ECLI:CZ:NSS:2012:6.AS.42.2011:43
sp. zn. 6 As 42/2011 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutím
žalované ze dne 19. 10. 2010, zn: BUR/3814/2010, sp. zn./Ident.: 2008/498/vav/FTV,
a ze dne 19. 10. 2010, zn. BUR/3815/2010, sp. zn./Ident.: 2008/499/vav/FTV, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011,
č. j. 9 A 34/2011 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. 7. 2011, č. j. 9 A 34/2011 - 25, Městský soud v Praze odmítl žalobu
žalobkyně, která se domáhala přezkoumání druhého a třetího výroku usnesení žalované
o zastavení řízení ze dne 19. 10. 2010, zn: BUR/3814/2010, sp. zn./Ident.: 2008/498/vav/FTV,
a druhého a třetího výroku usnesení žalované o zastavení řízení ze dne 19. 10. 2010,
zn. BUR/3815/2010, sp. zn./Ident.: 2008/499/vav/FTV, jimiž byla žalobkyně žalovanou
upozorněna na porušení zákona a byla jí stanovena lhůta k nápravě. Tohoto porušení se měla
žalobkyně dopustit odvysíláním obchodního sdělení formou sponzoringu reklamní znělky,
které nebylo odděleno od ostatních částí vysílání (tedy neoddělené reklamy), a to VODAFONE,
Jde to i jinak. Zároveň žalovaná stanovila žalobkyni lhůtu k nápravě 7 dnů od doručení
upozornění.
Odmítnutí žaloby městský soud odůvodnil tím, že žalobou napadené akty žalované nejsou
rozhodnutími ve smyslu §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodnutími přezkoumatelnými ve správním soudnictví podle §65
s. ř. s. j sou pouze takové úkony správního orgánu, kterými se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují práva a povinnosti. Napadenými úkony žalované se však práva či povinnosti žalobkyně
závazně neurčily a nebylo o nich ani rozhodováno. Městský soud dále konstatoval, že upozornění
podle §59 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“), je zpravidla učiněno
žalovanou v rámci řízení o sankci, tudíž proti němu nelze samostatně brojit žalobou. Nejedná se
tak dle závěru městského soudu o úkon, proti němuž by bylo možné brojit žalobou
proti rozhodnutí správního orgánu ani žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s.
Citované usnesení městského soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) kasační stížností ze dne 29. 8. 2011 z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), e)
s. ř. s.
Stěžovatelka se závěry městského soudu ohledně nemožnosti přezkoumat napadené akty
samostatně žalobou proti rozhodnutí správního orgánu zásadně nesouhlasila. Stěžovatelka
namítá, že hlavním kritériem pro posouzení charakteru určitého úkonu správního orgánu
jako rozhodnutí ve smyslu s. ř. s. je zásah do právní sféry adresáta. Stěžovatelka považuje přístup,
podle kterého je nutné vždy hledat porušení subjektivního hmotného práva, za neudržitelný.
Ustanovení §65 s. ř. s. stěžovatelka vykládá tak, že není zásadní, jestli určitý úkon založil, změnil,
zrušil či závazně určil práva a povinnosti subjektu, ale že určujícím je zásah do právní sféry
subjektu. Městský soud pak stěžovatelce nejenže odepřel přístup k soudu, ale dokonce jí zabránil
požadovat náhradu škody po žalované za nezákonné rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb.,
neboť nárok na náhradu škody lze po správním orgánu uplatnit pouze tehdy, pokud bylo
jeho pravomocné rozhodnutí zrušeno nebo změněno. Stěžovatelka poukázala na to,
že jí v důsledku napadeného aktu vznikla škoda v podobě neoprávněného zásahu do její dobré
pověsti. V důsledku napadeného aktu je dále zhoršeno právní postavení stěžovatelky,
neboť jí může být žalovanou ve skutkově a časově souvisejících případech uložena pokuta.
Tyto okolnosti přitom mají dle stěžovatelky nepochybně význam i pro stávající a potencionální
investory. Stěžovatelka dále uvedla, že výrok o nákladech řízení je v rozporu s ustanovením §10
odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinnému k 31. 8. 2011
(dále jen „zákon o soudních poplatcích“), protože řízení bylo zastaveno před prvním jednáním.
Nejvyšší správní soud konstatoval přípustnost kasační stížnosti, neboť ta byla podána
osobou oprávněnou (ustanovení §102 s. ř. s.), opírá se o důvod uvedený v ustanovení §103
s. ř. s., a není nepřípustná ani z jiných důvodů ve smyslu §104 s. ř. s. Ačkoli stěžovatelka
dovozuje naplnění stížnostních důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., lze
podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS;
všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná
na www.nssoud.cz) v případě usnesení o odmítnutí žaloby podat kasační stížnost pouze z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené usnesení
Městského soudu v Praze podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. je naplněn tehdy, pokud návrh byl
nezákonně odmítnut nebo pokud bylo řízení nezákonně zastaveno.
Nejvyšší správní soud za této situace napadené usnesení Městského soudu v Praze
v mezích řádně uplatněného kasačního důvodu a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v obdobné věci již opakovaně rozhodoval, a to například
rozsudkem ze dne 14. 9. 2011, č. j. 6 As 34/2011 - 62, kde v plném rozsahu vyvrátil argumentaci
stěžovatelky a na závěry v tomto rozsudku uvedené v plném rozsahu odkazuje (dále se
k posuzované právní otázce vztahují rozsudky ze dne 22. 9. 2011 č. j. 6 As 28/2011 - 63,
a č. j. 6 As 29/2011 - 39, a rozsudek ze dne 20. 10. 2011 č. j. 6 As 35/2011 - 37). Z konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá jak charakteristika upozornění podle §59 odst. 1
zákona o vysílání (rozsudky ze dne 24. 8. 2010, č. j. 8 As 46/2010 - 81, a ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 6 As 21/2007 - 109, podobně také rozsudky ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 35/2007 - 120,
nebo ze dne 22. 1. 2009, č. j. 6 As 30/2008 - 97), tak i závěr, že toto upozornění není ve správním
soudnictví samostatně přezkoumatelné, protože nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje
práva a povinnosti osoby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011,
č. j. 7 As 20/2011 - 95).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ani stanovení lhůty k nápravě taktéž obsažené
v napadeném rozhodnutí neodůvodňuje samostatnou přezkoumatelnost upozornění ve správním
soudnictví. Lhůta k nápravě totiž neobsahuje povinnost, která by byla proti vůli provozovatele
vynutitelná veřejnou mocí. Důsledkem nevyhovění (tj. setrvání provozovatele vysílání
na protiprávní činnosti) je v obecné rovině pouze to, že může být zahájeno řízení o deliktu.
Teprve v tomto řízení by bylo postaveno na jisto, zda skutečně došlo ke spáchání deliktu,
a případně by byla uložena sankce. Stanovení lhůty k nápravě je tedy úkonem předběžné povahy
ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vychází z materiálního chápání pojmu
rozhodnutí, pojem „rozhodnutí“ podle §65 s. ř. s. je pouze legislativní zkratkou použitelnou
pro tento procesní předpis, který označuje druh správního aktu vydaného orgánem veřejné
správy, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti a žalobní
legitimace se odvozuje od tvrzení žalobce o zásahu do jeho práv (srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, publikované
pod č. 1764/2009 Sb. NSS). Smyslem tohoto extenzivního výkladu ustanovení §65 s. ř. s. je
umožnit co možná nejširší přezkum zákonnosti aktů veřejné správy; na druhou stranu
to neznamená, že správní soudy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
přezkoumávají jakýkoli úkon či přípis provedený orgány veřejné správy. V opačném případě
by praxe umožnění „bezbřehého přezkumu“ jakéhokoli úkonu správního orgánu vedla k tomu,
že by správní žaloba podle §65 a násl. s. ř. s. nahrazovala jiné prostředky soudní ochrany
stanovené právním řádem České republiky.
V posuzovaném případě je Nejvyšší správní soud toho názoru, že stěžovatelka netvrdila
relevantním způsobem zásah do svých veřejných subjektivních práv a že ten v případě
napadeného aktu ani nemohl nastat.
Stěžovatelka v žalobě i v kasační stížnosti tvrdila vznik materiální škody v důsledku
neoprávněného zásahu do dobré pověsti stěžovatelky snižující její hodnotu u stávajících
a potencionálních investorů. Dobrá pověst stěžovatelky coby právnické osoby je však chráněna
instituty soukromého práva - srov. ustanovení §19b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Dobrou pověst proto může
stěžovatelka hájit soukromoprávními prostředky i před obecnými soudy. Jestliže by argumentace
zásahem do dobré pověsti dotčené osoby zakládala možnost podat správní žalobu podle §65
a násl. s. ř. s., byl by jakýkoli úkon správního orgánu napadnutelný žalobou proti správnímu
rozhodnutí, neboť vždy by potencionální žalobce mohl tvrdit, že byl takovýmto úkonem dotčen
na své dobré pověsti, neboť jakýkoli přípis ze strany správního orgánu by jej mohl v očích
veřejnosti dehonestovat. Přijetí takové argumentace by však popřelo zásadu subsidiarity soudního
přezkumu podle s. ř. s. (srov. ustanovení §5 s. ř. s.), která omezuje přístup ke správnímu soudu
na ty případy, kdy se efektivně nelze ochrany veřejných subjektivních práv domoci jinými
prostředky.
Nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatelky v tom směru, že její sféra v oblasti
veřejnoprávní je ohrožena tím, že jí může být v budoucnosti uložena pokuta za obdobné
porušení zákona o vysílání. Stěžovatelce může být uložena pokuta podle zákona o vysílání
pouze tehdy, pokud stěžovatelka následně poruší své povinnosti stanovené zákonem o vysílání -
tato okolnost je přitom plně v dispozici stěžovatelky. Navíc v takovém případě by muselo
u žalované následně proběhnout příslušné správní řízení, během kterého je stěžovatelce
garantováno široké spektrum práv dle zákona o vysílání a správního řádu, přičemž není
vyloučeno podávat příslušné správní žaloby podle s. ř. s. Výsledné rozhodnutí by dále bylo
přezkoumatelné za splnění příslušných podmínek opět žalobou proti správnímu rozhodnutí.
Dále Nejvyšší správní soud upozorňuje na skutečnost, že vydání upozornění na porušení
určitého ustanovení zákona o vysílání ještě automaticky pro všechny případy v budoucnosti
neznamená umožnění sankcionování za porušení totožného ustanovení. Jak totiž dovodila
judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2010, č. j. 6 As 20/2009 - 255), musí být mezi upozorněním na porušení zákona
a následným protiprávním jednáním „typová vazba“. Není proto pravdou, že jediným
předpokladem pro následné uložení sankce v podobě pokuty je předchozí upozornění podle §59
zákona o vysílání.
Právní sféra stěžovatelky tudíž nemohla být samotným upozorněním zasažena,
neboť upozornění neobsahovalo vyslovení viny a uložení povinnosti v podobě stanovení lhůty
k nápravě (jak mylně dovozuje stěžovatelka v žalobě). Jak bylo výše rozvedeno, v případě
tohoto upozornění se jedná o specifický institut českého práva akcentující preventivní
a výchovnou funkci před represivní funkcí, kdy se rušitel upozorňuje na protiprávnost
svého chování a možné další negativní následky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 4. 2011, č. j. 7 As 20/2011 - 95). Upozornění vydané podle §59 zákona o vysílání
(vyjma situací normovaných v ustanovení §59 odst. 4 zákona o vysílání) je proto jednou
ze zákonných podmínek pro uložení sankce za porušení zákona o vysílání. K uložení sankce,
která bezpochyby zasáhne sféru stěžovatelky, tedy bude muset kumulativně přistoupit naplnění
dalších podmínek, jejichž splnění má ve své dispozici částečně i sama stěžovatelka.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s argumentací stěžovatelky ohledně údajného
odepření přístupu k soudu. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku rozšířeného senátu
ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113, publikovaném pod č. 2434/2011 Sb. NSS, nikoli
každý akt orgánu veřejné moci je přímo napadnutelný žalobou proti rozhodnutí správního
orgánu. Nejvyšší správní soud proto stěžovatelce neupírá přístup k soudu podle čl. 36 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, neboť je toho názoru, že napadená upozornění nejsou
„rozhodnutími“, která by se za dané procesní situace dotkla jejích veřejných subjektivních práv.
Ohledně argumentace stěžovatelky směřující k možnému použití zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích
a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti
za škodu“), je nutné poukázat na to, že zákon o odpovědnosti za škodu nezná jen odpovědnost
za nezákonná rozhodnutí podle §7 a násl. zákona, ale upravuje i odpovědnost za nesprávný
úřední postup. Není proto vyloučeno, aby určitý úkon orgánu veřejné moci nenaplňoval pojem
rozhodnutí ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu, ale zároveň aby bylo možné domoci se
za splnění příslušných podmínek náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu.
Tato otázka však spadá do pravomoci obecných soudů, do které není Nejvyšší správní soud
oprávněn jakkoli zasahovat.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že upozornění vydané podle §59 zákona o vysílání
není samostatně přezkoumatelné žalobou proti správnímu rozhodnutí podle §65 a násl. s. ř. s.,
neboť není ani potencionálně způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv stěžovatelky.
Stěžovatelka v neposlední řadě brojila proti výroku č. II napadeného usnesení městského
soudu, podle něhož žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení
před krajským soudem. Nejvyšší správní soud zde odkazuje na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, publikované
pod č. 2116/2010 Sb. NSS, podle kterého je kasační stížnost podle §104 odst. 2 s. ř. s.
nepřípustná pouze tehdy, směřuje-li pouze proti výroku o nákladech řízení.
Protože v posuzovaném případě stěžovatelka napadla oba výroky usnesení, je kasační stížnost
za dané procesní situace proti výroku o nákladech řízení přípustná a Nejvyšší správní soud
se jí i věcně zabýval.
Nejvyšší správní soud však považuje výrok Městského soudu v Praze o nákladech
předmětného řízení za správný. Jelikož žalobu správně odmítl, musel rozhodnout podle §60
odst. 3 věta první s. ř. s., podle kterého „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta“.
Ohledně vrácení soudního poplatku mohlo být soudem nad rámec ustanovení §60
odst. 3 s. ř. s. rozhodováno samostatným výrokem dále podle příslušných ustanovení zákona
o soudních poplatcích, ve znění platném ke dni rozhodování soudu. O vrácení zaplaceného
soudního poplatku tak krajský soud mohl rozhodnout podle §10 odst. 3 zákona o soudních
poplatcích, ale to pouze tehdy, pokud by bylo řízení zastaveno. Jestliže však byla žaloba
odmítnuta, nebyla naplněna hypotéza normy obsažené v ustanovení §10 odst. 3 zákona
o soudních poplatcích, ve znění platném ke dni rozhodování soudu.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (ustanovení
§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů. Žalovaná měla ve věci úspěch, nevznikly jí však náklady
řízení o kasační stížnosti přesahující rámec její běžné úřední činnosti. Soud jí proto právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznal (ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu