ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.36.2013:39
sp. zn. 2 As 36/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Disney
Enterprises, Inc. a Delaware corporation, se sídlem USA, California Burbank, 500 South
Buena Vista Street, zast. Mgr. Lukášem Lorencem, advokátem se sídlem Praha 5, Elišky
Peškové 15, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína
Čermáka 2a, za účasti osoby zúčastněné na řízení: BARFI-INVEST a. s., se sídlem Plzeň,
Veleslavínova 11/17, zast. Ing. Jiřím Poláčkem, patentovým zástupcem se sídlem Plzeň,
Dominikánská 6, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 A 133/2010 - 232,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2006, č. j. O-183558 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
předseda žalovaného zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví
ze dne 26. 2. 2004, č. j. 33612/2003, kterým byla žalobci částečně zamítnuta přihláška slovní
ochranné známky sp. zn. O-183558, ve znění BUENA VISTA, pro seznam výrobků a služeb
zařazených do tříd podle mezinárodního třídění výrobků a služeb: (9) magnetické nosiče
zvukových záznamů, gramofonové desky; (41) zábava, kulturní aktivity. Důvodem bylo zjištění,
že přihlašované slovní označení bylo shledáno zaměnitelným s namítanou kombinovanou
ochrannou známkou č. 228654, ve znění Buena Vista Club s obrazovým prvkem stylizovaných
postav hudebníků, přičemž část výrobků a služeb, pro které bylo přihlašované označení
nárokováno, bylo, v porovnání s výrobky a službami chráněnými namítanou ochrannou
známkou, shledáno shodnými nebo podobnými [§9 odst. 1 písm. a) již neplatného zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, respektive §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o ochranných známkách“), ve spojení s §52 odst. 2 téhož zákona].
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou;
ten rozsudkem ze dne 10. 8. 2007, č. j. 8 Ca 163/2006 – 52, napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen
Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 26. 9. 2008, č. j. 7 As 58/2007 - 84, a věc
byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v pořadí druhým rozsudkem
ze dne 30. 3. 2009, č. j. 8 Ca 369/2008 – 94, napadené rozhodnutí opětovně zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl opět ke kasační stížnosti žalovaného zrušen
Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 As 52/2009 – 130, a věc
byla městskému soudu znovu vrácena k dalšímu řízení. Městský soud i v pořadí třetím rozsudkem
ze dne 13. 1. 2011, č. j. 8 A 133/2010 – 156, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl opět ke kasační stížnosti žalovaného zdejším soudem
zrušen, a to rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, č. j. 2 As 53/2011 – 205. V pořadí čtvrtým rozsudkem
ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 A 133/2010 - 232, městský soud napadené rozhodnutí znovu zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V odůvodnění posledně vydaného rozsudku městský soud znovu přezkoumal napadené
rozhodnutí, přičemž konstatoval, že tak učinil v tzv. plné jurisdikci, a to v souladu s komunitárními
známkoprávními předpisy, ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále
též „SDEU“) a rozhodovací praxí soudů ostatních členských států. Uvedl, že výklad pojmů
„zaměnitelnost“, “shodnost“ či „podobnost“ je otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný
skutkový stav, nikoliv předmětem volného správního uvážení správního orgánu. „Pravděpodobnost“
je neurčitým právním pojmem a soud je oprávněn obsah tohoto pojmu v celém rozsahu
přezkoumat. Při svém přezkumu je soud povinen se řídit interpretačními pomůckami,
stanovenými ustálenou judikaturou SDEU; posouzení zaměnitelnosti může být jen obtížně věcí
správního uvážení.
Městský soud tedy přistoupil k samotnému přezkumu napadeného rozhodnutí
v mezích uplatněných žalobních bodů. Obdobně jako ve svém třetím zrušeném rozsudku
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007, pokud
jde o vymezení pojmu nebezpečí záměny. Citované usnesení Nejvyššího soudu se totiž týká věci,
v níž se dosavadní osoba zúčastněná na řízení (LDT Panorama CZ, s. r. o.), coby vlastník
kombinované ochranné známky Buena Vista Club, neúspěšně domáhala podle §8 zákona
o ochranných známkách proti společnosti FTV Prima, spol. s r. o., toho, aby se tato společnost
zdržela vysílání audiovizuálních záznamů obsahujících slovní spojení Buena Vista International, Inc.
Žalobce přitom v žalobě odkazoval na rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo v této
věci rozhodováno v prvním stupni. Městský soud v nyní projednávané věci z usnesení Nejvyššího
soudu vycházel, neboť se bezprostředně týká namítané kombinované ochranné známky
v porovnání se slovním označením Buena Vista International, Inc., jehož základem je napadené
označení BUENA VISTA. Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu vycházel též z důvodu
konzistentnosti soudních rozhodnutí. Městský soud následně shrnul závěry, vyjádřené
v citovaném usnesení Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu má na posouzení existence
nebezpečí záměny vliv řada faktorů; nelze se omezovat jen na posouzení srovnání samotných
označení, ale je třeba přihlížet ke všem relevantním okolnostem, které by na vznik nebezpečí
záměny mohly mít vliv. Těmito faktory jsou povědomí o ochranné známce na trhu,
její celosvětová proslulost, stupeň podobnosti, atd. Nebezpečí záměny se posuzuje okem
průměrného zákazníka, pro kterého jsou zaměnitelná především ta označení, která se shodují
ve výrazném prvku, v dominující části označení. Důležitý je celkový dojem, který porovnávaná
označení vyvolávají, nikoliv podobnost v nepodstatných jednotlivostech. Posuzování nebezpečí
záměny je tak specifickým procesem, který probíhá individuálně a nelze stanovit jeho přesná
a jednoznačná kritéria. V této právní věci Nejvyšší soud i vrchní soud dospěly k závěru,
že namítaná ochranná známka Buena Vista Club a napadené označení Buena Vista International Inc.
jsou natolik rozdílné, že veřejnost při spatření jednoho či druhého označení není nijak matena,
nespojuje si obě označení navzájem a nemá ani žádné pochybnosti o původu zboží a služeb
nabízených pod tímto označením; nebezpečí záměny včetně asociací zde tedy není.
Městský soud konstatoval, že Nejvyšší soud a vrchní soud jednoznačně zastávají
stejný názor na hodnocení napadeného označení a namítané ochranné známky. Citoval
i názor Nejvyššího správního soudu, vyjádřený ve třetím zrušujícím rozsudku v této věci, a sice
že zde není dán jediný důvod, proč by jedním z faktorů při posuzování pravděpodobnosti
záměny přihlašovaného označení a namítané ochranné známky nemohla být také proslulost
namítané ochranné známky, respektive její postavení na trhu a její známost ve vztahu k relevantní
veřejnosti; není vyloučeno, že přihlašované označení může být pro průměrného spotřebitele
ve vztahu k rozlišení původu výrobků a služeb více distinktivní než namítaná ochranná známka.
Čím má namítaná ochranná známka nižší rozlišovací způsobilost, tím je nižší existence nebezpečí
záměny s přihlašovaným označením.
Dále městský soud uvedl, že podle ustálené judikatury SDEU znamená nebezpečí záměny
ochranných známek to, že se veřejnost může domnívat, že dotčené výrobky nebo služby
pocházejí od stejného podniku, případně od podniků hospodářsky propojených (rozhodnutí
SDEU C-39/97 ve věci Canon, bod 29, nebo rozhodnutí C-342/97 ve věci Lloyd Schuhfabrik Meyer,
bod 17). Při posouzení vzniku nebezpečí záměny ochranných známek je rozhodující hledisko
průměrného spotřebitele, který obvykle zkoumá ochrannou známku jako celek a nezabývá se jejími
jednotlivými detaily. Průměrným spotřebitelem se rozumí současný nebo potenciální spotřebitel
daného výrobku nebo služby, pro které se ochranná známka užívá, nebo osoba zapojená
do distribuční sítě daného druhu výrobku nebo služby, popřípadě obchodní kruhy, zabývající
se daným druhem výrobků nebo služeb. Při posouzení, zda je dané označení schopno klamat,
je třeba brát v úvahu pravděpodobné očekávání průměrně informovaného, pozorného
a rozumného průměrného spotřebitele (rozhodnutí SDEU C-210/96 ve věci Gut Springenheide).
Tato ustálená výkladová pravidla měla být podle městského soudu respektována rovněž
žalovaným v průběhu správního řízení.
Městský soud zhodnotil, že namítaná ochranná známka je tvořena slovními prvky Buena
Vista Club, nad nimiž jsou vyobrazeny siluety tří hudebníků, a to klečícího trumpetisty, stojící
ženy s tamburínou a stojícího hráče na saxofon. Rozlišujícím dominantním prvkem, ve srovnání
s přihlašovaným slovním označením BUENA VISTA, je podle městského soudu zejména
vyobrazení tančících hudebníků; i slovo Club má v konkrétním případě výraznou rozlišovací
způsobilost. Takovému hodnocení přisvědčil i Nejvyšší soud v již shora citovaném usnesení,
v němž konstatoval, že u kombinované ochranné známky Buena Vista Club na první pohled
upoutá obrázek skupiny tří hudebníků, který ve spojení s textem a zejména slovem Club, vyvolává
představu místa pro zábavu. Dále městský soud přisvědčil námitce žalobce, že se žalovaný omezil
pouze na porovnání shodného slovního prvku buena vista namítané ochranné známky s podanou
přihláškou, ač je tento postup v rozporu s ustálenou praxí. V souladu s ustálenou judikaturou
SDEU bylo povinností žalovaného hodnotit porovnávaná označení z hlediska vizuálního,
fonetického, sémantického, přičemž důležitý je celkový dojem na průměrného spotřebitele, který
porovnávaná označení vyvolávají, a to s přihlédnutím k jejich rozlišovacím a dominantním
prvkům.
Namítal-li tedy žalobce nesprávné posouzení otázky pravděpodobnosti záměny namítané
ochranné známky a přihlašovaného označení dle §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných
známkách, šlo o námitku relevantní. Městský soud upozornil, že celkové posouzení nebezpečí
záměny předpokládá určitou vzájemnou závislost mezi zohledněnými faktory, a zejména mezi
podobností ochranných známek a podobností výrobků a služeb, na které se ochranné známky
vztahují. Nízký stupeň podobnosti mezi výrobky a službami, na které se ochranné známky
vztahují, tak může být vyvážen vysokým stupněm podobnosti mezi ochrannými známkami
a naopak.
Podle městského soudu je v dané věci nutno posoudit, zda i přes vizuální a fonetickou
podobnost dotčených označení existuje mezi dotčenými ochrannými známkami reálné nebezpečí
záměny. Uvedl, že s ohledem na běžnou rozlišovací způsobilost namítané ochranné známky
a zjevný rozdíl mezi dotčenými výrobky by se měl žalovaný zabývat otázkou, zda skutečně
existuje u cílové veřejnosti v České republice nebezpečí záměny. Logickým důsledkem zjevných
rozdílů mezi dotčenými výrobky a službami je to, že se podobnosti mezi ochrannými
známkami při celkovém posouzení nebezpečí záměny neutralizují. Žalovaný by se tak měl
zabývat tím, zda si průměrný český spotřebitel bude myslet, že výrobky a služby výhradně
zaměřené na filmovou produkci a činnosti s ní související, označené přihlašovaným označením
BUENA VISTA, známým již od 70. let v USA a posléze po celém světě, mají stejný původ
jako služby, na které se vztahuje namítaná ochranná známka. Činnost žalobce se totiž výrazně
odlišuje od činnosti osoby zúčastněné na řízení, což vyplývá již ze žalobního tvrzení žalobce.
Městský soud tak vytkl žalovanému, že nezkoumal, zda si relevantní veřejnost uchová
v paměti pouze nedokonalý obraz dotčených ochranných známek, takže jejich společný
prvek - výraz „buena vista“ - mezi nimi vyvolá podobnost. Žalovaný navíc v rozhodnutí o rozkladu
vůbec nereagoval na námitku žalobce, že nezpochybňovaná všeobecná známost přihlašovaného
označení BUENA VISTA v ČR snižuje nebezpečí záměny s namítanou ochrannou známkou.
Městský soud zhodnotil, že v projednávané věci, s ohledem na vzájemnou závislost různých
faktorů, které je třeba zohlednit, nelze dospět k závěru o nebezpečí záměny přihlašované
a namítané ochranné známky, aniž by jej žalovaný logicky a přesvědčivě odůvodnil stran
(ne)existence podobnosti mezi dotčenými výrobky a službami, ve spojení s průměrnými
podobnostmi přihlašovaného označení a namítané ochranné známky z vizuálního a fonetického
hlediska a stran možnosti vyvolání nebezpečí záměny u relevantních spotřebitelů, pokud
jde o obchodní původ výrobků a služeb.
Žalovaný se zabýval kritériem českého průměrného spotřebitele, u kterého nelze
předpokládat znalost španělského jazyka, aby byl schopen přisoudit slovnímu spojení „buena vista“
konkrétní lingvistický význam; vycházel tedy z toho, že toto slovní spojení není pro českého
spotřebitele obvyklé. Městský soud shledal, že žalovaný sice pracoval s termínem „průměrný
spotřebitel“, nicméně nezabýval se kritériem „běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného“
průměrného spotřebitele, které mělo být použito v rámci celkového posouzení. Žalovaný,
dle jeho názoru, ve skutečnosti použil spíše kritérium „přílišně nedbalého spotřebitele“. Městský soud
označil tvrzení žalovaného, že by si „běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný“ průměrný
spotřebitel nepovšiml rozdílu slovních a obrazových prvků kolidujících ochranných známek,
tím spíše, že jejich velikost a význam v obou označeních nejsou zanedbatelné, za nelogické.
To zvláště za situace, kdy produkce žalobce je známa několika generacím českých diváků
a průměrný divák by si proto označení BUENA VISTA nespojoval s namítanou ochrannou
známkou.
Z uvedených důvodů městský soud zrušil napadené rozhodnutí pro jeho nezákonnost.
Nově vydaný rozsudek napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, opírající
se o důvody vyplývající z §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
ve spojení s §104 odst. 3 písm. a) in fine s. ř. s.
Stěžovatel je především toho názoru, že městský soud opětovně nedodržel závazný
právní názor Nejvyššího správního soudu, vyslovený ve zrušujícím rozsudku, a opět rozhodl
nad rámec žalobních bodů, nesprávně posoudil pravděpodobnost záměny namítané ochranné
známky a přihlašovaného označení, čímž fakticky eliminoval správní uvážení stěžovatele.
Stěžovatel dále nesouhlasí s argumentací městského soudu týkající se přezkumu
známkoprávních rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci. Má za to, že postavení českých soudů
ve správním soudnictví je jiné, než je postavení Tribunálu či Soudního dvora Evropské unie.
Ani postavení jiných národních soudů nelze poměřovat vnitrostátním právním řádem.
V některých členských státech o prohlášení ochranné známky za neplatnou rozhodují soudy
(a nikoliv správní orgán), v ČR však nejen zápis ochranné známky do rejstříku, ale rovněž
prohlášení její neplatnosti, popřípadě zrušení ochranné známky spadá do kompetence Úřadu
průmyslového vlastnictví, přičemž soudy mohou jím vydaná rozhodnutí poměřovat zákonností,
aniž by však byly oprávněny přehodnocovat výsledky jeho správního uvážení. I mezi rozhodovací
činností obecných a správních soudů ve známkoprávních věcech existují rozdíly - obecné soudy
posuzují, zda užíváním jiného označení došlo k omezení či poškození již existujících výlučných
práv vlastníka ochranné známky, správní soudy posuzují jen správnost a zákonnost rozhodnutí
správního orgánu.
Podle stěžovatele nelze bez dalšího odkazovat na skutkové závěry rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věci, vedené pod sp. zn. 23 Cdo 3199/2007. Zásadní rozdíl je v tom, že zatímco
ve správním řízení žalobce usiloval o zápis slovního označení BUENA VISTA jakožto ochranné
známky, obecné soudy konstatovaly, že užitím loga Buena Vista International Inc. nedochází
k zásahu do práv vlastníka kombinovaného ochranné známky Buena Vista Club. Stěžovatel navíc
podotýká, že při posuzování podobnosti obou označení postupoval obdobně jako obecné soudy,
tj. že nebezpečí záměny posuzoval individuálně, v rámci specifického procesu, pro který nelze
stanovit přesná a jednoznačná kritéria. Ve věci řešené obecnými soudy bylo podle stěžovatele
zcela legitimní posuzovat, zda se diváci mohou domnívat, že by produkce prezentovaná
pod označením Buena Vista International Inc. mohla pocházet od vlastníka namítané ochranné
známky, neboť žaloba projednávaná obecnými soudy měla zabránit užívání tohoto označení.
Nyní projednávaný případ je však zcela odlišný. To ostatně konstatoval i sám Nejvyšší soud
v citovaném usnesení, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007, a sice, že z rozhodnutí Úřadu průmyslového
vlastnictví ve věci přihlášení slovní ochranné známky ve znění BUENA VISTA ve vztahu
k namítané ochranné známce nelze vycházet, neboť se jedná o posuzování jiného výchozího
stavu; závěry obou rozhodnutí nelze ani zčásti převzít pro hodnocení případné zaměnitelnosti
označení Buena Vista International Inc. a Buena Vista Club. Tvrzení městského soudu, že Nejvyšší
soud a vrchní soud jednoznačně zastávají stejný názor na hodnocení napadené a namítané
ochranné známky tak jednoduše není pravdivé.
Stěžovatel dále uvádí, že v řízení o námitkách proti zápisu přihlašovaného označení není
správním orgánem namítaná ochranná známka posuzována v rozsahu užívání, nýbrž v rozsahu
nárokovaných výrobků a služeb. Z toho důvodu je zavádějící závěr městského soudu o zjevném
rozdílu mezi dotčenými výrobky a službami, neboť přihlašované označení BUENA VISTA
se zaměřuje výhradně na filmovou produkci. Stěžovatel odkázal na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 21. 12. 2011, č. j. 1 As 140/2011 - 66, podle kterého má Úřad průmyslového vlastnictví
posuzovat výrobky a služby, pro které jsou označení v rejstříku ochranných známek přihlášena.
Jakékoliv vnější okolnosti nemohou být v řízení o námitkách pro námitkový důvod podle
§7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách relevantní.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že městský soud bez dalšího odůvodnění hodnotil míru
rozlišovací způsobilosti namítané ochranné známky, ačkoli tato skutečnost nebyla předmětem
správního řízení. Jestliže soud sám hodnotil shodnost či podobnost výrobků a služeb a zároveň
dovodil, že nebezpečí záměny je neutralizováno, není jasné, o čem má nyní stěžovatel
rozhodovat, když vše již posoudil městský soud; rozsudkem je přitom zavázán zhodnotit,
zda si bude průměrný český spotřebitel myslet, že výrobky a služby zaměřené výhradně
na filmovou produkci (což je činnost výrazně se odlišující od činnosti osoby zúčastněné na řízení)
mají stejný původ jako výrobky a služby, na které se vztahuje namítaná ochranná známka.
Stěžovatel má za to, že v dané věci je úkolem posoudit střet mezi namítanou kombinovanou
ochrannou známkou a nově přihlašovaným označením, a nikoliv zkoumat, zda toto slovní
označení je již známé z dřívější doby pro některé z nárokovaných výrobků a služeb. Platné právo
nevytváří prostor pro to, aby mohlo být přihlíženo k věhlasu, který požívá přihlašované označení.
Pokud by stěžovatel přihlížel ke skutečnostem, které nejsou pro daný případ relevantní,
porušil by jednu ze zásad spravedlivého procesu, neboť by přihlašovateli přiznal více práv,
než mu dle práva vyplývá.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že přezkoumávané rozhodnutí je z roku 2006
a že s ohledem na vývoj aplikace práva by mělo dnes obstát, i když zvláště nedefinuje, jaké
vlastnosti správní orgány přisuzovaly českému spotřebiteli, který by mohl či nemohl srovnávaná
označení zaměnit. Zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2009,
č. j. 6 As 2/2009 - 112, ze kterého se podává, že nedostatečné odůvodnění písemného
vyhotovení je překlenutelnou procesní chybou, pokud skutkové údaje jsou obsahem správního
spisu a skutkové a právní závěry správního orgánu, jsou ze spisu alespoň v základních rysech
rekonstruovatelné. Ač městský soud postrádá v napadeném rozhodnutí pojem běžně informovaný
a přiměřeně pozorný a obezřetný spotřebitel, sám nedefinuje, jaké atributy by tento spotřebitel měl mít.
Konečně stěžovatel namítá, že městský soud nedodržel závazný pokyn kasačního soudu
a nahradil rozhodnutí stěžovatele vlastním „nálezem“, který však vychází z nesprávně zjištěného
skutkového stavu věci – nestaví proti sobě namítanou kombinovanou ochrannou známku
s přihlašovaným slovním označením, ale namítanou kombinovanou ochrannou známku staví
před označení užívané žalobcem při distribuci jeho filmů. Městský soud se domnívá, že označení
BUENA VISTA bylo přihlašováno pro filmovou produkci, ve skutečnosti bylo přihlašováno
pro kategorii „zábava a kulturní aktivity“, což správní orgány shledaly podobné s kategorií „pořádání
kulturních a zábavních produkcí“, zapsanou pro namítanou ochrannou známku. Městský soud podle
stěžovatele nezdůvodnil, proč tyto činnosti považuje za zjevně rozdílné.
Žalobce ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Vzhledem k tomu, že nyní projednávaná kasační stížnost je v dané věci již v pořadí
čtvrtou (podanou stále týmž stěžovatelem), zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve její
přípustností. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. K interpretaci uvedeného ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, dostupném z http://nalus.usoud.cz, v němž uvedl, že smyslem a účelem
citovaného ustanovení je „to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil.“ Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž městský soud
rozhodl poté, kdy jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost
přípustná především stran právní otázky, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toho
vzhledem k důvodu zrušení rozhodnutí městského soudu nebylo třeba či to dokonce ani nebylo
možné. Dále je pak kasační stížnost přípustná, opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu stran právní otázky, kterou kasační soud
posuzoval (čítaje v to i relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení právní otázky).
Jiné, než shora uvedené, kasační důvody nemohou být meritorně projednány (viz též usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Zdejší soud dospěl k závěru, že právě
projednávaná kasační stížnost je ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná, neboť
stěžovatel namítá, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu; současně se v kasační stížnosti objevují i námitky, týkající se právních otázek, ke kterým
se Nejvyšší správní soud v předchozím rozhodnutí neměl možnost vyjádřit (nebyly předmětem
předchozích kasačních stížností). Kasační stížnost proto lze připustit k meritornímu projednání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve Nejvyšší správní soud přistoupil k vypořádání námitky, v níž stěžovatel namítá,
že se městský soud neřídil jeho závazným právním názorem, vysloveným v předcházejícím
rozsudku. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud opětovně posuzoval pravděpodobnost
záměny přihlašovaného označení BUENA VISTA a namítané kombinované ochranné známky
Buena Vista Club mimo svou pravomoc; tím měl fakticky eliminovat správní uvážení stěžovatele.
Nedržel se tak závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, podle kterého měl
pouze přezkoumat logickou správnost a zákonnost správního uvážení stěžovatele a dodržení
vymezených zákonných mantinelů při užití této diskrece.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, č. j. 2 As 53/2011 - 205, zrušil
přecházející (již v pořadí třetí) rozsudek městského soudu, neboť městský soud v otázce
posouzení zaměnitelnosti ochranných známek nepřípustně zasáhl do správního uvážení
stěžovatele tím, že nahradil jeho úvahy svými vlastními. Vycházel přitom z názoru,
že dle konstantní judikatury, týkající se rozsahu přezkumu správního uvážení, může soud
zkoumat jen to, zda byly dodrženy meze správního uvážení či nedošlo-li k jeho zneužití. Tato
názorová linie byla v judikatuře Nejvyššího správního soudu představována zejména rozsudky
ze dne 18. 5. 2007, č. j. 5 As 62/2006 – 87, ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 As 59/2007 – 141, ze dne
30. 4. 2010, č. j. 2 As 52/2009 – 130, ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 10/2011 – 111, ze dne
31. 5. 2011, č. j. 9 As 51/2010 – 131, ze dne 29. 7. 2011, č. j. 2 As 100/2010 – 116, a ze dne
5. 12. 2011, č. j. 7 As 136/2011 – 93. Správnost této judikatury byla nicméně v mezidobí
zpochybněna osmým senátem zdejšího soudu, který ve věci sp. zn. 8 As 37/2011, usnesením
ze dne 31. 8. 2012 postoupil věc uvedené spisové značky rozšířenému senátu zdejšího soudu
dle §17 odst. 1 s. ř. s., neboť při předběžném projednávání jeho věci naznal, že otázka rozsahu
posuzování zaměnitelnosti ochranných známek soudem nemá v judikatuře Nejvyššího
správního soudu zcela jednotné řešení. Rozšířený senát zdejšího soudu se tedy měl zabývat
tím, zda je posouzení zaměnitelnosti ochranných známek skutečně věcí správního uvážení
a zda tedy nemůže soud při hodnocení otázky zaměnitelnosti ochranných známek zavázat správní
orgán jiným (vlastním) právním názorem. S ohledem na to, Nejvyšší správní soud řízení v nyní
projednávané věci usnesením ze dne 3. 6. 2013, č. j. 2 As 36/2013 – 33, přerušil, neboť bylo
zjevné, že výsledek řízení před rozšířeným senátem bude mít vliv na rozhodování soudu ve věci
samé.
Usnesením ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 – 154, rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu o předložené otázce rozhodl, přičemž vyslovil, že „[p]osouzení zaměnitelnosti
ochranné známky podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, či dotčenosti
na právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře, podle §7 odst. 1 písm. k) tohoto zákona, je věcí
výkladu příslušného neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav. Správní uvážení
se zde neuplatní. Závěry správního orgánu o těchto otázkách přezkoumává soud v rámci námitek uplatněných
v žalobě v plném rozsahu.“
S ohledem na fakt, že o sporné otázce bylo rozšířeným senátem rozhodnuto, pokračoval
Nejvyšší správní soud v tomto řízení, neboť důvod jeho přerušení odpadl.
Ze skutečností výše popsaných je zřejmé, že městský soud sice skutečně nerespektoval
právní názor vyslovený v předcházejícím zrušujícím rozsudku zdejšího soudu (nemožnost
vstupovat do vlastního hodnocení zaměnitelnosti ochranných známek, neboť jde o sféru
správního uvážení stěžovatele), v mezidobí nicméně došlo v této otázce k judikaturnímu posunu,
a to ve prospěch právního názoru zastávaného městským soudem. Jestliže tedy dosavadní
judikatorní linie, zastávaná i druhým senátem v nyní projednávané věci, byla rozhodnutím
rozšířeného senátu překonána a nelze z ní již vycházet, nelze městskému soudu vytýkat,
že neuposlechl závazný právní názor, který byl posléze překonán. Městský soud tedy fakticky
postupoval způsobem, který je souladný s názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu; proto mu za daného stavu věci nelze takový postup vytknout a je možné přistoupit
k posouzení jím vyslovených právních závěrů k této otázce.
Argumentuje-li tedy stěžovatel v kasační stížnosti ve prospěch respektování jeho správního
uvážení při posuzování zaměnitelnosti ochranných známek a označení a nepřípustnosti
přehodnocování jeho závěrů ze strany správního soudu, je nutno jej odkázat na odůvodnění
zmiňovaného usnesení rozšířeného senátu, který zcela jednoznačně stěžovatelem prosazovanou
linii judikatury odmítl. Rozšířený senát uvedl, že „[p]ojem správního uvážení není v doktríně jednoznačně
definován, v obecné rovině však o něm lze hovořit všude tam, kde zákon poskytuje správnímu orgánu
ve stanovených hranicích určitý volný prostor k rozhodnutí. Tento prostor, v němž s existencí určitého skutkového
stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek a zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit
po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou, bývá typicky vymezen formulací
´správní orgán může´, ´lze´ apod. (…) Naproti tomu neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které
nelze zcela přesně právně definovat. Jejich obsah, rozsah a aplikace se může v závislosti na konkrétních
okolnostech měnit. Zákonodárce tímto způsobem vytváří příslušným orgánům prostor k tomu, aby zhodnotily,
zda konkrétní situace pod neurčitý právní pojem spadá, či nikoliv. U neurčitých právních pojmů se zajisté také
vyskytuje určitá míra ´uvážení´ správního orgánu, ta se ovšem zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení.
Výsledkem je pak závěr, který nemá alternativu. (…) Správní orgán nemá v případě, že nastanou
situace předvídané zmíněnými ustanoveními [zde §7 odst. 1 písm. a) a k) zákona o ochranných
známkách - pozn. NSS], žádný prostor pro správní uvážení, jak dále postupovat – v obou případech zákon
jednoznačně stanoví, že se přihlašované označení nezapíše. Výklad pojmů zaměnitelnost, shodnost či podobnost,
dobrá víra atd. a podřazení zjištěného skutkového stavu těmto pojmům je tak v obecné rovině věcí výkladu
neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem správního uvážení.
K tomu lze podpůrně odkázat i na evropské právo a judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Je totiž rovněž
nutno vzít v úvahu, že zákon o ochranných známkách byl přijat za účelem implementace první směrnice Rady
89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách. Tato směrnice byla
nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských
států o ochranných známkách (dále jen ´směrnice´). Zaměnitelnost ochranných známek tak, jak je koncipována
v §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, má předobraz v článku 4 odst. 1 písm. b) směrnice (…)
Ač úprava Evropské unie odkazuje na vnitrostátní právo, zejm. na procesní předpisy při zjišťování skutkového
stavu a úpravě důkazního břemene, nelze z ní dovodit, že by poskytovala prostor pro volnou úvahu při aplikaci
právních norem na zjištěný skutkový stav. V případě České republiky zároveň tato vnitrostátní procesní úprava
zakotvuje pravomoc správního soudu k plnému meritornímu přezkumu, byť založenému na kasačním principu.
(…) [N]elze z judikatury Soudního dvora dovodit, že by posuzování zaměnitelnosti ochranných známek
příslušným orgánem mělo být věcí volné úvahy. Naopak, příslušný orgán by se měl ve vymezeném právním rámci
pohybovat za použití zmíněných objektivních kritérií vyložených uvedenou judikaturou. Výklad neurčitého
právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav by pak měly být v souladu s ustanovením §75 s. ř. s.
soudem plně a meritorně přezkoumatelné. Pokud správní soud posoudí oproti správnímu orgánu odlišně
zaměnitelnost ochranné známky nebo dotčenost práv osoby namítající přihlášku ochranné známky podanou
ve zlé víře, může v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. zavázat správní orgán právním názorem vystavěným
na hodnocení skutkového stavu, které je odlišné od předchozího hodnocení provedeného správním orgánem.“
Pokud jde o samotné posouzení nebezpečí záměny, stěžovatel v dané věci v kasační
stížnosti zpochybňuje způsob, jakým městský soud aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydané ve věci sp. zn. 23 Cdo 3199/2007. Vyzdvihuje, že v tomto řízení šlo o srovnání jiných
označení, než v nyní projednávané věci (Buena Vista Club oproti Buena Vista International Inc.)
a že sám Nejvyšší soud konstatoval, že z rozhodnutí správních orgánů ve věci přihlášky označení
BUENA VISTA nelze vycházet, neboť se jedná o posuzování jiného výchozího stavu. Nejvyšší
správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že se v obou věcech jedná o jiné případy a že tedy
v nyní projednávané věci nelze vycházet z toho, jak se Nejvyšší soud postavil k hodnocení
nebezpečí záměny označení Buena Vista Club oproti Buena Vista International Inc., a nelze bez
dalšího tento závěr aplikovat i na posuzování zaměnitelnosti přihlašovaného označení BUENA
VISTA a namítané ochranné známky Buena Vista Club. V obou případech proti sobě stojí jiná
označení a jedná se o jiný typ řízení. Nejvyšší správní soud však neshledal, že by městský soud
pouze bezmyšlenkovitě převzal závěry, vyslovené ve zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu
a aplikoval je na nyní projednávaný případ. Městský soud vycházel především z právních závěrů
v tomto usnesení vyslovených o tom, jakým způsobem a z jakých hledisek má být hodnocena
otázka nebezpečí záměny dvou označení. Pokud jde o skutkové závěry stran zaměnitelnosti
posuzovaných označení, je zřejmé, že se městský soud usnesením Nejvyššího soudu pouze volně
inspiroval, přičemž však sám dostatečným způsobem odůvodnil, proč přihlašované označení
a namítanou ochrannou známku nepovažuje za zaměnitelné, respektive že u nich neexistuje
nebezpečí záměny u cílové veřejnosti.
Dále stěžovatel považoval za zavádějící závěr městského soudu o zjevném rozdílu mezi
dotčenými výrobky a službami s ohledem na fakt, že se přihlašované označení BUENA VISTA
zaměřuje výhradně na filmovou produkci. Dovolával se přitom rozsudku zdejšího soudu
ze dne 21. 12. 2011, č. j. 1 As 140/2011 – 66. V tomto rozsudku bylo vysloveno, že „pro zkoumání
podobnosti označení výrobků a služeb s výrobky a službami, pro něž je přihlášena starší ochranná známka,
jsou z pohledu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách relevantní údaje obsažené
v rejstříku ochranných známek. V posuzované věci nebylo zjištěno, že by se výrobky a služby, pro něž je označení
přihlašováno, překrývaly s výrobky a službami zapsanými pro starší ochrannou známku stěžovatelky,
ani že by mířily ke stejnému okruhu spotřebitelů nebo že by byly nabízeny a poskytovány na trhu podobných
výrobků a služeb. Nebyla-li prokázána podobnost výrobků a služeb pro obě označení, nelze odepřít zápis
přihlašované ochranné známky s ohledem na §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách. (…)
[P]ro posouzení tzv. závadné podobnosti ochranných známek jsou relevantní pouze kritéria uvedená
v §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, tj. podobnost označení a podobnost výrobků a služeb,
pro něž jsou označení v rejstříku ochranných známek přihlášena. Jakékoliv vnější okolnosti, tedy např. shodnost
oboru podnikání vlastníků ochranných známek či totožnost adresy jejich sídla, nemohou být v řízení o námitkách
pro námitkový důvod podle §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách relevantní.“ Nejvyšší správní
soud je toho názoru, že citovaný rozsudek nelze interpretovat tak, jak to stěžovatel činí v kasační
stížnosti. V tehdy řešené věci bylo shledáno, že výrobky a služby, pro které bylo označení
přihlašováno, nejsou shodné s výrobky a službami, zapsanými pro starší namítanou ochrannou
známku. První senát Nejvyššího správního soudu přitom jednoznačně vyslovil, že při hodnocení
podobnosti výrobků a služeb nebylo zjištěno, že „by mířily ke stejnému okruhu spotřebitelů nebo
že by byly nabízeny a poskytovány na trhu podobných výrobků a služeb“. Je tedy zjevné, že Nejvyšší správní
soud počítal s tím, že při hodnocení podobnosti či shodnosti výrobků a služeb se přihlíží
k různým dalším kritériím (nejen k prostému slovnímu vymezení výrobků a služeb podle
mezinárodního třídění výrobků a služeb), jako je právě okruh spotřebitelů a relevantní trh. Pokud
první senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že jakékoliv vnější okolnosti nemohou být
v řízení o námitkách relevantní, pak tím mínil to, že z dikce §7 odst. 1 písm. a) zákona
o ochranných známkách pouze vyplývá, že je třeba hodnotit shodnost či podobnost
přihlašovaného označení se starší ochrannou známkou a dále shodnost nebo podobnost výrobků
či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují; to ovšem nemění
nic na tom, že při samotném hodnocení shodnosti či podobnosti výrobků a služeb se zohledňují
různé faktory, které mohou mít na tuto skutečnost vliv.
Ostatně sám stěžovatel by svým restriktivním výkladem shora citovaného rozsudku
zdejšího soudu popíral vlastní argumentaci, neboť v napadeném rozhodnutí uvedl, že „[h]lavní
význam při tvoření úsudku v otázce, zda se jedná o výrobky shodné či podobné, mají takové skutečnosti, které
svědčí o tom, že výrobky představují v očích výrobce i spotřebitele výsledek příbuzného výrobního postupu,
že spadají do příbuzné oblasti spotřeby, jsou určeny k podobnému způsobu užití, a že na základě toho by mohly
být považovány spotřebiteli za zboží pocházející z téhož zdroje.“ Výrobní postup, oblast spotřeby a způsob
užití výrobků a služeb jsou tedy podle názoru stěžovatele, vyjádřeného v napadeném rozhodnutí,
přípustnými faktory, které se hodnotí při posuzování shodnosti či podobnosti výrobků a služeb.
Odborná literatura pak k této otázce uvádí, že „[z]a podobné výrobky nebo služby je nutno pokládat
takové, které mají stejné nebo blízké podstatné znaky, a v důsledku toho mohou vyvolat u průměrného spotřebitele
představu o tom, že pocházejí od jedné a též osoby, od téhož výrobce či poskytovatele. Přitom je třeba vzít v úvahu
řadu různých aspektů, povahu výrobků a služeb, jejich základní vlastnosti a charakteristiku, jejich složení,
vzhled, fyzické vlastnosti nebo shodné vlastnosti, jsou-li například vyrobeny ze stejného materiálu. Rovněž je třeba
přihlédnout, k jakému účelu jsou určeny. (…) Mezinárodní třídění výrobků a služeb bylo vytvořeno
pro administrativní účely zatřiďování výrobků a služeb. Z tohoto důvodu nemůže být při posuzování shodnosti
či podobnosti výrobků a služeb rozhodující, zda jsou či nejsou výrobky a služby zařazeny do stejné nebo odlišné
třídy mezinárodního třídění výrobků a služeb. V některých případech jsou zcela odlišné výrobky zařazené
do shodné třídy, a některé podobné výrobky nebo služby jsou zařazeny do odlišných tříd. Při posuzování je třeba
vzít v úvahu řadu aspektů, včetně povahy výrobků nebo služeb, jejich určení, obvyklého původu a způsobu prodeje
či poskytování.“ (in: H., R. a kol. Zákon o ochranných známkách. Zákon o ochraně označení původu
a zeměpisných označení, Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Komentář. 2., podstatně doplněné
vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 96 a 97). Lze tedy dospět ke shodnému závěru jako městský
soud, a sice že z hlediska posuzování podobnosti či shodnosti výrobků a služeb je též podstatné
zaměření výrobků a služeb a jejich obchodní původ, tj. v nyní projednávaném případě
to, že podle žalobcova žalobního tvrzení budou jím nárokované výrobky a služby zaměřeny
výhradně na filmovou produkci a filmový průmysl, což je zcela jiná oblast působnosti,
než na jakou se zaměřuje osoba zúčastněná na řízení. Tento aspekt věci bude tedy stěžovatel
povinen zhodnotit v novém rozhodnutí ve věci v rámci posuzování shodnosti či podobnosti
výrobků a služeb.
V této souvislosti stěžovatel městskému soudu vytýká, že nezdůvodnil, proč považuje
kategorii „zábava a kulturní aktivity“ za odlišnou od kategorie „pořádání kulturních a zábavních
produkcí“; dle stěžovatele jsou tyto kategorie shodné. Nejvyšší správní soud tuto výhradu nesdílí,
neboť městský soud jasně vyložil, že přihlašované výrobky a služby nepovažuje za shodné
či podobné s výrobky a službami, na které se vztahuje namítaná ochranná známka, právě
z důvodu jiného obchodního zaměření a původu (filmový průmysl versus zábavní průmysl - klub,
hudba) a též z důvodu proslulosti přihlašovaného označení oproti namítané ochranné známce.
V tomto tedy nelze názor městského soudu považovat za nedostatečně odůvodněný.
Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jakým způsobem městský soud hodnotil shodnost
či podobnost výrobků a služeb, když dovodil, že nebezpečí záměny přihlašovaného označení
a namítané ochranné známky je neutralizováno. Jak již bylo výše konstatováno, z usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 – 154,
vyplývá, že správní soud je k takové úvaze oprávněn, neboť nejde o zásah do sféry správního
uvážení stěžovatele. Stěžovatel přitom v kasační stížnosti neuvedl konkrétní důvod, proč
má skutkové závěry městského soudu za nesprávné, nelogické či argumentačně nepodložené.
Nejvyšší správní soud se tak k samotnému posouzení zaměnitelnosti přihlašovaného označení
a namítané ochranné známky nemůže v rámci kasačního přezkumu vyslovit. Naproti tomu
městský soud na str. 14 až 17 napadeného rozsudku přezkoumatelným způsobem popsal
své skutkové a právní závěry stran zaměnitelnosti přihlašovaného označení a namítané ochranné
známky a výrobků a služeb, na které se mají označení vztahovat.
Dále stěžovatel nesouhlasil s tím, že městský soud hodnotil míru rozlišovací způsobilosti
namítané ochranné známky, i když tato skutečnost nebyla předmětem správního řízení. K tomu
je třeba uvést, že za situace, kdy městský soud sám vyložil obsah neurčitého právního pojmu
„zaměnitelnost“ odlišně od stěžovatele, přičemž jinak nazíral na jednotlivé prvky přihlašovaného
označení a namítané ochranné známky a jinak hodnotil další relevantní faktory (například
proslulost), nelze mu vytýkat, že dospěl k závěru, že namítaná ochranná známka má jen běžnou
rozlišovací způsobilost.
Namítá-li stěžovatel, že platné právo nevytváří prostor pro zkoumání, zda je přihlašované
označení známé již z minulosti pro některé z nárokovaných výrobků a služeb,
lze jej odkázat na odůvodnění předcházejícího rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. 8. 2012,
č. j. 2 As 53/2011 - 205. V něm se na č. l. 213 a 214 konstatuje, že Nejvyšší správní soud
„nevidí (…) důvod, proč by jedním z faktorů při posuzování pravděpodobnosti záměny přihlašovaného označení
a namítané ochranné známky nemohl být také faktor proslulosti namítané ochranné známky, resp. její postavení
na trhu a její známost ve vztahu k relevantní veřejnosti. S tím pak souvisí i míra rozlišovací způsobilosti
namítané ochranné známky, neboli její schopnost individualizovat zboží od určitého výrobce nebo z určitého
obchodního zdroje. Rozlišovací způsobilost se posuzuje z hlediska průměrného spotřebitele a poměřuje
se s rozlišovací způsobilostí přihlašovaného označení; není vyloučeno, že přihlašované označení může
být pro průměrného spotřebitele ve vztahu k rozlišení původu výrobků a služeb více distinktivní než namítaná
ochranná známka. (…) Městský soud tak stěžovatele v principu správně zavázal, aby posuzoval proslulost
střetnuvších se označení, tedy jejich známost na trhu a rozlišovací způsobilost, vnímanou očima průměrného
spotřebitele. Přitom nelze konstatovat, že by vybočil z mezí přezkumu vytyčených žalobními body, neboť z obsahu
žaloby je patrné poukazování žalobce na celosvětovou známost přihlašovaného označení, které již od 70. let 20.
století užíval v USA a posléze po celém světě. (…) Stěžovateli lze jistě přisvědčit v tom, že právo
namítatele - vlastníka namítané ochranné známky - je právem silnějším, než právo přihlašovatele. To však
neznamená, že namítaná ochranná známka nemůže být vyhodnocena i tak, že s ohledem na nedostatek
proslulosti na trhu má pro průměrného spotřebitele nižší rozlišovací způsobilost nežli přihlašované označení.
Čím má namítaná ochranná známka nižší rozlišovací způsobilost, tím je nižší existence nebezpečí záměny
s přihlašovaným označením. (…) Faktor proslulosti či známosti a potažmo rozlišovací způsobilosti namítané
ochranné známky, tak může mít významný vliv na to, zda bude shledána pravděpodobnost záměny mezi
přihlašovaným označením a takovou namítanou ochrannou známkou.“
Stěžovatel konečně namítá, že pokud v napadeném rozhodnutí zvláště nedefinoval, jaké
vlastnosti v době svého rozhodování přisuzoval českému průměrnému spotřebiteli, šlo o omluvitelný
procesní deficit. Městský soud tuto skutečnost stěžovateli vytýká, aniž by však sám specifikoval,
jaké atributy by měl mít „běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný spotřebitel“. K tomu
lze uvést, že pro posouzení zaměnitelnosti ochranných známek je rozhodující hledisko průměrného
spotřebitele. Městský soud vytknul stěžovateli, že (z jeho pohledu) pracoval spíše s kritériem „přílišně
nedbalého spotřebitele“, tedy že hledisko průměrného spotřebitele podcenil, neboť se nezabýval
tím, jak by zaměnitelnost přihlašovaného označení a namítané ochranné známky vnímal
spotřebitel, který by byl běžně informovaný (tj. znal by filmovou a televizní produkci žalobce),
přiměřeně pozorný (tj. povšiml by si rozdílu slovních a obrazových prvků kolidujících označení)
a obezřetný (tj. kriticky hodnotící a uvažující o tom, zda by filmová tvorba prezentovaná
pod označením BUENA VISTA mohla či nemohla pocházet od osoby zúčastněné na řízení).
Městský soud tedy stěžovateli sdělil, jaké vlastnosti má mít průměrný spotřebitel
a jak by pravděpodobně nazíral na přihlašované označení a namítanou ochrannou známku.
K této otázce se již ostatně zdejší soud opět vyslovil ve svém předcházejícím rozsudku ze dne
14. 8. 2012, č. j. 2 As 53/2011 – 205, kde na č. l. 215 konstatoval, že posuzování nebezpečí
záměny je „specifický a individuální postup, pro který nelze stanovit přesná pravidla. Při samotném přezkumu
toho, zda stěžovatel při svém správním uvážení správně pracoval s hlediskem průměrného spotřebitele, městský
soud vyjádřil přesvědčení, že závěry stěžovatele nejsou logické. Stěžovatel dospěl k závěru, že průměrný spotřebitel
by vnímal kolidující označení jako podobná. S tím městský soud nesouhlasil a poukázal na to, že průměrnému
českému spotřebiteli je známa tvorba žalobce a že nelze očekávat, že by si označení BUENA VISTA spojoval
s namítanou kombinovanou ochrannou známkou a s výrobky a službami osoby zúčastněné na řízení.
Podle městského soudu ani nelze považovat za logické, že by průměrný spotřebitel, s ohledem na svou znalost
žalobcovy filmové a televizní tvorby, nebyl schopen rozlišit obě kolidující označení - že by snad přehlédl rozdíl
slovních a obrazových prvků. Na této úvaze Nejvyšší správní soud neshledává ničeho nesrozumitelného, přičemž
doplňuje, že tato argumentace městského soudu opět směřovala k vnímání rozlišovací způsobilosti a proslulosti
obou kolidujících označení z pohledu průměrného spotřebitele.“
Rozhodující je tedy pravděpodobné očekávání průměrného spotřebitele. Je proto nutné
zhodnotit, zda by průměrný český spotřebitel, který je běžně informovaný, přiměřeně pozorný
a obezřetný, nevěděl, že filmová tvorba prezentovaná pod označením BUENA VISTA pochází
od žalobce, a nikoliv od osoby zúčastněné na řízení, a to právě s ohledem na proslulost žalobce
a jím přihlašovaného označení. To ovšem bude věcí posouzení stěžovatelem v novém
rozhodnutí, v mezích závazného právního názoru, kterým jej městský soud zavázal.
Vzhledem k tomu, že všechny námitky stěžovatele byly Nejvyšším správním soudem
shledány nedůvodnými, nezbylo mu než kasační stížnost za podmínek vyplývajících
z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1 věty první s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením o kasační stížnosti nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní
soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladu řízení nepřiznává. Osoba
zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; v tomto
řízení Nejvyšší správní soud osobě zúčastněně na řízení žádnou povinnost neuložil, proto
rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu