ECLI:CZ:NSS:2013:6.AZS.10.2013:40
sp. zn. 6 Azs 10/2013 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: V. T.,
zastoupeného Mgr. et Mgr. Viktorem Fojtem, advokátem, se sídlem Gogolova 228/8, Praha 1 –
Hradčany, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34 Praha 7, týkající se řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. září 2012, č. j. OAM-196/LE-BE02-ZA04-2012, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2013,
č. j. 49 Az 30/2012 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. et Mgr. Viktoru Fojtovi, advokátu, se sídlem
Gogolova 228/8, Praha 1 – Hradčany, se přizn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Svou kasační stížností ze dne 18. března 2013 žalobce (dále též „stěžovatel“) napadá
rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 30/2012 - 27 ze dne 28. ledna 2013 (dále jen
„krajský soud“ a „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. září 2012 č. j. OAM-196/LE-BE02-ZA04-2012, e. č. X. Citovaným
rozhodnutím žalovaný rozhodl, že se mezinárodní ochrana žadateli podle §12, 13, 14, 14a a 14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, pro nedůvodnost
ve smyslu §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu neuděluje.
[2] V žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 6. října 2012 podané krajskému
soudu stěžovatel žalovanému vytýkal porušení §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu ve spojení
s §3 a §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„spr. ř.“) a dále porušení §12 a §14a zákona o azylu.
[3] Krajský soud shledal napadené rozhodnutí souladným se zákonem a žalobu
pro nedůvodnost zamítl. Krajský soud nejprve uvedl, že žalobce svá tvrzení ve vztahu k porušení
jednotlivých ustanovení nijak nekonkretizoval a neuvedl okolnosti, které by měly k meritornímu
přezkoumání žádosti vést. Dále shledal, že skutková zjištění plně odpovídají spisovému materiálu
a byla žalovaným řádně zhodnocena. Žalobce neuvádí, ohledně jakých skutkových okolností
žalovaný zanedbal dokazování, popř. hodnocení důkazů. Napadené rozhodnutí netrpí vnitřními
rozpory ani nedostatky v odůvodnění.
[4] Krajský soud odmítl tvrzení stěžovatele, že žalovaný nezkoumal jím uváděné důvody
z hlediska §12 nebo §14a zákona o azylu. Naopak těmito se zabýval a podrobně zdůvodnil,
proč je nepovažuje za relevantní. Jedním z důvodů pro aplikaci §16 odst. 1 písm. f) zákona
o azylu je dle krajského soudu i případ, kdy žadatel sice uvádí skutečnosti svědčící o možné
hrozbě pronásledování či způsobení vážné újmy, ale tyto skutečnosti zjevně nejsou důležité
nebo mají zjevně jen malý význam pro posouzení toho, zda stěžovateli může být udělen azyl
či doplňková ochrana. Stěžovatelem uváděné obavy z jednání soukromých osob jsou
nepodložené, a neobstojí tak námitka žalobce, dle které by byl po návratu do vlasti ohrožen
jeho život či zdraví. Navíc podává žalobce žádost o mezinárodní ochranu po 8 letech pobytu
na území České republiky. Pokud by byly stěžovatelův život či svoboda po návratu na Ukrajinu
ohroženy, může stěžovatel využít možnost vnitrostátní ochrany prostřednictvím oslovení
příslušných orgánů, jako je policie či ombudsman. Z tohoto důvodu nelze žalobcem uvedené
skutečnosti podřadit pod důvody uvedené v ustanovení §12 zákona o azylu a nelze je aplikovat
ani na hodnocení důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Pokud jde
o žalobcem zmíněné §13 (tj. azylu za účelem sloučení rodiny), §14 (humanitární azyl) a §14b
zákona o azylu, ani zde v důsledku absence jakýchkoli relevantních skutkových tvrzení krajský
soud důvody k vyhovění žalobě neshledal.
[5] Kasační stížnost podal stěžovatel z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel argumentoval, že jeho kasační stížnost je přijatelná podle §104a s. ř. s.,
neboť přesahuje jeho vlastní zájmy tím, že krajský soud a žalovaný správní orgán zásadně
pochybily při zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů a při zaujetí nesprávného právního
názoru, což má přímý dopad do hmotněprávního posouzení stěžovatele.
[6] Stěžovatel konkrétně namítal vadu řízení spočívající v porušení §3 správního řádu,
neboť Ministerstvo vnitra vycházelo pouze ze stěžovatelem tvrzených důvodů, aniž by samo
aktivně zjistilo stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tato vada mohla způsobit
nezákonnost předmětného rozhodnutí. Ohledně důvodu nepřezkoumatelnosti nejsou dle názoru
stěžovatele úvahy ve vztahu k neudělení mezinárodní ochrany z důvodu §12, §13, §14 a §14a
§14a v jednotlivých bodech dostatečně odůvodněny. Napadený rozsudek je proto nutné
považovat za nepřezkoumatelný, stejně jako napadené rozhodnutí žalovaného, které trpí stejnou
vadou. Nepřezkoumatelnost daného rozsudku pro nedostatek důvodů lze rovněž spatřovat
v neodůvodnění skutečnosti, proč stěžovateli nebyl udělen humanitární azyl, resp. doplňková
ochrana. Stěžovatel se rovněž neztotožnil s právním posouzením absence tvrzení ve vztahu
ke skutečnostem odůvodňujícím udělení mezinárodní ochrany dle §12 odst. 2 zákona o azylu,
neboť stěžovatel poukázal na to, že má strach z důvodu svého členství v sektě Bílé bratrstvo.
Žalovaný ani krajský soud se však nezabývali tím, „co je Bílé bratrstvo vůbec zač“, jakou funkci
na Ukrajině hraje, zda je opravdu nebezpečné apod. Nakonec nesouhlasil stěžovatel ani s právním
posouzením otázky neudělení doplňkové ochrany, neboť u něj existují důvodné obavy,
že pokud by byl vrácen na Ukrajinu, hrozilo by mu nebezpečí vážné újmu v podobě mučení
či nelidského či ponižujícího zacházení ze strany náboženské sekty, a přitom nemůže využít
ochrany ukrajinského státu.
[7] K podané kasační stížnosti se vyjádřil rovněž žalovaný, který krom toho, že setrval
na svém rozhodnutí, jež považuje za zákonné a řádně odůvodněné, poukázal na absenci důvodů
přijatelnosti kasační stížnosti podle §104a s. ř. s. K důvodům kasační stížnosti poznamenal,
že v projednávaném případě nebyla shledána existence důvodů k udělení některé z forem
mezinárodní ochrany, neboť nedošlo k naplnění odůvodněného strachu z pronásledování
z důvodů vymezených v §12 zákona o azylu (a tedy ani pro stěžovatele v kasační stížnosti
uplatněné pronásledování z náboženských důvodů), a ani naplnění některého z taxativně
vymezených definičních znaků vážné újmy dle §14a odst. 2 zákona o azylu. V podrobnostech
odkázal žalovaný na vyjádření k žalobě ze dne 13. listopadu 2012.
[8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle §104a
odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno.
Přestože by v tomto případě bylo namístě kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší
správní soud nad rámec zákonného požadavku odůvodnění svého usnesení připojuje.
[9] Podle §104a s. ř. s. se kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany odmítne
pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele;
k tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje početná
a ustálená judikatura tohoto soudu (např. usnesení ze dne 26. dubna 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná také na www.nssoud.cz). Stran přesahu vlastních zájmů stěžovatel nic netvrdil;
subjektivní přesvědčení o míře závažnosti tvrzených pochybení krajského soudu, resp. závažnosti
dopadu do hmotněprávního postavení žalobce se týká pouze vlastního zájmu žalobce a není
vůbec důvodem, jenž by mohl založit jeho přesah, natož přesah svým významem podstatný,
pokud současně není podloženo objektivním zjištěním o hrubých procesních a hmotněprávních
pochybeních krajského soudu a jejich zásadní systémovou závažností. Jak konstatoval Nejvyšší
správní soud v usnesení ze dne 4. května 2006 č. j. 2 Azs 40/2006-57, „případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b)
krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba
zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné
kasační stížnosti.“
[10] Nejvyšší správní soud vůbec žádná pochybení v tomto směru, natož zásadní pochybení
systémového rázu, v napadeném rozsudku krajského soudu neshledal. Nejvyšší správní soud
především zdůrazňuje, že se všemi právními otázkami, jichž se kasační stížnost dotýká,
se již v rámci své rozhodovací činnosti dostatečně zabýval.
[11] Stěžovatel tvrdí, že po návratu na Ukrajinu by mohl být vystaven pronásledování věřitelů,
resp. členů sekty Bílé bratrstvo. V této skutečnosti spatřuje dle §12 písm. b) odůvodněný strach
z pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu a domnívá se, že mu z tohoto důvodu měl
být udělen azyl.
[12] Nejvyšší správní soud ohledně účelu tohoto právního institutu setrvává na již dříve
vysloveném závěru, že: „smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu; nejde však o ochranu
před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů vypočtených
v §12 zákon o azylu“ (srov. zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2009
č. j. 6 Azs 12/2003-49, případně též rozsudky ze dne 20. 3. 2006 č. j. 4 Azs 46/2005-80, a ze dne
25. 8. 2006 č. j. 8 Azs 170/2005-90). Podle ustálené judikatury zdejšího soudu je tedy
při posouzení otázky udělení azylu podstatné, zda byli původci pronásledování motivováni
některým z azylově relevantních důvodů. V případě stěžovatele tak tomu zřejmě nebylo.
Jmenovaný ani v průběhu správního řízení ani v žalobě neuvedl, že by jeho problémy
jakkoliv souvisely s jeho přesvědčením, které nyní zastává (bez vyznání), příslušností k určité
sociální skupině či s některým dalším důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ačkoli prvotní příčinou potíží stěžovatele na Ukrajině bylo členství v sektě Bílé bratrstvo,
z tvrzení stěžovatele před prvostupňovým orgánem spíše vyplývalo, že žádá o azyl z důvodu
obavy před pronásledováním věřitelů a členů napojených na tuto sektu v důsledku požadavků
úhrady splátek vysokého dluhu, který stěžovatel, ještě jako člen této sekty, převzal. Tvrzení
o odůvodněném strachu z pronásledování z důvodu náboženství stěžovatel následně, bez další
konkretizace, uplatnil až v kasační stížnosti.
[13] Bez ohledu na shora uvedené je nutné zdůraznit, že ze všech skutečností uvedených
stěžovatelem ve správním řízení je patrné, že pokud by mělo dojít k jednání výše uvedených
osob, jehož se stěžovatel obává, mělo by toto jednání čistě soukromou povahu. Dle §2 odst. 8
zákona o azylu se za pronásledování považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování nebo vážné újmy (dle §14a
zákona o azylu) se rozumí převážně stát, jehož je cizinec státním občanem. Původcem
pronásledování nebo vážné újmy může být i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát není
schopen nebo ochoten odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním
nebo vážnou újmou (srov. §2 odst. 9 zákona o azylu). Judikatura Nejvyššího správního soudu
věnuje pozornost i případům pronásledování soukromými osobami. V této souvislosti lze
odkázat například na rozsudek ze dne 18. 12. 2003 č. j. 4 Azs 38/2003-36, v němž bylo řečeno,
že „jednání soukromých osob, resp. vyhrožování ze strany soukromých osob, nelze samo o sobě považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu“ (pro obdobný závěr viz též rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2003 č. j. 4 Azs 23/2003-65 a ze dne 10. 4. 2004
č. j. 3 Azs 22/2004-48).
[14] Nejvyšší správní soud se již opakovaně zabýval i otázkou dostupnosti vnitrostátní
ochrany v případě pronásledování ze strany soukromých subjektů. Z konstantní judikatury
zdejšího soudu, zejména z rozsudků ze dne 16. 9. 2008 č. j. 3 Azs 48/2008-57, ze dne 30. 9. 2008
č. j. 5 Azs 66/2008-70, publikovaném pod č. 1749/2009 Sb. NSS, ze dne 31. 10. 2008
č. j. 5 Azs 50/2008-62 nebo ze dne 18. 12. 2008 č. j. 1 Azs 86/2008-101, publikovaném
pod č. 1806/2009 Sb. NSS, vyplývá, že se v případě pronásledování soukromými osobami musí
postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi
původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu
poskytnout. Z tvrzení uvedených stěžovatelem však vyplývá, že v předmětné věci se na policii
obrátil ve věci propojení Bílého bratrstva a stěžovatelových věřitelů, kteří na něm podvodně
vymohli peníze. Ze skutečností uváděných stěžovatelem však nevyplývá, že by se na polici obrátil
poté, co mu jeho známý oznámil, že by za ním mohli přijít „mládežníci z Bílého bratrstva,
neboť [stěžovatel] sám ví, jak jsou tam ti „střelení, pobláznění“ a ví, že mu mohou dělat cokoli“, resp. poté,
co u stěžovatele vznikly obavy před pronásledováním shora uvedených soukromých osob.
Všeobecně známou skutečností přitom je, že na Ukrajině existuje právní systém poskytující
obětem kriminální činnosti právní prostředky, jimiž se lze vůči takovému jednání bránit
u příslušných státních orgánů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu 2 Azs 9/2010 -
83 ze dne 11. srpna 2010). Stěžovatel se poté, co dostal strach ze svého pronásledování, této
možnosti nevyužil a odcestoval do České republiky, aniž by pomoc u příslušných vnitrostátních
orgánů vyhledal. Své obecné, nijak nekonkretizované tvrzení o nemožnosti obrátit se
na vnitrostátní orgány na Ukrajině uvedl následně až v kasační stížnosti.
[15] Obdobně jako je tomu u mezinárodní ochrany, i v případě doplňkové ochrany přichází
její udělení v úvahu z některého z důvodů taxativně stanovených v §14a odst. 2 zákona o azylu
(viz například usnesení zdejšího soudu ze dne 18. 3. 2010 č. j. 9 Azs 45/2009-94). Stěžovatel
ve správním řízení uplatnil toliko obecná tvrzení o svých obavách v případě návratu na Ukrajinu
před věřiteli a členy bratrstva. V průběhu správního řízení nespecifikoval, že by mu hrozilo
nebezpečí uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí
v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo že by jeho vycestování
bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalovaný i krajský soud proto v daném
případě v rozhodnutích shodně konstatovali neexistenci rizika vážné újmy. Až v kasační stížnosti
stěžovatel obecně tvrdil, že u něj existují obavy před mučením či nelidským či ponižujícím
zacházením ze strany Bílého bratrstva za současné nemožnosti využití ochrany ukrajinského
státu.
[16] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti.
[17] K námitce porušení §3 spr. ř. spočívající v tvrzeném nezjištění skutkového stavu věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti zdejší soud připomíná, že žadatel o mezinárodní ochranu
musí v žádosti uvést skutečnosti, z nichž dovozuje, že mu svědčí některý z důvodů
pro její udělení (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008 č. j. 4 Azs 103/2007-63), a musí rovněž
unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby (srov. např. rozsudek
ze dne 29. 5. 2009 č. j. 4 Azs 83/2008-69). Ministerstvo pak logicky při posouzení žádosti
žadatele posuzuje skutečný stav v rozsahu stěžovatelem vedených skutečností a důvodů. V dané
věci však stěžovatel, jak již bylo výše uvedeno, odůvodnil svou žádost problémy se soukromými
osobami. Stěžovatel neuvedl, že by ho tyto osoby pronásledovaly z náboženských důvodů, spíše
argumentoval důvody ekonomickými. Pokud tedy žadatel obecně vznesl námitku obav
z pronásledování členy sekty Bílého bratrstva z ryze náboženských důvodů až v kasační stížnosti,
přičemž tímto směrem své obavy před správním orgánem (a krajským soudem)
nijak nekonkretizoval, nelze žalovanému a ani krajskému soudu vytýkat porušení §3 spr. řádu
či tyto orgány kárat, že se z úřední povinnosti dopodrobna nezabývaly postavením sekty
Bílé bratrstvo na Ukrajině.
[18] Nakonec Nejvyšší správní soud neshledává nepřezkoumatelnými rozhodnutí žalovaného
ani krajského soudu ohledně námitek týkajících se podrobného vypořádání neudělení
mezinárodní ochrany z důvodů §13 (azyl za účelem sloučení rodiny), 14a (humanitární azyl)
a 14b (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny). Stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti
odůvodňující přiznání mezinárodní ochrany z výše uvedených důvodů během řízení
před prvostupňovým správním orgánem neuvedl. Z tohoto důvodu obstojí obecný přezkum
provedený prvostupňovým správním orgánem a jeho následné stručné odůvodnění,
neboť stěžovatel neuvedl skutečnosti, se kterými by se prvostupňový správní orgán musel
konkrétně podrobně vypořádat (např. ve vztahu k udělení humanitárního azylu). Přezkoumatelný
je rovněž závěr krajského soudu k této námitce, který názoru Nejvyššího správního soudu
odpovídá a na nějž lze odkázat.
[19] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádná další zásadní pochybení systémového rázu
v napadeném rozsudku krajského soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud žádný
důvod přijatelnosti z kasační stížnosti a napadeného rozsudku nezjistil, kasační stížnost odmítl
podle §104a s. ř. s.
[20] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 10/2013-20
ze dne 25. března 2013 ustanoven zástupce pro řízení Mgr. et Mgr. Viktor Fojt, advokát,
se sídlem Gogolova 228/8, Praha 1 – Hradčany. Podle §35 odst. 8 části věty prvé za středníkem
s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Podle §7
bodu 5 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží
ustanovenému zástupci stěžovatele odměna za jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu (písemné podání ve věci samé, zde konkrétně doplnění kasační
stížnosti) ve výši 3 100 Kč a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů
v paušální částce 300 Kč za jeden úkon. Ustanovený zástupce uvedl, že není plátcem daně
z přidané hodnoty. Celkově tak Nejvyšší správní soud přiznal zástupci stěžovatele částku
3 400 Kč coby odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů. Přiznaná částka bude
ustanovenému zástupci vyplacena v přiměřené měsíční lhůtě na jím uvedený účet (č. l. 9).
[21] Právní zástupce stěžovatele uplatnil ještě jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem), avšak netvrdil
a ani neprokázal, že by se porada s klientem uskutečnila. Odměnu a paušální náhradu výdajů
za tento úkon právní služby proto Nejvyšší správní soud přiznat nemohl.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu