ECLI:CZ:NSS:2012:7.AZS.45.2011:47
sp. zn. 7 Azs 45/2011 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslav Hnízdila
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: D. U., zastoupená Mgr. Pavlem Čižinským,
advokátem se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. 9. 2011, č. j. 64 Az 2/2009 – 26 ,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 9. 2011, č. j. 64 Az 2/2009 – 26, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 6. 1. 2009, č. j. OAM-875/VL-19-08-2008, kterým nebyla stěžovatelce
udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní p ojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situa ce, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jedna t v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této katego rie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že do České
republiky přijela v roce 2003 za prací, je islámského vyznání a od roku 2005 zde žije s přítelem,
který je křesťanského vyznání a pochází z Angoly. S přítelem čeká dítě a pokud by se vrátila
do vlasti, rodina by ji nepřijala a příbuzní jí dokonce vyhrožovali zabitím. Rovněž přítel by měl
jako černoch v Mongolsku problémy a obtížně by získal zaměstnání. Důvodem její žádosti
o udělení mezinárodní ochrany byla tedy obava z možného jednání soukromých osob
- rodinných příslušníků a snaha o legalizaci pobytu v České republice. Nejvyšší správní soud se již
otázkou pronásledování soukromými osobami zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést
např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48. V odůvodnění tohoto rozsudku bylo
uvedeno, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy z vyhrožování soukromých
osob, není bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. §12 zákona o azylu.
Dále lze poukázat na rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, v němž bylo rovněž
vysloveno, že má-li žadatel o azyl v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé
osoby a má zde ekonomické problémy, není tato skutečnost bez dalšího důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany podle ust. §12 zákona o azylu, ani důvodem pro aplikaci ust. §14 zákona
o azylu. Stejně tak v rozsudku ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58,
publ. pod č. 1347/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „Verbální útoky rodičů vůči
žadatelce o azyl, jejichž důvodem byla zn ámost a plánovaný sňatek žadatelky s partnerem jiného náboženského
vyznání, nelze pokládat za pronásledování ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Za pronásledování
či odůvodněný strach z něho by v daných souvislostech mohla být pokládána jen tak ová situace, kdy by ze strany
orgánů státní moci docházelo k perzekuci osob pro jejich náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání
poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání.“
Stěžovatelka namítala, že krajský soud se nezabýval tím, zda její vycestování nebude
zásahem do rodinného života, čímž by mohlo dojít k porušení mezinárodních závazků České
republiky. Touto otázkou se krajský soud nemohl zabývat, neboť tato nebyla uplatněna
stěžovatelkou v zákonné lhůtě pro podání žaloby.
Stěžovatelka také vytýkala ministerstvu, i krajskému soudu, že mělo posoudit možnost
udělení humanitárního azylu. Nejvyšší správní soud se otázkami udělení humanitárního azylu
se již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudky ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 – 38 a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48. V těchto rozsudcích
Nejvyšší správní soud uvedl, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle ust. §14 zákona
o azylu nemá ž adatel subjektivní právo a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního
uvážení. Jeho rozhodnutí pak podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo
z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování
a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto
předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
V daném případě se ministerstvo v souvislosti s posouzením splnění podmínek pro udělení azylu
z humanitárních důvodů ve smyslu ust. §14 zákona o azylu zabývalo rodinnou, sociální
a ekonomickou situací stěžovatelky a přihlédlo i k jejímu věku a zdravotnímu stavu, ale neshledal
žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Krajský soud
se s ohledem na tvrzení stěžovatelky uváděná v průběhu správního řízení a obsah její žaloby
ztotožnil s tímto závěrem ministerstva.
Stížní námitkou týkající se zastaralostí podkladů, ze kterých ministerstvo při svém
rozhodování vycházelo, se pak Nejvyšší správní soud nemohl ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
zabývat, neboť jí stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že se krajský soud nezabýval její obavou
z pronásledování z důvodu náboženství a poukázala na to, že otázka jejího náboženského
vyznání má zásadní vliv na přijatelnost kasační stížnosti. V této souvislosti lze odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004 – 36,
publ. pod č. 903/2006 Sb. NSS, v němž je uvedeno, že „Pokud žadatel o udělení azylu tvrdí, že byl
v zemi původu (ve Vietnamu) diskriminován pro své katolické vyznání, nicméně neví, co je to Bible, jakožto
základní pramen katolické věrouky, a nezná vůbec křesťanské svátky, je jeho tvrzení o diskriminovaném
katolíkovi více než nedůvěryhodné. Při nedostatku jiných důkazních prostředků k ověření žadatelova tvrzení nelze
pokládat otázky správního orgánu zaměřené na alespoň základní povědomos ti o katolickém náboženství
za nemístné a odpovědi takto získané za nepoužitelné v řízení.“ V daném případě ministerstvo
prověřovalo pravdivost tvrzení stěžovatelky, že je islámského vyznání, ale ona nebyla schopna
odpovědět na základní dotazy ohledně věrouky islámu a její povědomí o tomto náboženském
vyznání vykazovalo zásadní nedostatky. Z tohoto důvodu ministerstvo důvodně dospělo
k závěru, že toto tvrzení stěžovatelky je nevěrohodné.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu pos kytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesa huje vlastní zájmy stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu