ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.86.2013:28
sp. zn. 5 Afs 86/2013 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: VIKTORIAPLAY, a.s., se sídlem Liberec, Nitranská 1, zastoupeného Mgr. Karlem
Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému: Magistrát města
Brna, se sídlem Brno, Malinovského nám. 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013, č. j. 31 Af 65/2012 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 4. 2012, č. j. MMB/0128933/2012, bylo částečně
vyhověno odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Úřadu
městské části města Brna, Brno - Královo Pole (dále jen „správce poplatku“), ze dne 16. 12. 2011,
č. j. 1102427/2100/VHA/002/006, ve věci vyměření místního poplatku za provozovaný výherní
hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí za období
od 1. 4. 2011 do 31. 12. 2011. V předmětném platebním výměru správce poplatku uvedl,
že místní poplatek vyměřil dle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“) a obecně závazné vyhlášky
statutárního města Brna č. 21/2010, a to v návaznosti na zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích
a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“).
[2] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu u Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 31 Af 65/2012 - 40, zamítl.
[3] Krajský soud považoval ve věci za klíčové zodpovězení otázky, zda předmětem „místního
poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí
podle jiného právního předpisu“ je funkčně nedělitelné technické herní zařízení - centrální loterijní
systém (dále jen „CLS“) nebo každé jednotlivé na něm závislé koncové zařízení - interaktivní
videoloterní terminál (dále jen „VLT“).
[4] Krajský soud k věci uvedl, že novelou zákona o místních poplatcích, provedenou
zákonem č. 183/2010 Sb., došlo ke změně §1 a §10a tohoto zákona. S účinností od 16. 6. 2010
tak zákon o místních poplatcích umožnil obcím vybírat místní poplatek za „provozovaný výherní
hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“.
Přestože tento pojem nebyl zákonem o loteriích výslovně definován, z příslušných ustanovení
tohoto zákona krajský soud dovodil, že stěžovatelem realizovaný systém provozování sázkových
her pomocí CLS s koncovými VLT je nutné považovat za „jiné technické herní zařízení“ (dále
též „JTHZ“) a jeho každou, byť funkčně nedělitelnou část za předmět místního poplatku.
[5] Důvodnou soud neshledal ani námitku, že nelze dojít ke správnému výkladu obecné
definice herního zařízení bez náležitých skutkových zjištění, kterými musí být v daném případě
i technické posouzení konkrétního typu technického zařízení. Krajský soud uvedl, že podstatou
zatížení koncových zařízení místním poplatkem není jejich technická specifikace, nýbrž to,
zda umožňují realizaci loterie. Z pohledu hráče, a tedy konečně i z pohledu místní samosprávy,
kterou zajímá především množství herních míst umožňujících hráči hrát, je dle názoru krajského
soudu podstatnou součástí zařízení právě koncový terminál, neboť na něm probíhá sázení,
bez ohledu na to, jak technologicky hra probíhá a kde dochází k vyhodnocování loterie.
Technologické hledisko a skutková zjištění o něm nejsou pro zpoplatnění místním poplatkem
významná.
[6] Konečně krajský soud neshledal důvodným ani tvrzení stěžovatele týkající se doby zániku
jeho poplatkové povinnosti. Konstatoval, že vyhláška statutárního města Brna č. 21/2010
v ustanovení čl. 4 odst. 2 upravila zánik poplatkové povinnosti následovně: „Poplatková povinnost
zaniká dnem, kdy byl provoz VHP ukončen nebo kdy zaniklo povolení jiného THZ vydané Ministerstvem
financí.“ Uvedené ustanovení navazovalo na předcházející odstavec, kde i vznik poplatkové
povinnosti v případě jiného technického herního zařízení byl vázán na právní moc povolení
Ministerstva financí. Z uvedeného je tak dle krajského soudu zřejmé, že místní vyhláška
zpoplatňovala jiné technické herní zařízení po celou dobu existence jeho povolení, tedy od právní
moci rozhodnutí, kterým bylo jiné technické herní zařízení povoleno po zánik tohoto povolení.
II.
Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[7] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel rozsudku krajského soudu, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, vytýká
především jeho nepřezkoumatelnost. Krajský soud totiž adekvátně nevyhodnotil klíčovou žalobní
námitku, dle níž předmětem místního poplatku není koncový VLT, ale jediné funkčně nedělitelné
herní zařízení v podobě CLS. Krajský soud bez relevantní argumentace přejal názor správních
orgánů, že systém provozování sázkových her pomocí CLS s koncovými VLT je nutné považovat
za jiné technické herní zařízení a každou, byť funkčně nedělitelnou část tohoto systému
za předmět místního poplatku. Takové nedostatečné odůvodnění nijak nereaguje na základní
žalobní námitku. Krajský soud měl naopak za situace, kdy pojem JTHZ nebyl v zákoně
přesně definován, nejprve přesně zjistit skutkový stav a s náležitým odůvodněním posoudit,
proč se má poplatková povinnost vztahovat na každý koncový VLT (a nikoli CLS).
[9] Stěžovatel zdůrazňuje, že v žalobě předložil podrobnou argumentaci na podporu svého
tvrzení, že „jiným technickým herním zařízením“ jsou pouze kompletní CLS, nikoli jednotlivé VLT,
které představují pouhou jednu z jeho součástí a jako takové nejsou schopny fungovat samy
o sobě. Na koncových VLT totiž nelze hazardní hry hrát, ty se odehrávají pouze na centrálním
serveru vybaveném příslušným hardwarem a softwarem. Nelze tak přisvědčit názoru krajského
soudu, že jednotlivé koncové VLT jsou schopny realizovat celý herní proces samostatně.
Analogicky ani klávesnice či obrazovky připojené k osobnímu počítači nepředstavují samostatný
počítač; obdobně ani u stolu s ruletou nelze poplatkovou povinnost odvozovat od počtu židlí
(hracích míst) u hracího stolu. V této souvislosti pak stěžovatel v návaznosti na svoji žalobu
připomíná rovněž to, že §10a zákona o místních poplatcích rozlišuje mezi pojmy výherního
hracího přístroje (dále jen „VHP“) a JTHZ jakožto dvěma různými technickými zařízeními
s rozdílnými právními režimy.
[10] Dále stěžovatel uvedl, že mu Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 31. 12. 2007,
č. j. 34/26451/2007, vydalo povolení k provozu loterie či jiné podobné hry prostřednictvím
funkčně nedělitelného technického zařízení – Centrálního loterijního systému „MULTIVEGAS“.
Provoz dalších koncových VLT posléze Ministerstvo financí nepovolilo následným samostatným
rozhodnutím, ale pouze doplněním rozhodnutí původního. Jestliže Ministerstvo financí, jakožto
ústřední správní úřad, nepovažuje koncové VLT za samostatná technická herní zařízení
a o provozu každého z nich nerozhoduje samostatnými povoleními, pak v žádném případě nelze
tyto terminály považovat za další technická herní zařízení, která mají být samostatně předmětem
místního poplatku.
[11] Uvedená tvrzení stěžovatel v řízení před krajským soudem podpořil odkazem na nezávislý
posudek Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 16. 9. 2010, zn. 227-210/2010, s jehož
obsahem se soud buď neseznámil, nebo nepovažoval za nutné se s ním vypořádat.
[12] Dle stěžovatele byla teprve novelizací zákona o místních poplatcích provedenou zákonem
č. 300/2011 Sb. zavedena s účinností od 1. 1. 2012 povinnost platit místní poplatek za každý
jednotlivý VLT. Z toho lze dovodit, že před uvedeným datem koncové VLT předmětem
místního poplatku nebyly. Zákon o místních poplatcích ve znění účinném do 31. 12. 2011 obcím
neumožňoval vybírat místní poplatky za koncové VLT a správní orgány tak při vyměřování
místního poplatku měly postupovat dle tohoto zákona a v souladu s principy stanovenými
v čl. 11 odst. 5, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[13] Správní orgány ani krajský soud se navíc neřídily nálezem Ústavního soudu ze dne
16. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 650/05 (N 130/46 SbNU 217, rozhodnutí Ústavního soudu jsou
rovněž dostupná na internetové adrese nalus.usoud.cz). Dle něj v případech, kdy právo umožňuje
dvojí výklad, mohou orgány veřejné moci na poli veřejného práva činit pouze to, co jim zákon
umožňuje, a to s tím, že v případě pochybností jsou ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod povinny postupovat mírněji, ve prospěch poplatníka.
[14] Stěžovatel taktéž rozporuje názor krajského soudu, že předmětem místního poplatku
by mělo být každé povolené JTHZ bez ohledu na skutečnost, zda je provozováno či nikoliv,
a to po celou dobu své existence, tedy od právní moci rozhodnutí Ministerstva financí, kterým
bylo JTHZ povoleno po zánik tohoto povolení. Dle názoru stěžovatele nemůže být pochyb,
že v rozhodném období nebyl povinen zaplatit místní poplatek za období, kdy byl již provoz
JTHZ ukončen, avšak stále trvalo povolení k jeho provozování, neboť toto trvá až do vyřízení
žádosti o zrušení povolení. Nelze po stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil místní poplatek
za zařízení, jejichž provoz řádně ukončil a nemohl ovlivnit dobu, za kterou Ministerstvo financí
rozhodne o částečném zrušení povolení. Správce poplatku tedy vyměřil stěžovateli místní
poplatek za VLT, které byly řádně ukončené, a tedy nezákonně.
III.
Shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah spisu krajského soudu
a s ohledem na správnost rozsudku krajského soudu navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[16] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu
rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§102 s. ř. s.), jeho
kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné důvody pro nepřípustnost kasační
stížnosti.
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti
uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, která má spočívat v tom, že se soud vůbec nevypořádal s některými žalobními
námitkami stěžovatele. Podle konstantní judikatury zdejšího soudu se za nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny
žalobní námitky, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci
účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné
nebo vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně
by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení
a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (srov. rozsudky ze dne
28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 As 10/2005 - 298, publ. pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 -
47, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25,
publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou rovněž dostupná
na internetové adrese www.nssoud.cz). Vychází-li kasační soud z výše uvedeného pojetí,
pak konstatuje, že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu tak, jak ji stěžovatel namítá,
neshledal.
[20] Námitkou, kterou krajský soud ve svém rozsudku podle mínění stěžovatele opomněl
důsledně vypořádat, jsou technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení (VLT),
po jejichž zohlednění dle jeho názoru není možné tyto interaktivní videoloterní terminály
podřadit pod pojem jiná technická herní zařízení (JTHZ). Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku, na rozdíl od stěžovatele, nenabyl pochybnosti o tom, že by technické
aspekty stěžovatelem provozovaných VLT nevzal krajský soud při svém rozhodování v úvahu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že se krajský soud v podrobnostech žalobní
námitkou stěžovatele zabýval a v detailech ji také i patřičně vypořádal. O této skutečnosti svědčí
zejména text rozhodnutí uvedený v odstavci [23] a násl. rozsudku, ve kterém se krajský soud
touto otázkou zcela přezkoumatelným způsobem zabývá. Samotný nesouhlas stěžovatele
s právním hodnocením krajského soudu pak nemůže být příčinou konstatování nezákonnosti
napadeného rozsudku pro nepřezkoumatelnost.
[21] Krajský soud se ani neodmítl, jak uvádí stěžovatel, zabývat shora specifikovaným
posudkem Elektrotechnického zkušebního ústavu. V tomto směru byl totiž krajský soud nucen
brát v potaz nejen čistě technické aspekty projednávané problematiky, ale také její aspekty právní,
jak budou zmíněny níže, což také v podrobnostech s odkazem na judikaturu zdejšího soudu
odůvodnil. Lze poznamenat, že zdejší soud již ve své dřívější judikatuře v obdobné věci dospěl
k závěru, že nelze při výkladu příslušných ustanovení zákona o místních poplatcích vycházet
pouze ze striktně technických parametrů: „Interpretace zákona o místních poplatcích nemůže vycházet
pouze a jedině ze znalosti technických parametrů. Pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním
východiskům podoby a interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným.
Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný
parametr, což nelze akceptovat.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 1 Afs 55/2013 - 37)
[22] Lze tedy uzavřít, že i když krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal
explicitně všechny uplatněné žalobní námitky, nejde v daném případě o takovou vadu řízení,
která by měla vliv na zákonnost tohoto rozsudku; kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. tak naplněn není.
[23] Pokud jde o kasační důvody opírající se o §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., stěžovatel
nesouhlasí se způsobem interpretace a aplikace §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích
v rozhodném znění, neboť je toho názoru, že VLT nelze považovat za „jiné technické herní
zařízení“, nadto VLT dle něj nejsou Ministerstvem financí povolovány. Nelze je proto podřadit
pod poplatkovou povinnost dle citovaného ustanovení.
[24] Před vlastním vypořádáním těchto klíčových námitek Nejvyšší správní soud připomíná,
že se již uvedenými právními otázkami zabýval např. ve svých rozsudcích ze dne 31. 5. 2013,
č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, ze dne 13. 6. 2013, č. j. 2 Afs 27/2013 - 34 a č. j. 2 Afs 28/2013 - 34,
ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 26/2013 - 34 a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 - 37.
Na argumentaci uvedenou v těchto rozhodnutích pak Nejvyšší správní soud navazuje i v nyní
posuzované věci.
[25] Dále považuje Nejvyšší správní soud za vhodné rekapitulovat alespoň stručně historický
vývoj dotčené právní úpravy. Dne 16. 6. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb., kterým
se mění mj. právě zákon o místních poplatcích. Na základě této novely zákona o místních
poplatcích mohly obce zavést obecně závaznou vyhláškou nejen (již existující) poplatek za výherní
hrací přístroj [§2 písm. e) v návaznosti na §17 odst. 1 zákona o loteriích], ale nově i za tzv. jiná
technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Právní úprava zavedená zákonem č. 183/2010 Sb. však v praxi narazila na pochybnosti ohledně definice pojmu JTHZ, a tím pádem také
vyvolala polemiku o oprávněnosti obecních úřadů, jakožto správců poplatku, vybírat předmětný
místní poplatek za VLT. Tyto pochybnosti ukončila, s účinností od 14. 10. 2011, novela zákona
o loteriích, provedená zákonem č. 300/2011 Sb., která novelizovala nejen zmiňovaný zákon,
ale i zákon o místních poplatcích. Nově byl zpřesněn předmět místního poplatku dle §10a tak,
že mu podléhal nejen každý povolený výherní hrací přístroj [§2 písm. e) zákona o loteriích],
ale i každý koncový interaktivní videoloterní terminál [§2 písm. l) zákona o loteriích] a každé herní
místo lokálního herního systému [§2 písm. n) zákona o loteriích]. Do té doby tedy panovala
terminologická nekonzistence mezi zákonem o místních poplatcích a zákonem o loteriích, neboť
pojem jiné technické herní zařízení nebyl zákonem o loteriích používán. Zákonem č. 458/2011 Sb.,
o změně zákonů souvisejících se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových
a pojistných zákonů, kterým byl novelizován jak zákon o místních poplatcích, tak (částečně i)
zákon o loteriích, byl §10a zákona o místních poplatcích k 31. 12. 2011 zcela derogován.
[26] S ohledem na shora popsané námitky stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval
nejprve posouzením dílčí otázky, zda lze pod pojem jiné technické herní zařízení podřadit
i stěžovatelem provozované videoloterní terminály.
[27] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že JTHZ je upraveno ve stejném ustanovení zákona
o místních poplatcích jako VHP, přičemž odlišnosti mezi nimi spočívají v technické stránce
a právním režimu, kterému podléhají. Stěžovatel také dovozuje, že „jiným technickým herním
zařízením“ je pouze kompletní CLS s místními kontrolními jednotkami a koncovými VLT, nikoli
jednotlivé VLT, na kterých nelze hru samostatně realizovat. Stěžovatel tak v podstatě má za to,
že „protějškem“ pojmu VHP v podobě JTHZ je kompletní CLS, nikoli jednotlivé VLT; VLT
na rozdíl od VHP postrádá kompaktnost a funkční nedělitelnost, která umožňuje uskutečnit
všechny fáze sázkového procesu. V tomto smyslu ovšem zdejší soud v souladu s níže uvedeným
předesílá, že naopak za onen „protějšek“ VHP v podobě JTHZ považuje právě koncové VLT.
[28] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem potud, že z hlediska technického
(vnitřního technického uspořádání) existují mezi VHP a JTHZ rozdíly. Pokud by však tato
zařízení musela fungovat na principu VHP i z pohledu průběhu sázkového procesu (což ovšem
z žádného ustanovení zákona dovodit nelze), byly by VLT pouze jakýmsi „moderním typem“ VHP.
Pak se ovšem nabízí otázka, proč by zákonodárce tuto novou kategorii přístrojů vůbec zaváděl
a samostatně ji zpoplatňoval (postačilo by případně novelizovat definici VHP uvedenou v §17
odst. 1 zákona o loteriích). Nelze totiž přehlédnout, že kromě zmiňovaného funkčně-technického
hlediska, má význam i vnímání VHP či VLT jejich běžnými uživateli. Nejvyšší správní soud
má za to, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný rozdíl mezi hrou na VHP a VLT;
z jeho pohledu jde o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím sázek
co nejvyšší výhry v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování výhry
dochází přímo v daném zařízení (jako je tomu u VHP), anebo v centrálním loterijním systému
(v případě VLT). Stejné jsou i negativní socioekonomické důsledky užívání VHP a VLP; v obou
případech je pociťují obce, na jejichž území se tato zařízení nacházejí. Tento fakt ostatně zcela
jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12,
kdy zopakoval svůj konstantní názor, že provozování VHP a obdobných zařízení je na samém
okraji společensky akceptovaných aktivit, neboť je doprovázeno významnými negativními
externalitami ovlivňujícími situaci obyvatel a veřejný pořádek v dotčených obcích (viz bod 39.
nálezu).
[29] Vzhledem k tomu, že zavedení této nové kategorie zpoplatňovaných zařízení bylo
výsledkem pozměňovacího návrhu Senátu v rámci projednávání zmiňovaného zákona,
není možné zjistit bližší úmysly zákonodárce z důvodové zprávy. S ohledem na důvody
prezentované předkladatelem pozměňovacího návrhu (k tomu viz například bod 14. nálezu
Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/2012 (39/2013 Sb.); tímto nálezem bylo
konstatováno, že při projednávání zákona nebyla porušena legislativní pravidla) je však zřejmé,
že kromě důvodů fiskálních byl motivem pro rozšíření dopadu místního poplatku i na zmíněná
zařízení nárůst počtu VLT na úkor „klasických“ VHP a s tím spojená potřeba jejich regulace
ze strany municipalit. Místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj a jiné technické herní
zařízení ve smyslu §10a zákona o místních poplatcích tedy vykazuje dvě hlavní funkce, a to nejen
funkci fiskální (zajištění příjmu obci), ale zejména funkci regulační (omezení jevu, který obec
na svém území přinejmenším nevítá).
[30] Nejvyšší správní soud má tedy za to, že důvodem zavedení nové kategorie zařízení
podléhající místnímu poplatku - JTHZ - nebyly vnitřní technické odlišnosti těchto zařízení,
ve srovnání se stávajícími VHP, neboť ty jsou z pohledu účelu tohoto poplatku marginální.
Důvodem byl zcela odlišný způsob sázení (zde celý proces není soustředěn do jediného místa),
které se zcela vymyká stávajícímu pojetí VHP, při současné snaze podrobit tato zařízení regulaci
ze strany municipalit. Přitom si však byl zákonodárce vědom rychlého technického vývoje v této
oblasti, a proto zcela pochopitelně upřednostnil použití neurčitého právního pojmu,
tedy obecnějšího pojmu před konkrétnějším, neboť všechna v budoucnu myslitelná technická
herní zařízení tohoto typu by zákon stěží mohl kazuisticky vyjmenovat. Z výše uvedeného také
vyplývá, že se stěžovatel mýlí, pokud je toho názoru, že předmětem poplatkové povinnosti
se jednotlivé VLT staly až s účinností od 1. 1. 2012.
[31] Vytýkal-li stěžovatel krajskému soudu, že užité výkladové metody vedly k výsledku pro
stěžovatele nepříznivějšímu, což není v oblasti veřejného práva přípustné (porušení zásady
in dubio pro libertate), ani zde mu nelze přisvědčit. Krajský soud dospěl principiálně ke stejným
závěrům jako zdejší soud, přičemž šlo fakticky o nalezení konkrétního významu neurčitého
právního pojmu použitého zákonodárcem. Interpretaci předmětného pojmu JTHZ podanou
krajským soudem považuje zdejší soud (z důvodů výše uvedených) za přiléhavou. Aby vůbec
mohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému pochybení, musel by tomuto výkladu být postaven
rovnocenný konkurenční výklad práva, nikoliv pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci
aplikace zásady in dubio mitius nepřipadá v úvahu. Právě výklad předestřený stěžovatelem vychází
z formalistických až technických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem.
Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským soudem
a Nejvyšší správní soud tak neshledal ani porušení zásady in dubio mitius. Lze proto přijmout dílčí
závěr, že interaktivní videoloterní terminál lze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení, užitý
v §10a zákona o místních poplatcích.
[32] Poté, co byl vyložen pojem jiné technické herní zařízení, je nutné, ve shodě s námitkami
kasační stížnosti, posoudit naplnění druhé podmínky pro vznik poplatkové povinnosti dle §10a
odst. 1 zákona o místních poplatcích, a sice zda je toto JTHZ Ministerstvem financí povoleno
(povolováno), resp. jaký je jeho právní režim z daného hlediska. Argumentace stěžovatele stojí
na názoru, že Ministerstvo financí v současné době povoluje (v režimu zmocňovacího ustanovení
§50 odst. 3 zákona o loteriích) pouze loterie a jiné hry, přičemž touto loterií či jinou hrou se v jeho
případě rozumí hra MULTIVEGAS, kterou provozuje prostřednictvím Centrálního loterijního
systému tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a koncovými
zařízeními (VLT); ty ovšem, jak vyplývá z jeho argumentace, nelze s pojmem hry jako takové
ztotožňovat.
[33] Kasační soud je toho názoru, že pojem loterie nebo jiná hra nelze zaměnit či ztotožňovat
s pojmem interaktivní videoloterní terminál. Zatímco první sousloví představuje abstraktní a veskrze
imateriální pojem, druhé má podobu ryze konkrétního, materiálního substrátu, pomocí něhož
uživatel (hráč) tuto hru hraje. Zdejší soud přitom musí posuzovat zmíněné ustanovení §50
odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto ustanovení ministerstvo může
povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny,
s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny; použije přitom
přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě zákonodárcem použité sousloví všechny
podmínky provozování, použité v souvislosti s povolováním, vede Nejvyšší správní soud k závěru,
že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen schválení všeobecného loterijního plánu, herních
plánů, generálního návštěvního řádu platného pro všechna střediska či bezpečnostní směrnice,
ale (v případě posuzovaného typu hry) právě i umístění konkrétních interaktivních videoloterních
terminálů (VLT) v přesně specifikovaném počtu na přesně uvedených konkrétních adresách.
Povolení jiné hry, kam spadá i stěžovatelem provozovaná hra MULTIVEGAS, je tedy nutné
vnímat jako nedílný celek, jehož integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud
se tedy provozovatel rozhodne tato koncová zařízení například přesunout do jiných provozoven
či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného povolení
ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“
(popř. zda tento výrok zní nějak jinak), není podle názoru zdejšího soudu podstatné, neboť
je třeba vycházet z materiální podstaty takového rozhodnutí, a tou je změna (eventuelně
doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě změny podstatných okolností u žadatele
o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze si tudíž představit i situaci, kdy by stěžovatel
požádal o rozšíření počtu VLT nebo o jejich přemístění, avšak Ministerstvo financí by jeho
žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění těchto dalších VLT nebo jejich přemístění
by dodatečně nepovolilo (neschválilo). Původní povolení je tedy fakticky vydáváno (i když §50
odst. 3 zákona o loteriích tak explicitně neuvádí) cum clausula rebus sic stantibus, tj. s výhradou
změny poměrů, která v procesním právu nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté;
zde je takový postup předvídán §101 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, který se podle §45 odst. 1 zákona o loteriích subsidiárně použije ve věcech
loterií a jiných her. Ačkoli lze namítnout, že zákon o loteriích na zmiňovaný procesní postup
neodkazuje (a to ani nepřímo) a jde tak nepochybně o deficit úpravy tohoto zákona, nepříčí
se takový postup podstatě povolování těchto specifických činností.
[34] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že VLT, jakožto koncová
zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle §50
odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená
Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích.
Jelikož ani v tomto směru dikce §10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s §50 odst. 3
zákona o loteriích) nevede při použití klasických interpretačních metod k dvojímu výkladu,
z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio pro
libertate, na jejíž dodržení stěžovatel naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci. To, že stěžovatel
svou procesní obranu proti platebnímu výměru a rozhodnutí žalovaného založil na takové
interpretaci §10a zákona o místních poplatcích, aby mu její aplikace byla ku prospěchu, nesvědčí
samo o sobě o existenci dvojího (vícerého) možného výkladu této právní normy. V souvislosti
s tím pak nelze shledat ani tvrzené porušení zásad vyplývajících z čl. 11 odst. 5 nebo čl. 4 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
[35] Ve smyslu kasačních námitek stěžovatele je dále třeba věnovat pozornost též otázce,
zda místnímu poplatku podléhá pouze provozovaný videoloterní terminál, nebo je dostačující,
že bylo příslušným orgánem vydáno povolení k jeho provozování.
[36] Dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích podléhá poplatku za provozovaný výherní
hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí každý povolený
hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Článek 4 odst. 2
vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010 stanoví, že „poplatková povinnost zaniká dnem, kdy byl
provoz VHP ukončen nebo kdy zaniklo povolení jiného THZ vydané Ministerstvem financí.“ Svým zněním
tedy v podstatě doslovně kopíruje příslušnou část §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích
a nikterak nevybočuje z textu zákona.
[37] Stěžovateli lze částečně přisvědčit, že znění §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích
je do určité míry nejednoznačné, protože zatímco jeho prvá část hovoří o poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení [podobně srov. též §1
písm. g) stejného zákona], dle druhé části podléhá tomuto poplatku každý povolený hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení. Nejvyšší správní soud však připomíná, že zatímco pasáž
„poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení“ je spíše jakýmsi
označením daného poplatku, jeho konstrukční prvky upravuje druhá část, ve které se již hovoří
o povoleném hracím přístroji. Zákonodárce takto presumoval, že v případě povolení hracího
přístroje bude přístroj též umístěn a bude na něm hra provozována. Nekladl tedy důraz na fakt,
zda je na něm ve skutečnosti daná hra provozována, nýbrž vyšel z logické domněnky, že tomu
tak bude. To lze považovat za jasně vyjádřený úmysl zákonodárce.
[38] Ostatně finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické využívání není
v právním řádu ojedinělé. Za příklad lze uvést povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojistnou
smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (tzv. povinné ručení). Rozhodujícím kritériem
je zde vlastnictví registrovaného vozidla a nikoli fakt, zda je dané vozidlo skutečně provozováno.
Z místních poplatků pak podobně poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy,
třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů musí platit každá osoba, která má
ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. §10b písm. b)
zákona o místních poplatcích] a není rozhodné, zda v daném místě nějaký odpad vyprodukuje
či se vůbec v dané nemovitosti zdržuje. Stejně tak může být místní poplatek za výherní hrací
automat vybírán též za přístroj povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu.
[39] K argumentaci stěžovatele usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1999, sp. zn.
I. ÚS 249/99 (U 55/15 SbNU 309), zdejší soud uvádí, že v kasační stížnosti ani žalobě stěžovatel
necitoval přímo závěry Ústavního soudu, ale pasáž z rekapitulační části předmětného rozhodnutí.
Nadto nelze pominout dvě skutečnosti. Jednak se toto rozhodnutí týká problematiky VHP (nikoli
tedy VLT či JTHZ) a jednak dané usnesení míří k jinému časovému aspektu slovního spojení
„provozovaný přístroj“. Vylučuje totiž, že by při stanovení výše místního poplatku mohla být
zohledněna otevírací doba provozovny, poruchovost přístroje, délka odstávky apod. Ve vztahu
k nyní posuzovanému právnímu problému tak nemá právní názor zaujatý Ústavním soudem
přílišnou relevanci a argumentace tímto rozhodnutím není případná. Obdobně pak závěry
uvedené v publikaci „Doporučení pro obce a města. Obecní daně (místní poplatky, daň
z nemovitostí, poplatek za komunální odpad)“, mající povahu nezávazného doporučení, dopadají
na problematiku VHP.
[40] Nejvyšší správní soud, jak je patrno z předchozích pasáží tohoto rozsudku, shledal
kasační stížnost nedůvodnou, neboť nosné důvody pro zamítnutí žaloby z hlediska zákona plně
obstojí. Jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud rozhodnutí žalovaného řádným způsobem
přezkoumal a nebyl dán žádný z tvrzených kasačních důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) ani d)
s. ř. s.
V.
Závěr a náklady řízení
[41] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl.
[42] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
[43] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné
činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu