ECLI:CZ:NSS:2012:6.AZS.36.2011:81
sp. zn. 6 Azs 36/2011 - 81
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy v právní věci žalobce: R. R., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou,
advokátkou, se sídlem Muchova 9, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného č. j.
OAM - 245/VL - 10 - PA03 - R2 - 2008 ze dne 28. 1. 2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Az 3/2011 - 46 ze dne 15. 9. 2011,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se sídlem
Muchova 9, Praha 6, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 2880 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalobce vstoupil na území České republiky dne 10. 12. 2007 na základě turistického víza.
Dne 16. 3. 2008 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 25. 3. 2008 rozhodl
žalovaný, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud v Ostravě
dne 25. 1. 2010 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48,
z něhož vyplývá, že podle §16 odst. 2 lze žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou, pokud je
z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se
hrozícímu vyhoštění. Této povinnosti žalovaný nedostál, když se nezabýval tvrzeními žalobce
podle §12 a §14a zákona o azylu. Kasační stížnost podanou žalovaným proti tomuto rozsudku
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2011, č. j. 6 Azs 15/2010 - 82, zamítl.
[2] V dalším řízení žalovaný provedl doplňující pohovor a opatřil si informace o zemi
původu žalobce, načež žalobci neudělil mezinárodní ochranu rozhodnutím podle §12 až §14b
zákona o azylu. Žalovaný ve výpovědi žalobce shledal rozpory, které podle něj žalobce nebyl
schopen po konfrontaci vysvětlit, tvrzení ohledně pronásledování tak podle něj nejsou
věrohodná. Ve vztahu k §12 zákona o azylu žalovaný zdůrazňuje, že politickou činnost
(roznášení letáků ve prospěch „oranžové strany“) žalobce vykonával za úplatu. Žalobcova tvrzení
o vyhrožování fyzickým násilím žalovaný zhodnotil tak, že předvolební boj může být vyhrocen
i v zemích s vysokým stupněm demokracie. Pokud k takovým excesům dochází, má občan právo
na svoji ochranu; to je jistě i případ země původu žalobce, Ukrajiny. Přestože dle zpráv o zemi
původu se lze s žádostí o ochranu obrátit na státní orgány, žalobce se nepokusil na ně obrátit,
a nelze tak konstatovat pronásledování ze strany soukromých osob. Primárním důvodem žádosti
žalobce je zřejmě snaha legalizovat si pobyt na území České republiky, jak to vyplývá
z jeho opožděně podané žádosti o mezinárodní ochranu. Ve vztahu k doplňkové ochraně
žalovaný konstatoval, že problémy, které žalobci vznikly před jeho odjezdem z vlasti, vzhledem
k vývoji politické situace na Ukrajině nemohou trvat doposud. Kromě toho se nemůže žalobce
obávat postihu z důvodu podané žádosti o azyl v zahraničí, což potvrzují informace Ministerstva
zahraničních věcí ČR. Žalovaný poukazuje na možnost získat ochranu u státních orgánů,
případně se přestěhovat do jiné části vlasti.
[3] Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl shora označeným
rozsudkem. Žalobce napadal zejména neaktuálnost zpráv o zemi původu a obecně i nesprávnost
posouzení §12 a §14a zákona o azylu. V průběhu jednání doplnil, že u jednotlivých pohovorů
vedených žalovaným nebyl přítomen jeho právní zástupce, poukázal na některé nesprávnosti
v rozhodnutí (např. na špatně uvedenou národnost v žádosti, nesprávný údaj o platnosti
jeho cestovního dokladu, nesprávnou informaci o jeho předchozím zaměstnání, nesprávnou
informaci, že politickou činnost, tedy roznos letáků vykonával za úplatu). Kromě toho uvedl,
že mu byly odcizeny doklady, a tudíž se obává, že informace o jeho žádosti o mezinárodní
ochranu se dostane ke státním orgánům jeho země. Odkázal na projev ukrajinského prezidenta,
který oznámil, že žadatelé o azyl v zahraničí budou po návratu postiženi. Městský soud námitky
neshledal důvodnými; mimo jiné potvrdil závěr žalovaného, že žalobce mohl řešit svou situaci
přesídlením v rámci Ukrajiny, shledal použité zprávy o Ukrajině aktuálními, poukázal na vyjádření
samotného žalobce o úhradě za roznášení letáků a na správně uvedenou národnost žalobce
v žádosti.
[4] Nyní podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek
městského soudu. V kasační stížnosti namítá, že žalovaný i soud hodnotili situaci v zemi původu
pouze obecně. Dále má za to, že se krajský soud nevypořádal se všemi výtkami v žalobě.
Stěžovatel zpochybňuje závěr, že podal žádost o mezinárodní ochranu s cílem legalizovat si
pobyt, přičemž tvrdí, že o existenci tohoto institutu dřív nevěděl. Stěžovatel napadá rozhodnutí
žalovaného tím, že v průběhu pohovorů mu nebyla umožněna přítomnost právního zástupce,
který by dohlédl na řádný průběh pohovorů a obsah zápisů z nich. Opětovně napadá zastaralost
použitých zdrojů informací a v obecné rovině tvrdí, že splňuje podmínky pro udělení azylu
nebo doplňkové ochrany.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil nejdřív přípustnost podané kasační stížnosti. Ta byla
podána včas, účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, který je zastoupen
advokátem. Stěžovatel uplatnil důvody podle §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, (dále jen „s. ř. s.“), lze tedy konstatovat přípustnost kasační stížnosti.
[6] Dále se Nejvyšší správní soud ve věcech mezinárodní ochrany zabývá také přijatelností
kasační stížnosti, tedy zda tato přesahuje zájmy konkrétního stěžovatele. Stěžovatel považuje
všechny stížnostní námitky za přijatelné. Podle ustálené judikatury (srov. usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz) je kasační
stížnost přijatelná,
a) pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu,
b) pokud se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
c) pokud je potřebné učinit tzv. judikatorní odklon,
d) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[7] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost podle uvedených kritérií nepřijatelnou,
neboť se dotýká právních otázek, které byly dostatečně a jednoznačně vyřešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, od které se krajský soud ve svém rozhodování neodchýlil.
[8] Stěžovatel nejprve napadal, že se nezakládá na pravdě tvrzení žalovaného,
že by si stěžovatel chtěl legalizovat pobyt na území. Toto své tvrzení dokládá tím,
že by k legalizaci pobytu jistě využil prostředky zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů. Zde je nutno konstatovat, že žalovaný
k tomuto závěru dospěl poté, co shledal nedůvodnou žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu.
Žalovaný dovodil stěžovatelovu snahu legalizovat si pobyt především z toho, že stěžovatel
zde pobýval po vypršení platnosti víza, nikoli dříve, ačkoliv důvody, které uvedl v žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, mu byly již předtím známy. Nejvyšší správní soud konstatuje
ze spisu, že nelegální pobyt cizince trval méně než dva měsíce. Postup stěžovatele
jistě zpochybňuje do jisté míry jeho pohnutky při podávání žádosti, nicméně nemohl by být
v tomto případě, kdy stěžovatel uváděl skutečnosti relevantní pro udělení mezinárodní ochrany
jediným důvodem pro zamítnutí jeho žádosti (k tomu srov. i předchozí rozsudek zdejšího soudu
ve věci stěžovatele). Nicméně jak žalovaný, tak městský soud se v tomto případě tvrzeními
stěžovatele v pohovorech zabývali a shledali také nedůvodnost žádosti z pohledu ustanovení §12
až §14b zákona o azylu. Za těchto okolností by opačný závěr o pohnutkách stěžovatele
při podávání žádosti o mezinárodní ochranu neměl dopad na zákonnost rozhodnutí ve věci.
[9] Stěžovatel dále namítal, že v průběhu pohovorů mu nebylo umožněno, aby při nich měl
právního zástupce, který by dohlédl na řádný průběh pohovorů i obsah zápisů
z těchto pohovorů. S touto námitkou, prvně uplatněnou u jednání, se městský soud vypořádal
tak, že ze spisu vyplývá, že žalobce nebyl ve správním řízení zastoupen, a zástupce tak nemohl
být při pohovoru přítomen. Také Nejvyšší správní soud ověřil, že ve správním spisu není
doložena žádná plná moc potvrzující zastoupení stěžovatele v řízení před žalovaným.
[10] Bylo-li by tomu tak, byl by žalovaný povinen o pohovoru zvoleného zástupce uvědomit.
Jak ovšem uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2008, č. j. 9 Azs 64/2008 - 67, dostupném
na www.nssoud.cz, i v případě, že by stěžovatel byl zastoupen a jeho právní zástupce
se pohovoru neúčastnil, nemělo by to automaticky za následek nezákonnost rozhodnutí. Zdejší
soud v uvedeném rozhodnutí uvedl: „Správní řád na rozdíl od některých jiných procesních kodexů
nevychází z povinného zastoupení, a proto nelze obecně považovat neúčast zástupce při jednání správního orgánu
samu o sobě za vadu, která by automaticky, bez dalšího způsobovala zmatečnost řízení či nezákonnost
provedeného úkonu. (...) Nejvyšší správní soud v žádném případě nezpochybňuje právo stěžovatele jednat za účasti
svého zástupce a připouští, že skutečnost, že stěžovatel nepožádal o odročení jednání a netrval na účasti
své zástupkyně, může být dána i jeho nevědomostí či obavami. Na druhou stranu však právo na právní pomoc
v řízení ve věcech mezinárodní ochrany nelze vnímat stejně absolutně jako např. právo obviněného na nutnou
obhajobu v trestním řízení, kde má sice obviněný právo si obhájce sám zvolit, avšak musí ho mít i tehdy,
pokud by právní zastoupení výslovně odmítal. Důvody nutné obhajoby se týkají zvláštních okolností,
za nichž obviněný nemůže svou obhajobu odpovídajícím způsobem zabezpečit. I přesto, že situace žadatele
o udělení mezinárodní ochrany může být z hlediska schopnosti hájit své zájmy v některých případech
taktéž snížena, charakter zmíněných řízení je zcela odlišný.“ S touto námitkou se tedy městský soud
vypořádal v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[11] Dále stěžovatel napadá zastaralost informací o zemích původu použitých v řízení.
Touto otázkou se zdejší soud opakovaně zabýval například v rozsudku ze dne ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publikovaném pod č. 1825/2009 Sb. NSS, kde konstatoval: „Informace
o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2)
důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné.“
Stěžovatel ovšem neupřesnil, v čem považuje získané informace za neaktuální, pouze velmi
obecně poukázal na to, že se „jednalo o informace rok zastaralé“. Aktuálnost informací je
přitom nutné posuzovat případ od případu; nelze paušálně stanovit, že informace z předchozího
roku jsou zastaralé. V tomto případě informace zachycovaly okamžik, kdy představitelka politické
strany, jejímž přívržencem byl stěžovatel, prohrála ve volbách a v dalším tyto informace
popisovaly obecnou situaci týkající se vymahatelnosti práva na Ukrajině. Pokud se krajský soud
vypořádal s námitkou tak, že informace z roku předcházejícího datu vydání rozhodnutí považoval
za aktuální, nevybočil tím z obecných požadavků judikatury Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel přitom nepřednesl argumenty ani návrhy důkazů ve prospěch přijatelnosti
této námitky a jejího hlubšího zkoumání.
[12] Stěžovatelova tvrzení, že mu měl být udělen azyl nebo doplňková ochrana, byla vedena
pouze v takto obecné rovině, a to jak v řízení před městským soudem, tak před Nejvyšším
správním soudem. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud pouze poukazuje
na svou judikaturu vztahující se k pronásledování či újmě ze strany soukromých osob, zejména
na rozsudek ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, podle nějž „není nutné, aby ... stát jednání
[soukromých původců pronásledování nebo vážné újmy] schvaloval, toleroval či jej přímo podporoval;
postačí, pokud není schopen nebo ochoten poskytnout před [pronásledováním] či vážnou újmou ochranu. (...)
Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před vážnou
újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel.
Pokud to však zjevné není ..., žadatel musí v pohovoru se žalovaným uvést, proč se na poskytovatele ochrany
s žádostí neobrátil; břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu tudíž leží
na straně stěžovatel(e).“ V případě stěžovatele žalovaný uvedl různé možnosti, na které státní orgány
se stěžovatel mohl obrátit, a konstatoval tak, že v zemi je dostupný účinný právní systém
ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, stěžovatel pak neuvedl důvody,
proč se za těchto okolností na státní orgány vůbec neobrátil. Ani zde tudíž krajský soud
ani žalovaný nepostupovali mimo meze určené judikaturou zdejšího soudu a stěžovatel
opět neuvedl ani v žalobě ani v kasační stížnosti důvody, proč má případně za to,
že tato judikatura nebyla respektována.
[13] Za těchto okolností Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než kasační stížnost
pro nepřijatelnost odmítnout.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
[15] Stěžovateli byla krajským soudem ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti
advokátka Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ustanovené advokátce
přiznal odměnu za jeden úkon právní pomoci (sepsání a podání kasační stížnosti). Podle §11
odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 3 a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby, který vyplýval z obsahu spisu
a který zástupkyně uplatnila, jí náleží odměna v částce 2100 Kč a náhrada hotových výdajů
v částce 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem tedy 2400 Kč. Ustanovená zástupkyně
doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, tato částka se tedy zvyšuje na 2880 Kč a bude
zástupkyni vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v přiměřené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu