rakouska a byla schopna zajistit si dostatečné množství finančních prostředků i pro cestu
do České republiky. Pokud jde o obavu z teroristických útoků, žalobkyně se podle svých slov
s žádnou takovou aktivitou nesetkala, pouze o nich slyšela ve zpravodajství. Žalobkyně požádala
o mezinárodní ochranu i z důvodu legalizace pobytu; žalovaný poukázal na to, že potřeby úpravy
pobytu cizinců na území České republiky řeší zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 326/1999 Sb.“).
Žalovaný dále neshledal, že by u stěžovatelky byly dány důvody pro udělení mezinárodní
ochrany za účelem sloučení rodiny. Žalovaný se dále zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou
situací žalobkyně, přihlédl k jejímu zdravotnímu stavu a věku, neshledal však důvody pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Žalovaný též neshledal důvody pro udělení
doplňkové ochrany žalobkyni. Žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobkyni hrozilo v zemi
původu nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, navíc se žalobkyně
může v zemi původu obrátit se žádostí o pomoc na státní orgány. Žalobkyně neuvedla ani žádné
skutečnosti svědčící o tom, že jí může hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti.
Na území Alžírské lidové a demokratické republiky navíc neprobíhá takový ozbrojený konflikt,
který by bylo možno považovat za vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
Vycestování žalobkyně z území České republiky pak nepředstavuje rozpor s mezinárodními
závazky České republiky. Žalovaný neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle
§14b zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2011, č. j. 63 Az 10/2010 - 41, byla
zamítnuta žaloba žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění tohoto
rozsudku soud uvedl, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala své pronásledování pro uplatňování
politických práv a svobod. Nebylo ani prokázáno, že by měla odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo na základě zastávání politických názorů ve státě, jehož občanství má.
Soud dále uvedl, že ekonomické problémy žalobkyně ani požadavek přítele žalobkyně,
aby chodila zahalená, nejsou bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
ani důvodem pro udělení humanitárního azylu; tímto důvodem není ani skutečnost, že žalobkyně
nemohla v zemi původu najít dobře placenou práci. Obava z jednání přítele, tedy vyhrožování
ze strany soukromé osoby, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Navíc v situaci,
kdy se žalobkyně neobrátila se žádostí o pomoc na státní orgány v zemi původu, nelze toto
tvrzení považovat za důvod pro udělení azylu. Tvrzení žalobkyně v žalobě, že se obrátila
se žádostí o pomoc na policii, je v rozporu s výpovědí ve správním řízení. Nelze tedy učinit závěr,
že by žalobkyní popisované jednání bylo podporováno či trpěno úřady v zemi jejího původu.
Soud se dále ztotožnil i se závěrem, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany podle §13 a §14 zákona o azylu. Soud vzal v úvahu, že žalobkyně nebyla
osobně dotčena tím, že v její vlasti dochází k teroristickým útokům, dozvěděla se o nich pouze
z tisku. Alžírská vláda navíc přijala program na posílení bezpečnosti. Žalobkyně podle soudu
nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14b zákona o azylu. Soud
připomněl, že institut mezinárodní ochrany nelze chápat jako jeden z prostředků k legalizaci
pobytu cizince na území České republiky. Ani snaha po legalizaci pobytu nemohla být důvodem
pro udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu. Podle soudu postupoval
žalovaný při rozhodování v souladu s hmotným i procesním právem. Tvrzení žalobkyně,
že se v roce 2009 obrátila na místní policii v zemi původu, neodpovídá její výpovědi
při pohovoru ze dne 16. 3. 2010. Obecné konstatování o násilí na ženách v zemi původu není
ani podle soudu azylově relevantní. Pokud žalobkyni bylo vyhrožováno a neobrátila se s žádostí
o pomoc na státní orgány v zemi původu, nemůže tato skutečnost být azylově relevantní.
Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ustanovenou zástupkyní doplněné kasační stížnosti stěžovatelka vyslovila
nesouhlas s tvrzením o pokroku na poli dodržování ženských práv v Alžíru, neboť toto
konstatování je v rozporu se spisovým materiálem. Žalovaný se měl zabývat zejména faktickou
situací, tedy zda se stěžovatelka může domoci účinné ochrany u státních orgánů a zda tato
ochrana není pouze formální. Stěžovatelka dále odkázala na blíže nespecifikovanou zprávu
o dodržování lidských práv v zemi jejího původu, z nichž vyplynulo, že nemá smysl obracet
se na státní orgány, neboť jejich ochrana je pouze formální. Nevládní organizace pak poskytují
pouze poradenství psychologického charakteru, nemohou však suplovat funkci státních orgánů.
Vzhledem k tomu se stěžovatelka neztotožnila s tvrzením, že násilí, které jí hrozilo, nelze
považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Rozpor ve výpovědi stěžovatelky
ve správním řízení a v řízení před soudem pak nemá jít k její tíži.
Žalovaný navíc neměl vůbec snahu ověřit tvrzení stěžovatelky, naopak měl tendenci její
situaci znevěrohodnit a nalézt nepřesnosti. K intenzitě pronásledování stěžovatelka odkázala
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 - 98, publikovaný
pod č. 1913/2009 Sb. NSS. Podle něho může být pronásledováním i součet různých opatření,
jež by sama o sobě nebyla pronásledováním, ale ve svém součtu jsou natolik závažná, jako zásah
do těchto práv. Pronásledováním pak může být mj. i použití psychického násilí nebo jednání
použité proti osobám určitého pohlaví. Není přitom rozhodné, že by k pronásledování docházelo
v soukromé záležitosti, pokud by státní orgány nebyly schopny poskytnout stěžovatelce ochranu.
Stěžovatelka dále uvedla, že poukázala speciálně na to, že důvodem pro svou diskriminaci
spatřuje ve svém pohlaví. Pro stěžovatelku je problematické dosáhnout vynucení trestněprávní
odpovědnosti za pronásledování či hrozbu násilí, vymanit se z vlivu rodiny a to vše s ohledem
na její slabší postavení jako ženy a dosáhnout rovných příležitostí na trhu práce. Je tedy dán
důvod azylově relevantní diskriminace z důvodu pohlaví. Stěžovatelka spatřuje v postupu
žalovaného rozpor s ustanovením §3 správního řádu, podle něhož má správní orgán postupovat
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tíha důkazního břemene
přitom nedopadá pouze na žadatele o mezinárodní ochranu, ale měla by být rozdělena mezi
žadatele a správní orgán. K tomu stěžovatelka citovala i Příručku k postupům a kritériím
k určování právního postavení uprchlíků vydanou Úřadem vysokého komisaře OSN pro
uprchlíky. Žalovaný i soud tedy nedostatečně zohlednili fakta a jen částečně přihlédli k situaci
v zemi původu stěžovatelky. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2011, č. j. 63 Az 10/2010 - 41, byl zrušen a věc byla
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v případě stěžovatelky nebyl shledán
žádný azylově relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu.
Správně byl posouzen i výrok o neudělení doplňkové ochrany. Žalovaný podle svého názoru
shromáždil všechny potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, provedl podrobné dokazování
a zabýval se všemi skutečnostmi, které stěžovatelka uvedla. Rovněž soud v tomto postupu
žalovaného neshledal žádné vady. Žalovaný nadále trvá na tom, že stěžovatelka neuvedla žádnou
skutečnost, kterou by bylo možné podřadit pod hrozbu vážné újmy ve smyslu §14a zá kona
o azylu. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Doplnění kasační stížnosti sepsané ustanovenou zástupkyní bylo velmi obsáhlé, takže
z ničeho nevyplývá, že by se advokátka o danou věci vůbec nezajímala, jak se uvádí v podání
stěžovatelky ze dne 12. 6. 2012. V tomto podání stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, v nichž
by bylo možné spatřovat důvody pro zrušení ustanovení advokáta uvedené v §20 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, a navíc v řízení o kasační stížnosti již byly učiněny všechny úkony
potřebné pro vydání rozhodnutí. Za tohoto stavu věci soud neshledal důvody pro ustanovení
jiného právního zástupce stěžovatelce.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu
správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele
je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro
Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech
azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud úvodem konstatuje, že jakkoli je smyslem azylového práva
poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu;
azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní
ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím
postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí mezinárodní
ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv
a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut
mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování
ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence
lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování
ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno
nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
Ve vztahu k obavám stěžovatelky z jednání svého přítele Nejvyšší správní soud odkazuje
na svůj rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, dostupný též na www.nsssoud.cz,
podle něhož „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé
osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost
domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“
V souzené věci stěžovatelka v řízení o udělení mezinárodní ochrany opakovaně uvedla,
že se neobrátila se žádostí o pomoc na státní orgány v zemi původu. Ze zpráv o situaci v zemi
původu přitom nevyplynulo, že by stěžovatelce měla být pomoc v zemi původu odmítnuta.
Pokud jde o rozpor ve výpovědi stěžovatelky v řízení o udělení azylu a jejího následného tvrzení
v řízení před soudem o tom, že se neobrátila na státní orgány v zemi původu, pak bezdůvodné
neuvedení relevantních skutečností v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany jde k tíži
stěžovatelky. Stěžovatelkou zmíněné vyhrožování ze strany soukromé osoby představovalo jediné
konkrétní nebezpečí, kterému měla být v domovské zemi vystavena, a proto se nemůže jednat
o pronásledování ve smyslu zákona o azylu na kumulativním základě.
Pokud jde o problémy ekonomického rázu, jež stěžovatelka specifikovala jako nemožnost
najít dobře placené zaměstnání v zemi původu, Nejvyšší správní soud poukazuje
mj. na své rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, dostupné
též na www.nssoud.cz, podle něhož „obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace nelze
bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické,
nepostačující k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb.“.
Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se nedodržování ženských práv v zemi jejího
původu, pak Nejvyšší správní soud zejména poukazuje na to, že se stěžovatelka neobrátila v zemi
původu se žádostí o pomoc na státní orgány. Navíc podle dostupných zpráv o situaci v Alžírské
lidové a demokratické republice existuje systém podpory práv žen a nebylo možné dospět
k závěru, že by jí pomoc byla odepřena nebo že by byla stěžovatelka diskriminována z důvodu
pohlaví. Nejvyšší správní soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 21. 11. 2003,
č. j. 7 Azs 13/2003 - 40, dostupné též na www.nssoud.cz, podle něhož „ustanovení §12 zákona
č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. vymezuje důvody pro udělení azylu taxativně. Pouhá
nespokojenost se stavem dodržování lidských práv, navíc žalobcem ani v zemi původu neprojevená, takovýmto
důvodem není.“
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se správní orgán dostatečně vypořádal
s posouzením, zda výše uvedené problémy stěžovatelky zakládají důvod pro udělení mezinárodní
ochrany, resp. doplňkové ochrany. Žalovaný naplnění těchto důvodů neshledal a tento závěr
řádně odůvodnil, přičemž krajský soud dospěl ke správnému závěru, že v postupu žalovaného
nelze spatřovat nezákonnost ani procesní pochybení. Ohledně tvrzení stěžovatelky o dělbě
důkazního břemene Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaný pod č. 181/2004 Sb. NSS, podle něhož má správní orgán
povinnost zjistit skutečný stav jen k důvodům uvedeným v řízení o udělení mezinárodní ochrany,
nikoliv pak ke skutečnostem jiným, žadatelem neuvedeným. V souzené věci se přitom žalovaný
dostatečně zabýval všemi tvrzeními stěžovatelky uplatněnými v řízení o udělení mezinárodní
ochrany.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na obecné námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §120 a §60 odst. 3 věty první
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta. Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupkyní
advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 8, §120 s. ř. s.). Výše odměny advokátky byla stanovena podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, a to za dva úkony právní
služby spočívající v první poradě s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a v sepsání
doplnění kasační stížnosti ze dne 23. 3. 2012, dále advokátce náležejí náhrady hotových výdajů,
tedy celkem ve výši 2 x 2100 Kč a 2 x 300 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d),
§13 odst. 3 citované vyhlášky). Ustanovené advokátce se tedy přiznává odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu