ECLI:CZ:NSS:2014:2.AZS.14.2013:49
sp. zn. 2 Azs 14/2013 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana
Havelce a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce
P. V.N., zastoupeného JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Plzeň,
Jablonského 604/7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2013,
č. j. 63 Az 11/2012 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anně Doležalové, MBA
se u r č u je odměna za zastupování ve výši 6800 Kč, která bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 11. 2012, č. j. OAM-294/ZA-ZA06-ZA09-R2-2011
(dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodl žalovaný, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobou;
ten ji rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, č. j. 63 Az 11/2012 - 25, zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že žalobce neopustil zemi původu
z důvodu pronásledování podle §12 zákona o azylu, ale proto, že využil možnosti práce
v zahraničí. Žalobce sám uvedl, že když chtěl vycestovat, žádné potíže se státními orgány neměl,
do ČR přijel na základě pracovního víza, přičemž mu vše potřebné zařídila zprostředkovatelská
firma. Ani dříve ve vlasti žádné potíže se státními orgány neměl, pouze se mu nelíbilo jednání
některých úředníků. Žalobce ve správním řízení a v předchozí žalobě (směřující proti
zrušenému rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2011) tvrdil, že se obává návratu do vlasti,
protože má finanční závazky, které postupně splácí; obává se o své zdraví a život,
neboť by byl ohrožen věřiteli, případně by se stal účastníkem nerovného soudního procesu.
K tomu krajský soud uvedl, že dluhy se musí splácet v každé zemi. Obavy, spočívající
v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu, nelze bez přistoupení dalších,
zvláštního zřetele hodných, okolností vnímat jinak, než jako důvody ekonomické, nepostačující
k udělení mezinárodní ochrany. Původcem pronásledování a vážné újmy dle §12 zákona o azylu
sice mohou být soukromé osoby, ovšem muselo by být prokázáno, že stát není schopen zajistit
proti takovému jednání ochranu. V daném případě však vůbec nebylo prokázáno pronásledování
soukromými osobami; zasílání upomínek ke splnění dluhu nelze považovat za pronásledování.
Pokud se žalobci nelíbí současné politické vedení v zemi původu, nemůže to být samo o sobě
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, obzvláště v situaci, kdy žalobce svůj nesouhlas
s politickou situací ve Vietnamu nijak aktivně neprojevoval. Žalobce poukazoval též na potíže
s úředníky a na korupční jednání; podle krajského soudu jsou toto potíže, se kterými by se mohl
žalobce setkat i v jiných zemích, s vyspělejším demokratickým systémem. Krajský soud poukázal
i na to, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany až poté, co zjistil, že mu byl zrušen
legální pobyt v ČR. Legalizace pobytu v souvislosti se správním vyhoštěním a úmyslem dále
pobývat na území ČR ale není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
Krajský soud tak uzavřel, že žalobce neuvedl relevantní tvrzení ve smyslu §12 a §14a
zákona o azylu a nesplňoval ani důvody podle §13 tohoto zákona. Důvody pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu pak hodnotil žalovaný v mezích svého správního
uvážení. Žalobce podle názoru krajského soudu nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu, neboť zde nejsou důvody, pro které by mu v případě
návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Vycestování žalobce není v rozporu
s mezinárodními závazky ČR a nevztahují s na něj ani důvody podle §14b zákona o azylu.
Žalobce namítal i to, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neopatřil
si dostatečné a odpovídající podklady, ani nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu
veřejného zájmu. I tuto námitku považoval krajský soud za nedůvodnou. Žalovaný měl podle
jeho názoru k dispozici dostatečné podklady, aby mohl v potřebném rozsahu zjistit skutkový stav
věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými
úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při aplikaci právních předpisů.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. b), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav
[§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]
ve vztahu k §14a zákona o azylu. Z pohovoru ze dne 25. 10. 2011 vyplynulo, že se stěžovatel
obává návratu do země původu, neboť tam má vysoké dluhy a není zajištěna jeho bezpečnost
a rovné postavení při případném soudním jednání.; výslovně uvedl, že pokud by jeho věřitelé
zjistili, že se vrací bez peněz, byl by ohrožen jeho život i život jeho manželky. Těmito obavami
se žalovaný nezabýval. Uvedl pouze, že použil zprávy o situaci v zemi původu, ale není jasné,
jaké poznatky z nich čerpal, jak je hodnotil a z čeho tedy zjistil skutkový stav věci ohledně situace
ve Vietnamu. Pokud stěžovatel ve správním řízení tvrdil, že soudní systém ve Vietnamu
je nefunkční (respektive není nestranný); bylo na žalovaném, aby toto tvrzení za použití
relevantních informací o zemi původu vyvrátil. Žalovaný však jednal v rozporu se zásadou
materiální pravdy, neboť si opatřil pouze obecné informace o situaci v zemi původu,
popřípadě informace, týkající se skutečností, které stěžovatel jako důvod svých obav vůbec
netvrdil. Krajský soud měl pro tuto vadu napadené rozhodnutí zrušit.
V doplnění žaloby stěžovatel popsal neutěšenou situaci ve vietnamské justici a odkázal
na příslušnou zprávu organizace Human Rights Watch. Dle jeho názoru se krajský soud shora
uvedenými námitkami, upínajícími se k důvodům doplňkové ochrany dle §14a zákona o a zylu,
dostatečně nezabýval. Již ve správním řízení stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s celkovým zřízením
ve Vietnamu, kde je rozšířena korupce a stát nepřistupuje ke všem občanům stejně. V souvislosti
se svými dluhy uváděl své obavy, že nebude mít v případném soudním řízení rovné postavení.;
s ohledem na osoby věřitelů se přitom obává o svůj život. Z těchto tvrzení jednoznačně vyplývá
jeho nedůvěra v justiční systém ve Vietnamu, a to jak pro případ soudního řízení ve věci dluhu,
tak pro případ nelegálního jednání věřitelů vůči jeho osobě. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem
soudu, že jeho tvrzení o obavách z nebezpečí, které mu v zemi původu hrozí z důvodu
nesplacení dluhu, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody pro udělení mezinárodní
ochrany. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 - 57 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz),
z něhož dovozuje, že i obavy z jednání věřitelů mohou být důvodem pro udělení doplňkové
ochrany, a to za situace, kdy státní orgány v zemi původu nejsou schopny zabránit nežádoucímu
jednání ze strany soukromých osob (například proto, že zde existující právní systém není účinný).
Krajský soud sám zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností, neboť se dostatečným
způsobem nevypořádal s námitkou porušení §3 správního řádu ve vztahu k situaci v oblasti
soudnictví ve Vietnamu. Nedostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí; žalobní
námitky stěžovatele buď nevypořádal vůbec, nebo jsou jeho konstatování strohá a neurčitá.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu
a navrhl kasační stížnost zamítnout.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastních zájmů.
Zákonný pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán například
v usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soud jsou dostupná z www.nssoud.cz),
dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
Z tohoto pohledu bylo nahlíženo na jednotlivé uplatněné kasační důvody.
Stěžovatel předně namítal, že krajský soud zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností,
neboť dostatečně nevypořádal námitku porušení §3 správního řádu ve vztahu k situaci
v soudnictví ve Vietnamu; i ostatní námitky pak nevypořádal vůbec nebo jen nedostatečně.
Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) se podává, že rozhodnutí
soudu je nepřezkoumatelné, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč považoval
žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené
právní normy. O žádný z těchto případů v posuzované věci nejde. Krajský soud požadavkům
na přezkoumatelnost rozsudku dostál, neboť námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu
žalovaným vypořádal na str. 14 rozsudku. Pokud jde o v žalobě namítanou situaci v soudnictví
ve Vietnamu, je skutečností, že se jí krajský soud výslovně nezabýval, nicméně konstatoval,
že povinnost platit dluhy platí ve všech zemích světa, a rovněž uvedl, že pouhá nespokojenost
s politikou v zemi původu a s korupčním jednáním státní správy nemůže být důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany. Ostatně argumentace stěžovatele, uplatněná v doplnění žaloby,
pojednávající o policejní brutalitě vůči zadrženým osobám, byla stěžovatelem uplatněna nově
a zřejmě účelově, neboť o těchto obavách se ve správním řízení vůbec nezmiňoval.
Pokud stěžovatel tvrdí, že ostatní žalobní námitky vypořádal krajský soud neurčitě, je jeho
samotná argumentace neurčitá a Nejvyšší správní soud se jí z toho důvodu nemohl blížeji
zabývat.
Krajský soud se dále podle stěžovatele nedostatečně zabýval jeho odkazem na zprávu
Human Rights Watch, na kterou odkázal v doplnění žaloby a která měla dokládat neutěšenou
situaci ve vietnamské justici. Problematikou dokazování v řízení před správními soudy
se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval, a to například v rozsudku ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, publikovaném pod č. 618/2005 Sb. NSS. Z něj se podává, že „[s]oud
rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje
povinnosti takový postup odůvodnit.“ Vzhledem k tomu, že tvrzení stěžovatele koresponduje
s obsahem spisu krajského soudu, je zřejmé, že se krajský soud skutečně opomněl vyjádřit
k důkaznímu návrhu stěžovatele; jeho povinností bylo buď tento důkaz při jednání provést
a vypořádat, nebo uvést, z jakého důvodu má jeho provedení za nadbytečné či nepotřebné.
Lze tedy učinit dílčí závěr, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo procesní vadou.
Uvedené obecné závěry však nelze bez dalšího aplikovat na zcela specifický druh kasačního
řízení, jakým je kasační stížnost podaná ve věcech mezinárodní ochrany (§104a s. ř. s.).
Jak již bylo výše zmíněno, oproti většině rozhodnutí krajských soudů vydaných ve věcech
správního soudnictví (§4 s. ř. s.) je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
toliko za situace, kdy svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele; případná procesní
pochybení v řízení před krajskými soudy tak mohou být zohledněna (ve smyslu přijetí kasační
stížnosti a jejího meritorního projednání) pouze tehdy, vykazují-li shora popsaný charakter.
Mimo jiné i k otázce dopadů procesních deficitů žalobního řízení se zdejší soud vyslovil například
v usnesení ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 – 57. Zde uvedl, že „ případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba
zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné
kasační stížnosti.“ Z těchto důvodů tedy výše konstatované pochybení krajského soudu
nelze hodnotit jako natolik intenzivní, aby mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti.
Není totiž splněn základní předpoklad takového postupu, a sice alespoň teoretická možnost,
že nebýt předmětného pochybení, mohlo by rozhodnutí krajského soudu být pro stěžovatele
příznivější. Jak již totiž bylo konstatováno výše, argumentaci o policejní brutalitě ve vlasti
(a s tím související důkaz) lze hodnotit jako účelový postup stěžovatele, který se snažil zveličit
možné potíže, se kterými by byl v zemi původu po svém návratu konfrontován.
Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ze strany
žalovaného, je nutno uvést, že ve smyslu ustálené judikatury leželo břemeno tvrzení azylově
relevantních důvodů v tomto typu správního řízení především na stěžovateli (viz například
rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2005, č. j. 6 Azs 224/2004 - 37). Za situace, kdy stěžovatel
fakticky žádné azylově relevantní důvody ve smyslu §12 a §14a zákona o azylu neuváděl
a ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany (a na ni navazující výpovědi ve správním řízení)
se zmiňoval jen o důvodech, které byly vyhodnoceny jako důvody ekonomické a jako snaha
o legalizaci pobytu v ČR, nelze bez dalšího hovořit ani o důkazní nouzi, potřebě blíže objasnit
stěžovatelem uváděné skutečnosti, či přechodu důkazního břemene na správní orgán. Stěžovatel
směřoval svou kasační argumentaci především k institutu doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu a považoval ve vztahu k němu skutkový stav za nedostatečně zjištěný
s tím, že žalovaný se jím tvrzenými obavami nezabýval. Na tomto místě lze odkázat na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, ze kterého se podává, že „[z]e zásady
non-refoulement (…) vyplývá primární povinnost státu nevystavit žadatele reálné hrozbě závažné újmy,
přičemž k této povinnosti se musí vázat i povinnost státu zjistit si příslušné skutečnosti, které k aplikaci
této zásady nutně vedou. K zajištění zásady non-refoulement tedy musí správní orgán vyvinout přiměřenou aktivitu
i z moci úřední. Rozsah vyhledávací aktivity přitom bude dán povahou vážné újmy, jež by mohla žadateli
o mezinárodní ochranu v případě navrácení do země původu hrozit.“ Žalovaný se otázkou doplňkové
ochrany v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, přičemž shledal, že stěžovateli v případě
návratu do vlasti žádné nebezpečí vážné újmy nehrozí, což platí i o tvrzeném špatném zacházení
ze strany státních orgánů. Hodnotil i obavu stěžovatele z jeho věřitelů, od nichž si stěžovatel
půjčil peníze před odjezdem do ČR a které zatím vrátil sotva z poloviny, a dospěl k závěru,
že vymáhání dluhů soudní cestou rozhodně nelze podřadit pod důvody pro udělení doplňkové
ochrany. Žalovaný dále vyhodnotil, že stěžovatelova obava, že by nemusel být rovným
účastníkem soudního řízení v případě soudního vymáhání dluhu ze strany věřitelů, není azylově
relevantní; přitom poukázal na to, že stěžovatel sám v pohovoru nedokázal vysvětlit, na základě
jaké úvahy k takovému závěru dospěl. Je tedy zjevné, že žalovaný se tvrzenými obavami
stěžovatele zabýval. Ač úvahu o nerovném soudním procesu vyhodnotil žalovaný v pasáži týkající
se azylu podle §12 zákona o azylu a výslovně ji nezmínil i ve vztahu k 14a tohoto zákona,
nemůže to znamenat, že toto tvrzení zůstalo bez odezvy. Z obsahu odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí je naprosto zřejmé, že žalovaný toto tvrzení hodnotil ve vztahu
k případnému návratu stěžovatele do vlasti, neboť k tomuto okamžiku se tato argumentace
logicky zjevně vztahovala. Krajský soud pak tyto závěry žalovaného potvrdil s tím, že s potížemi,
které stěžovatel uvádí, je možné se setkat i v jiných zemích, s vyspělejším demokratických
systémem. Nejvyšší správní soud se se shora uvedenými závěry zcela ztotožňuje,
neboť jeho ustálená judikatura k §14a zákona o azylu (viz například rozsudek ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publikovaný pod 1849/2009 Sb. NSS) vyhrazuje doplňkovou ochranu
pouze pro nejvážnější a bezprostředně hrozící ohrožení života a zdraví žadatele o mezinárodní
ochranu, což rozhodně není případ stěžovatelem tvrzených obav.
Nad rámec uvedeného lze uvést, že stěžovatelovy obavy z vykonstruovaného soudního
řízení při vymáhání soukromoprávního dluhu, ve kterém by neměl rovné postavení, jsou velice
obecně uplatněné a nepodložené reálnými argumenty. Proto je lze jen obtížně věcně vypořádat.
Lze nicméně alespoň upozornit, že při hodnocení vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu
se aplikuje tzv. test „reálného nebezpečí“. „Reálným nebezpečím (…) nutno rozumět, že ve významném
procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody
se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho“ (rozsudek zdejšího
soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82). Soudní vymáhání dlužné pohledávky
ze strany věřitelů je standardní postup, který nemá nic společného s pojmem „reálné nebezpečí“,
jak byl vyložen shora; jde naopak o legální prostředek vymáhání práva.
Pokud stěžovatel namítal, že žalovaný použil zprávy o situaci v zemi původu,
přičemž však z odůvodnění napadeného rozhodnutí není jasné, jaké poznatky z nich získal
a jak je hodnotil, zde lze odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 11. 2003,
č. j. 5 Azs 20/2003 – 34, ze kterého se podává, že „[s]kutková zjištění učiněná v řízení o azylu
mají oporu ve správním spisu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], pokud i zprávy o situaci v zemi původu žadatele
o azyl, které sloužily jako podklad pro rozhodnutí, byly v úplnosti učiněny součástí správního spisu.“
Žalovaný tento požadavek splnil a skutečnosti ze zpráv zjištěné v odůvodnění napadeného
rozhodnutí uvedl. Z protokolu ze dne 25. 10. 2011 plyne, že stěžovatel projevil zájem seznámit
se s podklady řízení, přičemž následně konstatoval, že k nim nechce nic doplnit. Obdobně
tomu bylo i u jednání ze dne 2. 8. 2012, jak plyne z obsahu příslušného protokolu.
Stěžovatel konečně spojuje své obavy z návratu do vlasti i s tím, že nesouhlasí se státním
zřízením ve Vietnamu, kde je rozšířena korupce; dále vyjádřil obecnou nedůvěru v tamní justiční
systém. K tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že dle konstantní judikatury pouhou nedůvěru
občana ve státní instituce ve vlasti nelze podřadit pod důvody pro udělení mezinárodní ochrany
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 – 37, a ze dne
21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud neshledal odklon od judikatury ze strany krajského soudu
ani neshledal jeho závažné procesní pochybení, a stěžovatel sám žádné konkrétní důvody
přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli k jeho žádosti zástupkyni z řad advokátů;
náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Výše těchto nákladů
spočívá v odměně advokátky za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení,
doplnění kasační stížnosti) v částce 6200 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b), d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě
jejích hotových výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6800 Kč.
Vzhledem k tomu, že advokátka není plátkyní daně z přidané hodnoty, nepřistoupil Nejvyšší
správní soud ke zvýšení jejího nároku o částku odpovídající této dani. Částka 6800 Kč
bude ustanovené advokátce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu