ECLI:CZ:NSS:2013:9.APS.2.2013:63
sp. zn. 9 Aps 2/2013 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Ing. A. M.,
zast. Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem se sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1, proti
žalovanému: Celní úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Washingtonova 11, Praha 1, ve věci
ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013,
č. j. 47 Af 3/2013 - 78,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 47 Af 3/2013 - 78,
se z r uš uj e a věc se v ra cí tomut o s oudu k další mu říze ní.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a vymezení sporu
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označené
usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 30. 5. 2013, kterým byla
odmítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vymáhání finančních
pohledávek po zániku práva na jejich vyměření a vymáhání.
Krajský soud se předně zaměřil na posouzení otázky včasnosti podané žaloby, přičemž
dospěl s odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 5 Aps 5/2012 – 293 (všechna
citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), k závěru, že se stěžovatel o tom, že je proti
němu vedeno řízení o vymáhání zahraniční finanční pohledávky, dozvěděl poprvé z výzvy Celního
úřadu Praha D1 ze dne 24. 1. 2006, č. j. V/899/06- 1768-021, k zaplacení splatného nedoplatku
v náhradní lhůtě, která mu byla doručena dne 6. 2. 2006. Subjektivní lhůta k podání žaloby tak dle
krajského soudu uplynula stěžovateli ve smyslu ustanovení §84 o dst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nejpozději začátkem 6. 4. 2006,
objektivní lhůta potom začátkem 6. 2. 2008.
Počátek lhůty nelze podle soudu dovozovat od okamžiku, kdy nebylo vyhověno s tížnosti
stěžovatele podané dle ustanovení §261 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů, kterou nad to podal až dne 7. 1. 2013, neboť nezákonný zásah nespatřuje stěžovatel
v nevyhovění této stížnosti, ale v samotném vymáhání této pohledávky. V této souvislosti
odkázal krajský soud na závěry zdejšího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 12. 12. 2012,
č. j. 1 Aps 9/2012 – 18, a déle v rozsudku ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010 - 44, dle kterého
institut stížnosti, jako prostředek nápravy podle ustanovení §175 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů, má nedostatečný ochranný a nápravný účel, který má na mysli
ustanovení §85 s. ř. s., a považovat za těchto podmínek využití stížnosti za nezbytnou podmínku
přípustnosti žaloby podle ustanovení §85 s. ř. s. by mohlo vést k nežádoucímu odepření soudních
ochrany a kontroly. Závěry vyslovené v uvedeném rozsudku zdejšího soudu jsou dle krajského
soudu plně aplikovatelné i na stížnost podle ustanovení §261 daňového řádu, neboť právní úprava
institutu stížnosti jak podle správního řádu, tak podle daňového řádu je v zásadě identická.
II. Kasační stížnost
Stěžovatel v kasační stížnosti podané proti usnesení krajského soudu předně namítá,
že krajský soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu lhůty pro podání žaloby na ochranu před
nezákonným zásahem.
Ve vztahu k počátku běhu objektivní lhůty na úvod shrnul, že zahájení vymáhání finanční
pohledávky žalovaným vycházelo ze žádosti slovenské strany a žalovaný byl povine n k postupu
ve věci mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek. Žalovaný proto vydal
dne 24. 1. 2006 výzvu k zaplacení splatného nedoplatku, proti které se stěžovatel odvolal.
V průběhu odvolacího řízení žalovaný svým rozhodnutím ze dne 18. 5. 2006, č. j. 4680/06-21,
výzvu ze dne 24. 4. 2006, doručenou dne 6. 2. 2006, sám osvědčil jako neplatnou, dle stěžovatele tak
jednoznačně nemohl počátek objektivní lhůty nastat dne 6. 2. 2006, jestliže rozhodnutí, od kterého
krajský soud odvozuje počátek nezákonného zásahu, bylo neplatné. Stěžovatel dále upozornil,
že žalovaný žádné faktické kroky ve věci vymáhání až do roku 2012 nečinil, přičemž stěžovatel
v reakci na aktivitu ve věci vymáhání ze strany žalovaného v roce 2012 následně zjistil, že podle
vyjádření slovenské strany mělo k uplynutí prekluzivní lhůty dojít dne 31. 12. 2011; počátek běhu
objektivní lhůty pro podání žaloby proto stěžovatel odvozuje od 1. 1. 2012.
Počátek běhu subjektivní lhůty odvozuje stěžovatel od okamžiku, kdy bylo roz hodnuto
o jeho námitce na nezákonný zásah. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že krajský soud zcela
v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu chybně interpretuje ustanovení §85 s. ř. s.
Je přesvědčen, že judikatura citovaná krajským soudem na podporu jeho argumentace, tj. že stížnost
nebylo před podáním správní žaloby vůbec nutné podávat, není na místě. V daňových věcech bylo
dle jeho názoru již dlouhodobě judikováno, že před podáním žaloby podle ustanovení §82 s. ř. s.
je nutné vyčerpat námitku dle zákona č. 377/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (viz ustanovení §16 odst. 4), poukázal přitom na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 – 110. Po účinnosti daňového
řádu nahrazuje dle stěžovatele námitku dle ustanovení §16 odst. 4 zákona o správě daní stížnost dle
ustanovení §261 daňového řádu.
Stěžovatel dále namítá, že nebyl účastníkem řízení vedeného slovenskými celními orgány,
tím byla společnost Multitrade, s. r. o., přičemž podkladem pro nezákonný zásah bylo rozhodnutí
ve vztahu k této právnické osobě. Nezákonný zásah žalovaného ve své praktické podobě dle
stěžovatele nastal, když se stěžovatel při osobním jednání s žalovaným konaném dne 26. 11. 2012
dozvěděl, že žalovaný bude pokračovat ve vymáhání nedoplatku. Současně se stěžovatel s ohledem
na ustanovení §85 s. ř. s., dříve než žádal o soudní ochranu, snažil vyčerpat všechny možné
opravné prostředky. Počátek běhu subjektivní lhůty tak má být dle stěžov atele odvozován ode dne
8. 2. 2013, kdy mu bylo doručeno vyjádření žalovaného o prošetření stížnosti.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že napadené usnesení krajského soudu trpí z důvodu logické
rozporuplnosti vadou nepřezkoumatelnosti. Tuto vadu spatřuje stěžovatel v neefektivním způsobu
rozhodování krajského soudu, který dle jeho názoru postupem odkládání konečného řešení vede
k nezákonnostem ze strany státní správy. Odmítnutí žaloby podle stěžovatele znamená,
že nezákonný zásah bude nadále trvat. Pokud tot iž stěžovatel sám nedoplatek neuhradí, musí
žalovaný činit další kroky vedoucí k vymáhání nedoplatku, tedy vydat např. exekuční příkazu, proti
kterému se stěžovatel bude muset následně bránit podáním správní žalobou proti nezákonnému
rozhodnutí. Přestože si je stěžovatel vědom, že by se v daném případě mohlo jednat o žalobu
předčasnou, považuje za situace, kdy je vymáhací řízení vedeno v rámci mezinárodní pomoci již
od roku 2006 a mohlo by se tedy jednat rovněž o nečinnost, zvolený postup za logický.
Krajský soud vzal dle stěžovatele, s ohledem za dovozování počátku běhu lhůty pro podání
žaloby od 6. 2. 2006, primárně za základ žalobní námitku nicotnosti podkladového rozhodnutí.
Vhledem k tomu, že se nicotnost prohlašuje z úřední povinnosti, musely by být všechny následné
úkony žalovaného nezákonné, a krajský soud měl nezákonný zásah zakázat. Druhá žalobní námitka
nicméně směřovala do nezákonného postupu žalovaného, který vymáhá daňový nedoplatek
po uplynutí prekluzívní lhůty, ke kterému došlo dnem 31. 12. 2011. Uvedené rozpory zapříčiňují dle
stěžovatele nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu.
Na základě uvedených skutečností stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadené usnesení krajského soudu a současně zakázal žalovanému pokračování v jeho
nezákonném zásahu.
Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná; stěžovatel ji opírá
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud předem dalšího odůvodnění konstatuje, že byla -li žaloba odmítnuta,
přichází pojmově v úvahu pouze kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jako zvláštní
ustanovení ve vztahu k ostatním důvodům podle §103 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Důvod podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení
řízení, je tedy ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Je -li
dán důvod podle písm. e) s. ř. s., vylučuje to důvody podle písm. a), c) a d) s. ř. s., neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy,
byla-li v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s,
bylo-li řízení u krajského soudu z matečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nebo je -li
rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ve shodě s výše uvedeným tak Nejvyššímu správním u soudu přísluší se v předmětné věci
zabývat pouze tím, zda bylo namístě žalobu stěžovatele odmítnout, tj. zda krajský soud správně
a přezkoumatelným způsobem posoudil otázku včasnosti podané žaloby na ochranu před
nezákonným zásahem.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení krajského
soudu, jejíž důvodnost by z podstaty věci musela sama o sobě vést ke zrušení napadeného
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti
[srov. §109 odst. 4 s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním
závěrům konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký
skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech,
resp. jakým způsobem posoudil rozhodné skutečnosti (srov. např. rozhodnutí NSS ze dne
17. 6. 2004, sp. zn. 1 Ads 12/2003, dostupná na www.nssoud.cz).
Krajský soud se ve shodě s názorem vysloveným mimo jiné v usnesení rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247, nejprve zabýval okolnostmi bránícími
věcnému projednání žaloby, tj. podmínkami řízení. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení
konstatoval, že „jsou-li naplněny zákonné předpoklady, soud žalobu odmítne, aniž by se mohl zabývat její
důvodností. K posouzení důvodnosti žaloby tedy soud může přistoupit jen tehdy, byla -li včas podána přípustná ž aloba
osobou k tomu oprávněnou a pokračování v řízení nebrání neodstraněné vady žaloby nebo nedostatek podmínek
řízení.“ Nejvyšší správní soud přitom ve vztahu k posouzení naplnění podmínek řízení v řízení
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem konstantně judikuje, že v rámci úvahy o splnění
podmínek řízení soud zkoumá pouze odpovídající tvrzení žalobce, nikoli už jeho důvodnost, neboť
ta je předmětem vlastního meritorního posouzení věci (srov. např. rozsudek ze dne 20. 9. 2006,
č. j. 3 Aps 3/2005 - 139, nebo rozsudek ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007 - 68).
V projednávané věci podal stěžovatel žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
spočívajícím ve vymáhání finančních pohledávek po zániku práva na jejich vyměření a vymáhání.
Současně stěžovatel v žalobě konstatuje, že nezákonný zásah správního orgánu stále trvá a je
zaměřen přímo proti stěžovateli. Vymáhání finanční pohledávky nemůže dle žalobního tvrzení
stěžovatele na základě vyjádření slovenské strany po 1. 1. 2012 již probíhat. V další části žaloby
stěžovatel dovozuje pochybení slovenských celních orgánů při stanovení prekluzívní lhůty
pro vymáhání a konec této lhůty stanovuje pro jednotlivé daňové nedoplatky do konce roku 1996,
resp. 1997 a 1998. V neposlední řadě stěžovatel v žalobě namítal nicotnost exekučního titulu
v důsledku jeho chybného doručení. Žalobním petitem potom stěžovatel krajskému soudu
navrhoval vyslovit žalovanému zákaz nadále činit kroky vedoucí k vymáhání údajné finanční
pohledávky dle požadavku Slovenského colného úradu.
Lhůty pro podání zásahové žaloby jsou stanoveny v ustanovení §84 odst. 1 s. ř. s. tak,
že „žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze
žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo.“ Podle odst. 2 citovaného ustanovení nelze
zmeškání lhůty prominout. Krajský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovateli
začala lhůta k podání žaloby plynout dnem doručení výzvy k zaplacení splatného nedoplatku
v náhradní lhůtě dne 6. 2. 2006 , a proto žalobu podanou dne 28. 3. 2013 shledal opožděnou.
Krajský soud ve svém usnesení zcela správně konstatoval, že stěžovatel spatřuje nezákonný
zásah v postupu žalovaného vedoucímu k vymáhání pohledávky. Při následném odvození běhu lhůt
k podání žaloby nicméně pominul, že stěžovatel spatřoval nezákonný zásah ve vymáhání
pohledávky po uplynutí prekluzívní lhůty, kterou odvíjel od vyjádření slovenských celních orgánů,
tj. od 1. 1. 2012. Přestože tedy stěžovatel v podané žalobě poukazoval s ohledem na chybné závěry
slovenských celních úřadů rovněž na uplynutí prekluzívní lhůty k vymáhání pohledávek již v letech
1996, 1997 a 1998, nelze bez bližšího odůvodnění nevzít v potaz tvrzené uplynutí lhůty dne 31. 12.
2011. V tomto kontextu tedy nelze přisvědčit závěru krajského soudu, který určil počátek běhu lhůt
k podání zásahové žaloby okamžikem doručení výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní
lhůtě v roce 2006, aniž blíže zdůvodnil, proč nevycházel při stanovení počátku běhu lhůt pro podání
žaloby z tvrzeného uplynutí prekluzívní lhůty pro vymáhání dne 31. 12. 2011. Z tohoto pohledu
tedy považuje zdejší soud rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů,
a tedy naplňujícím znaky nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e ) s. ř. s.
S ohledem na formulaci žalobního tvrzení stěžovatele je nicméně rovněž na místě vážit, zda
se ve vztahu k běhu subjektivní a objektivní lhůty pro podání žaloby v projednávané věci nejedná
o tvrzený zásah trvající. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26.
6. 2013, č. j. 6 Aps 1/2013 – 51, ve kterém zdejší soud vyslovil, že „dlouhodobost samotného protiprávního
zásahu správního orgánu totiž z daného zásahu nemůže učinit zásah právem aprobovaný, respektive zásah imunní
vůči soudnímu přezkumu. Nebo řečeno jinak, správní orgán nemůže profitovat z dlouhodobosti svého protiprávního
jednání, které vede k porušování veřejných subjektivních práv dotčené osoby.“ V citovaném rozsudku tak zdejší
soud dovodil, že „§84 odst. 1 s. ř. s. je třeba vykládat tak, že lhůta pro podání žaloby na ochranu před zásahem
správního orgánu, a to ani lhůta subjektivní (dvouměsíční), ani lhůta objektivní (dvouletá), nemůže uplynout, dokud
tento zásah trvá. Jinak řečeno, žaloba proti zásahu, kt erý trvá v okamžiku podání žaloby, z povahy věci nemůže být
opožděná. (…) To znamená, že pro závěr o včasném podání žaloby stačí, pokud žalobce toliko tvrdí existenci
zásahu trvajícího v době podání žaloby; sama důvodnost tohoto tvrzení, jakož i naplnění d alších podmínek úspěšnosti
žaloby podle §82 s. ř. s., je naopak zkoumána až v rámci meritorního posuzování žaloby. Pokud by tedy soud
dospěl k závěru o neexistenci trvajícího zásahu (stejně jako jiné z podmínek dle §82 s. ř. s.), bylo by namístě žalobu
zamítnout (§87 odst. 3 s. ř. s.), nikoliv odmítnout.“ Lhůta pro podání žaloby na ochranu před zásahem
správního orgánu, a to ani lhůta subjektivní (dvouměsíční), ani lhůta objektivní (dvouletá), nemůže
uplynout, dokud tento zásah trvá. Jinými slovy, žaloba proti zásahu, který trvá v okamžiku podání
žaloby, z povahy věci nemůže být opožděná. V dalším řízení tak na krajském soudu bude posoudit
pro účely splnění podmínek řízení obsah žalobního tvrzení stěžovatele ve vazbě na závěry
vyslovené Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku.
Naproti tomu zdejší soud nepřisvědčil námitce logické rozpornosti rozhodnutí krajského
soudu spatřované v odkládání konečného řešení sporu vedoucímu k pokračování vymáhání
nedoplatku vydáním exekučního příkazu. Nejvyšší správ ní soud předně zdůrazňuje, že krajský soud
ve svém usnesení neposuzoval otázku důvodnosti podané žaloby, tj. zda tvrzení stěžovatele
naplňuje pojmové znaky zásahu, ale pouze splnění podmínek řízení pro následný meritorní
přezkum. Nedostatek podmínek řízení brání soudu věcně návrh (žalobu) projednat a vylučuje další
postup v řízení. Vznesená námitka stěžovatele je tedy formulována spíše v rovině polemické. Ryze
obecně (bez vztahu k nyní projednávané věci) lze nicméně konstatovat, že prostřednictvím žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní
úkony správního orgánu, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují
zásah do práv účastníka řízení. Současně tak není na místě ochrana před a ktuálně neexistujícími
zásahy, které mohou teprve v budoucnu nastat (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 31. 7. 2006,
č. j. 8 Aps 2/2006 – 95, nebo ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 – 65). Podle Nejvyššího
správního soudu „zákon nedává na výběr, jakými právními prostředky proti zásahu brojit; žaloba podle §82
a násl. s. ř. s. je takovým právním prostředkem pouze tehdy, pokud právní řád jiné právní prostředky neposkytuje.
Zákon tak jednoznačně upřednostňuje jiné formy ochrany před protiprávním konáním s právních orgánů a tato soudní
ochrana se uplatní jen tam, kde jiná ochrana není“ (srov. rozsudek ze dne 19. 1. 2005,
č. j. 1 Afs 16/2004 - 90). Institut žaloby proti nezákonnému zásahu (§82 s. ř. s.) „nemůže být vykládán
jako jakási náhražka žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a není proto ani v procesní dispozici účastníka
řízení volit, kterou z těchto žalob bude pro sebe považovat za výhodnější a které řízení tedy bude iniciovat. Určujícím
kritériem pro podání této žaloby totiž není jakási procesní taktika žalobce, nýbrž povaha napadeného úkonu.“
(srov. rozsudek ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 – 42).
Námitka stěžovatele směřující do posouzení jeho účastenství ve vedeném správním
(vymáhacím) řízení je otázkou posouzení důvodnosti podané zásahové žaloby, nikoli podmínek
řízení, při jejichž splnění rozhoduje soud o věci samé. Nejvyšší správní soud se proto touto
námitkou nemohl blíže zabývat, neboť tuto otázku nečinil krajský soud předmětem svého
přezkumu.
Závěrem zdejší soud opakovaně připomíná, že v projednávané věci nebyla předmětem
přezkumu otázka důvodnosti podané žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, nýbrž výlučně
posouzení správnosti stanovení počátku běhu lhůt pro podání zásahové žaloby. Nejvyšší správní
soud tak svým rozhodnutím nijak nepředjímá další postup krajského soudu v projednávané věci.
IV. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud dospěl na základě všech uvedených důvodů k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, dle §110 odst. 1 s. ř. s. proto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení krajský soud v souladu se závěry vyjádřenými v tomto
rozhodnutí znovu posoudí obsah žalobního tvrzení stěžovatele (§103 odst. 4 s. ř. s).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí dle
§110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu