ECLI:CZ:NSS:2012:7.AS.16.2012:58
sp. zn. 7 As 16/2012 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: R. V.,
zastoupený Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 11, Prostějov,
proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2011,
č. j. 57 A 13/2011 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému advokátovi žalobce Mgr. Miroslavu Burgetovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2.880 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 8. 2011, č. j. 57 A 13/2011 - 49 zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského
kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen „krajský úřad“) ze dne 8. 9. 2010,
č. j. KUZL-58270/2010, kterým bylo na základě odvolání stěžovatele částečně změněno
rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru občansko-správního (dále jen „magistrát“)
ze dne 28. 7. 2010, č. j. MMZL-80456/2009-RT-PŘ, jímž byl stěžovatel uznán vinným
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle
ust. §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o přestupcích“) a podle ust. §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, tak, že výrok o vině byl doplněn slovním spojením „neboť při vyšetření dechovým
analyzátorem Dräger Alcotest 7410 plus u něj byla prokazatelným způsobem zjištěna hodnota
alkoholu nejméně 0,37 %“ a ve zbytku bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. V odůvodnění
rozsudku krajský soud uvedl, že žalobní námitka ohledně nesprávnosti doručení je nedůvodná,
protože předvolání bylo stěžovateli doručeno vždy na adresu, která byla zjištěna v době spáchání
přestupku. Stěžovatel nesdělil změnu adresy a všechny písemnosti doručované mu magistrátem
na tuto adresu si vyzvedával, jak vyplývá z korespondence mezi ním a tímto správním orgánem.
Vždy se jednalo o omluvy z nařízeného jednání. Také předvolání na jednání nařízené
na 27. 7. 2010 mu bylo doručováno na stejnou adresu. Toto předvolání mu bylo doručováno
s dostatečným předstihem, když bylo vypraveno dne 29. 6. 2010. V této době stěžovatel
v žádném písemném podání správnímu orgánu ani jiným způsobem (telefonicky či e-mailem)
nesdělil, že mu má být doručováno na jinou adresu než tomu bylo dosud. Teprve z odvolání
zjistil krajský úřad změnu stěžovatelovy adresy. Krajský soud proto dospěl k závěru, že stěžovateli
bylo předvolání k jednání řádně doručeno, a pokud se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil,
správní orgán I. stupně v souladu se zákonem jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že pokud krajský
soud neshledal nezákonnost v tom, že se konalo ústní jednání v jeho nepřítomnosti, jednalo
se o nesprávné posouzení právní otázky. Důležitým důvodem jeho absence u ústního jednání
byla nevědomost o jeho konání. Stěžovatel poukázal na porušení ústavně zaručeného práva
na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Svou
argumentaci dále opíral o nález ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. ÚS 788/02, v němž Ústavní soud
vyslovil, že existují-li důvodné pochybnosti o řádném předvolání, platí princip presumpce neviny
a princip in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného. Správní orgán měl
podle stěžovatele dospět k závěru, že zde existují pochybnosti vzhledem k dlouhodobému
problematickému doručování, což posiluje skutečnost, že předvolání bylo doručeno vhozením
do schránky. Proto si měl pomocí e-mailové či telefonické komunikace ověřit, zda bylo
stěžovateli předvolání doručeno. Dále musel správní orgán v momentě, kdy obdržel
stěžovatelovo odvolání, dospět k závěru, že mu nebylo předvolání řádně doručeno,
protože v němž bylo uvedeno, že se předvolání k ústnímu jednání dostalo do jeho dispozice
až 4 dny po jeho konání. Nedodržení výše uvedených principů pak může vést také
k nesprávnému zjištění skutkového stavu, který se stal podkladem rozhodnutí, což naplňuje
důvod obsažený v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Na podporu svých tvrzení o tom, že nemohlo
být stěžovateli předvolání k ústnímu jednání řádně doručeno, předložil elektronické jízdenky,
které potvrzují, že dne 19. 7. 2010 cestoval z Prostějova do Liberce, odkud následně
dne 21. 7. 2010 cestoval do Prahy. Do Zlína se pak vrátil na konci července, přičemž přesné
datum si již nepamatuje a nemá možnost doložit o této cestě doklad. Ke kasační stížnosti připojil
čestné prohlášení své přítelkyně B. B., ve kterém se uvádí, že stěžovatel odjel dne 29. 6. 2010 do
svého trvalého bydliště S. 156E, kam za ním přijela dne 16. 7. 2010 a následně spolu dne
19. 7. 2010 odjeli do Liberce a pak do Prahy. Proto stěžovatel v době od 29. 6. 2010 do konce
července 2010 nemohl být, a ani nebyl, přítomen ve Zlíně. Na základě výše uvedených
skutečností stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl dne 22. 9. 2009 kontrolován
hlídkou Obvodního oddělení policie Luhačovice jako řidič motorového vozidla a provedenou
dechovou zkouškou byl zjištěn pozitivní výsledek. Oznámení o přestupku bylo zasláno
dne 24. 9. 2009 magistrátu, který následně dne 2. 10. 2009 zaslal stěžovateli oznámení o zahájení
řízení o přestupku a předvolání obviněného k ústnímu jednání nařízenému na 9. 11. 2009.
Z tohoto ústního jednání se stěžovatel písemně omluvil podáním ze dne 3. 11. 2009. Svou
neúčast u ústního jednání odůvodnil pracovní vázaností mimo Zlín. Dne 10. 11. 2009 byl
telefonicky se stěžovatelem domluven nový termín k projednání přestupku na den 25. 11. 2009,
přičemž stěžovatel se opět omluvil zasláním e-mailu dne 24. 11. 2009 z důvodu, že si způsobil
úraz a nemůže chodit, což potvrdil lékařskou zprávou zaslanou opět e-mailem. Dne 16. 4. 2010
zaslal magistrát stěžovateli předvolání obviněného k ústnímu jednání v průběhu řízení, které bylo
nařízeno na 12. 5. 2010. Z tohoto ústního jednání se stěžovatel omluvil dne 11. 5. 2010 podáním
zaslaným e-mailem a svou nepřítomnost odůvodnil tím, že dne 12. 5. 2010 nebude ve Zlíně
z důvodu rehabilitace po úrazu s tím, že k dispozici bude po 25. 6. 2010. Dne 13. 5. 2010 byla
magistrátu doručena omluva z jednání konaného dne 12. 5. 2010 také písemně. Dne 29. 6. 2010
zaslal magistrát stěžovateli předvolání obviněného k ústnímu jednání v průběhu zahájeného řízení
nařízenému na 27. 7. 2010. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl dne 30. 6. 2010 doručovatelkou
zastižen, bylo předvolání uloženo a následně po uplynutí desetidenní lhůty vhozeno
dne 13. 7. 2010 stěžovateli do schránky. Dne 27. 7. 2010 byl projednán přestupek
v nepřítomnosti stěžovatele a dne 28. 7. 2010 vydal magistrát rozhodnutí o přestupku, kterým byl
stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích a podle
ust. §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a byl
sankcionován pokutou ve výši 14.000 Kč podle ust. §22 odst. 5 a §11 odst. 1 písm. b) zákona
o přestupcích a zákazem činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu
8 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí podle ust. §22 odst. 5, §11 odst. 1 písm. c)
a §14 odst. 1 zákona o přestupcích. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě
odvolání, na základě něhož krajský úřad částečně změnil napadené rozhodnutí tak, že výrok
o vině byl doplněn slovním spojením „neboť při vyšetření dechovým analyzátorem Dräger
Alcotest 7410 plus u něj byla prokazatelným způsobem zjištěna hodnota alkoholu nejméně
0,37 %“ a ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel
žalobu, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl.
Otázkou, na jakou adresu mají být účastníkovi správního řízení doručovány písemnosti
se Nejvyšší správní soud v minulosti již opakovaně zabýval. Z rozsudků ze dne 12. 5. 2008
č. j. 5 As 44/2007 - 93 a ze dne 20. 07. 2010 č. j. 8 As 65/2009 vyplývá, že je důležité, zda bylo
doručováno na adresu, která byla správnímu orgánu z dosavadního průběhu řízení známa, jakou
adresu pro doručování účastník řízení sdělil správnímu orgánu a zda si na dané adrese v průběhu
správního řízení prokazatelně přebíral doručované písemnosti. Jestliže nic nenasvědčovalo tomu,
že by účastník řízení změnil místo pobytu a jinou doruční adresu správnímu orgánu nesdělil,
a teprve následně tvrdil, že se v době doručování zdržoval na jiné adrese, nemůže taková námitka
účinky doručení zvrátit.
V daném případě měl magistrát k dispozici adresu, která byla zjištěna policisty
při kontrole, na tuto adresu po celou dobu správního řízení v I. stupni magistrát stěžovateli
doručoval písemnosti a stěžovatel poté na ně reagoval. Za této situace neměl sebemenší důvod
k pochybnostem a tedy k tomu, aby ověřoval adresu stěžovatele nebo dokonce mu doručoval
na jinou adresu.
Odůvodňoval-li stěžovatel svou nevědomost o jednání nařízeném na 27. 7. 2010 tím,
že mu bylo předvolání doručeno na adresu, kde nemá hlášené trvalé bydliště ani se tam nezdržuje,
je třeba zdůraznit, že všechny předchozí písemnosti, které mu byly na uvedenou adresu, tj. Š. č. p.
2586, Z., zasílány, se dostaly do jeho dispoziční sféry. Konkrétně se jednalo o oznámení o
zahájení řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání ze dne 2. 10. 2009 a o předvolání k
ústnímu jednání v průběhu řízení ze dne 16. 4. 2010. Také v případě těchto předvolání bylo při
doručování postupováno podle ust. §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „správní řád“) a stěžovatel v omluvách své neúčasti uváděl, že si předvolání
vyzvedl ze schránky. Na tato předvolání vždy reagoval písemnou omluvou, což potvrzuje, že se
vždy při doručování na adresu Š. č. p. 2586, Zlín včas dostaly do jeho dispoziční sféry ještě před
konáním ústního jednání. Až do podání odvolání nikdy žádnou formou nesdělil magistrátu, že
mu má být doručováno na jinou adresu. Pokud stěžovatel tvrdí, že předvolání k ústnímu jednání
nařízenému na 27. 7. 2010 se dostalo do jeho dispozice až po jeho konání, je nutno poukázat na
to, že v omluvě z ústního jednání nařízeného na 12. 5. 2010 výslovně uvedl, že se dne 25. 6. 2010
vrací z dovolené a žádal, aby se jednání konalo po tomto datu. Magistrát plně respektoval toto
stěžovatelovo sdělení nařídil proto ústní jednání na 27. 7. 2010, přičemž předvolání k tomuto
jednání bylo stěžovateli, který nebyl zastižen, vhozeno dne 13. 7. 2010 do schránky, tedy
s dostatečným předstihem před konáním ústního jednání. Pokud se situace na straně stěžovatele,
pokud šlo o jeho pobyt ve Zlíně, změnila, nic mu nebránilo v tom, aby tuto skutečnost opět
magistrátu sdělil, což neučinil. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že tato stížní námitka
není opodstatněná.
V této souvislosti je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 8. 2005 č. j. 2 Afs 202/2004 - 43, v němž byl vysloven názor, že nelze přijmout
formalistický přístup účastníků konkrétního řízení, dosahující svou intenzitou až procesních
obstrukcí, jehož důsledkem je faktické znemožnění efektivní činnosti orgánu ochrany práva.
Tvrdil-li stěžovatel, že v době od 29. 6. 2010 až do konce července nebyl přítomen
ve Zlíně, což stvrdil jízdenkami a čestným prohlášením své přítelkyně, je skutečnost,
že se na adrese Š. č. p. 2586, Z. nezdržoval právně irelevantní, protože podle ust. §24 odst. 1
správního řádu platí, že jestliže si adresát uložené písemnosti tuto ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy
byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, považuje se za doručenou posledním dnem této lhůty.
Z citovaného ustanovení tak vyplývá, že nevyzvedne-li si adresát uloženou písemnost ve lhůtě 10
dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, považuje se písemnost za doručenou posledním
dnem této lhůty i v případě, že se v tu dobu adresát zdržoval na jiné adrese. Tento stav však lze
zvrátit postupem podle ust. §24 odst. 2 správního řádu.
Doručení předvolání k ústnímu jednání nařízenému na 27. 7. 2010 bylo prokázáno
doručenkou, která splňuje všechny náležitosti, tj. označení projednávané věci, že se jedná
o předvolání obviněného z přestupku k ústnímu jednání, jméno a příjmení včetně data narození
stěžovatele a adresu Š. č. p. 2586, Z. Na obálce je uvedeno „nevracet, vložit do schránky, uložit
jen 10 dnů“. Pracovnice pošty vyznačila na obálce, že adresát nebyl 30. 6. 2010 zastižen, poštovní
zásilka byla uložena a připravena téhož dne k vyzvednutí. Výzva k vyzvednutí uložené poštovní
zásilky s poučením o právních důsledcích nevyzvednutí nebo odmítnutí převzetí zásilky byla
zanechána. Dále je na doručence uvedeno, že zásilka byla vložena do schránky dne 13. 7. 2010.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu neexistují důvodné pochybnosti, že by nebylo
předvolání k ústnímu jednání doručeno řádně.
K doručování uložením se Nejvyšší správní soud vyjadřoval v rozsudku
ze dne 31. 3. 2010 č. j. 5 As 26/2009 - 67 tak, že „Splnění podmínek pro uložení doručované písemnosti
dle §23 správního řádu z roku 2004, a tudíž i pro její doručení na základě fikce dle §24 odst. 1 téhož zákona,
pokud si ji adresát ve lhůtě 10 dnů od uložení nevyzvedne, prokazuje správní orgán obvykle tím, že založí
do spisu vrácenou obálku s nevyzvednutou písemností, včetně předtištěné doručenky, na níž je zaznamenáno
a stvrzeno podpisem doručovatele, že byla tato zásilka určitého data uložena a že bylo v místě doručování
zanecháno oznámení o tomto uložení a rovněž poučení o následcích nevyzvednutí zásilky.“
Opírá-li stěžovatel svou argumentaci o nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004
sp. zn. ÚS 788/02, jedná se o odkaz zcela nepřípadný, protože Ústavní soud řešil právní otázku
doručování za skutkově odlišné situace, kdy obviněný byl předvolán telefonicky. Stěžovatel však
byl předvolán písemně, což je stvrzeno doručenkou, a proto v tomto směru neexistují žádné
pochybnosti. Správní orgán tedy nebyl povinen ověřovat telefonicky či formou e-mailu, zda bylo
stěžovateli předvolání doručeno. Proto nebyl v případě stěžovatele naplněn stížní důvod
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jak namítal v kasační stížnosti.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli zástupcem pro řízení o kasační stížnosti
advokáta a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát. Podle ust. §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátovi odměna za 1 úkon právní
služby, tj. 2.100 Kč (doplnění kasační stížnosti) a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se výsledná odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 480 Kč. Celkem tedy činí
odměna advokáta 2.880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. července 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu