ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.85.2013:13
sp. zn. 9 As 85/2013 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutím žalované
ze dne 5. 4. 2012, č. j. 1023/12, č. j. 1032/12, č. j. 1033/12, č. j. 1028/12, č. j. 1025/12 a č. j.
1024/12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
12. 8. 2013, č. j. 10 A 8/2013 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho
žádost o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatel doložil, že jeho majetkové
poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel byl v řízeních před městským
soudem opakovaně od soudních poplatků osvobozován pro svou nemajetnost. Městský soud
o stěžovatelově nemajetnosti nepochyboval ani v nynější věci, i když žádost o osvobození
od soudních poplatků podložil neúplnými údaji, z nichž nevyplynula přesná výše jeho příjmů ani
výdajů, některé údaje přitom vzbuzovaly pochybnosti o tom, zda svoji žádost myslí vážně
(„způsobilost zcizovat“ či „úvěrová bonita: -2“).
Městský soud však shledal jiný důvod, pro který nebylo stěžovateli možno přiznat
osvobození od soudních poplatků. Tímto důvodem byl šikanózní výkon práva. Městský soud
odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 - 22, které
se týkalo věci nynějšího stěžovatele a z nějž městský soud citoval tuto část: „Z celkové aktivity
stěžovatele je evidentní, že jde z hlediska počtu návrhů o kverulanta, který soudům směřuje své žádosti nikoliv proto,
aby bylo rozhodnuto o věci, ale proto, aby bylo nějak rozhodnuto. Stěžovatel se veškerou svou činností snaží
dosáhnout toho, aby maximalizoval počet soudních rozhodnutí. Pravděpodobně v důsledku nadbytku volného času
tímto svérázným způsobem hledá únik právě v komunikaci se soudy. Soudy včetně soudů správních jsou však
povolány k ochraně práv, nikoliv k tvorbě zcela zbytečných rozhodnutí, která již zjevně nikoho ochránit nemohou,
neboť zde o žádnou ochranu práv nejde.“
Závěru o šikanózním výkonu práva dle městského soudu nasvědčuje nejen způsob, jakým
stěžovatel přistoupil ke sdělování svých poměrů pro účely žádosti o osvobození od soudních
poplatků, ale i způsob, jakým stěžovatel vedl tento a obdobné spory. Žaloba před městským
soudem se odvíjela od žádosti stěžovatele o určení advokáta k podání ústavní stížnosti proti celkem
šesti soudním rozhodnutím. S výjimkou usnesení Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 3 Aps 1/2011 se přitom jednalo o věci, jejichž předmětem byla rozhodnutí žalované
o určení, resp. neurčení advokáta stěžovateli k poskytnutí bezplatné právní služby. Stěžovatel
se tedy domáhal určení advokáta ve věci určení jiného advokáta k poskytnutí právní služby.
Městský soud dále zdůraznil, že u stěžovatele evidoval 359 žalob, které z velké části
napadaly rozhodnutí žalované, případně její nečinnost či nezákonný zásah, kterého se měla žalovaná
dle stěžovatele dopustit. Zpravidla tyto spory vycházejí ze žádosti o bezplatnou právní službu podle
§18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o advokacii“), a mívají stereotypní průběh již od samého počátku. Stěžovatel požádá žalovanou
o určení advokáta, ta mu ho určí. Stěžovatel však není ochoten přistoupit na podmínky stanovené
v rozhodnutí, případně nehodlá s advokátem spolupracovat a dává najevo své nevalné mínění
o úrovni přiděleného advokáta. Advokát pak požádá žalovanou o zrušení určení a ta mu vyhoví.
Následuje žaloba a stěžovatel ve věci podává návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu,
navzdory poučení opakovaně soud upozorňuje na nesprávné uvedení sídla žalované a domáhá
se opravy zřejmých nesprávností. Na základě názoru opakovaně uplatňuje námitky místní
nepříslušnosti soudu, zpochybňuje doručení písemností, které prokazatelně obdržel. Stěžovatel
nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, takže je soud jednání povinen nařídit.
Stěžovatel se však na ně nedostaví s odůvodněním, že mu jeho poměry neumožňují cestu do Prahy.
Městský soud tak uzavřel, že samotný počet stěžovatelových sporů ještě nesvědčí o tom,
že jeho žaloby jsou samoúčelné, podstatné pro závěr, že stěžovatel vede spory pro vedení sporu,
však bylo zhodnocení, jaké spory stěžovatel vede a jak v jejich rámci postupuje. Městský soud tak
zhodnotil, že dané okolnosti mu dovolují odchýlit se od své dřívější praxe, kdy stěžovateli
osvobození od soudních poplatků přiznával.
II. Obsah kasační stížnosti
Zmíněné usnesení městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž vyjádřil
nesouhlas s postupem městského soudu. Dle stěžovatele procesní řád, kterým je soud vázán,
dovoluje odepřít osvobození od soudních poplatků přes nedostatek prostředků jen tehdy, je-li
žaloba zjevně neúspěšná. Městský soud však za důvod neosvobození označil povahu sporů, které
stěžovatel vede. Dle stěžovatele obdobná čestná prohlášení, jaká měl k dispozici městský soud, byla
pro Krajský soud v Pardubicích právně významná pro hodnocení jeho poměrů. Stěžovatel dále
v kasační stížnosti uvedl své další výhrady, jimiž se snažil zvrátit napadené usnesení městského
soudu.
III. Vyjádření žalované
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení městského
soudu o neosvobození od soudních poplatků. K danému srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77
(všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Zdejší soud shledal, že napadené usnesení městského soudu v přijatelné míře objasnilo,
že povaha sporu vedeného před městským soudem nesla ze strany stěžovatele znaky svévolného
vedení „sporu pro spor“. Z tohoto důvodu je přitom v případě, že je takový postup
okolnostmi konkrétní věci řádně odůvodněn, důvodné nepřiznat osvobození od soudních poplatků.
Při dané úvaze lze vyjít ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních
poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí)
soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce),
omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační
funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) – srov. např. důvodovou
zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08“. S
ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud k závěru, že je důležité
nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit,
aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl si zřetelně vědom okolností,
které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození od soudních poplatků soud musí
kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup, jakým účastník dané řízení vede (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12).
Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 43/2013 - 11,
zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým
legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě
vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální
poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, jak již bylo naznačeno, zda
žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti
§138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě
„svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí
posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy
i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž
primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci
uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních
poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně
jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). Stěžovatel se tedy mýlí, pokud tvrdí, že odepřít
osvobození od soudních poplatků lze jen z důvodu zjevné neúspěšnosti žaloby.
Zdejší soud při komplexním zhodnocení mohl přisvědčit závěru městského soudu
o šikanózním výkonu práva ze strany stěžovatele. Vedle velkého počtu sporů, které stěžovatel vede
(městský soud počet stěžovatelových žalob vyčíslil na 359, u zdejšího soudu je evidováno přes 800
stěžovatelových věcí, z toho jen za letošní rok přes 200), což by samo o sobě nemohlo odůvodnit
neosvobození od soudního poplatku, takový závěr odůvodňuje i postup stěžovatele v nynější věci.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s dílčím závěrem městského soudu, že o skutečnosti,
že stěžovatel je veden z valné části snahou vést spor pro spor, svědčí jeho postup v nynější věci,
který je patrný i z dalších obdobných sporů a který spočívá v úmyslném podání žaloby u místně
nepříslušného soudu či namítání místní nepříslušnost. Stěžovatel musí být dozajista obeznámen
s tím, který soud je v takových věcech místně příslušný. O místní příslušnosti městského soudu
v obdobných věcech, kde jako žalovaná vystupuje Česká advokátní komora, totiž ve věci stěžovatele
bylo rozhodnuto např. v rozsudcích zdejšího soudu ze dne 5. 1. 2012, č. j. 2 As 141/2011 - 27,
15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, či ze dne 20. 4. 2012, č. j. 2 As 117/2011 - 106. Zmíněné
rozsudky zdejšího soudu byly přitom vydány před podáním žaloby v nynější věci. O tom, že ani
v nynější věci stěžovatel nevybočil z popsaného způsobu vedení sporu, svědčí to, že žalobu podal
k místně nepříslušnému Krajskému soudu v Hradci Králové, který byl nucen věc postoupit
usnesením ze dne 30. 11. 2012, č. j. 30 A 47/2012 - 13, proti němuž inicioval řízení o kasační
stížnosti zakončené usnesením zdejšího soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 2 As 3/2013 - 41.
Přisvědčit bylo možno městskému soudu v jeho pochybách, zda stěžovatel myslí vážně
všechny části své žádosti o osvobození od soudních poplatků. Pakliže stěžovatel v takové žádosti
při popisu své majetkové situace uvedl: „způsobilost zcizovat: nenarušená“ či „ úvěrová bonita: -2“, jsou
namístě pochybnosti o vážnosti takto podané žádosti. Jakkoli stěžovateli muselo být jasné,
že takovou jeho žádost v nynější věci datovanou dnem 28. 1. 2013, minimálně v citovaných částech,
lze hodnotit jako nevážně míněnou a šikanózní (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 - 22), i přesto ji v nezměněné formě zaslal městskému soudu. I tato
skutečnost podporuje závěr, že stěžovateli nejde o ochranu svých práv, ale především o vedení
sporu, jak zdejší soud popsal v právě odkazovaném usnesení.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil i s hodnocením městského soudu, že v nynější věci
se jednalo o žalobu proti několika rozhodnutím žalované o určení advokáta pro jiné spory o určení
advokáta. Opětovně takový postup nese známky vedení sporu pro spor, čemuž v dané věci
nasvědčuje sériovost postupu žalobce, který najednou napadá vícero obdobných rozhodnutí.
Již na základě těchto úvah lze aprobovat závěr městského soudu o šikanózním výkonu
práva.
Městský soud sice ještě poukázal na to, že ve sporech se žalovanou týkajících se určení
advokáta je žalovanou stěžovateli zpravidla určen advokát k poskytnutí právní služby, posléze pak
k podnětu určeného advokáta žalovaná zruší určení advokáta pro postup stěžovatele, k danému
je však nutno konstatovat, že v nynějším případě nejde o přesně tento průběh věci před žalovanou,
jelikož ta v nynější věci rovnou zamítla stěžovatelovu žádost o určení advokáta z důvodu nesplnění
podmínek dle §18 odst. 3 zákona o advokacii, tj. neprokázání příjmových a majetkových poměrů,
které by takové určení odůvodňovaly. Poukaz městského soudu na určení advokáta a následné
zrušení určení pro důvody na straně stěžovatele tak lze vnímat jako ilustraci širších souvislostí
postupu stěžovatele a jen jako podpůrný argument pro závěr o šikanózním výkonu práva, který však
obstojí již na základě předešlých úvah městského soudu.
Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že městský soud řádně objasnil, proč šikanózní
výkon práva ze strany stěžovatele odůvodnil odklon od rozhodovací praxe městského soudu, kdy
bylo stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznáno. Odůvodnění městského soudu bylo
věcně i argumentačně podloženo, za takových podmínek bylo přitom možno odklon od minulé
rozhodovací praxe na úrovni krajských soudů aprobovat.
K dalším tvrzením stěžovatelem uplatněným v kasační stížnosti zdejší soud konstatuje,
že šlo dílem o nekonkrétní tvrzení, z nichž nebylo možno identifikovat stěžovatelovy projednatelné
námitky proti napadenému usnesení městského soudu, dílem šlo o vyjádření stěžovatelových názorů
na povinnosti účastníka řízení bez úzké vazby k předmětu nynějšího řízení před zdejším soudem.
Pokud stěžovatel dále tvrdil, že městský soud ignoroval jeho e-mailovou námitku místní
nepříslušnosti (č. l. 26 spisu městského soudu), je nutno uvést, že dle své povahy šlo o kasační
stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové proti postoupení věci, o níž bylo
rozhodnuto usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 2 As 3/2013 - 41.
Konečně zdejší soud uvádí, že stěžovatelovou námitkou podjatosti směřující proti všem
soudcům prvního, druhého, třetího a šestého senátu zdejšího soudu nebylo třeba se jakkoli zabývat.
Důvodem je skutečnost, že o nynější kasační stížnosti rozhodoval devátý senát, jehož
se stěžovatelem namítaná podjatost netýkala.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu