ECLI:CZ:NSS:2012:5.AS.118.2012:31
sp. zn. 5 As 118/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: B. D. K., zastoupený Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha
2, proti žalovanému: Policie ČR, Služba cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké
policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2012, č. j. 5 A 266/2010 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie ČR, oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem,
inspektorátu cizinecké policie Chomutov ze dne 13. 1. 2010, č. j. CPUL-5011-39/ČJ-2009-
044061-RAAB, bylo žalobci (dále jen „stěžovateli“) uloženo správní vyhoštění podle ustanovení
§119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, v platném znění (dále též „zákon o pobytu cizinců“), z důvodu,
že stěžovatel byl na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto
povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Doba, po kterou nelze stěžovateli povolit vstup
na území, byla správním orgánem stanovena na 1 rok.
Ze správního spisu lze zjistit, že stěžovatel byl dne 3. 10. 2008 kontrolován v rámci
součinnostní kontroly Úřadem práce Chomutov a inspektorátem cizinecké policie Chomutov
v provozovně firmy ZKL-ROLL s.r.o. V rámci kontroly bylo zjištěno, že stěžovatel vykonával
pro právnickou osobu práci bez povolení k zaměstnání. Výkon práce spočíval v soustružení,
broušení ložiskových kroužků a provádění vizuální kontroly kvality ložisek, a to v období
od 8. 9. 2008 do 3. 10. 2008.
Odvolání podané proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný správní orgán
zamítl dne 27. 10. 2010, rozhodnutím č. j. CPR-2420-4/ČJ-2010-009CPR-V242.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou. V podané žalobě namítal,
že v jeho věci rozhodoval nepříslušný orgán, že činnost, kterou mu žalovaný vytýkal, nelze
považovat ani za dani podléhající výdělečnou činnost, ani za zaměstnání dle zákoníku práce,
neboť ji vykonával jako řádný člen družstva. Žalobní námitky se dále týkaly otázky zániku
odpovědnosti stěžovatele z důvodu, že řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno více než rok
po skončení nelegální práce a také otázky nepřiměřené přísnosti rozhodnutí.
Městský soud žalobní námitky neshledal důvodné a rozsudkem ze dne 15. 6. 2011,
č. j. 5 A 266/2010 - 28, žalobu zamítl. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal
stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil rozhodnutím ze dne
24. 11. 2011, č. j. 5 As 98/2011 – 58, z důvodu, že v posuzované věci shledal oprávněnou
kasační námitku vady řízení před soudem, neboť městský soud ve věci rozhodl bez nařízení
jednání, aniž by byly pro tento postup splněny zákonné podmínky ve smyslu §51 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský
soud následně rozsudkem ze dne 3. 2. 2012, č. j. 5A 266/2010 – 71 žalobu stěžovatele opět
zamítl, když žalobní námitky neshledal důvodné.
Proti rozsudku městského soudu ze dne 3. 2. 2012, č. j. 5A 266/2010–71 podal stěžovatel
včasnou kasační stížnost z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
dále z důvodu vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a z důvodu
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně s kasační stížností
stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně souhlasí s právním názorem
uvedeným v napadeném rozsudku a podle jeho názoru se městský soud se všemi rozhodnými
skutečnostmi a námitkami stěžovatele vypořádal řádně a přezkoumatelným způsobem.
Žalovaný naopak nesouhlasí s názorem stěžovatele, že pro jím prováděnou činnost
nemusel mít povolení k zaměstnání, když v dané věci není podstatné, zda byl stěžovatel jako člen
družstva k družstvu v členském vztahu nebo jen v pracovněprávním vztahu, byť byl shledán
vztah pracovněprávní, neboť vykonávaná činnost nebyla předmětem činnosti družstva
INTERSION, pro které stěžovatel pracoval, což je rozhodující skutečnost v dané věci.
Skutečnost, pro koho měl stěžovatel pracovat, byla od počátku zřejmá, a to, že pracoval pro
družstvo. Za absurdní považuje žalovaný argumentaci stěžovatele poukazující na ustanovení §89
zákona č. 435/2004 Sb., s tím, že uvedené ustanovení nekonstatuje, že by člen družstva měl mít
povolení k zaměstnání, jestliže vykonává činnosti mimo předmět činnosti daného družstva.
Výklad stěžovatele považuje žalovaný nejen za rozporný se zákonem, ale i se záměrem
zákonodárce.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že projednávaná kasační stížnost
není důvodná.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku z důvodu, že se krajský soud nevypořádal s žalobními námitkami ohledně
obchodněprávního charakteru vztahu člena družstva k družstvu.
Stěžovatel výše uvedenou námitku blíže nekonkretizoval. Městský soud při posuzování
důvodnosti žaloby za podstatnou považoval skutečnost, že stěžovatel byl na území ČR fakticky
zaměstnán bez povolení k zaměstnání, když na pracovišti firmy ZKL-ROLL, s.r.o. vykonával
na základě pokynů jiných osob manuální práci, za kterou pobíral v hotovosti odměnu. Na str. 3
a 4 napadeného rozsudku se soud podrobně vypořádal i se žalobní argumentací,
že se ve skutečnosti nejednalo o pracovní činnost, ale že stěžovatel uvedenou činnost vykonával
jako člen družstva. S ohledem na výše uvedené zdejší soud námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku neshledal důvodnou.
Nesprávné posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení
Stěžovatel považuje za nesprávný závěr městského soudu, že byl na území ČR fakticky
zaměstnán. Poukazuje při tom na §89 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, dle kterého
„cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné
povolení k pobytu na území České republiky; za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění úkolů vyplývajících
z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního
nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního
nebo jiného orgánu družstva pro družstvo.“
Nesprávný závěr městského soudu stěžovatel opírá také o rozsudek Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 4 As 16/2006, dle kterého „plní-li cizinec jako společník úkoly vyplývající z předmětu
činnosti právnické osoby, musí mít ve smyslu §89 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, povolení
k zaměstnání. Není rozhodující, zda cizinec přitom plní běžné úkoly, vyplývající z činnosti právnické osoby,
anebo vykonává práci tomu se vymykající. Nemá-li takový cizinec povolení k zaměstnání, je dán důvod k jeho
vyhoštění podle §118 a §119 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.“
Stěžovatel dovozuje, že i z judikatury Nejvyššího správního soudu tak vyplývá, že plní-li
společník/člen družstva jiné úkoly než úkoly vyplývající z předmětu činnosti právnické osoby,
povolení mít nemusí a nemůže být za takové jednání vyhoštěn.
Městský soud stěžovatelem provedený výklad §89 zákona o zaměstnanosti považoval
za rozporný se smyslem zákona. K posuzované otázce soud uvedl, že správní orgány dospěly
ke správnému závěru, že stěžovatel byl na území ČR zaměstnán bez povolení k zaměstnání, když
nepovažoval za rozhodné, zda existovaly například písemné smlouvy o výkonu práce
a za rozhodující považoval skutečnost, že stěžovatel fakticky vykonával pracovní činnost, tedy
ve smyslu pracovního práva vykonával závislou činnost, za kterou pobíral mzdu.
V odůvodnění napadeného rozsudku soud dále konstatuje, že §89 zákona
o zaměstnanosti hovoří o „plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti“. Vyvíjí-li právnická
osoba určitou činnost, např. podnikatelskou, přičemž pro účely výkonu této činnosti pověří
svého člena výkonem určité činnosti, jedná se dle soudu o zaměstnání ve smyslu §89 zákona
o zaměstnanosti bez ohledu na to, zda právnická osoba disponuje příslušným veřejnoprávním
oprávněním k výkonu dotyčné činnosti. Soud doplňuje, že v tomto smyslu může jít o porušení
živnostenského práva ze strany dotyčného subjektu, nic to však nemění na povaze činnosti,
kterou stěžovatel pro daný subjekt vykonával. „Plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti“
je tedy podle soudu třeba vyložit tak, že jde o faktický předmět činnosti, tj. okruh činností, které
daná právnická osoba skutečně vykonává, nikoli o předmět činnosti formálně-právní, tj. např.
předmět činnosti zapsaný v obchodním rejstříku.
Nejvyšší správní soud k nyní posuzované námitce předně uvádí, že se nezabýval tou částí
kasační argumentace stěžovatele, která nesměřuje proti rozhodovacím důvodům městského
soudu. V kasační stížnosti stěžovatel také napadá závěry, které městský soud vůbec neučinil
(např., že „každá práce člena družstva pro družstvo je alespoň faktickým pracovním poměrem,
a tedy zaměstnáním; že stěžovatel svůj členský vztah k družstvu INTERNSION neprokázal“).
Tyto závěry Nejvyšší správní soud také neučinil předmětem svého přezkumu. Kasační námitka,
že soud popřel rozdíl mezi klasickým zaměstnáním a vztahy uvnitř družstva, je uvedena pouze
v obecné rovině, a proto k ní soud také pouze obecně uvádí, že z napadeného rozsudku uvedené
nevyplývá.
Správní vyhoštění bylo stěžovateli uloženo dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona
č. 326/1999 Sb., dle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá
na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na pět let, je-li
cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto
povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou
činnost bez oprávnění podle zvláštního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince
zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.
Závěry městského soudu, že stěžovatel byl na území ČR fakticky zaměstnán bez
potřebného povolení k zaměstnání a že jeho výklad §89 zákona o zaměstnanosti je v rozporu
se smyslem zákona, považuje Nejvyšší správní soud za správné. Vzhledem k tomu, že kasační
námitka stěžovatele v posuzované otázce nesměřuje proti rozhodující argumentaci městského
soudu, jsou závěry městského soudu uvedené v napadeném rozsudku plně dostačující a není
třeba je dále rozvádět.
Místní nepříslušnost správního orgánu
Stěžovatel je názoru, že místní nepříslušnost prvoinstančního orgánu měla v jeho případě
vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť smyslem místní příslušnosti v cizineckých věcech není jen
rozložení agendy, nýbrž též svěření této agendy těm policistům, kteří cizince znají, kteří
povolovali jeho pobyt a kteří tak mohou lépe posoudit přiměřenost dopadu do soukromého
a rodinného života cizince dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel taktéž
v prvoinstančním řízení neuplatňoval všechna svá práva s potřebnou důrazností, neboť věřil,
že případ bude postoupen místně příslušnému správnímu orgánu, který pak bude důkazy
opakovat (stěžovatel proto netrval na výslechu p. N. N. M.).
Městský soud při posuzování námitky nesprávné místní příslušnosti dospěl k závěru,
že došlo k procesnímu pochybení, neboť řízení nevedl místně příslušný orgán, nicméně nešlo
o takovou vadu, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť rozhodl
orgán věcně příslušný a nedošlo k poškození veřejných subjektivních práv stěžovatele, a soud
neshledal ani jiná procesní pochybení (obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j.
2 Afs 159/2006 - 138 ze dne 24. 6. 2008). Je totiž obecným procesním pravidlem, že zatímco
porušení pravidel věcné příslušnosti může být těžkým procesním pochybením, které může
způsobit zásadní vady následně vydaného aktu, koná-li orgán místně nepříslušný, zpravidla nejde
o vadu, která by měla za následek nezákonnost vydaného rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti opět nenapadá rozhodující důvody pro neshledání této
námitky městským soudem důvodné, a sice že rozhodl orgán věcně příslušný, nedošlo
k poškození veřejných subjektivních práv stěžovatele a soud neshledal ani jiná procesní
pochybení. Argumentace stěžovatele, že policisté místně příslušného správního orgánu cizince
lépe znají a mohou tak lépe posoudit přiměřenost dopadu do jeho soukromého a rodinného
života a že stěžovatel v prvoinstančním řízení neuplatňoval všechna svá práva s potřebnou
důrazností, nenapadá ani nevyvrací závěry městského soudu, že nedošlo k poškození
subjektivních práv stěžovatele a nebyly shledány ani jiná procesní pochybení správního orgánu.
Takto formulovaná kasační námitka nemohla být v posuzované věci úspěšná. Nejvyšší správní
soud námitku nesprávného posouzení otázky vady řízení před správním orgánem, která měla
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neshledal důvodnou.
Analogická aplikace §20 zákona o přestupcích
V další kasační námitce stěžovatel označuje za nesprávný závěr městského soudu,
že aplikaci §20 zákona o přestupcích, dle kterého odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím
jednoho roku, nelze v daném případě aplikovat.
Stěžovatel je názoru, že i na správní vyhoštění je třeba do určité míry aplikovat ustanovení
o zániku práva veřejné moci uložit opatření/sankci za delikty cizinců, tedy analogii promlčení.
Správní vyhoštění má silné sankční dopady, zavedení institutu promlčení i na správní vyhoštění
je potřebné zejména z hlediska právní jistoty. Není přijatelné, aby nad cizincem, který se dopustil
určitého jednání, viselo riziko vyhoštění po dobu, která není omezena žádnou ani přibližnou
pevnou lhůtou, ale pouze obecným principem přiměřenosti. Skutečnost, že právo státu vyhostit
cizince nepodléhá žádným časovým omezením, je v rozporu s ústavně zakotvenou zásadou
nediskriminace.
Podle městského soudu stěžovatelem namítanou analogickou aplikaci §20 zákona
o přestupcích, dle kterého odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím jednoho roku, nelze
v daném případě aplikovat. Městský soud k posuzované otázce konstatoval, že lhůtu pro samotné
zahájení řízení o správním vyhoštění zákon nezná. Pokud se stěžovatel dopustil jednání, které
je možno kvalifikovat jako přestupek (či trestný čin), a zároveň je toto jednání i důvodem pro
uložení správního vyhoštění, může dojít k situaci, že zatímco za přestupek (či trestný čin)
stěžovatel již nebude postihnutelný vzhledem k nastalému promlčení, bude mu možno za totožné
jednání uložit správní vyhoštění dle zákona o pobytu cizinců. Právní předpisy nestanoví žádnou
lhůtu pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, která by běžela od spáchání vytýkaného
jednání. Podle městského soudu nejde nutně o rozpor se zásadami právního státu, soud by mohl
věc posuzovat jinak, jednalo-li by se v dané věci o zřejmý exces, tedy například by stěžovateli bylo
v řízení o správním vyhoštění vytýkáno jednání, kterého se dopustil ve velmi vzdálené minulosti,
přičemž by doba od spáchání vytýkaného jednání výrazně snižovala jeho „společenskou
nebezpečnost“ (obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 6. 2011, č. j.
2 As 62/2011 - 77).
Nejvyšší správní soud ve výše zmíněném rozsudku ze dne 6. 6. 2011, č. j.
2 As 62/2011 - 77, dospěl k následujícím závěrům: „Na rozdíl od některých dalších právních předpisů
(srov. Např. ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 86/2002 Sb., zákona o ochraně ovzduší, či ustanovení §95
odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon) zákon o pobytu cizinců nestanoví zákonnou lhůtu pro
zahájení řízení o správním vyhoštění od okamžiku, kdy se správní orgán o splnění podmínek pro jeho vydání
dozvěděl. Tato skutečnost koresponduje i s vnímáním řízení o správním vyhoštění nikoli jako správního řízení
trestního, nýbrž jako řízení o vydání preventivního opatření v oblasti kontroly přistěhovalectví (viz usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 4 Tz 11/2010, či rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 5 Azs 94/2005, publ. pod č. 1164/2007 Sb. NSS). Požadavek na vyřizování
věcí v přiměřené lhůtě však v žádném případě nemůže vyústit v libovůli správních orgánů, kdy k zahájení řízení
přistoupí; nelze tedy zcela odhlížet od časového odstupu, kdy řízení mohlo být zahájeno, a kdy k jeho zahájení
správní orgán ve skutečnosti přistoupil. Jistě tak nebude možné akceptovat, aby takové řízení bylo bezdůvodně
zahájeno s mnohaletým odstupem od zjištění skutečností opravňujících správní orgán k tomuto postupu; to by bylo
nepřiměřené.
Pro jednání správních orgánů, jsou-li limitovány zákonnou lhůtou či požadavkem na dodržení přiměřené
lhůty, přitom vždy platí povinnost vyřídit věc bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, ustanovení §6 odst. 1 věta první správního řádu). Mechanismem bránícím porušování této povinnosti
je právě ochrana před nečinností (§80 správního řádu). Podle ustanovení §80 odst. 2 správního řádu učiní
nadřízený správní orgán opatření proti nečinnosti, nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode
dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. Z tohoto ustanovení však není
možné dovozovat subjektivní právo osoby, která by měla být účastníkem řízení, aby takové řízení vůbec nemohlo
být zahájeno či aby bylo po svém zahájení zastaveno z důvodu nedodržení přiměřené lhůty. Takový právní
důsledek pro zahájení řízení z úřední povinnosti ze správního řízení neplyne (viz též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 As 98/2010 – 67).“
Nejvyšší správní soud v otázce zániku práva veřejné moci uložit správní vyhoštění
na rozdíl od stěžovatele neshledal podmínky pro užití analogie práva upravující zánik
odpovědnosti za přestupek (§20 zákona o přestupcích), právě s ohledem na vnímání správního
vyhoštění jako preventivního opatření v oblasti kontroly přistěhovalectví. Zákon o pobytu cizinců
neupravuje lhůtu, v níž zaniká možnost správního orgánu uložit správní vyhoštění. Nejvyšší
správní soud ani tuto kasační námitku neshledal důvodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že rozhodnutí žalovaného mělo být zrušeno
pro nepřezkoumatelnost. Z obsahu kasační stížnosti lze dovodit, že stěžovatel
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného spatřuje zřejmě v tom, že se žalovaný nezabýval
tvrzeními stěžovatele, že pracoval jako člen družstva. Stěžovatel však tuto námitku v žalobě
neuplatnil, proto se uvedenou otázkou městský soud v napadeném rozsudku nezabýval a nemohl
ji tak ani nesprávně právně posoudit. Za této situace Nejvyšší správní soud ani tuto kasační
námitku neshledal důvodnou.
K argumentaci stěžovatele, že není v souladu s principy demokratického právního státu
ani §3 správního řádu, aby byl cizinec potrestán za výkon nelegální práce a úřady přitom vůbec
nekonstatovaly, kdo ho zaměstnával, Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o důvod, který
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ač tak učinit
mohl. Námitka je tak ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval, neboť o kasační stížnosti samotné rozhodl po předložení věci
a po vykonání nezbytných procesních úkonů v řízení.
Závěrem Nejvyšší správní soud shrnuje, že kasační námitky stěžovatele neshledal
důvodné, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení nevznikly, proto
Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu