ECLI:CZ:NSS:2012:8.AZS.28.2012:24
sp. zn. 8 Azs 28/2012 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. D., zastoupeného
Mgr. Lilianou Křístkovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem, Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 10. 2011, čj. OAM-287/LE-LE05-LE18-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012, čj. 2 Az 18/2011 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Ustanovené advokátce žalobce Mgr. Lilianě Křístkové se nepřiznává odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 12. 10. 2011, čj. OAM-287/LE-LE05-LE18-2011, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, který věc
usnesením ze dne 1. 11. 2011, čj. 60 Az 9/2011 - 10, postoupil Městskému soudu v Praze.
Městský soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2012, čj. 2 Az 18/2011 - 72, žalobu zamítl.
3. Městský soud se ztotožnil s žalovaným, že žalobce opustil zemi původu pouze
z ekonomických důvodů. Soud zdůraznil, že institut azylu neslouží k legalizaci pobytu na území
České republiky.
4. Důvody uvedené žalobcem nebylo možné podřadit ani pod důvody pro udělení
doplňkové ochrany. Obava žalobce, že bude muset nastoupit ve Vietnamu vojenskou službu,
nespadá pod hrozbu vážné újmy podle §14a odst. 2 zákona o azylu. O nedůvodnosti obav
žalobce svědčí i skutečnost, že žalobce měl vojenskou službu nastoupit již v letech 1999 či 2000,
přesto do opuštění Vietnamu v roce 2003 neměl kvůli nenastoupení vojenské služby žádné
problémy. Státní orgány žalobce nijak nepostihly ani za nezaplacení pokuty, která mu byla
uložena za nenastoupení vojenské služby. Podle městského soudu státní orgány Vietnamu nejeví
o žalobce zájem, o čemž svědčí i skutečnost, že žalobci vystavily cestovní doklad a nechaly
jej bez problémů vycestovat. Z informace zastupitelského úřadu v Hanoji vyplývá,
že neúspěšným žadatelům o azyl nehrozí po návratu žádný postih.
5. Dále městský soud uvedl, že mezi Vietnamem a Čínou neprobíhá žádný válečný konflikt.
Obava žalobce z povinnosti bojovat ve válečném konfliktu je proto nedůvodná. Branná
povinnost je navíc legitimní občanskou povinností, kterou uznávají Úmluva o právním postavení
uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
(č. 120/1976 Sb.), Všeobecná deklarace lidských práv i Úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Vyhýbání se nástupu vojenské služby, byť by bylo trestné,
není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
6. Závěrem městský soud připomněl, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu teprve
v době, kdy byl ve výkonu trestu a kdy již uběhlo sedm let od doby ukončení řízení
o jeho předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle městského soudu je zřejmé,
že žalobce podal novou žádost o udělení mezinárodní ochrany z obavy, že dojde k vykonání
rozsudku, jímž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3,5 roku a trestu
vyhoštění na dobu 8 let.
III.
7. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu,
který podřadil pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
8. Stěžovatel namítl, že se městský soud nezabýval tím, zda žalovaný postupoval v souladu
s právními předpisy a zda vyšel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Žalovaný řádně
nezkoumal, zda byly splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany.
9. Důvodem, pro který stěžovatel odmítl nastoupit výkon vojenské služby je jeho
jehovistické vyznání. Za nenastoupení vojenské služby hrozí stěžovateli v zemi původu postih.
10. Žalovaný měl posoudit tíživou situaci stěžovatele jako okolnost hodnou zvláštního
zřetele, pro kterou měl stěžovateli udělit humanitární azyl, případně doplňkovou ochranu.
Městský soud se nezabýval tím, zda správní uvážení žalovaného nepřekročilo zákonné meze.
11. Závěrem stěžovatel navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
IV.
12. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
13. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti
a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
na jehož odůvodnění na tomto místě pro stručnost odkazuje.
14. Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky stěžovatele.
15. Zdejší soud zdůrazňuje, že stěžovatel vytkl městskému soudu pouze v obecné rovině,
že se nezabýval tím, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy a zda vyšel
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Rozsah přezkumu této námitky Nejvyšším správním
soudem byl omezen, protože stěžovatel na podporu své námitky neuvedl žádná konkrétní
skutková tvrzení ani právní argumentaci. Ve vztahu k této námitce lze obdobně použít závěry
vyslovené rozšířeným senátem v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 - 78,
č. 2162/2011 Sb. NSS, podle něhož žalobní bod je způsobilý projednání v té míře obecnosti,
v níž je formulován. Zdejší soud proto pouze v obecné rovině konstatuje, že stěžovatelem
tvrzené pochybení městského soudu neshledal.
16. Nejvyšší správní soud se již vyjádřil podrobně také k podmínkám, které je třeba splnit
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu (viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008,
čj. 5 Azs 46/2008 - 71, či ze dne 28. 5. 2009, čj. 5 Azs 36/2008 - 119) i doplňkové ochrany
podle §14a téhož zákona (viz např. rozsudek ze dne 31. 10. 2008, čj. 5 Azs 50/2008 - 62).
S ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění Nejvyšší správní soud neshledal
při posouzení těchto podmínek žalovaným ani městským soudem zásadní pochybení,
která by mohla mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
9. K námitce stěžovatele, že důvodem, pro který odmítl nastoupit výkon vojenské služby,
je jeho jehovistické vyznání, Nejvyšší správní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu,
v níž podrobně objasnil okolnosti, za kterých by mohla být žádost osob odmítajících nástup
vojenské služby uznána důvodnou (viz např. rozsudky ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004 - 49,
či ze dne 9. 6. 2008, čj. 5 Azs 18/2008 - 83, č. 2406/2011 Sb. NSS). Tyto okolnosti nebyly
v případě stěžovatele dány a stěžovatel v kasační stížnosti ani nijak blíže neupřesnil,
jakým způsobem jeho vyznání mělo ovlivnit nástup vojenské služby či jak mělo souviset
s tvrzeným pronásledováním.
17. Ze spisu navíc vyplývá, že stěžovatel přicestoval do České republiky nelegálně
již v květnu 2003 a dne 27. 5. 2003 podal první žádost o udělení mezinárodní ochrany. Poté,
kdy byla jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná a stěžovatel nebyl úspěšný
ani v následném soudním řízení (Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu dne 23. 3. 2004, Nejvyšší
správní soud odmítl kasační stížnost jako opožděnou usnesením ze dne 16. 7. 2004,
čj. 4 Azs 239/2004 - 27), stěžovatel pobýval na území České republiky nelegálně a novou žádost
o udělení mezinárodní ochrany podal až dne 22. 9. 2011, kdy pobýval ve výkonu trestu odnětí
svobody a kdy mu byl uložen trest vyhoštění na osm let. Lze proto dodat, že pozdní podání
žádosti o mezinárodní ochranu poté, kdy cizinec pobýval na území České republiky delší dobu
nelegálně a hrozí mu vyhoštění, svědčí o účelovosti této žádosti a výrazně snižuje věrohodnost
dotčeného žadatele (viz rozsudky ze dne 10. 2. 2006, čj. 4 Azs 129/2005 - 54, či ze dne
15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008 - 48, č. 1724/2008 Sb. NSS).
18. Námitka, že stěžovatel splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu,
je nepřípustná, protože stěžovatel vznesl tuto námitku poprvé až v kasační stížnosti. Soudní řád
správní vyžaduje, aby již v žalobě byly uplatněny všechny důvody nezákonnosti napadeného
rozhodnutí nebo všechny vady řízení, které jeho vydání předcházelo (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Krajský (městský) soud totiž musí dostat příležitost se řádně a v úplnosti se všemi žalobními
námitkami vypořádat. Pouze tehdy, jestliže stěžovatel nemohl důvody v řízení před krajským
soudem uplatnit, může o ně opřít kasační stížnost; tak tomu v projednávaném případě nebylo.
19. Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání, proto ji odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
20. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, protože ten je dán ve věcech mezinárodní ochrany
ze zákona (viz §32 odst. 5 zákona o azylu).
21. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
22. Stěžovateli byla usnesením městského soudu ze dne 15. 2. 2012, čj. 2 Az 18/2011 - 50,
ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Liliana Křístková. V takovém případě obecně platí,
že hotové výdaje a odměnu za zastupování hradí stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.).
V nyní posuzované věci však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost byla
formulována pouze ve zcela obecné rovině bez podstatné právní argumentace, což ve značné
míře omezilo rozsah přezkumu soudu. Navíc jako důvod kasační stížnosti byl označen
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přestože žaloba byla zamítnuta; jedna ze dvou hlavních (navíc velmi
obecných) námitek byla nepřípustná, protože nebyla uplatněna v žalobě; kasační stížnost
obsahovala žádost o přiznání odkladného účinku, přestože ve věcech mezinárodní ochrany
je odkladný účinek dán přímo ze zákona na základě §32 odst. 5 zákona o azylu; kasační stížnost
byla podána k městskému soudu, přestože se již od 1. 1. 2012 podává přímo u Nejvyššího
správního soudu (§106 odst. 4 s. ř. s.). Všechny tyto skutečnosti svědčily o zcela formálním
přístupu ustanovené advokátky. Za této situace Nejvyšší správní soud neshledal důvody
pro přiznání odměny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu