ECLI:CZ:NSS:2012:8.AZS.17.2011:80
sp. zn. 8 Azs 17/2011 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jana Passera, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobkyně: nezl. C. H. I., zastoupena Mgr. Pavlem Čižinským,
advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2010, čj. OAM-132/VL-01-
K03-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti výroku I. rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2011, čj. 28 Az 68/2010 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky Mgr. Pavlu Čižinskému se p ř i z n á v á
odměna za poskytnutou právní službu ve výši 4800 Kč, která mu bude uhrazena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 9. 2010, čj. OAM-132/VL-01-K03-2009, neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu).
II.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové.
Krajský soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, čj. 28 Az 68/2010 - 38, žalobu v části, v níž
žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana dle §12, §13 a §14 zákona o azylu zamítl (výrok
I.). Současně rozhodnutí žalovaného v té části, v níž žalobkyni nebyla udělena mezinárodní
ochrana dle §14a a §14b zákona o azylu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok
II.).
[3] Krajský soud v odůvodnění předeslal, že při posuzování důvodnosti podané žaloby
přihlížel k okolnostem, které vedly k odchodu ze země původu oba rodiče nezletilé žalobkyně.
K námitce vznesené zákonným zástupcem při jednání soudu o možných potížích při vystavování
dokladů potřebných pro návrat žalobkyně do Sýrie, které by mohly vzniknout kvůli jejímu
netypickému jménu, soud uvedl, že se jedná o skutečnosti technického charakteru, pro jejichž
zohlednění nenalezl v zákoně o azylu oporu. Samotná příslušnost ke kurdské menšině bez dalšího
nezakládá možnost přijmout závěr o pronásledování. Rodiče žalobkyně nepatří mezi politické
aktivisty ani osoby považované za nepřátele současného režimu. Krajský soud proto v souvislosti
s příběhem rodičů nezletilé žalobkyně dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí žalovaného
ve věci neudělení mezinárodní ochrany dle §12 zákona o azylu. Nezjistil ani důvody pro udělení
azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 ani humanitárního azylu podle §14 téhož zákona.
[4] Krajský soud ovšem shledal důvodnost žaloby ve vztahu k té části výroku rozhodnutí,
kterým nebyla žalobkyni udělena doplňková ochrana podle §14a a §14b zákona o azylu,
v důsledku čehož by mělo dojít k jejímu návratu do Sýrie. Soud vyšel z toho, že nezletilá
žalobkyně musí sdílet osud svých rodičů. V jejich případech shledal žalobní námitky v otázce
neudělení doplňkové ochrany důvodnými, neboť ve správním řízení užité informace o zemi
původu nemohou s přihlédnutím k aktuální bezpečnostní situaci v Sýrii obstát. Žalovaný vycházel
ze zpráv, které mapovaly situaci v Sýrii převážně v roce 2009, poslední informace byla z dubna
2010. S informacemi staršího data se lze spokojit, pokud to umožňuje společensko-politická
a bezpečnostní situace v té které zemi. Takovýto postup ovšem není podle krajského soudu
v případě Sýrie možný. Proto bylo v dané věci namístě, aby správní orgán při rozhodování
o otázce návratu vycházel z co možná nejaktuálnějších informací. Soud proto žalovaného
pro následující řízení zavázal, aby po ověření aktuální situace v Sýrii opětovně rozhodl
o možnosti vycestování nezletilé žalobkyně.
III.
[5] Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) blanketní
kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka současně požádala o ustanovení právního
zástupce pro řízení o této kasační stížnosti.
[6] Krajský soud usnesením ze dne 20. 7. 2011, čj. 28 Az 68/2010 – 59, ustanovil
stěžovatelce pro řízení o soudním přezkoumání rozhodnutí žalovaného zástupcem Mgr. Pavla
Čižinského, advokáta se sídlem Ječná 7/548, Praha 2.
[7] Stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti prostřednictvím svého ustanoveného zástupce
uvedla, že kasační stížnost podává rovněž z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[8] Nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem spočívá podle stěžovatelky
v rozdělení rozhodnutí žalovaného na dvě části, přičemž žalobu proti výroku týkajícího se azylu
zamítl a žalobě proti výroku týkajícímu se doplňkové ochrany vyhověl. Takový postup není podle
stěžovatelky v souladu se zákonem, neboť žalobou bylo napadeno rozhodnutí jako celek.
Rozhodnutí je buď zcela správné, nebo je nutné celé řízení provést znovu. Soud proto může
rozhodnutí o mezinárodní ochraně buď jako celek zrušit, nebo jako celek potvrdit. Podle
stěžovatelky není nyní zřejmé, zda řízení o mezinárodní ochraně nadále trvá. Jestliže trvá, není
jasné, zda žalovaný je oprávněn nyní azyl udělit. Rozhodnutí žalovaného se nečlení na jednotlivé
výroky, nýbrž je celistvé ve svém jediném výroku. Jednotlivá ustanovení zákona o azylu, na která
napadené rozhodnutí poukazuje, nelze považovat za jednotlivé výroky rozhodnutí. Pokud
by však bylo možné rozhodnutí o mezinárodní ochraně vnitřně dělit, je třeba podle stěžovatelky
zodpovědět, zda je tak možné učinit ve vztahu k rozhodnutí o azylu na straně jedné
a o doplňkové ochraně na straně druhé, nebo dle jednotlivých příslušných pěti ustanovení zákona
o azylu, tj. §12 - §14b, či dokonce ještě podrobněji. Soudem zvolené řešení je podle stěžovatelky
velmi nepraktické též s ohledem na řešení toho, u koho má být během řízení o kasační stížnosti
správní spis, tedy zda u žalovaného nebo u Nejvyššího správního soudu. Výše uvedené podle
stěžovatelky vyvolává také nejistotu ohledně rozhodování o nákladech řízení podle úspěšnosti
ve věci ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s.
[9] Podle stěžovatelky je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný z důvodu chybného
posouzení věrohodnosti výpovědi otce stěžovatelky. Ačkoliv se krajský soud touto otázkou
zabýval podrobně, nedostatečně vysvětlil původ a povahu dokumentů předložených otcem
stěžovatelky, tedy tím, zda se mělo jednat o falza nebo doklady pravdivé, prokazující skutečnosti
tvrzené otcem stěžovatelky, byť s určitými časovými odlišnostmi.
[10] Důvodnost kasační stížnosti podle stěžovatelky spočívá rovněž v použití méně přísných
kritérií na přezkum rozhodování o azylu, oproti přísnějším kritériím při přezkoumání neudělení
doplňkové ochrany, a to jak pokud jde o kvalitu a aktuálnost informací o zemi původu,
tak i pokud jde o vzetí v potaz skutečností, které v zemi původu nastaly v době mezi datem
rozhodnutí žalovaného a dnem vydání rozsudku soudu. Krajský soud dospěl k závěru,
že ve vztahu k doplňkové ochraně nemohou informace o zemi původu s ohledem na časovou
aktuálnost obstát. Stěžovatelka má za to, že ten samý závěr měl být učiněn i ve vztahu
k rozhodnutí o azylu. Není zřejmé, na základě jakých informací má soud za vyloučené, že nynější
občanské válka v Sýrii nezhoršila situaci kurdské menšiny tak, že její potíže dosáhly vyšší intenzity
a že nyní je jejich strach z pronásledování již odůvodněný. Ze zpráv z médií nelze přesně
odhadnout současnou situaci Kurdů v Sýrii. Stěžovatelka vyjádřila domněnku, dle které si lze
představit, že se Kurdové v rámci potlačování povstání stanou hlavním terčem ze strany
prezidenta Assada a stejně tak, že se v případě úspěchu povstalců stanou terčem násilí ze strany
nové post – assadovské vlády. V takto převratných chvílích, jaké jsou nyní v Sýrii, je ve státě
s tak nízkou politickou kulturou, principiálně každá dlouhodobě diskriminovaná menšina
v důvodném nebezpečí pronásledování.
[11] Stěžovatelka konečně namítla, že nepřezkoumatelné je i samotné rozhodnutí žalovaného.
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí ve všech částech
výroku, tak i rozsudek krajského soudu, pokud se jedná o zamítnutí žaloby, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Správní orgán na základě provedeného správního řízení po právu shledal,
že stěžovatelka nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany (doplňkové
ochrany). Otec stěžovatelky v rámci azylového řízení neuvedl žádné skutečnosti svědčící tomu,
že by ve své vlasti vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod apod.
Otcem vyslovená možnost, že v případě uvěznění jeho samého nebo jeho manželky, by je dcera
musela následovat do vězení, je podle žalovaného spekulativní. Samotný azylový příběh otce
stěžovatelky byl shledán jako nevěrohodný a spekulativní. Žalovaný připomenul, že matka
stěžovatelky neměla ve vlasti žádné potíže a ze země nechtěla odejít ani přesto, že v bytě mělo
docházet k občasným kontrolám. Matka stěžovatelky zemi opustila legálním způsobem, není zde
proto důvodu se domnívat, že by při svém návratu byla cílem zájmu syrské bezpečnosti. I kdyby
byli rodiče zadrženi, o stěžovatelku by se mohli postarat její prarodiče. V řízení zjištěný skutkový
stav nezakládá důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný odmítl i námitku možného
postihu rodiny stěžovatelky po dlouhodobém pobytu v cizině.
[13] Žalovaný ovšem nesouhlasí se zrušením svého rozhodnutí v části neudělení doplňkové
ochrany. Správní orgán vycházel z tehdy aktuální polické a bezpečnostní situace v Sýrii.
Předmětné události nastaly až po vydání správního rozhodnutí, proto k nim nemohl přihlížet.
Tyto nové okolnosti mohou být toliko důvodem pro podání nové žádosti a následně nového
posouzení v samotném správním řízení. Správní orgán vychází z informací, které jsou aktuální
k rozhodnému datu, tj. podání žádosti. Stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých
by bylo zřejmé, že v její vlasti nastala v rozhodné době změna politické situace. To je poprvé
konstatováno až v kasační stížnosti. Žalovaný připomenul, že soud při přezkoumání správního
rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu.
[14] K námitce nesprávného rozdělení výroku správního rozhodnutí na dvě části žalovaný
uvedl, že postup krajského soudu je v souladu s ustálenou praxí krajských soudů i judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
V.
[15] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musel by ji Nejvyšší
správní soud podle citovaného ustanovení odmítnout jako nepřijatelnou. Zákonný pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“ je typickým neurčitým právním pojmem. Výkladem institutu
nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích typických kriterií se zdejší soud zabýval mimo
jiné v rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz, podle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu.“ Nejvyšší správní soud ve zbytku odkazuje na celé odůvodnění tohoto rozhodnutí.
[16] Nejvyšší správní soud po zvážení věci neshledal v posuzovaném případě důvody svědčící
pro přijatelnost kasační stížnosti.
[17] Stěžovatelka v kasační stížnosti vznesla především námitku týkající se nemožnosti
krajského soudu rozštěpit výrok správního rozhodnutí na rozhodnutí o azylu dle §12, §13 a §14
a rozhodnutí o doplňkové ochraně dle §14a a §14b zákona o azylu, a v důsledku toho žalobu
zamítnout v části neudělení azylu a současně žalobě vyhovět v části správního rozhodnutí, jímž
stěžovatelce nebyla udělena doplňková ochrana.
[18] Tato problematika ovšem již byla Nejvyšším správním soudem posuzována, a to jednak
se zřetelem ke vzájemnému vztahu výroku o (ne)udělení azylu a o překážkách vycestování podle
§91 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006 a jednak se zřetelem ke vzájemnému vztahu
výroku o (ne)udělení azylu a (ne)udělení doplňkové ochrany.
[19] Předně lze poukázat na rozsudky ze dne 25. 5. 2005, čj. 3 Azs 272/2004 – 67, a ze dne
17. 2. 2006, čj. 4 Azs 11/2005 - 90, v nichž Nejvyšší správní soud dovodil, že u žaloby směřující
proti rozhodnutí obsahujícímu samostatné výroky o neudělení azylu a o neexistenci překážek
vycestování soudu nic nebrání v tom, aby zamítl žalobu směřující proti výroku o neudělení azylu
a naopak zrušil rozhodnutí v rozsahu výroku o neexistenci překážek vycestování. Výrok
o neexistenci překážek podle §91 zákona o azylu lze samostatně zrušit, aniž by tím byl dotčen
další právní osud výroku o neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Výrok
o neexistenci překážek vycestování by bylo třeba zrušit v případě, pokud by byl zrušen výrok
o neudělení azylu; opačně však tento závěr neplatí.
[20] K oblasti překážek vycestování lze poukázat i na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 5. 2006, čj. 8 Azs 21/2006 - 164, podle kterého výrok rozhodnutí
správního orgánu o tom, že se na neúspěšného žadatele o udělení azylu vztahuje nebo nevztahuje
překážka vycestování (§28 a §91 zákona o azylu) je podmíněn jen tím, že musí být učiněn
současně s rozhodnutím o neudělení nebo odnětí azylu; jen potud jde také o výrok závislý.
Rozšířený senát tak potvrdil, že soud ve správním soudnictví může zamítnout žalobu proti
výroku o neudělení azylu a současně zrušit výrok o tom, že se na žadatele nevztahuje překážka
vycestování a v této části vrátit věc k dalšímu řízení správnímu orgánu.
[21] Institut překážek vycestování byl k 1. 9. 2006 ze zákona o azylu vypuštěn a novelou
zákona č. 165/2006 Sb. v podstatě nahrazen institutem doplňkové ochrany. Zdejší soud
v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, čj. 1 Azs 107/2008 - 78, vyslovil, že ačkoliv právní úprava
překážek vycestování a doplňkové ochrany je shodná, a tudíž není důvodu paušálně odmítat
aplikaci závěrů judikatury a doktríny k překážkám vycestování, je třeba při výkladu doplňkové
ochrany věnovat pozornost všem nuancím a změnám, k nimž oproti úpravě překážek vycestování
došlo (vypuštění některých překážek vycestování, rozdílné vymezení státu, ve vztahu k němuž
se nebezpečí vážné újmy posuzuje, rozdílná definice skutečností naplňujících vážnou újmu,
absence vylučující klauzule). S uvedeným korespondují závěry Nejvyššího správního soudu
řečené v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, čj. 2 Azs 30/2007 - 69, podle kterých jakkoli nelze shledat
úplnou shodu mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona o azylu, tak v těch částech,
kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní
názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k dříve účinnému §91 zákona o azylu.
[22] Nejvyšší správní soud se k otázce „přenositelnosti“ správní judikatury k překážkám
vycestování na možnost dělitelnosti výroku o (ne)udělení mezinárodní ochrany za současného
právního stavu vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 7. 2009, čj. 8 Azs 20/2009 - 99. Dospěl v něm
k závěru, že judikatura Nejvyššího správního soudu, vztahující se k oddělitelnosti posouzení
překážek vycestování, je aplikovatelná i na vztah výroku o neudělení mezinárodní ochrany
a výroku o doplňkové ochraně. Byť se může podle zdejšího soudu jednat z hlediska jazykové
formulace o výrok jediný, obsahem a předmětem práv, o nichž je rozhodováno, se jedná o různé
výroky. Výrok o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13 a §14 zákona o azylu a výrok
o nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b téhož zákona je proto
třeba považovat za relativně samostatné výroky.
[23] Ke shodným závěrům pak dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 11. 3. 2008,
čj. 4 Azs 104/2007 - 73, v němž odmítl předpoklad, že jednotlivé výroky rozhodnutí
o mezinárodní ochraně nejsou oddělitelné a samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví.
Výroky o doplňkové ochraně totiž mohou být zrušeny i v případě, že ve vztahu k výrokům
o neudělení azylu soud žalobu zamítne. Soud zároveň zdůraznil, že z hlediska procesní ekonomie
a efektivnosti správního řízení považuje za nežádoucí rušit celé správní rozhodnutí, týká-li
se zjištěný nedostatek pouze některého výroku rozhodnutí a jiný na něm nezávislý výrok může
obstát.
[24] Zákon o azylu v §28 stanoví, že mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo
doplňkové ochrany. Azyl a doplňková ochrana představují dvě svébytné formy mezinárodní
ochrany vyžadující ze strany rozhodujícího orgánu samostatné posouzení. Podmínky pro přiznání
té či oné formy mezinárodní ochrany se liší (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 2. 2009, čj. 3 Azs 75/2008 - 109). Při posuzování existence důvodů svědčících pro udělení
některé z forem mezinárodní ochrany je třeba postupovat v souladu se systematikou zákona
o azylu. Uvedené ustanovení §28 zákona o azylu zakotvuje aplikační přednost udělení azylu
podle §12 - §14 zákona o azylu. Doplňkovou ochranu tak lze udělit pouze za předpokladu,
že u žadatele nebudou shledány důvody pro udělení azylu. Výrok o neudělení azylu podle §12,
§13 a §14 zákona o azylu a výrok o neudělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona
o azylu jsou samostatnými výroky, jakkoliv spolu vzájemně souvisí. Tato souvislost v určitých
případech ústí ve vzájemnou podmíněnost obou výroků. Výrok o udělení humanitárního azylu
nebo azylu za účelem sloučení rodiny je vždy podmíněn rozhodnutím o neudělení azylu podle
§12. Stejně tak platí, že možnost udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny
je podmíněna negativním rozhodnutím o udělení doplňkové ochrany. A není-li zřejmé, zda
žadateli svědčí důvody pro udělení azylu, nemůže být ve správním řízení postaveno na jisto, zda
zde jsou důvody pro udělení doplňkové ochrany.
[25] K vznesené úvaze stěžovatelky o tom, jak je možno dělit výrok rozhodnutí o mezinárodní
ochraně, lze také poukázat na již citovaný rozsudek čj. 4 Azs 104/2007 - 73. Nejvyšší správní
soud v něm vyslovil, že pokud se krajský soud ztotožní se závěry správního orgánu ohledně
neudělení azylu podle §12 zákona o azylu, žalobu v tomto rozsahu zamítne, přičemž podle
dalších okolností případu může zrušit jeden nebo oba další výroky o neudělení azylu (podle §13
a podle §14 zákona o azylu).
[26] S ohledem na výše podaný souhrn judikaturních závěrů je zjevné, že výrok o neudělení
azylu podle §12 - §14 nemusí sdílet osud nezákonného rozhodnutí o neudělení doplňkové
ochrany a jako takový může samostatně obstát. Vyjádřeno jinými slovy, výrok o neudělení
doplňkové ochrany je s ohledem na aktuální situaci v zemi původu stěžovatelky oddělitelný
a způsobilý samostatného přezkumu. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že na vznesenou
právní otázku možnosti dělitelnosti výroku poskytuje dostatečnou odpověď dosavadní judikatura
Nejvyššího správního soudu. Postup krajského soudu, který shledal výrok žalovaného
o neudělení azylu zákonným a současně shledal nezákonnost v posouzení možnosti udělení
doplňkové ochrany, v důsledku čehož zrušil napadené správní rozhodnutí pouze částečně, tedy
nepředstavuje nesprávné posouzení právní otázky ani jinou vadu v řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[27] K námitce stěžovatelky, že za dané situace není zřejmé, zda nadále trvá řízení
o mezinárodní ochraně, Nejvyšší správní soud odkazuje např. na rozsudek ze dne 25. 5. 2005,
čj. 3 Azs 272/2004 – 67, podle kterého rozhoduje-li se o překážce vycestování v řízení o udělení
azylu, pak účastník takového řízení je vždy žadatelem o udělení azylu ve smyslu §2 odst. 3
zákona o azylu (nyní ve smyslu §2 odst. 5), a to i když v řízení již bylo rozhodnuto o neudělení
azylu a zbývá rozhodnout „toliko“ o existenci překážek vycestování. Tyto závěry tak lze
vztáhnout i na „zbývající“ rozhodování o doplňkové ochraně.
[28] V kasační stížnosti byla dále vznesena námitka nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí
spočívající v chybném posouzení věrohodnosti výpovědi otce stěžovatelky. Podle stěžovatelky
krajský soud nedostatečně vysvětlil původ a povahu dokumentů předložených otcem
stěžovatelky. Nejvyšší správní soud nemohl v daném případě této námitce přisvědčit.
[29] Zde Nejvyšší správní soud předesílá, že za nezletilou stěžovatelku, jež se narodila
na území České republiky, vystupoval v řízení její otec, který žádost o udělení mezinárodní
ochrany podal záhy po jejím narození. Otec v řízení uvedl, že důvody pro podání žádosti
stěžovatelkou se odvíjí od jeho potíží, které spočívající v tom, že je v Sýrii pronásledován.
Stěžovatelka přitom nemá v Sýrii žádná práva ani žádnou budoucnost. Vyjádřil také obavu,
že pokud by on nebo jeho manželka byli uvězněni, musela by je dcera do vězení následovat.
[30] Správní orgán v případech nezletilých žadatelů musí předně zkoumat tvrzené potíže
vztahující se k jim samotným a dále pak důvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany opřít
o skutkové okolnosti zjištěné během řízení o žádostech jejich rodičů. Nejvyšší správní soud
kupř. v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, čj. 3 Azs 24/2008 - 73, uvedl, že k žádostem nezletilých
žadatelů o mezinárodní ochranu je třeba přistupovat vždy nanejvýš individuálně. Podle něj si lze
představit případy, kdy důvody udělení mezinárodní ochrany budou svědčit pouze jednomu
z rodičů (např. v zemi původu politicky se profilujícímu), nikoli však již ostatním členům rodiny,
nebo naopak pouze dítěti (např. pro odlišnou barvu pleti), nikoli však již některému z jejich
rodičů. Zásadně však platí, že nezletilé děti sledují osud svých rodičů a pokud tedy rodičům reálně
hrozí v zemi původu pronásledování, jsou v důsledku své osobní závislosti na nich ohroženy
takovým pronásledováním, ať už přímo či nepřímo, také ony.
[31] S ohledem na nízký věk stěžovatelky se její azylový příběh odvíjí zejména od příběhu
rodičů. Krajský soud tak postupoval správně, jestliže posuzoval úspěšnost stěžovatelčiny žádosti
ve vztahu k azylu i doplňkové ochraně, také s ohledem na výsledky řízení jejího otce a matky.
[32] K předmětné námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že řízení ve věci žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, kterou podal otec žadatelky, je řízením samostatným. Proto primárně
v něm je třeba posuzovat existenci důvodů svědčících tomu, aby otci stěžovatelky byl udělen azyl
nebo doplňková ochrana. Ze skutečnosti, že se azylový příběh stěžovatelky odvíjí od příběhu
jejích rodičů (především otce), nelze dovodit, že důvody, které se týkají výlučně osoby otce
stěžovatelky a které již byly posuzovány v samotné žádosti a žalobě otce, je možné meritorně
a závazně přezkoumávat i v řízení ve věci stěžovatelky. Meritorní posouzení či soudní
přezkoumání věrohodnosti azylového příběhu otce náleží do řízení v jeho věci, jak tomu bylo
i v daném případě. Stěžovatelka ostatně ve své žalobě na konkrétní problémy svého otce ani
nepoukazovala. Současně je třeba uvést, že kasační námitka o posuzování věrohodnosti výpovědi
otce stěžovatelky nemá oporu ani v samotném soudním rozhodnutí. Krajský soud v řízení ve věci
stěžovatelky meritorně a znovu nehodnotil důvodnost žádosti jejího otce z hlediska možného
udělení azylu, ale toliko, jak krajský soud sám uvedl, z důvodu přezkoumatelnosti pouze
zrekapituloval svá zjištění a závěry, pro které nebyli rodiče stěžovatelky v řízení o svých žalobách
úspěšní.
[33] Nejvyšší správní soud ověřil, že se krajský soud věrohodností azylového příběhu otce
stěžovatelky věcně zabýval v rozsudku ze dne 15. 6. 2011, čj. 28 Az 66/2010 - 68. I tento
rozsudek byl napaden kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne
14. 12. 2011, čj. 1 Azs 20/2011 - 127, pro nepřijatelnost. Se zřetelem na shora uvedené proto
námitka nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí neobstojí.
[34] Další část kasačních námitek směřovala k otázce kvality a aktuálnosti informací o zemi
původu ve vztahu k posuzování existence důvodů pro udělení azylu. Stěžovatelka vyjádřila
přesvědčení, že pokud shromážděné informace o Sýrii nemohou z hlediska časové aktuálnosti
obstát ve vztahu k doplňkové ochraně, neměly by pak obstát ani v rámci posuzování možnosti
udělení azylu, a to zejména při hodnocení hrozby pronásledování z důvodu příslušnosti
stěžovatelky ke kurdské menšině, např. z důvodu politických. Jelikož Nejvyšší správní soud
shledal postup krajského soudu správným, nemůže ani tato kasační část založit přijatelnost
či důvodnost kasační stížnosti.
[35] V tomto rozhodnutí bylo již na jiném místě uvedeno, že ačkoliv azyl i doplňková ochrana
jsou formy mezinárodní ochrany, důvody pro jejich přiznání je třeba zkoumat samostatně, neboť
se od sebe liší a nelze je vzájemně zaměňovat. I při posuzování této námitky lze zprvu poukázat
na judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k vymezení rozdílů mezi azylem
a překážkami vycestování. Zdejší soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2005, čj. 2 Azs 12/2004 - 40,
vyslovil, že udělení azylu je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti
definované v §2 odst. 6 zákona o azylu (nyní §2 odst. 8) nebo na odůvodněný strach z této
skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době
bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje
k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně
jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase.
[36] V rozsudku ze dne 9. 4. 2004, čj. 7 Azs 64/2003 - 39, pak zdejší soud vyslovil, že důvody
pro udělení azylu je třeba zkoumat ve vztahu k okolnostem, za nichž žadatel o azyl zemi opustil.
Je proto právně irelevantní, jaké jsou poměry v zemi původu v době, kdy probíhá správní řízení
nebo jaké poměry tu budou v době, kdy by se žadatel o azyl do země vracel. V již citovaném
rozsudku ze dne 25. 5. 2005, čj. 3 Azs 272/2004 – 67, pak dospěl k závěru, že posuzuje-li správní
orgán důvodnost obav žadatele o azyl z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu,
je zpravidla třeba, aby vzal v úvahu situaci v zemi původu žadatele v době bezprostředně
předcházející jeho odchodu z této země.
[37] Judikatura Nejvyššího správního soudu již dovodila, že jiné požadavky oproti azylu jsou
kladeny na zjišťování skutkového stavu ve vztahu k rozhodování o doplňkové ochraně. Tento
soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2008, čj. 5 Azs 80/2007 – 87, dospěl k závěru, že pro zjištění
okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je určující doba případného návratu
žadatele do země původu. Dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace
v zemi původu žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je sám
schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být
o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti,
nikoli však směrem do minulosti. V této souvislosti pak lze dále odkázat na rozsudky ze dne
31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008 – 71, nebo ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008 – 81, podle
kterých je z tohoto důvodu třeba, aby byl ve správním řízení shromážděn dostatek podkladů
(informací o zemi původu), které jsou z hlediska časového aktuální.
[38] Stěžovatelka pro podporu správnosti své argumentace poukázala na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 21. 5. 2008, čj. 2 Azs 48/2007 - 71. Nejvyšší správní soud ovšem konstatuje,
že dané rozhodnutí na předmětnou věc nedopadá, neboť se vztahuje k otázce, zda a za jakých
okolností bylo možno zohlednit změnu situace v zemi původu, která nastala až po rozhodnutí
správního orgánu, při posuzování překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Na posuzování důvodů pro udělení azylu se tedy nevztahuje. Ze závěrů vyslovených v tomto
rozsudku vycházel i krajský soud, který nebezpečí hrozící žadatelce při návratu do vlasti, nikoliv
při jejím opuštění, vztáhl k doplňkové ochraně.
[39] Stěžovatelka spojila s posouzením otázky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
rovněž námitku nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené nemůže
ani tento kasační bod obstát, a tím tak založit přijatelnost či důvodnost kasační stížnosti.
[40] Stěžovatelka se dále vyjádřila k různým variantám možného budoucího vývoje „kurdské
otázky“ v Sýrii. Nejvyšší správní soud není v postavení, aby hodnotil pravděpodobnost vzniku
té či oné situace. Pouze připomíná, že žalovaný bude znovu posuzovat případné splnění
podmínek pro udělení doplňkové ochrany a bude na něm, aby v pokračujícím správním řízení
posoudil situaci v zemi původu ve vztahu k hrozbě skutečného nebezpečí vážné újmy v případě
návratu stěžovatelky do vlasti.
[41] Shora uvedené dokládá, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na jednotlivé stížní námitky. Kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Ve věci nebylo zjištěno ani takové
pochybení krajského soudu, které by bylo natolik intenzivní, že by mohlo přivodit odlišnost
rozhodnutí ve věci samé. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal přijatelnost kasační stížnosti,
odmítl ji na základě §104a odst. 1 s. ř. s.
[42] Nejvyšší správní soud pro úplnost konstatuje, že žalovaný ve vyjádření ke kasační
stížnosti vyjádřil nesouhlas s výrokem II. krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí
v části, jíž neudělil stěžovatelce doplňkovou ochranou. Bylo by však nad rámec nutného
odůvodnění tohoto usnesení o nepřijatelnosti, pokud by Nejvyšší správní soud posuzoval
i argumentaci vznesenou žalovaným. Zdejší soud konstatuje, že za nastalé situace, kdy žalovaný
byl v řízení před krajským soudem v rámci „obrany“ zákonnosti svého rozhodnutí úspěšný toliko
částečně, nic mu nebránilo v tom, aby proti výroku II. krajského soudu podal i on kasační
stížnost.
[43] O nákladech řízení rozhodl tento soud na základě §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
[44] Stěžovatelce byl usnesením krajského soudu ze dne 20. 7. 2011, čj. 28 Az 68/2010 – 59,
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Pavel Čižinský; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce požadoval
přiznání odměny za následující úkony právní věci: převzetí věci, porada s pracovnicí Organizace
pro pomoc uprchlíkům, Mgr. E. H. dne 23. 8. 2011, studium soudního spisu dne 2. 9. 2011 a
doplnění kasační stížnosti téhož dne. Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátu přiznal
odměnu za zastupování podle §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odměně za dva úkony právní
služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé – doplnění
kasační stížnosti) v částce 4200 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč; celkem tedy
4800 Kč. Tato částka bude shora jmenovanému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Nejvyšší správní soud podotýká, že
doložené studium spisového materiálu dne 2. 9. 2011 substitutem ustanoveného zástupce
posoudil jako součást úkonu převzetí a přípravy zastoupení stěžovatelky. Zdejší soud nepovažuje
poradu s pracovnicí Organizace pro pomoc uprchlíkům (pozn. NSS – tato organizace
zastupovala stěžovatelku v řízení před krajským soudem) za úkon právní služby ve smyslu §11
advokátního tarifu. Přestože stěžovatel nedoložil konkrétní obsah této porady, Nejvyšší správní
soud vyšel z toho, že i toto jednání představuje součást úkonu převzetí a přípravy zastoupení
stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. ledna 2012
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu