ECLI:CZ:NSS:2014:1.AZS.88.2014:39
sp. zn. 1 Azs 88/2014 – 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Jany Jurečkové v právní věci žalobců: 1) O. F., 2) V. F.,
oba zastoupeni JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5,
proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, P. O. Box
21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2013,
č. j. OAM-176/ZA-ZA13-ZA14-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 41Az 17/2013 – 62,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 41 Az 17/2013 – 62, byla
zamítnuta žaloba, jíž se žalobci (stěžovatelé) domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného,
kterým byla jako zjevně nedůvodná zamítnuta jejich žádost o udělení mezinárodní ochrany podle
§16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu (zákon č. 325/1999 Sb.).
[2] Stěžovatelé napadají rozsudek krajského soudu z důvodu nezákonnosti dle §103 odst. 1
písm. a), b) a nepřezkoumatelnosti dle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“) s tím, že žalovaný ani soud nezjistili přesně a úplně skutkový stav věci,
důkazy, které opatřili, nebyly úplné a napadené rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů.
Nedostatečně zjištěný skutkový stav je výsledkem vadného postupu žalovaného i soudu, kteří
zjišťovali skutkový stav pouze ve vztahu ke stěžovatelce. S druhým stěžovatelem (synem
stěžovatelky) nebyl v rozporu se zákonem učiněn pohovor. Prvá stěžovatelka připustila,
že v řízení sama uváděla, že druhý stěžovatel, nechce mluvit, neboť se za vše stydí, ale bylo
na místě provést důkaz zprávou od psychologa, v jehož péči se stěžovatel nacházel. Pochybení
soudu stěžovatelé spatřují i v učiněném závěru, že stěžovatelce ani stěžovateli v případě návratu
na Ukrajinu nehrozí vážná újma. Újma hrozí především druhému stěžovateli a to ze strany jeho
otce (s nímž je stěžovatelka již rozvedena), který za synem chodil v podnapilém stavu, byl
agresivní; stěžovatelka se domáhala ochrany u státních orgánů, obrátila se na starostu obce
a městského strážníka, avšak marně. Ze strany uvedených osob byla odmítnuta s tím, ať si své
rodinné záležitosti vyřeší sama. Stěžovatelům hrozí pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu
a vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu a splňují podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany, případně pro udělení azylu humanitárního.
[3] Napadený rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 2. 6. 2014; kasační stížnost byla podána
dne 18. 6. 2014, lhůta k podání kasační stížnosti byla zachována.
[4] Kasační stížnost se opírá o důvody uvedené v §103 s. ř. s., neobsahuje důvody, které
by stěžovatelé neuplatnili v řízení před soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno. Soud
neshledal existenci ani jiných důvodů, pro které by kasační stížnost byla nepřípustná ve smyslu
§104 odst. 1, 2, 3 s. ř. s. Uzavřel proto, že kasační stížnost je přípustná.
[5] Soud dále posoudil, zda je kasační stížnost přijatelná a dospěl k závěru, že nikoli.
[6] Podle §104a s. ř. s. je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, pokud
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[7] Soud odkazuje na usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, podle kterého:
,,Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační
stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přijatelná kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, nebo se týká právních otázek, které soud dosavadní judikaturou řeší
rozdílně, případně vyvstanou výjimečné okolnosti, odůvodňující změnu výkladu určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně. Přijatelná je rovněž kasační stížnost, pokud bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.“
[8] S odkazem na citované rozhodnutí soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a jejího syna, ostatně tvrzení
v tomto smyslu podaná kasační stížnost postrádá. Krajský soud rozhodl v souladu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[9] Stěžovatelé uplatňují kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., soud odkazuje na rozhodnutí ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, popř.
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, ev. ze dne 8. 2. 2006, č. j. 3 Azs 58/2005-3. V zásadě
platí, že ,,nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je rozhodnutí, které
postrádá základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto,
která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů, (pokud by se nejednalo o případ zákonem
předpokládaného přezkumu mimo rámec žalovaných námitek) jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která
neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné“. Rozsudek krajského soudu v Brně netrpí žádnou z uvedených vad, je zřejmé
o jaké věci bylo rozhodováno i jak bylo rozhodnuto, právní závěry rozhodnutí jsou v souladu
se zjištěnými skutkovými okolnostmi. Výrok rozsudku logicky vyplývá z jeho odůvodnění.
Konkrétní důvody, pro které by měl být rozsudek nepřezkoumatelný, stěžovatelé v podané
kasační stížnosti neuvádějí.
[11] Stěžovatelé uplatnili důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Namítali,
že při zjišťování skutkové podstaty z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, neboť s druhým stěžovatelem
nebyl veden pohovor a nebyl ani proveden důkaz zprávou od jeho psychologa. Byl tak zjištěn
skutkový stav pouze ve vztahu ke stěžovatelce, ale skutečnost, že stěžovatel může mít
odůvodněný strach z pronásledování sám o sobě, nebyla zjištěna spolehlivě. V řízení původně
vedeném pohovoru, prvá stěžovatelka, matka stěžovatele sama výslovně uvedla, že pohovor
se stěžovatelem není možno provést, stěžovatel nerad hovoří, nemluví, stydí se, sama by ho
nedokázala k výpovědi přimět. V řízení před soudem byl proveden podrobný výslech
stěžovatelky a to i za přítomnosti tlumočníka. Okolnosti, které stěžovatelka uváděla, byly shodné
s dříve učiněnou výpovědí. Krajský soud v Brně uzavřel, že výslech druhého stěžovatele by byl
zcela nadbytečný a nic nového by jistě nepřinesl, neboť stěžovatel v době, kdy byl původní
pohovor prováděn, žil s prvou stěžovatelkou v České republice již tři roky, byl ovlivněn její
výchovou i jejími názory a nelze předpokládat, že by vypovídal něco jiného, než jeho matka.
Závěrům krajského soudu nelze přisvědčit.
[12] Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003,
č. j. 5 Azs 9/2003 - 81, „Nevyslechl-li správní orgán nezletilé žadatele o azyl zastoupené zákonnou
zástupkyní (matkou) k důvodům podané společné žádosti o udělení azylu, ačkoliv jsou ve věku, kdy by mohli
být schopni vyjádřit skutečnosti rozhodné pro udělení azylu (zde: 13 a 15 let), pak jde o vadu řízení před
správním orgánem (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Žalovaný pochybil, když druhého stěžovatele nevyslechl
a spokojil se s vyjádřením prvé stěžovatelky, že syn vypovídat nebude, protože se stydí. Druhého
stěžovatele nebylo možno k pohovoru nutit, avšak žalovaný se měl alespoň o jeho vyslechnutí
pokusit, a pokud by stěžovatel skutečně vypovídat nechtěl, učinit o tom záznam. Chybný
je i závěr krajského soudu, že by stěžovatel jistě vypovídal shodně jako jeho matka. Podle
rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2008, č. j. 47 Az 6/2007-93 „Správní orgán
je povinen vycházet při rozhodování ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu (§3 správního řádu z roku 2004).
Je porušením této zásady, pokud správní orgán opírá rozhodnutí o vlastní hypotézy, v důsledku kterých
znevěrohodňuje výpověď žadatele.“ Za situace, kdy výslech druhého stěžovatele žalovaný neprovedl,
nelze činit žádné závěry o tom, jak by stěžovatel vypovídal. Soud však dospěl k závěru,
že popsaná vada řízení nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V souladu s předchozí
judikaturou, např. rozsudkem ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 – 59, soud konstatuje,
že „[o] vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec
nedošlo.“ S ohledem na dále odůvodněný závěr soudu, že základní podmínka pro udělení
mezinárodní ochrany v daném případě chybí, neměla uvedená vada řízení vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí.
[13] Stěžovateli namítaná nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení není případná. Konkrétně stěžovatelé uvedli, že vážná újma jim
v případě návratu na Ukrajinu hrozí a jsou dány podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Soud konstatuje, že v napadeném rozsudku je námitka
stěžovatelů podrobně řešena. Krajský soud dospěl k závěru, že ve věci jde o konflikt
znesvářených rodičů, který lze řešit za pomoci příslušných, místních orgánů případně
vnitrostátním přesídlením stěžovatelů. Soud odkazuje na rozhodnutí ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, a ze dne 18. 3. 2014, č. j. 2 Azs 19/2013 – 32, s tím, že ,,podmínky pro
poskytnutí doplňkové ochrany musí být splněny kumulativně, břemeno tvrzení leží na stěžovatelce, přičemž
nesplnění byť jediné, zákonem stanovené podmínky vylučuje možnost poskytnutí doplňkové ochrany.“ V případě
obou stěžovatelů nebylo zjištěno ničeho, co by odůvodňovalo důvodné obavy, že pokud
by se vrátili na Ukrajinu hrozí jim skutečné nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího
zacházení nebo jejich trestání jako žadatelů o mezinárodní ochranu. Žalovaný provedl
zhodnocení politické a bezpečnostní situace, jakož i stavu dodržování lidských práv na Ukrajině.
Při svých zjištěních vycházel z Informace MZV ČR ze září 2012, z Infobanky ČTK „Země světa,
Ukrajina“. Vycestování žalobkyně rovněž není v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Podmínky pro udělení azylu stanovené v §12 zákona o azylu se vždy vztahují
na případy pronásledování cizince za uplatňování politických práv a svobod nebo jeho strachu
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. V případě
stěžovatelů nebylo zjištěno, a stěžovatelka ani netvrdila, že by takové obavy byly důvodné. Již
od samého počátku stěžovatelka uvádí, že jediným důvodem žádosti o udělení mezinárodní
ochrany je snaha ochránit druhého stěžovatele, před nevhodným, až agresivním chováním jeho
otce. Stěžovatel nemá k otci vztah, komunikovat s ním nechce, bojí se ho, situace jej natolik
poznamenala, že bylo třeba odborné pomoci psychologa.
[14] Soud poukazuje na svá rozhodnutí ze dne 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003 – 49, ze dne
6. 11. 2003, č. j. 3 Azs 303/2004 – 79, ze dne 30. 11. 2005, popř. ze dne 26. 9. 2007,
č. j. 1 Azs 14/2007 – 83, nebo ze dne 30. 11. 2005, č. j. 7 Azs 90/2005 – 91, z nichž se podává,
,,že žalobce uplatňující jako důvod mezinárodní ochrany pronásledování z politických důvodů, musí být schopen
relevantně doložit, že konkrétní politický postoj zastává, s tím, že za „pronásledování“ ve smyslu §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, se považuje jen takové jednání, jehož se dopouštějí orgány státní moci nebo
osoby, které tuto moc ztělesňují. Tvrzené obavy z vyhrožování a násilného jednání ze strany soukromých osob
by se tak mohly stát důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní orgány země původu takové ohrožení
podporovaly, organizovaly, záměrně trpěly apod. Případná nižší efektivita ochrany poskytované daným státem před
těmito osobami však ještě nečiní z takového ohrožení „pronásledování“. V projednávané věci se tvrzené
vyhrožování a násilné jednání odehrává v rovině rodinných vztahů, nebylo zjištěno a stěžovatelka
ani neuvádí, že by agresivní chování otce druhého stěžovatele bylo jakkoli podporováno
či organizováno ze strany ukrajinských státních orgánů. Soud uvěřil stěžovatelce, že pokus situaci
řešit se starostou obce a strážníkem městské policie skončil bezvýsledně, jak však z citovaného
rozhodnutí vyplývá, nejedná se o pronásledování ve smyslu zákona o azylu, i když stěžovatelce
nebyla poskytnuta efektivní ochrana. Základní podmínka pro udělení azylu není splněna.
[15] Pokud se stěžovatelé domáhají udělení humanitárního azylu podle §14 zákona je třeba
uvést, že humanitární azyl je specifickou formou mezinárodní ochrany, jeho účel vymezil soud
v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, podle kterého „Smysl institutu humanitárního
azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost
azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení
§12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto ,nehumánní‘ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu
může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných), u osob přicházejících
z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ Žádné
konkrétní okolnosti, pro které by bylo nehumánní azyl stěžovatelům neposkytnout zjištěny
nebyly.
[16] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu řeší všechny námitky
podávané v kasační stížnosti, jiné důvody pro přijetí kasační stížnosti k projednání soud
neshledává. Jelikož kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelů, soud ji jako nepřijatelnou odmítl.
[17] O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu