ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.83.2013:60
sp. zn. 1 As 83/2013 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. Ř., zastoupen
JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Blanická 25, Praha 2, proti žalovanému: Krajský
úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 22. 10. 2012, čj. KUZL-53326/2012, sp. zn. KUSP-53326/2012/DOP/Ze, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2013,
čj. 41 A 46/2012 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 17. 11. 2011 v 20:10 hod. se měl žalobce dopustit přestupku tím, že řídil automobil
značky Mitsubishi, registrační značky X, na ulici Havlíčkové v Kroměříži, a to ve směru z centra
obce na obec Rataje rychlostí 78 km/h (po odečtení možné odchylky měřícího zařízení rychlosti
75 km/h). V daném místě byla maximální povolená rychlost 50 km/h. Překročením povolené
rychlosti měl žalobce porušit ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích. Dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona se dopustil přestupku.
Žalobce byl přítomnou hlídkou Policie České republiky s přestupkem seznámen, avšak
s vyřízením blokovou pokutou nesouhlasil. Uvedl, že celou věc chce řešit ve správním řízení.
Proto bylo sepsáno Oznámení o přestupku, které bez dalšího vyjádření žalobce podepsal.
[2] Po posouzení skutečností uvedených v oznámení o přestupku a po provedení šetření
v evidenční kartě řidiče Městský úřad Kroměříž (dále též „správní orgán I. stupně“ nebo „správní
orgán“) rozhodl dne 1. 12. 2011 příkazem o vině žalobce a uložení pokuty ve výši 3.000 Kč. Proti
tomuto rozhodnutí podal žalobce odpor. V následujícím řízení se neúčastnil ústního projednání
přestupku (proběhlo dne 23. 4. 2012). Žalobce se pak vyjádřil k podkladům rozhodnutí (vyjádření
ze dne 3. 5. 2012), přičemž namítal svou neúčast na ústním jednání a požadoval nové projednání
přestupku. Správní orgán I. stupně poté, bez dalšího ústního projednání přestupku, rozhodl
o žalobcově vině a uložil mu pokutu ve výši 3.000 Kč (rozhodnutí ze dne 18. 7. 2012).
[3] Žalobce následně podal odvolání. V řízení o odvolání Krajský úřad Zlínského kraje (dále
jen „žalovaný“) přezkoumal soulad napadeného prvostupňového rozhodnutí s právními předpisy
(rozhodnutí ze dne 22. 10. 2012). Žalovaný přitom pouze změnil výrok správního orgánu
I. stupně tak, aby vyhovoval formálním kritériím pro rozhodnutí o přestupku. Žalovaný neshledal
žádné pochybení při doručování, neboť žalobce neměl v době odeslání předmětného předvolání
datovou schránku zřízenou. Výtky ohledně neakceptace omluvy z ústního jednání nebyly
dle žalovaného důvodné. Žalobcovo jednání žalovaný označil jako „(ne)vhodné procesní taktizování
vedoucí k dosažení zániku odpovědnosti za přestupek, a nikoliv za uvědomění správního orgánu o důležitých
důvodech bránících obviněnému ve výkonu jeho práv.“ Namítané nezákonnosti spočívající v nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu, nevěrohodnosti policistů a nedostatcích odůvodnění rozhodnutí
žalovaný neshledal opodstatněné.
[4] Toto rozhodnutí pak žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Brně. Soud žalobu
zamítl. Konstatoval, že předvolání k ústnímu projednání (ve kterém byl přestupek projednán)
bylo správně doručováno na adresu, kterou si žalobce pro doručení sám zvolil. Žalobce sice
tvrdil, že tehdy datovou schránku zřízenou měl, ale v tomto směru nepředložil žádný podklad.
Dle soudu se předvolání k ústnímu jednání dostalo do dispoziční sféry žalobce (ačkoliv bylo
doručeno fikcí). Bylo věcí žalobce, aby v řízení byl aktivní. Ten se ale neúčastnil ústního
projednání přestupku, nenahlížel do správního spisu a ani nenavrhoval další důkazy. Správní
orgán, který zjišťoval stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, postupoval v souladu
se zásadou materiální pravdy. Krajský soud tudíž konstatoval, že všechny námitky
co do nedostatků zjišťování skutkového stavu jsou liché. Krajský soud konečně uvedl,
že napadené rozhodnutí, v rozsahu druhu sankce a její výměry, je řádně odůvodněné.
II.
Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a implicitně také d) s. ř. s. Předně se domnívá, že řízení
před správním orgánem bylo stižené vadou, jež byla způsobilá ovlivnit zákonnost rozhodnutí
ve věci samé, neboť postupem správního orgánu I. stupně a následně také žalovaného bylo
porušeno právo stěžovatele, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod). Správním orgánům vytýká, že na ústní jednání (ze dne 23. 4. 2012)
nebyl řádně předvolán ani o něm prokazatelně obeznámen, v důsledku čehož nemohl bránit
svá práva, přispět k jistotě spolehlivě zjištěného skutkového stavu a prokázat svou nevinu.
Stěžovatel se ohrazuje proti způsobu doručování správním orgánem I. stupně. V záhlaví odporu
proti příkazu sice uvedl adresu pro doručení, tuto však nelze dle jeho názoru zaměňovat s adresou
pro doručování dle §19 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel si navíc dne 13. 3. 2012 zpřístupnil
datovou schránku fyzické osoby. Správní orgán I. stupně přesto stěžovateli vypravil předvolání
k ústnímu jednání dne 22. 3. 2012 prostřednictvím držitele poštovních služeb a nedoručoval
do již 9 dnů zřízené datové schránky. Stěžovatel se oprávněně spoléhal na to, že orgány veřejné
moci mu budou tyto písemnosti v souladu se zákonem doručovat do datové schránky. Pokud
má účastník řízení zřízenou datovou schránku, uplatnění fikce doručení dle §23 odst. 4
správního řádu je vyloučeno (stěžovatel odkazuje na rozsudek NSS ze dne 10. 4. 2013,
čj. 4 As 6/2013 - 28).
[6] Stěžovatel zpochybňuje závěry o skutečném doručení písemnosti (předvolání k ústnímu
jednání) do jeho rukou. Ačkoliv správní orgány a posléze i soud uzavřely, že si stěžovatel
doručovanou písemnost převzal, ze spisové dokumentace správního orgánu to nevyplývá.
Za těchto okolností důkazní břemeno ohledně skutečného doručení písemnosti leží na správním
orgánu, který však žádné relevantní důkazy nepředložil. Ze stěžovatelovy žádosti o přerušení
řízení, ve kterém se také omlouvá za „neúčast na případném ústním jednání“, není možné učinit závěr
o skutečném seznámení se s předvoláním k ústnímu jednání na den 22. 3. 2012. Nesprávný
způsob doručování může být zhojen tím, že si adresát doručovanou písemnost osobně převezme
a o jejím obsahu se fakticky dozví (stěžovatel odkazuje na rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2010,
čj. 1 As 90/2010 – 95). Žalovaný však nepředložil žádný nezpochybnitelný důkaz o osobním
převzetí a obeznámení se s písemností.
[7] Krajský soud se údajně nevypořádal s předloženým důkazem. Ačkoliv stěžovatel předložil
listinu Sdělení Ministerstva vnitra ze dne 1. 11. 2012, čj. MV-119025-5/REG/1-2012, která
prokazuje, že datová schránka stěžovatele byla zpřístupněna dne 13. 3. 2012, krajský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí jen bez dalšího uvedl, že stěžovatel „v tomto směru žádný důkaz
v průběhu soudního řízení nepředložil.“ Tento důkazní prostředek pak stěžovatel předložil rovněž
kasačnímu soudu.
[8] Skutkový stav nemá dle stěžovatele oporu ve spisové dokumentaci, je neúplný a vyžaduje
zásadní doplnění, neboť o něm jsou důvodné pochybnosti. Správní orgány nevzaly v potaz
stěžovatelovu obranu, a to, že mohlo dojít k nesprávnému měření rychlosti. Správní orgány,
potažmo správní soud, se touto vadou řízení, která mohla mít na zákonnost napadeného
rozhodnutí vliv, nezabývaly. Námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu se krajský soud
věcně nezabýval. Stěžovatel kritizuje, že krajský soud opírá svůj závěr o správnosti měření
rychlosti pouze o skutečnost, že měření prováděl policista dopravního inspektorátu, jenž
je na tuto činnost specializován; tedy je asi neomylný. Praxe však ukazuje, že opak je pravdou.
Na základě stěžovatelova podnětu bylo v přezkumném řízení zjištěno, že policisté měřili rychlost
v rozporu s návodem silničního radaru na nesprávně zvoleném stanovišti. Stěžovatel navíc
navrhuje provedení důkazu fotkami místa údajného měření a na návod k obsluze radaru.
[9] Stěžovatel konečně správním orgánům a krajskému soudu vytýká, že se dostatečně
přezkoumatelně nevypořádaly s uložením sankce a její výměrou, neboť odůvodnění postrádá
zásadu zákonnosti, na kterou navazuje zásada individualizace sankce. Ve stěžovatelově případě
prý nebyly hodnoceny konkrétní okolnosti způsobu spáchání přestupkového jednání, jeho
následku, míry zavinění a osoby pachatele. Zejména není jasné, zda se jednalo o okolnosti
přitěžující či polehčující.
[10] Žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě a ztotožnil se s rozsudkem krajského soudu.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud předně zvážil výtku vad řízení před správním orgánem, které měly
způsobit nezákonnost správního rozhodnutí [důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] včetně
opomenutí stěžovatelem navrženého důkazního prostředku krajským soudem
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] (III.A.). Poté, co se soud vypořádal s údajnými vadami řízení
spočívajícími v neúplném zjištění skutkového stavu věci [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., III.B.],
posoudil nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu v rozsahu odůvodnění uložení druhu
sankce a její výměry [§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., III.C.].
[13] Kasační stížnost není důvodná.
III.A
K podmínkám projednání přestupku
[14] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že se správní orgán I. stupně předně
seznámil s obsahem došlého oznámení, následně provedl šetření v evidenční kartě řidiče
a na základě skutečností uvedených v Oznámení přestupku, posoudil přestupek jako spolehlivě
zjištěný. Rozhodl o uložení sankce v příkazním řízení. Dne 2. 12. 2011 byl stěžovateli zaslán
Příkaz o uložení pokuty, který mu nebyl doručen, neboť dle sdělení pošty byl adresát na uvedené
adrese neznámý. Dne 6. 12. 2011 byla požádána o doručení písemnosti Městská policie Holešov.
Dne 5. 1. 2012 byla správním orgánem zjištěna, z výpisu obchodního rejstříku, jiná adresa
stěžovatele a téhož dne mu byl Příkaz o uložení pokuty na tuto zaslán. V úložní době
jej nevyzvedl, proto mu byl dne 17. 1. 2012 na této adrese vložen do schránky. Dne 12. 1. 2012
byla Městskou policií Holešov vrácena písemnost, z důvodu, že na adrese trvalého bydliště
se stěžovatel již delší dobu nevyskytuje. Teprve dne 1. 2. 2012 byl správnímu orgánu doručen
Odpor proti příkazu, v jehož hlavičce stěžovatel označil dvě adresy: adresu trvalého bydliště
a „adresu pro doručení“. Dne 1. 2. 2012 byl stěžovatel předvolán k ústnímu jednání
na den 29. 2. 2012. Tuto písemnost, doručovanou na stěžovatelem označenou adresu
pro doručení, si stěžovatel v úložní době nepřevzal, a proto mu byla 14. 2. 2012 vložena
do schránky. Poté byla dne 20. 2. 2012 správnímu orgánu doručena Omluva z ústního jednání
z důvodu dlouhodobě plánovaného pobytu v zahraničí (od 18. 2. 2012 do 6. 3. 2012) a žádost
o stanovení nového termínu konání ústního jednání. Dne 12. 3. 2012 byla správnímu orgánu
doručena Omluva – doplnění, jejíž součástí byla lékařská zpráva a rozhodnutí o dočasné pracovní
neschopnosti, neboť zahraniční pobyt byl ukončen 26. 2. 2012 z důvodu úrazu.
[15] Dne 22. 3. 2012 bylo opětovně obviněnému zasláno předvolání k ústnímu jednání dne
23. 4. 2012. Dne 11. 4. 2012 byla správnímu orgánu doručena Žádost o přerušení řízení na dobu
nezbytně nutnou. V ní stěžovatel uvedl, že jeho zdravotní stav je stále neuspokojivý, nemůže
plnohodnotně hájit svá práva, nechce se však svých procesních práv vzdát. Taktéž se omluvil
za neúčast na případném ústním jednání. Dne 18. 4. 2012 správní orgán stěžovatele opětovně
vyzval k seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí a zároveň mu sdělil, že novou
omluvu neakceptuje, jelikož z lékařské zprávy je patrné, že má stanovené vycházky a jeho
zdravotní stav a úraz ho natolik neomezuje, aby nemohl být účasten ústního jednání. Stěžovatel
si také mohl stanovit zmocněnce pro zastupování. Přestupek byl konečně projednán dne
23. 4. 2012, a to v souladu s §74 odst. 1 zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích v nepřítomnosti
stěžovatele. Dne 9. 5. 2012 bylo správnímu orgánu doručeno stěžovatelovo vyjádření
k podkladům rozhodnutí.
[16] Stěžovatel namítá, že mu nebylo předvolání k ústnímu jednání na den 23. 4. 2012 řádně
doručeno a nebyl s ním ani prokazatelně seznámen. Dle §19 odst. 3 správního řádu může
účastník správního řízení, nevylučuje-li to povaha věci, požádat o doručování písemností
na adresu pro doručování, zejména může-li to přispět k urychlení řízení. V záhlaví odporu proti
příkazu o uložení pokuty za přestupek ze dne 30. 1. 2012 stěžovatel uvedl také „adresu
pro doručení“. Stěžovatel následně v žalobě i kasační stížnosti namítal, že tato adresa
pro „doručení“ neměla sloužit jako adresa pro „doručování“ podle §19 odst. 3 správního řádu.
[17] Zdejší soud s argumentem stěžovatele nesouhlasí. Stěžovatel uvedením adresy
pro doručení jednoznačně vyjádřil svou vůli, aby mu správní orgán písemnosti v jeho věci na tuto
adresu doručoval. Neobstojí argument stěžovatele, že jeho podání hovořilo jen o adrese
pro doručení, nikoliv doručování. Podle §37 správního řádu správní orgán posuzuje každé podání
podle jeho skutečného obsahu. Formální a obsahové náležitosti podání, kterým stěžovatel sdělil
adresu pro doručení, je v nynějším případě třeba posuzovat v kontextu celé stěžovatelovy
písemnosti, kterou byl odpor proti příkazu o uložení pokuty za přestupek. V situaci,
kdy se doručování na adresu trvalého bydliště jevilo jako bezúspěšné, správní orgán zcela správně
vyhodnotil projev vůle účastníka řízení, který tímto požádal o doručování na adresu odlišnou
od adresy trvalého bydliště. Nejvyšší správní soud schvaluje postup správního orgánu, který
nebazíroval na rozdílu dokonavého a nedokonavého vidu (doručení vs. doručování). Pokud
by postupoval jinak, mohl by být oprávněně terčem kritiky za nadměrný formalismus, v tomto
případě slovíčkaření. Jak již zdejší soud mnohokrát uvedl, adresáti „veřejných subjektivních práv
a povinností v oblasti veřejné správy jsou v převážné většině právní laici, na nichž nelze vyžadovat, aby své žádosti
formulovali zcela pregnantně a pojmenovávali věci přesnými zákonnými termíny, případně dokonce citovali
v žádostech přesná zákonná ustanovení“ (rozsudek ze dne 11. 9. 2008, čj. 1 As 30/2008 - 49,
č. 1746/2009 Sb. NSS, bod 16).
[18] Dále soud zvážil, zda správní orgán I. stupně pochybil, pokud nedoručil předvolání
k ústnímu jednání na den 23. 4. 2012 do stěžovatelovy datové schránky. Dle §19 odst. 2
správního řádu má doručování do datové schránky přednost před doručováním prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb. Toto platí také při doručování fyzickým osobám, které
si datovou schránku fyzické osoby zpřístupnily v průběhu správního řízení. Jak již zdejší soud
uvedl, „[a]dresa pro doručování zvolená účastníkem řízení podle §19 odst. 3 správního řádu nemůže vyloučit
doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, má-li adresát rozhodnutí datovou schránku
zřízenu a zpřístupněnu“ (rozsudek ze dne 16. 12. 2010, čj. 1 As 90/2010 - 95).
[19] V řízení před správními soudy stěžovatel tvrdil, že datovou schránku měl zpřístupněnou
již 13. 3. 2012. Své tvrzení podložil též listinným důkazem. Před krajským soudem se tedy
domáhal určení neplatnosti doručení písemnosti ze dne 22. 3. 2012, neboť fikce doručení
nemohla dle judikatury NSS nastat. Pokud totiž správní orgán účastníku řízení, který měl zřízenu
a zpřístupněnu datovou schránku, nesprávně doručoval prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb, je vyloučeno uplatnění fikce doručení dle §24 odst. 1 správního řádu z roku
2004 (viz rozsudek ze dne 10. 4. 2013, čj. 4 As 6/2013 - 28).
[20] Stěžovatel namítá, že krajský soud opomněl provést jím navrhovaný listinný důkaz –
sdělení Ministerstva vnitra ze dne 1. 11. 2012, které mělo prokázat, že stěžovatel měl datovou
schránku fyzické osoby zpřístupněnou již dne 13. 3. 2012. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že ze spisu krajského soudu vskutku plyne, že stěžovatel na tento důkazní prostředek v žalobě
výslovně odkazoval. Ke svému žalobnímu návrhu jej přiložil. Krajský soud mylně uvádí, že žádný
takový důkazní prostředek ve spise není.
[21] Krajský soud tedy pochybil, pokud důkaz neprovedl, respektive nevysvětlil, proč není
provedení důkazu v tomto případě třeba. Jde o takovou vadu, která pravidelně vede ke kasaci
rozhodnutí krajského soudu, což je opodstatněno kasačním důvodem podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. V tomto případě však zrušení rozsudku s ohledem na dále uvedené není na místě.
Krajský soud totiž ve své další argumentaci obsažené na stranách 18 a 19 v podstatě dospěl
k závěru, který činí otázku existence datové schránky v okamžiku doručování písemnosti
nevýznamnou (viz bod [24] níže). S touto argumentací se přitom zdejší soud ztotožňuje.
[22] Z judikatury zdejšího soudu plyne, že při doručování písemnosti správní orgány musí
respektovat zákonná pravidla. Nesmí tedy zásadně své písemnosti doručovat prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb, pokud měl v dané době stěžovatel již zpřístupněnu datovou
schránku. Ne každé porušení zákona má však automaticky vliv na zákonnost řízení jako celku.
Judikatura vychází z materiálního pojetí právního institutu doručování, jímž je v souladu s jeho
smyslem a účelem především seznámení účastníků řízení s doručovanou písemností. Právě
s ohledem na smysl a účel doručování soud nemůže setrvat jen v úzké hranici formálně
legalistické interpretace pozitivního práva, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich
obsahově materiálnímu smyslu. Navzdory vyloučení fikce doručení ve výše zmíněných situacích
(např. cit. rozsudek čj. 4 As 6/2013 - 28) platí, že pokud byl účastník správního řízení s obsahem
doručované písemnosti prokazatelně seznámen, materiální funkce doručení byla naplněna.
Neplatnosti doručení se tudíž nemůže domáhat ten, jenž byl s písemností
seznámen (viz argumentaci v cit. rozsudku čj. 1 As 90/2010 - 95, srov. též rozsudek ze dne
29. 6. 2011, čj. 8 As 31/2011 - 88, bod 16).
[23] Soud proto za významnou považuje otázku, zda písemnost byla doručena jiným
nezpochybnitelným způsobem, zda se stěžovatel s jejím obsahem seznámil a mohl dále
v správním řízení uplatňovat svá procesní práva. Klíčové tedy je, zda stěžovatel písemnost vskutku fyzicky
obdržel. Pokud ano, samotná skutečnost eventuálního pochybení správního orgánu při doručování
nemůže mít na zákonnost řízení žádný vliv.
[24] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že důkazní břemeno ohledně skutečného doručení
leží na správním orgánu. Polemizuje se závěry krajského soudu, který seznámení se s písemností
dovodil ze stěžovatelovy žádosti o přerušení řízení, jež bylo správnímu orgánu prvního stupně
doručeno před ústním projednáním přestupku. Krajský soud k tomuto uvedl, že žádost
o přerušení řízení včetně omluvy z jednání byla reakcí na předvolání stěžovatele k jednání dne
23. 4. 2012 (s. 18 – 19).
[25] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry krajského soudu. Na celou věc nutno nahlížet
v celém kontextu průběhu řízení před správním orgánem I. stupně. Jak je obsažně popsáno
v bodech [14] a [15], doručování stěžovateli na jím udanou adresu probíhalo v podstatě stejným
stylem – vždy nejprve doručení fikcí (vhození písemnosti do schránky), na to stěžovatel reaguje
a omlouvá se z ústního jednání. Tak tomu bylo i při předvolání na jednání dne
23. 4. 2012. Jakkoliv se v žádosti o přerušení řízení stěžovatel omlouvá za neúčast na případném
ústním jednání, z časování stěžovatelovy písemnosti je, stejně jako u jeho předchozí žádosti,
patrné, že je reakcí na předvolání, které si stěžovatel ze schránky vybral. Adjektivum „případné“
evidentně míří na eventualitu, že správní orgán řízení nepřeruší, neboť právě přerušení řízení
se stěžovatel v prvé řadě domáhal. Zdejší soud zdůrazňuje, že žádost stěžovatel podal čtyři
dny poté, co mu ji pošta vhodila do schránky, a dvanáct dní před samotným jednáním ve věci.
Na adrese, na níž mu pošta vhodila do schránky předvolání, se stěžovatel léčil po svém úrazu;
to vyplývá z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, které správnímu orgánu stěžovatel
při omluvě své nepřítomnosti na ústním projednání přestupku předložil. O materiálním
seznámení stěžovatele s předvoláním k ústnímu jednání proto nemůže být žádných pochyb.
[26] Celý komplex stěžovatelových námitek je tedy nedůvodný. Případné provedení důkazu,
které by osvědčilo, že stěžovatel vskutku měl k danému datu zřízenu datovou schránku,
by nemohlo nic změnit na tom, že i kdyby snad vskutku doručoval správní orgán předvolání
nesprávně, stěžovatel se s předvoláním materiálně seznámil.
[27] Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytně nutného poznamenává, že ze stěžovatelova
střídavého přijímání a nepřijímání doručovaných písemností je patrné, že stěžovatel
při své obhajobě v řízení o jeho přestupkovém jednání zvolil taktiku selektivní součinnosti
s orgány veřejné správy. Pokud měl stěžovatel na rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti
evidovanou adresu místa pobytu, kde se léčil a v průběhu této pracovní neschopnosti na této
adrese písemnosti ve své věci nepřijímal, respektive dokonce tvrdí, že tuto adresu neměl v úmyslu
určit pro doručování, ale jen pro doručení, jeho jednání vykazuje znaky účelového
až obstrukčního jednání.
[28] Nejvyšší správní soud již zdůraznil smluvní pojetí státu, představujícího konsensuální
odraz přesvědčení občanů o nutnosti existence této instituce k ochraně základních práv a svobod.
„Ve svých důsledcích by se […] tento základní vzorec právních vztahů jevil jako zcela neefektivní, pakliže
by v praxi bylo připuštěno zneužívání procesních institutů k obcházení a k cíleným obstrukcím, v konečném
výsledku znemožňujícím faktické působení práva“ (viz rozsudek ze dne 12. 5. 2008,
čj. 5 As 44/2007 - 93; srov. přiměřeně též rozsudek ze dne 18. 8. 2005, čj. 2 Afs 202/2004,
č. 1115/2007 Sb. NSS).
[29] Sám stěžovatel v kasační stížnosti účelově vybírá z fondu judikatury Ústavního soudu
právě takové právní názory, které, vytržené zcela z kontextu odůvodnění rozhodnutí, aprobují
názor, že jakákoliv „taktika a způsob vedení obhajoby je výlučně v dispozici obviněného“ (viz nález ze dne
5. 3. 2010, sp. zn III. ÚS 1624/09, N 43/56 SbNU 479). Tak tomu ovšem evidentně není.
Nejvyšší správní soud již s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovodil obecný zájem
na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti, k němuž Ústavní soud přiřadil i právo
státu na spravedlivý proces. Právní předpisy stanoví nepřekročitelné časové limity směřující vůči
státu, který v takto určené lhůtě musí být správními orgány k tomu povolanými připraven
spravedlnost vykonat (např. v prekluzivní lhůtě jednoho roku vydat pravomocné rozhodnutí
v přestupkovém řízení). „Tyto objektivní lhůty - ač směřují především vůči státu jako ochrana obviněného -
váží nejen stát samotný, ale vztahují se svým způsobem i na postavení obviněného v řízení, a to v tom smyslu,
že nepokrývají takové překážky, na které stát v průběhu řízení nemá vliv. Jestliže překážky bránící státu
navzdory realizované snaze věc ve stanovené lhůtě pravomocně skončit, jsou v extrémním rozporu s účelem řízení
o přestupku (§1 zákona o přestupcích), svou podstatou porušují nejen zákon, ale současně též i podmínky
spravedlivého procesu (stanoveného postupu), jak tyto vyplývají z ústavního pořádku republiky. Sem spadají např.
jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce, ale i takové, které - ačkoli takové znaky postrádají - sledují
již mimoprocesní cíle“ [rozsudek ze dne 4. 5. 2011, čj. 1 As 27/2011 – 81, č. 2452/2012 Sb. NSS,
bod 42, s odkazem na nález ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123;
293/1996 Sb.)].
[30] Dle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je nutno aplikovat
i v řízení před správním orgánem. Zákonná konkretizace zásad ústnosti a bezprostřednosti
v přestupkovém řízení je obsažena v §74 odst. 1 zákona o přestupcích. Pokud se však řádně
předvolaný účastník k jednání odmítne dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo
důležitého důvodu, lze věc projednat v nepřítomnosti obviněného. Jedním z aspektů řádného
správního procesu v přestupkových věcech je tedy ústní projednání přestupku. V nyní
projednávané věci dal správní orgán I. stupně stěžovateli dvě možnosti, kdy se ústního
projednání jeho věci mohl účastnit. Z prvního nařízeného jednání se stěžovatel omluvil z důvodu
dlouhodobě plánované zahraniční cesty, na druhé se pak nedostavil, neboť o něm prý nebyl
informován, současně se však z tohoto jednání omlouval z důvodů údajně neuspokojivého
zdravotního stavu (viz bod [15] shora). Omluva nebyla správním orgánem akceptována.
Co se týče údajného nevyrozumění, již bylo shora obsažně vysvětleno, že stěžovatel předvolání
na jednání dostal, a pokud se na něj přesto nedostavil, musí to jít nutně k jeho tíži.
III.B.
Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu
[31] V přestupkovém řízení se žalovaný opíral o spis Policie ČR a dále o přestupkový spis
Městského úřadu Kroměříž, přitom vycházel zejména z následujících podkladů: (1) oznámení
o přestupku a oznámení přestupku sepsané na místě silniční kontroly; (2) fotodokumentace
pořízené silničním radarovým rychloměrem AD9C, na které je zřetelné vozidlo registrační značky
X a zjištěná průjezdová rychlost 78 km/hod. dne 17. 11. 2011 v 20.10 hodin v obci Kroměříž na
ulici Havlíčkova, ve směru jízdy na obec Rataje; (3) ověřovací list č. 107/11 ze dne 9. 5 2011
silničního radarového rychloměru, ze kterého vyplývá, že rychloměr byl ověřen a lze jej používat
k měření rychlosti za dodržování návodu k obsluze; v danou dobu splňoval podmínky a
požadavky na míru přesnosti měření. Platnost ověření končila dne 8. 5. 2012; (4) úřední záznam o
přestupku zpracovaného hlídkou Policie ČR, dopravního inspektorátu Kroměříž, ze dne 17. 11.
2011, ze kterého vyplývá, že vozidlo zn. Mitsubishi Pajero, X, bylo zastaveno hlídkou Policie ČR
v obci Kroměříž, na ulici Havlíčkova, po prokázání totožnosti byl jako řidič vozidla identifikován
stěžovatel a v podaném vysvětlení uvedl, že „s uvedeným přestupkem nesouhlasí a tento chce vyřešit ve
správním řízení“; (5) osvědčení č. 154/10 ze dne 10. 6. 2010, kterým byl osvědčen nstržm. M. K.
jako osoba oprávněna ovládat měřič rychlosti AD9C; (6) výpis z evidenční karty řidiče; (7)
protokol o ústním jednání, kde byly zjištěné skutečnosti rekapitulovány; a (8) vyjádření
obviněného z přestupku ze dne 3. 5. 2012.
[32] Stěžovatel správnímu orgánu vytýká nedostatečné zjištění skutkového stavu. Zjištěný
skutkový stav prý nemá oporu ve spisové dokumentaci, je neúplný, vyžaduje zásadní doplnění
a stěžovatel o něm přechovává důvodné pochybnosti. Pokud se nepodařilo správním orgánům
jednoznačně prokázat, že se stěžovatel přestupku dopustil, připadala v úvahu aplikace zásady
in dubio pre reo, což správní orgány ani krajský soud vůbec nevzaly v potaz. Proto prý řízení před
správními orgány bylo stiženo vadou, pro kterou měl krajský soud rozhodnutí správních orgánů
zrušit.
[33] Nejvyšší správní soud poznamenává, že podklady, které správní orgány použily k zjištění
skutkového stavu a prokázání žalobcovy viny, zpravidla postačují k vydání rozhodnutí,
že se obviněný dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti
(obdobně viz rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013 – 35). Zdejší soud nicméně musí
přezkoumat stěžovatelovy kasační námitky co do kvality zjištěného skutkového stavu.
[34] V přestupkovém řízení je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. To vyjadřuje zásadu materiální pravdy (§3 správního řádu),
podle níž (ve spojení s §50 a §52 správního řádu) správní orgán opatřuje potřebné podklady
pro vydání rozhodnutí, z úřední povinnosti zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch i neprospěch obviněného, jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění
stavu věci. Správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy; každý důkaz jednotlivě a všechny
ve vzájemné souvislosti.
[35] V řízení o přestupcích se dále uplatňuje zejména zásada presumpce neviny, zásada
v pochybnostech ve prospěch (in dubio pro reo), zásada postihu za zaviněné jednání (viz rozsudek
NSS ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 – 115, č. 1856/2009 Sb. NSS). Proto pouze
v případech, je-li prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku,
správní orgán může uložit za jeho spáchání sankci (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 5. 2006,
čj. 2 As 46/2005 - 55). Není-li mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že byly naplněny
všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nemůže být učiněn závěr, že byl přestupek spáchán
(srov. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2013, čj. 7 As 145/2012 - 39).
[36] V kasační stížnosti stěžovatel kritizuje, že se žalovaný a posléze ani krajský soud
nezabývaly oprávněností jeho námitek k zjišťovanému skutkovému stavu. Přitom odkázal
na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který prý jeho výtku nesprávného postupu při měření
rychlosti (měření v rozporu s návodem k obsluze) věcně nepřezkoumal z důvodu, že stěžovatel
tuto námitku policistům nesdělil již na místě.
[37] Zdejší soud především nesdílí přesvědčení stěžovatele, že by závěry krajského soudu
ohledně nutnosti namítat pochybnosti již v prvním stupni přestupkového řízení znamenaly,
že by se žalovaný nebo krajský soud sám těmito námitkami nezabýval. Pokud krajský soud
zmiňuje, že měl stěžovatel tyto námitky uplatnit již na místě měření, lze s tím v obecnosti
souhlasit. Je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému
rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak
se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc
se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit dle kontextu věci i jako účelová.
V každém případě však platí, že obviněný z přestupku může uplatňovat nové skutečnosti
a navrhovat nové důkazy i v odvolání; přičemž omezení stanovené v §82 odst. 4 správního řádu
na řízení o přestupku nedopadá (viz rozsudek čj. 1 As 96/2008 – 115 cit. v bodě [35]).
[38] Právo obviněného na obhajobu (§73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) tedy
pojmově vylučuje uplatnění striktní zásady koncentrace v přestupkovém řízení. Správní orgány
musí v průběhu celého řízení v prvním stupni a také v odvolacím řízení připouštět důkazní
návrhy obviněného. Zdejší soud ale dodal, že „[t]o pochopitelně ještě neznamená, že by správní orgán
musel návrhu vyhovět a takový důkaz provést - důkaz provede jen tehdy, pokud má za to, že by mohl přispět
k objasnění věci. Pokud shledá, že navržený důkaz není způsobilý vyjasnit účastníkem rozporované okolnosti
projednávaného případu, důkazní návrh neprovede; musí to však řádně zdůvodnit“ (viz rozsudek NSS ze dne
4. 11. 2009, čj. 2 As 17/2009 – 60). Správní orgány se musí vždy vypořádat se všemi tvrzeními
a důkazními návrhy obviněného z přestupku, přičemž jen relevantní a pro materiální zjištění
skutkového stavu podstatné důkazní návrhy je třeba v přestupkovém řízení provést.
[39] Stěžovatel se v žalobě domáhal věcného přezkumu jeho pochybnosti o správnosti měření
rychlosti. Kritizoval zejména platnost kalibrace měřícího zařízení, ale i správnost obsluhy a výběr
stanoviště v intencích postupu předvídaného návodem k obsluze užitého měřícího zařízení.
V rozsudku se krajský soud prý nedostatečně vypořádal se stěžovatelovou výtkou vůči správnosti
měření rychlosti, neboť prý bez dalšího presumoval, že vyškolený policista dopravního
inspektorátu je zárukou dodržení měřícího postupu v souladu s návodem k obsluze.
[40] Zdejší soud ze správního spisu zjistil, že v průběhu odvolacího správního řízení a posléze
v průběhu řízení před soudem stěžovatel vyčetl čtyři různé nedostatky zjištěného skutkového
stavu. Údajně nebylo zřejmě zjištěné, kde se přestupek stal (stěžovatelova rychlost mohla
být změřena v okamžiku, kdy se nacházel na komunikaci s vyšší povolenou rychlostí). Radarový
rychloměr nemusel rychlost projíždějícího vozidla změřit správně, neboť nebyl kalibrován.
Naměřená rychlost prý neodpovídala skutečné rychlosti vozidla, jelikož byl rychloměr užit
v rozporu s návodem k obsluze zařízení. Konečně zpochybnil osobu policisty, který rychloměr
obsluhoval. Kasační námitky nicméně specificky směřují jen proti užití rychloměru způsobem
nepředvídaným manuálem k obsluze silničního měřícího zařízení AD9C (nevhodný výběr
měřícího stanoviště) a proti neomylnosti policisty provádějícího měření.
[41] Již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně stěžovatel tvrdil, že z manuálu
k měření silničního radarového rychloměru zn. AD9C vyplývá „[ž]e úsek, ve kterém se měření bude
provádět, by měl být ve směru jízdy přímý v délce, která je závislá na bočním odstupu měřiče od středu měřeného
jízdného pruhu“. Doporučené hodnoty pak jsou uvedeny v tabulce, přičemž při měření rychlosti
ze vzdálenosti 35 m je doporučený boční odstup měřiče od středu měřeného jízdního pruhu
maximálně 5 m. Při vzdálenosti 45 m je to 10 m, a 15 metrový odstup od středu měřeného pruhu
může mít měřič, který zaznamenává rychlost v přímém úseku vozovky ze vzdálenosti 60 m.
Stěžovatel přitom poukázal na to, že skutečný boční odstup měřiče od středu měřeného jízdního
pruhu, jak je znát z fotodokumentace, byl 5 až 10 metrů, přičemž rychloměr byl nastaven
na měření vozidel ve vzdálenosti do 30 m. V žalobě stěžovatel navíc dodává, že je výběr měřícího
stanoviště zcela podstatný, neboť k faktorům ovlivňujícím výslednou hodnotu měření patří
dle návodu k obsluze zvláště stromy, vysoká křoviska nebo tráva (zvláště mokrá, stožáry
pouličního osvětlení, dopravní značky, informační tabule apod.). Ty údajně mohou mít vliv
na výslednou hodnotu měřeného objektu. Nedodržením těchto základních povinností
vyplývajících z návodu k užívání měřícího zařízení mohlo dle stěžovatele dojít k odchylce měření.
Návod k obsluze rychloměru a fotografický snímek místa měření stěžovatel předložil zdejšímu
soudu jako návrhy důkazů. Stěžovatel také tvrdí, že v přezkumném řízení vyplynulo, že tyto jeho
námitky vůči postupu při měření rychlosti byly oprávněné.
[42] Zdejší soud k tomu uvádí následující.
[43] Stížní tvrzení, že v přezkumném řízení (z kasační stížnosti není jasno v jakém) byly
námitky vůči správnosti postupu měření rychlosti shledány jako odůvodněné, není přípustné.
Stěžovatel tuto skutečnost tvrdí v rámci celého řízení poprvé až před Nejvyšší správním soudem,
který nemůže jinak, než k těmto skutečnostem nepřihlédnout (§109 odst. 5 s. ř. s.).
[44] Pokud jde o stěžovatelem navrhované důkazy – fotografický snímek místa měření
a stránka č. 11 návodu k obsluze silničního měřícího zařízení typu AD9, Nejvyšší správní soud
musí konstatovat, že tyto důkazní návrhy stěžovatel předložil až v řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud tyto důkazy neprovedl, neboť na základě později pořízené fotografie místa
měření a části návodu k obsluze silničního rychloměru není možné činit žádné závěry o přesnosti
měření (k rychloměru srov. bod [45] níže). Na účinné zpochybnění výsledku měření by musely
být zcela nepochybným způsobem identifikovány nosné údaje pro zmíněné měření, tj. vzájemné
pozice rychloměru a měřeného vozidla v okamžiku měření rychlosti. To však pouhým odhadem
z fotografie nebo poukázáním na číslo stránky manuálu k obsluze rychloměru zjistit nelze.
[45] Co se týče podstaty stěžovatelovy argumentace, k té se žalovaný ve svém rozhodnutí
přesvědčivě vyjádřil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „[f]unkce přístroje je naprosto
automatická, přičemž při jakémkoli chybném měření, nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí
přístroje.“ Žalovaný tak zcela jednoznačně vysvětlil, že v daném případě nemohlo k nesprávnému
měření dojít. Výběr nesprávného měřícího stanoviště by měl za následek vypnutí rychloměru.
Pokud byla rychlost vozidla stěžovatele rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela
být v souladu s manuálem k obsluze (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013,
čj. 3 As 82/2012 – 27). Podstatu odůvodnění žalovaného stěžovatel žalobou ani kasační stížností
nezpochybnil. Tím je nyní řešená situace odlišná od případů, kdy se správní orgán s argumentací
vůbec nevypořádal (např. rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2013, čj. 1 As 45/2013 – 37, body 30-35).
[46] Pokud jde o věrohodnost kvality a přesnosti měření ztělesněnou v osobě policisty, který
dle stěžovatele mohl svým omylem způsobit nepřesnost měření rychlosti jeho vozidla, soud
odkazuje na rozsáhlou argumentaci žalovaného, který přesvědčivě vysvětlil, proč je policista
dopravního inspektorátu nejpovolanější osobou k měření rychlosti vozidel. Žalovaný zejména
uvedl, že „[p]okud by správní orgány měly připustit pochybnosti o schopnosti policisty obsluhující radarový
rychloměr s tímto zacházet, pak by bylo možné začít trvat na prokazování toho, zda vůbec dotyčná osoba přísluší
k Policii ČR, zda má obdobnou i zdravotní způsobilost k výkonu tohoto povolání, zda umí používat služební
zbraň, atp. [Ú]řední osobě je navíc známo, že obsluha uvedeného typu měřícího přístroje spočívá toliko v nastavení
směru (v daném případě, kdy bylo změřeno protijedoucí vozidlo se jedná o “příjezd”) a nastavení limitu rychlosti
vozidel, při jejímž překročení se změření provede spolu se zajištěným záznamem.“
[47] Zdejší soud zjistil, že dle spisu měl policista k měření rychloměrem typu AD9C certifikát.
Ten ho k výkonu této činnosti, nad rámec skutečnosti, že je zaměstnán u dopravního
inspektorátu, opravňoval. Bylo by mimo jakýkoliv rozumný výklad zásady materiální pravdy,
pokud by v řízení o přestupku měl správní orgán prokazovat negativní skutečnost,
zde že k omylu policistu obsluhujícího rychloměr nedošlo.
[48] Stěžovatel dále zamýšlí prokázat omylnost policistů prostřednictvím úředního záznamu
ze dne 17. 11. 2011, kde „na důkaz souhlasu“ policistů s úředním záznamem chybějí jejich
vlastnoruční podpisy. Tento důkazní prostředek není účelné v řízení o kasační stížnosti provádět,
neboť potenciální zjištění plynoucí z tohoto důkazu by nebylo nijak schopné prokázat
nesprávnost postupu policistů při měření rychlosti vozidla řízeného obviněným. Proto tento
důkazní návrh zdejší soud neakceptoval. Lze ostatně jen zopakovat uvedené (srov. v bodu [45]
výše), že v případě nesprávně nastaveného zařízení, a tedy i při jakémkoli chybném měření,
se přístroj automaticky vypne.
[49] Z provedeného dokazování před správním orgánem žádné okolnosti o nesprávnosti
provedeného měření zjištěny nebyly, k měření byl použit přístroj kalibrovaný (k měření použitý
ve lhůtě stanovené k platnosti provedeného ověření). Potenciální nepřesnost měření je navíc
zohledněna v odchylce +/- 3 km/h, která naměřenou rychlost ve prospěch řidiče redukuje.
Po dobu trvání ověření přesnosti měření rychloměru je tedy chybnost měření objektivně
vyloučena. V případě nesprávného nastavení přístroje by přístroj rychlost nezměřil. Rychloměr
byl navíc obsluhován řádně proškoleným policistou.
[50] Nejvyšší správní soud proto souhlasí s tím, že správní orgány pomocí těchto důkazů
zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce
dopustil přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti,
při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy
jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru,
že stěžovatel řídil motorové vozidlo rychlostí vyšší, než byla povolená maximální rychlost
na dané pozemní komunikaci.
[51] Závěry zdejšího soudu nezmění ani stížný argument zásadou in dubio pro reo (k výkladu
této zásady srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2010, čj. 9 As 1/2010 - 58). V nyní
projednávané věci totiž žádné pochybnosti o skutkovém stavu neexistovaly. Provedené důkazy
nemohou jako celek vést k jinému závěru, než že stěžovatel uvedený přestupek spáchal (srov.
rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2013, čj. 7 As 145/2012 – 39).
[52] Námitka vad řízení spočívajících v nedostatcích zjištěného skutkového stavu je proto
nedůvodná.
III.C.
Nepřezkoumatelnost v rozsahu uložení druhu sankce a její výměry
[53] Stěžovatel zpochybňuje přezkoumatelnost závěrů správních orgánů a posléze i krajského
soudu ohledně sankce a její výše. Jejich odůvodnění prý postrádá zásadu zákonnosti
a individualizace sankce. Údajně nebyly hodnoceny konkrétní okolnosti způsobu spáchání
přestupkového jednání, jeho následku, míry zavinění a osoby pachatele. Zejména není jasné,
zda se jednalo o okolnosti přitěžující či polehčující.
[54] Nejvyšší správní soud konstatuje, že právní závěr vymezující sankci a její výměru je pouze
důsledkem ostatních v odůvodnění rozhodnutí již vyřešených věcných a právních otázek. Proto
je třeba na rozhodnutí podrobené přezkumu nepřezkoumatelnosti nahlížet jako na celek.
[55] Soud nemůže přitakat námitce nedostatků rozhodnutí co do zásady zákonnosti, neboť
správní orgány při ukládání sankce plně respektovaly rozhodovací prostor a pravidla
pro ně zákonem vymezená. Správní orgány a posléze (ačkoliv jen stručně) i soud se tímto
aspektem rozhodnutí řádně zabývaly. Správní orgány odůvodnily, jaké přitěžující okolnosti měly
vliv na ukládání sankce, přičemž neopomněly, že stěžovatel nebyl zcela bezúhonným řidičem
(na kartě řidiče měl zaznamenaných již 5 přestupků), a přestupek spáchal vědomě nedbalostním
jednáním. Navíc naměřená rychlost výrazné překračovala na tomto místě povolený rychlostní
limit. Jako polehčující okolnost potom správní orgány zcela správně zahrnuly následek přestupku.
Jelikož byl přestupek spáchán v nočních hodinách na výjezdové komunikaci, kde není velký
provoz, ohrožení právem chráněného zájmu bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích
nebylo tak výrazné.
[56] Nad rámec již uvedeného lze poznamenat, že sankce za prokázaný přestupek byla uložena
ve spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí pro ukládání sankce za tento druh přestupku.
Nejvyšší správní soud v nynějším případě musí konstatovat, že se stěžovatel jen těžko může
dovolávat snížení beztak již mírné sankce.
[57] I tato námitka je proto nedůvodná.
IV.
Závěr
[58] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[59] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady přesahující její obvyklou činnost,
a proto jí náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu